Je ovšem snadné prohlásit, že ti, kdo věří v nějakou formu přežítí po smrti, jsou obětmi svých přání, fantazie ap. V mnoha případech je v tom tvrzení velký kus pravdy. Méně často si ale uvědomujeme, že existuje i opačný případ. Víra ve "smrt je konec" je v dost velkém počtu případů pozoruhodně fanatická a netolerantní. Už bylo výše naznačeno, že tento postoj může maskovat strach ze smrti. Také ale může skrývat jistou dávku sebeklamu: tím, že někdo přijme tento názor, jeví se jako člověk s "vědeckým", "věcným" postojem. Může zde dokonce jít o snahu projevit svou "mužnost" ("nevěří v babské povídačky, pohádky" ap.). Fakt, že do kostela chodí daleko více žen než mužů, je možná částečně způsoben i tím, že ženy mají menší potřebu dávat něco takového najevo (mají zase jiné "slabůstky").

Nehledě na všechny tyto faktory, tento postoj může jistým paradoxním způsobem dávat jistý pocit "jistoty". Člověk se prostě v této otázce rozhodl, může ji odložit a obrátit se k jiným věcem. To umožňuje např. vědcům - ale také politikům - činit "realistická" rozhodnutí, aniž by museli odkazovat k tradičním námitkám. Navíc to vědcům pomáhá učinit svůj systém vědění "přehledný a úpravný" díky tomu, že vyloučí potřebu zabývat se zkoumáním celé oblasti jevů. Naneštěstí pro tento typ nazírání ale skutečně existuje celé pole poznatků, které přímo protiřečí jakémukoliv hrubě mechanistickému materialistickému pohledu na svět. Je zde široká paleta paranormálních jevů - z nichž některé mají přímý vztah k otázce posmrtné existence - které jsou natolik dobře ověřené, že je pořádně obtížné odsunout je prostě stranou. Někteří vědci to všechno usilovně ignorují a chovají se, jako by tu nic takového nebylo. Jen pár - ale jejich počet roste - věci zkoumá a přesvědčuje se, že tu alespoň "něco" je, ať už to vysvětlíme jakkoliv. Ostatní nemohou přijmout ani jednu z těchto možností, tj. ani nemohou celou věc ignorovat ani ji nemohou zkoumat se skutečnou objektivitou. A tak se staví do role "pochybovačů" a snaží se všechno, co se dá, "vysvětlit" nebo "vyvrátit".

Působí zde např. předpoklad, že když existují podvodná média ap., jsou všichni takoví lidé podvodníci nebo do nějaké míry oklamaní. V nedávné době vyšel dost velký počet knih a článků, které vytrvale zlehčují různé klasické případy paranormálních jevů. Ale ať už mají zprávy o těchto případech jakékoliv slabosti, skutečně nestranné prozkoumání často ukazuje, že tito pochybovači daleko překročili meze rozumné kritiky a v bojovém zápalu ztratili - nepochybně nevědomky - jakékoliv zábrany. Dobře známý případ "Bridey Murhphy" před pár lety to dobře ilustruje. U některých velmi důvěryhodných "zpochybňovačů" tohoto příběhu se nakonec ukázalo, že značně přestřelili. A jedna kniha o hypnotismu přímo dští pohrdání vůči všem pokusům vyvolat touto metodou vzpomínky na minulé životy. Autor je označuje jako "pěknou koninu" (všiměte si emotivního vyjadřování) a záměrně naznačuje, že jde o podvod ze strany hypnotizéra. Takové náznaky jsou nejen velmi podivné, ale také hanlivé.

Autor těchto řádků jednou slyšel jistou velmi inteligentní dámu - psycholožku - prohlásit: "Čemukoliv uvěřím spíše, než možnosti předpovídání: to by úplně převrátilo moje vědecké chápání vesmíru." Člověk může s touto dámou do jisté míry soucítit, jenže předpovídání je fakt sice záhadný, ale tak dobře ověřený, že je na ní, aby změnila své chápání vesmíru! V každém případě velmi výstižně vyjádřila dilema, ve kterém se dnes nachází spousta vědecky školených lidí.

Když to všechno uvážíme, dojdeme k tomu, že je velmi důležité uvědomovat si psychologické pohnutky a motivy, které mohou být za různými postoji k tomuto problému - nejen v ostatních lidech, ale také v nás samotných. Je nutno zavrhovat přemrštěnou důvěřivost a nekritické utápění v okultních záležitostech (které má také svá vážná nebezpečí); zároveň bychom ale měli být daleko opatrnější a nedůvěřivější i vůči opačnému extrému - jejich naprostému odmítání.