prozaik, tvůrce moderní sportovní publicistiky a beletrie, autor povídek s židovskou a přírodní tematikou; novinář

Ota Pavel (Popper), český prozaik a novinář, se narodil 2. července roku 1930 v Praze jako třetí, nejmladší syn obchodního cestujícího Leo Poppera. Otec Leo byl Žid, matka Herma byla Češka. Právě otec měl však na Otu nejsilnější vliv – jeho záliby se staly zálibami synovými: příroda, rybaření, rodná země, sport – tedy hlavně fotbal a hokej. Otce jako Žida za války neminul transport a také Otovi starší bratři, Hugo a Jiří, byli za okupace kvůli svému zpola židovskému původu v koncentračních táborech. Prošli tábory Terezín a Osvětim-Březnice a absolvovali Pochody smrti. Naštěstí se všichni tři vrátili. Ota válku prožil s matkou na Kladensku, především v Buštěhradě. Ve třinácti letech začal pracovat jako horník na dole Dubí u Kladna. Otova rodina si na přání otce nechala své příjmení počeštit a s Popperů se stali Pavlovi.

Po válce Ota navštěvoval střední  obchodní a jazykovou školu v Praze, nikdy se pak ale obchodu nevěnoval. Krátce trénoval hokejovou mládež ve Spartě Praha. Na to odstartoval svou úspěšnou dráhu sportovního novináře. V letech 1949-56 pracoval jako sportovní redaktor v Československém rozhlase – kromě let 1951-53, kdy prošel dvouletou vojenskou službou. Jeho prvními ucelenějšími pracemi se staly reportáže a fejetony z přípravy na první celostátní spartakiádu v roce 1955. Publikoval je časopis Stadion, u něhož Ota pracoval do roku 1956. Rok na to už byl u časopisu Československý voják. Roku 1960 odmaturoval na střední škole pro pracující. Až do konce 60. let byl znám jen jako vynikající sportovní reportér. Snažil se čtenáři přiblížit svět sportu takový, jaký ve skutečnosti je – bez legend a mýtů. Okusil téměř všechny novinářské žánry, ale nejsoustavněji se věnoval reportáži. Roku 1964 debutoval doprovodným textem k fotografiím Viléma Heckela Hory a lidé, ale skutečně zaujal až samostatnou knihou Dukla mezi mrakodrapy, kde sledoval vzestup a úspěch fotbalového mužstva.

Ota navštívil mnohé země – Spojené státy americké, Sovětský svaz, Francii, Jugoslávii, Švýcarsko, Rakousko... V únoru 1964 na zimních olympijských hrách v Innsbrucku však onemocněl těžkou duševní chorobou a roku 1966 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Oporu při své chorobě hledal v přírodě - a především v jeho milovaném rybaření. Přestože měl velké zdravotní potíže, nepřestával nadále literárně tvořit. V té době vznikla jeho vrcholná díla - dvě knihy vzpomínek: Smrt krásných srnců, kde vzpomíná především na své dětství, a , kde se soustředí převážně na svůj vlastní život a nejvíce na ryby. Tyto dvě povídkové autobiograficky laděné knihy z počátku 70. let ho rázem vyzvedly mezi významné současné prozaiky. Stal se také nejlepším přítelem Arnošta Lustiga.

Zemřel náhle 31. 3. 1973 na srdeční infarkt. Je pochován na židovském hřbitově v Praze-Strašnicích vedle svého otce. 

"Psaní je nejtěžší z toho, co jsem dělal, zdá se mi obtížnější než havířina. Píšu i v noci, probouzím se a dělám si poznámky, z toho jsem se pravděpodobně zbláznil... Psaní je prokletí, jako opium..." - Ota Pavel

Literární dílo Oty Pavla, který věřil ve vítězství dobra, lásky a spravedlnosti, je nevelké rozsahem i počtem titulů. Zato bohaté obsahem. Jeho přednostmi v dílech je smysl pro pointu, vtip a prostá, krásná čeština, čerpající jak ze spisovné, tak i z hovorové řeči.

Otovy knížky Dukla mezi mrakodrapy a Plná bedna šampaňského jsou víceméně reportáže. Sporotvní knížky Pohár od Pánaboha a Syn celerového krále se považují spíše už za beletrii. A posmrtně vydaná Pohádka o Raškovi je už jen čistá beletrie. Dva vzpomínkově autobiogarfické svazky Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby jsou psány v ich-formě, jako vysloveně osobní vzpomínky, ale Ota v nich neprojevuje bezprostřední citový vztah k tomu, co vypráví (vyjma postavy maminky a svých prožitků války). Ani nijak nedává najevo, že vyprávěné vytváří - vše vidí a ukazuje jako v minulosti dané, nám tyto příběhy pouze sděluje. Protože byl Ota v těchto svých autobiogarfických dílech upřímný, vycházela pouze v cenzurovaných reedicích. Necenzurované vydání jeho vyšlo až v roce 1991 pod názvem Zlatí úhoři.

DÍLO:

- reportáže a povídky o sportovcích: Dukla mezi mrakodrapy (1964); Plná bedna šampaňského (1967); Pohár od Pánaboha (1971); Syn celerového krále (1972); Pohádka o Raškovi (1974)

- vzpomínkově stylizované prózy: Smrt krásných srnců (1971); Jak jsem potkal ryby (1974)

- výbory: Cena vítězství (1968); Velký vodní tulák (1980)

- soubory: Fialový poustevník (1977); Smrt krásných srnců - Jak jsem potkal ryby (1981), Zlatí úhoři (1991)

- jeho díla posloužila jako předloha pro scénáře filmů a televizních inscenací: Kapři pro wehrmacht (jako absolventský film na FAMU); Smrt krásných srnců (FAMU); televizní film Zlatí úhoři; televizní inscenace Pohár za první poločas