XVI. ROZTÉKAJÍCÍ SE POZŮSTATKY PŘEDINCKÝCH CIVILIZACÍ (25.2. – 1.3.)

(LIMA – CHICLAYO – SIPÁN – CAJAMARCA – TRUJILLO – SECHÍN)

Zatímco se Luba balil, já jsem vyrazil k autobusovým společnostem shánět informace. Plánuji takový výlet do severní pobřežní části Peru, kde se má nacházet spousta archeologických nalezišť a chrámů předkolumbovských kultur. Když se řekne předkolumbovská Jižní Amerika, mnoho lidí si představí Inky. Často se ale ani neví, že incká expanze nezačala do roku 1430 a že Kolumbus dorazil do Karibiku již 60 let poté. Ačkoliv po sobě zanechali Inkové mnoho nádherných a neuvěřitelných staveb, některé z těch nejdůležitějších patřily právě předinckým kulturám. Většina z nich osidlovala pobřežní pouštní část Peru. Severní část Peru ale nejsou jenom ruiny, jsou to i překrásné pláže, poklidné rybářské vesničky, úrodné, zemědělsky využívané oázy aj. Je to oblast turisty často neprávem opomíjená. Kdo jede do Peru navštíví především velké incké ruiny a jezero Titicacu a na severní pobřeží Peru zavítá pouze tehdy, když přejíždí do Ekvádoru a to je škoda. Nejenom, že tu jsou ruiny zajímavé, ale také nás tu nestraší ta spousta turistů.

Komplexní civilizace se v Jižní Americe vyvinuly nejdříve právě v údolích pobřežního Peru. Vůbec první indiáni sem přišli přes Beringovu úžinu před 12 000 lety. U těchto nomádských lovců začíná od 5. tisíciletí před Kristem převládat zemědělská činnost. Pěstuje se cassava - maniok, sladké brambory a později i kukuřice. Domestikuje se lama, alpaka, morčata a zvláštní neštěkající psi. Obyvatelstvo pobřežního Peru se postupně začalo rozmáhat do přilehlých nížin. Vytváří se sociální a ekonomická struktura těchto raných států. Mezi nimi dominovala především kultura Huari na peruánské střední vysočině, Tiahuanaco na bolivijské vysočině, Chimú na severním pobřeží Peru a Inkové v Cuzcu. To již ale předbíhám událostem.

Věřím, že je teď vhodné a účelné si něco říci o předinckých kulturách, se kterými se v této oblasti mohu setkat, o tom, kdy existovaly a v čem vynikaly. U všech amerických vysokých kultur probíhal vývoj ve třech zhruba synchronních obdobích:

1) předklasické období (1500/1200 př.n.l. - 300/400 n.l.)

2) klasické období (300/400 n.l. - 900/1000 n.l.)

3) poklasické období (900/1000 n.l. - 1550 n.l.)

Kultura Chavín (1300-200 př.n.l.) se vyvíjela v pobřežní poušti severního Peru. Objevena a prozkoumána byla až v roce 1919 peruánským archeologem Juliem Tellem. Vůdčím motivem se stala podoba divoce vyhlížejícího „kočičího“ božstva (jaguár, puma), která se objevuje na keramikách i tkaninách.

Kolem 400 př.n.l. byla kultura Chavín vystřídána ve svém jižním sousedství mladší předklasickou kulturou poloostrova Paracas (400 př.n.l.-400 n.l.). Od této kultury se nám mnoho nedochovalo. Víme, že už dovedli provádět složité operace lebky. Byly také objeveny jemné tkaniny s ručními výšivkami nalezené většinou v hrobech, kde nezřídka sloužily k zabalení lidských mumií. Právě od nich pocházejí nejkrásnější tkaniny v Americe. Překrásná je i keramika.

V klasickém období se v pobřežní oblasti Peru objevily dvě výrazné kultury Mochica a Nazca. Kultura Nazca navázala na Paracas jak v provedení tkanin tak keramiky. Především je ale známá svými geoglyfy. Mochicové jako první v této oblasti vytvořili sociálně diferencovaný stát opírající se o závlahové zemědělství. Žili normálně ve vesnicích a náročnější stavby se týkaly pouze zavlažovacích zařízení a kultovních objektů. V údolí Moche se nachází Pyramida Slunce vysoká 18 metrů a Pyramida Měsíce vysoká 21 metrů. Narozdíl od Mezoameriky zde stojí v popředí zřejmě božstvo Měsíce (tento kult se nepodařilo zcela přebít ani Inkům). Keramika má značný realismus, neobvyklou dynamiku a množství erotických motivů s náboženským podtextem. Mochicové vynikli i v tkalcovství a metalurgii zlata, stříbra a mědi. Na okraji své pouště pěstovali papriku, burské oříšky, brambory či kukuřici.

V horské oblasti And u jezera Titicaca existovala kultura Tiahuanaco či Tiwanaku (300-1000 n.l.). Jejich ekonomika byla založena na produkci brambor upravovaných dehydratací a na chovu lam pro vlnu. Pravděpodobně to bylo kultovní středisko, jemuž dominovala především Kalasasaya s proslulou Bránou Slunce. Možná měli i rozsáhlé astronomické vědomosti. V incké tradici (podobně jako Teotihuakán u Aztéků) se objevuje Tiahuanaco již jen jako mýtická krajina. Na základě kontaktů s klasickou kulturou Nazca přenesla svoje poklasické těžiště do údolí Huari, kde vytvořila výbojnou kulturu Huari-Tiahuanaco. Její keramika je charakteristická pro tři barvy - bílou, červenou a černou. Zřídka se používala i zelená. S touto kulturou jsou také spjata první města.

Nejvýznamnějším severním konkurentem Huari-Tiahuanaca byla kultura Chimú (1000-1476 n.l.), navazující na klasickou kulturu Mochiců. Kultura Chimú následuje kulturu Moche a urbanismus Huari. Kolem 1370 vytvořili Chimuánci stát Chimor, který Inkové nazývali Chimú a který zasahoval až do údolí Limy. V někdejším centru Mochiců, v údolí Moche, založili město Chan Chan, jehož moc se podařilo Inkům zlomit až v roce 1463. Jejich sociální organizaci Inkové v podstatných rysech převzali.

Mezi další národy patří Chorrerové, kteří se v oblasti dnešního Ecuadoru zřekli již tisíc let před Kristem tradičního způsobu života mořeplavců a vydali se do vnitrozemí pěstovat kukuřici, maniok. Vyvinuli i nové hrnčířské techniky. Muiskové v oblasti Kolumbie se dorozumívali jazykem Čibčů. Stavěli města z jílu, dřeva a palem. Opracovávali zlato do nejrůznějších tvarů a pokrývali ho často smaragdy. Roku 1537 však Španělé Muisky i přes jejich tvrdý odpor porazili. Bájné El Dorádo však nenašli. Další milníky dějin stavěli Inkové a poté Španělé, ale o tom jsem se již zmínil…

Dnes se chystám do Chiclaya a potom do Cajamarcy, Trujilla a Huarazu. U všech těchto měst je spousta předinckých kultur, a tak mám co dělat, abych je všechny shlédnul. Luba o to nemá zájem a dává přednost pouze Huarazu. Plánuje totiž v Jižní Americe zůstat o něco déle a podniknout ještě takový menší výlet do Ekvádoru a přitom se podívá i do míst, kam se teď plánuji podívat i já.

Po delší době jsem informace o lístcích do Chiclaya a Huarazu získal. Do Chiclaya jezdí autobus 12 hodin a stojí US$8, do Huarazu 8 hodin za US$6. Cestou zpět jsem to chtěl vzít zkratkou, ale časem se prodloužila až jsem se nakonec ztratil. Byl jsem opravdu daleko mimo můj hotel, i když jsem ho musel minout jen o tři bloky. Dvěma mikry jsem se nakonec dostal zpět. Koupil jsem si Coca-Colu a za Mercadem v Čínské čtvrti diapozitivní film za příšerných US$6.

Po 11⁰⁰ jsem dorazil do Hotelu Europa a začal se balit. Po chvíli přišel i Luba. Urychleně jsem dokončil balení. Až později jsem doplatil na tuto svou uspěchanost. Společně jsme pak dali svá tři zavazadla do úschovy, zaplatili ubytování na dvě noci a vyrazili do města. Luba z karty vytáhl další peníze a půjčil mi US$100. Také mi splatil dluh o 200 solech. Dali jsem si poté společný oběd a kolem 12³⁰ vyrazili do Muzea filatelistiky. To je také zdarma. V prvním ze dvou sálů je výstava známek z celého světa týkajících se Jana Pavla II., volejbalu, hudby, orchidejí a ochrany přírody. V druhém sálu byla tématika tance, kaktusů, sekulentů a ohrožené fauny. Je tu i spousta článků týkajících se jednotlivých témat či třeba i historie pošty jako takové. Poté jsme v uličce za poštou nakoupili pohledy a turistické propagační brožurky se zajímavými informacemi. Jako další zastávku jsme si vybrali Katedrálu na Plaza de Armas. Práce na Katedrále započala roku 1564 a byla dokončena víceméně roku 1649. Při zemětřesení roku 1687 ale byla Katedrála vážně poškozena. Další zemětřesení roku 1746 ji zničilo téměř úplně. Hned za dveřmi jsme spatřili mozaikovou kapli, kde jsme viděli hrobku a rakev Francisca Pizarra. Rakev je malá, protože hlava je z nějakého důvodu uložená v postranní truhle. Rozměrný vnitřek katedrály dělal interiér pustým a prázdným. Bylo zde i malé muzeum náboženského umění s obrazy, soškami, monstrancemi, nábytkem aj.

Ve 14³⁰ jsem již čekal v Hotelu España na internetu a Luba obíhal muzea, jež jsem včera viděl já. Za půl druhé hodiny jsme s Lubou vzali taxi na Ormeño autobus. S Lubou jsme se rozloučili a popřáli si hodně štěstí. On pokračoval na Huaraz, já do Chiclaya. Za 10 dní se opět shledáme v Limě. Podle taxikáře měl být levný, ale autobus do Chiclaya stál US$11. Proto jsem se s Lubou rozloučil a svezl se ke svému autobusu, jež stál US$7. Všechny autobusy však byly zrušeny, a tak jsem se nakonec doptal na další terminál. Byl o dva bloky dál, v bohem zapomenuté části města a navíc se stmívalo. Přesto jsem to risknul a přes ty dva bloky jsem vyrazil pěšky. Již po pár metrech jsem se stal středem pozornosti místních mladíků. Začali se mne vyptávat kam jdu, odkud jsem atd. Na moji otázku, zda vědí, odkud tu jezdí autobusy na Chiclayo, pokrčovali rameny. Naštěstí jsem si ale přes ulici všiml pár stojících autobusů a zašel jsem tam. Bylo to Expreso Huamanga SA.

Vešel jsem do malé místnosti a koupil si jízdenku, sendvič a čaj s mlékem. Autobus do Chiclaya jel v 19⁰⁰. Vše bylo v naprostém pořádku. Sedačky rozestavěné podél zdí byly obsazeny, a tak jsem si stoupl doprostřed místnosti ke sloupu. Batoh jsem si o něj opřel a díval se přes něj na televizi v rohu. Předtím jsem zrovna přemýšlel o našem štěstí, že nás za celou cestu nikdo neokradl ani nenapadl. Bylo to ale opravdu štěstí nebo to bylo dáno nadměrnou pozorností, jíž jsme věnovali sobě a našim zavazadlům? Včera jsme si v hotelu zrovna povídali s pár Čechy a Slováky. Přijeli na 14 dní a udělali tu chybu, že z Limy ihned neodjeli. Zajeli se vykoupat na pláž. Dva se šli koupat a třetí si sedl do písku. Batůžky ostatních si dal před sebe a hlídal je. Tu mu někdo poklepal na rameno. Otočil se, a nic. Vrátil hlavu do původní polohy a batoh s fotoaparátem byl fuč. V dáli jen viděl dotyčného nastupovat do taxíka a odjíždět. Také jsem hodně četl o skupinkách 7-8 mladíků, kdy každý z nich popadne nějakou končetinu turisty a ostatní mezitím napadeného okradou. Vše probíhá tak rychle, že než to dotyčný zjistí, je již okraden. Nemá žádnou šanci.

Setmělo se. Film v televizi jsem ani nevnímal. Myšlenkami jsem byl jinde. Tu mně někdo poklepal na rameno. Otočil jsem hlavu a podíval se na chlápka za mou. Ukazoval na zem. Byla tam mince a stále na ní ukazoval. Věděl jsem, že není moje, a tak jsem mu to řekl. Přidal k ní další minci a k ní další a stále dál ode mne. Nechápal jsem. Cítil jsem, že je něco v nepořádku. V duchu jsem s říkal, „Ptáčku, mě tak jednoduše nenachytáš. Co máš asi za lubem?“ Stále jsem stál na původním místě a měl jsem pouze otočenou hlavu. Přidal další minci a mně blesklo. Ve zlomku vteřiny jsem otočil hlavu ke svému zavazadlu. Mráz mně přejel po zádech. Batoh byl fuč. Bez váhání jsem vyběhl ven a snažil jsem se zloděje najít. Horečnatě jsem prozkoumával vnitřky aut s pasažéry, ve snaze najít svůj batoh. Rozběhl jsem se za několika rozjíždějícími se auty. V prvním jsem ho neviděl a po dvou blocích sprintu mě automobily nechaly v oblacích svých výfukových plynů. Pochopil jsem, že má snaha je marná a že jsem měl toho chlápka s mincemi chytit pod krkem a ten batoh z něho vytřást. Asi by mne to ale bylo platné tak na dvě věci. Nic by neprozradil a samotný fakt s mincemi průkazný není. Batoh jsem neměl ani pojištěný, a tak veškerou snahu jsem vzdal. Spousta turistů krádež určitě ani nenahlásí, což pro dobro věci není, ale k podobnému závěru jsem dospěl po zvážení všech pro a proti. Tu a tam jsem ještě vyšel ven, v bláhovém domnění, že rozpoznám tvář mincovníka. Ten již byl ale určitě na druhém konci města.

Celá událost mně pořádně zvedla hladinu adrenalinu. V břišním trojúhelníku jsem cítil tlak a menší bolest. Ani vynadání lidem, jež seděli půl druhého metru za mnou a celou událost museli vidět, nepomohlo. Nikdo nepomohl. Nikdo nic neviděl. S jistotou mohu říci, že zlodějů bylo více. Pracovali ve skupině. Jeden „kouzlí“ s mincemi, druhý utíká s batohem k již přistavenému autu, kde sedí třetí zloděj a další dělají „zeď“. Popřípadě jen hlídají situaci. Byla to jedna z mnoha variant, jak typicky odpoutat pozornost. A já na ní skočil. Už asi vím, jak se cítil Emil Holub, když mu Mašukulumbové rozkradli tábořiště a zničili takřka všechny tisícistránkové záznamy. Těší mě pouze jedno. Že 5 minut před událostí jsem si z velkého batohu vytáhl z nudy menší batůžek a dal si ho na záda. Zde jsem měl to nejcennější a nejnutnější. Pár filmů, fotoaparáty, deník s dalšími papíry a hlavně, kartáček na zuby a pastu! Také peníze a pas jsem měl ukryté na těle. Vlastně, když se to tak vezme, přišel jsem o postradatelné věci jako je samotný batoh, spacák, pláštěnka, plynový vařič s bombou, pár starých hadrů, příbory a další maličkosti. Mottem každého batůžkáře by mělo být: cestovat jen s věcmi, které když ztratí, bude jenom rád.

I když jsem k těmto věcem měl osobní vztah, vždyť se mnou prožili celé naše putování a byl jsem s nimi nadmíru spokojen, tak mě hryzala jedna věc. Nebyl jsem si jist, zda jsem si z batohu vyndal své dva hustě popsané deníky z Bolívie a další papíry, kde byla spousta zajímavých informací. Všechny informace v nich jsem pracně sháněl, využíval každé chvilky k čtení Bolivian Timesů a dělání zápisků do deníků. Můžu přijít o dárky, fotoaparáty, třeba i filmy, ale hrozně nerad bych přišel o své deníky, jež jsem plánoval vydat v knižní podobě. Je v nich, myslím, spousta zajímavých a nepostradatelných informací. Při pracném dopisování nového deníku bych navíc určitě nepřišel na spoustu věcí, názorů a postřehů, o kterých jsem psal původně. Škoda, že Luba nevydržel být tak pečlivý při psaní deníku. To bych se hned cítil lépe. A zlepšilo by mi to náladu v následujících hodinách. Během balení v hotelu totiž přišel Luba a já ve snaze nezdržovat, jsem urychleně vyndal z batohu nepotřebné věci a nechal tam ty, jež jsem podle svého názoru mohl potřebovat. Ve skutečnosti jsem spoustu těch věcí ani nepotřeboval. Že já blbec jsem si nevzal jen ten malý batůžek. Nevěděl jsem ale jaké je počasí v Huarazu, a tak jsem bral vše, co bych „mohl“ potřebovat.

Obecně mohu říci, že turista se tu nemusí bát napadení, ztráty života či jiné další násilné kriminality. Problém je ve velkém množství drobných zlodějíčků, jež ve složité době hledají alternativní zdroje obživy. Využívají tak nepozornosti turistů. Jako obranu proti okradení doporučuji peníze a kopie dokladů ukrýt na různých místech po celém těle a jedno místo si vybrat jako obzvláště tajné (v opasku nebo ve vložce do boty). Výborné je využívat hotel nejenom ke spaní, ale také k úschově věcí. Před odjezdem na túru je dobré cenné věci uložit hluboko v pytli a zamknout. S sebou si vzít jen to nejnutnější. Pas je nutné mít vždy při sobě. Je nutné hlídat si věci, ale také je nutné nestát se paranoidním. Jsme zde, abychom něco viděli. Miliony Peruánců a Bolivijců ani nenapadne někoho okrást. Zprvu jsem váhal, zda zůstat v Limě, sednout si na zavazadla do hotelové úschovny (pokud již také nejsou fuč) a sedět na nich jako slepice až do odletu. Rozhodl jsem se pro pokračování započaté cesty. Ještě hodně dlouho jsem nadával na každého Peruánce. Pořád se mě někdo ptal, zda mi opravdu ukradli batoh. Na otázku zda něco viděli však vrtěli hlavou. Řekl jsem si ale, že svět se nezhroutil. Život jde dál. Nepřišel jsem o filmy a snad ani o deníky. Jsem tu, abych něco viděl, poznával nové lidi, přírodu či souvislosti. A peníze na to mám. Tak co?

Moc se mnou ale do řeči nebylo. Sedl jsem si a čekal na autobus. Seděl jsem bez hnutí a soustavně jsem odmítal neodbytné prodavače tretek vrtěním hlavy. Naproti mne si sedli pouliční prodejkyně, mladé Peruánky a zvědavě si mě prohlíželi. Asi jsem byl pro ně opravdovým případem. Ukradnou mu zavazadlo, nevyvádí, neshání policii, nemá infarkt, nepožaduje od autobusové společnosti náhradu... Prostě jen sedí a čeká na svůj autobus. No jo, zase nějaký bohatý turista, kterému ukradnou zavazadlo a dělá jako by se nic nestalo. Měl jsem ale své důvody a udivených a zvědavých pohledů jsem si nevšímal. Uvnitř jsem ale nadával celé Limě, Peru a hlavně sobě sama. Že jsme se s Lubou vůbec rozdělili! Ve dvou je bezpečnost vždy jistější. No už se těším, až se vrátím do Limy, vyzvednu si tam svá zavazadla v pořádku a hlavně, že na dně pytle nahmatám své deníky. Ode dneška se za to modlím k Bohu a myslím na to každou chvíli. K lepší náladě mi nepomohlo ani zpoždění autobusu a my jsme vyrazili až ve 20⁴⁵.

NEVÍDANÝ ARCHEOLOGICKÝ OBJEV

26.2.2000 (sobota)

Jeli jsme celou noc. Stále jsem se z toho rozčilení neprobral. Jedním slovem či jednoduchou větou odbývám pokusy o rozhovor spolucestujícího Peruánce. Párkrát jsem se dokonce pokusil i o úsměv. V autobusu byly sedačky tak blízko sebe, jak jsem ještě nikdy předtím neviděl. Více směstnané byly sedačky jen v mikrech a kombech, ale to se vždy jede maximálně jednu hodinu, a tak se to dá snést. Zde jsem jel ale celou noc a navíc při pouze polosklopené sedačce, jelikož jsem nechtěl dvěma brazilským turistům za mnou znepříjemňovat život. Přede mnou si paní také nesklopila sedačku. Prostě ani nemohla, kvůli mým dlouhatánským nohám. Ráno jsme projeli Trujillo a v 10³⁰, po 12 hodinách jízdy přes 770 kilometrů Panamericany, konečně skončili v Chiclayu. Cestou se za Trujillem postupně objevila v autobuse spousta prodavačů, kteří jsou ostatně nezbytným koloritem každé jízdy autobusem. Zaujal mě pouze jeden. Byl to rozený Cicero a své zboží vnutil určitě tří čtvrtinám autobusu. Veškeré vystupování i řeč měl promyšlené od začátku do konce. Je zajímavé, že ti nejlepší řečníci prodávají jen takové pitomosti jako bonbóny či v tomto případě sušenky. Seděl jsem u okénka, a tak jsem mohl pozorovat vyprahlou pouštní krajinu podél Pacifiku. Občas vykoukl nějaký suchý trs trávy, když tu se najednou objevil nedaleko silnice armadillo - pásovec. Prosvištěli jsme kolem něho a za hodinku skončili v Chiclayu. Bylo příšerné vedro.

Ačkoliv v 19. století bylo Chiclayo pouhým předměstím většího města Lambayeque, dnes je jedním z nejrychleji se rozvíjejících měst Peru. Má 400 000 obyvatel, a proto je čtvrtým největším městem ve své zemi. Samotné Chiclayo nemá turistům co nabídnout, ale v jeho okolí jsou významné a zajímavé pozůstatky minulosti. V Chiclayu jsem se taxíkem okamžitě svezl k terminálu, jehož mikra jezdí směrem na archeologické naleziště Sipán, 35 kilometrů na jihovýchod od Chiclaya. Cestou jsme minuli několik vesniček. O 30 minut později jsem již stál u ruin. Sipán byly původně pyramidy z hliněných cihel. Déšť z nich ale vytvořil za ty stovky let kopce hlíny. Moc toho z nich nezůstalo. Počasí nebylo a není jedinou zkázou „archeologických dokladů“ o starých civilizacích. Tou druhou zkázou jsou lidé. Negramotný Pizarro a jeho pomahači se pídili jenom po zlatu a bohatství, vše ostatní nechávali na místě. Druhá vlna dobyvatelů 19. a 20. století zničila to nejdůležitější, z čeho se mohla vysledovat historie starých kultur – archeologické památky jako celek. Byl tu i případ, kdy vykradači hrobů nasměrovali tok řeky přímo na pyramidu, aby ji podemlela a bohatství uvnitř vynesla ven. Něco jiného jsou hrobky, kvůli nimž jsem sem vlastně přišel.

V dubnu 1987, poté co policie objevila předšpanělské krásné artefakty na černém trhu, začalo Bruning muzeum provádět vědecké průzkumy před dvěma rozsáhlými více než 30 metrů vysokými hliněnými pahorkami, které patřily kultuře Moche a byly důležitou náboženskou svatyní. Celý komplex se skládá ze dvou pyramid (100 x 150 x 30 metrů) postavených z milionů hliněných cihel. Těžba hlíny na konstrukci pyramid tak vytvořila umělé jezero, které se nachází nedaleko odtud. Během několika dnů bylo místo zavřeno a nikdo kromě archeologů sem neměl přístup. Během prvních potyček byl jeden haquero (vykradač) dokonce zastřelen. Opatrnější a fundovanější vykopávky vedly k větším objevům než u haqueros. Jedná se o objevení hrobu „pána tohoto území“, pána ze Sipánu. Zpráva obletěla svět a objev patřil k nejdůležitějším objevům v Peru za posledních 50 let. Hrobka se stala nejcennější nevykradenou hrobkou kdy objevenou v Novém světě.

Její rozměry jsou 5krát 5 metrů. Dřevěnou rakev obklopovalo osm lidských koster - tři mladé ženy, dva bojovníci, jedno dítě, strážce, služebník, dále pes a dvě lamy. Strážce měl useknuté nohy, snad proto, aby z hrobky neutekl. Do posmrtného života byl „Pán“ vybaven 212 nádobami. Symbolem moci „pána Sipánu“ byla spousta zlatých a stříbrných zbytků oděvu či přívěsků, zbraní z tepané mědi či polodrahokamů. Veškeré nalezené předměty a ozdoby tohoto, před 1700 lety žijícího náčelníka, se vyznačují vysokou mírou metalurgické a umělecké hodnoty. Pán ze Sipánu byl pravděpodobně mochickým panovníkem údolí Lambayeque mezi 2. a 3. st.n.l. Byl to vůdce vojenský, náboženský a civilní. Objev znamenal neocenitelný přínos ke znalostem sociální organizace, náboženství a běžného života ve zmíněném období. Byly tu materiály z až stovky kilometrů vzdálených míst – tyrkys z Argentiny nebo jižního Peru, lapis lazuli z Chile, lastury z Ekvádoru, zlato z východních svahů And a rumělku z Altiplana.

Kromě pána ze Sipánu zde je i mnoho jiných hrobů. Hned vedle bylo nalezeno 1137 nádob se zbytky pití a jídla, měděné ozdoby či mušle a lebka muže. Jiná hrobka patří důležitému bojovníkovi, jež zemřel ve 40 letech. Kolem něho odpočívají mladší bojovníci, lamy a lze tu také vidět i spoustu keramiky. Časově patří do 2. století př.n.l. K místu také patří malé muzeum, kde lze spatřit velký obraz původního vzezření místa, tedy z období před 1700 lety. Je tu také spousta článků jak z místních tak světových novin a odborných časopisů. Muzeum nám také ukazuje, že v hrnčířství se využívalo forem, do kterých se dala hlína, vymázla se po stěnách a zavřela se do pece. V metalurgii se ruda sbírala, následně roztříštila na prášek, roztavila a nalila do formy. Poté se ztuhlý kov vytepal kamenem a kamenem se také vyleštil. Jsou tu také sekce přibližující zemědělství a společnost té doby či fotky zachycující průběh vykopávek.

Potkal jsem tu tři Švýcary a s nimi jsem následně strávil celý den. Vzadu za hrobkami po pravé straně jsou další dvě pyramidy. Mezi nimi se nachází i vchod do chodby, jež ústí u laguny za pyramidami. Původně tu byla obydlí prostého obyvatelstva. Nad námi kroužili orli. Potkali jsme tu místní děti, které nám prodaly zvláštní velké zelené lusky. Byly až půl metrů dlouhé a jmenují se pacae nebo také guaba. Rozlousknutí lusku není žádným jednoduchým úkonem. Vyžaduje to sílu a zručnost. Plody jsou uvnitř lusku narovnané jako hrášky, jsou bílé a chutí sladké až kyselé. Před ruinami jsem si u stánkařů koupil stojan na tužky, talířek a dále sušenky, abych se alespoň trochu najedl.

Po chvíli jsme byli zpět na terminálu, kde jsem si koupil nějaké pečivo. Vzali jsme taxíka k dalšímu terminálu, který nabízel transport do Lambayeque, 11 kilometrů na sever od Chiclaya. Vjeli jsme do největší pouště v Peru, pouště Sechura. Na jih od Chiclaya spadají Andy přímo do moře a nechávají mezi svými svahy a pacifickými plážemi úzké pruhy pouští. Na sever od Chiclaya Andy ustupují a poušť se rozšiřuje místy až na 150 kilometrů. Původně bylo Lambayeque hlavní město v regionu, dnes je zastíněné Chiclayem a má 20 000 obyvatel. Za deset minut jsme vystoupili z mikra na křižovatce oproti Bruning Muzeu. Muzeum bylo založeno již v 60. letech a pojmenováno po místním sběrateli a obchodníkovi. Muzeum ukrývá pěkné sbírky artefaktů kultur Chimú, Moche, Chavín a Vicus. Zabývá se ale především Sipánem, tím jak v té době místo vypadalo, jak se zde žilo, průběhem vykopávek, předměty v hrobce nalezenými aj. A to tu jsou vystaveny originály! Navíc zde jsou i anglicky psané texty. Zaujal mě náhrdelník z malých sovích hlav, kulaté ozdoby do ušních lalůčků s motivem ptáka ze zlata a tyrkysu. Mezi nejzajímavější exponáty patřil miniaturní zlatý mochický náčelník oblečený v tunice z tyrkysu, s korunou ve tvaru půlměsíce na hlavě, pohyblivou ozdobou v nose, kolem krku měl drobounké soví hlavy a od pasu mu visely rolničky. Svaly na nohou měl napnuté, v pravé ruce držel válečný kyj a malý štít mu právě sklouzl z levého předloktí. Tato jemná figurka je střední částí kruhové náušnice a okolo ji lemovaly malé zlaté kuličky. Vcelku zajímavé muzeum.

Dále jsem plánoval zajet si k další archeologické památce 30 kilometrů na sever od Lambayeque, na Túcume. Jeden Švýcar se ale odtrhl. Už toho měl dost. My ostatní jsme pokračovali kombim na Túcume. Nastoupili jsme do něj před Mercadem jen blok za muzeem. Cesta zabrala 20 minut. V centru Túcume jsme vystoupili. Odtud se pokračuje jeden kilometr podél značené cesty až k pyramidám. My jsme ale upřednostnili mikro nejenom z důvodu bezpečnosti, ale i toho, že jsme nevěděli, jak daleko místo opravdu je. Ručičky hodinek přešli 16⁰⁰ hodinu a místní muzeum již zavřelo. Nicméně strážník nás k ruinám pustil. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Toto mělo být ve své době hlavní politické centrum kultury Lambayeque, existující mezi 700 a 1300 n.l.! Pyramidy jsou deštěm tak rozervané a stěny tak vyhlazené do podoby svahů kopců, že mi to připadalo jako blátivé homole, kterým někdo ukradl trávu. A to se místo o rozloze 220 hektarů ještě vznešeně přezdívá „údolí 26 pyramid“. Hlavní pyramida je 450 metrů dlouhá, 120 metrů široká a 30 metrů vysoká. Bylo zde provedeno několik archeologických vykopávek, ale nic zajímavého nalezeno nebylo. Před nějakou dobou tu vedl vykopávky Thor Heyerdahl. Vše bylo zasazené v široké rovné planině plné plantáží. Bylo zřejmé, že tyto kopce jsou umělé. Vzadu se v uhasínající záři zapadajícího slunce rýsují hory. Určitě by tu byl západ slunce velice pěkný, ale raději jsme spěchali zpět, abychom byli ještě před západem slunce v Chiclayu. A ještě jedna rada. V Túcume člověk potřebuje repelent. Komáři nás příšerně sužovali i za chůze.

Zpět jsme se vrátili pěšky. Pro místní děti i dospělé jsme byli, a já o tom pochybuji - vždyť tu musí projít tolik turistů - něco jako kuriozitou. S úsměvem a smíchem na nás volali „Hola, gringos!“ Nevíme proč, a tak jsme jim se stejným úsměvem odpovídali „Hola, Peruanos!“ Namlouváme si, že si nejsou vědomi původu slova gringo a gringem jednoduše nazývají každého cizince a nikoliv pouze zelenáče. Hanlivý význam to podle mě nemá. Ještě jsme se podivili uříznuté hlavě osla, ležící jen tak uprostřed cesty a zanedlouho jsme již nasedli do kombi jedoucího do Chiclaya. V Chiclayu jsme se rozloučili a já odchytil z terminálu taxíka k autobusové společnosti El Cumbe, jež jezdí do Cajamarcy. Zakoupil jsem lístek za US$4 na 21⁰⁰ a sednul si do čekárny. Koupil jsem si dvě jablka a hroznové víno. Později jsem se dojedl sušenkami a zapil jsem je Colou Real. Bylo 18³⁰. V televizi právě dávali film s Jeanem Claudem Van Dammem, a tak jsem se po vzoru dalších pasažérů díval na televizi. V deníku mi následně přibylo několik dalších stránek. Ve 21⁰⁰ jsme skutečně vyjeli do města, jehož historie je tak spjatá s porážkou Incké říše. Zadní část autobusu ani nebyla plná, což se tak často nestává a navíc jsem měl mezi sedačkami místo pro nohy. Chvíli jsem pozoroval video, pak se roztáhl na dvě sedačky a tvrdě usnul.

OKOLÍ CAJAMARCY

27.2.2000 (neděle)

Noc byla chladná. Stoupali jsme od pobřeží do hor a já měl na sobě pouze kraťasy, tričko a košili. Ve 2³⁰ ráno jsme již byli v Cajamarce v nadmořské výšce 2650 m n.m., ale část z nás zůstala v autobusu až do rána do 6⁰⁰. To nás již vyhodili do velké zimy, jež pomaloučku roztávala pod vycházejícím sluncem. Koupil jsem si 5 teplých chlebů a vydal se pěšky do centra. Cajamarca je příjemné koloniální město se 70 000 obyvateli. Je spjato s Inckou říší a celou významnou historií o Pizarrovi a Atahualpovi. Již před Inky zde existovalo několik kmenů ovlivněných kulturou Chavín. Roku 1460 Inkové místo dobyli a udělali z něho nejdůležitější město na cestě z Cuzca do Quita. I přes významnou historii a krásné okolí není město turisty navštěvované. A pokud ano, tak pouze Peruánci. Problémem je jeho odloučenost.

Po pár minutách chůze jsem již stanul na hlavním náměstí Plaza de Armas. Uprostřed je fontána postavená roku 1692 na počest Kolumbova přistání v Americe před dvěma sty lety. Zašel jsem na nedělní ranní mši do kostela sv. Františka a poté do Katedrály. Tak jako většina kostelů v Cajamarce, ani Katedrála nemá zvonici. To proto, aby se vyhli placení daní, jež uvalila španělská koruna na dokončené kostely. Zvonice San Francisca byly dokončeny až v tomto století. A to již Španělé neměli šanci daň odebrat. V Katedrále se rozhlasem pouštěly pěkně laděné peruánské písně. Poseděl jsem a poslouchal. V Katedrále mi začala být zima, a proto jsem vyšel ven.

Bylo 7³⁰. Město se teprve probouzelo do nového dne. Bylo mi již tepleji, ale přesto jsem zašel do restaurace na horký čaj. Zakusoval jsem přitom čerstvé chleby. Poté jsem přes ulici došel k Archeologickému muzeu, jež měl být podle průvodce od 8⁰⁰ otevřený. Nebyl. Jelikož mně byla stále zima, zašel jsem na trh za Muzeem, podívat se po nějakém oblečení. Vše ale ještě bylo zavřené. A tak jsem po desítkách schodů vyšplhal na horu Svaté Apolonie čnící nad městem. Tam jsem zaplatil vstup a po dalších desítkách schodů jsem stanul na vršku. Tak odtud měl Atahualpa přehlížet svá desetitisícová vojska. Šel jsem zčásti po předinckých schodech a pozoroval pár masožravých ptáků v kleci a lamy. Kolem vrcholu vede dlážděná cesta, zprvu pod tunelem, později kolem fontán. Jedna z nich měla zobrazovat čůrajícího vesničana, ale malá socha byla poničená, ruka a hlava uraženy a zurčící voda také nikde. Mezi několika archeologickými nalezišti tu lze najít i incké trůny. Několik památek patří i předincké kultuře ovlivněné Chavínem. Porozhlédl jsem se a udělal několik zajímavých fotografií. Začal jsem sestupovat dolů.

Strážce u brány, s nímž jsem se dal na chvíli do řeči, mi poradil, že bych se měl podívat především na Cumbe Mayo. Ať si prý vezmu túru či kombi, jež tam vyráží ve 13⁰⁰ ze zastávky někde za horou Apolonia. Řekl mi, že jméno Cajamarca pochází z Cashamarcy, což znamená pampa ostnů. V okolí Cajamarcy je opravdu mnoho kaktusů. Vracel jsem se pomalu zpět na náměstí. U muzea Belén jsem se dozvěděl, že na jeho shlédnutí si nejprve musím koupit lístek do El Cuarto del Rescate. To ale bylo také stále zavřené, a tak jsem přes Plaza de Armas směřoval znovu do Archeologického muzea. Na náměstí mě ale odchytl jeden průvodce a nabízel mi túru do Cumbe Mayo za US$4,5. No vzal jsem to. Zaplatil jsem a se společností Inca Baths Tours v 9⁴⁵ vyrazil. Bylo zde mnoho peruánských turistů, ale kupodivu zde nevidím žádné cizince.

Průvodkyně sice mluvila pouze španělsky, ale měla opravdový zájem nám vše vysvětlit a túra sama o sobě (tak jako průvodkyně) byla velice zajímavá. Celou tu hodinu jsme stoupali neustále po serpentinách do kopce a neustále se pod námi Cajamarca rozprostírala jako na dlani. Na jednom vyhlídkovém bodě jsme zastavili. Průvodkyně nám dala spoustu informací o městě a jeho historii. Vpravo, tam kde jsou vodní nádrže a termální prameny Baños del Inca, tam Atahualpa stanoval, když se chystal vítězoslavně vstoupit do hlavního města poražené říše svého bratra. Realizaci myšlenky mu ale zabránil právě přicházející Pizarro. Ten přišel z opačné strany. A támhle na hlavním náměstí za horou Apollónií Pizzaro nakonec Atahualpu porazil. Celé okolí Cajamarcy má podobnou tvářnost, na kterou jsem zvyklý z domova. Poté jsme projeli kolem zříceniny většího ceremoniálního chrámu a uměle vysazených eukalyptových hájů. Eukalypty byly vybrány k znovuzalesnění krajiny, protože nepotřebují tolik vody. Následovalo přejíždění hřebene, předěle mezi úmořím Pacifiku po levé straně a Atlantiku po straně pravé. Vystoupili jsme až do výše 3500 metrů, 23 kilometrů od Cajamarcy. V dáli se objevila skupina bizarních skalních útvarů zasazená do zelených pastvin, luk a polí.

Vystoupili jsme před zeleným údolím a opět do mrazu. Já v šortkách a košili, ostatní v kalhotách a zimních bundách. Ale dalo se to snést. Sestoupili jsme z malého parkoviště do údolí, kde byla zčásti zvětralá skála. Vstup byl zahrnut v ceně zájezdu. Ve skále byla vydlabaná jeskyně 3000 let stará. Na jejích stěnách a podlaze byly vyryty piktografy, antropomorfní a geometrické obrazce, které připomínají vliv Chavínu. Již dost poškozené, nejenom náporem turistů, jež si na ně prostě musí sáhnout, ale i z důvodu, že se jedná o vulkanickou vyvřelinu, jež má tendenci se drolit. Obrazce například zachycují blíže neurčitelnou rostlinu připomínající kaktus. Prý to je ale obilovina. Na podlaze je uprostřed vydlabaná díra. Je opět několik verzí jejího účelu. Od zachycování přírodní „čisté“ vody k ceremoniálním obřadům až k obětování a zachycování krve.

Okruhem jsme se pomalu vraceli k autobusu. Skalním tunelem jsme se vydrápaly na kopec, kde jsme spatřili obydlí horských indiánů. Prodávali zde turistům suvenýry a občerstvení. Jejich děti, místo aby si hrály, musely turisty žádat o peníze. Prošli jsme údolím, po jehož obou stranách se tyčily skalní sloupy roztodivných útvarů. Viděli jsme šneka, zajíce, velblouda, slona, piráta, Atahualpovu tvář a mnohé jiné. Naše fantazie neznala mezí. Dole, kde údolí končilo, jsme pak zpozorovali dva maličké vodopády začínající v prastarém vodním kanálu. Odtud také pochází název Cumbe Mayo, který v kečuánštině znamená „dobře postavený vodní kanál.“ Často je otesán do dokonalých pravých úhlů a tunelů, které dávají tušit, že Inkové nevynalezli jako první umění opracování kamene. Podél něho jsme se vydali doprava až jsme došli k oltářnímu kameni. Je to obrovský válcovitý kámen sloužící pravděpodobně k obětním ceremoniím. Prý se tu obětovaly lamy a jejich krev stékala do kanálu, jež vedl dále do Cajamarcy. Po straně oltáře je zachycena spirála znamenající nekonečnost. Následně jsme se vrátili podél kanálu až na parkoviště, kde nás čekal odvoz. Kanál byl z větší části vydlabán do pevné a tvrdé žulové skály. Jeho stěny byly dokonale rovné. Je až s podivem, jak to mohla stará předincká civilizace se svými jednoduchými nástroji vytvořit. Podél kanálu jsme na dvou plochých stěnách viděli další dvě plochy piktografů. Kanál přiváděl a stále přivádí vodu do Cajamarcy i přes horský hřeben oddělující úmoří Pacifiku a Atlantiku takovým precizním způsobem, že dnešní potomci původních obyvatel tvrdí, že dílo by se moderní technologií nedalo duplikovat. Ve skutečnosti tu byl před 20 lety pokus o výstavbu podobného kanálu, ale kanálem netekla voda...

Po pěti hodinách, ve 14¹⁵ jsme byli zpět v Cajamarce. Rychle jsem zašel do Archeologického muzea a Cuarta del Rescate, ale bylo stále zavřené. Zítra by se mělo vše otevřít. Rozhodl jsem se proto, že tu přespím. Vždyť jsem sem přišel především kvůli Cuartu del Rescate, Výkupní místnosti Atahualpy. Do Trujilla tak pojedu až zítra večer. Rozhodl jsem se vzít další túru od Inca Baths Tours do Otuzca za US$4,5. Bylo to totiž předincké skalní pohřebiště. To jsem předtím dlouho a neúspěšně hledal prodejnu, kde bych si mohl koupit kalhoty a svetr. Něco teplého na sebe určitě potřebuji. Nakonec jsem je koupil na schodech vedoucích na horu Apollonia. Kalhoty za US$6 a svetr za US$9. Dal jsem si i oběd a spěchal k Inca Baths Tours.

O pár minut později jsme v 15⁴⁵ vyrazili. Přejeli řeku San Lucas a po Avenue Jorge Otella pokračovali dále. Po levé straně této avenue jsme na zdi mohli pozorovat mnoho menších maleb turistických atrakcí v Cajamarce samotné či v jejím okolí. Přejeli jsme hlavní místo našeho zájezdu a po jednom kilometru jsme se dostali k závěsnému mostu na ocelových lanech přes řeku Chonta, postaveného roku 1997. Bylo zataženo a začalo poprchávat. Vrátili jsme se k našim Ventanillas de Otuzco, Otuzským oknům. Místo je 7,5 km severovýchodně od Cajamarcy ve výšce 2850 m n.m. Vstup byl opět v ceně túry. První popis místa se dochoval od věhlasného peruánského archeologa Julia C. Tella. Je těžké stanovit stáří, protože většina hrobek byla vykradena již v prvních letech španělské nadvlády a pravděpodobně i předtím. Přesto se dnes ví, že pohřebiště patří předincké třetí říši kultury Cajamarca z let 500 - 1200 n.l. V hrobkách byly pochovávány pouze důležité osobnosti kmene. Tělo bylo nejdříve pohřbeno v zemi, kde se rozložilo a po čase byly důležité kosti rozestavěny ve výklencích. Každé pokolení prý mělo své místo - dutinu uzavřenou dveřmi. Místo bylo pojmenováno podle svého vzhledu připomínajícího okna. Prohlubeniny mají formu čtverce nebo obdélníka a jsou vytesané v basreliéfu (polovypouklé plastice skály). Většina z nich je dutinami nebo výklenky, jiné mají formu chodby s hloubkou 4-6 metrů s 12 - 13 postranními dutinami. V některých sektorech jsou vytesány reliéfy na způsob říms a rámů, fungující jako základní dekorace a ochrana. Dnes čelí skála problémům meteorizace. Meteorizace je taková rakovina skály, které dnes musí čelit všechny památky vystavené vlivům počasí. Místo je značně poškozené, bloky kamene s vydlabanými okny se válely pod mohutnou skalní stěnou. Stále ale bylo co obdivovat. Podobná pohřebiště můžeme najít jen nedaleko odtud, nazývají se Combemayo a Quilcate. Od místních kluků jsem si koupil několik zkamenělin mořských živočichů, jež se prý ve velkém množství nacházely na protějším svahu.

Poté jsme zajeli do známého zemědělského centra Tres Molinos. Je to venkovská oblast, kde se chovají krávy, ovce, koně či kde se pěstuje ovoce a zelenina. Nejprve jsme navštívili zdejší okrasnou Zahradu hortensií se spousty krásných kytek. Byly tu fialky, muškáty, tulipány, begónie, kotuče (bílá) aj. K zahradě se z jedné strany lepilo několik prodejních stánků pro turisty kupujících zdejší umělecké předměty. O kus dál jsme navštívili výrobnu sýrů. Dostali jsme ochutnat nejenom sýry, ale i sladké máslo či sladké oplatky. Jelikož zde všichni nakupovali, jako by šlo o život, začal jsem i já. Koupil jsem si kelímek sladkého másla manjarblanco, která jsem poté jedl s chlebem v průběhu celého týdne. Ze začátku mi chutnalo, ale později jsem ho už nemohl ani vystát. Následovala jízda na koni, na slavném peruánském koni známém jako „caballo de paso“. Je to kůň s velkou výdrží a rychlostí na krátkých úsecích. Byla to má první jízda, a tak mě překvapilo, jakou silou musí člověk popotáhnout za uzdu, aby se kůň vydal tam kam chce jezdec. V 18⁰⁰ nám ale túra skončila.

Koupil jsem si 10 chlebů a po delším hledání se ubytoval v Hostalu Delfort. Stál sice US$3, ale nefungovala elektřina ani netekla voda. Cena tomu rozhodně neodpovídala. Jelikož jsem byl unavený a nic jiného než spát se mi nechtělo, tak jsem tam zůstal. V 19³⁰ jsem usnul.

MÍSTNOST VÝKUPNÉHO NEBO VĚZENÍ

28.2.2000 (pondělí)

V 7⁰⁰ mě probudila pěkná zima, jelikož na muzea bylo stále brzo, tak jsem po snídani dvě hodiny dopisoval deník. V 9⁰⁰ jsem vyrazil do Archeologického muzea. Je to univerzitní muzeum a poplatek se nevybírá. Nicméně dotace vítají. Sekretářka byla slušná a příjemná paní, jež měla v květnu odlétat na pozvání do Polska. Tam měla spolupracovat s místními odborníky v oblasti archeologie. Je tu vcelku slušná sbírka především keramiky, ale také textilních, kovových, kostěných či dřevěných nástrojů. Byly tu i mumie a spousta informací o archeologických nalezištích v okolí Cajamarcy.

Z muzea jsem spěchal do Cuarta del Rescate. Vstup platí i do Muzea lékařství, do kostela Belén a do Muzea archeologie a etnografie. Cuarto del Rescate, Výkupní místnost, je vlastně jediná stavba Cajamarcy, jež zde stojí od dob Inků. Je v jakýmsi nádvoří obklopena vysokými zdmi okolních domů. Nachází se na kamenné skále, na níž lze najít vysekané incké trůny, kanály aj. Vstup do místnosti je zablokován provazem, ale ze dvou vstupů lze celou místnost přehlédnout. I místo, kde prý Atahualpa ukázal výši, do které naplní místnost zlatem a stříbrem, aby se zachránil. Ve skutečnosti to je ale místnost, kde byl Atahualpa zadržován, nikoliv místnost, kde bylo výkupné skladováno. Tak nevím.

Poté jsem zašel do Compleja de Belén. V kostele je nádherná vyřezávaná malovaná kazatelna. Hned vedle na místě původní nemocnice je Muzeum lékařství. Je to jedno z nejoriginálnějších muzeí ve španělské Americe. Podle neověřených zpráv byla tato ženská nemocnice postavena na konci 17. století řádem betlemitů. Provozovaly ji ale jeptišky. Ve tvaru kříže se podobá skutečnému křesťanskému chrámu s křížem, kupolí a předním obloukem. Je celá postavena z kamene a má 31 jeskyní umístěných ve svých tlustých zdech, odkud se nemocní účastnili náboženských obřadů. Je tu vystaveno dost lékařských nástrojů, používajících se v nedávné době. Místnosti vpravo, kde byla dříve spíš a kuchyň, dnes zabírá obrazárna moderních cajamarských umělců. Bloky nalevo jsou otevřená a prázdná prostranství.

Následně jsem navštívil Muzeum archeologie a etnografie o něco výše na stejné ulici. V různých výklencích tu jsou ukázány činnosti, jako je nošení velkých nádob, misky, ze kterých se pilo víno či čiča, keramika představující různé druhy ovoce, pracovní nástroje k obdělávání půdy či k tkaní, mumie, či místnost věnovaná archeologickým vykopávkám Maqui-Maqui u laguny Yanacocha. Ta je na Panamericaně ve výšce 4000 m n.m. asi 40 km na východ. Maqui-Maqui byla obydlena již 5000 př.Kr. Vliv Cajamarcy se uplatnil až od roku 1240 n.l. Vyfotil jsem si mimo jiné keramiku představující soulož z kultury Chimú a modlícího se muže se zvířetem z kultury Moche. Byla tu i speciální místnost věnovaná lidem z okolí Cajamarcy a jejich tvrdému životu. Současně několik černobílých fotografií zachycují okolí Cajamarcy, jak vypadalo před několika desetiletími.

Po shlédnutí muzeí jsem spěchal na autobusový terminál ke společnosti Dias, zakoupit si místenku do Trujilla na 22⁰⁰. Zaplatil jsem US$4,5. Následně jsem před terminálem zastavil mikro A a svezl se k Baños del Inca (Inckým koupelím) 6 kilometrů vzdáleným. Vystoupil jsem na hlavním náměstí a zakoupil v protější prodejně lístků vstupenku za US$1. Jedná se o větší komplex betonových lázní vybudovaných za Inků a využívajících místních horkých termálních pramenů. Jsou to malá uzavřená betonová koupaliště. Vstup je ale bohužel vymezen 30 minutami. Tyto baños se nacházejí kolem bazénů, v nichž se chladí vyvěrající 78 stupňů horká voda. Její léčivé schopnosti jsou dány zastoupením organické síry. Terapeutické vlastnosti pramene léčí kožní nemoci (akné), artritidu, revmatismus a bolest jater. V areálu se nachází několik objektů s betonovými místnostmi určenými ke koupání. V malé místnosti je pak lavička, věšáky a betonové schody svažující se do bazénu o rozměrech 1x1 metr. Ten jsem si celý naplnil horkou vodou a 20 minut se rochnil.

Mikrem jsem se vrátil na Plaza de Armas a zašel na internet o dva bloky dál. Bylo 14³⁰. Strávil jsem tu snad tři hodiny popisováním krádeže svého batohu a stahováním článků z Bolivian Timesů. Nakonec jsem snad jen omylem platil jen o málo víc než 1 dolar. V 17⁰⁰ začalo pršet a pršelo tak vydatně, že se ulicemi začala brzo valit voda, jako korytem řeky. Na ulici bylo opravdu 5 cm valící se vody. Pomalu déšť začal utichat až v 18⁰⁰ ustal zcela. Chtěl jsem si ještě jednou prohlédnout Katedrálu, ale byla již zavřená. Vydal jsem se tedy pomalu na terminál.

Od 19⁰⁰ jsem dopisoval deník a plánoval Trujillo. Cajamarca se zdá býti klidným mírumilovným městem venkovského rázu. Snad jen probíhající karneval kazil náladu turistům, jež se stávali středem zájmu místní omladiny. Bez ostychu házeli na turisty vodu v plastikových sáčcích. Někteří si dokonce pronajali mikro a vodu házeli z něho. Viděl jsem i kamión s vědry vody. Samozřejmě, že i na mne se pokusili vylít jedno vědro. A musím říci, že se jim to povedlo. Vzal jsem to sice s úsměvem, ale ten mi s poklesem venkovní teploty začal zamrzávat. Opravdu pitomý způsob zábavy.

Po 22¹⁰ jsme konečně vyrazili. Opět pršelo. Cesta byla jednoduchá a postupně, jak jsme se blížili k pobřeží, bylo stále větší vedro. První dvě hodiny jsem pozoroval video „Šest dní a sedm nocí“ s Harrisonem Fordem a jednou blondýnkou, jež porucha na letadle donutila přistát na pustém ostrově. Je to líbezná romantická, trochu akční komedie.

CHRÁM MĚSÍCE

29.2.2000 (úterý)

Ve 4³⁰ ráno jsme přijeli do Trujilla. V autobuse jsem spal až do 7³⁰. Celý den jsem se podivoval, jaký to mají tady v Peru podivný kalendář. Celý den jsem se setkával s datumem 29. února. Až později mne napadlo, že se může jednat o přestupný rok.

Trujillo je se svými 750 000 obyvateli třetím největším peruánským městem. Město založil roku 1536 Pizarro a dodnes si město udržuje svoji působivou koloniální atmosféru. Kolem Trujilla je spousta významných míst kultury Chimú a Moche a jsou zde i příjemné pacifické pláže. Trujillo bylo také prvním městem v Peru, které vyhlásilo nezávislost na španělské říši. Taxíkem jsem se svezl na Plaza de Armas. Je to prostorné a atraktivní náměstí s impresivním sousoším peruánských hrdinů v boji za nezávislost v jeho středu. Kolem náměstí je mnoho elegantních velkých obytných koloniálních domů. Ty mají v Peru takřka ojedinělé překrásné tepané zábradlíčka ze železa a spolu s jasnými pastelovými barvami fasád působí pohádkově. Odtud jsem pěšky došel až ke společnosti „14“ na ulici Moche, abych zjistil cenu a čas autobusů odjíždějících na Huaraz. Autobus na Huaraz jezdí večer ve 20⁰⁰. Je to ta nejlevnější společnost, jež jsem zde sehnal. Stojí US$7 a jízda trvá 9 hodin.

Vrátil jsem se zpět na náměstí a čekal, až se turistické kanceláře otevřou. Koupil jsem si hamburger s džusem a poté dvakrát sendvič s džusem. To byla snídaně. Mezitím jsem si procházel kostely. Katedrála znovupostavená v druhé polovině 18. století za moc nestála. V 9⁰⁰ konečně otevřela Guía Tours a já se informoval o místních pamětihodnostech a přírodních krásách. Okolo Trujilla tu je spousta archeologických nalezišť. V Údolí řeky Moche jich je prý 2000! Mnoho z nich už ale je téměř zapomenuta. Setkáváme se tu s pouze dvěma kulturami. S kulturou Moche a kulturou Chimú. Kultury Chimú a Moche byly podobné kultuře teltécké z oblasti dnešního Mexika, jelikož také stavěly chrámy zasvěcené Slunci a Měsíci. Mexická kultura ale používala kámen. Chimú sušené hliněné cihly zvané adobes (vepřovice). Mezi nejnovější velké objevy patří ruina kultury Moche nazývaná El Brujo, asi 60 kilometrů od Trujilla. Porovnal jsem ceny Guía Tours s ostatními a nakonec u ní koupil tříhodinovou túru k chrámu Arco Iris, městu Chan Chan a Huanchacu za US$10. V 10⁰⁰ jsme ve složení já, Švýcar, Brit a Kanaďan vyrazili k Arco Iris (Duhovému chrámu). Lístek byl zahrnut v ceně a platí na všechna tato místa spolu s Muzeem u Chan Chan a Huaca Esmeraldou (pojem „huaca“ znamená v kečuánštině umělou plošinu, kde se konaly bohoslužby). La Huacu Esmeraldu jsme nenavštívili z důvodu probíhajících rozsáhlých restaurací. Byla objevena náhodou roku 1923 pod nánosy písku. Dnes se nachází ve velice špatném stavu díky vlivu El Niño.

První skupina památek, kterou jsme shlédli, patřila kultuře Chimú (také Chimor). Na území Trujilla se kultura rozvíjela přibližně od 1000 n.l. do 1470 n.l. Umělecké výrobky byly méně zajímavé než u dřívější kultury Moche, o které se ještě zmíním. Jejich výroba byla spíše masová. Nicméně metalurgie byla jejich silnou stránkou. Kultura měla vrozené nadání při zpracování zlata, a proto byli její umělci vládnoucími Inky donuceni odejít do jejich hlavního města Cuzca. Kultura Chimú převážně nepoužívala žádné oblečení, pouze opasek s plátnem vepředu a vzadu. Chimú je městskou společností a jejich hlavní město v sobě ukrývalo na 10 000 přístřešků různé kvality a významu. Jmenovalo se Chan Chan. Chimú měli legendu, že Chan Chan založil král, jež sem přijel na loďce s ženami a dětmi. Jejich říše se rozmáhala od Chancay kousek od Limy do Guayaquilu v dnešním jižním Ekvádoru. Kolem roku 1460 bylo město Inky poraženo, ale vykradeno bylo až s příchodem Španělů.

La Huaca Arco Iris – Duhový chrám je dílem kultury Chimú. Je obehnán vysokou obrannou zdí a má pouze jeden vstup. Celý je postaven z hliněných cihel. Je to nejlépe zachovalý chrám v okolí Trujilla, protože až do 60. let 20. století byl ukryt pod nánosy písku. Nicméně efekt El Niño způsobil roku 1983 velké škody. Moc by z chrámu nezbylo, kdyby nebyl celý zrekonstruován a zrestaurován. Člověk tu alespoň získá představu o mohutnosti chrámu a jeho reálné podobě. Vnější zdi jsou dva metry široké a uzavírají plochu o rozloze 3000 m². Původně byl chrám pomalovaný. Zvnějšku jsou ještě tu a tam vidět ornamenty. Uvnitř vnějších obranných zdí je objekt o rozloze 800 m² a o dvou úrovních s celkovou výškou 7,5 metru. V chrámu žili kněží. Basreliéfy na jeho zdech jsou zřetelnější. Jejich restaurace proběhla roku 1960. Tyto ornamenty zachycují duhu - původně byla dokonce malovaná v sedmi barvách. Uprostřed duhy je dvouhlavý had – symbol vody a plodnosti. Podle jiných to jsou dva draci, a proto se tomuto chrámu také říká Chrám draka. Tehdejší civilizace ale neznala draka, a tak se chrám nazývá Chrámem duhy. Po rampě (Chimú ani Moche nepoužívali schody ale rampy - využívali totiž často lam) jsme se dostali až na vrchol chrámu. Získali jsme báječný rozhled po okolí. Okolo chrámu byly před tisíci lety pole a pastviny. Dnes se tu rozmáhá městská zástavba. Na vrcholu chrámu je patrný i oltář, kde se obětovalo. Kolem chrámu je uvnitř vnějších obranných zdí spousta malých prostor obehnaných zdí. Tyto prostory přiléhají k hlavnímu chrámu. Sloužily pravděpodobně jako spižírna pro jídlo vybírané jako daň nebo pro dívky, jež zde tkaly a dělaly další domácí práce a čekaly až si je nějaký král vybere za manželky. Vstup tam byl pouze po žebříku se shora. Střecha byla postavena ze dřeva a slámy.

Po prohlídce chrámu jsme zajeli do Muzea de Sitio Chan Chan, které se věnovalo životu, práci a umění této kultury Chimú. Po muzeu následovalo samotné Chan Chan, asi 5 kilometrů na západ od Trujilla. Chan Chan bylo postaveno neznámým etnikem již roku 900 n.l., ale hlavním městem chimúské říše se stalo až roku 1300 n.l. V době příchodu Španělů žilo na ploše 20-28 km² 50 000 obyvatel. Je to největší předkolumbijské město v Americe a největší hliněné město na světě. Bylo to velmi bohaté hlavní město a vystavovalo neuvěřitelné množství zlata, stříbra a keramiky. Po porážce od Inků bylo město ponecháno samo sobě. Inkové se nesnažili obrovské bohatství odvést, šlo jim o území. Po příchodu Španělů začalo rabování a do dnešní doby zde po nich zůstaly jen pobořené holé zdi.

Jedná se o komplex devíti paláců obehnaných ochrannými zdmi a nazývaných citadely. Zdá se, že každá citadela patřila pouze jednomu vladaři. Po smrti vládce připadla citadela dědicům a nový vládce si musel postavit svoji vlastní citadelu jako sídlo své vlády. Ne všechny citadely jsou stejné. Jen ty poslední mají trojí organizaci: obytnou, administrativní a pohřební. Každý komplex zahrnuje cesty, obytné čtvrti, vzorně zavlažované zahrady, pyramidy, nekropole, nádrže, hrobky aj. My jsme navštívili pouze jednu citadelu - palác Tschudi, pojmenovanou podle švýcarského naturalisty, který zde pobýval na počátku 19. století a roku 1851 vydal ve Vídni Peruvian Antiquities.

Do paláce Tschudi jsme vstoupili tlustou obrannou zdí. Uvnitř nás uvítalo obrovské ceremoniální náměstí. Na restaurovaných zdích byly zřetelně vidět ornamenty nutrií, ryb a pelikánů. Nad nimi se kolem dokola náměstí táhly linie reprezentující vlny. Bůh moře byl u kultury Chimú velmi důležitý. Lidé v něj věřili, protože moře je živilo. Náboženskou důležitost pro kulturu měli Měsíc a moře, nikoliv Slunce a země, jako tomu bylo u Inků. V jedné části chrámu je i obětní oltář, kde si svého boha snažili naklonit. V paláci bylo několik svatyň a i když zdi nejsou tak restaurované jako na ceremoniálním náměstí, je vidět, že dekorace je daleko působivější. Ochranné zdi a stěny budov jsou postaveny z adobe, jsou zdobené nikami a basreliéfy, pak oštukované a pomalované. Různé čtvercové a diamantové ornamenty nejsou jen ozdobou zdí, ale představují i rybářské sítě. Druhé náměstí již nebylo tak zajímavé. Nejsou tu ani vysoké zdi ani ornamenty. Neuvěřitelné pověsti se zde povídají o královské místnosti. Podle dobových zpráv v ní bylo uloženo obrovské bohatství. Z královského křídla již nezůstalo vůbec nic. Totiž, když se Španělé o jeho existenci dozvěděli, místo důkladně vyplundrovali.

Dále jsme prošli kolem obrovského vypuštěného a již nefunkčního bazénu – původní zásobárny vody. Jeho rozloha je 130 na 45 metrů. Pohřební část citadely má formu pyramidy, na kterou vede rampa. Kolem hřbitova byly roztroušeny menší spižírny. Od pyramidy jsme se úzkou uličkou dostali k Chrámu Měsíce. Z důvodu perfektní akustiky to byla pro jiné konferenční místnost. Je tu 24 výklenků - sedadel a spolu se 4 vchody to dává magické číslo 28 této kultury.

Palác je dosti rozsáhlý a nebýt šipek a lan vymezujících cestičku, snadno bychom zabloudili. Je tu spousta informačních tabulí vztahujících se především ke konzervaci ornamentů na zdi aj. Na prezervaci zdí se používá toaletní papír se speciálním palmovým přípravkem. Zdi se stavěly tak, že do spodu se dávaly větší kameny, pak menší a nakonec hliněné cihly, jež se také postupně zmenšovaly. Zeď se tak nahoru stále zužovala. Stěny chrámu a všech jeho místností byly vysoké pět metrů. Ty nejvyšší vnější obranné zdi dosahovaly neuvěřitelných 10 metrů. Tím byli Chimú po dlouhou dobu neporazitelní. Až Pachacutec použil lest. Věděl, že město bere vodu z hor, a tak tok řeky chytře přehradil. Inkové tak tuto kulturu porazili až po 10 letech! Dnes dosahují této výše pouze ty restaurované. Neúprosné deště posledních let se nesmazatelně zakusují do těchto hliněných staveb jako do pískového hradu na pláži. Vedle haqueros - vykradačů, je dnes počasí ovlivněné El Niñem hlavním problémem nejen pro Chan Chan, ale i pro všechny památky, které nám po celém pacifickém pobřeží zanechaly staré kultury. Jejich stavby jsou hliněné, postavené z vepřovic, a tak si každý zajisté dokážeme představit, jaký rozkladný vliv deště mají.

Efekt El Niño je pro archeology největším problémem pro prezervaci starověkých památek. Myslím si, že nebude od věci si o něm něco říci. Jedná se totiž o celosvětový problém. El Niño nebylo běžné před 15 000 lety, ale začíná se častěji projevovat před 5 000 lety. Je to přibližně v tu dobu, co se na západním pobřeží Jižní Ameriky začaly objevovat první organizovaná společenství. Tak potřebné deště se odrazily v rozvoji zemědělství. Pojem El Niño ve španělštině znamená „malý chlapec“, „Kristovo dítě“ nebo pouze „Jezulátko“, protože většinou přichází kolem vánoc. Tento pojem je nutno odlišit od pojmu La Niña, který znamená „malá dívka“ a je označováno také jako „anti El Niño“, protože většinou přichází po efektu El Niño. Jak ale k oběma událostem dochází?

Za normálních okolností formuje počasí západního pobřeží Jižní Ameriky od jihu proudící studený Humboldtův proud. Za normálních okolností také vane vítr přes Pacifik od východu na západ. Takže na západě je hladina oceánu o půl metru výše. Také teplota povrchové vody tam je o 8 °C vyšší. Stoupající teplejší vzduch způsobuje vanutí tzv. pasátů směrem na západ Pacifiku, kde způsobuje monzunové deště. Naopak chladnější voda na východě je sice bohatší na výživné látky (je tu proto i mnoho ryb), ale klima tu je suché. Při jevu El Niño (teplý efekt) přichází do oblasti západního pobřeží Jižní Ameriky velmi teplé vody od severu, z rovníkových oblastí Tichého oceánu. Tím se oslabí pasáty nesoucí vláhu z východu na západ Tichého oceánu. Teplejší vzduch způsobuje více srážek a většina vláhy spadne bez užitku již ve východním Pacifiku. Pokud vše trvá několik měsíců, nic se neděje. Vše se vrátí k normálu. Jakmile však teplý efekt potrvá až do jara či léta, je zle. Teplá voda je sice chudá na živiny, ale obyčejně suché pobřeží prožívá úrodný rok. To se neobejde bez devastujících záplav a jejich rušivého vlivu na starověké památky. Při La Niña (studený efekt), který často následuje za efektem El Niño, je východní Pacifik chladnější a převládají větry vanoucí od východu na západ. Východní část Pacifiku je proto sušší a voda chladnější. Celý systém osciluje mezi studeným a teplým přibližně každé 4 roky. Původně to bylo mezi 5-8 lety.

Peru je příkladem země, kde i krátkodobá předpověď vlivu El Niño je důležitá. Zatímco efekt El Niño je nepříznivý pro rybáře, protože s sebou nese nižší úlovky (a následně i vymření mnoha populací mořských ptáků), a příznivý pro farmáře, protože s sebou přináší životodárné deště, efekt La Niña postoje rybářů a farmářů obrací naruby. Předpověď vlivu El Niño vede farmáře k vysetí především rýže. Naopak při vlivu La Niña se vyseje bavlna, která má hlubší kořeny a snese tak sušší klima. Bohužel, dopady obou efektů jsou celosvětové. Snad nejsilnější El Niño za posledních 40 let bylo v letech 1997-98. Způsobilo například obrovské záplavy v Chile, rozsáhlý smogový mrak nad Indonésií, sucha v Austrálii, na Novém Zélandu, Thajsku a v Malajsii, lesní požáry v Indonésii, hladomor v severní Koreji, hurikány podél amerického pacifického pobřeží, klidnější hurikánové období v Atlantiku, epidemii cholery nebo encefalitidy a další katastrofy v jiných oblastech naší planety. Ale to jen na okraj. Vraťme se zpět do největšího hliněného města na světě.

Prohlídku paláce Tschudi jsme zakončili Chrámem Měsíce. Člověku vyvstává spousta otázek o rozlehlosti celého místa. Celý komplex Chan Chan zahrnuje dalších osm podobných paláců! Komplex je rozsáhlý proto, že zemřelý král byl pochován ve svém paláci, ale další král si začal stavět svůj vlastní palác. Co král, to palác. Devět králů, devět paláců. Jednoduché. Památkáři soustředili tu trošku finančních prostředků od turistů a státu do paláce Tschudi, aby ho zakonzervovali a částečně restaurovali od neúprosných dešťů. Zbylé paláce jsou ponechány svému osudu. Na jejich ochranu nejsou peníze, nikdo je nestráží, nikdo tam nezavítá. Turisté jsou od jejich prohlídky odrazováni nejenom špatným stavem památek, ale též nebezpečím krádeží.

Místo jsme poté opustili a kolem dalších neudržovaných polozbořených paláců jsme se dostali zpět na Panamericanu a pokračovali dále na Huanchaco, malé městečko na pacifickém pobřeží. Kromě krásného kostela postaveného na základech staršího tu jsou i nádherné pláže. Vlny byly krásné a vysoké, a tak mě ani nepřekvapuje informace, že nedaleko odtud se každoročně pořádá světová surfařská show. Po vlnách se tu vedle surfařů prohánějí i rybáři na svých loďkách postavených z rákosu. Tyto caballitos de totora mají původ u kultury Moche a dodnes se vyrábí pro rybářské a sportovní použití. Princip výroby i používání těchto plavidel je starý 2000 let. Rybáři sedí obkročmo na přední části loďky a chycené ryby hází do otvoru za sebou. Nesedí tedy kupodivu v tom otvoru, jak jsem se zprvu domníval. Tím jsem si vyjasnil i pojmenování loďky - caballitos znamená koníčci. Loďka vypadá jednoduše a dá se vyrobit velice rychle během několika hodin. Po každé jízdě se musí sušit, protože rákos nasákne vodou. Tím se samozřejmě prodlouží i životnost loďky.

Ve 13⁰⁰ jsme se vrátili zpět do Trujilla. Plánoval jsem ještě vlastní soukromé shlédnutí Huacy del Sol a Huacy de la Luny (Chrámu Slunce a Měsíce). Oba objekty jsou pyramidy patřící kultuře Moche. Kanaďan a Švýcar se ke mně s radostí přidali a spolu jsme ihned vyrazili k ulici Los Incas u Calle Suaréz. Odtud jsme vzali levnou přepravu k oběma chrámům, 10 kilometrů na jihovýchod od Trujilla. Nastoupili jsme do starého Chevroletu z roku 1966. Jeho původní motor, jež spotřeboval 1 galon na 20 km byl vyměněn za japonský s poloviční spotřebou. Stáří auta a prodělané opravy na něm byly znát. Kdybych v něm nejel, nevěřil bych, že něco takového ještě může jezdit. Naštěstí jsme v pořádku dorazili k Chrámu Měsíce a zakoupili vstupenku.

Oba chrámy byly založeny říší Moche asi 700 let předtím, co Chimú postavili Chan Chan. Kultura Moche je nazvána podle stejnojmenné řeky ústící pod Trujillem do Pacifiku. Navázala na starší kultury v období, kdy v Izraeli hlásal slovo Boží Ježíš Kristus. Práce s keramikou, textiliemi a kovy byla na vysoké úrovni, a proto jsou také jejich archeologické stavby tak grandiózní. Kultura Moche vytvořila jedny z nejkrásnějších hrnčířských výrobků, které mohou být v peruánských muzeích k vidění. To, co zanechaly na svých vázách je dnes pro nás jediným zdrojem informací o jejich kultuře. Jsou tu zobrazeny lidé, jejich úrody, domestikovaná a divoká zvířata. Jiná keramika zachycuje vykonávání trestů, amputace a fixování zlomených končetin aj. Sexuální tématika je velice realistická. Často se jedná o masturbaci, felaci a homosexuální styk. Jiné scény zahrnují ceremoniální obřady a vůbec každodenní život. Mochicové byly přísně rozděleni do tříd. Důležití lidé, především knězi a bojovníci žili co nejblíže velkým ceremoniálním pyramidám, zatímco umělci, farmáři, rybáři, služebníci a otroci žili dále. A jak to tak bývá, okolo roku 700 n.l. začíná kultura upadat. Prosazuje se bojovná kultura Huari.

Chrám Měsíce stál několik desítek metrů před námi a my se už chvěli nedočkavostí, až spatříme jeho krásné fresky. S průvodkyní Margaritou jsme se k němu po chvíli vydali. Průvodcovství bylo zahrnuto v ceně lístku a anglicky mluvící průvodkyně nám skutečně řekla spoustu zajímavých informací. Chrám je situován na úpatí vyšší černé kamenné hory, na které bylo nalezeno 42 koster - pravděpodobně vězňů. V samotném chrámu bylo nalezeno 18 hrobů. Jen 6 či 7 bylo hledači pokladů nedotčeno. Pyramida se skládá z 6 chrámů postavených postupně během stovek let v úrovních jeden nad druhým. Proto dnes chrám vypadá jako pyramida. Vrchní plošina má délku strany 15 metrů a výšku 2,20 metrů. Každý vládce chtěl mít chrám ještě vyšší a působivější, a tak dosavadní palác zasypal a nad něj přistavil další patro. Tím zakonzervoval i překrásné polychromované malby na zdech původního paláce, které se dnes nacházejí v perfektním stavu. Různé reliéfy nástěnných fresek zachycují tvář boha - smějícího se, zuřícího, smutného, překvapeného... Pouze hledači pokladů je na určitých místech nevědomky poškodili. Celé místo neprošlo žádnou restaurací. Barva se jen zakonzervovala, aby nezanikla. Je nepochopitelné, jak si malby mohly přes ty stovky a stovky let udržet svou sytost a nerozpadnout se. Vždyť dnes musíme natírat plot každý třetí rok, aby k něčemu vypadal. Přitom technika Mochiců nevypadá nijak složitě. Zdi z vepřovic jsou nejprve nabíleny jemnou vrstvou vlhké hrnčířské hlíny. Po vyrytí kreseb se na usušený povrch nanášely barvy obsahující anorganické pigmenty barvy žluté (limonit), červené (krevel), černé (burel), bílé (mastek) a modré (železo). Nakonec byly barvy zakonzervovány lepkavou tekutinou vyrobenou pravděpodobně ze zeleniny nebo ovoce jako je strom sapote.

Z toho důvodu, že každý chrám je postaven na jiném – starším, je možno shlédnout pouze vrchní dvě platformy pyramidy. Spodnější patra již byla archeology částečně prozkoumána a pro jejich zachování opět zaházena. Odkryté malby ve vrchních patrech jsou chráněny dřevěnou plechovou střechou. Celý chrám je přitom postaven, jak jsme se již zmínil, z vepřovic. Musel to být neuvěřitelný počet cihel, jež se musely vyrobit. Hliněné cihly byly daněmi lidí. Jsou na nich vyobrazeny znaky toho kterého řemesla - otisky ryby, psa, kříže aj. Celkem to je na 100 různých znaků.

Naproti Chrámu Měsíce se přes pouštní rovinu nachází Chrám Slunce kam ale není pro turisty žádný přístup. Tato masivní 342 metrů dlouhá, 159 metrů široká a 45 metrů vysoká struktura je největší předkolumbijskou stavbou v Jižní Americe. Stavba se skládá z neuvěřitelných 140 milionů vepřovic. Nejsou peníze na restauraci, a tak se chrám ztrácí pod nánosy písku. Přes svoji monumentálnost není zajímavější než Chrám Měsíce, který jsme navštívili. Na poušti mezi chrámy byly ve své době noblesní domy vyšší vrstvy. Procházela zde i ulice široká na 15 metrů! Bylo to hlavní město kultury Mocha. Místo se časem zaválo pískem a pozdější kultura Chimú a Inků zde měla pohřebiště. Mnoho hrobů ale při vykopávkách již bylo nalezeno vykradených.

V 16⁰⁰ jsme sešli zpět ke vstupu a já si koupil suvenýr zpodobňující jednu „božskou hlavu“. Abychom sehnali transport zpět do Trujilla, vyrazili jsme pěšky ke křižovatce u Chrámu Slunce. Odtud jsme si stopli mikro až na ulici Los Incas do Trujilla. Zde jsem se Švýcarem začal shánět informace o dopravě k ruinám Sechín. Jak jsem se dozvěděl, stojí zato. Přímo k ruinám, do městečka Casma, žádný autobus nejede. Nejprve musím do Chimbote a poté mikrem dál do Casmy. Do Chimbote odjíždí každou hodinu autobus společnosti El Alquile a cesta trvá 2 hodiny. Takže o zábavu mám zítra postaráno. Začal jsem shánět ubytování. Byl jsem pořádně unavený. Vše bylo drahé nebo přeplněné. Po hodince běhání jsem se ubytoval za terminálem autobusové společnosti „14“ na ulici Moche.

SECHÍNŠTÍ BOJOVNÍCI

1.3.2000 (středa)

Ráno jsem nastoupil v 8⁰⁰ autobus na Chimbote. Chimbote je největší rybářský přístav v Peru. Bohužel od šedesátých let vede nadměrné rybaření k omezujícím se úlovkům. Přes tuto skutečnost a přesto, že město bylo roku 1970 zničeno zemětřesením, populace roste a dosáhla již čísla 300 000. Přibližně tolik obyvatel má Cuzco. Turistu zde ale nic zajímavého nečeká. Tedy kromě Údolí Svaté řeky. Toto údolí se nachází asi 20 kilometrů nad Chimbote a je velice málo prozkoumáno. Turisté zde mohou očekávat množství neznámých archeologických nalezišť. Nechal jsem údolí údolím a přestoupil do dalšího pojízdného prostředku, jehož stáří si neodvažuji ani odhadnout. Tito veteráni zajišťují spojení do hodinu vzdálené Casmy a zpět. Casma byla původně významný koloniální přístav, který byl čas od času vypleněn piráty. Městečko pomalu upadalo a konečnou ránou bylo zemětřesení roku 1970, při kterém byla Casma z větší části zničena.

Na náměstí jsem přestoupil do dalšího starého Chevroletu a nechal se svézt k archeologickým ruinám Sechín, jen 5 kilometrů vzdáleným. Zanedlouho jsem byl vyhozen u odbočky vedoucí na Sechín. Přes cestu se klenula krásná betonová brána ujišťující turistu, že ruiny Sechín leží nedaleko. Po asi půl kilometru jsem došel k Muzeu Regional de Casma „Max Uhle“. Vymohl jsem si opět slevu pro studenty. Muzeum mělo několik modelů týkajících se nejenom Sechínu, ale i okolních archeologických nalezišť. Jedním z míst jsou geoglyfy na Pampě Coloradě asi 10 minut od Sechínu. Původ těchto rozsáhlých obrazců na hoře Buenos Aires se klade mezi 1500 př.n.l. a 200 n.l. Jiným místem, 18 kilometrů na jihovýchod od Casmy, je pyramidální bilatelárně symetrická konstrukce s třemi platformami ve formě U. Je to chrám Moxeque, který je vyzdvihován pro svou velikost a vnitřní organizaci. Chrám má červenou barvu a na vrchní platformě má umístěny velké barevné modly. Jiný pozůstatek předinckých kultur je chrám Las Aldas na 345. kilometru Panamericany. Las Aldas bylo obydleno již před 5 000 lety do období kultury Chimú. Se svými stupňovitými platformami, centrálními i postranními rampami a obdélníkovými náměstími to je jedna z nejrozsáhlejších archeologických zón. Po shlédnutí přízemní - keramické části muzea s mumií jsem se vydal k sechínskému chrámu.

Samotná kultura Sechín je jedna z nejstarších v Peru. První zmínky pochází již z období 1600 př.Kr. Ruiny patří k těm nejdůležitějším a nejzachovalejším ruinám na peruánském pobřeží. Poprvé tu byly prováděny vykopávky roku 1937 pod dohledem významného peruánského archeologa Julia C. Tella. V době, kdy se chrám stavěl, vládl v Izraeli Mojžíš a v Egyptě faraón Ramesse II. Chrám je zasazen do úpatí kamenného svahu vyššího kopce, a tak jeho obcházení za neúprosného žáru slunce dalo zabrat. Nicméně pohled na chrám byl se shora úžasný. Chrám byl zevnitř bohužel nepřístupný. Vypadalo to, že chrám byl pohřben pod sesuvem půdy a je pomalu odkrýván. Pouze na vnějších zdích jsem mohl pozorovat do basreliéfu vyryté tváře, postavy či různé obrazce 3 500 let staré. Některé jsou až 4 metry vysoké. Byly vyryty do kamene či hlíny a většinou šlo o podobu ozbrojených válečníků, zuřivých válečníků, o zohavené lidské hlavy, rozsekaná těla a vnitřnosti. Hrůzné scény rozčtvrcení jsou interpretovány jako výsledek válečného a ideologického konfliktu nebo symbolického rituálu. Celkově to působí dosti silně. Podle některých archeologů to jsou nejzajímavější kamenné skulptury předkolumbovského Peru.

Pod chrámem je spousta odpočívadel, kde se dá ve stínu stromů pohodlně relaxovat. Kromě Argentinky, jež přišla později, jsem tu byl jako turista sám. Vládl zde klid a pohoda a vše patřilo jenom mně. Poobědval jsem, popovídal si se sympatickou Argentinkou a vydal se zpět k silnici. Procházel jsem pod zelenými stromy obsypanými různobarevnými květy. Z větve na větev přelétávali malí ptáčkové. Mezi nimi mě zaujal jeden úplně červený. Přes prašnou cestu zase přebíhaly vyplašené ještěrky. Jen nerad jsem se loučil s takovou rajskou oázou. U silnice jsem se potom pokoušel odchytit jakýkoliv dopravní prostředek směřující na Casmu. Doprava zde byla řídká a pokud něco náhodou jelo, bylo to přeplněné. Až ve 13³⁰ jsem konečně odchytil mototaxi - motorovou tříkolku. Sedl jsem si na zadní sedačku překrytou plachtou, řidič zařadil spustil spojku a my hlučně vyrazili vpřed. Svěží jízda skončila až u autobusu směřujícího na Huaraz. Odjížděl během několika minut. Sice jsem teď plánoval jít na internet a na Huaraz jet až přes noc, ale nakonec jsem dal přednost pověstné scenérii cesty, jež se dá vidět pouze za světla. Čekalo nás celkem 150 km jízdy po neupravené cestě přes Černé Kordillery. Zaplatil jsem US$4,5.

Šlo o menší autobus jedoucí již z Chimbote, jež zde pouze doplňoval stav. Jeli jsme stejnou cestou, jež vedla i na Sechín. Kdybych věděl, že tudy kolem 14⁰⁰ něco pojede, stopl bych si autobus zde. Zprvu jsme jeli po asfaltce protínající písčito-kamenitou poušť a pomalu jsme se blížili ke skalnatým vyprahlým horám. Podél řeky jsme projížděli úrodnou zelenou oázou s mnoha plantážemi banánů, mang, jablek, pomerančů aj. Asfaltová silnice se změnila v hlinito-kamenitou cestu. Autobus se postupně naplňoval, i když se osazenstvo měnilo. Stoupali jsme neustále do hor. Ochladilo se a mraky narážející na vysoké hory spustily jemný déšť. Vyprahlá pustina změnila charakter. Okolní stráně hor jsou porostlé hustou trávou. Po několika hodinách jsme se dostali až na hřeben černého pohoří Cordillera Negra. Sedlo se jmenuje Punta Callán a nachází se jen 30 kilometrů před Huarazem. Nadmořská výška - 4225 metrů. To, že jsme ještě před několika hodinami projížděli Sechínem v nadmořské výšce 90 m n.m., to byl pro autobus vskutku úctyhodný výkon. Je odtud jeden z nejkrásnějších panoramatických pohledů na Cordilleru Blancu - Bílé Kordillery. Slunce již zapadalo a nám se na obzoru hluboko v údolí mezi vysokými horami naskytl úžasný pohled na oranžově zbarvenou oblohu. Již dlouho jsem nic tak pěkného neviděl. To se již ale autobus převalil přes hřeben a řítil si to serpentinami do Huarazu, posazenému v údolí mezi již zmíněnými Černými a Bílými Kordillerami.

K osvětlenému Huarazu o plných 1134 metrů níže, jsme sjížděli snad hodinu a půl. Zdálo se to nekonečné stále pozorovat pomalu se přibližující město. Ve 20³⁰ jsme konečně zastavili nedaleko centra. Koupil jsem si deset chlebů a po delším hledání našel levnější Hostal Chang Roca na ulici Julián de Morales. Ceny hotelů tu jsou překvapivě vysoké. A to tu jsem mimo sezónu. Najedl jsem se, dopsal deník a pročetl průvodce na další den. Zítra vyrazím do archeologického naleziště Chavín a pozítří k Laguně Llanganuco, posazené přímo pod Huascaránem, nejvyšší horou v Peru.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt