II. Za tajemstvím stolových hor (7.11. – 17.11.)

(CIUDAD BOLÍVAR – CANAIMA – ANGEL FALLS – CANAIMA – CIUDAD BOLÍVAR – RORAIMA – CIUDAD BOLÍVAR – CARACAS)

Celou noc bylo hrozné vedro. Mrtvolné ticho rozrývalo pouze pravidelné hučení a klapání ventilátoru. Podle momentálních nálad jsme střídavě vypínali a zapínali větrák tak, jak se v nás přelévala trpělivost buď poslouchat ventilátor, ale být ovíván závany větru a nebo spát v klidu, ale s těžkým dechem. Ráno v 7³⁰, tak jak jsme to měli s Rickym dohodnuté, nás vyzvedl a taxíkem hodil na letiště. I s batohy. Ty jsme tam uschovali v jedné prázdné kanceláři a do malého batůžku jsme si vzali jenom to nejnutnější - průvodce, zápisník, košili, kalhoty, tričko, kraťasy, ponožky, tenisky, fotoaparáty, filmy, repelent, krém na opalování, dalekohled a další drobnosti. Na letišti jsme mu také doplatili zbytek sumy, 350 dolarů a nakonec každý přihodil ještě 30 dolarů za letecký přelet nad Andělským vodopádem. Měla to být taková třešínka na dortu.

Před devátou jsme nasedli s dalšíma dvěma Američany do šestimístného letadla, které pamatuje druhou světovou válku, a rozjeli se na vzletovou dráhu. Směr - Canaima - vesnička uprostřed pralesů a savan, 200 kilometrů vzdálená od jakékoliv civilizace. Ricky se s námi rozloučil. Jiný průvodce nás má čekat v Canaimě. Brzo jsme nechali Bolívarovo město s širokou řekou Orinoko za sebou a před námi se otevřela vysněná krajina. Během 70-ti minutového letu jsme viděli rozsáhlé plochy téměř neobydlené savany zvané Guayana. Pod tímto názvem si můžeme jednoduše představit veškerou venezuelskou plochu nacházející se na jih od řeky Orinoko. Je to geograficky velmi různorodé prostředí kam můžeme zahrnout Guayánskou vysočinu s masivními stolovými horami nazývanými tepui, povodí horního Orinoka s hustým pralesním porostem a bažinatou orinockou deltu s mangrovy. Guayana je velmi bohatá na přírodní zdroje s důležitými nalezišti železné rudy a bauxitu, či zlata a diamantů. Zaujímá při troše zjednodušení 45 % celkové plochy země s pouze 7 % obyvateli (téměř 1,5 milionu), a to především zásluhou dvou velkých měst - Ciudad Guayany a Ciudad Bolívaru. Tato města na břehu Orinoka také slouží jako vstupy do celé Guayany. Je to zaslíbená země mnoha turistů pro své věhlasné geologické útvary a nepřeberné živočišné a rostlinné druhy. Obrovské plochy protíná jen několik silnic, a tak velké oblasti ještě nebyly prozkoumány. Na rozdíl od severní půlky země je Guayana jednou z nejvíce konsolidovaných horninových formací na Zemi.

Horský masív And v západní části kontinentu dává tušit, že východní pobřeží Jižní Ameriky je geologicky mnohem starší než západní. Guayanská vysočina je nejstarší geologickou formací na zemi. Narozdíl od llanos nebyl starý štít Guayanské vysočiny tvořený krystalickými horninami zalit mořem. V minulosti sem voda a vzduch nanášela písek do hloubky až 2,5 kilometru. Okolní moře neustále měnilo svou hladinu, vrásnila se tu pohoří, ale Guayanská vysočina přetrvala. Sluneční záření, nadmořská výška, vlhkost ani složení půdy se nezměnily od vzniku celé formace. Stolové hory jsou výsledkem působení vody. Řeky se zařezávají hlouběji a hlouběji do písčitého povrchu, erodují zemský povrch a vytvářejí příkré svahy vznikajících „ostrůvků zeleně“, které za několik milionů let zaniknou úplně. Tyto ostrůvky jsou sluncem, větrem a vodou vypreparované zbytky pravděpodobně kdysi mohutné pouště pokrývající velkou část jižní Gondwany. V těchto pískovcích se totiž nenašla ani jedna zkamenělina, která by jejich pouštní charakter vyvrátila. Ve prospěch tohoto tvrzení také svědčí podobnost skalních útvarů Venezuely a západní Sahary. Jižní Amerika se od afrického kontinentu oddělila před 135 miliony lety. Proto jsou hory západní Sahary tvořeny pískovcovými skalami obdobného složení jako venezuelské.

Krajina od kolumbijských hranic až ke Guayaně a Brazílii je místem pro téměř stovku tepuí, jež předvádí geologické dějiny Země jako otevřená kniha. Snad proto si vysloužila literární název „Ostrovy v čase“. Stolové hory - tepui či také španělsky mesety, staré stamiliony let, tvoří barevný pískovec, křemen a vulkanické vyvřeliny. Tyčí se na starém štítě Guayanské vysočiny do výšky až 3000 metrů. Vytvářejí specifické ekosystémy, které lákají botaniky a zoology z celého světa. Přístup na ně je ale znemožněn kolmými stěnami vysokými až několik stovek metrů, neprostupnou džunglí na jejich úpatí a přístup ze vzduchu znemožňuje rozeklaný povrch a chuchvalce mraků na jejich náhorní plošině. Groteskní skalní skulptury byly formovány miliony let působením slunce a větru. Na mnohé náhorní plošiny ještě člověk nevystoupil, ale jisté je, že tam na něho čekají další nové druhy zvířeny a květeny. Na náhorních plošinách tepuí se nachází mnoho endemitů. Takřka polovina z 10 000 rostlinných druhů nacházejících se na plošině je endemických. Ne náhodou se proto stolové hory staly kulisou ve filmu Jurský park. Jsou to poslední bílá místa na mapě světa. Přesto je ale nejkrásnější život na úpatích tepui v pralesích a savanách, kde se dá spatřit jaguár, puma, tapír, lenochod, mravenečník, pásovec a mnozí ptáci, plazi a obojživelníci.

Není nezajímavé, že kromě tepuí (které znamenají v jazyce indiánů Pemónů „horu“) se zde nachází další venezuelská kuriozita - tzv. simasa. To je zrcadlovým obrazem tepui, protože to je obrovská díra v zemi s kolmými stěnami a plochým dnem. Poprvé byly simasy prozkoumány roku 1974, a proto jich zatím bylo nalezeno jen několik. Ta největší dosahuje průměru 350 metrů a stejné hloubky. Nacházejí se asi 400 kilometrů na západ od La Gran Sabany a jsou dosažitelné pouze helikoptérou.

Vraťme se však z menší exkurze do geologických dějin ktajiny zpět do letadla. Ve výhledu nám sice částečně bránily mraky, nicméně neobydlenost tohoto „Ztraceného světa“ byla očividná. Najednou se savana ztratila a nahradila ji džungle. Přeletěli jsme řeku Caroní a prolétli kolem dvou překrásných stolových hor. Tak to jsou ony. Vysoké, pyšné a nedobytné... Samotný přílet do Canaimy byl monumentální. Hustá zeleň, tmavé laguny a malebné slaměné chýše vypovídají za vše. Také samotné letiště bylo roztomilé. Vyasfaltovanou plochu stráží dva otevřené dřevěné přístřešky, překryté palmovými listy. Žádná radiová věž, žádná prohlídka zavazadel, žádná celnice. Prostě jako v pohádce. Z okouzlení nás vytrhl až již upozorňovaný poplatek za vstup do Národního parku. Činil asi 13 dolarů. Jsme v Canaimě v jediném skutečném turistickém středisku uprostřed nekonečných savan Guayany, uprostřed druhého největšího venezuelského a šestého největšího světového - Národního parku Canaima (30 000 km²), vytvořeného roku 1962. Canaima je pojmenovaná podle Velkého ducha indiánů Pemónů a leží na břehu krásné laguny s ještě krásnějšími vodopády.

Po přistání v Canaimě se k nám žádný průvodce nehlásil. Prodavačka osvěžujících nápojů nám ale řekla, že přijde cobydup. Po chvíli se opravdu objevil. Představil se jako Lionel. Jeho angličtina sice nebyla světová, ale domluvili jsme se. Byl krásně spontánní, sdílný a humorný, takže jsme se v jeho společnosti cítili příjemně. Škoda, že jen nakrátko. Canaima má sama o sobě asi 1500 obyvatel. Živí se vším možným - pěstováním ovoce a zeleniny, dokonce ještě lovem a samozřejmě turistikou. Cestou z letiště jsme viděli spoustu luxusních chatek, patřících bohatším a větším turistickým společnostem. Přešli jsme je a pokračovali na místo, kde žijí původní obyvatelé. A právě zde jsme se v jedné chalupě ubytovali. Lionel tu bydlí se svojí sestrou Marií, jež působí jako kuchařka. Využíváme tedy průvodců a zázemí původních obyvatel. Jsme spokojeni.

Do 12³⁰, kdy nám byl připraven oběd, jsme si s Lubou na hodinku vyšli k nedaleké Laguně Canaima se vykoupat. Voda byla teplá a měla barvu Coca-Coly - průzračnou zlatavou barvu způsobenou taninem, neoddělitelnou složkou místní vegetace. V dáli jsme na laguně viděli krásné vodopády. Bbílé pláže, bujná zeleň okolo laguny, hluboce modrá obloha a červené stěny stolových hor v pozadí dávaly všemu ještě magičtější ráz. Bez dlouhého váhání jsme hupsli do laguny. Lehli jsme si na dřevěná lehátka do stínu palmy a odpočívali. Když z nás sluníčko začalo vysávat poslední zbytky nashromážděné energie, vrátili jsme se do chaloupky a lehli si unaveni do houpacích sítí zvaných hamaky. Slovo hamaka pochází z jazyka Tainů. Poprvé se objevuje v Kolumbově lodním deníku z první objevné plavby 1492-93. Z důvodu velkého množství dotěrného hmyzu jsou hamaky většinou překryté moskytiérou. Canaima není výjimkou. Místnost je dost velká i pro několik hamak. Přesně takto jsem si to představoval. Žít, jako se tu žije po stovky let. Žádná ustlaná postel, žádná sprcha. A hlavně, je to mnohem levnější než u konkurence. V sezónním období tu jsou prý až osmičlenné skupiny. Dnes tu jsme pouze dva, ale zítra by se měli přidat další. Nevím jakou zázračnou moc hamaky mají, ale během 30 minut jsem byl čerstvý jako rybička. Oběd byl perfektní. Hranolky, kuře, omáčka a salát.

Po dalším malém odpočinku jsme před třetí vyrazili k již zmíněným vodopádům. Pěšky jsme došli k prvnímu vodopádu Salto Ucaima, obhlédli lagunu se shora a pokračovali proti toku řeky Carrao pár minut dále k přístavu Ucaima. Viděli jsme nádherné červené motýly a tyrkysové ještěrky přebíhající vyplašeně přes cestu. Z maličkého přístavu, kde u břehu řeky kotvilo několik kanoí, jsme vzali jednu motorovou loďku k ostrovu uprostřed řeky. Tento ostrov sloužil jako přístupová cesta ke krásným vodopádům, které kolem něho padaly o několik desítek metrů níže do Laguny Canaima. Byla to dlouhá kanoe s motorem značky Yamaha, který obsluhoval další domorodec. Tomu kanoe pravděpodobně patřila a za poplatek vozil turisty i jejich průvodce. Po úzké vyšlapané pěšince jsme se dostali k vodopádu Salto Sapo, Žabímu vodopádu. Otevřel se nám nádherný výhled na celou lagunu i Canaimu po její levé straně. Za lagunou jsme na protějším břehu postřehli pár farem a plantáží a za nimi již hustou zeleň pralesa.

To pravé „osvěžení“ nás ale ještě čekalo. Jednalo se o přechod pod skalním převisem, přes který se valila coca-colová voda široké řeky Carrao. Nezbytností bylo se předem vysvléci do trenýrek a fotoaparáty si schovat do připravených igelitových tašek. Nepotřebné věci jsme nechali na hromádce u cesty před vodopády. O své věci se nemusíme obávat. Prý se tu nekrade a budeme se tudy vracet. Pak již bylo vše OK a mohli jsme opatrně pokračovat. Přechod nevedl pouze pod převisem, a tak mi na hlavu dopadalo větší a větší množství osvěžující vody. V jednom místě jsem měl dojem, že neudělám krok ani dopředu ani dozadu. Voda dopadající v ohromném množství na má záda silně, i když příjemně masírovala. Přes hlavu se mi valilo tolik vody, že jsem neviděl ani na krok. Nakonec mě snad pouze strach o fotoaparáty donutil ukončit labužnické vychutnávání masírovacího účinku a udělat krok na druhou stranu. Kameny byly trošku kluzké, ale s trochou opatrnosti to už nepředstavovalo žádný problém. Fotoaparáty ukryté v igelitových taškách přežily též.

Bosi a pouze v šortkách jsme se vyšplhali nad vodopád, sedli si na kameny a povídali si o Canaimě a zdejším životě. Leon zde pracuje jako průvodce a je vyučený mechanik. Je mu 20 let. Rodinu ještě nemá. Prý to má čas. A má pravdu. Do Canaimy se prý dá dopravit pouze letecky. Žádná pozemní cesta neexistuje. Je ale pravdou, že během letu jsme pod sebou vždy viděli nějakou tu polní cestu spojující některé osamělé farmy s blízkými osadami. Takže určité pozemní spojení po dobrodružných a sezónních cestách tu asi bude, ale zabralo by tolik času a námahy, že se dává přednost letecké dopravě.

Po Salto Sapo nás čekal menší vodopád Salto Sapito, Žabiččí vodopád. Sešli jsme na menší plošinu někde v polovině výšky vodopádu, nafotili pár snímků a vrátili se zpět. K vodopádu Salto Sapo jsme se vrátili spodem, kde jsme objevili jeden přístřešek patřící Tomasovi. Přišel sem před mnoha lety jako letecký mechanik pro Avensu, venezuelskou leteckou společnost. Po jednom roce ukončil svou práci a našel si nový domov právě zde, pod skalním převisem mezi vodopády Salto Sapo a Salto Sapito. Tomas Bernal zde žil samotářsky po deset let, spal v houpací síti a prozkoumával národní park. Jednou za čas dojel kanoí do Canaimy a nakoupil potraviny. Během deštivého období byl ale od civilizace téměř izolován dvěma velkými vodopády, které se nedaly projít. Proto pod vodopádem Salto Sapo postavil během dvou let průchod, který se stal hlavní atrakcí pro turisty. Právě tento průchod jsme použili i my. V roce 1993 Tomas koupil nedaleký jednoduchý kemp patřící jednomu bláznivému Rusovi, jež tu již mnoho let přebýval. Zaplatil za něj tisíc dolarů. Před několika lety se ale Rus opil, a když se vracel kanoí domů, nezvládl řízení a zřítil se z vodopádů dolů. Nepřežil. Tomas si mezitím vybudoval jméno, založil si svoji turistickou kancelář a dnes nabízí spektakulární výlety k Andělskému vodopádu a hlavně ubytování na ostrově uprostřed Laguny de Canaima.

Cestou nás průvodce upozornil i na jiné zajímavosti jako jsou termiti a termitiště vypadající jako velký tmavý nesouměrný mozek. Dále pak na divoké ananasy, keř s listy používanými domorodci jako toaletní papír, keř s plody, jejichž bílá mléčná dužnina se používá jako jed na hroty šípů. Celkově mohu říci, že tyto vodopády se nedají srovnávat s Niagarami. Nejedná se o mohutnost, kterou na člověka působí, jako spíše o krásu prostředí a hlavně odloučenost od civilizace. Bylo to překrásných dvě a půl hodiny, jež se nám zcela určitě vryjí do paměti.

Po návratu jsem pospíchal na toaletu, protože mě zastihl průjem. První negativní adaptační proces na zdejší jídlo byl ale jinak bez problémů. Pro jistotu jsem nicméně začal dodržovat dietu. Pro případ zhoršení situace jsem se ale do svých poznámek podíval na způsob přípravy jednoho léčivého roztoku, jež měl zabránit ztrátě tekutin: do převařené vody nalijeme šálek ovocného džusu, přidáme lžičku kuchyňské soli a 8 lžiček cukru. Prevence je prevence. K večeru jsem si již na základní pravidlo stravování v tropických zemích: „převař to, upeč to, oloupej to nebo to nech být,“ ani nevzpomněl. Večer nám Maria uvařila špagety s majonézou a omáčkou. Maria sice nebyla žádná krasavice, ale její plachost a sympatičnost musela zaujmout každého. Plašší osobu jsem snad doposud ještě nepotkal. Leon si ji stále dobíral ohledně její zjizvené tváře až to Luba nemohl vydržet a Marie se zastal.

RAFTINGEM ZA NEJVYŠŠÍM VODOPÁDEM NA SVĚTĚ

8.11.1999 (pondělí)

Další den jsme se probudili v 6⁰⁰. Byli jsme celí natěšení, protože jsme dnes měli vyrazit k Andělskému vodopádu. Byli jsme stále pouze dva a pro společnost to je ztrátové, organizovat cestu k vodopádu a zpět jen pro dva. A tak jsme čekali na další turisty, kteří dnes měli přiletět z Ciudad Bolívar. Byl tu ale i další problém. Ve vesnici se konala oslava a Leon se nám přes noc tak opil, že byl na celý den vyřazen z provozu. Každoročně se tu totiž koná velká slavnost a ta se přece musí pořádně oslavit. Nakonec jsme ale pochopili, že nám zařídil odjezd s jinou skupinou. Tak jsme se těšili na túru s ním. Škoda, že to nevyšlo.

V té druhé skupině byli čtyři Francouzi, Australan, průvodce, kormidelník a druhý kormidelník a samozřejmě naše maličkosti. V 9⁴⁵ jsme si sbalili jen malý batůžek a připojili se ke skupině. V přístavu Ucaima jsme odevzdali své batohy a nechali je ukrýt pod nepromokavou plachtou na dně kanoe. Pečlivě nás rozesadili, abychom zajistili rovnováhu loďky. Vypadalo to jako přípravy na rafting. Kanoe byla asi 6 metrů dlouhá, uprostřed asi 1 metr široká a vzadu poháněná jedním motorem.

Cesta k 50 kilometrů vzdálenému Andělskému vodopádu nezačala zrovna příjemně. Díky suchému období hladina řeky Carrao klesla na minimum, a tak první peřeje jsme museli obejít pěšky. Jen kormidelníci je i s nákladem projeli. Po dvou kilometrech vysilující chůze jsme nasedli zpět do kanoe a pokračovali v plavbě. Podle usazenin v korunách stromů poznáváme, že výška hladiny bývávala až o dva metry výše. Vpravo od řeky jsme viděli tři horské masívy: Kurun-tepui, Cerro Venado, Kuruvaina a o kus dále Wei-tepui. Později jsme zahlédli i dvojici tepui Slunce a Měsíc. Zpočátku byla řeka široká a klidná, a tak jsme si mysleli, že nás nemůže nic překvapit. Opak je samozřejmě pravdou. Krušné chvíle, jež nás čekaly při vyjíždění řeky, se nám vryjí hluboko do paměti. Řeka se kroutila a zužovala a pod zpěněnou vodou na nás zákeřně číhaly kameny. Kormidelníci ale byli muži na svém místě. Vyhýbali se jim s boží prozřetelností. Znali každý kámen této řeky Carrao. Řeka se stále zužovala a peřeje byly stále nebezpečnější. Stromy na břehu svými větvemi přesahovaly o dva tři metry přes okraj řeky, což dělalo případné vylodění zcela nemožným.

Cítili jsme ochablost a ztrátu pozornosti. Člověk si řekne, jaký to mohl být namáhavý den, když se vezli v loďce. Ale sluníčko opravdu vysávalo poslední zbytky energie. V kombinaci s občasnými sprškami vody jsme byli během hodiny spálení všude, kde pokožka nebyla chráněna. Sluneční krém nepomohl. A snad proto jsem již na něj do doby, kdy mi byl v Peru ukraden, ani nesáhl. Upozorňuji ale na to, že sluneční krém je pro mě stále něco jako zbytečnost. Nepamatuji se, že bych ho byl kdy na svých cestách používal.

Kolem polední jsme zastavili u jednoho z přítoků řeky. Voda zde formou vodopádu a kaskád padala do řeky Carrao. Místo jako stvořené k odpočinku a na malou svačinu. Vykoupali jsme se v laguně pod vodopádem, nechali se masírovat proudem vody a najedli se několika připravených sendvičů. Plechovkou vychlazené Coca-Coly jsme spláchli žízeň a po příjezdu dalších dvou kanoí vyrazili dále.

Celou cestu jsme faunu takřka neviděli. Za zmínku stojí pouze jeden krokodýl, slunící se na kameni a tři dlouhonozí brodiví ptáci. Občas kolem prolétl velký černý pták podobný našemu čápovi. Kolibříky, tukany ani papoušky jsme bohužel neviděli. A divte se, když jedna loďka s motorem Yamaha o síle 48 koní a prodírající se proti proudu, nadělá tolik hluku. Navíc zde vládne suché období a většina zvířat tu je jen v období dešťů.

Po další hodině sedění na tvrdých prknech jsme vystřídali všechny možné a nemožné polohy. Záchrannou vestu, jež jsme si museli obléknout, bych si s největší chutí strčil tam kam patří, pod zadek. Řeka Carrao se zúžila ze 60 metrů na 8-10 metrů. Následovaly opravdové peřeje. Metr po metru jsme se jimi prokousávali. Loďka začala být zmítána vodními proudy a víry. Jeden místní indián seděl vpředu a druhý vzadu. Ten vpředu se snaží zabránit nečekaným nárazům loďky na skálu nebo na kámen. Vodní víry a proudy jsou nepředvídatelné. Naopak indián vzadu byl mistr ve stanovování směru loďky. V závislosti na umístění skal a balvanů pod vodou nebo cesty kudy loďka pojede, vysunuje motor nad hladinu, aby se vyhnul skalám v mělké řece. Oba se toku řeky učili odmalička a zajisté znají umístění každého kamene. Neustále nás zadní kormidelník upozorňoval na to, že se nemáme držet ani opírat o hrany kanoe. Hrozilo nebezpečí „obroušení ruky“ o nějaký veliký kámen v řece. Dvakrát jsme z loďky museli i vystoupit, protože jsme uvízli na kamenech. Tedy vystoupili pouze ti silní a mladí. Ženy a starší lidé zůstali v loďce. Vzadu nás již doháněly další dvě kanoe.

Kolem nás se tyčily vysoké kolmé stěny stolových hor. Z mnoha jejich náhorních plošin padaly do tropických pralesů vysoké vodopády. Cítili jsme, jak se blížíme k tomu nejznámějšímu, nejvyššímu. Konečně jsme zahlédli horní část Andělského vodopádu! Už z dálky jsme viděli, jak se proud vody řítící se se shora do horkého tropického klimatu, postupně mění v drobnější a drobnější kapičky až dole má podobu mlhavého závoje. Všechny dosavadní vodopády hravě strčil do kapsy.

Přistáli jsme na ostrovu Ratoncito před Andělským vodopádem, který jsme však kvůli husté vegetaci neviděli. Bylo asi 16⁰⁰. Po dohodě jsme vyrazili podél říčky Churún k vodopádům. Přebrodili jsme řeku, přešli bažiny a dostali se do deštného pralesa. Mohutné stromy se nad námi nahýbaly, liány se nám stavěly do cesty a mechy se spousty dalších epifytů dávaly přírodě romantický ráz. Pomalu jsme stoupali k patě stolové hory. Cesta je z části dost příkrá, a proto máme po namáhavém dnu co dělat. V teplém, vlhkém a stojícím vzduchu jsme lapali po kyslíku. Cestou mě již nahlodávaly představy, jak na úpatí skalních stěn pod vodopádem objevím skalňáka oranžového (Rupicola rupicola) s jeho charakteristickou oranžovou chocholkou. Žádného jsem ale nespatřil. Příroda, jako by se bála odhalit veškeré své tajemství.

Za jednu hodinu jsme došli na vyhlídkový bod Mirador Laime, ze kterého jsme viděli pověstný vodopád v celé své kráse. Andělský vodopád padá podle stavu vody z výšky 805 metrů až 1050 metrů, přičemž v průměru se počítá 979 metrů. To ho činí nejvyšším vodopádem na světě. Vodopád padá z tepui, známé jako Auyantepui, do Ďáblova kaňonu, kde formuje říčku Churún vtékající posléze do řeky Carrao. Se svou rozlohou 700 km² je Auyantepui vůbec nejrozlehlejší tepuí. V jazyce indiánů Pemónů Auyantepui znamená Ďáblovu horu. Z ptačího pohledu tvar tepui připomíná srdce. Abychom Andělský vodopád viděli v celé jeho kráse, je nutno mít pěknou dávku štěstí. Zatímco v suchém období (leden - květen) má vodopád málo vody a v polovině pádu se přeměňuje v mlhu, tak v období dešťů (červen - listopad) je schován za hradbami mraků. Pojmenován vodopád kupodivu není podle své andělské krásy, ale po Američanu Jimmymu Angelovi (1899-1956), pilotovi, který zde roku 1937 přistál se svým čtyřmístným lehkým letadlem, aby hledal zlato. Již ve 20. letech si ho najal jeden zlatokop, aby přistál na plochém vrcholu jedné hory. Zlatokop vystoupil z letadla, naplnil si pytel zlatými nugáty a spokojen se nechal odvézt zpět. Po několika letech Angel opět hledal ono místo. Bohužel ale při přistávání na jedné stolové hoře zapadl do mokré půdy. Místo zlata začali hledat cestu zpět. Šlo jim o život. Se svojí ženou a dvěma kamarády došel k hraně tepui. Odtud slezli takřka jeden kilometr vysokou a strmou stěnu a po 11 dnech odysey, na které objevil vysokánský vodopád, se dostali k civilizaci.

Nedostatek času nám zamezil jít až pod vodopád a vykoupat se v laguně pod ním. Po smutných 20 minutách obdivování nejenom vodopádu, ale i okolní divoké přírody, se nám vodopád ukryl v mracích a my jsme se proto vrátili do kempu. Nečekali jsme, že naše několikadenní putování za vodopádem bude završeno pouhými 20 minutami. Ale krásnými minutami. Průvodce mluvil pouze španělsky, a tak jsme z jeho informací moc nepochytili. A to je škoda. Stejně nám toho ale moc neřekl, takže jsme o moc nepřišli. Zlatý Leon!

Po setmění v 18³⁰ byla v kempu připravena večeře. Opět jsme si pochutnali. Vaří tu dobře. K večeru mě chytla taková rýma, že jsem myslel, že se udusím. Nevím jestli to bylo nachlazením nebo alergií na pyl. Jelikož ale marně vzpomínám, kde bych se mohl v posledních dnech nachladit, všem alergikům (ale i nealergikům) vřele doporučuji, vzít si s sebou nějaké léky. Já sám jsem se docela připravoval na to, že v této amazonské nížině nějakou menší rýmu dostanu, ale tohle jsem opravdu nečekal. Lehl jsem si tedy do již připraveného hamaku roztaženého mezi dvěma kůly pod dřevěnou střechou. Luba se mezitím bavil s Australanem a Francouzi. Dívám se ještě pod sebe v domnění, že objevím velkou zelenou žábu, která prý může vážit až jeden kilogram. Již jsem o ní četl v několika cestopisech, že se v této oblasti objevuje, ale jelikož je suché období, žádnou jsem nespatřil. A to je dobře, alespoň se mi v noci nebude zdát o žádných zelených příšerách.

SRÁŽKA LETADEL? ŽÁDNÝ PROBLÉM!

9.11.1999 (úterý)

Další den jsme se ráno ještě pokochali pohledem na vzdálený Andělský vodopád. Zklamaní, že již k vodopádům nepůjdeme (což jsme nepředpokládali), jsme se sbalili a v 8⁰⁰ se vydali na zpáteční cestu. Ta byla též zajímavá. Několikrát jsme opět uvízli na kamenech a museli tlačit. Navíc jsme měli vyzuté boty a šlapání po nerovném kamenitém podloží řeky, jež jsme neviděli, zanechalo na našich nohách památku v podobě odřenin, modřin či dokonce menších řezných ran.

Za tři a půl hodiny jsme již byli v Canaimě. U letiště jsme potkali našeho Leona a chvíli si povídali. Zajistil nám již zaplacený let nad Andělský vodopád. Jak asi bude vypadat z ptačí perspektivy? Do odletu nám zbývalo asi dvě hodiny, a tak jsem si vyšel do okolí, k laguně a ještě o trochu dále, kde měly být petroglyfy. Luba mezitím zůstal u batohů. Abych se dostal ke břehu laguny, kde měly petroglyfy být, musel jsem se úzkou cestičkou prodrat bujnou vegetací. Petroglyfy jsem nenašel, ale příroda i okolo vesničky byla pěkná, i když poněkud znečištěná.

Poté jsem se vrátil na letiště a vystřídal Lubu v hlídání batohů. Řekl mi, že se jde podívat, do některých obchodů ve vesnici a hned se vrátí. Tím mně opět připravil horkou chvilku. Odlet byl posunut o kousek dopředu než jsme se dohodli. Uběhlo půl hodiny a Luba se nevracel a nevracel. Asi třikrát jsem vyběhl do vesničky a sháněl ho. Ale on nikde. Jen chvíli před odletem se naštěstí objevil. Tak to má prostě ve zvyku. Potřásli jsme si s Leonem ruce a naskládali se do letadla. Já dopředu, hned vedle pilota. A za mnou Luba se dvěma dalšími Američany. Ti sice neměli předplacený let nad Andělský vodopád, ale aby se letadlo zaplnilo, letěli tam s námi. Šťastní to lidé.

To si ale chválili dne před večerem. Pilotovi naskočil motor a pomalu se přibližoval ke startovací dráze. Bohužel si nevšiml jiného letadla před námi a ještě před ranvejí do něho narazil. Marně jsem volal: „Escuzo! Escuzo! El Avión! El Avión! Stop!“ (Promiňte! Letadlo! Stop!). Nic chytřejšího mě ani nenapadlo. Pilot byl příliš zaměstnán knoflíky na palubní desce a vystrašeného turisty si vůbec nevšímal. Marně jsem se pokoušel nahmatat ruční brzdu, a tak jsem si alespoň zakryl obličej. Náraz ale nebyl tak velký a dokonce jsem mohl krásně pozorovat jak naše vrtule protějšímu letadlu postupně drtí křídlo. Člověk se až musí divit, jak křehká tato letadla jsou a že v tom vůbec můžeme létat. Pilot udiveně zvednul hlavu, vypnul motor a ... civěl na tu spoušť. Kamarádi za mnou již také pochopili co se stalo. Prostě zážitek. To letadlo tam ostatně nemělo stát, uprostřed vyasfaltované plochy blízko ranveje. Nakonec jsme z toho měli jen srandu, i když jsme věděli, že i ti nejslavnější piloti venezuelského nebe, jako například objevitel nejvyššího vodopádu Jimmy Angel nebo zakladatel Canaimy Charles Baughan, se zabili ve svých letadlech. Každý nějak musí zemřít. Ještě štěstí, že nás to nepotkalo ve vzduchu.

Nakonec jsme odletěli s dvěma Němci a jednou Venezuelankou za asi 30 minut po incidentu. S jiným letadlem a jiným pilotem. Letěli jsme nad řekou Carrao, jíž jsme ráno tak namáhavě sjížděli. Řeka se krásně ploužila zelenou džunglí mezi okolními stolovými horami v mnoha zákrutách a meandrech. To co jsme včera vyjížděli takřka celý den, jsme dnes proletěli za 20 minut. Dostali jsme se ke stolové hoře Auyantepui a rázem se ocitli v Ďáblově kaňonu. Andělský vodopád byl jako malovaný. Dvakrát jsme ho obkroužili, pár fotoaparátů zacvakalo a pilot nasměroval letadlo zpět. Výhled z letadla nebyl zrovna nejhezčí. Okénka byla špinavá a navíc se na poškrábaném skle odrážely sluneční paprsky. Navíc jsme seděli vzadu a okénka byla malá. Nejlepší by bylo, sednout si doprostřed, kde okénko není malé, zaoblené a často ani poškrábané. Zážitek však to byl obrovský.

Podél řeky Carrao jsme přiletěli k Canaimě a odbočili na Ciudad Bolívar. Řeka Carrao se za Canaimou vlila do řeky Caroní, pralesy ustoupily a pod námi se rozprostřela nedozírná savana. Posléze jsme se dostali nad nekonečnou pláň vody s tisíci malými ostrůvky a poloostrovy. Je vidět písčité pláže, jež vymývá neustále kolísající voda. Příčinou je hydroelektrárna Guri, dostavená roku 1986 na řece Caroní ještě předtím, než se vlije do Orinoka. Přehrada je druhou největší přehradní nádrží na světě (první je Itaipú na hranicích Brazílie a Argentiny) a s výkonem 10 000 MGW uspokojuje polovinu domácí poptávky po elektřině. Přehrada se stavěla mezi roky 1963 až 1986. Její délka je 1304 metrů a v nejvyšším bodě dosahuje výšky 162 metrů. Zalila 4250 km² nádherné přírody Guayanské vysočiny. Zanechala po sobě ekologickou spoušť mrtvých kmenů trčících z vody. Tak se připomíná civilizace. Letíme prostorem a časem současně. Chce se mi vrátit do té pravěké krajiny. Prostě jen vystoupit, vrátit se zpět a prožít vše znovu...

V Ciudad Bolívaru nás již čekal průvodce, jež nám vrátil batohy. Zatímco si Luba povídal s Američany o tom, jak je tu v restauraci pěkně natáhli, já jsem zašel do blízkého supermarketu koupit 1 kg rýže a špaget, 2 konzervy rybiček, polévky, vodu, sůl a chleba, celkově za US$9. Jak nedomyšlený a chudý nákup to byl, ukážou až následující dny. Naplánovali jsme několikadenní výlet na vrchol stolové hory, Roraimy. Představa, že se ještě do oblasti stolových hor podívám, mě naplňovala optimismem. Dokonce si na jednu i vylezeme! Před letištní halou jsme si ještě všimli původního letadla Jimmiho Angela, které bylo vyzdvihnuto roku 1970 z plošiny Auyantepui, restaurováno a sem umístěno jako turistické poutadlo. Před šestou jsme vyrazili na autobusové nádraží. Cesta byla dlouhá a necítili jsme se zrovna bezpečně.

Na terminálu jsme si koupili u společnosti Línea Orinoco lístky do San Francisca de Yuruaní za US$9. Přes den nám bylo doporučováno, koupit si lístek u Transcam. Ceny tu jsou ale vyšší než u ostatních společností. V autobuse nebyla funkční klimatizace, možné bylo pouze větrat okny, což je přes noc spíše výhodou. Nicméně zima byla stejně. Ve 20⁰⁰ náš autobus vyrazil. Zprvu byl přeplněný ale po několika hodinách jsme si již mohli každý zabrat dvě sedačky a natáhnout se. Cesta to byla nezapomenutelná, i když jsme jeli přes noc. Silnice v jihovýchodní části Venezuely byla postavena teprve nedávno. Silnice byla dokončena roku 1973 a spojuje El Dorado a Santa Elenu délkou 316 kilometrů. První městečka, kolem kterých prochází, jsou zlatokopecká - již klidné a melancholické El Callao a stále rušné a elegantní El Dorado. Zprvu se silnice prodírá nekončícími serpentinami bujného pralesa stále nahoru. Během 40 kilometrů cesta stoupne o 800 metrů. Je to prý jedno z nejlepších míst na kontinentu pro pozorování ptactva. Po dalším stoupání se ocitáme v nadmořské výšce 1200 m n.m., kde se prales otevře a během chvíle se objeví nekonečná kopcovitá travnatá plocha - La Gran Sabana. Poslední část silnice po které jedeme, byla vyasfaltována až roku 1990. Je to rozlehlá, divoká, překrásná, prázdná a tichá travnatá vysočina, kde se nalézá jediné město - Santa Elena de Uairén. Jinak tu je několik vesnic s původními obyvateli - indiány z kmene Pemónů. Zeleň byla pomalu vystřídána trsy žluté trávy a suchou kamenitou půdou tu a tam zpestřenou o zelené oázy.

VYČERPÁVAJÍCÍ CHŮZE SAVANOU

10.11.1999 (středa)

Právě svítalo. Rudě ozářená obloha byla úchvatná. Již jsem nemohl usnout, a tak jsem pozoroval krajinu a milníky ukazující kilometry. Venezuela je velkou zemí s rozlohou 916 445 km², čímž by do sebe vtěsnala 12 Českých republik. Na této ploše žije přes 22 milionů obyvatel, z nichž jedna pětina je v Caracasu. Hustota obyvatel je pětkrát nižší než u nás.

Byla příšerná zima. Měl jsem košili, svetr a ještě šusťákovou bundu. K snídani jsem rozbalil sušenky, jež jsem měl ještě z domova. V 6⁰⁰ jsme konečně vystoupili v San Franciscu de Yuruaní na 250. kilometru silnice. Hned jak jsme vystoupili, se nás ujal jeden chlapec, který nás zavedl k Carlosovi, svému otci. Nabízí se jako průvodce, jak jsme viděli na fotografiích, které má doma pověšeny na nástěnce. Neumí sice anglicky, ale vynahradí to v lecčems jiném. Samozřejmě, že hned nabízel i ubytování. Na rovinu jsme mu řekli, že šetříme a že vyrazíme hned dnes a bez průvodce. Nechali jsme si ale u něho nadbytečné věci s tím, že se pro ně za 5 dní vrátíme. Dokoupili jsme vodu a zapalovač a v 7⁰⁰ vyrazili na dlouhou cestu do vesničky Paraitepui v polovině cesty k Roraimě.

Pokračovali jsme jeden kilometr po silnici na jih a odbočili k východu. V dáli nás vítala Roraima. Informační tabule ukazovala 22 km do Paraitepui a 44 km na Roraimu. Paraitepui je jediná indiánská vesnice po cestě, která je zároveň základnou pro výstup na Roraimu. Vyšli jsme vesele, nevědouce co nás čeká. Chtěli jsme jít, jak to půjde a pak prostě rozbalit stan. Celou noc jsme takřka nespali a nečekal jsem, že dnes dosáhneme Paraitepui. Smích nás ale brzy přešel. Totiž neustále pražící slunce a můj 23,5 kg těžký batoh (vážili jsme ho po návratu z Roraimy v Paraitepui) jsme nemohli jen tak ignorovat. Pomalu jsme vypouštěli duši. Luba se začal opožďovat. Po dvou hodinách jsme si ale zvykli a šlapali jsme jako roboti dál a dál. Roraima, jako by se nám nechtěla přiblížit.

Cesta nebyla složitá. Od silnice jsme šlapali do kopce a za ním po rovince. Po oněch asi dvou hodinách jsme však narazili na křižovatku. Mohli jsme jít buď rovně, kde jedna tabule upozorňovala na nebezpečí na cestě, nebo odbočit doleva. Nevěděli jsme kam dál, a tak jsme si sedli a čekali až tu někdo projede. V dáli jsme naštěstí viděli dva džípy. Vyjížděly k nám do kopce, ale v polovině stoupání se zastavily. Z pod kapoty prvního džípu se začalo kouřit. Sešli jsme tedy ten kousek k nim. Svezení sice nabízeli, ale za US$40. Zadarmo ani kuře nehrabe. Jinak cesta na Paraitepui vede rovně. Zatímco opravovali prasklý řemen v jednom džípu, jsme my pokračovali dále. Posléze nás opět dohnali a cenu srazili na US$9 na jednoho. Ale ani to nezabralo. S popřáním pěkné cesty se rozloučili a pokračovali dále, bez nás. Nemají srdce. Mizerové. Problém také je, že na cestě ze San Francisca do Paraitepui se na vodu takřka nenarazí. Museli jsme jí hodně šetřit a hledat místa, kde je. Žádná říčka ani potůček, pouze jedna velká čistá kaluž stojaté vody. Museli jsme použít purifikační tablety. Voda z nich sice má odpornou chuť, ale když je žízeň, vypije se.

Před polední jsme si dali polední přestávku. Bylo to zrovna za kopečkem, středem kterého byla proražena asi 2 metry hluboká cesta. Za tímto kopcem je v údolí pár stromů a keřů. V dáli les a za ním naše cesta pokračující vpravo. Tou jsme měli jít. Kolem nás projel džíp s turisty. Frekvence není vysoká. V suchém období navštíví Roraimu asi 200 turistů měsíčně. Uvařili jsme si polévku a po malé přestávce, kdy Luba odpočíval a já zašel do protějšího lesa pod námi pro čerstvou vodu, jsme opět vyrazili. Naštěstí jsme jen kousek od nás po levé straně na malé pěšince viděli skupinku domorodců. Muž, žena a děvče s psíkem. Šli v sandálech a podle primitivních batůžků na zádech usuzuji, že v San Franciscu nakupovali zásoby a teď se vrací domů.

Přišli jsme k nim. Muž na nás hned: „Where are you from?“ Tím nás tedy dostal. Angličtina bylo to poslední, co jsme od nich čekali. Dokonce i o České republice slyšel! Nicméně společnou cestu máme. Ukázal nám zkratku, po které šli, a chvíli šel s námi. Poté, čekajíc na svůj ženský doprovod, se s námi rozloučil. Po chvíli jsme se opět napojili na původní cestu.

Pokračovali jsme s občasnými zastávkami až na kopec, kde jsou tři jednoduché přístřešky pokryté slámou. Odtud jsme v údolí viděli hořící savanu a stoupající kouř. Ohně prý schválně zapalují vesničané, aby zahnali hady. Někdy se ale oheň vymaní z kontroly jako se například stalo před dvěma lety v nedalekém brazilském státě Roraima. Byly tu způsobeny největší požáry v dějinách Amazonie, které zničili území o rozloze až 30 000 km²! Příčina je jasná - osadníci a jev nazývaný El Nińo. Na křižovatce jsme tedy odbočili doleva k třem přístřeškům a pokračovali dále. Zdálo se nám, že by to mohla být další z několika zkratek, jež tu určitě jsou. Po chvíli jsme pochopili, že to nebude žádná zkratka, ale že cesta vede do jiné vesnice, pravděpodobně Chirimatá. Tak jsme to vzali napříč savanou na naši správnou cestu, kterou jsme v dáli viděli.

Savana byla vyprahlá, často kamenitá zem, pokrytá žlutými trsy tuhé vysušené trávy. Ta se nám zadírala do bot a škrábala. Museli jsme opatrně scházet prudký kopec a brodit se přes dvě řeky. Přeskákat je po kamenech bohužel nešlo, a tak jsme se při jejich přebroďování alespoň vykoupali. Unavení a poškrábaní jsme se dostali zpět na naši cestu. Přešli jsme přes velkou řeku a drápali se do velice prudkého kopce za ní. Posléze jsme viděli pár stavení. Cesta se nyní svažovala. Asi kilometr před námi měnila sklon a stoupala prudce do velkého kopce, na který jsme nenacházeli dostatek odvahy. Pocestných jsme se zeptali, zda to je opravdu cesta na Paraitepui a jak dlouho ještě půjdeme, než ji dosáhneme. Mile jsme zjistili, že k Paraitepui nám zbývá zdolat protější kopec. Úplně nahoře je naše vesnička.

Tento poslední výstup byl příšerný. Stavěli jsme každou chvíli, nohy vypovídaly službu. V 16³⁰ jsme dosáhli vrcholu a za doprovodu jednoho místního fotbalisty jsme se dostali k místnímu zdroji pitné vody. Byla to hadice trčící ze země nedaleko velkého sudu s vodou, který se pravidelně doplňoval. Okamžitě jsme se na ní vrhli. Fotbalista nás po chvíli opustil, šel si zakopat. Chápu, že fotbal je víc než nějací cizinci. Vždyť to je nejpopulárnější sport celé Jižní Ameriky. Poté si nás hlava této vesnice „Paraitepui“, a zároveň snad i správce Národního parku, pozvala do svého úřadu či přesněji slaměné chýše. Tušili jsme, co k nám chce. Již předtím jsme zaslechli zprávy, že se tu turistům vnucují průvodci. Věřili jsme, že se z toho dostaneme a že nás pustí bez něho. To jsme se ale hluboce mýlili.

Každý je prý povinen vzít si průvodce. Ten nám prý nejenom pomůže v orientaci (před několika lety se nahoře ztratili tři cizinci), ale může nám být i ku prospěchu, když se nám něco stane. Průvodce ale stojí US$20 na den. Peníze vybíral náčelník ve venezuelské měně. Jelikož jsme ale měli minimálně bolívarů, zaplatili jsme mu následující den v dolarech. Kurz si stanovil 500 Bs za US$1, což je až výsměch. Argumentoval tím, že do banky to má daleko. Dlouho jsme odmítali zaplatit s tím, že jeden náš kamarád tu před rokem také neplatil a že peníze stejně nemáme. Nabízeli jsme šeky. Ty ale nechtěl. Proto jsme z tajných chýší po těle vyndali poslední dolarové hotovostní rezervy a nakonec jsme mu za čtyři dny zaplatili US$90. Ale to bylo až další den ráno. Byli jsme tak na pokraji bankrotu. Bez placení je prý možné projít pouze tehdy, pokud máme potvrzení od Správy národního parku v Ciudad Bolívar či Caracasu.

Nevím, jestli si místní správce dělá co chce, ale se svým neústupným a bezohledným vnucováním průvodců naštve mnoho turistů. Někde jsem i četl, že tato vesnička vybírá tyto poplatky protiprávně. Doufal jsem jen, že nám průvodce bude co k čemu. Zpočátku moc nezapůsobil. Mluvil pouze svým rodným jazykem, španělsky minimálně a vůbec nám nepomohl s našimi těžkými batohy, ačkoliv je to prý obvyklé. Dozvěděli jsme se toho od něho minimálně. Ani neměl snahu nám něco vysvětlovat či názorně ukázat. Proto doporučuji vzít si túru v Santa Eleně na 6 dní za US$200, což je na Venezuelu vcelku únosná cena. V ceně je zahrnuto vše potřebné. Pak máte průvodce, jež většinou mluví anglicky, další nosiče, kteří vám nesou jídlo a odvoz džípem do Paraitepui a zpět. Minimálně je možno shlédnout Roraimu za pět dní, pokud jdete pěšky ze San Francisca. Doporučuji ale šest až sedm dní.

Rozbalili jsme si stan na travnaté ploše pod vesnicí. Skočil jsem s dvěma lahvemi pro pitnou vodu. U hadice již byl zástup dětí čekajících též na vodu. Problém byl v tom, že voda z hadice vytékala nepravidelně a hlavně pomalu. Sedl jsem si na trávu před ten mumraj bázlivých dětí, když tu se mně začaly smát. Po chvíli jsem pochopil. Jen tak tak, že jsem si nesedl do slepičince. Inu poposedl jsem si a zkoušel navázat rozhovor. Moc jsem se toho nedozvěděl, ale alespoň mě pustily před sebe. V této indiánské vesničce žije asi 270 indiánů kmene Pemónů. Narozdíl od Bolívie, kde indiáni stále tvoří 60-80 % obyvatelstva, je ve Venezuele pouze 1 % indiánů. 70 % je směsí Evropanů, indiánů a Afričanů. 20 % tvoří bílí a 8 % černí. Poté jsme si s Lubou uvařili polévku, dopsali deník a po setmění ulehli. Předtím jsme si ale neopomněli dát lůček Lubovy slivovice.

DALŠÍ POCHOD SMRTI K ÚPATÍ RORAIMY

11.11.1999 (čtvrtek)

Ráno jsme si vzali chleba s rybičkami a po domluvení se s průvodcem jsme v 9⁰⁰ vyrazili. Cesta byla báječná a ani ne tak složitá. Šli jsme převážně po rovince s občasným přecházením potůčků. Ve srovnání se včerejškem to byla cesta úplně o něčem jiném. Problém jsem měl jen s novými pohorami, jež ještě nebyly vychozené a prsty jsem v nich měl jako ve svěráku. Nebylo to ale tím, že boty byly malé, jako spíše jejich tvrdou špičkou. Nakonec se z toho vyklubalo několik puchýřů.

Průvodce jménem Otta nás mezitím dohnal a předehnal. Roraima se nám pomaličku ale jistě přibližovala. Čtyři hodiny nám to trvalo do kempu u řeky Río Tek a dalších 20 minut k řece Río Kukenán. Obě řeky jsme díky nízkému stavu vody přeskákali po kamenech. Za Río Kukenán jsme objevili zamčenou chatku a tábořiště. I když jsme už byli pořádně unavení, rozhodli jsme se hrdinsky pokračovat dál až do tábořiště pod Roraimou. Cesta již nebyla tak jednoduchá, začala stoupat. Další čtyři hodiny jsme se plahočili k úpatí Roraimy a v 17⁰⁰ konečně dorazili do základního tábora. Byli jsme na pokraji vysílení, nohy nás neposlouchaly a chtělo se nám jen odpočívat.

Základní tábor je pouze soubor několika plácků, kde si lze rozbalit stany. Doporučuji všem vybrat si vyvýšené místo, protože jsem tu nezažil noc, kdy nepršelo. Od San Francisca vidíme západní část této tepui nazývané „Zlatou stěnou“. Na jižním konci je velká plocha, která se zdá oddělená od Roraimy. Hrdinové z knihy Ztracený svět od Sira Doyla slezli horu právě v tomto místě. Nejprve jsme si vybrali místo na spaní, hodili tam batohy a šli si k nedalekému potůčku svlažit nohy. Potkali jsme tu i skupinku turistů, která nás včera dopoledne předjížděla a mávala nám. Poznali nás a nechtěli nám věřit, že jsme je dohnali tak brzo. Další skupinky stále přicházely a jen těžko si vybíraly místo pro stan. S Lubou jsme si uvařili špagety a pozorovali nádherný západ slunce. Až neodbytní komáři nás zahnali do stanu, kde jsme po namáhavém dni rychle usnuli.

VZHŮRU NA RORAIMU

12.11.1999 (pátek)

Ráno jsme si uvařili polévku, sbalili stan a v 7³⁰ vyrazili na Roraimu. Cesta tam nebyla zrovna jednoduchá. Po počátečním asi pětiminutovém sestupu jsme se dostali do džungle lemující úpatí a kde jsou v hlinité stezce vymleté důlky pro ruce i nohy. Začali jsme stoupat takovou strmostí, že jsme si mysleli, že vrchol dosáhneme cobydup. Samozřejmě jsme se mýlili. Zastavovali jsme každých 10 - 15 kroků. Tíha batohů nás přikovávala k zemi. Po dvou hodinách úporné chůze, kdy jsem si myslel, že vypustím duši, jsme s překvapením zjistili, že na vrchol nám schází další dvě hodiny. Nu co, kousek po kousku jsme se prokousávali hustým bujným pralesem napájeným tu a tam jedním z mnoha menších vodopádů, padajících k zemi ze zamlžené plató Roraimy. Obdivovali jsme bromélie, orchideje, tylandsie a rychlé kolibříky. Zatímco Gran Sabana se pod námi rozprostírala do nedozírné dálky, vrchol Roraimy byl stále schován v mracích.

První Evropan, který zřejmě dosáhl paty Roraimy byl vědec německého původu Robert Schomburk, který pracoval pro Britskou královskou zeměpisnou společnost. To byl rok 1845. Roraima je také první stolová hora, na kterou vystoupil člověk už v roce 1884. Byl jím britský botanik Everald Im Thurn a Herry I. Perkins. Právě Thurnova poutavá přednáška o této krajině prehistorických hor inspirovala tvůrce Sherlocka Holmese, Sira Arthura Conana Doyla, k novele „Ztracený svět“ (1912).

Po 4 hodinách chůze, kdy se bujná zeleň přeměnila v hromady kamení, jsme se konečně došplhali na náhorní plošinu stolové hory. Byli jsme pěkně propocení a v průměrné nadmořské výšce 2700 metrů nám začala být zima. Měsíční krajinou charakterizovanou černým pískovcem, přes který se v malých proláklinách a údolíčkách probíjí život v podobě nízkých rostlin a keřů, jsme došli do Hotelu #2, respektive pod skalní převis. Na písku pod ním jsme si rozložili stan. Bylo špatné počasí a výhled nám narušovaly mraky, jen občas se trhající a ukazující nádheru plošiny Roraimy. Proto jsme podle svých možností podnikli jen individuální výpravu do blízkého okolí. Mlha zkresluje nejen prostor, ale i zvuk. Slyším hekání, klapání a slova, jak se přibližují a zase oddalují.

Stáří Roraimy se odhaduje na 300 milionů let. Kdysi bývala dnem oceánu či rozsáhlé oblasti říčních delt a jezer - proto ty hmatatelné známky vodní eroze, spousta tůní a miniaturních jeskyní, vedoucích do neznáma. Orientace v takovémto terénu není zrovna jednoduchá. Je možno se držet malých cestiček, lemovaných obroušeným bílým pískem z bot mnoha turistů šlapajících po skalách. Jakmile člověk z cesty sejde, ocitá se v labyrintu nejenom skal, ale především bažin, malých potůčků a jezírek zamezujících další postup. Všiml jsem si, že v loužích a kolem nich bují život. Občas jsem zahlédl výrazně černožlutou žabičku Sapito Minero. Asi po 2 - 4 hodinách kochání jsme se vrátili ke stanu a uvařili si rýži s hrozně pálivými rybičkami, což se nedalo ani jíst. Otta s chutí pojídá domácí chléb casabe. Jsou to bílé placky a zcela bez chuti. Indiáni je vyrábí z najemno nastrouhané juky (odrůda manioku) z které lisují jedovatou šťávu. Vzniklou hmotu suší na placky tvrdé jako kámen, který pak jedí ke všem možným pokrmům. Byli jsme pořádně unaveni, a tak jsme usnuli již v 18 hodin.

Jak vlastně Roraima získala svůj název? Z deníku jednoho českého cestovatele, Davida Černického, jsem se dozvěděl starý příběh indiánů Taulipanga, který se týká původu Roraimy (je ale docela pravděpodobné, že se jedná o jinou tepui nazývanou Autana, která se nachází 80 kilometrů pod Puertem Ayacuchem - na této tepui prý vznikl vesmír). Vypráví o obrovském ovocném stromu a pěti bratrech. Na stromě rostlo nepřeberné množství papájí, pomerančů a banánů. Bratři ale ustavičně trpěli hladem. Nakonec strom objevil jeden z nich, ale trvalo dlouho, než se o něm dozvěděli i ostatní bratři. Nakonec všichni přece jenom sladké plody okusili a jednoho napadlo strom pokácet a ovoce otrhat. První bratr, jež strom našel, ale ostatní bratry varoval, že udělají-li to, přijde potopa. Ostatní však nebrali jeho slova vážně a strom pokáceli. Vytryskla spousta vody a způsobila potopu. Pařezu, který po obrovském stromu zbyl, se říká Roraima - Matka všech vod.

Jiná legenda hovoří o dvou kmenech, které kdysi žily spolu na vrcholu Roraimy. Mluvily sice rozdílnými jazyky, ale rozuměly si. Jeden z kmenů však byl zlý. I stalo se, že mladík ze zlého kmene se v rozepři o dívku nepohodl s mladíkem z dobrého kmene a usekl mu hlavu. Bůh hory se rozhněval. Dobrý kmen poslal daleko od hory a ten zlý nechal na vrcholu zkamenět. Proto je dnes nahoře tolik skal připomínajících lidi a zvířata. Od těch dob indiáni nemají rádi, když se s vrcholu hází dolů kameny. Velké kameny jsou totiž matky a ty menší jejich děti. Lidé tak vlastně odhazují dítě od matky a ona pláče.

Podle indiánů kmene Pemón-Taurepán je správné jméno Roraimy „Roroima“ (roroi znamená modravě zelená a ma velká). Pemóni-Arekunas ji nazývají Loloima. Sir Walter Raleigh se ve své knize „Objevení velkého a bohatého území Guayany“ z roku 1596 zmiňuje o jedné takové hoře, a dnes se má zato, že to je Roraima. Poprvé tak informoval svět o těchto pravěkých formacích. V mytologii Pemónů sídlí na vrcholu Kuin. Je to bohyně, která dává svým návštěvníkům kachirí (nápoj z casaby). Bohyně je také původcem hudby větrů zde na náhorní plošině.

aroslav Mareš ve své knize „Hledání ztraceného světa“ vypráví o jiné stolové hoře na rozhraní Brazílie a Venezuely, která dokládá tajuplnost a nepřístupnost těchto hor pro indiány. Jmenuje se Kurupira a ční 200 metrů nad okolním pralesem. Kurupira je také nejvyšší pán amazonského pralesa, jeho bohem a současně úhlavním nepřítelem člověka. Většina indiánů se jeho jméno neodváží vyslovit. Říkají mu proto raději „On“. Na venezuelskou stranu odtud pramení Orinoko, na brazilskou Catrimani a Tootobi. Tady je sídlo hrozivých, člověku nepřátelských tajemných sil. Nikdo přesně neví jakých. Pravověrného indiána byste k výpravě sem nepřemluvili ani kdybyste mu platili zlatem. Stačí se prý jen k hoře přiblížit a člověk padne k zemi bez zjevného důvodu. Jaroslav Mareš ve své knize popisuje, jak na úpatí této tepui našel neuvěřitelně široký a dlouhý proud mravenců. Mrtvých mravenců. Zemřeli tak, jak pochodovali. Bez zjevného důvodu... Tvrdí také, že z vysočiny skáčou dolů na náhodného pozorovatele malí kostlivci a běda tomu, komu dopadnou na záda. Široké okolí mesy chrání proti vetřelcům jiná příšera - mapinguari. Je to mohutný nevysoký lidoop s obrovskou silou, porostlý hustou srstí, s mimořádně velkými tesáky a silnými drápy.

Křišťálové údolí roraimy

13.11.1999 (sobota)

Ráno v 7¹⁵ jsme jen tak, nalehko, vyrazili na druhý konec plató Roraimy. Cesta vyžadovala přeskoky přes potůčky a bažiny, slézání menších či větších roklí, ale jinak byla vcelku jednoduchá. Člověk se ani nemůže ztratit, drží-li se obroušených světlých cestiček, jen musí vědět kam jde, a to vyžaduje mapu. Chvíli jdeme po skále, chvíli po písku a poté po hlíně. Právě tam se dají spatřit rosnatky a masožravé heliamphory. Bílá barva květů láká hmyz, který následně padá do zelenočervených úzkých kalíšků s žíravou tekutinou.

Za dvě a půl hodiny jsme svižným tempem došli do Údolí krystalů. Toto Křišťálové údolí vzniklo před miliony lety, kdy obrovským tlakem byla vytlačena křemenná žíla až na povrch. Křišťálově průzračné krystaly křemene měly různé tvary a snad nejkrásnější byly jejich šestihranné hroty, vypadající jako seřezané tužky. Křemen se ježí jako trsy trávy z různých puklin a bezmocně křupá pod nohama. Vše bylo v již dost dezolátním stavu. Po krystalech se šlape, převážná většina jich je ulomených a jen Bůh ví, kolik se jich ocitlo v kapsách nenechavých turistů. Až tady jsem pochopil, že ochrana tohoto unikátního ekosystému a tedy dohled nad nezbednými turisty je zapotřebí. Ovšem způsob, jakým se to zajišťovalo a cena průvodce, který se v Paraitepui doslova vnucuje, je něco jiného, než co bych si představoval.

Milník známý jako Trojitý bod na vrcholu je rozhraním oddělujícím tři státy: Venezuelu, Brazílii a Guayanu. Dosahuje výšky 2810 m n.m., což činí Roraimu nejvyšší tepuí v La Gran Sabaně. Od Údolí krystalů jsme se sem dostali během 10 minut. Státy se na tomto rozhraní shodli v mezinárodní smlouvě podepsané roku 1931. Venezuele přitom patří 85 % náhorní plošiny Roraimy, Guayaně 10 % a Brazílii 5 %. Na venezuelském území pramení řeka Arabopó, jež se přes Kukenán, Caroní a Orinoko vlévá do Karibského moře. V sektoru Guayany řeka Kakó, jež se vlévá do Mazzaruni, Essequibo a nakonec opět do Karibiku. V brazilském sektoru je řeka Cotingo, jež se dostává do Atlantiku přes řeku Branco, Negro a Amazonku. Právě proto se tato tepui nazývá Roraima, „Matka všech vod“. Jméno „Pupek světa“ patří jiné tepui s názvem Wadaká-Piapó.

Od Trojitého bodu jsme přešli k El Foso, kde se ale nedá vykoupat, protože to je jáma hluboká až 8 m. Vede tam ale povlovně mezi skálami tajný tunel. Žijí tam slepí mloci, kteří své oči již vyměnili za tykadla. Možnost schladit se prý byla na dalším asi 15 minut vzdáleném místě. Mezi další zajímavá místa na vrcholu Roraimy dále patří Hotely, Labyrint severu, jezero Gladys, Koráb a kamenné formace připomínající Divokého vlka, Opici pojídající zmrzlinu, Létající želvy či Forda Mavericka.

Nedostatek času nás ale tlačil k návratu. Před jednou hodinou odpolední jsme se vrátili do Hotelu #2. Bohužel už cestou se plošina zatáhla mraky a začalo pršet. Po menším odpočinku jsme sbalili stany a vyrazili do základního tábora. Naštěstí kameny nebyly kluzké a vůbec se nám cesta, i přes neustávající drobný déšť, líbila. Cestou dolů na nás shůry dopadaly spršky nových vodopádů, které jsme cestou nahoru nepoznaly. Těchto malých vodopádů jsou desítky a vznikají po každém dešti. Tak jak jsme scházeli více a více dolů, obloha se začala protrhávat a déšť ztrácet. Jen ty vodopády zůstaly. Začalo být dusno.

V 16⁰⁰ jsme konečně dorazili do základního kempu. Cesta dolů nebyla namáhavá, nemuseli jsme ani odpočívat, museli jsme si jen dávat pozor kam šlapeme, abychom „nesjeli“ tam kam nechceme. Až teď jsem si pořádně všiml jiné tepui po levé straně Roraimy. Je to Kukenán-tepui. Z hrany padá dolů 610 metrů vysoký vodopád, který tam včera ještě nebyl. Je to v pořadí čtvrtý nejvyšší vodopád na světě. Narozdíl od Andělského vodopádu tento není živen řekou, ale dešti, a proto je dočasný jako spousta dalších. Kukenán prý znamená Špinavá voda, ale indiáni jí přezdívají Hora smrti. Její bohové jsou zlí a nemají rádi, když na horu někdo leze. Kdysi tu prý žil mírumilovný indiánský kmen, který však napadli indiánští válečníci z brazilské Amazonie. Obyvatelé vrcholu neměli zbraně a nemohli se bránit, a tak raději, než aby se nechali pobít, seskákali všichni dolů do propasti. Smutný příběh.

V kempu jsme rozbalili stan a uvařili si polévku. Rýži ani moc nedoporučuji. Nedá se totiž rychle uvařit, i po jedné hodině v horké vodě byla stále natvrdlá. Aby rýže byla v pojídatelném stavu, musí se opravdu vařit, asi 8 minut. A to je plýtvání drahým propan-butanem. Musíme si příště koupit nějakou kaši, protože její příprava je jednoduchá a rychlá.

V ZAJETÍ RORAIMY – MATKY VŠECH VOD

14.11.1999 (neděle)

Noc byla pro mnohé v kempu utrpením. Moc jsme se nevyspali. Lilo jako z konve a hřmělo tak, že jsem si myslel, že nás voda co chvíli vyplaví. Ne nadarmo se Roraimě říká Matka všech vod. Naštěstí stan vydržel, je dvouvrstevný a pevně uchycený a pouze na určitých místech začala voda pronikat. Měli jsme ho navíc na travnatém kopečku, takže žádné velké problémy jsme neměli. K ránu jsem již ale nevydržel a začal kolem stanu kolíkem vyhrabávat odtoky. Posbíral jsem mokré věci, které jsme si dali večer sušit a opět jsem ulehl.

Bylo 6³⁰ ráno. Já jsem psal deník a Luba vařil polévku. Zbývají nám již jen 2 polévky, 300g rýže a sůl. Nic jiného opravdu nemáme. Žádné chleby, žádné konzervy, žádné čokolády, žádné sušenky. Navíc dochází i propan-butan. Doufejme, že neumřeme hlady. Poté, co přestalo pršet, jsme sbalili stále vlhký stan a v 10 hodin se vydali do Paraitepui. K Río Kukenán jsme sešli za dvě hodiny. Pak nastal problém. Řeka byla rozvodněná po nočním dešti a dravý proud by nás při pokusu ji přebrodit jistě strhl. Proto jsme šli o kus dál, tam kde se řeka rozdvojuje a ve dvou ramenech jsme ji jen s největšími obtížemi přešli. Zatímco já jsem se s batohem trochu vykoupal, Luba byl chytřejší a nechal našeho průvodce ať si s batohem poradí sám. A poradil si.

O 15 minut dále nás čekala další řeka - Río Tek. Byla sice menší, ale o to nemožnější ji bylo přebrodit. Voda se tu rozlévala z břehů. Po dvou hodinách čekání, kdy voda opadla o pouze asi 8 cm, jsme nechali našeho průvodce Ottu ať sám pokračuje do Paraitepui. S batohy jsme vykoupání nechtěli riskovat. My přenocujeme zde a příští den ráno, až voda opadne, řeku přejdeme. Jelikož slunce pražilo, postavili jsme si stan a v jeho stínu - i když dusnu - jsme odpočívali. Uvařil jsem polévku s rýží. Z důvodu nedostatku zásob jsme snědli jen trochu. Zbytek jsme hladoví dojedli ještě ten večer. Několik skupinek turistů s průvodci se objevilo na obou stranách řeky a kupodivu po delším váhání řeku přešlo. Ale s takovými obtížemi, že jsme si řekli - necháme to opravdu až na ráno. To jsme ale neměli. V noci od 20⁰⁰do 2⁰⁰ pršelo a pršelo a hladina řeky opět dosáhla své původní úrovně. Noc byla daleko horší než předcházející.

Stále pršelo a pršelo. Byla to kvanta vody. Kolem stanu jsem v noci poletoval s baterkou a kolíčkem usměrňoval valící se proudy vody u našeho stanu. Z levé strany do stanu útočil malý bouřlivý potůček. Kolíčky mi tu byly na nic. Nejenom že jsem do udusané hlíny na cestě nemohl vyrýt žlab, ale voda se tu valila v takovém množství a takovou rychlostí, že by se přes něj převalila jako by tam nebyl. Tak jsem alespoň z okolí sebral větší kameny a postavil menší hráz. Ta zabránila tomu, aby proud vody strhl a odnesl náš stan. Z druhé strany jsem pak kolík využil a v trávě vyryl žlaby pro odtok stojaté vody z pod našeho stanu. Ne, že bych byl zrovna úspěšný, vždyť stanová podložka se vlnila jako voda pod ní, ale stan byl zevnitř kupodivu docela suchý. Zbytek noci jsme prospali vysílením.

MASOŽRAVÉ PURI-PURI

15.11.1999 (pondělí)

Ráno jsem vstal asi v 7⁰⁰ a začal se připravovat na odchod. Jednu hodinku jsem rozkládal plachty stanu na slunci a čekal než se usuší. Za tu dobu mne však komáři (nebo spíše muchničky) zvaní puri-puri nebo la plaga pokousali tak, že jsem o pár hodin později vypadal jako pubertální malomocný chlapeček. Kousance svrbí celé dny. Nedoporučuji tedy stanovat v blízkosti řeky. Luba mi později na tváři napočítal až 40 červenofialových 3 až 5 mm širokých kulatých kousanců. Hrůza.

Hladina řeky se od včerejška nesnížila. Ba naopak. Proto jsme si hodili boty přes ramena a na batohu utáhli popruhy, aby byl co nejvýše a neriskoval namočení. S klackem jsme pak asi 15 minut, kousek po kousku, zdolávali 8 metrů širokou řeku. Přešli jsme ji, i když spodek obou batohů navlhl. Ufff. Cesta do Paraitepui trvala 4 hodiny a nic zvláštního nás nepotkalo. Kromě komárů mě již delší dobu trápily zvláštní žaludeční procesy, jež vytlačovaly samovolně methanové plyny a pro mého spolubydlícího to ve stanu nebylo nic příjemného. Příčina byla asi ve vodě, kterou jsem hltal z každého potůčku bez servítek. Měly by se používat purifikační tablety či jodové roztoky. Já vím. Ale voda z nich je tak odporná! Po poledni jsme byli v Paraitepui, kde jsme se přišli rozloučit s Ottou. Luba byl přinucen si koupit plechovku piva za US$1. Původně nám totiž Otta říkal, že to je „frío“. To, že to neznamená zadarmo, ale osvěžující, jsme pochopili až když natáhl ruku.

Poté jsme si zakoupili odvoz v džípu do San Francisca. Byli jsme rádi, že džíp tu zrovna byl. Rozhodně by se mi nechtělo šlapat do San Francisca pěšky. Již jsem měl toho šlapání plné zuby. Spolu s několika jinými turisty jsme nasedli do džípu. Cesta do San Francisca trvala jednu hodinu. V San Franciscu jsme si u Carlose vyzvedli své věci. Je to příjemný a hlavně poctivý amigo, takže ho každému doporučuji. Potkali jsme tu i skupinku nešťastných Němců, chtějících zdolat Roraimu a nemajících o ní absolutně žádné informace, a tak šetřících, že jsem pochyboval, že něco vůbec uvidí. Také plánují jet do Bolívie přes Brazílii. Možná se uvidíme. My ještě pojedeme do Caracasu, zjistit ceny letenek popřípadě jízdenek.

V místní Hospedaje Restaurant jsme si koupili každý obrovský talíř jídla. Měli jsme hlad jako vlci. Na talíři nám naservírovali rýži, fazole, brambory, zeleninu a tři plátky tvrdého sušeného masa. Najedli jsme se královsky. Děvčata, jež obsluhovala, z nás měla obrovskou srandu, hlavně tedy ze mne, protože tak poštípaného puberťáka prý již dlouho neviděli. Po naplnění žaludku čekáme venku na autobus. Bohužel, během shánění věcí a nacpávání si žaludku nám, jak jsme se později dozvěděli, ujely dva autobusy. Další jsme chytli až v noci kolem 20⁰⁰. Platili jsme nekřesťanských US$16 na jednoho. Veškeré zlobení bylo marné.

NEVYDAŘENÁ ZAJÍŽĎKA K JESKYNI LELKŮ

16.11.1999 (úterý)

Naším cílem dnes byla Cueva del Guácharo, Jeskyně lelků, tak známá díky německému cestovateli Alexandru von Humboldtovi. V 5⁰⁰ jsme v Ciudad Bolívaru přestoupili na autobus do Cumaná za US$10. Odtud nám měl jet ve 12³⁰ autobus na Caripe, stavící u vchodu do jeskyně Guácharo. Cesta ale trvala neuvěřitelně dlouho. Projížděli jsme šílenou rovinou. Občas jsem zahlédl těžit ropu, častěji ovocné sady a všude se rozprostírala nádherná rudá zem, zajisté plná bauxitu a železné rudy. Plížili jsme se jako slimáci. Poprvé jsme také jeli přes den a bylo to znát. Všude zácpy a spousta aut. Bylo nám příšerné vedro. Dostali jsme se až do Puerta la Cruz, mladého a dynamicky se rozvíjejícího města. Nejenom, že zde byly nalezeny bohaté zásoby ropy, ale je to také brána na známý Margaritin ostrov a do NP Mochima. Za Puertem la Cruz jsme jeli po pobřeží Karibiku a pozorovali nádherné písčité pláže NP Mochima.

Do Cumaná jsme dorazili jen o pár minut po kritické době a to již autobus na Guácharo byl pryč. Tedy, nedoporučuji jezdit přes den už kvůli tomu vedru (u neklimatizovaných autobusů, u klimatizovaných je vždy zima) a doporučuji kupovat lístky u přepážek terminálů a ne v autobuse, jinak vás natáhnou. Jinak do Cueva del Guácharo se dá podle průvodce dostat i z jihu, a to přes Maturín, kde se přestupuje na Caripe. Cumaná byla založena Španěli roku 1521, čímž se město stalo nejstarším existujícím městem založeném na jihoamerické pevnině. Není tu však mnoho k vidění, město prožilo několik zemětřesení a původní stavby se zřítily. Dnes to je především továrna a přístav pro lodě přivážející sardinky.

Počítal jsem s tím, že tu v Cumaná přespíme a pojedeme další den na Cueva del Guácharo. Lubovi se to ale nezamlouvalo a s trpkým srdcem jsem s ním vyrazil zpět na Caracas. Autobus se ale porouchal, a tak jsme museli přestoupit do jiného, jedoucího do Puerta la Cruz. Lístek nám samozřejmě proplatili. Z Puerta la Cruz jsme jeli dalším neklimatizovaným autobusem. Cesta byla nekonečná, horká a dusná, a to nejenom odpoledne, ale i večer. Koupili jsme si tedy cestou něco chlazeného k pití a sušenky. To bylo vše. Byly to naše poslední peníze v hotovosti. Měli jsme pořádný hlad. Do Caracasu jsme dorazili asi ve 21⁰⁰.

Z terminálu jsme vzali por puesto na stanici metra Petare. Por puesto je něco jako peruánské a bolivijské kolektivo či trufi, mix mezi autobusem a taxíkem. Je to dodávka, která jakmile se naplní, odjíždí po pevně stanovené trase. Mikro je také velice používaný dopravní prostředek ve městě a od kolektiva či trufi bych ho ani neodlišoval. Z Petare jsme vzali metro na stanici Plaza Venezuela. Chtěli jsme totiž vyzkoušet jiné hotely, především ve čtvrti Sabana Grande, jež je mezi turisty tak oblíbená. Vůbec celá čtvrť Sabana Grande žije svým nočním životem. Nejsou tu žádné turistické památky, zato tu je spousta hotelů, restaurací a obchůdků. Ceny byly vysoké, ale nakonec jsme se ubytovali v Hotelu Sur za US$11. Byla tu jediná velká postel a místnost byla malá. Jestliže to porovnávám s levnějším Caracolem, tak původní Caracol byl přijatelnější. Měl velké pokoje a pěkný výhled. Umyli jsme se, uvařili si polévku, čaj, čokoládu, snědli oříšky a přecpaní ulehli do voňavé a měkké postele. Po namáhavém výletu jsme spali jako v ráji.

DILEMA O PŘEPRAVĚ DO BOLÍVIE

17.11.1999 (středa)

Ráno jsme si nechali zavazadla v recepci a odjeli metrem na Altamiru, kde jsme zašli na Bolivijskou ambasádu. Byl jsem příjemně překvapen, že vízum nepotřebuji. Luba ale ano. Vyplnil tedy formulář, nechal tam fotku a potvrzení o letence prý postačí až zítra. Nakonec ani ono potvrzení o letence nevyžadovali. Pak jsme se zase jednou pořádně v restauraci najedli. Já jsem si dal opět pizzu, Luba těstoviny se sýrem. Koupili jsme si telefonní kartu a zavolali Patrikovi, s nímž jsme se seznámili na túře u Andělského vodopádu. Byl to Francouz, který zde již dva roky pracoval pro jednu francouzskou ropnou společnost. Dali jsme si sraz v 18³⁰ před Hotelem Sur.

Později si Luba zavolal domů. Místní hovory tu jsou velice levné, ale jakmile se má volat do zahraničí, člověk se nedoplatí. Luba jen pozdravil, řekl pár slov, v telefonu to zapípalo a konec. Jelikož Lubovo vízum bude hotovo až zítra, vyzvedli jsme si v Hotelu Sur naše zavazadla a ubytovali se v Hotelu Tanausu, jen pár kroků na sever od hotelu Sur. Cena stejná, podmínky stejné, ale Caracol stále vede.

Kolem druhé hodiny jsme vyrazili do blízké Fairmont Int. Informovali jsme se opět o letenkách do Limy či La Pazu. La Paz byl příšerně drahý. Lima stála US$299 bez daně. Daň je US$15. Navíc se na letišti ještě platí odletová daň US$38. To již bylo moc. Nic jsme si nekoupili ani nerezervovali a rozhodli jsme se, že o tom přes noc budeme přemýšlet. Zašli jsme pak o dveře dál, na internet a během půl hodiny poslali několik zpráv. Cestou do hotelu jsme si konečně koupili dobrý chleba Pan Sabana a slané máslo za asi US$2 jen kousek na sever od našeho hotelu. Pod tímto obchodem jsem ještě později objevil menší supermarket.

Poté jsem podle průvodce naplánoval, že pozemní cesta do Bolívie vyjde na stejné peníze, ale že narozdíl od letecké přepravy během těch 15 dnů něco uvidíme a času máme dost. Jen doprava má vyjít na takových US$210. K tomu ještě jídlo, ubytování, vízum aj. Teď už jen šlo o to, zda pojedeme přes Kolumbii či Brazílii. Já jsem chtěl projet napříč amazonským pralesem a po vzoru mnoha cestovatelů vidět tu divočinu. Luba zase upřednostňoval druhou variantu. Zdůvodňoval to se smíchem tím, že překročíme hodně zemí, dostaneme hodně razítek a víz a pas tak už bude vypadat co k čemu. Naštěstí jsem mu to vymluvil. Nešlo jen o nebezpečí, které nás mohlo potkat ve drogovou válkou sužované Kolumbii, ale i problematická doprava. Vždy bychom museli vzít autobus k hranicím, zde přestoupit na jiný, dostat se do hlavního města a odtud přestoupit na další autobus směřující k hranicím atd. atd. Přímé spoje prý existují, ale nesehnali jsme je. Rozhodli jsme se pro dosáhnutí Bolívie pozemní cestou přes Brazílii tedy Boa Vistu - Manaus - Porto Velho - Guajará-Mirim. Zítra tedy jdeme na brazilskou ambasádu pro víza. Sraz s Patrikem se večer nepovedl, nepřišel.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt