Navzdory existenci silného strachu ze smrti existuje také, ač je to podivné, touha po smrti. Psychoanalýza o tom dost hovoří, i když to možná věc příliš neosvětluje. Faktem ale zůstává, že mnoho lidí projevuje sebevražedné tendence nebo dokonce spáchá sebevraždu, ať je vysvětlení jakékoliv. Buddha tuto touhu po smrti zahrnul jako třetí ze třech druhů žádostí: kromě touhy po smyslových požitcích nacházíme ve formulaci druhé ušlechtilé pravdy také touhu po vzniku, existenci, a touhu po zániku. Protože život je ze své podstaty frustrující, nikdy nemůže být úplně "po našem", a tak se objevuje také nutkání se toho všeho zbavit. Chyba leží ovšem v tom , že člověk nemůže prostě "vykročit ven", protože smrt sebevraždou, jako každá jiná smrt, je okamžitě následována znovuzrozením v té či oné úrovni - a je docela možné, že v horší, než byla ta, kterou člověk právě opustil. Podle tradičního křesťanského pohledu je sebevražda smrtelný hřích - v tom je zahrnuto, že se vlastně jedná o případ "z bláta do louže". Někteří psychoanalytikové mluví z nevědomosti o "principu nirvány" ve spojení s touhou po smrti. Jenže to, o čem zde mluvíme, není přání po skutečném osvobození, ale pouhý instinkt úniku. Pouze vhledem (hlubším než je ten freudiánský) se může toto odvrácení, následované úplnou vyrovnaností, proměnit v nadsvětskou cestu k osvobození, které jediné je cílem buddhismu. To se ale nestane náhodou. Mělo by být připomenuto, že touha po smrti, o které tu mluvíme, se v buddhismu spojuje s výše zmíněnou "úchylkou zničení". V poněkud agresivnější formě může dokonce maskovat potlačený strach ze smrti. To by mohlo vysvětlit, s jakou vehemencí prosazují lidé jako Dr. Jones své názory proti existenci po smrti. Mohli bychom zmínit také kuriózní případ, kdy jeden uznávaný biolog vyhlásil, že to, zda věříme v existenci po smrti nebo ne, je zcela určeno našimi geny. To by zřejmě posunulo ideu determinismu hodně daleko!