I. První kroky v Jižní Americe (2.11. - 6.11.)

(PRAHA – CARACAS – CIUDAD BOLÍVAR)

Uplynulo již několik dnů, co jsem se vrátil z pracovního pobytu ve Spojených státech, získal víza a netrpělivě se balil na cestu. Stále jsem ještě trošičku pochyboval, zda Luba skutečně pojede, ale když se na Hlavním nádraží objevil i s téměř dvouhodinovým zpožděním, mé obavy se jako mávnutím kouzelného proutku rozplynuly. Letadlo nám letělo zítra v poledne, a tak jsme si dnes, tlačeni zástupy turistů, prošli naši stověžatou matku měst. Překvapilo mě, že Luba byl v Praze poprvé. Je to překrásné město. Každý koho v zahraničí potkám a který Prahu navštívil, ji vychvaluje. Pro drtivou většinu z nich je dokonce krásnější než Paříž či Londýn. Snad proto má být v tomto tisíciletí třetím nejnavštěvovanějším městem v Evropě, hned za Londýnem a Paříží. A bývalý Čechoslovák ji ještě neviděl! To je ale hanba!

Pět hodin jsme procházeli staré uličky, mosty i Pražský hrad. Tlačeni časem jsme před šestou zašli na univerzitu VŠE, rozloučit se s naší společnou kamarádkou Markétou Kubešovou. S ní jsme se mimochodem seznámili také ve Spojených státech. Dvě hodiny jsme si příjemně povídali o tom, jak bylo ve Spojených státech a o našem cestovatelském plánu v Jižní Americe. V hospodě Juve, jež je v objektu kolejí Vysoké školy ekonomické na Jarově, jsme se setkali s dalším kamarádem, Emanuelem Merclem, který nám měl na dnešní noc zajistit ubytování. Již nás tu čekal a usrkával nějakou limonádu nebo co. Po krátkém posezení jsme vyrazili do bytu jeho přítelkyně a naší báječné kamarádky Evy Kopečkové, kde jsme přespali v klidu a v pohodě až do rána.

PRVNÍ DOJMY

3.11.1999 (středa)

Po časném vstávání jsme namířili na letiště. Následovalo bezproblémové odbavení zavazadel, obdržení platných letenek, posezení v baru nad skleničkou Coca-Coly a vzájemná rozprava. Najednou jsem zahlédl známé tváře, které se se mnou přišly nečekaně rozloučit: Petra Petříka a Roberta Rőlce. Petr, se kterým jsem uzavřel onu sázku o Jižní Americe, se snad chtěl skutečně přesvědčit, zda odletím. Vždyť mu šlo o sázku!

V 9⁵⁰ odlétáme. Za hodinu již přistáváme ve Frankfurtu, odkud letíme do Caracasu s hodinovým zpožděním ve 14³⁰. Opět Airbusem - Lufthansou. Zatímco před sto lety trvala plavba z Anglie přes Kapverdy do Ria 17 dní, dnes jsme se pomocí moderní techniky dostali do Caracasu za devět a půl hodiny. Atlantik přelétáme ve výšce 10 000 metrů nad mořem. Pod námi se rozprostírají mraky, jež nám brání ve výhledu. Cestující spali a zdálo se, že jim je úplně jedno, kam má letadlo namířeno. My s Lubou jsme odpočívali a snažili si představit, co nás čeká. Splníme, co jsme si předsevzali? Nebudeme zklamáni? Nebudeme nuceni předčasně ukončit svoji cestu? Postačí nám finance? A co nadšení a zápal pro poznání? Nepoleví? Na mysli nám vyvstávala spousta otázek. Prostě nevíme, co nás v Jižní Americe skutečně čeká.

Přistáli jsme až za tmy na caracaském letišti ve Venezuele u pobřeží Karibiku, v zemi, kde na ploše 912 050 km² žije pouhých 23 milionů obyvatel. Bylo 19⁰⁰ místního času. Hodinky jsem si tedy přesunul o pět hodin dozadu. Na letišti jsem směnil US$100 v hotovosti za místní měnu, bolívary, v kurzu 623 Bs za jeden dolar. Z letiště jsme si zaplatili již čekající a poloprázdný autobus do Caracasu na stanici metra Gato Negro. To jsme ale předtím odmítli dotěrné a předražené taxikáře. Cesta trvala asi 30 minut, během nichž jsme začali vstřebávat první dojmy. Uvědomil jsem si to až teď! Konečně v Latinské Americe!

Nebylo by od věci udělat si ihned od počátku jasno v pojmech Jižní a Latinská Amerika. Ty části Nového světa, které dobyli Španělé a Portugalci, kteří tehdy používali latinu, jsou dnes známé jako Latinská Amerika. Název Latinská Amerika se začal používat ve Francii asi roku 1860. Dnes sem patří Mexiko, šest republik ve Střední Americe, tři karibské státy (Kuba, Dominikánská republika a Haiti) a všechny jihoamerické státy mimo Surinam, Guyanu a Francouzskou Guayanu. Jižní Amerika je pak pochopitelně pouze jihoamerický kontinent bez Střední Ameriky. Samotné slovo Amerika pochází od Ameriga Vespucciho, italského navigátora. O svých cestách dovedl poutavě psát a své listy posílal učencům do Florencie, kde se překládaly a posílaly i do jiných center vzdělanosti. Stal se tak slavným, že byl přiřazován k objevitelům Nového světa. Když vyšlo najevo, že se nejedná o Indii, ale o nový světadíl, byl kontinent pojmenován po něm. Jméno indián však domorodcům zůstalo. Dnes nicméně oslovení domorodce slovem un indio vyznívá hanlivě až urážlivě, a proto by se místo něho mělo používat označení el indigeno nebo un campesino.

Ačkoliv autobus uháněl dálnicí seč mohl a všechna okénka byla naplno otevřená, neubránili jsme se pocitu, že se poněkud potíme. Bylo příšerné dusno. Okénky na nás proudil horký vzduch prosycený výfukovými plyny a prachem. Na Gato Negru jsme přestoupili na metro a dostali se na stanici La Hoyada, odkud je na dohled vysoká budova se zeleným nápisem - Hotel Caracol. Toho jsme si ale ještě nevšimli. Chviličku jsme bloudili, než jsem se poprvé odhodlal uplatnit svoji španělštinu v praxi a zeptat se na směr přítomné trhovkyně. Můj první pokus o domluvu skončil neúspěšně. Slovu „caracol“ nerozuměla. Až psaná verze v našem průvodci udělala své. Vysvětlila nám, že „c“ nemáme vyslovovat jako „c“, ale jako „k“. Takže správná výslovnost je „karakol“. A ukázala nám směrem přes náměstí plné stánků. Tento hotel jsme si vybrali právě pro jeho blízkost k metru a nižší cenu. Není radno se po nocích procházet s velkým batohem na zádech po velkých jihoamerických městech. Je tu příliš mnoho zlodějíčků. Šťastně jsme dorazili do hotelu a ubytovali se ve velké místnosti s televizí, klimatizací, sprchou a toaletou za 8 dolarů na jednoho. Po 21-hodinovém dnu a osobní hygieně tvrdě usínáme. Bylo 22⁰⁰.

Venezuelané zatím vypadají velice přátelsky, dost si nás prohlížejí. Nemyslím si ale, že by tu turisté byli raritou. Možná jen čeští. V hotelu jsme prý prvními Čechy. S mojí španělštinou to ale rozhodně nevypadá tak špatně, jak jsem si po rozmluvě s trhovkyní myslel. I když první pokus u trhovkyně uvázl na výslovnosti, podruhé jsem se v hotelové recepci zeptal na volné postele, cenu a jídlo tak perfektně, že si recepční myslel, že španělština je mým rodným jazykem. Do reality jsem se ale vrátil brzo. Vychrlil na mě obrovská kvanta neznámých slov a skřeků, které mi dokonale splývaly. Ale domluvili jsme se. A o to jde. Co potřebuji vědět, na to se jednoduše zeptám, ale na nevázanou diskusi zatím nemám. Určitě mám ale často špatnou výslovnost a spoustu gramatických chyb. Také neznám spoustu slovíček, a tak svoji myšlenku musím vyjádřit pomocí omezené slovní zásoby. Nicméně Venezuelané, tak jako všichni Jihoameričané, jsou velmi tolerantní národ a mají snahu pomoci. Bez přehánění dnes mohu říci, že tolerantnost je nejvýznačnější vlastnost kultury snad celé Jižní Ameriky.

Španělštinu jsem se učil spíše individuálně, asi jeden rok. Zpočátku jsem navštívil asi 8 kurzů, abych získal správné základy a výslovnost a také, aby mě něco donutilo se učit. Na takto získaných základech jsem poté tu a tam, jak mně zbýval čas, stavěl. Dost času mi sebrala samotná příprava cesty a samozřejmě závěrečné zkoušky a diplomová práce. Skončil jsem u desáté lekce bez znalosti minulého či budoucího času. S přítomným časem jsem si zde v Jižní Americe v základech vystačil. Přesto, čím lépe člověk ovládá místní jazyk, tím více zapůsobí na zdejší lidi, sežene kvalitnější informace, dostane nižší ceny a také odradí případné zloděje a podvodníky.

VZESTUP A PÁD CARACASU V TOKU DĚJIN

4.11.1999 (čtvrtek)

Vstal jsem již za svítání. Byl jsem celý přespalý. Nebo spíše nedočkavý. Do 9⁰⁰, kdy se měly památky Caracasu otevřít, jsme s Lubou naplánovali dnešní den. Hlavní město Venezuely nabízí pro turistu spoustu možností, jak zabít volný čas. Pětimilionový Caracas leží v údolí v nadmořské výšce asi 900 m n.m. Údolí je 20 kilometrů dlouhé a na severu přechází do strmého srázu, který je tvořen NP El Ávila. Až za ním se rozprostírá teplý Karibik. Na severním svahu hor je z Caracasu nepřehlédnutelným bodem kruhový 14-patrový Humboldtův hotel, který je dnes již zavřený. Na jih město expanduje do chudinských čtvrtí, které symbolizují špatnou ekonomickou situaci obyvatel země posledních let. Dnes žije v Caracasu tolik obyvatel, kolik jich roku 1920 žilo v celé Venezuele. Caracas je zdrojem nepředstavitelných 75 % průmyslu země.

Naší první zastávkou bylo Bolívarovo náměstí, které je středem starého města. V jeho středu stojí monument zasvěcený slavnému národnímu hrdinovi, který Venezuelu vymanil ze spárů španělské byrokracie. Byl vyroben v Evropě a sem přivezen po částech roku 1874. Poté jsme vyrazili pěšky do Casa Natal de Bolívar, domu, kde se tento národní hrdina 24. července 1783 narodil. Celým jménem se jmenuje Simon Bolívar, nicméně všude ho znají jako Osvoboditele. V 19 letech byl poslán do Španělska a Francie, aby pokračoval ve vzdělávání. Na svých cestách navštívil nově vzniklé USA a také se setkal s vůdci francouzského povstání. Tyto dva úspěšné příklady zemí, které bojovaly s koloniální nadvládou si vštípil hluboko do paměti. Byl to skvělý vojevůdce a politik, který od španělské nadvlády osvobodil téměř celou severozápadní Jižní Ameriku (nejenom Venezuelu, ale i Kolumbii, Ekvádor, Peru a Bolívii). Své osvobozené národy chtěl spojit a vést tvrdou rukou. V tom viděl sílu a budoucnost. Rozbroje mezi národy a nacionální zájmy ho ale odstrčily do pozadí. Na jeho názory již nikdo nebral ohled. Odtrhnutí Venezuely od Gran Colombie a atentát na Antonia José de Sucre, nejbližšího z Bolívarových přátel, na něho zapůsobily jako rána z čistého nebe. Umírá v Kolumbii - neuznán, opuštěný a chudý mimo svou vlast. Nikdo z jeho přátel nestál u jeho smrtelné postele. Tak zemřela snad nejdůležitější osobnost v dějinách Jižní Ameriky.

Venezuele to trvalo 12 let, než si uvědomila Bolívarův odkaz. Venezuela je dnes zemí, která si Simona Bolívara váží snad nejvíce. V roce 1842 byly Bolívarovy ostatky převezeny z Francie do Venezuely a uloženy v caracaské katedrále. Roku 1876 byly ještě slavnostně přeneseny do Národního Pantheonu, kde v klidu odpočívají dodnes, v zemi, kterou osvobodil. Dnes má snad každé centrální náměstí venezuelských měst uprostřed Bolívarovu sochu a neexistuje město, které by po svém Osvoboditeli nepojmenovalo třeba jen ulici. Stěny domu, kde se narodil, jsou lemovány malbami velkých bitev Bolívara. Od průvodkyně se dovídáme, jak Venezuela přišla ke svému jménu. Roku 1499 italský mořeplavec Amerigo Vespucci poprvé zahlédl tuto zemi při vjezdu do jezera Maracaibo (největšího jezera v Jižní Americe) a viděl zdejší indiány žít v šindelových baráčcích postavených na vodě. Připomnělo mu to jeho rodné Benátky (italsky Venezia), a tak nazval zemi Malé Benátky, španělsky „Venezuela“.

Následovalo shlédnutí Katedrály a Iglesie de San Francisco. Právě v tomto kostelu sv. Františka byl Simon Bolívar 1813 prohlášen Osvoboditelem (El Liberator). Roku 1842 tu měl dokonce i pohřeb. Bylo to 12 let po jeho smrti, poté co sem byly přivezeny jeho ostatky ze Santa Marie z Kolumbie. Panteón Nacional byl postaven na místě zemětřesením poškozeného kostela roku 1812. Během tohoto katastrofického zemětřesení přišlo o život 10 000 lidí. Je to jedno z nejčernějších míst v dějinách města. Uprostřed Panteónu je bronzový sarkofág Bolívara a kolem něho je dalších 163 hrobek významných Venezuelanů (z toho pouze tří žen). Dvě z nich jsou prázdné, čekají na Francisca de Miranda, který zemřel ve španělském vězení roku 1816 a byl pohřben v masovém hrobě a na Antonia José de Sucre, zavražděného v Kolumbii a který je pohřben v katedrále v Quitu. Právě generál Sucre je považován Ekvádořany za svého Osvoboditele. A ještě jedna zajímavost. Na počest Bolívarova narození byl v Panteónu roku 1883 zavěšen obrovský křišťálový lustr složený z 4000 částí a 230 světel.

Před polednem jsme vyrazili metrem na stanici Altamiru, kde jsme navštívili The American Bookshop (Americké knihkupectví), kde si Luba koupil knižního průvodce po celé Jižní Americe z řady Lonely Planet. Jelikož neměl bolívary a platil v šecích, tak místo 29 dolarů zaplatil 37 dolarů. Ale má to a je spokojený. Alespoň prozatím. Poté jsme zašli do nedalekého obchodu Marumen store, kde jsme si koupili malou plynovou bombu značky Camping gas za 4 dolary. Měli tu i hamaky a mosquito sítě, které jsem si chtěl koupit, ale prozatím jsme se rozhodli neutrácet a spíše šetřit.

Zašli jsme do Pizzerie a královsky se najedli. Každý si koupil velkou třídolarovou pizzu. Po asi šestém kousku jsme již nemohli, a tak jsme si zbytek nechali zabalit. Na horší časy. Metrem jsme se dostali na Plaza Venezolano, odkud jsme došli k budově Fairmont Internacional. V přízemí je totiž přístup na Internet. Půl hodiny za 3,5 dolaru. Dost drahé. Pěšky jsme pokračovali k turistickým informacím, jež měly být v moderním mrakodrapu nazvaném Torre Oeste. Je to jedna ze dvou apokalypticky vypadajících 53-poschoďových oktagonálních věží, které se nacházejí v Centrálním parku moderního Caracasu. Cestou spíše Luba než já, prošel Galería de Arte Nacional a Museo de Arte Contemporáneo (Galerie moderního umění a Muzeum současného umění). Pro mě to bylo prostě moderní umění, a to mi nic neříká. Muzeum současného umění ukrývá několik zajímavých pohyblivých strojů venezuelského umělce Jesúse Sota. Nechybí tu ani obrazy takových velikánů jako byl Picasso či Leger. Unikátní tu je také sbírka přibližně stovky Picassových rytin. V přízemí Torre Oeste jsme se dozvěděli, že turistické informace jsou zavřené z důvodu nefunkčnosti větrání, a tak výhled na Caracas z 35. patra padl. Škoda. Později jsme se od jiných turistů dozvěděli, že turistické informace jsou již otevřené. Nenabízejí prý zdarma žádné materiály, mapy či jiné brožurky, ale základní informace jsou schopny zodpovědět.

Při procházce Caracasem jsem si všiml i místní architektury. Architekturu Caracasu bych nazval anarchickou. Nic tu není jednotvárné. Na vysoký supermoderní mrakodrap navazuje řada rozpadajících se socialistických staveb, na pěkný malý obchůdek pobořená mohutná budova se staveništěm, vedle pěkného dekorativního kostela zase stojí jednotvárné činžáky. Většina budov je zchátralých a neudržovaných, ale dávají tušit, že pamatovaly lepší časy. Člověk se jen může podivovat, jak si jejich výstavbu mohl Caracas vůbec dovolit. V souvislosti s tím vzpomíná mnoho Venezuelanů na zlatá sedmdesátá léta, kdy HDP vztažený na hlavu přesahoval minimálně dvakrát všechny ostatní jihoamerické státy. Venezuelská ekonomika prosperovala a politický systém byl stabilní. Příliv petrodolarů boural všechny rekordy. Ropa byla objevena roku 1914 a z Venezuely se během několika let stal největší světový vývozce ropy. Dodnes jsou zásoby ropy a zemního plynu jedny z největších na západní polokouli. Roku 1982 dosáhl příjem z exportu ropy plných 96% všech příjmů. I dnes představuje ropa 27 % HDP, což je 78 % příjmů z exportu. Mezi největší zdroje patří Lago Maracaibo, orinocká delta a Los Llanos. Venezuela má také obrovské ještě nedotčené zásoby uhlí. Je velmocí v těžbě železné rudy. Doly v El Callao byly kdysi nejbohatším zdrojem zlata na světě. A dodnes se zde každoročně těží diamanty v hodnotě jednoho milionu karátů...

Přítrž všem optimistickým náladám o nevyčerpatelnosti přírodních zdrojů učinil „černý pátek“, 18. únor 1983. Kurz bolívaru v jediném dni padl o dvě stě procent. Dodnes se z toho Venezuela nevzpamatovala. Ještě roku 1995 musela Venezuela devalvovat svoji měnu o 70 procent. Následkem toho během jednoho roku zde zkrachovala polovina všech bank, což je vlastně největší finanční kolaps v moderní historii. Barrios, chudé čtvrtě, jsou dnes neodmyslitelnou součástí nejen Caracasu, ale i všech ostatních jihoamerických velkoměst. Domky v těchto chudinských čtvrtích jsou postaveny především z prken, lepenice a vlnitého plechu. Jsou vystavěny bez stavebního povolení, často postrádají elektřinu, vodu i kanalizaci. Každý liják znamená hrozbu sesuvu půdy. Jen 15 dní, poté co jsme opustili Venezuelu, postihla Caracas nejhorší přírodní katastrofa posledních let. Velké deště zapříčinily obrovské sesuvy bahnité půdy, které si vzaly na svědomí tisíce mrtvých a desetitisíce bez domova.

Přesto, že jsme byli již dost uťapkaní, jsme pěšky došli do našeho hotelu. V 17⁰⁰ totiž všechny památky zavírají a nás už na ulici mohl překvapit pouze zloděj. Cestou jsem si ještě dokoupil 6 jablek jako večeři a snídani. Večer jsme pak v hotelu odpočívali a četli si průvodce. Zítra večer vyrážíme pryč z moderního Caracasu k pověstným stolovým horám a ke stovky metrů vysokým vodopádům, padajícím z jejich náhorní plošiny do tropického pralesa na úpatí.

Z CARACASU DO BOLÍVAROVA MĚSTA

5.11.1999 (pátek)

Ruch velkoměsta nás probudil opět brzo, asi v 6³⁰. Po dostudování průvodce a sbalení věcí na dnešní výjezd ke stolovým horám jsme vyrazili do města. Nejprve jsme navštívili Capillu de Santa Rosa de Lima, kde Kongres 5. července 1811 vyhlásil nezávislost Venezuely. Skutečná nezávislost ale přišla až o deset let později. To nám dokumentuje velká stropní malba umístěná v Eliptickém salónu Capitolia Nacional a která zachycuje Bolívarovu bitvu u Carabobo z roku 1821. Malba byla dokončena roku 1888 snad nejslavnějším venezuelským umělcem Martínem Tovar y Tovar. Capitolio Nacional je jinak postaveno v neoklasickém stylu a je místem kongresu.

Po malé historické exkurzi jsme se přeorientovali na přírodu. Metrem jsme vyrazili na stanici Zoológico, kde jsme vyhledali Zoologickou zahradu. Ta se nachází tak 10 kilometrů od centra Caracasu. Vždyť Jižní Amerika má nejbohatší faunu ze všech kontinentů. To se musí vidět! Moc pestrou zvířenu v Zoo nemají, ale s některými novými druhy jsme se seznámili. Již se ale těšíme na Zoologickou zahradu v bolivijském Santa Cruz, která má být tou nejkrásnější v celé Jižní Americe. Po dvou hodinách příjemné procházky jsme se vrátili k metru a svezli se na Plazu Venezuela, kde jsme se v přízemí budovy Fairmont International informovali o letenkách do Limy. Původně jsme plánovali z Venezuely do Peru či Bolívie letět letadlem. Do Limy ale stojí letenka US$300, do Quita je o 50 dolarů levnější. Pěkně drahé. A to nezahrnuje daně a poplatky, které je nutno také zaplatit. Začínáme uvažovat o dalších alternativách přepravy do Peru či Bolívie.

Opět pěšky jsme pokračovali k Torre Oeste k turistickým informacím. Teď jsme se sice dostali až do 35. patra, bohužel ale do části s výhledem na východ, tedy mimo centrum. Na přesné umístění turistických informací jsme se nedoptali, pustit k oknu na západní stranu nás strážníci nechtěli, a tak jsme se vrátili do hotelu. Cestou jsme si koupili dvě sladké veky, jež tu nazývají pan andino. Byly ale tak hnusné, že jsem je přenechal Lubovi. Ten je poté asi týden dojídal. Bylo mi z toho na zvracení pokaždé, když jsem ty veky viděl. Koupili jsme si i tvrdé kubánské banány. Ne že by byly špatné, ale po jednom jsem již neměl na další ani pomyšlení. Dnešní nákupy se nám moc nepodařily. S jihoamerickým jídelníčkem se prozatím pouze seznamujeme.

V hotelu jsme si vyzvedli batohy a metrem se dostali až na stanici Petare. Zde jsme se doptali na místo, odkud jezdí carritos, tedy menší autobusy, na Terminal de Oriente (Terminál pro autobusy jezdící na východ). Za 30 minut ploužení se za mnoha auty dorazilo carrito na místo. Okamžitě jsme si koupili lístky na autobus do Ciudad Bolívaru za 14 dolarů. Již si začínáme uvědomovat, že informace v průvodci je nutno brát s rezervou. Často jsou zastaralé a nepřesné, mnoho věcí je úplně jinak. Například jsme si lístky platili u hlavního okénka a ne někde odděleně, jak říká průvodce.

V 18⁰⁰ jsme vyrazili. Seděli jsme úplně vzadu, a tak s námi autobus pěkně mával. Jak je známo, Jihoameričané jsou malí a autobusy jsou pro ně přizpůsobeny. Možná i snaha o větší efektivnost využití místa a tedy o více pasažérů a peněz, vedla k tomu, že turisté ze Západu mají co dělat, aby se do úzkého prostoru sedačky vměstnali. A když pak mají jet celou noc, je to utrpení, hotový masakr. S místem jsem problém neměl, seděl jsem úplně vzadu a uprostřed, a tak jsem si mohl natáhnout nohy, ale neustálým poskakováním po silnici jsem se sesouval níž a níž a každých pár minut jsem musel pracně zaujímat původní polohu. Před Lubou si jeden Venezuelan sklopil sedadlo tak, že mého kamaráda úplně přikoval k sedačce. Pro Jihoameričany je vůbec typické, že si neberou žádné servítky. Až na žádost jednoho vojáka Venezuelan Lubu uvolnil. O půlnoci se místa začala poněkud uvolňovat a my se přemístili.

KLIDNÝ ŽIVOT BOLÍVAROVA MĚSTA NA BŘEHU ORINOKA

6.11.1999 (sobota)

Ve 3 hodiny ráno nás nikdo neupozornil, že máme vystupovat, a tak jsme město Ciudad Bolívar přejeli. Cítil jsem, že je něco v nepořádku, a tak jsem se asi 5 minut po opuštění terminálu šel zeptat řidiče, kde to jsme. Prý v Ciudad Bolívaru, ale vracet na terminál se už nebude. Vystoupíme tedy až na další zastávce. Tím jsme si s Lubou uvědomili další skutečnost. Vše si musíme pohlídat sami. Nemůžeme se spoléhat na druhé. I když... překvapilo mě to. Každá společnost by se měla starat o své zákazníky. Vždyť jim zasedáme místo navíc, které jsme si nezaplatili a na které by mohl nastoupit někdo jiný. A to jsou peníze, o které jde. Navíc mají útržky našich jízdenek, aby zjistili kolik pasažérů má vystoupit. No, je zde spousta pro nás neporozumitelných věcí na které si musíme zvykat.

Po jedné hodině jízdy jsme vystoupili na dalším terminálu, ve městě Ciudad Guayana s půl milionem obyvatel. Hodinu jsme úzkostlivě čekali uprostřed noci na otevřeném terminálu na další autobus zpět. Ten přijel v 5 hodin a my nasedli. V 6¹⁵ jsme již byli zpět v našem místě určení. V Ciudad Bolívaru - Bolívarově městě. Taxíkem jsme se odvezli do předem vytypovaného Hotelu Roma. Jelikož ale na nastěhování bylo ještě příliš brzo, dali jsme zavazadla do úschovy a vyrazili do města.

Město bylo založeno na skalnatém podloží roku 1764 u Orinoka v jeho nejužším místě. Původně se jmenovalo Angostura, což znamená něco jako úzký či zúžený. Město si žilo svým pomalým ospalým životem stovky mil od ostatních měst. Rozvoje se dočkalo až v rámci osvobozeneckého boje. Město je spjato se jménem Simona Bolívara, a proto po něm bylo roku 1846 i pojmenováno. Bolívar sem přišel roku 1817 a brzo poté, co město bylo osvobozeno, zde založil vojenskou základnu, ze které prováděl proti Španělům výpady. Roku 1819 zde kongres vyhlásil Gran Colombii - svazek tří států - Venezuely, Kolumbie a Ekvádoru. Dnes to je především turisticky oblíbené místo s téměř 300 000 obyvateli.

Přišli jsme až do historického srdce koloniálního města, na Bolívarovo náměstí. Uprostřed náměstí je samozřejmě Bolívarova socha kolem které je rozestavěno dalších pět alegorických soch, jež mají personifikovat pět zemí, které Bolívar osvobodil. Na západní straně náměstí je sál, ve kterém kdysi zasedal kongres Angostury. Zašli jsme také do katedrály a vrátili se opět na náměstí, kde jsme si sedli na lavičku. Zastavil se u nás příjemný, slušně vypadající mladý člověk. Představil se jako Ricky Rodriguez, učitel angličtiny. Slušnou angličtinou nás začal zpovídat a povídal i o sobě. Prý ho tu před 10 lety postřelil jeden maniak do nohy. Měsíc ležel chudák v nemocnici.

Nabídl nám túru k Salto Angel, Andělskému vodopádu, nejvyššímu vodopádu na světě, padajícímu z náhorní plošiny jedné stolové hory. Prý není jen učitelem, ale přivydělává si též průvodcovstvím či naháněním turistů a ukázal nám svůj průkaz. Po počátečním odmítání jsme si přece jenom vyslechli to, co by nás mohlo čekat. Tedy popis cesty na Andělský vodopád. Cenu Ricky postupně srazil na 200 dolarů za jednoho. Cena sice převyšovala výdaje, jež jsem naplánoval, nicméně jednalo by se o třídenní výlet lodí k Salto Angel, kam jsme chtěli vzít původně jen letadlo. Byla v tom zahrnuta zpáteční letenka do Canaimy za 100 dolarů, anglicky mluvící průvodce, přeprava lodí, výlet na Salto Sapo a Sapito, jídlo a ubytování. To není špatné. Po hodině rozmýšlení jsme nakonec souhlasili. Jelikož jsme ale za vším (a neoprávněně) čekali podvody a podfuky, nechali jsme si od Rickyho ukázat, kde bydlí a poznali jsme, že tu je známou a váženou osobností. Místo celé sumy jsme mu ale zatím dali pouze zálohu 50 dolarů na rezervování letenky. Domluvili jsme se, že zítra zaplatíme ten zbytek těsně před odletem.

Mezitím jsme se šli s Lubou podívat na vyhlídkový bod Mirador Angostura u řeky Orinoko. Je to nejužší bod této 2150 kilometrů dlouhé řeky, která po celém svém toku leží uvnitř Venezuely. Hladina řeky zde mezi deštivým srpnem a suchým březnem kolísá o 15 metrů. Je to široká bahnem a hlínou zakalená řeka, se kterou si spojuji jméno Dona Starkella. Ten ve své knize „Pádlem k Amazonce“ jímavě vypráví o své nebezpečné cestě na počátku osmdesátých let. Na své podomácku vyrobené kanoi a se svým synem se vydal z Kanady po Mississippi, po pobřeží Mexického zálivu a Karibiku, po Orinoku a Río Negru až k ústí Amazonky. Napádloval 20 000 kilometrů a trvalo mu to dva roky.

Orinoko v řeči indiánů kmene Guarauno znamená „místo, kde se pádluje“. Roku 1800 prozkoumával horní tok Orinoka německý cestovatel Alexander von Humboldt. Jeho největším záměrem bylo ale shlédnutí kanálu Brazo Casiquiare, objeveného jezuitskými misionáři již roku 1744. Je to 220 kilometrů dlouhý přírodní kanál, který spojuje dva vodní systémy, řeku Orinoko s Río Negrem. Spojuje dvě povodí - karibské a atlantické a je to tak jediný fenomén svého druhu na světě. Kanál se mu snad říká pouze pro jeho tvar, jisté ale je, že není výtvorem lidské ruky. Je to rameno Orinoka, které teče na jih místo na sever.

Pět kilometrů proti proudu řeky Orinoko jsme viděli velký most Puente de Angostura - jediný most přes řeku na celém jejím toku. Se svojí délkou 1678 metrů a výškou 50 metrů byl postaven roku 1967. Až sem, do Ciudad Bolívar, je řeka Orinoko splavná i pro námořní lodě. Snažili jsme se dostat i do Instituto de Cultura del Orinoco shlédnout jeho indiánské umělecké exponáty, ale z neznámých důvodů měli zavřeno. Alespoň si to myslíme. Opět věříme mapě v našem průvodci, že jsme na správném místě. Nikde žádný leták, žádné upozornění, že se tu něco takového vůbec nalézá. Poté jsme se vrátili na náměstí a prohlédli si Casa Piar, kde byl vězněn Bolívarův vojevůdce roku 1817. Po osvobození města z pod španělské nadvlády se vojevůdce nepodřídil Bolívarově autoritě a za to byl postaven před zeď katedrály a zastřelen. Dodnes se celý proces považuje za velice kontroverzní a je kritizovaný.

Vrátili jsme se do hotelu a ubytovali se. Cena 4 dolary na jednoho byla nízká a snad proto tomu odpovídal i pokoj. Ten byl uvnitř budovy a neměl žádná okna. Bylo tu příšerné dusno. Vzduch tu stál i přes úpornou snahu malého větráku. Potili jsme se, jako bychom v sauně vypili dva litry vody. Ani přítomnost švábů v nás nezanechala příjemné vzpomínky. Nicméně něco jako sprcha tu bylo, a tak jsme pod ní smývali pot každou hodinu. Byla to ale dobrá zkouška toho, co vydržíme a toho, co nás ještě v následujících týdnech čeká. Totiž tropického vedra. Jelikož 90 % území Venezuely leží pod 1000 m n.m., jsou zde na mnoha místech průměrné roční teploty mezi 22 a 30 °C...

Odpoledne vyrážíme za všespalujícího slunce na pevnost Fortín El Zamuro, nacházející se na nejvyšším kopci města. Cesta byla jednoduchá, ale to příšerné slunce nás doslova vysávalo a výstup činilo vyčerpávajícím. Výhled sice nebyl takový, jaký jsem očekával, ale výlet stál rozhodně zato. Před sebou jsme viděli celé Bolívarovo město i se záhybem řeky Orinoco. Po menším odpočinku jsme se vzdalovali více od města se snahou najít turistické informace. Byla to dlouhá cesta, ale naštěstí jsme již před sluncem byli chráněni větvemi stromů rostoucích podél silnice. Úřad turistických informací jsme opět nenašli. Žádná cedule a nikdo nic nevěděl... Cestou zpět jsme navštívili Casu San Isidro. Právě v tomto sídle přebýval Bolívar po 29 dní a má se zato, že zde tvořil svůj velký proslov ke kongresu Angostury. Celý dům je udržován v podobě, v jaké existoval za Bolívara.

V 15³⁰ jsme se vrátili zpět do hotelu, četli průvodce a neúspěšně se pokoušeli usnout. Již jsme si začali uvědomovat o čem levné hotely v celé Latinské Americe jsou. Velmi výjimečně je ve sprchách teplá voda, záchody jsou špinavé, je tu malý tlak vody a často zde neexistuje klimatizace. Následujících několik dnů nás čekají dva krásné výlety do přírody. Jeden do oblasti pravěkých stolových hor k nejvyššímu vodopádu na světě padajícímu z 1000 metrů vysoké stolové hory a druhý přímo na náhorní plošinu jiné stolové hory.

Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt