To, zda věříme v nějakou formu "přežití" nebo ne, má obrovský vliv na náš náhled na život. Ti, kdo úplně odmítají představu přežití, nevyhnutelně soustředí všechny své ambice a naděje na tento jediný život na zemi. Cítí, že tento život je jediné, co mají, a jediným rozumných cílem je pro dosažení nějakého druhu světského uspokojení či naplnění v tomto světě - všechno ostatní nemá význam. Konkrétní důsledky takového postoje závisí ovšem podstatně na charakteru jednotlivce. Idealista se třeba plně věnuje všem možným plánům na zlepšení lidských podmínek. Tvrdí se, ne bez jistého opodstatnění, že tento postoj vedl k obrovskému zlepšení sociálních podmínek. Nicméně nahlédneme-li celkový obraz, je velmi pochybné, zda všechny sociální důsledky orientace čistě na "tento svět" jsou prospěšné. A dokonce i tento idealista musí připustit, že jeho naděje jsou přísně omezené, nejen pro něj samotného, ale i pro celý rod vcelku; neboť jednoho dne nevyhnutelně vymře, a možná tento konec i uspíší svou vlastní zkažeností a bláznovstvím a svými nekompetentními pokusy o "ovládání přírody". Lidé, kteří jsou méně idealističtí, mohou zase mít sklon považovat teorii "jednoho života" za omluvu pro libovolné hledání sobeckých požitků, pokud k nim mají příležitost, protože není třeba se bát nějaké posmrtné odplaty.

Navíc je zde ovšem velmi mnoho lidí, které mučí strach (někdy opravdu strašný) z naprostého vyhasnutí po smrti. Je zbytečné říkat, že to je nelogické. Pro mnoho dalších není o nic lehčí snést svůj strach z rakoviny nebo z války a jiných katastrof, protože nevidí žádnou budoucnost za svým hrobem. Ti, kdo kážou, ač s dobrými úmysly, až příliš nadšeně "máme jen ten jeden život", možná zapomínají na to, že to může způsobit také vážné psychologické škody.

Strach ze smrti se ovšem netýká jen těch, kdo nevěří v život po smrti. Ve skutečnosti je univerzální. Myšlenka "jaké sny ale možná přijdou v tom spánku smrti" dává úlevu mnoha lidem kromě Hamleta, ale dříve mnohé zastrašovala strachem z pekelného ohně (některé snad ještě i dnes). Pravděpodobně se ale většina z těch, kdo věří nebo by rádi věřili v přežití, spokojí s něčím neurčitě uklidňujícím a příjemným, aniž by si představovali nějaké podrobnosti.

Měli bychom poznamenat, že nevíra v přežití není zcela neslučitelná s náboženským postojem, i když pravděpodobně většina skutečných věřících všech náboženství má takovou víru, jakkoli neurčitou. Např. židovské náboženství nemá mnoho co říci k životu po smrti (ačkoliv ho také nepopírá) a mnoho pravověrných židů v něj pravděpodobně věří málo nebo vůbec. Je to z části zdůvodněno převažujícím mlčením hebrejské bible (známé křesťanům jako Starý zákon) o tomto tématu; důležité je ale v této souvislosti také dobře známé zaujetí vlastním národem a jeho přežitím - podobně jako u výše zmíněných stoupenců světského názoru. Tento vztah platí ovšem i opačně: Židé, zaujati přežitím vlastní rasy, přemýšlí málo o osobním přežití. Podobně stoupenci světského názoru, odmítající osobní přežití, upínají své naděje na přežití druhu. Dneší zájem mnoha křesťanských činitelů o sociální problémy jde ruku v ruce se znatelnou zdrženlivostí v otázce přežití a občas i s otevřenými pochybnostmi. V některých případech to vypadá jako stěží skrývaná kapitulace před dominujícím náhledem současnosti.

Existuje ovšem mnoho lidí, kteří věří - ať už oprávněně nebo ne - že mohou být ve styku se zesnulými. Je mnoho těch, kdo prohlašují, že jsou schopni tento styk zprostředkovat. Jistě mnoho z nich (je nemožné říci kolik) jsou podvodníci a další klamou sami sebe; bylo by ale nemoudré jít do krajnosti a tvrdit, že jiní vůbec neexistují. Nepochybně existují skuteční jasnovidci, duchovní léčitelé a další lidé s podobnými zvláštními schopnostmi - to si může ověřit každý, kdo je ochoten věnovat se nestrannému prozkoumání věci. Ve veřejném mínění jsou ale tito lidé stále bez rozlišení odmítáni jako podvodníci. Lidé, kteří se s nimi pravidelně radí, to dělají často potajmu a tají to dokonce i před svými přáteli jako nějaké provinění, jehož prozrazení by je zostudilo. Přemrštěné zabývání se těmito věcmi nemusí být příliš dobré, hlasitě projevované pohrdání mnoha materialisticky myslících lidí je prostě přehnaná reakce na něco, v čem jsou žalostně, a někdy až trestuhodně - nevědomí.