Jednou z podob či složek buddhismu je buddhismus jako etická soustava. Slovo "soustava" je snad až příliš nadnesené, neboť její podstata je velmi jednoduchá. Složité je pouze vysvětlit všechna možná nedorozumění, která jsou s ním spojena, a také praktické důsledky, které jeho fungování přináší.

Základem celé soustavy je pojem "činu" (je sice běžné používat sanskrtský termín "karma", ale to přináší více škody než užitku - po pravdě řečeno o žádném užitku ani nevím). Podstatou činu, tím, co se tak v buddhismu označuje, je záměr, úmysl, volní impuls. Činy mají své následky, určené čistotou záměru. To je vlastně jádro celé "buddhistické etické soustavy". Asi je ale dobré říci si několik upřesnění: činem v etickém smyslu je pouze to, co člověk udělal úmyslně, nikoliv to, co je mimo jeho vůli. Naopak se ale "počítá" všechno, nejen to, co si ve svém záměru uvědomuji, přiznávám nebo dokonce co si o tom myslím a jak to odůvodňuji. Velice důležité je upozornit, že se zde nejedná o nějaký mechanický determinismus: následkem činů jsou jisté věci či situace, nikoliv nějaký další čin.

Z pohledu západního křesťanského myšlení asi stojí za povšimnutí, že buddhistickou morálku můžeme charakterizovat jako autonomní - tedy, řekněme, svéprávnou, samostatnou. Není založena na příkazu či ustanovení jakékoliv "vyšší moci"; není dána jako "zákon", není to povinnost uložená někomu někým jiným. Základním způsobem vyjadřování v této etické soustavě není: "Musíte dělat to a to" či "Dělejte to a to", ale spíše popis, upozornění, které říká: "Jestliže budete dělat to a to, bude to mít takové a takové následky."

Buddhismus samozřejmě obsahuje soubor morálních pravidel. Říká se jim skutečně "pravidla" a mají dva základní významy. V prvém případě jde prostě o zobecnění zkušeností z fungování společnosti. Není to nic "moralistního" v běžném smyslu, jsou to pravidla k zajištění existence společnosti, jejího hladkého chodu a prostředek výchovy jejích členů. V této rovině jednotlivec může zdánlivě vydělat na porušení těchto pravidel, v zásadě ale jsou to pravidla, která vznikla v zájmu společnosti a jejích členů. Vezměme si jako příklad pravidla silničního provozu. Někdy může být výhodné je porušit, pokud to ale budeme dělat všichni a často, nikdo to nepřežije.

Řečeno z druhé strany, smyslem pravidel silničního provozu není jejich dodržování, jejich smyslem je naše bezpečí na cestách. Podobně morální pravidla nejsou vlastně "nejvyšším zákonem", jejich smyslem není jejich dodržování. Jejich smyslem, duchem, je soucítění, láska a bezpečí. V "negativním" vyjádření se v buddhismu mluví o třech kořenech zla nebo o třech ohních - chtivosti, nenávisti a klamu. Morální pravidla a další praxe s tím spojené mají za cíl neživit tyto ohně a naopak rozvíjet jejich pozitivní protějšky.

Z hlediska duchovní cesty je snaha o správné jednání jen jakési přípravné stadium, které má očišťovat mysl a připravit ji tak k meditaci. V tradiční terminologii se mluví o čištění jednání a čištění mysli. Čisté jednání nám má zajistit pocit bezpečí, klid mysli a radost, ze kterých pak vyvstává soustředění. Z toho pak může vyvstat vhled, tj. vidění skutečnosti jaká je. Jak je vidět, morální pravidla nejsou v buddhismu z duchovního hlediska podstatná, nejsou to, o co tu běží, což ale neznamená, že nemají význam. Jejich úloha je naopak velice důležitá.

Obecně řečeno není ovšem smyslem buddhismu plnění morálních pravidel a buddhismus tedy není (jenom) etický systém. Přesně vzato nejde o to, konat dobré činy. Ty mohou a také většinou zůstávají v zajetí pocitu, že já konám dobré činy; v zajetí ulpívání na mých dobrých a správných činech. To neznamená, že dobré činy nejsou dobré, znamená to pouze, že jejich hodnota je relativní. Právě tak to neznamená, že neexistují špatné činy. Činy, které působí utrpení - ostatním i jejich původci - jsou špatné. Ani ani jejich působení není věčné a absolutní.

Kdybychom chtěli smysl a cíl buddhismu vyjádřit v termínech jednání, činů, mohli bychom říci, že jím je ne-činění. Ne-činění samozřejmě neznamená, že člověk leží na posteli v nějakém holém vegetativním stavu a nedělá vůbec nic. Znamená to pouze, že v konání není přítomna žádná chtivost, nenávist, ani zaslepenost. V podstatě to také znamená, že už je zbytečné mluvit o morálním jednání, neboť nejsou žádné důvody, žádná motivace ke špatnému jednání, a tak není potřeba jednání nějak omezovat. Vlastně není co omezovat.