I když jsem tomu moc nevěřil, na poště v Akureyri úspěšně vyzvedáváme z Čech poslaný balík s jídlem. Je sice přerovnaný, ale nic nám z něj celníci nevyřadili, dokonce i sušené mléko nám nechali. Od teďka budou hody. Za městem začíná asi třicetikilometrové stoupání. Kopec nám moc nevadí, protože jedeme s větrem v zádech a k tomu ještě nádherným údolím řeky Oxnadalsá. V sedle průsmyku vaříme a kocháme se krajinou. Při sjezdu dolů se citelně ochlazuje, polojasno střídá zcela zataženo. Končíme v devět večer tak tři kilometry před Varmahlídem, spíme na soukromém travnatém poli, to ale evidentně nikomu nevadí. Ujeli jsme 97 kilometrů.

Pořád fouká silný vítr. Při jízdě to s námi pořádně hází ze strany na stranu. Nás předjíždějící auta a autobusy ve snaze vyhnout se protijedoucím to řežou těsně vedle mě, až to někdy vypadá, že nás z toho kola chtějí úmyslně shodit. Zkouším fintu, když jedu poslední, nejedu těsně po straně, ale tak ve čtvrtině silnice. Pokud mě někdo teď chce předjet, musí počkat, až nic nejede proti. Docela to funguje, i když občas někdo dementně troubí. Dostáváme se zpět k moři a kolem dlouhého zálivu jedeme proti větru až do Brú. Dál pokračujeme po silnici číslo 61. Teď to fouká pěkně do zad, já jedu asi 10 kilometrů zcela bez šlapání, jen s pomocí větru. Po odbočení na silnici č. 59 spíme u malého potůčku mezi kopci mechu a vřesu. Ujeli jsme 86 kilometrů.

Zase cesta jako v lomu kolem řeky Laxá, k tomu proti fičí vítr. Mám z toho nějakou špatnou náladu, při jedné zastávce si navíc totálně ničím brejle, což mě už opravdu nasr... Ve vesnici Búdardalur kupujeme benzín, Mojži zjišťuje další počasí. Vypadá to, že se nemá moc měnit, což je pro nás hodně nepříjemné. Museli bychom totiž jet dalších 150 kilometrů proti tomu hnusnýmu větru. Volíme tedy jinou variantu cesty, nebudeme objíždět poloostrov Snaefellsnes, ale vezmeme to rovnou na jih po cestě č. 60 směrem na Borgarnes. Na mapě objevujeme značku horkého pramenu. Po kratším hledání přijíždíme po právě budované cestě k malému betonovému bazénku. Vedle něj stavíme stany, a hned lezeme do vody. Teplota vody se dá regulovat hadicí, ze které vytéká voda tak 80°C horká buď přímo do bazénku nebo do korýtka, kde zčásti chladne a až pak přitéká do nádrže. Prakticky se nehneme z vody. Při vaření není nutné vylézat ven, voda na vaření je v místě a ještě jí netřeba tolik ohřívat. Z bazénu vylézám až v jednu ráno. Je to pravý balzám na duši po těch dnešních patáliích.

Moc se nám od bazénku nechce. Mlýko s Yátrem zkouší sbalit svůj superstan. Protože podceňují dost silný vítr, stan se jim vytrhává z rukou a během pěti vteřin se dostává do takových 150 metrů nad údolí. Tam jako drak spokojeně plachtí a Mlýko se s ním již pomalu loučí, vypadá to totiž, že ho to přenese někam do pustiny přes hřeben hor. Náhle mění směr a velkou rychlostí se řítí do sutě za malou říčkou. Mlýko neváhá a s cílem zabránit dalšímu odletu brodí říčku a stan šťastně chytá. Odjíždíme v poledne. Hned začíná brutální stoupání po cestě tvořené pouze hlubokým štěrkem. Začínají serpentiny. Proti silnému větru se místy nedá vůbec jet. Za zatáčkou se jeho směr mění tak, že zase člověk musí do 16% stoupání brzdit, aby stihnul zatočit. Nahoře v sedle to funí ze strany, až mě to místy shazuje z kola. Přes jeden mostík kolo vedu, protože se na něj nemám šanci v tom vichru na kole trefit. Najíždíme opět na silnici číslo jedna. Nocujeme ve vysoké trávě nedaleko benzínky u odbočky silnice číslo 50. Nocleh nic moc.