Nyní tedy přicházíme k buddhistické definici smrti. Podle Ctihodného Ňánatilóky (Buddhistický slovník, Colombo 1950) se tak obvykle říká "zmizení životní schopnosti vázané na jednu životní dobu, a tedy životního procesu, který se běžně nazývá "člověk", "zvíře","osoba" atd. Přesně vzato je ale smrt neustále opakované rozpouštění a mizení okamžikové psychofyzické kombinace, a tak se vlastně odehrává v každém okamžiku.

Tato definice je velice důležitá. V každém okamžiku (tj. milionkrát za vteřinu) "já" zemře a zase se zrodí; jinými slovy nové "já" přebírá staré, které zmizelo navždy. Na konci "mého" fyzického života se přeruší spojení mezi tímto mentálním procesem a tělem, které v důsledků toho rychle zaniká. Ale stejným způsobem nastává okamžité znovuzrození v nějaké sféře, ať už v lidském lůně nebo kdekoliv jinde.

Takže z buddhistického hlediska je smrt neoddělitelná od znovuzrození (s výjimkou arahanta, ke kterému se ještě krátce vrátíme). Musíme ale odlišit dva druhy znovuzrození: z života do života a z okamžiku na okamžik - tak jak to naznačila předchozí definice. Někteří lidé dnes zastávají názor, že Buddha učil pouze tu druhou věc. To je ale úplný nesmysl. V buddhistických písmech všech škol jsou stovky odkazů na znovuzrození, které nemohou být "odvysvětleny" tím, že jsou jen symbolické (ať se tím míní cokoliv) nebo jako "ústupek lidové víře" (není mimochodem pravda, že v Buddhově době "všichni věřili na znovuzrození"). Ostatně taková vysvětlení ani nejsou zapotřebí, protože máme spousty přesvědčivých důkazů o skutečnosti tohoto procesu.