Středa 1.1.2003
Novoroční ráno se se Silvestrovským nedá vůbec srovnat. Počasí se zkazilo a venku pěkně lije. Ještě že to přišlo až teď poslední den. Nepříjemné je, že přestože odlétáme až v půl osmé, pokoje musíme vyklidit už v poledne. Chtě nechtě musíme po snídani pobalit všechny věci a okolo jedenácté opouštíme hotel. Radka by se ráda podívala do Hagie Sophie, takže jdeme opět na tramvaj a jedeme na zastávku Sultanahmed. Před chrámem je menší fronta, ale během pěti minut jsme u pokladny, takže to tentokrát s čekáním nebylo tak hrozné. Hrozné jsou opět akorát ceny. Stejně jako palác Topkapi, i Hagia Sophia značně podražila. Vstupné stojí 15 000 000TL a to ještě není všechno - vstup na horní galerie s křesťanskými mozaikami a ikonami se platí zvlášť!
Vstupujeme do předsálí a za chvíli už můžeme obdivovat majestátní prostory Chrámu Boží moudrosti. K mému překvapení je uvnitř i po třech letech mohutné lešení. Buď ještě neskončily restaurátorské práce, anebo toto lešení jednoduše podpírá hlavní kopuli. Jinak je vše při starém - mohutné nápisy se jmény prvních čtyř chalífů, Moahmeda a Alláha, sultánovo lóže, krásně zdobený mihráb a nad tím vším vyobrazení panny Marie a plamenná křídla andělů. Akorát mi připadá, že je tu nějak víc temno než posledně.
Z Hagie Sophie jdeme pěšky po třídě Divan Yolu a cestou si prohlížíme mauzoleum Mehmeda II. a já ještě na chvilku nakukuji do jedné čajovny, kde právě probíhá bujaré veselí spojené s poslechem živé lidové hudby. Potom už přejíždíme tramvají k Laleli a jdeme se podívat do Sulejmanovy mešity. Cestou začíná zase trochu poprchávat, a tak jsme rádi, že se budeme moci schovat v jejích útrobách. Bohužel je zrovna čas modlitby, takže musíme čekat na nádvoří u vchodu než budeme mešita opět přístupná. Cedulka hlásá, že otevřeno bude asi za dvacet minut, tak tu chvíli počkáme. Z minaretů a jejich ampliónů začíná zpívat muezín, což je ideální příležitost, abych si jeho zpěv nahrál. Bohužel modlitba se nějak protahuje a asi po dvaceti minutách se jdu optat vrátného, za jak dlouho nás vpustí dovnitř. Brzy se budeme muset vrátit do hotelu, abychom v půl páté stihli odjezd na letiště. Chlapík ukazuje na cedulku u dveří. Jenomže my už tu jsme dvacet minut a nemáme moc času. Jsem ujištěn, že už brzy bude mešita otevřená, ale když se další čtvrthodinu nic neděje, tak to s Radkou vzdáváme. Je to škoda, interiér Sulejmanovy mešity je nádherný a moc rád bych tam Radku vzal, ale čas je neúprosný.
Vracíme se k Laleli a jdeme si dát poslední kebab. Za sílícího deště se vracíme do hotelu - ještě že jsme si vzali deštníky. Začíná být docela zima a my jsme celkem rádi, že už večer odlétáme. V půl páté nakládáme naše zavazadla do autobusu a vydáváme se na Atatürkovo letiště. U vchodu musíme vystát frontu před kontrolou zavazadel a potom ještě asi půlhodiny čekáme, než se u našeho letu objeví číslo odbavovací brány.
Turecko opouštíme asi ve třičtvrtě na osm. Start i vlastní let je naprosto klidný, přestože startujeme za silného větru a deště. Asi po hodině se pod námi dokonce objevují pěkně osvětlená města a let vrcholí úchvatným obletem Prahy, který je asi nejlepší tečkou za velmi vydařeným výletem!