Porozumět procesu znovuzrození z okamžiku na okamžik je velice důležité a nikdy bychom ho neměli přehlížet. Přesto tím, co nás zajímá zde, je znovuzrození z života do života. V této souvislosti bychom měli učinit dvě menší poznámky. Termín "zrození" (džáti) zde není omezen na proces vypuzení z dělohy, ale zahrnuje i ostatní procesy, jako je spontánní objevení se bytostí v rozmanitých stavech. Zrození lidského typu je tedy jen zvláštním případem. Je zde také otázka "mezistavů" mezi zrozeními. O takových stavech mluví někteří buddhisté i jiní. Ve skutečnosti je to jen otázka stanovení pojmů: z théravádového pohledu je tzv. mezistav mezi existencemi jistého typu prostě sám o sobě "znovuzrození".

Příčinou toho, že nastane další zrození, je nespotřebovaná energie "tanhá" čili žízně, touhy podmíněné nevědomostí. Tato síla nevědomosti a touhy je srovnatelná se silným elektrickým proudem a předpokládat, že při fyzické smrti prostě zmizí, je skutečně velice nerozumné, nehledě na to, že by to odporovalo zákonu zachování energie. Co se týče otázky totožnosti znovuzrozené bytosti s tou, která zemřela, asi nejlepší je odpověď, kterou dal Ctihodný Nágaséna králi Milindovi: "Není ani stejná ani jiná". Celý proces je zcela neosobní, ale zdánlivě zde existuje nějaká bytost, která se znovu zrodí. Tak můžeme udělat jasné rozlišení mezi termíny "reinkarnace" a "znovuzrození".

Termín "reinkarnace" používají lidé, kteří tvrdí, že existuje reálné jsoucno ("duše"), které přechází z života do života a obývá postupně různá těla. (Doslova je tento termín použitelný pouze na skutečná těla z masa a kostí, ale běžně sepoužívá i pro netělesné stavy.) "Znovuzrození" označuje buddistický názor, že i když se zdá, že probíhá právě tohle, skutečný proces je zcela neosobní. To, co se v pojemech relativní pravdy jeví (a může být zakoušeno) jako reinkarnace, je z hlediska absolutní pravdy znovuzrození. Formulace "závislého vznikání" popisuje tento proces takto: nevědomost podmiňuje sankháry (impulsy, osobnostní struktury), sankháry podmiňují vědomí, vědomí podmiňue tělo a tvar a tak dále. To znamená, že vzorec či tvar individuální povahy je založen na nevědomosti a je vtištěn do nového vědomí jako pečeť do vosku; na něm pak závisí rozvoj nové bytosti.

Buddhismus nepřijímá západní předpoklad, že povaha a mentální vlohy jsou děděny geneticky. Samozřejmě zde může být kromě čistě fyzické stránky věci jistý genetický prvek, ale podstata dědičnosti je karmická. Zdánlivou dědičnost mentálních vloh můžeme vysvětlit mnoha různými způsoby. Částečně je to také jen pouhý předpoklad. Když se ukáže, že dítě je muzikální, lidé si připomenou, že stýček Jiří kdysi hrával na klarinet. Kdyby bylo dítě nemuzikální, dávno by si na to nikdo nevzpomněl. Vlivy rodičů a prostředí nepochybně působí, obzvláště pokud připustíme vlivy podvědomé (telepatické). Sir Al. Hardy dokonce navrhl možnost, že jsou telepaticky ovlivňovány i geny. Dále - "výběr" rodičů je nutně ovlivněn jistou příbuzností nebo dokonce karmickými vazbami z minulosti. Z toho důvodu také tvrzení o možnosti vypěstovat rasu "klonů" s identickými vlastnostmi patří, nepochybně naštěstí, čistě do říše science-fiction. Takoví lidé, i kdyby skutečně vznikli, by nebyli karmicky identičtí o nic více než jsou dvojčata. Život není tak mechanická věc.