|
|
|
|
Z Čech až na konec světa den první a druhý 26.-27.6.2000 Plni očekávání odjíždíme v půl třetí z Kulaťáku směrem k Ruzyni. Krátce se zastavujeme ve výčepním zařízení na jedno pivko, aby se lépe šlapalo. Na letišti samozřejmě mírně nestíháme, navíc Mlýko začíná mít pocit, že mu něco chybí. Odlet vyřizujeme frajersky na poslední chvíli u přepážky pro business class. Nakonec jsme to stihli a odlétáme malým vrtulovým letadlem směr Kodaň. Z Kodaně letíme už větším proudovým letadlem. Cesta je dost nudná, protože není vidět nic jiného než mraky. Na letišti probíhá vše hladce až do chvíle, kdy zjišťujeme, že nemáme kola, Yátro nemá jednu brašnu a Mlýkovi se potvrzuje jeho předtucha. Zapomněl v Praze půlku stanu. Je 21:30, venku leje a brutálně fičí vítr , my nikam jet stejně nemůžeme, protože musíme, čekat až nám dopraví kola, která údajně cestují přes Frankfurt nad Mohanem. Přilétá letadlo z Frankfurtu, naše kola nikoliv, čekáme dále. Ve 3:30 přilétá další letadlo z Frankfurtu, naše kola se opět neobjevují. Jsme dost unavení, jdeme spát. Stan stavíme v závětříčku na parkovišti před letištěm. Stan máme jenom jeden, přestože je určen pro dva lidi, “spíme” v něm čtyři. Budím se v sedm, Mlýko s Yátrem odcházejí zpět do haly, já s Mojžim vyleháváme do doby, než nás vyhazuje policajt. Celý den trávíme na letišti, v půl šesté večer se konečně objevují naše kola, Yátrova brašna se už ale asi nenajde. Vyrážíme s cílem dojet do Reykjavíku. Fouká větřík asi tak 100 km/hod, takže se proti němu dá jet opravdu velmi špatně. Po nějakých dvaceti kilákách to vzdáváme, zajíždíme do vesnice Vogar. Místní domorodec předpovídá ještě horší počasí, nabíráme vodu a u jakéhosi ovčína stavíme v závětří stan. Bude to asi zase super noc. Dnes jsme urazili 20 km.
_________________________________________________________________________________ Nákupní horečka v Reykjavíku den třetí 28.6.2000 Do Reykjavíku přijíždíme po poledni. Sháníme stan, vypadá to, že půjčení vyjde na víc peněz než koupě zcela nového, tak bereme nový za 7800 ISK. Není to zrovna levná záležitost, ale bez stranu bychom mohli jet rovnou domů. V obchodě jsou navíc ochotni uschovat druhou půlku nekompletního stanu, kterou momentálně nepotřebujeme. Nakupujeme ještě nějaké jídlo (jen tak pro představu: sůl 57 ISK, cukr 80 ISK, olej 120 ISK, chleba 210 ISK, ovesné vločky 110 ISK). S vědomím, že kurs CZK:ISK je asi 1:1,85, skoro přestávám mít hlad. Ještě že máme plno jídla z Čech. Po menším bloudění se dostáváme na silnici číslo 1, která vede okolo celého ostrova. Vydáváme se východním směrem, takže se pokusíme objet Island proti směru hodinových ručiček. Neustále fouká silný vítr pro nás tím “nejvýhodnějším” směrem, tedy od východu. Jede se dost obtížně, navíc začínají nepříjemné kopce. Balíme to v devět večer asi 20 kiláků za Reykjavíkem, vaříme a spíme v závětří pod pešuňkem silnice. Ujeli jsme 40 km.
den čtvrtý 29.6.2000 Vstáváme v osm, venku je hnusně. Jedeme snad tři hodiny furt do kopce. Cestou se konečně seznamujeme s prvním horkým pramenem. Zem je kolem pěkně žhavá a strašlivě tu smrdí sirovodík. Přijíždíme do Selfossu, na místní poště píšeme a posíláme nějaké pohledy. Já posílám tři a stojí mě to 300 ISK (50 pohled, 50 známka). Po obědě pokračujeme směrem k Helle, pomalu si už zvykáme, že vítr na Islandu fouká asi pořád, navíc téměř vždy proti, někdy ze strany a do zad NIKDY. Ve vesnici Hvolsvöllur opouštíme silnici číslo 1 (zahýbáme na silnici č. 261) a kousek za odbočkou pro dnešek končíme. Spíme na místě s pěkným výhledem na okolní krajinu, jediným problémem jsou mračna vlezlých a savých komárů.
den pátý 30.6.2000 Ráno pěkně svítí slunce, vypadá to, že bude krásný den. Zpočátku vede silnice kolem nádherného zlomu, ze kterého snad každých sto metrů teče vodopád. Po deseti kilometrech idylka končí, začíná brutální “silnice” číslo F261. No, spíš je to buldozerem projeté kamenné pole. A máme tu první brod, pak další a další.... Cesta je čím dál horší, zatímco okolí čím dál hezčí. Jedeme krásnou kamennou pouští, všude kolem jsou efektní lávou tvořené skalní útvary. Na jihovýchodě oslnivě září ledovec Mýrdalsjökull. Cesta začíná stoupat, některé kopce se vůbec nedají vyjet, navíc někde je ještě plno sněhu, takže dost často kola tlačíme. Přijíždíme k asi sto metrů hlubokému kaňonu, do kterého se valí řeka Krossá v mohutném vodopádu . Naštěstí je přes ni postaven most, protože je tak prudká, že by se nedala ani přeplavat. Kamenitá cesta se pomalu mění v písčitou. Jde to hodně pomalu. Několikrát kvalitně padám z kola v hlubokém písku (ten, kdo zkusil někdy jezdit v pískovišti na kole, jistě ví o co jde). K večeru přijíždíme k asi 30 metrů široké řece. Proud je dost silný, navíc slunce už tolik nehřeje (je tak půl deváté večer), takže se nikomu do vody moc nechce. Kolo a brašny přenáším na dvakrát a pak asi pět minut rozmrazuji nohy, abych vůbec mohl pokračovat dál v cestě. Nocujeme kousek od jezera Álftavatn u chaty jménem Vordulaugar. Ujeli (+ušli) jsme 59 km s průměrnou rychlostí 10,2 km/h.
_________________________________________________________________________________ den šestý 1.7.2000 Ráno je opět jasno. Sedáme na kola a jen tak nalehko jedeme k jezeru Álftavatn. U jezera je malá chatka , ve které se vyvalují nějací Němci. Necháváme u ní kola a jdeme na menší procházku po okolí.Na oběd jsme zpět u stanů, balíme a vyrážíme s cílem co nejvíce se zase přiblížit k civilizaci. Leč chyba lávky, před námi je úsek na mapě označený jako Maelifellssandur. Zpočátku je cesta spíše bahnitá, “přejíždíme” závěje roztávajícího sněhu. Bahno pomalu končí, podíl sněhu na cestě se zvyšuje, až je nakonec sníh a led úplně všude. Táhneme kola místy až po kolena hlubokou ledovou tříští, pochopitelně pekelně studenou.Zpočátku je to legrace, každý chce být vyfocen s kolem ve sněhu. Protože není vidět za horizont, postupujeme vpřed v domnění, že to už brzy skončí. Situace se zpřísňuje, cesta je sice zpočátku značená jakýmisi kolíky, jejich hustota je však jeden na kilometr a nejsou v tom sněhu ani pořádně vidět. Pomalu začínám mít pocit, že to bude asi nekonečný, protože se stále otvírají nové a nové úseky roztávajícího ledovce. Přicházíme k ledovcové řece, ve které plavou docela slušně velké ledové kry. Most samozřejmě neexistuje, zkoušíme ji tedy přebrodit. Voda nemá ideální teplotu, proud je silný, chvílemi propadám dojmu, že se budu dokonce i koupat. Nakonec jsem to ustál, přešel na druhou stranu a rozmrazuji nohy na břehu v rozbředlém sněhu. Cesta pokračuje v nezměněném stylu – sníh, led, břečka, jezírka ledové vody, kola se místy skoro nedají z toho marastu ani vytáhnout. Totálně ztrácíme přehled kde jsou kolíky, lezeme sutí na jakousi muldu. Z vršku je naštěstí vidět v dálce znova cesta, naše radost, že jsme jí opět našli, nezná mezí. Protože jsme úplně hotoví, nepokračujeme dál a kempujeme na písčité planince. Je dost zima, myslím, že je i pod nulou, protože jezírko, vedle kterého máme stany, pěkně zamrzá. Tou ledovou tříští jsme šli asi 12 kilometrů a trvalo nám to 7 hodin. Jinak jsme dnes celkem urazili 35 kilometrů.
|
|
|
© Petr Pavelek |
