Od rána prší, cesta je samá díra a bahno. Auta, co projíždějí kolem, na nás vůbec neberou ohled, takže po několika cákancích jsme jako prasata. Oběd vaříme v brutálním lijáku, vodu nabírám z potůčku, v jehož kalné vodě plavou i ovčí hovna. Moc se mi to nelíbí, ale jiná voda není. Dnes asi bude lejt celý den. Odpoledne se zastavujeme u benzínky. Vedle pumpy zrovna vykládá z náklaďáku nějaký chlap zboží, vypadáme asi opravdu hrozně, protože každý od něj dostáváme dva litry koly. Jedeme dál k odbočce na Glymur, kde bychom rádi přespali. Hledáme v mapě kreslenou pumpu. Nacházíme jen ruinu , takže nemáme benzín na vaření. Naštěstí i tady se najdou dobří lidé, Mojžiho berou nějací rybáři k nejbližší pumpě autem.

V deset vyrážíme pěšky ke Glymuru. Cesta není značená, vede nízkým porostem, ve kterém není vůbec těžké se ztratit. Po hodince chůze se dostáváme k prahu vodopádu. Menší řeka tam padá do 200 metrů hlubokého úzkého kaňonu s téměř kolmými stěnami. Zážitek na celý život. Vracíme se zpět ke stanům, balíme a jedeme kolem moře směrem k Reykjavíku. Cestou se ještě zastavujeme u vyústění podmořského tunelu pod zálivem Hvalfjörđur, po jehož dokončení se oblast Glymuru stala zcela zapomenutou a málo navštěvovanou. Jeho použitím se dá totiž ušetřit asi 80 kilometrů. Ujeli jsme 41 kilometrů.

Po necelých dvou hodinkách jízdy přijíždíme do Reykjavíku. Přesto, že jsme tu již jednou byli, najdou se mezi námi ještě jedinci, kteří neomylně bloudí. Konečně máme trochu času si město okouknout. Reykjavík je na evropské poměry hodně malé město, má snad jen 120 tisíc obyvatel. Myslím, že by zde člověk marně hledal nějaké staré historické budovy. Většinou je vidět moderní architektura (beton, kamen beton, sklo…). Dokonce i katedrálu mají celou z betonu. Vyzvedáváme tropiko a tyčky od mého stanu, nakupujeme ještě nějaké jídlo a přesouváme se k vesnici Hafnarfjördur, kde u fotbalového hřiště stavíme stany.Ujeli jsme asi 50 kilometrů.

Necháváme postavené stany a jedeme proti větru k lokalitě Krisuvík. Na některých místech to funí ze strany, až nás to shazuje z kol do příkopu. Jedeme kolem jezera Kleifarvatn, na němž jsou k vidění i metr vysoké vlny. Samotný Krýsuvík není již turisty zřejmě moc vyhledáván. Na příjezdové cestě je umístěna výstražná tabule “Vstup na vlastní nebezpečí”, chybí tu jakékoliv, jinde běžné, informační tabule, dřevěné chodníčky již nejsou delší dobu udržovány. Vodu na vaření bereme z jezírka teplé minerálky. Procházíme kolem sirných pramenů a “bubláků”, snad nejzajímavější jsou hučící vrty sloužící k vytápění místní farmy. Cestou zpět jedeme po větru, Mojži z jednoho kopce dosahuje rychlosti dokonce 86 km/h. Po návratu ke stanům zkoušíme v Hafnarfjörduru navštívit bazén, ale všechny (údajně dva) jsou nepochopitelně v neděli zavřené.

S balením moc nechvátáme, čeká nás jen asi třicet kilometrů směrem k letišti. Kempujeme na fotbalovém hřišti v Keflavíku, asi kilometr od samotného letiště. Se stavbou stanů čekáme až skončí trénink místních fotbalistů, dojídáme zásoby jídla. Poslední noc na Islandu.