Ze všech zmiňovaných oborů je psychologie buddhismu v jistém smyslu nejbližší. Budeme-li mluvit v psychologických termínech, budou prakticky totožné: psychologie se snaží pochopit člověka, snaží se ho ale také změnit - pomoci mu vyrovnat se sám se sebou. To vše je vlastní i buddhismu. Pokud pomineme náboženské pojetí buddhismu, které na Západě existuje zpravidla ve formě tradice převzaté z Asie, je zde psychologické pojetí buddhismu nejrozšířenější. Často je chápáno jako samozřejmost, resp. jako jediná alternativa k pojetí náboženskému.

Prakticky vzato je jasné, že cokoliv člověk prožívá nebo koná v rámci své duchovní praxe - jakékoliv, nejen buddhistické - vždy je to nějaký psychický proces, který můžeme popisovat jazykem psychologie. Cokoliv tedy můžeme z duchovní praxe vyjádřit, to spadá do psychologie, a tak se zdá, že buddhismus ve své individuální podobě skutečně splývá s psychologií, resp. s psychoterapií (abychom vyloučili psychologii teoretickou). Buddhistická cesta je tak často předkládána jako psychoterapeutický kurs, jehož cílem je štěstí; v konkrétní podobě taková cesta slibuje to, co ostatní léčebné kursy: vyřešení problémů rodinnných i osobních, zlepšení komunikace, zvýšení výkonnosti pracovní i jiných atd. Řečeno jazykem indického buddhismu, snaží se psychologie i buddhisté, kteří se hlásí k psychologickému pojetí, samsáru, koloběh znovuzrozování, vylepšit; snaží se, aby jedinec v jejím soukolí trpěl co nejméně. V buddhismu jde ale o to, samsáru zcela překonat. Psychologie či psychoterapie usiluje o funkčnost osobnosti, v buddhismu jde o úplnou proměnu osobnosti. Tím nechci říci, že zmíněné cíle psychologie jsou špatné nebo že nesouvisí s cíly buddhismu. Naopak jsou velice pěkné a buddhismus se s nimi ve své praktické činnosti nepochybně ztotožňuje. Jen je důležité si uvědomovat, že buddhismus není jenom psychologie.

Ke ztotožňování buddhismu s psychologií vedou nejen vnitřní důvody, ale také některé důvody společenské povahy. Za prvé: kdykoliv chceme spolu mluvit, musíme mluvit o něčem. A tak když chceme mluvit o duchovní cestě či praxi, mluvíme o psychologických problémech. Za druhé: právní a společenská situace v naší zemi nutí některá sdružení, která se sama i třeba cítí jako náboženská, aby se vyjadřovala psychologicky, pokud chtějí vůbec mít možnost působit. Za třetí: pokud se chce někdo živit buddhismem nebo chce prostě z jakýchkoliv důvodů získávat stoupence, musí je na něco lákat. Musí jim něco slibovat. A to je zcela v souladu s psychoterapeutickým pojetím.