XVII. Z MAGICKÝCH HOR ZPĚT DO POUŠTĚ (2.3. – 13.3.)

(HUARAZ – CHAVÍN – YUNGAY – WILLCAHUAÍN – LIMA – PRAHA)

Ráno jsem vyrazil v 8 hodin sehnat túru na Chavín. Na náměstí se mi naskytl báječný pohled na okolní Kordillery. Huaraz leží v údolí oddělujícím dvě zcela rozdílná pohoří. Právě v této oblasti se Kordillery rozdělují do dvou pásů, jež se za chvíli opět sbíhají. Cordillera Blanca je mladé pohoří o stáří asi 15 milionů let. Hory zde jsou ze skály zvané pluton a ta je velmi tvrdá. Nižší Cordillera Negra je naopak starší, má asi 85 milionů let. Její vrcholky jsou bez sněhu. Narozdíl od pohoří Cordillera Negra je asi 35 vrcholů Cordillery Blancy pokryto sněhem a ledovci. Ledovce jsou pramenem různých říček ústících v údolí mezi oběma pohořími zvanému El Callejón de Huaylas do řeky Río Santa. Řeka teče nejdříve na sever, k místu kde se obě Kordillery sbíhají. Svatá řeka si ale nachází svoji cestu, prokousá se horami a spadá prudce dolů. Poté náhle mění svůj směr na západ a po čase ústí do Tichého oceánu. Cordillera Blanca je 20 kilometrů široké a 180 kilometrů dlouhé pohoří. Je to malé území, ale nachází se na něm 50 vrcholů přes 5700 metrů. Ve srovnání s tím má Severní Amerika 3 vrcholy přes 5700 metrů. Evropa žádné. Nejvyšší horou Peru a vůbec celých tropů na světě je Huascarán s výškou 6768 m n.m. Oblast Huarazu je nejoblíbenější trekingovou a horolezeckou oblastí nejenom v Peru, ale i v celé Jižní Americe. Kromě termálních pramenů, ledovcových jezer a ledovcových čepiček šestitisícovek tu jsou i ruiny Chavín staré 3000 let, 10 metrů vysoké Puyas Raimondii a královští andští kondoři. Období sucha trvá od května do září, což je také nejvhodnější období k podniknutí túry. K ochraně neuvěřitelného přírodního bohatství Cordillery Blancy byl vytvořen NP Huascarán, který pokrývá celou Cordilleru Blancu s nadmořskou výškou nad 4000 metrů. Samotné město Huaraz, ležící v tomto údolí ve výšce 3091 metrů, není nijak zajímavý a několikrát byl i zničen zemětřeseními. Je to moderní přestavěné město s 80 000 obyvateli.

Netrvalo dlouho než si mne odchytil agent od Caneca Travel Tours. Upsal jsem se jim na celý den za US$10, což je slušná částka. Koupil jsem si diapozitivní film, něco k pití a v 9⁰⁰ jsme v malém autobusu vyrazili podél řeky Río Santa směrem na Catac. Tam jsme zastavili na 30 minut. Snídalo se a kupovali se sladkosti na dlouhou cestu přes Kordillery. Chavín se sice nachází 109 km od Huarazu, ale na druhé straně bílých Kordiller. Nejprve jsme projížděli travnatými pláněmi. Posléze byly zelené kopečky nahrazeny skalnatými horami. V dáli vyčnívaly zasněžené vrcholky hor, ke kterým jsme stoupali. Překvapuje mě, že sněžná čára Cordillery Blancy je mezi 4500 a 5000 metry, tedy mnohem níže než například více na jihu v bolivijském pohoří Cordillera Real. Důvodem této anomálie bude pravděpodobně studený Humboldtův proud, nacházející se 100 kilometrů odtud.

Nejprve jsme dojeli k laguně Querococha ve výšce 3980 metrů. Jezero je 2 km dlouhé a 40 metrů hluboké. Jasně zelenou barvu laguny jsme rozpoznali později, až když jsme stoupali k tunelu Cahuish ve výšce 4178 m n.m. Tunel je předělem dvou úmoří a protíná stejnojmenný průsmyk o 300 metrů nad ním. Tunel je dlouhý 380 metrů. Je tradicí, že se při jeho projíždění zatajuje dech, ale jenom Ti nejzdatnější vydrží nedýchat až do konce. Poté jsme pro změnu stále klesali až do Chavínu ve výšce 3145 metrů nad mořem. Mnoho vodopádů, jako bílé stužky protínalo skalnaté a zelené svahy hor. Podél cesty jsme viděli i malé doly, kde místní muži se svými ještě malými dětmi tvrdě dolovali karbon! Bezděky jsem si vzpomněl na stříbrnou horu v Potosí. Uvědomil jsem si, že v celé Jižní Americe musí být spousta takových malých „Potosí“, kde je hygienická, bezpečnostní a sociální úroveň daleko nižší.

Před námi se otevřelo nové údolí s Chavínem na jeho dně. Pohled se shora byl úžasný. Různobarevná políčka lemovaná kamennými zídkami pokrývala celé svahy kopců a působila jako dokonalá mozaika, kde nechybí ani jeden střípek. Po chvíli jsme již stanuli ve vesničce Chavín de Huántar, poté co jsme minuli ruiny. Počasí nám prozatím přálo. Zatáhlo se, ale nepršelo. Bylo 12⁴⁵ a čas na oběd. Někdo zašel do předražené turistické restaurace, u které náš autobus zastavil. Jiní zašli do levnější restaurace o kus dál a ostatní dali přednost pojídání svých vlastních zásob. Seznámil jsem se tu se Švýcarem Martinem Jostem a také s Němcem, který tu pracoval jako botanik, sbíral květiny i zvířata a polovinu z nich věnoval muzeu v Limě. Druhou polovinu posílal svému muzeu v Německu, kde pracoval.

Zakoupili jsme si lístky a vyrazili na ruiny. Začalo poprchávat. Chrám byl obrovským politickým, kulturním a náboženským centrem kultury Chavín v období 1300 až 200 př.n.l. Bylo to významné poutní místo a věštírna. Chrám byl postaven v době, kdy se v Itálii objevili Etruskové a kdy Izraeli vládli Saul, David a Šalamoun. Chavínská kultura je nejstarší hlavní kulturou v Peru. Vládla zde již 2000 let před Inky. Chavínové ovlivnili kulturu celého severního Peru. Známky jejich expanze lze najít od Icy či Ayacucha až k ekvádorským hranicím. Od 200 př.n.l. kultura pomalu upadala a centra rozvoje se přenášela ke břehům jezera Titicaca a k Pacifiku. Hlavní bůh byl jaguár nebo puma. Pro historiky je problémem vysoká stylizovanost reprezentací bohů a každodenních činností. Tato vysoká stylizace umění jim nedává příliš mnoho šancí zjistit něco o životě této kultury, jak například mohou u realistického umění kultury Moche a Nazca. Mnoho archeologů, ale už i španělských historiků se o místu zmínili a popsali ho. Nejvíce ale místo vděčí Juliu C. Tellovi, který zde roku 1919 prováděl rozsáhlé vykopávky. Po něm byl také jeden z místních obelisků pojmenován. Roku 1985 vyhlásilo Unesco toto místo za kulturní památku lidstva.

Chrám připomínal z jedné strany nezajímavý travnatý kopec. Byl ale postaven částečně pod zemí a navíc ho v roce 1945 zavalila lavina bláta, kamení a vody. Nejprve jsme chrám obešli zezadu směrem k centrálnímu náměstí. Velká prostranství okolo svědčí o tom, že sem přicházel velký počet věřících. Náměstí je spolu s chrámem uzavřeno ze tří stran vysokými zdmi. Ze zadní strany, kde se dvě řeky Mosna a Wachecsa spojují, je komplex otevřený. Celé náměstí i komplex je odvodňován důmyslným systémem kanálů. Je to 3000 let starý systém a stále je na něm co obdivovat. Ventiluje ovzduší v chrámu tak dokonale, že vzduch zde nemá žádnou šanci zatuchnout. Cestou jsme si prohlédli repliku Raimondiho stély, jejíž originál je v Muzeu archeologie a antropologie v Limě. Pojmenována je podle italského přírodovědce, jež jí nalezl. Od stejného člověka také pochází pojmenování vysokých kytek, které jsem viděl v bolivijském Comanche. Je na ní antropomorfní figura, můžu dokonce tvrdit, že to je hybridní člověk s vysokou čelenkou na hlavě. Úplně dole se dá rozeznat postava, jež má na sobě tři symboly. Z celého těla, především ale z hlavy, jí vylézají hadi. Zuby postavy mají po stranách špičáky, jež reprezentují jaguára. Na noze má pařáty symbolizující kondora. Tři symboly, tři světy.

Nad náměstím je oltář se 7 dírami a jednou obdélníkovou prohlubeninou kam pasuje Raimondiho stéla. Choque znamená skálu a chinchey ženu. Těch 7 děr skutečně znázorňuje jakoby postavu ženy. Poté jsme přišli k hlavnímu vchodu Portada de las Falconias. Na dvou otesaných sloupech se nachází dva bloky kamene o dvou různých barvách. Na nich je ze spodu vytesáno 7 obrazců na každou stranu. Také samotné sloupy a k nim vedoucí schody jsou rozlišeny ve dvou barvách. Bílý kámen nalevo a černý napravo. Nemusíme dlouho přemýšlet, aby nás napadlo jedno slovo – dualismus. Dualismus není pouze v odlišném materiálu, ale i v reliéfech na obou sloupech. Na jednom je symbol muže, na druhém souměrně symbol ženy. Podobných příkladů tu je ale více.

Staré národy se vůbec v dualismu - symbolice a především protikladech - vyžívaly. Podle metafyzických zákonů jsou na zemi dva zdroje moci - mužský a ženský. Tento koncept je považován za relevantní, protože reprezentuje dva antagonistické významy života. Dobro a zlo, noc a den, světlo a tmu, fyziku a psychiku, teplo a chlad, velikost a malost... Reprezentuje to koloběh přírody s dvěma tvářemi našeho každodenního života. Zatímco mužský znak charakterizoval šest úrovní spirituality a kultur na severní polokouli (Egypt, Babylón, Tibet...), na jižní polokouli byl naopak symbolem energie ženský znak. Nazývá se Pachamama. Je to Matka země, která má na starosti úrodu. Může lidi odměnit bohatstvím, může jim ale i škodit.

Od hlavní brány vedly rampy, dnes již téměř zničené, do dvou menších vchodů na přední stěně chrámu. To byly vstupy do chrámu, respektive do jeho hlavního objektu El Castilla - Hradu. Ten je 13 metrů vysoký a zaujímá plochu 75 m². Jeho výška je tvořena třemi platformami ze suchého kamenného zdiva. Následovala návštěva galerií, neboli místností uvnitř chrámu. Nazývají se tak proto, že ukrývají spoustu otesaných kyjovitých kamenných hlav, jež byly ve své době zasazeny v průčelí chrámu jako dekorace. Ve své době bylo těchto hlav se zoomorfními rysy na 40. Dnes tam je zanechána pouze jediná. Některé byly zamračené a cenily zuby, jiné se i smály. Galerie tvořily opravdové labyrinty. Slabé osvětlení správné orientaci také nepomohlo. Vlastně by mě zajímalo, jak byl vnitřek chrámu tehdy osvětlen. Světlo sem nemá šanci proniknout. Dnes to zajišťuje elektřina, často stávkující. Proto je turistům doporučováno, vzít si vlastní baterku. Jak kamenné hlavy, tak hlavní brána, jsou originály. V místě křížení čtyř úzkých chodeb, hluboko uprostřed El Castilla, byl vidět i Lanzón Monolítico 4,53 metrů vysoký. Kolem tohoto obelisku byla celá obrovská stavba patrně vybudována. Je to jedna z nejkomplexnějších a nejkrásnějších plastik ve starém Peru a patří mezi první, které zachycují dualismus.

Po prohlídce jsme sešli ke vstupu, prohlédli si maličké muzeum a vyrazili zpět na Huaraz. Opět se po kratší přestávce rozpršelo. Dlouho jsme stoupali do mrazivých výšin. Teplota poklesla na nulu a bílé sněhové vločky nahradily kapky deště. Opravdu pořádně sněžilo, a to mi připomnělo domov, kde se právě paní zima chystala předávat vládu nad přírodou jaru. A opět zatajujeme dech a v 19³⁰ končíme v Huarazu. Se Švýcarem Martinem jsem se domluvil na zítřejším srazu v 8³⁰. Naplánovali jsme výlet k Laguně Llanganuco tak 84 km daleko. Spolu s Němci jsem se ubytoval v Hostalu El Rey na Pasaje Juan Olivera asi za US$3. Po chvíli jsem zašel na internet a poslal pár krátkých zpráv o sobě jak domů tak Lubovi. Vrátil jsem se do hotelu a okamžitě usnul.

TRAGÉDIE POD HUASCARÁNEM

3.3.2000 (pátek)

Ráno jsem si dopsal deník, nasnídal se, a vyrazil na místo, kde jsem si včera dohodl sraz s Martinem. Za celý včerejší i dnešní den, co jsme spolu byli, jsem se od něj dozvěděl spoustu zajímavostí. Například proč právě ochranka papeže je garda Švýcarů. Švýcarští farmáři i vojáci se dlouho úspěšně bránili proti jiným národům, a tak si je v 18. století jeden papež vybral do své ochranky. Nevím, jaké to má dnes reálné opodstatnění, ale dodržovaná tradice se mi líbí. Mnohem více mě ale, jako nastávajícímu vojákovi, zajímala pověstná vojenská služba v tomto notoricky známém neutrálním státě. Vojnu mají na 18 měsíců a pak každé dva roky musí jít na tři týdny do armády či teď i civilní služby. A když už jsme u vojenské služby, Peru tento rok zrušila její povinnou docházku z důvodu uzavření mírové smlouvy s Ekvádorem. Takové štěstí mě v České republice potkat nemůže.

V 8⁴⁵ jsme již mikrem kolektivem uháněli na Yungay vzdálenému 59 km. To jsem si ještě stihnul koupit 8 banánů. Řidič uháněl jako blázen. Osm kilometrů za vesnicí Tingua jsem zaregistroval informační tabuli o nějaké jeskyni Cueva del Guittareo. Zkusím tedy o ní později zjistit nějaké informace. Po pravé straně najednou zářila překrásná, špičatá hora Alpamayo. Podle neoficiálních anket to je nejkrásnější hora světa, která za sebou nechává i takové favority jako K2 nebo Matterhorn! Za ní míjíme ve vzdálenosti 14 kilometrů nejvyšší peruánskou horu Huascarán a už vstupujeme do Yungay. O několik kilometrů dále je Caraz, kde asfaltová silnice vedoucí po dně údolí končí. V Yungay jsme zjistili, že pravidelné spojení na vesnice ležící za lagunou Llanganuco jede brzo ráno v 7⁰⁰ a 8⁰⁰. Taxi nás tam může svézt za US$14 a mikra za US$3. Mikro sice zajišťuje spojení do vesnic nad Yungay, ale končí již před samotným vstupem do NP. Můžou ale svést pasažéry k lagunám, zde počkat jednu hodinu a opět je svézt nazpátek. Pokud mají více než pět zákazníků mohou tam počkat i tři hodiny. To ale není zadarmo. Neměli jsme na výběr, a tak jsme si zaplatili mikro.

Serpentinami jsme šplhali na východ k průsmyku, jež byl vymezen dvěma vysokými skalními stěnami. Je to dlouhá uježděná blátivá cesta. Projížděli jsme kolem řady domků a usedlostí. Okolo se rozprostíraly zelené pole a pastviny. Chovají se tu koně, dobytek, ovce, prasata a osli. Pěstuje se kukuřice, brambory, ale i například melouny. Všude je také spousta roztroušených eukalyptů. Eukalypty se tu vysadily především proto, že rychle rostou a jejich rovné a dlouhé kmeny nabízí kvalitní tvrdé dřevo jako stavební a jiný materiál. A navíc nejsou náročné na vodu. Mikro se postupně uvolňovalo až jsme v něm zůstali sami.

Před průsmykem jsme zastavili u vstupu do NP a zaplatili poplatek za jeden den US$1,5. Po dalším stoupání jsme projeli průsmykem a spatřili první lagunu Chinan Cocha ve výšce 3850 m n.m. Byla to jako rána z čistého nebe. Laguna byla sytě zelená. Jako v pohádce. Slunce ozařovalo vzdálené vrcholky zasněžených hor a dodávalo 28 metrů hluboké zelené laguně ještě magičtější ráz. Vystoupili jsme u druhé laguny Orcan Cocha. Obě dvě propojené laguny se nazývají Lagunas Llanganuco. Prohodili jsme pár slov s právě procházejícími Slováky, kteří se sem dostali na slevy cestovní kanceláře CKM. Oni pokračovali trochu dále a rozhodovali se zde přespat. Já s Martinem jsme plánovali se pomaličku vracet zpět na Yungay. Scenérie cesty byla ale tak úžasná, že každých deset metrů jsme museli vyfotit něco nové. Tu se objevil nádherně zbarvený květ, tam zase vysokánský vodopád či zasněžený Huascarán. Huascarán má dva vrcholy. Ten severní je nižší (6655m) a jižní dosahuje 6768 m n.m. Kontrast zelené laguny a dokonale modré oblohy vytrhával z plic povzdechy. Mezi lagunami jsme si sedli na kámen a vstřebávali atmosféru.

Huascarán se zakryl mraky. Čekali jsme až je vítr odfouká, abychom si mohli vyfotografovat alespoň obrysy hory. Marně. Bylo 11³⁰ a ke všem vysokým vrcholkům se jako včely ke květu snesly bílé mraky a ne a ne se odlepit. Navíc pomalu sestupovaly níže a níže. Proto jsme se s Martinem vydali dále až k ústí první laguny. Zde je malý bufet a campamento (kemp), které slouží jako základna pro expedice plánující výstup na Huascarán. Ten zabere 4-5 dní. Pomník československé expedici zabudovaný ve svahu připomíná tragickou událost z roku 1970, kdy se ze severní stěny Huascaránu utrhla lavina. Správce campamenta zde nabízí i loďky či koně. Pro turisty a za peníze samozřejmě.

Směrem na Huascarán vede podél jezera cestička nazvaná Sendero Chinancocha. Zabere 20 minut. Na druhou stranu, směrem kudy jsme sem ráno přijeli, vede Sendero Maria Josefa, jež zabere jednu hodinu. A po ní jsme se vydali ve 14⁰⁰ zpět. Procházeli jsme podél potůčku vyvěrajícího z laguny. Ten jako bílá stuha protínal zelené údolí mezi dvěma vysokými skalními stěnami. Vodopády dopadající na dno soutěsky přidávaly více a více vody a potůček se stal bouřlivou říčkou. Voda se často vylévala z břehů a zaplavovala cestu, nutíc nás kritická místa obcházet či přeskakovat přes kameny. Kmeny i větve stromů byly pokryty mnoha epifyty.

Začalo bohužel poprchávat, a tak jsme přidali do kroku. Dostali jsme se na hlavní cestu a před východem z NP jsme odchytli menší autobus. Patřil společnosti, se kterou jsme včera vzali túru na Chavín. Byl sice plný, ale řidič nás vzal na střechu. Byla sice zima a větrno, díky čemuž jsme pořádně vymrzli, ale výhled stál zato. Spatřili jsme trasu laviny, jež 31. května 1970 zavalila Yungay a dole jsme i viděli bílou sochu Ježíše Krista vyčnívajícího nad Campo Santem (Svatým hřbitovem), nad starým městem Yungay. To je dnes pohřbené pod nánosy hlíny, kamení, vody a sněhu.

Odedávna jsou laviny největším nepřítelem obyvatel údolí. Ledovcová jezera se v teplém období plní a ledovce formující hráz pomalu tají. Během chvíle se ale prolomí. Stačí k tomu i zemětřesení. Následuje lavina vody, sněhu, bahna a kamení, která pohřbí vše, co jí stojí v cestě. Nejkatastrofálnější zemětřesení roku 1970 usmrtilo 75 000 lidí a dalších 50 000 zranilo. Dosáhlo velikosti 7,7 Richterovy stupnice a zdevastovalo většinu centrálního Peru. Polovina z 30 000 obyvatel Huarazu přišla o život a pouze 10 % města zůstala stát. Město Yungay bylo pohřbeno celé pod lavinou 15 milionů m³ granitu a ledu ze svahu Huascaránu a takřka všichni z 18 000 obyvatel pod ní zůstali. Čtrnáctikilometrovou horizontální a tříkilometrovou vertikální vzdálenost urazila lavina za 2 až 4 minuty, což představuje dosti vysokou rychlost 225 až 450 km/hod. Druhá menší lavina se zřítila z Huascaránu na severní stěně, kde pohřbila tábor československých horolezců...

Úspěšně jsme se shora dostali k Campo Santu aniž bychom platili nějaký poplatek. Tu a tam se objevil kříž či pomník, pár vyčnívajících kmenů palem, jinde zrezivělý a pokroucený trup autobusu či zbytky kostela, jež byl pro lavinu příliš vysoký, aby ho pohřbila. Jsou tu záhonky kytiček všech barev. S Martinem jsme tu viděli malého duhového zelenomodrého ptáčka připomínajícího kolibříka. Zamotal se ale nešťastně do ostnaté kytičky, a tak tam visel hlavičkou dolů. Řekl jsem si, že ho osvobodím. Předtím jsem si ho ale chtěl vyfotit a jak jsem se tak přibližoval, ptáček byl tak vystrašený, že se neustálým třepotáním sám dostal ze zajetí. Fotku jsem sice neudělal, ale mohu prohlásit, že nebýt mne, nikdy by v sobě nenašel tolik energie pro svoji záchranu. Ptáčka budu v jeho snech asi ještě dlouho strašit. Dole jsme prošli bránou a v 16⁴⁵ si stopli mikro zpět na Huaraz. Loučím se s Yungay, aniž bych se podíval do hostalu Gledel, jehož majitelka, señora Rusula, prý vždycky ráda uvítá a pohostí jakéhokoliv Čecha.

V pozdním odpoledni, jak je obvyklé, začalo pořádně pršet. Měli jsme štěstí, že nás to zastihlo až teď. V 17⁴⁰ jsem zašel na hodinu na internet. Koupil jsem si pět chlebů, pití, hroznové víno a hamburger celkem za US$1,5. V Hostalu El Rey jsem pak s chutí pojídal zakoupené zásoby a dopisoval deník. Turistům, jež tuto oblast navštíví v deštivém období, bych opravdu doporučil, aby si na laguny přistali v 6⁰⁰. A to nejen z důvodu, aby stihli autobusy mířící nahoru z Yungay, ale aby jim také polední mraky nezakryly nádherná panoramata.

HLEDÁNÍ JESKYNĚ

4.3.2000 (sobota)

Ráno jsem zaplatil ubytování a vyrazil do města. Jemné mrholení mě zahnalo do archeologického muzea. Bylo osm hodin a stále zavřeno. Sice poprchávalo, ale očekával jsem, že se mraky do hodiny rozestoupí. Rozhodl jsem se tedy navštívit Cuevu del Guitarrero, v překladu nepochopitelně Jeskyně kytaristy. Dozvěděl jsem se, že v této jeskyni měl žít nejstarší muž z celého údolí. Prý tu také byly nalezeny zbytky nejstarší kukuřice na světě, ležící zde celých 10 000 let.

Dokoupil jsem si další diapozitivní film za US$7. Nastoupil jsem do mikra kolektiva jako včera na Yungay a nechal se vysadit ve vesničce Tinguy asi 8 km za vesnicí Carhuaz. Jelikož stále poprchávalo, snažil jsem se tu od místních sehnat kus igelitu, jež bych přes sebe přehodil. Marně. Nikdo nic neměl. Opět jsem si vzpomněl na limské zloděje, jež mi s batohem ukradli i perfektní pláštěnku. I přes mírný déšť jsem svižným krokem vyrazil vytčeným směrem. Očekával jsem, že se do hodiny vrátím.

Cesta byla blátivá a to výrazně zpomalovalo chůzi. Přešel jsem most překlenující Svatou řeku a odbočil doprava. Šel jsem podél řeky, přešel dvě vesničky s malebnými fontánami uprostřed náměstí až jsem se dostal na menší cestu, kam se již čtyřkolová vozidla nevešla. Po pár metrech jsem narazil na odbočku. Hlavní cesta sice pokračovala rovně podél rozbouřené řeky, ale druhá menší se odpojovala a mířila nahoru do kopce. Byl tu sice ukazatel, ale jen tak opřený, že jsem si nemohl být jistý stanoveným směrem. Jelikož mi předtím jeden vesničan řekl, že poslední fáze cesty, jež má celkově trvat 30-40 minut, míří do kopce, rozhodl jsem se jít tím směrem. Cestička se ale stále zužovala, přetnula lavinu sutí a stále více a více byla zachvácena trnitými a mokrými větvičkami okolních keřů. Brzy jsem byl promočený, špinavý a udýchaný.

Jelikož se jeskyně stále neukazovala, rozhodl jsem se sejít k původní cestě. Po tomto dramaticky strmém sestupu jsem byl ještě špinavější a mokřejší. Špatná nálada mně usnadnila rozhodování a hlavní cestou jsem se vydal zpět. Po nějaké chvíli jsem se dostal k původní volně položené ceduli. Tušil jsem, že jeskyně musí být v okolí, a tak jsem podnikl pár anabází mimo cestu. Bezvýsledně. Rozhodl jsme se čekat pod jedním útesem na jakéhokoliv náhodného poutníka a požádat ho o radu. Stále poprchávalo a nikdo neprocházel. Zklamán jsem se vrátil zpět do Tingua, abych co nejdříve ze sebe sundal promočené věci a kupodivu i promočené nepromokavé boty a zahřál se v posteli.

V půl jedné jsem již byl mikrem zpět v Huarazu, kde jsem si koupil hroznové víno, chleby a med. Na Lubovo e-mailové doporučení jsem vyhledal Casu de Jaime a ubytoval se. Je to asi nejlevnější ubytování v Huarazu pokud ne v Peru. Právě tu probíhají stavební práce, jež rozšíří ubytovací kapacitu do nadcházejícího turistického období. Rozvěšel jsem věci na verandě, najedl se a zalezl do pelechu.

Za dvě hodiny jsem již netrpělivostí vstal a s polousušenými věcmi vyrazil do Regionálního muzea vystavující exponáty o tomto departmentu Ancash. Muzeum stálo zato. Bylo pěkně seřazené a z větší části i pěkně popsané. Mělo čtyři hlavní místnosti. První zachycovala fotografie starého Huarazu. Na nich byly staré ulice a náměstí dnes již pohřbené zemětřesením. Typické peruánské vesničany té doby jsem na fotografiích nezaregistroval. Jednalo se vesměs o bohaté rodiny bělochů či míšenců, jež si zaplacení fotografií mohly dovolit.

Poté jsem navštívil vedlejší místnost věnovanou různým kulturám. Například kultuře Recuay v Callejónu de Huaylas (200 - 600 n.l.) či kultuře Moche. Huaraz Blanco sobre Rojo je kultura nazvaná podle charakteristiky své keramiky, kdy na červený podklad se malovalo bíle. Tato kultura podle některých nálezů znovuobydlila komplex Chavín někdy na přelomu letopočtu. Dále se zde popisuje kultura Chavín, Chrám Moxeque, Sechín, Las Aldas, geoglyfy Pampy Colorady či jeskyně Guitarrero stará 12 250 let a ke které jsem se dnes ráno pokoušel neúspěšně dostat. Nechybí ani kultura Huari či Chimú.

Dále keramika znázorňovala sekci hudebních nástrojů, architektury, hrnčířství, zemědělství aj. Za zajímavý kousek považuji goniometr používaný v architektuře. Skládal se ze dvou trubic položených křížem přes báň, uvnitř které byla voda. Horizontální i vertikální průzory pak měřičům pomáhaly zajistit vodorovnost a svislost zdí. Textilnictví bylo odjakživa limitovaným tématem vzhledem k tomu, že jen v málo oblastech na zemi se nalézají prehistorické látky. Nicméně v těchto oblastech a především v pobřežních pouštích centrálních And se nalézá množství kvalitních a krásných materiálů. Dále tu byla něco jako panenka z textilie, jež byla využívána v magice. Poté tocados (vysoké čelenky) kultur Chimú a Chancay, jež měly ceremoniální účel. Byla tu i ukázka trepanace, úspěšné a neúspěšné, o kterých svědčily srostlé či nesrostlé lebeční kosti. Trepanace lebky byla objevena již na paracaských mumiích. Na některých lebkách z Paracasu prý byla zlatou destičkou nahrazena lebeční kost téměř na celém temeni. I tito pacienti se dožili několik let či desetiletí více, než jim bylo určeno. A to indiánští chirurgové používali prostý nůž a dláto z pazourku!

Poté jsem sešel do přízemí, kde byl nejprve model hrobky Tumba de Jancú patřící kultuře Recuay 200-600 n.l. Nachází se 12 km na východ od Huarazu ve výšce 3800 m n.m. Rozměry má 4krát 5 metrů a výška je 1,4 metrů. Celá tato rozměrná hrobka je v podzemí vytesaná ve skále. Dále tu je replika hrobky Lorda ze Sipánu a největší litický park v Jižní Americe s monolity kultury Recuay a Huari. Muzeum bylo pěknou tečkou za dnešním smolným dnem.

VÝLET K ZACHOVALÝM RUINÁM

5.3.2000 (neděle)

Ráno pršelo, a tak jsem zůstal v posteli déle než obvykle. V 9⁰⁰ déšť ustal, což mně umožnilo vyrazit na ruiny Willcahuaín. K ruinám sice jezdí kolektiva, ale dal jsem přednost chůzi po vlastních. 8 km není tak moc a cesta má být jednoduchá.

Obloha se vyjasnila a na mě se konečně usmálo sluníčko. Po tři čtvrtě hodině jsem se vymotal z města a blátivou cestou začal stoupat k ruinám. Bylo tu množství eukalyptových hájů. Šel jsem podél říčky a potkával spoustu místních vesničanů, zvědavých dětí a domácího zvířectva. U Piscerie Arco Iris jsem přešel říčku a došel do vesnice. Tam mě dva výrostci požádali o limonádu, jež jsem nesl v ruce. Trochu jsem si upil a zbytek jsem jim nechal. Kolem se přehnalo kolektivo, vystoupilo z něho několik sebevědomých výrostků, ke kterým jsem se musel chtě nechtě přidat. Jdou též směrem k ruinám. Ne, že bych se jich bál, ale nevypadali zrovna důvěryhodně. Kdo ale v Jižní Americe vypadá, řekl jsem si, a tak jsem vyrazil s nimi.

Blátivou cestičkou jsme se odpojili od cesty a stoupali do kopce. Opět jsem musel odpovídat na otázky typu odkud jsem, kde leží ta „Republica Checa“, jak dlouho to tam trvá autem, kolik stojí letadlo, co dělám, zda jsem svobodný atd. atd. Jakoukoliv otázku začínali zvoláním „Mister“ se španělskou výslovností, což působilo dost komicky. Ve 12⁰⁰ jsme konečně došli k ruinám Willcahuaín. Početný doprovod se k mé úlevě odpojil a já zůstal konečně sám.

S využitím prošlé studentské karty jsem zaplatil levněji vstup a zašel k první nedaleké ruině. Ruiny patří kultuře Huari do období 1100 n.l. Vlastně se ani nejedná o ruinu. Je v tak zachovalém stavu až se mi to nechce věřit. Je to imitace chrámu v Chavínu postaveného v tiahuanackém stylu. Pyramidální stavba má tři úrovně. V každé je sedm místností. Základna má rozměry 11krát 16 metrů. Do každé platformy vedl pouze jeden vchod a ten je dnes zamřížovaný. Nicméně mladý muž nabízející se jako průvodce je na požádání otevře. V každé té platformě je několik místností. Z jedné do druhé se prochází malinkými otvory, rozhodně ne stavěnými pro vysoké Evropany, jako jsem já. Nad hlavou byly chodby a místnosti zakryté obrovskými masivními kameny mající funkci střešních trámů.

Nedaleko této působivé stavby, asi 800 metrů po cestě směrem nahoru, se nachází další ruiny. Je to rozsáhlý komplex podobných staveb obehnaných vysokou kamennou zdí. Odevšad je báječný pohled na zelené údolí dole a vysoké zasněžené vrcholky hor nahoře, bohužel teď zakrytých mraky. Celý komplex těchto oddělených ruin je jinak volně přístupný. Opět začalo poprchávat. Rychle jsem ukončil prohlídku, nastoupil do kolektiva a svezl se do Huarazu. Cestou jsem se nejprve plánoval vykoupat v Baños Termales v Monterey 7 km před Huarazem, ale kvůli dešti jsem to vzdal. Nebýt deště, možná bych i podniknul výlet k 20 kilometrů vzdálené laguně Llaca s překrásnými panoramatickými výhledy na Cordilleru Blanco.

V Huarazu jsem se naobědval a opět zašel na internet. Luba mně konečně poslal další zprávu. Zítra se vrátí do Limy. Stahoval jsem informace o všem možném z Jižní Ameriky a nakonec jsem po více než dvou hodinách odešel. Chvíli jsem se coural v dešti a koupil Lubovi 10 pohlednic. V ulicích města právě vrcholil karneval. Pozoroval jsem průvod masek, ale jelikož místní omladina házela na turisty a místní dívky balónky naplněné vodou, příznačně zvané „bomba de aqua“, raději jsem zašel na klidný internet. Brouzdám po webu a je mi jedno zda čtu informace staré několik dnů či měsíců. Pro mě je vše nové. V 19³⁰ jsem již stál na terminálu autobusové společnosti „14“, kde jsem si ráno zaplatil jízdenku do Limy za US$4,5 na 21⁰⁰. Ve stanovený čas jsme skutečně vyrazili na cestu dlouhou 400 km. Do Limy. Za Lubou.

OPĚT S LUBOU

6.3.2000 (pondělí)

Po celonoční jízdě jsme ráno dojeli do Limy. Chvíli jsem ještě pobyl v autobusu, ale po rozednění jsem celý netrpělivý vyrazil do Hotelu Europa. Budou tam mé deníky nebo nebudou? A co moje zavazadla? Zavazadla byla pohozená v koutě, ale jak jsem je ve spěchu prohlédl, deníky tam nebyly! Copak byla má práce při jejich psaní zbytečná? Ve špatné náladě jsem se přesunul do Hotelu España a ubytoval se v dormitoriu. Ostatní ještě spali, a tak jsem venku na pohovce dopisoval deník. Nevím jestli to má ještě smysl, ale pokusím se ty ztracené deníky napsat znovu. Zašel jsem si koupit 1 kg hroznového vína a pomalu ho ujídal. Potom jsem vešel do ložnice a složil se na postel. Pustil jsem se do dopisování deníku. V poledne jsem vyrazil na oběd a dal si Sopa de Casa, Lomo Saltado a refresco. Vrátil jsem se do hotelu, hlídal věci a dopisoval deník.

V 15⁰⁰ se ve dveřích konečně objevil Luba. Měli jsme si hodně co povídat. Byl jsem překvapen Lubovým plánem, že si odloží let a v Jižní Americe ještě zůstane. Plánuje projet sever Peru až do Ekvádoru a z Quita přeletět do Mexika, kde se setká s kamarádem. Proč ne. Peníze a čas na to má. Trochu mu i závidím, ale držím mu palce. Přesunuli jsme se se všemi batohy na střechu hotelu ke kafetérii a ubytovali se v dvoulůžkové místnosti. Tu se objevili další Češi a spolu jsme obdivovali dvě obří želvy, jež se tu turistům pletli pod nohama. Jedna právě okusovala salátové listy. Želva nebyla extrémně ohebná, ale čelisti dokázala otevřít pořádně. Měla krásný růžový jazýček. S Čechy, jež právě přijeli, jsme si vyměňovali spoustu informací až do noci. Naplánovali jsme jim s Lubou třítýdenní cestu po Peru a věříme, že jsme opravdu vyzdvihli to nejlepší.

Po společné večeři jsem strávil další dvě hodiny na internetu. Seznámili jsme se s dalšími Čechy sedícími v kafetérii a popíjejícími pivo. Ti nabídli Lubovi odvoz jeho zavazadel domů. Pozdě do noci jsem pak dopisoval deník z Bolívie, ale po chvíli jsem unavený následoval Lubu a usnul.

DEN NICNEDĚLÁNÍ

7.3.2000 (úterý)

Ráno jsem si poslechl dopodrobna, co vlastně Luba za celou tu dobu, co jsme se neviděli, zažil. V Huaraze strávil mnoho dní a téměř jsme se tam i potkali. Podnikl podobné túry jako já. Navíc podnikl i trek s jednou Němkou na Churu lagunu, ale tak se tam promočil a nachladil, že se z toho celý den horkotěžko dostával. Poté jel autobusem na Huánuco, kde navštívil chrám Kotosh. Kotosh byl postaven v epoše velkých předkeramických svatyní v době, kdy u nás probíhala Trójská válka, stavba egyptských pyramid či Abrahámova pouť. Chrám je starý 4000 až 5000 let. Na pozvání jedné rodiny navštívil Tingo Marii, kde si prohlédl velkou jeskyni La Cueva de las Lechuzas. Byli tam kupodivu i naši staří známí guácharové. Následovalo Huancayo a cesta zpět do Limy.

Vyrazil jsem o pár bloků dál směrem k terminálům k Institutu Peruviano-Norteamericano v domnění, že tu budou mít Bolivian Timesy. Marně. Neměli a v celé Limě prý ani nejsou. Příšerné. Problém byl v tom, že mě zloději připravili o krásné zajímavé články o Bolívii, které jsem čerpal právě z Bolivian Timesů. Poté jsem opět trpělivě dopisoval ztracený deník a Luba balil své věci, které pošle po kamarádech domů. V 11⁰⁰ jsme vyrazili do čínské čtvrti, a následně pod Plazu de Armas, kde jsme nakoupili pár suvenýrů - podstavec na tužky a dvě tužky z moduritu. Prošli jsme několik obchodů, ale od spousty zajímavých nákupů nás odrazovala cena. Oproti Cuzcu či ostatním místům v Peru jsou zdejší obchůdky rozhodně předražené. Bylo by lepší, najít si v Limě úplně jiné místo k podobným nákupům. Jenomže kde? V Miraflores je prý situace ještě horší...

Naobědvali jsme se a vrátili se do Hotelu. Luba se osprchoval a vyrazil s Čechy na letiště poslat své batohy. Já dopisoval deníky. Luba se vrátil až v noci. Batohy prý úspěšně poslal a navštívil i hotel Machu Picchu. Ten prý vypadá báječně. V jeho nízké ceně je zahrnuta snídaně a také vybavení v kuchyni. Není to špatná nabídka, ale hotel je dost z ruky. V našem hotelu se Luba setkal s jinými Čechy, kteří právě přiletěli na další slevu GTS na Valentina. Už mi jde z těch Čechů hlava kolem. Celé měsíce po nich ani památka a teď se s nimi protrhl celý pytel.

ROMANOPISEC

8.3.2000 (středa)

Ráno jsem opět dopisoval ztracený deník a dojídal se chleby. Luba měl dnešek akčnější. S novými Čecháčky prošel Limu a odpoledne s nimi vyrazil na Miraflores. Oni směřovali na českou ambasádu a Luba na slovenskou. V Inteji si chtěl následně změnit datum a místo odletu. Já jsem si mezitím došel na oběd do nedaleké restaurace. Za poštou jsem se snažil najít černý trh. Nenašel jsem ho, a tak jsem se vrátil do hotelu a opět dopisoval deník. K večeři jsem si na Mercadu koupil další kilogram svých oblíbených hroznů a cestou zpět zákusek. A opět jsem se vrhl na deník. Po dvou hodinách na internetu následoval hamburger a další dopisování deníku. Překvapuje mě ta bezedná trpělivost, se kterou jsem přistupoval k psaní deníku. Většinu času spíše přemýšlím, než-li píšu. Však to také není nic jednoduchého si vzpomenout, co jsme dělali před dvěma třemi měsíci den po dnu, hodinu po hodině, co jsme si kupovali, kolik to stálo, jak dlouho nám co trvalo… A to nemluvím o spoustě informací z muzeí a článků, které jsem do deníku zahrnul.

Luba se vrátil ve 22⁰⁰. Datum mého odletu mi potvrdil, ale se svojí letenkou toho moc nezvládl. Intej totiž nejdříve musel kontaktovat českou pobočku. Takže, aby Luba nevypadl ze cviku, pojede tam opět zítra. Potom jsme si povídali se čtyřmi Čechy v kafetérii na střeše našeho hotelu až do půlnoci. Luba si koupil nejlepší peruánské pivo Cuzqueñu, já Coca-Colu.

BÁJNÁ SVATYNĚ

9.3.2000 (čtvrtek)

Zbývají mně tři dny do odletu, které jsem rozhodně nechtěl strávit celé dopisováním deníku. S Lubou jsem vyrazil na ruiny Pachacamac, které se rozkládají 31 kilometrů na jih od Limy. Na Avenidě Grau jsme asi v 10⁰⁰ stopli mikro jedoucí na Panamericanu. Tam jsme v polovině cesty přestoupili do většího autobusu, jež nás dovezl až ke vchodu do komplexu ruin Pachacamac. Zde jsme bohužel studentskou slevu neuplatnili. Vrátný nám nedal šanci. Muzeum se přeorganizovávalo, a tak většina sbírek byla nepřístupných. Přesto jsme shlédli alespoň něco. Originální dřevěný totem Inků či model celého rozsáhlého komplexu. Byly tu i fotografie a popisy různých kultur, jež místu ve své době dominovaly. Následovaly samotné ruiny. Byl to opravdu rozsáhlý komplex, a tak nejpohodlnější by bylo si sem zajet autem (klimatizovaným) a od jedné památky ke druhé se svézt. Ale i pěší procházka má své kouzlo.

Království Ichma mělo za hlavní město to, co je dnes Pachacamacem. Důvodem je slavná věštba, na základě které sem chodili poutníci z celého pobřeží, aby zde zasedli, konzultovali a zaplatili poplatky kněžím svatyně. Po pádu kultury Huari se tato svatyně přeměnila ve skutečné náboženské centrum vyzařující svou sílu a myšlenku na sever, na jih a na východ. Později pod vládou Inků používání kečuánského jména Pachacamac převážilo nad Ichmou. Inkové přikázali konstrukci Chrámu Slunce a poslali sem své kněží. Ještě v době příchodu Španělů bylo místo obydleno.

Nejprve jsme po pravé straně viděli vcelku zachovalou rekonstruovanou stavbu, v níž prý tehdy pracovaly chůvy. Na křižovatce jsme odbočili doleva, abychom hliněný kopec obešli a vrátili se druhou stranou opět sem. Cestou jsme viděli mnohé více či méně zachovalé pyramidy s rampou. Poté i jednu z několika staveb, v níž Francisco Pizarro přespával, když tudy táhnul. Byl odtud i pěkný výhled do zeleného údolí řeky Luren. Je zajímavé, že první osídlené oblasti nebyly pobřežní, ale ty na svazích And ve výšce 2500-3000 m n.m. Zde se totiž vláha sráží a deště přinášejí potřebnou vláhu pro zemědělství. Suchá pobřeží se začala obydlovat až po vynalezení zemědělských technik, zavlažovacích kanálů či po založení rybářských osad. Vzácné zelené oázy v tomto pruhu pouští při pobřeží byly dříve zdrojem obživy a obyvatelé žili na kopcích či vyprahlých pouštích okolo. Až Španělé začali osídlovat údolí spolu se stavbou měst. Bylo to pro ně jednodušší a navíc byli v centru potravinové základny.

Ke komplexu patří i chrám Pachacamac, který v sobě ukrýval stvořitele země. Jak píše historik, Pizarro sem chtěl při svém tažení vstoupit a Stvořitele spatřit, ale strážci mu to zakázali s poukazováním, že nejdříve musí promluvit s nejvyšším knězem. Nedbaje jejich slov, prošel mnoha vchody až do centra chrámu… Celému komplexu ale dominuje kopec s Chrámem Slunce. Chrám má pět teras s celkovou výškou 108 metrů. Na poslední z nich je postaven samotný chrám. Ten byl postaven z milionů a milionů ručně dělaných hliněných cihel, pospojovaných hliněnou maltou, pak omítnutých vrstvami jemné hlíny a pomalovaných na červeno. Někde se ještě daly rozeznat zbytky červené barvy, jíž byl pomalován. Nahoru vedly schody a dnes je to jediný chrám v komplexu, kterým se dá projít. Postaven byl Inky roku 1450, když podmaněným kmenům chtěli nabídnout vlastního boha.

Ve 13⁰⁰ jsme si zastavili kolektivo jedoucí až do centra Limy, na Plaza Grau. Využili jsme příležitosti a po několika dnech se dostali do malého království zeleně. Byl to veřejný park s krásnými trávníky, stromy i altánky. Rozčarování ale netrvalo dlouho. Od včerejška jsem nic nejedl, dostal jsem hlad a nohy mi v pohorách přímo hořely. Nechal jsem Lubu prohlížet si park a přes secesní a empírické náměstí San Martín, kde jsem zahlédl bronzovou sochu stejnojmenného generála, jsem se vrátil k hotelu. Cestou jsem zaskočil do antikvariátu, pozeptat se na španělské bible. Slíbil jsem jednu přivést svému kamarádovi, Emanuelu Merclovi. Má to být taková menší kompenzace za to, že mi zajistil místo na Generálním štábu AČR v rámci základní vojenské služby. Naobědval jsem se. Od 16⁰⁰ jsem již na pokoji dopisoval deník. Noční fantom Luba přišel až po půlnoci.

LETEM SVĚTEM HISTORIÍ PERU

10.3.2000 (pátek)

Luba se šel ráno opět pozeptat na Intej na svoji letenku. Měli jsme domluveno, že přijde kolem oběda a spolu pak vyrazíme na Muzeo de la Nación. Já jsem prozatím polehával a dopisoval deníky. Luba nepřicházel a ani po akademické čtvrthodince se neobjevil. Času nebylo nazbyt, tak jsem zašel na oběd a na Tacně odchytil kolektivo. Vystoupil jsem sám u Národního muzea. Byla to obrovská stavba s mnoha exponáty a informacemi. Bylo mi hned jasné, že jsem již měl přijít dopoledne, abych si vše stihl důkladně prohlédnout.

Národní muzeum nabízí snad nejlepší archeologickou kolekci, která za přijatelnou cenu provede návštěvníka celou historií Peru. Nejprve jsem pomaloučku procházel první dvě patra muzea. Byla zde historie civilizace a kultur Peru od prvních náznaků až po expanzi Inků. Keramika kultury Nazca, paracaská tkaná textilie, chavínské otesané hlavy a mnohé další jsou jen zlomkem všech vystavených exponátů. Další velká sekce byla o Incích. Zaujala mě spousta pěkných modelů ruin míst, které jsem v Peru viděl. Právě když jsem skončil prohlídku této sekce, byl jsem jemně upozorněn, že je již hodinu zavřeno. Zarazil jsem se. Přece ta chvíle, co tu již bloudím, nebyla čtyřhodinová?! Byla. Odbylo 18⁰⁰. A proto mi bylo divné, proč kolem mně ty pěkné mladé strážnice chodí. Ale usmívali se, půjčovali mi své papírky, jelikož vlastní jsem již popsal. S jistotou mně přiřazovali profesi učitele. To jsem jim se smíchem odmítl.

Odchycené mikro jelo po Avenue Tacna zpět k hotelu snad celou hodinu. Na konci každého bloku zastavovalo na červenou. Bylo to hrozné. Copak se ty semafory nemohou zesynchronizovat, aby se mohlo jet bez přestávky? Lima potřebuje metro jako sůl! Dokoupil jsem si hamburguesy, oblíbené zákusky a zasedl za internet. Luba se nevrátil z Inteje o nic chytřejší než včera. Zprávu z České republiky ještě neobdrželi. Nikdo nic nevěděl.

Bylo 22³⁰. Já dopisoval deník a Luba spal. Mozek mu pravděpodobně zpracovával dnešní zážitek. Dvěma Peruánci se nechal zlákat „na pivo“ do restaurace. Pili, povídali si a objednali si i jídlo. Pak se ale přidal další Peruánec. Lubovi již bylo jasné, že vše platí on, že on je vlastně pozval... Lidé tu prostě na turisty zkouší všechno. I já jsem si vzpomněl, jak mě tu před několika dny zadržel chlápek se svojí manželkou a lákal mě do hospody. Večer tam prý mělo vystupovat. Bohužel jsem ale pospíchal, a tak jsem se jich rychle zbavil. Kdoví, jak by to nakonec dopadlo, kdybych s nimi na jedno pivko zašel... Ve 24⁰⁰ jsem usnul.

S LUBOU AŽ DO KONCE

11.3.2000 (sobota)

Dneska je velký den. Naše jihoamerické cestování se schyluje ke konci a my odlétáme domů. Ráno jsme se trochu sbalili a vyrazili na nákupy. Plánovali jsme nakoupit pár dárků či suvenýrů. Zprvu jsme toho moc nekoupili. Mnoho obchodů otevírá až kolem 10⁰⁰. Také nás odrazovala cena. Dokoupil jsem pár pohledů o Muzeu zlata a něco k pití. Poté šortky, dřevěnou kulatou sovu pro štěstí a podstavec na tužky. Naobědvali jsme se a vystěhovali se s Lubošem z hotelu.

Luba spěchal na San Isidro, na Intej, aby zjistil, co je s jeho letenkou. Cestu již zná zajisté nazpaměť. Já jsem strávil dvě hodiny na internetu a následně jsem čekal na Čechy, se kterýma jsem se domluvil na odjezd na letiště na 17⁰⁰. Luba se vrátil v 16³⁰. Poněkud uřícený a bezeslov si dolů snesl batoh, jakoby odjížděl s námi. Nechápal jsem. Vždyť tu v Jižní Americe plánoval zůstat další dva tři měsíce. S úsměvem a stoickým klidem mi vysvětlil, že opravdu jede domů, protože neví na čem je. Intej byl zavřený. Vždyť je vlastně sobota, uvědomili jsme si. A tak jsme po 17⁰⁰ vyrazili malým žlutým broukem, tedy taxíkem, na letiště.

Celých 40 minut jsme jeli nevábnými okrajovými čtvrtěmi Limy. Za taxi jsme dohromady dali US$3,5. Vystáli jsme si dlouhou a pomalou frontu a rezervovali si místa u okénka v zadní části trupu. Zaplatili jsme letištní odletový poplatek US$25. Za zbylé soly jsem si koupil čokoládu. Nastoupili jsme na palubu a v 19⁵⁰ vyjeli na odletovou dráhu. Dozvěděli jsme se, že máme jedno mezipřistání navíc. A to v Bogotě. Teď chápeme, proč čas letu z Limy do Frankfurtu nám vycházel na plných 14 hodin. Z Limy do Bogoty jsme letěli přes dvě hodiny ve výšce 11300 m n.m. a dostali jsme první občerstvení. Musel by to být překrásný výhled, kdybychom letěli ve dne. Ačkoliv venkovní teplota přesahovala 50 stupňů pod nulou, v letadle bylo příjemně na kraťasy i tričko. V Bogotě jsme všichni museli vystoupit, aby se Boeing uklidil. Tím nás vrhli do tobogánu mnoha dalších prohlídek zavazadel. Nejprve rentgen, následovala osobní prohlídka každého, kdo měl batoh a opět rentgen. Tak takhle nás uvítala Kolumbie, největší producent koky na světě. O půlnoci jsme se při rychlosti 350 km/hod odpoutali od země. Směr – Evropa.

A ZŮSTÁVAJÍ JEN VZPOMÍNKY…

12.3.2000 (neděle)

Let byl příjemný, bez problémů. Mezi dvěma jídly bylo nabízeno pití či různé sušenky. A komu to nestačilo, mohl si zajít do kuchyně, kde se mu dostalo vše o co požádal a co bylo k mání v jakémkoliv množství. Mezi třetí a čtvrtou hodinou jsme viděli překrásný východ slunce. Promítané filmy jsem zaznamenával jen koutkem oka. Ani jsem si doposud neuvědomil, jak dlouho jsem byl ve skutečnosti odloučen od rodiny. Snad jen na Vánoce jsem rodině věnoval trochu vzpomínek. Jindy prostě nebyl čas. Připadalo mi, že jsem do Jižní Ameriky odlétal jen před několika dny. Jak rád bych si vše zopakoval! Před mýma očima probleskují vzpomínky na ohromné stolové hory ve Venezuele, na dusnou amazonskou džungli, na chladné Altiplano. Těžký úděl horníků v Potosí střídá vzpomínka na romantickou divokou přírodu NP Amboró. Krásu staveb předinckých kultur na suchém peruánském pobřeží zastírají vysoko položené andské cesty s tajemnými ruinami, jako je Machu Picchu… Čas letí, zvykli jsme si říkat, čas však není, pohybujeme se my.

Po 10 hodinách letu jsme přiletěli do Frankfurtu a přeřídili si hodinky o 6 hodin dopředu. Bylo tedy 16²⁰. Ve Frankfurtu jsme chviličku poseděli na terminálu a nastoupili do letadla českých aerolinií. Po hodině letu jsme přistáli v Praze na Ruzyni. Rozloučili jsme se s ostatními Čechy a s Lubou jsem poté vyrazil do města. Vystoupil jsem na Můstku a Luba pokračoval na Hlavní nádraží, odkud měl ve 23⁰⁰ spojení na Slovensko. Dali jsme si sbohem a popřáli si hodně štěstí s tím, že se brzo setkáme ve Spojených státech. Z Můstku jsem vyrazil na ulici Politických vězňů, kde jsem plánoval neohlášeně zaklepat na dveře kamarádů Ivana a Aleny. Dnešní noc jsem tu totiž plánoval přespat. Bohužel jsem se nedozvonil, a tak jsem tramvají pokračoval dále na koleje VŠE Jarov. Do tramvaje naštěstí na Husinecké nastoupil Jirka Šimek, se kterým jsem se seznámil ve Spojených Státech a ubytování bylo zajištěno. I přes moji unavenost i pokročilou hodinu jsme navštívili pár kamarádek, poseděli chvíli v hospodě a po půlnoci šli spát.

13.3.2000 (pondělí)

Dnešní den začal sháněním turistického víza do Spojených států a plánováním další cesty. Do července se ale musím vrátit. Nastupuji na vojnu. Ve 14⁰⁰ jsem nasedl na autobus do Jablonce nad Nisou. Během několika hodin jsem zazvonil u domovních dveří a tím moje cesta vlastně skončila. Ve skutečnosti se ale do Jižní Ameriky stále vracím. Je to zem, kde se sen stává skutečností. Věřte, že sny nejsou nerealizovatelné a že skutečnost se stává snem na celý život.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt