|
Pro většinu Čechů zůstávají Velikonoce původními pohanskými svátky jara a plodnosti, které slavili už staří Slované a Germáni. Jsou oslavou jarní rovnodennosti (slunovratu), zániku zimy a vítáním jara, kdy se země probouzí k životu a pole čekají na své zúrodnění. Jako připomínka návratu stěhovavých ptáků z jihu se dříve pekly takzvaní ptáčci – uzlíky.
Jako významné a již nábožensky organizované svátky se Velikonoce objevily poprvé u Židů. Byly to svátky přesnic (pascha; hebrejsky pesach = přejití, ušetření) slavené na památku vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Připomínalo se jimi Hospodinovo milosrdenství, když při hubení prvorozenců v Egyptě přešel domy Židů, které byly označeny krví beránka. Svátky se slavily vždy čtrnáctého dne měsíce nisanu.
Pro pravidelně praktikující křesťany jsou Velikonoce slavností vzkříšení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanské církve a patří k nejstarším svátkům vůbec. Na počátku našeho letopočtu byl o Velkém pátku ukřižován Ježíš Kristus, Spasitel lidstva, a v noci ze soboty na neděli pak vstal z mrtvých. Tato noc se proto nazývá Velkou nocí. A protože křesťané věří v posmrtný život, zvěstuje se v tuto dobu, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí.
Název Velikonoce je odvozen od Velké noci, kdy ukřižovaný Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Avšak žádný ze zachovaných historických pramenů neudává přesné datum. Tradice klade neděli po "Velké noci" na první jarní úplněk, kdy slaví svůj velký svátek Pesach i Židé.
Velikonoce tedy patří k pohyblivým svátkům, jelikož jejich datum není přesně stanoveno. Ostatní pohyblivé svátky celého roku se vždy odvozují právě od data Velikonoční neděle. Každým
rokem dnes Velikonoce připadají na první neděli po prvním jarním
úplňku – tedy po prvním jarním dnu 21. března (ne pokaždé je
21. březen dnem jarní rovnodennosti
– ta může vyjít podle
astronomických výpočtů až o dva dny dříve nebo později). Proto
Velikonoční neděle
může být kdykoli mezi 22. březnem a 25. dubnem. Pokud
by její datum vyšlo později, posune se o týden dopředu. Zároveň
však v
jedné devatenáctileté periodě tzv. zlatého čísla nesmí
být Velikonoční
neděle dvakrát v nejzazším přípustném datu (25. dubna). Celý tento způsob
výpočtu byl přijat asi koncem 6. století a nazývá se Alexandrijský.
Podle jiných pramenů jej však určil už roku 325 ekumenický
koncil v maloasijské Niceji (Koncil nicejský). Ovšem
dříve dělalo tehdejším astronomům ještě potíže tuto dobu jistě
stanovit. Proto si vypomáhali používáním tabulek, aby mohli Křesťané
v různých částech světa slavit Velikonoce jednotně. Tyto
tabulky byly součástí misálů (knih s mešními texty) a tu nejstarší
sestavil alexandrijský biskup Dionysius ve 3. století našeho letopočtu.
Nejvíce se pak používaly tabulky sestrojené v osmém století
anglosaským mnichem, který se jmenoval Beda Venerabilis (Ctihodný).
Tabulky byly založeny na poznatku, že data
Velikonoc se vždy ve stejném pořadí přesně po 532 letech opakují. |
