Ústerý 31.12.2002
Silvestrovské ráno je zatím suverénně nejkrásnější. Obloha je bez jediného mráčku a vypadá to na nádherný den plný Sluníčka! To je skvělé, protože dnes jedeme na výlet po Marmarském moři a klepat se na lodi za deště při teplotách okolo nuly by nebylo rozhodně nic příjemného. Takhle to vypadá, že si výlet i celý Silvestrovský den pořádně užijeme!
Po snídani v půl deváté nastupujeme před hotelem do přistaveného autobusu a vydáváme se do přístavu Emünenü. Bohužel právě začíná dopravní zácpa, takže nám přesun trvá docela dlouho. V přístavu dostáváme od průvodkyně žetony (normálně stojí 4 000 000TL) a čekáme na odjezd. Cesta na asi 15km vzdálené Princovy ostrovy, které jsou naším dnešním cílem, by měla trvat asi hodinu a půl.
Během plavby si můžeme prohlédnout Istanbul netradičně z moře. Míjíme majestátný palác Topkapi a za několik minut se nám naskýtá nádherné panorama s Modrou mešitou a Hagiou Sophií. Istanbul se pomalu vzdaluje, ale jeho konec je stále v nedohlednu. Opět se přesvědčujeme, jak rozlehlé je toto velkoměsto na rozhraní Evropy a Asie.
Princových ostrovů je celkem devět. Již od byzantských dob byly využívány jako místa exilu pro nepohodlné následníky trůnu a na jednom z těchto ostrovů je dokonce dodnes vězení. Čtyři z ostrovů jsou obydlené a slouží jako výletní a odpočinkové místo pro obyvatele přelidněného Istanbulu. Není divu, že tu vyrostla spousta nádherných vil, i když ceny pozemků tady asi nebudou nejlevnější. Nicméně ten klid, který na ostrovech panuje, zřejmě stojí za nějakou tu vyšší investici. Však jsou také ostrovy chráněnou rezervací a platí na nich striktní omezení pro provoz automobilů.
My se postupně zastavujeme na všech obydlených ostrovech - Kinaliadě, Burgazadasi, Heybelidadě a Büyükadě, ale až na posledně jmenovaném vystupujeme. Vítá nás poklidné městečko s mnoha pěknými baráčky, které stojí na svahu nad pobřežím Marmarského moře. Čeká nás projížďka koňskou drožkou, během které objedeme polovinu největšího z Princových ostrovů. A tak se vydáváme na cestu. V drožce s námi cestuje Petr a ještě jedna paní. Náš povoz není zrovna z nejrychlejších a koníci popoběhnou prakticky jen z kopce. Když stoupáme vzhůru, tak mám občas obavu, jestli nás ta nebohá zvířata vůbec utáhnou. No, ono se není čemu divit, protože zdejší koníci většinou nejsou živeni zrovna ideálně.
Na návrší uprostřed borového lesa kdesi ve vnitrozemí ostrova máme krátkou přestávku. Z terasy jedné skromné restaurace se naskýtá pěkný výhled na moře, ale jinak tu kromě několika oslíků a sem tam nějakého polosplašeného koně nic zajímavého není. Po chvíli odpočinku pokračujeme zpátky do městečka. V restauraci Milano nás čeká oběd, který máme v ceně výletu. Nejdříve dostáváme předkrm - hranolky a šátečky z listového těsta plněné sýrem, následuje salát a hlavní chod, kterým může být buď kuře nebo ryba. Nakonec ještě dostáváme dezert v podobě buchty polité sirupem. No, nebylo to špatné…
Ještě se chvíli projdeme po přístavním městečku a v půl třetí odjíždí trajekt zpátky do Istanbulu. Počasí je opravdu nádherné, jako by ani nebyl prosinec. Takhle nějak si představuju Silvestr! Palmy tu sice nejsou, na koupání v moři to taky není, ale i tak jsem nadmíru spokojený!
Plavba do Istanbulu trvá opět hodinku a půl. Vzhledem k tomu, že trajekt z Büyükady odjížděl ze značným zpoždění, přijíždíme do přístavu Emünenü již za soumraku. V přístavu se oddělujeme od organizované skupiny, protože se chceme ještě vypravit na Velký bazar a tak nemá cenu jezdit nejdřív k hotelu. Za 750 000TL kupujeme žetony a jedeme tramvají k Beyazitově mešitě. Na bazaru panuje opět tradiční ruch a tak se s Radkou a Petrem pouštíme do velkého nakupování. Po krátkém obcházení a sondování cen kupujeme dva pěkné vyšívané povlaky na polštářky (po 4USD) a samozřejmě nemůžeme nekoupit nějaké to tričko (po 4USD). Radka úspěšně usmlouvala pěknou koženou kabelku a já jsem se zase pustil do "boje" za čajový servis. Podařilo se, ještě zbývá koupit nějaké to cédéčko a tak chvíli vybírám u jednoho z obchůdků. Nakonec kupuji starého známého Tarkana (Karma) a cédéčko s tradičními lidovými motivy předělanými do taneční podoby (Yeni mezdeke). S nákupy jsme naprosto spokojení a tak vyrážíme do hotelu. Akorát Radce není moc dobře, asi začínají "fungovat" ty pouliční kababy.
Na silvestrovskou večeři se opět přesouváme do restaurace Yosun. K jídlu si tentokrát dávám místní specialitu Yosun kebab, což je zapečené kuřecí maso v sýru s jogurtem. Stojí to sice 6USD, ale vždyť je přece Silvestr… Opět se k nám přidává náš starý dobrý papouch, kterému jde zjevně o Radčinu kolu. Samozřejmě nás drzý opeřenec všechny oblezl, až v okamžiku kdy jsme usoudili, že už se dostatečně nasytil a napil jsme ho poslali k opodál sedícímu Turkovi, který se stal obětí papouchovy spontální reakce, které obvykle následuje po každém dobrém jídle a pití…
Závěr roku trávíme v hotelovém pokoji, ujídáme cukroví a konzumujeme zásoby pití. Nový rok slavíme hned dvakrát - nejdřív istanbulský a o hodinu později i český. Program v turecké televizi má také něco do sebe a příchod nového roku vítá asi desetiminutovým sólem břišní tanečnice. O další zábavu se stará zpěvák, který velice silně připomíná Sadáma…