ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE

Pomoc druhým je pro mě samozřejmou součástí života

Služba a pomoc druhým je jedním z pilířů života církve. K církvím tak neodmyslitelně patří charity, diakonie, a nejrůznější dobročinné spolky a nadace. Aby se mohli čtenáři Pulsu o této problematice dozvědět více, oslovil jsem paní Annu Kupkovou, pracovnici římskokatolické farní charity ve Vrchlabí, a položil ji několik otázek.

Co pro vás znamená pomoc druhým ?

Pomoc druhým pro mě znamená samozřejmou součást života, která může člověku přinášet pocit uspokojení. Myslím, že to hezky vyjadřuje citát: "Jsi-li člověkem, pomáhej i jiným lidem, neboť ruka nabídnutá ku pomoci, to je pravé lidství," z knihy Očarovaná Havaj M. Stingla. Slovo Charita pochází z řeckého charis, což znamená milost, láska, vztah k bližním, který jim dává radost. Já bych hned na začátku chtěla říci, že naše charita nedělá nijak zvlášť veliké věci, nemá žádné zařízení ani majetek. Naše práce spočívá především v tom, že se snažíme pomoci lidem, kteří se ocitnou v nouzi v důsledku různých krizových situací (přírodních katastrof, válek či chudoby v rozvojových zemích). Jsou to převážně sbírky ve farnosti, menší i větší příspěvky, jak kdo může.

Jak charita funguje po organizační stránce ?

Naše charita je řízena oblastní charitou v Hradci Králové, která připravuje a organizuje větší projekty, na nichž se můžeme podílet (např. adopce na dálku), další část našich aktivit je inspirována výzvami v Katolickém týdeníku nebo ve sdělovacích prostředcích známou organizací Člověk v tísni apod. Na práci farní charity se podílí několik ochotných dobrovolníků.

Můžete čtenářům přiblížit činnost vrchlabské farní charity ?

Jednou z aktivit je tzv. Adopce na dálku. Řada lidí možná už o adopci na dálku slyšela, často o ni mluví i sdělovací prostředky. Adopce na dálku je charitní projekt zaměřený na trvalou pomoc chudým dětem v Indii formou sponzorování jejich vzdělání a základní péče. Projekt je zajištěn ve spolupráci s biskupem Mosarem z indického státu Severní Karantaka. V tomto státě je tak velká negramotnost, nezaměstnanost, velké sucho. Většina obyvatel zde žije v žalostných životních podmínkách, stěží mají na jedno jídlo denně. Za sponzorský příspěvek 5000 Kč za rok může dítě navštěvovat základní školu, dostává učební pomůcky, oblečení, stravu a základní zdravotní péči. Vybírány jsou nejchudší děti ve věku od 6 let. Rodiče těchto dětí jim nemohou vzhledem k velké chudobě umožnit ani návštěvu základní školy. Sponzorované děti tedy jen díky této pomoci mají šanci překročit práh negramotnosti a zlepšit své životní perspektivy. Naše farnost má již třetí rok společně adoptované 3 děti a jednotlivci celkem 7 dětí. Je to sice kapka v moři, ale když se těch kapek sejde více - hradecká charita má už 450 dětí a stále ještě hodně dětí čeká ...

Co na adopci oceňujete ?

To, že se jedná o pomoc konkrétnímu dítěti, která je prokazatelná a dle svědectví opakovaných návštěv českých lidí v Indii opravdu není zneužívána. Adoptivní rodič dostane společně se základními informacemi o dítěti také jeho fotografii a může si sním dopisovat. Podle dopisů od dětí je vidět, že děti i jejich rodiče si této pomoci opravdu váží a jsou za ni vděční.

Jaké jsou vaše další činnosti ?

Z dalších aktivit budu jmenovat stručněji již jen některé: v dubnu jsme dělali a odeslali sbírku pro Afghánistán; teď v květnu jsme odeslali dvě velké krabice darovaných, již nepotřebných brýlí pro lidi v Africe. Brýle budou roztříděny optiky v Praze a pak odeslány do rozvojových zemí, kde jsou brýle tak drahé, že si je mohou koupit jen bohatí, takže chudí a starší na ně nemají. Nyní děláme sbírku na akci "Voda pro Afriku". Peníze budou použity na vyvrtání 20 studní pro 12 tisíc obyvatel pěti afrických vesnic v Tanzanii, kde musí lidé chodit i několik kilometrů pro trochu (často) závadné vody.

Jak a čím vám mohou lidé pomoci ?

Pokud by měl někdo zájem přispět na adopci na dálku nebo pomoci při jiných aktivitách, je možné se obrátit na telefon: 424 413 nebo 422 899. Pokud bychom opět organizovali sbírku brýlí, informovali bychom o tom v Pulsu.

Ředitelem farní charity byl dlouho váš manžel, MUDr. Jan Kupka. Byl vám inspirací pro tuto práci ?

Můj manžel věnoval práci v charitě mnoho let, mimo jiné zde zavedl charitní ošetřovatelskou službu, která tu fungovala 5 let. Spolupracoval i s Papežským misijním dílem a tato spolupráce trvá nadále. Po odchodu manžela mě nic jiného nezbývalo, než pokračovat v jeho práci.

Kde brát sílu k neustálé pomoci, když je kolem nás stále tolik bolesti a neštěstí ?

Člověk může najít sílu ve víře, v kontaktu s druhými lidmi a v pozitivních zážitcích z přírody.

A na závěr ještě jednu otázku: Čeho si v životě nejvíce vážíte ?

V životě si vážím zdraví a dobrých mezilidských vztahů. A pak také toho, když vidím, že mají lidé chuť a ochotu pomoci. Dovede to povzbudit a často se osobní bolest, přeměněná v něco užitečnějšího, stává mírnější. Albert Schweitzer napsal: "Cokoli jste komu učinili dobrého, to zůstává." A to platí stále.

za rozhovor děkuje

M. Hrdlička

PULS 7/02

vvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvv

Zaslechl jsem povolání

Začátkem července uplyne 6 let od doby, kdy ve zdejší římskokatolické farnosti začal působit P. Pavel Jandejsek. Při této příležitosti jsem se s ním sešel v zámeckém parku a položil mu několik otázek:

Jak se vůbec člověk stane knězem?

Myslím, že kořeny mého povolání sahají až do dětství. Spolu se svými pěti sourozenci jsem vyrůstal v Kutné Hoře. Rodiče nás všechny zapsali na nějaký hudební nástroj do LŠU a tak bývalo doma veselo. Vzpomínám na advent, kdy jsme doma večer společně zpívali u adventního věnce. Rodiče nás učili znát Pána Boha. Denně se s námi modlili a v neděli jsme chodívali společně do kostela. Na střední škole jsem se pak setkal s knězem, který mě oslovil svým způsobem života, a od té chvíle ve mně zrála myšlenka věnovat se této životní cestě. Nicméně to pro mě nebylo od počátku jasné rozhodnutí. Do té doby jsem měl totiž poměrně jasnou představu o své budoucnosti: stát se muzikantem. Studoval jsem konzervatoř a hudba byla pro mě vším: denně hodiny cvičení na housle, koncerty, přátelé muzikanti  Byl jsem navíc členem folkové kapely, se kterou jsme hráli na různých festivalech, včetně Porty  To, že jsem se nakonec rozhodl kouzelný svět hudby opustit a nastoupil jsem do kněžského semináře v Praze, je pro mě dodnes potvrzením toho, že volání po jiném naplnění života, které se stále silněji ozývalo v mém srdci, bylo to pravé.

Mnoha lidem dnes funkce kněze moc neříká. Mohl bys čtenářům přiblížit svoje poslání?

Možná, že někomu zní slovo kněz trochu exoticky. Ve skutečnosti je to jednoduché: Každý člověk se snaží svůj život nějak smysluplně prožít, něčím kvalitním ho naplnit. Kněz je člověk, který svůj život zasvětil Bohu, protože je přesvědčen o tom, že je to v jeho případě ten nejlepší způsob naplnění života. Kněžství není zaměstnání, ale životní stav. Ten, kdo se pro něj rozhodne, musí se mnoha věcí v životě vzdát, ale i zde platí: co nic nestojí, za nic nestojí.

Jak ses ocitl ve Vrchlabí?

Katoličtí kněží si místo své působnosti nevybírají, ale jsou na ně delegováni. Vrchlabí je první místo, kam jsem jako kaplan nastoupil, a první místo je pro člověka vždycky důležité. Dodnes vzpomínám, jak jsem plný obav a očekávání vystupoval s kufrem v ruce z vlaku a na nádraží mě vítal starší pán slovy: "Vítám tě ve Vrchlabí ­ ne jako šéf, ale jako starší bratr. Já jsem Stanislav." Za toto vlídné přijetí a pomoc v začátcích jsem svému spolubratru P.Stanislavu Skalskému moc vděčný.

Vraťme se teď k náplni práce.

Častá představa lidí je, že kněz slouží mše a dělá pohřby. Toto je pravda, ale ne celá. Znovu podotýkám, že kněžství není soubor určitých činností, ale životní styl. I ve chvílích, kdy kněz není lidem na očích, dělá důležité věci ­ učení náboženství, návštěvy nemocných, přípravy lidí na křest nebo na svatbu, studium  Ale jako úplně nejdůležitější vidím chvíle, kdy kněz "nedělá vůbec nic" - když může být s Bohem, v tichu. Z toho pak totiž vyrůstají další dobré věci. Má-li být kněz otcem farnosti - tím, kdo druhé doprovází a dává jim sílu, pak tuto sílu musí sám někde čerpat. A to se děje v tichu, v modlitbě.

Jaké je postavení kněze římskokatolické církve v současnosti?

Na společenském žebříčku si obecně vzato kněz nestojí příliš vysoko. Kněží ubývá, takže se pozvolna stávají jakýmsi "ohroženým živočišným druhem". Ubylo autority kněze, plynoucí z pouhého pohledu lidí na černou sutanu. Morální autoritu si dnes musí každý získat sám. Jsem rád, že farnosti již nemají vlastní hospodářství, čímž odpadla další nedůležitá funkce kněze. Odpadly také nejrůznější "vzletné" tituly od velebných pánů počínaje a důstojnými pány konče. Kněz tak může být snadněji služebníkem. A to mě právě nejvíc přitahuje ­ když mohu být s dětmi na táboře, povídat si s babičkami, pomáhat farníkům.

A jak si myslíš, že tě vnímá nevěřící okolí?

Lidé jsou často překvapeni, že jsem knězem. Asi vybočuji z jejich představ "důstojného pána". A jsem rád, že to tak je. Chci žít mezi lidmi a s lidmi. Trochu se mi také příčí dělení lidí na věřící a nevěřící. Já to vidím tak, že kněz tu je pro všechny, ne jen pro ty "z kostela".

Církev je dnes často vnímána jako uzavřené společenství, jako společenství babiček. Jak svědčit o opaku?

Myslím, že je to vnější pohled, i když mnohdy, bohužel, pravdivý. Jenže taková církev, která by tu byla jen sama pro sebe, nemá skutečně právo na existenci. My jsme posláni do tohoto světa, abychom mu byli něco platní. Nejde jen o misijní stránku, ale i o službu.Třeba na komunální úrovni bychom se měli starat o dění ve svých obcích a aktivně se podílet na jejich životě.

Dokázal bys ve stručnosti říci, co se za těch šest let ve farnosti povedlo a co nepovedlo?

Je dobře, že začíná fungovat práce s mládeží. Navázali jsme kontakty s místním skautským střediskem a v současnosti zde působí 3. vrchlabský oddíl. Podařilo se vytvořit fungující organizační strukturu farnosti, našli jsme využití pro veliký objekt fary, poskytujeme prostory RIAPSu, je zde aktivní skupina Křesťanské akademie...  Také jsem rád, že s vydatnou pomocí městského úřadu farní kostel sv. Vavřince dostal novou střechu a že se v brzké době dočkáme zvonů, za což patří velký dík panu J. Šírovi.

To, v čem máme rezervy, je vytváření společenství. Stále je dost vžitý model farnosti jako nějakého servisu. Také nám často chybí odvaha vzít svůj díl zodpovědnosti za konkrétní aktivity ve farnosti. Jako svůj dluh vidím hledání způsobu, jak být víc nablízku mladým lidem, zvláště ze středních škol.

Co bys vzkázal na závěr čtenářům?

Neztrácejte úsměv a sami sebe. A k tomu něco pro zasmání:

Konal se pohřeb. Zeť zemřelé se nakloní ke knězi a říká: "Nekropte ji tolik pane faráři, ať neobživne !"

Za rozhovor děkuje

M. Hrdlička

PULS 6/02

Předchozí výběr (březen 2002)