Protože strach ze smrti je ve skutečnosti hluboce zakořeněn v každém člověku, propagace postoje naprostého skepticismu může způsobit velkou škodu. Dokonce i takový psycholog, jako Dr. E. Jones, životopisec S. Freuda, považoval za nutné vyhlásit, že je důležité vyhladit z lidské mysli jakoukoliv víru v život po smrti. Samozřejmě, kdyby bylo možné nějak definitivně dokázat, že nic takového neexistuje (což nelze) a kdyby bylo možné se zbavit psychoanalýzou či nějakými takovými metodami veškerého strachu ze zániku, mohla by to být dobrá věc. Jenže všechny tyto předpoklady jsou neopodstatněné, takže tomuto vyhlášení chybí základ. Je pravda, že ortodoxní psychoanalýza uměla do značné míry objasnit problém sexu, který byla schopna (i když ne zcela) svými prostředky obsáhnout. Neměla a nemá však prostředky k tomu, aby se adekvátně vyrovnala s problémem smrti. Dr. Jonesovi ušlo (jakkoliv byl freudovec), že jediným výsledkem takového pokusu o vyhlazení strachu ze smrti by bylo potlačení! Podle Psychiatrického slovníku (Hinsie and Shatzky, Oxford University Press, 1940) je potlačení "aktivní proces, který odstrkuje, vytlačuje, drží mimo vědomí představy, myšlenky a impulsy, které jsou pro něj nepřijatelné". Můžeme tomu říci "úspěšný sebeklam". Jeho zničující účinky na psychiku jsou dobře známé právě díky pracem Sigmunda Freuda a jeho následovníků. V tomto případě to znamená, že klameme sami sebe vírou, že se nebojíme - opravdu se zdá, že to dělá mnoho lidí. Buddhismus nám dává ve skutečnosti lepší a radikálnější metodu, jak zacházet s potlačením, než jaké dává psychoanalýza. Přesvědčit lidi, že ve skutečnosti nepřekonali, ale pouze potlačili svůj strach ze smrti, je často velmi těžký úkol. V této věci bych rád čtenáře vybídnul, aby velmi seriózně uvážil, zda neudělal právě tuto věc, a aby měl při tom na mysli, že okamžitá negativní reakce nic nedokazuje o přirozenosti věcí! Je-li zde nějaká instinktivní tendence odvrátit se od celého tématu, odpověď může být naprosto zřejmá, ačkoliv je těžké ji přijmout. Důvodem je nejen strach samotný, ale také klam - víra ve svou pokročilost.
Důsledky. Důsledkem naprostého odmítnutí možnosti života po smrti (které tak vysoce oceňoval Dr. Jones) je přetrvávání strachu ze smrti buď ve zjevné nebo potlačené formě. V každém případě vzniká pokřivení psychiky s následným utrpením, ať už má jakoukoliv konkrétní formu. Protože takový odmítavý postoj je dnes velmi rozšířený v mnoha částech světa (na některých místech dokonce oficiálně povinný), jsou v širokém měřítku nevyhnutelné i jeho ničivé účinky. Přitom můžeme předpokládat, že pokud by žádné přežití neexistovalo, neměli bychom strach ze smrti v sobě zabudovaný.
Člověk, který v dnešních podmínkách přemýšlí nebo chce přemýšlet jinak, má před sebou něco jako dilema. Není-li duchovně založen, ani není ortodoxním věřícím některého z tradičních náboženství, pravděpodobně ho ničí pochybnosti a nejistota a v nejlepším případě má jen jakousi mlhavou představu, v co to vlastě "věří". Může se utápět v nejrůznějších fantastických spekulacích. Není mu vůbec jasné, podle čeho může posuzovat platnost svých představ. Pod tlakem prostředí se jeho víra, ať jakkoliv neurčitá, ale přece jen založená na skutečné intuici, ještě více oslabuje a v dobách krize mu nepomůže. V takových případech by mu možná přineslo úlevu rozhodné odmítnutí všech takových představ v duchu "přání otcem myšlenky" - obzvláště když jeho představy o životě po smrti mají sklon probouzet přehnaný strach z nějaké hrozné odplaty. To vše je nutno připustit, a pravděpodobně právě z těchto důvodů myslitelé jako Dr. Jones obhajují svůj přístup. Ve skutečnosti to ovšem neřeší skutečný problém.
Tím ale nekončí sociální a osobní nevýhody "Jonesiánského řešení". Jeho negativní postoj je výsledkem materialistického světonázoru, který je ve skutečnosti zastaralý, i když se ho stále drží mnoho vědců. A protože je svou podstatou materialistický, má sklon omezovat úctu k lidskému životu. Ve skutečnosti je i tradiční křesťanský názor, že "zvířata nemají duši" v tomto smyslu vlastně napůl materialistický. Ti, kdo si myslí, že člověk je zcela zvláštní případ, velmi snadno přebírají názor (který lze naneštěstí podepřít i biblicky), že zvířata jsou člověku naprosto podřízena, a je možné takové zacházení jako při hromadném, tedy továrním pěstování, a další podobné hrůzy. Důsledný materialista jde vlastně jen o krok dál a považuje i člověka za jisté zvíře. Krajní důsledky radikálního použití této myšlenky můžeme vidět v mnoha částech světa, a vždy jsou děsivé. Ale i když je tato myšlenka mírněna "liberálním humanismem", může mít docela ošklivé následky. Lékařským a dalším profesím je dána moc nad životem a smrtí v míře, která je někdy zcela nezodpovědná. Např. trasplantační chirurgie je založena na přístupu ke smrti, který je naprosto neetický z hlediska tradičních standardů, nehledě na jakékoliv "náboženské" úvahy. Podobné námitky lze uplatnit proti požadavkům na prakticky neomezenou možnost potratu.