Je to s podivem, ale ráno je zase docela pěkně. Zjišťujeme, že jsme se včera na ledovci hodně spálili. Hlavně obličeje, uši, já navíc ještě prsty na rukou. Vypadá to na pěkné puchýře. Na kamenité cestě jsou sice místy ještě zbytky sněhu, stále také brodíme nějaké řeky s ne zrovna teplou vodou (jedna je dokonce hluboká až po pás). Chvíli obdivujeme vodopád na řece Hólmsá. Konečně se dostáváme k nějakým lidským příbytkům. Paní, u které beru vodu, na nás kouká jako na blázny, protože jsme zřejmě první lidi, co tento rok přes Malifellssandur prošli. Dál už se jede pěkně po normální cestě (č. 210), po ní jsme se dostali zase na frekventovanou silnici číslo 1. V městečku Kirkjubaejarklaustur myjeme u benzínky kola od prachu. Spíme u malého parkoviště hned vedle silnice, počasí se trochu kazí, začíná pršet. Dnes jsme ujeli 83 kilometrů.

Vypadá to, že dnes bude opravdu “pěkně”. Všude mlha, jemně mrholí, teplota mírně nad nulou. V jedenáct dojíždíme do národního parku Skaftafell (leží na okraji ledovce Vatnajökull). Kola necháváme volně opřená o místní hospodu a vyrážíme na menší kruhový výlet. Za dvě hodiny se vracíme zpět, kol si pochopitelně nikdo ani nevšiml.V místním informačním středisku si někteří (vlastně všichni kromě mě) kupují trička, podle mého názoru s úplně strašlivým potiskem. Vaříme, žebráme v hospodě o olej a pokračujeme dál k místu zvaném Haalda (oblast posetá mnoha krátery). Rozhodujeme se zde přespat. Urazili jsme 73 kilometrů.

Přijíždíme k ledovcovému jezeru Jökulsarlón. Obrovské modré plovoucí kry, které se ulamují z ledovcového splazu, jsou prostě nádherné, to se musí vidět v reálu, fotky to nemůžou vystihnout. Zato dál pokračujeme poměrně nezáživnou krajinou. Po levé ruce neustále máme ledovec Vatnajökull, po pravé je vidět v dálce moře. Objevuje se nová nepříjemná skutečnost – místy není na silnici asfalt, ale jen udusaná hlína a štěrk s děsným množstvím děr. Navíc Islanďané nějak moc často takovouto silnici spravují, takže občas jedeme i dvaceticentimetrovou vrstvou drobného štěrku, což je úžasná dřina. Ještě teď, když si vzpomenu na dopravní značku Malbik endar! (něco jako: Teď začne oranice!), se mi dělá tak trochu blbě. K večeru jsme dorazili před město Höfn, kde jsme u ohrady s dotěrnými koňmi přespali. Ujeli jsme 120 km s průměrnou rychlostí 20,5 km/h.

Ráno se zdálo, že by mohlo být přes den pěkně, ale jsme na Islandu... Zajel jsme s Mlýkem do Höfnu koupit nějaké jídlo. Hlavně jsme se těšili na nějakou rybku. V obchodě byly strašlivě drahé, tak jsme to zkusili v přístavu, ale všichni rybáři byli na lovu, takže jsme měli smůlu. Myslel jsem, že další cesta povede i nadále kolem moře, ale silnice náhle začala stoupat a odklánět se od pobřeží, samozřejmě snad do toho největšího krpálu, co byl v okolí. Zase na druhou stranu ten fofr ze sedla zpět k moři, to byl zážitek. Dole pod kopcem jsme dali malou očistu v řece, krátce nato jsme na silnici našli mírně plesnivé jakési lentilky, tak jsme ty nemíň poškozené hned snědli. Krátce poté se začalo kazit počasí, odněkud přišla vlezlá mlha a dost se ochladilo. Nakonec začalo i lejt. Ve vesnici Djúpivogur jsme nabrali benzín na vaření a kousek za ní jsme postavili v závětří stany. Yátro zkoušel centrovat vosmu na kole a myslím, že se mu během půlhodinky povedlo udělat ještě větší. Ujeli jsme 102 kilometrů.

Venku je super mlha, mrholí, vidět je tak na sto metrů, no prostě paráda. Už jsme si docela zvykli. Yátro se pokouší seřídit zase pro změnu brzdy a opět malé zklamání. Ty krámy se snad seřídit vůbec nedají. Dnes zkusíme zkratku. Místo abychom objížděli celý masív hor kolem pobřeží, vezmeme to přes malé sedýlko po cestě č.939. V mapě to vypadá, že se dá ušetřit dokonce 60 kilometrů. Neodrazuje nás ani výstražná značka umístěná na odbočce. Cesta stoupá, mění se v silně kamenitou, místy neprůjezdnou pro velké množství sněhu. Zase se objevují brody, já se v jedné říčce nedobrovolně koupu i s kolem. To samé o kousek dál zkouší Mojži. Když už se zdá, že jsme na vrcholu stoupání a že by to mohlo jít z kopce, mění se povrch cesty znovu. Cesta dolů je totiž ve výstavbě, a tak je to jedna velká bažina. Hloubku bahna sám záhy zkouším, jsem špinavej jako prase a hodně nasranej. Ještě asi dvakrát jdu kvalitně přes řidítka, ale to mně už vůbec nemůže rozházet, dostavuje se apatie a rezignace. Konečně vidíme silnici. Nějací Němci se mně na odbočce zřejmě snaží rozesmát myšlenkou, že by tu zkratku zkusili projet se svým karavanem. Nedojeli by ani za první zatáčku. Od odbočky to jde až do Egilsstadiru převážně z kopce kolem řeky. Počasí se trochu zlepšuje, vítr fouká místy i do zad. Nocujeme asi kilometr před Egilsstadirem u malého potůčku. Musím říct, že tenhle potůček byl na Islandu snad jediný, ze kterého jsme si netroufli vzít vodu na vaření, protože v něm plaval nějaký záhadný oranžový šlem. Dnes jsme zvládli drsných 80 kilometrů.