Jaký by tedy měl být opravdu buddhistický postoj ke smrti? Všimněme si nejdříve, že v tradičním křesťanství, jako např. v římsko-katolické církvi (která má více moudrosti - navzdory všem výhradám - než se jí často přiznává) se umírání věnuje velká pozornost. Jsou prováděny zvláštní rituály a je činěno všechno, aby umírající člověk odešel ve stavu mysli, který je považován za vhodný. Těm, kdo vůbec nevěří v existenci po smrti, připadají všechny tyhle věci nesmyslné. Buddhisté i další nekatoličtí stoupenci "přežití" mohou sice něco kritizovat, ale zásada je naprosto obdivuhodná. Obzvláště tibetský buddhismus má obřady velice podobné, zatímco v théravádových zemích je pomoc umírajícím součástí povinností meditačních mnichů. Rámec a prostředí mysli, které se pokládá za vhodné u buddhisty, se samozřejmě liší od toho, které se očekává od přívržence theistického náboženství. V každém případě je ale lepší snažit se dát umírajícím pochopení podle svých možností, než je drogami otupit do podvědomého stavu - což je dnes prakticky rutinní opatření. Tak lidé přecházejí do další existence ve stejném stavu slepoty a zmatku, v jakém šli celým životem. Rád bych znovu poznamenal, že tyto úvahy bychom mohli odmítnout jako zcela bezcenné pouze v případě, že bychom si byli absolutně jistí, že neexistuje žádná forma existence po smrti - ale i v tomto případě by bylo velmi kruté odpírat lidem dostupnou pohodu. Návrhy z některých humanistických kruhů na zrušení nemocničních kaplanů můžeme proto považovat za úplnou zkaženost. Někteří z těch kaplanů jsou možná zcela neužiteční, ale většina z nich je schopna dát nemocným a umírajícím alespoň nějakou útěchu. Ideálně by ovšem všichni měli být mnichy s velkou praxí!
Když už někdo umírá, je trochu pozdě začít přemýšlet vážně o smrti. Měli bychom se s myšlenkou na smrt zblízka seznámit dlouho před tím, než - jak doufáme - nastane. Kromě toho je třeba mít na mysli, že i člověka mladého a zdravého může smrt náhle překvapit. Mors certa - hora incerta, "Smrt je jistá - hodina je nejistá". Pro buddhistu je toto vědomí důležitým aspektem pravého pochopení. Proto by měli být buddhisté povzbuzováni k praxi meditace o smrti, která není na Západě příliš populární. Smrt není pro buddhistu absolutní konec, ale znamená přerušení všech vazeb, které nás svazují s naší současnou existencí. Čím více se odpoutáme od tohoto světa a jeho vábení, tím jsme připravenější zemřít a zároveň tím jsme dále na cestě vedoucí k říši beze smrti - což je jedno z označení nibbány (amatam: stav bez smrti). Pro ty, kdo se nedostali na své cestě tak daleko, je smrt nerozlučně spjata se zrozením. Existence v jevovém světě (samsára) je vlastně souvislý proud zrození a smrti. Jedno nelze pochopit bez druhého a ani existovat nemůže jedno bez druhého.
Všichni se bojíme smrti, ale ve skutečnosti bychom se měli bát znovuzrození, které bude následovat. V praxi se to ale příliš nestává. Strach ze znovuzrození je daleko slabší než strach ze smrti. To je jen ukázka naší obvyklé krátkozrakosti (v případě těch, kdo skutečně věří ve znovuzrození) a tomuto faktu se musíme postavit. Plné probuzení lze dosáhnout pouze tehdy, když máme vůli překonat všechny formy znovuzrození - dokonce i ty nejpříjemnější. Ačkoliv tedy v prvním kroku může přijetí faktu znovuzrození pomoci překonat strach ze smrti, postupně musí být překonáno i připoutání k samotnému znovuzrození.