Upósatha znamená přibližně "pobyt" a rozumí se tím pobyt laiků v klášteře v určité dny. Ty dny jsou tradičně dány lunárním kalendářem, takže se jedná o úplněk a nov (popř. ještě o další dvě čtvrti měsíce). Konkrétní průběh tohoto pobytu závisí na konkrétním klášteře; v zásadě jde o to, že laikové přijdou do kláštera, obdarují mnichy už zmíněnými materiálními potřebnostmi a sami jsou obdarováni: buď řečí o Dhammě nebo instrukcí k následné meditaci. Někde se také účastní shromáždění mnichů, na kterém jeden z nich recituje zpaměti 227 pravidel jednání mnichů (tzv. pátimokkha).

Samotní laikové mají v tyto dny dodržovat kromě (zpřísněných) pěti předpisů, o kterých jsme už mluvili, další tři pravidla: nejíst mimo vyhrazený čas (tj. od svítání do poledne); neúčastnit se zábav (jako je zpěv, hudba, tanec; v dnešní době ovšem spousta dalších forem obveselování smyslů), nezdobit se a nelíčit; nespat v širokém a vysokém lůžku (rozumí se tedy spát pokud možno jen na nějaké podložce na zemi, a to nepříliš dlouho).

K buddhistickým tradicím patří také zvyk strávit v mladém věku v klášteře nějakou delší dobu, řekněme tři měsíce, a tak vlastně dovršit své vzdělání (bylo to ovšem omezeno na muže). Tento zvyk ale ustupuje i v tradičních buddhistických zemích, ačkoliv podmínky k tomu existují. V podstatě ani u nás by to nepředstavovalo žádný technický problém vzhledem k existenci mnoha center a klášterů v blízkých, dokonce sousedních zemích. Jde jen o to, nakolik mladý člověk spěchá, aby začal vydělávat peníze a nakolik ho něco takového může lákat. V každém případě dává buddhismus tu výhodu, že si může každý zkusit život v ústraní na tak dlouho, jak uzná za vhodné a prospěšné. Když už v tom nevidí smysl nebo to prostě nemůže zvládnout, může odejít, aniž by tím porušil nějaké sliby či závazky.