|
Život mistra Funakoshiho
Dětství
na Okinawě
Začátek vývoje japonského karate je spjat
s jedním jménem, se jménem člověka, kterého všichni
příznivci tohoto umění právem pokládají za otce moderního
karate - Gichina Funakoshiho.
Tento muž se narodil
roku 1868 na Okinawě (okres Yamakawa-cho), jako jediný syn
obyčejné samurajské rodiny třídy Shizoku. V dětství
bydlel u svého dědečka Gifu, známého konfuciánského
učence, od něhož se učil čtyřem čínským klasikům. Už
během školní docházky se setkal s mistrem Yasutsune
Azatem, žákem Sokona Matsumury a
začal u něho studovat Okinawa-te.
 Pro mladého Funakoshiho byla tato doba velmi
tvrdá, přesto hovoří v knize "Karate-do, moje
životní cesta" o svém mládí s dojetím, kdy
přes mnohá strádání poznal velmi brzy hodnotu přátelství,
které ho až do pozdního věku spojovalo s jeho učiteli.
V této době cvičil karate tajně, což vyžadovalo, aby
navštěvoval svého učitele v noci. Každý večer odcházel
do domu svého mistra Azata, kde trénink trval často do
ranních hodin. Sestával se pouze z opakování kata.
Nic však nemohlo přimět mistra k tomu, aby se alespoň na
chvíli vzdal. Funakoshi vzpomíná na momenty, kdy cítil
nejhlubší rozhořčení a ponížení, jeho výcvik však
spočíval právě v tom, naučit se tyto pocity překonávat.
Často býval u Azata na návštěvě mistr Itosu, a zatímco Funakoshi cvičil svoje
kata,
bavili se oba o filozofických aspektech bojového umění.
Jakkoli se však Funakoshi snažil naslouchat těmto rozhovorům,
nesměl. Mistr Azato ho pokaždé odkázal na jeho cvičení,
šetřil chválou a často ho káral. Roky ubíhaly a na jeho
výcviku se nic neměnilo. Věrný zásadě, minimálně tři
roky na jednu kata (Hitokata Sannen), učil ho mistr
novou formu teprve tehdy, až zvládal dostatečně dobře tu
starou. Funakoshi psal, že musel deset let celé dny cvičit Tekki-kata,
než s ním byl mistr spokojen.
Učitel
Roku 1888 složil zkoušku na pomocného
učitele ve škole Shuri. V roce 1891 byl však přeložen do
Naha a povýšen na učitele vyšší školy. Jeho vazba na mistry Shuri-te Azata a Itosua se nikdy nepřerušila, i když
nyní v Naha začal cvičit pod vedením mistrů Kyuna, Tonna,
Niigaki a Sokona Matsumury.
V roce 1902 vedl ukázku karate ve škole
v Naha u příležitosti návštěvy školního komisaře
japonské provincie Kagoshima, pana Shintaro Ogawy. Zpráva
tohoto muže přiměla ministrerstvo kultury v Tokiu
k zavedení karate jako součásti učebního plánu na
okinawských školách. Z tohoto důvodu mistr Itosu vytvořil
sérii Pinan (Heian) Kata.
V následujících letech docházelo
k četnějším kontaktům mezi významnými japonskými
osobnostmi a okinawským karate, ve kterém Funakoshi začínal
hrát stále významnější roli. Japonští odborníci
bojového umění se začali více zajímat o okinawské bojové
umění. Zvláště proto, že považovali politické uvolnění
za dobu příhodnou k odkrytí okinawského tajemství. Po
třiceti letech školní výuky požádal Funakoshi o uvolnění
a věnoval se plně bojovým uměním. Díky němu mělo Japonsko
po tři sta letech poprvé skutečný kontakt na okinawské
karate, když mistr Funakoshi odjel v roce 1916 do Kyota a
uspořádal tam demonstraci karate. 6. března 1921 pak přijel
japonský princ Hirohito na Okinawu a jemu na počest se konala
ukázka další.
Cesta
do Japonska
Kolem přelomu století prožilo císařství
zrod japonského imperialismu a vojenské moci a bylo pohlceno
úsilím o světové uznání a mezinárodní kontakty. Velmi
brzy bylo ve vládnoucích kruzích znát fascinující vliv
bojových umění na masy a tak se stalo, že i cesty karate
nezůstali neovlivněné japonskou politikou.
Historie se dala do pohybu a už o několik let
později ztratili okinawští mistři zcela kontrolu nad svým
uměním. Začalo to tím, že v roce 1921 dostalo Okinawa Shobu
Kai (Okinawské společenství bojových umění) pozvání od
japonského ministerstva kultury, aby představilo okinawské
karate u příležitosti velké přehlídky bojových umění
v Tokiu. Toto pozvání bylo přijato se smíšenými pocity a
to i z důvodu nezdařeného pokusu Norimichi Yabu (1920)
rozšířit karate po USA. Současně však bylo bráno jako
příležitost k tomu vyslat karate do světa - jako
okinawské poselství míru.
 V každém případě bylo usneseno, že
poslem musí byt muž, jehož charakter je nade vší pochybnost
vznešený. Měl získat respekt okinawskému národa a
důstojně jej v cizině zastupovat.
Po dlouhých poradách okinawských mistrů padla volba
na Gichina Funakoshiho. Byl znám jako muž
jemného, vybraného charakteru, jehož bojové umění bylo na
vysoké úrovni. Kromě toho byl mistrem kaligrafie a
básnického umění, stejnou měrou zběhlý jak
v japonštině, tak také v okinawské kultuře. Měl jít do
Japonska a splnit Japoncům tři sta let staré přání - poznat
tajemství starého okinawského tode. Přesto ale neměl být
jen mistrem bojového umění, ale i poslem přátelství, neboť
vztah obou zemí byl zatížen hlubokým nepřátelstvím
trvajícím dlouhá staletí.
Nikdo tehdy netušil, že cesta Funakoshiho
v květnu 1922 měla být cestou bez návratu. Ve svém
dobrovolném azylu věnoval tehdy 53-letý mistr zbytek svého
života šíření karate-do.
Začátky
v Japonsku
Dlouhou dobu žil mistr Funakoshi ve velké
bídě, přes den si vydělával trochu peněz všemožnou
příležitostnou prací a večer učil své první žáky.
Neměl byt a spával ve studentské noclehárně, kterou
protihodnotou uklízel.
Po krátké době vzbudil mistr pozornost
četných prominentních kruhů japonského Budo, mezi
jinými také legendárního Jigoro Kana - zakladatele juda.
Celý život spojovalo oba mistry hluboké přátelství. Říká
se že se mistr Funakoshi poté, co mistr Kano roku 1938 zemřel,
každé ráno na počest velkého mistra klaněl směrem ke Kodokanu.
Už v listopadu roku 1922 uveřejnil Funakoshi
svou první práci “Ryukyu Kempo : Karate”,
ve které se snažil vyzvednout do popředí filozofický podtext
okinawského karate. Kniha se však v Japonsku nesetkala
s vytouženým úspěchem a kromě toho byla o rok později při
zemětřesení zničena její tisková předloha. Následně
uveřejnil své druhé dílo “Renten Goshin Karate
Jitsu”, ve kterém byl znatelný vliv Jigoro Kana.
Na rozdíl od okinawského pojetí učení a
vztahu mistra a žáka si japonští mistři budovali velká dojo
a ucházeli se, podobně jako dnes na západě o přízeň
žáků. Nešel už žák za mistrem, jak bylo obvyklé na
Okinawě, nýbrž mistr si musel hledat žáky a udržovat je
nabídkami.
Teprve v září 1924 založil první karate
klub při Keio univerzitě. Pak následoval klub
na Ichi (1926) a v roce 1927 přibyly
univerzity Takushoku, Waseda, Hosei, Meiji, Niho, Shodai, lékařská vysoká škola, Císařská universita,
hospodářská škola a zemědělská škola. Přílivem žáků
si mistr Funakoshi zlepšil trochu finanční situaci a mohl si
dovolit přestěhovat se do vlastního bytu.
Cesta mistra Funakoshiho bojovými uměními
nebyla prosta lidských emocí a zklamání. Mistr sám byl svým
okinawským původem ovlivňován ve dvou liniích: od mistra
Itosua získal nesmírné technické vědění v bojových
uměních, zatímco díky mistru Azatovi mu byl vlastní
přísný životní řád a styl (saho). Sloučit oboje
v Japonsku, se mu nejprve zdálo nemožné. Jeho zvláštní
přátelství k mistru Kanovi, které až do konce svého života
hluboce zniterňoval, ho dostalo do velkého konfliktu s jeho
tradičním pojetím učení bojového umění, což zanechalo u
jeho žáků první generace rozpolcené dojmy.
V prvních letech vyučování se mistr
Funakoshi s těmito okolnostmi jen těžko vyrovnával,
přestože v mnohých případech souhlasil s Kanovým
moderním pojetím bojových umění. Učil sice ve více
klubech, přesto se mu na počátku nepodařilo vychovat kromě
Makoto Gimmi významnějšího žáka. Kanova opatření
všechno zmodernizovat, ovlivnilo i karate a působilo na
Funakoshiho dojo tak, že někteří žáci, kteří
neschvalovali přečin proti tradici jej opustili. Proto byl mistr nucen nastolit ve vedení tréninku kompromisy, které pak
často přesahovaly jeho vlastní úmysl. Byl sice nadšen mnoha
Kanovými idejemi, zvláště stupnicí Danů, ale při
výuce techniky zůstával neoblomný: zakázal jakékoli
novinky a povolil pouze kata a bunkai.
Roku 1927 se pak vynořily první
výraznější problémy. Tři z jeho žáků nedbali
výslovných pokynů a začali rozvíjet cvičební koncepty,
které se orientovali na soutěžní pojetí kenda. Rozhněvaný
nad porušením pravidel, jim mistr zakázal překročit práh
jeho dojo.
Pouto však bylo prolomeno. Žáci začali
rozvíjet svoje osobní sklony a dostali se tak i mezi sebou do
neodstranitelných konfliktů. Hironori Ohtsuka,
toho času jeho nejvýznamnější žák, si pohrával
s myšlenkou mistra opustit, protože neschvaloval Funakoshiho
přísná měřítka. Zákaz rozvíjení útočné techniky
chápal jako překážku svého pokroku. Funakoshi si Ohtsuki
velmi cenil, neboť měl v základním pojetí stejné
smýšlení a v bojovém umění mu byl roven. Přesto nemohl
zabránit tomu, aby se Ohtsuka od něj odpoutal a uskutečňoval
svou vlastní představu - pozdější Wado-ryu.
Ohtsuka se v té době cítil Funakoshim
omezován ve svém vlastním vývoji, protože ten mu striktně
zakázal dále pracovat na koncepci volného útoku. Kromě toho
existovala silná rivalita s Yoshitakou,
synem mistra, jehož umíněné názory na Ohtsuku nebyly
schvalovány. Jednoho dne došlo mezi oběma k otevřené
roztržce (důvodem k tomu byla troufalá Yoshitakova kritika
článku jednoho experta v Goju-ryu) a Ohtsuka navždy opustil
školu.
 Velmi mnoho japonských velikánů prošlo Funakoshiho
dojo. Častěji však byl Yoshitaka příčinou toho, že ho zase
opustili a orientovali se jiným směrem. Postupně se ale
začali etablovat žáci, kteří po Ohtsukově odchodu
důstojně zastupovali Shotokan. Patřil k nim především Takeshi Shimoda,
Shigeru Egami a Genshin
Hironishi, kteří pomalu vytvořili
špičky Shotokanu. Byli to lidé ze
staré gardy, patřící k těm Funakoshiho žákům, kteří po
světové válce požadovali úplnou revizi bojových umění a
stali se původními zástupci Funakoshiho bojového umění.
Roku 1935 vyšel “Karate-do Kyohan -
Text mistra", Funakoshiho vlastní učebnice karate-do. Mezitím se celková situace okolo karate velmi
změnila. Bojové umění se rozšířilo jako exploze a
poptávka po učitelích byla velká. Mnoho mužů přicházelo
z Okinawy do Japonska, ale jenom minimum z nich byli učitelé
karate. Otvírali dojo a učili žáky techniky
uličního boje, což vedlo k tomu, že karate získalo velmi
špatnou pověst. Tehdejší žáci nemohli poznat rozdíl a
s potěšením přijímali všechno, co neslo název karate.
Zcela náhle se tím karate dostalo do těžké krize. Těch
několik málo skutečných učitelů, kteří v Japonsku byli
(Funakoshi, Mabuni, Miyagi) už neměli na tento vývoj vliv.
Pseudoučitelé učili bez etikety a discipliny
(dojokun). Označovali kata za zastaralé a místo toho
vyučovali bojové techniky. I když stavěli na hlavu veškeré
zásady karate a učili zákon pěsti, nacházeli u mas velký
ohlas. Karate se začalo dělit do dvou směrů: umění
opravdových učitelů, které bylo dřív zakotveno v tradici a
odnož směřující k vnější technice, která kvůli
nedostatku organizace často vedla k pouhým pouličním bojům.
Shotokan dojo
 V roce
1936 bylo otevřeno Shotokan dojo ve čtvrti
Meijuro v Tokiu, první soukromé karate dojo Tokia se
skutečným učitelem. Dojo se těšilo i
v nejvyšších kruzích dobré pověsti, protože mistr
Funakoshi si své žáky velmi pečlivě vybíral. Starší
žáci doja přebírali výuku na univerzitách. Tato škola byla
oproti mnohým jiným velmi pečlivě vybudovaná a měla proto
vyjímečné postavení.
Mistr Funakoshi dbal stále na to, aby
oslovoval duchovní vrstvy Tokia a proto byli mezi jeho žáky
mnozí, kteří zvládali toto umění také nejen pokud jde o
jeho tělesné aspekty. Přesto byla i u Funakoshiho žáků
silná touha po boji, zvláště v řadách mistrů
vychovávaných ve druhé generaci (Nakayama, Obata, Nishiyama a další). Postupně dělal starý
mistr tímto směrem ústupky, o kterých se domníval, že
nemohou ohrozit umění karate. Tak se v roce 1943 začalo se
cvičením gohon kumite, potom sanbon kumite a
nakonec ippon kumite. Na tomto vývoji se podílel
především Yoshitaka Funakoshi, mistrův
syn.
Po začátku druhé světové války bylo Shotokan dojo zničeno bombami. Roku 1946 zemřel Yoshitaka na
tuberkulózu. Mistr poté odjel na Kyushu, kde se setkal se svou
ženou, kterou neviděl od té doby, co opustil Okinawu. Oba
žili ve velké bídě mezi válečnými uprchlíky. Roku 1947
zemřela i Funakoshiho žena.
Následně mistr odcestoval zpátky do Tokia,
kde žil v ústraní až do roku 1948. Potom začal opět učit
karate na univerzitách Keio a Waseda . Ale jeho čas už pominul
a tak pověřil svého nejvěrnějšího žáka Shigeru Egamiho, aby pokračoval jeho jménem v rozvoji bojového
umění. Ten respektoval vůli mistra a učil styl věrný
pojetí a metodě až do konce svého života v roce 1981, kdy
určil jako svého nástupce Tsutomu Ohshimu.
Nakayama
a JKA
 Mezitím
se už v roce 1946 vrátil z Číny mistr Masatoshi Nakayama, jeden z Funakoshiho žáků novější
generace a začal za Funakoshiho nepřítomnosti na univerzitě
Takushoku nově organizovat žáky. Nakayamovi se podařilo je
sjednotit a roku 1949 založil s Isao Obatou Nihon Karate Kyokai
(JKA - Japan Karate
Association) s cílem šířit karate jako soutěžní sport.
Nová organizace měla sídlo v bývalých prostorách Kodokanu
ve čtvrti Yotsuya v Tokiu. Jako představený byl zvolen Isao
Obata a mistr Funakoshi byl jmenován "hlavním
instruktorem."
Nakayama vypracoval sám pravidla pro soutěže
v karate, když však žádal mistra Funakoshiho o spolupráci,
odepřel mu ten jakoukoli pomoc.
Oproti dnes oficiálně známým pravdám byl
vztah mistra Funakoshiho k JKA více než volný. Svazová
politika této organizace a její nezkrotná touha po moci a
mezinárodním rozšíření se nesetkala s jeho uznáním.
Pro mistry JKA, kteří v mládí prošli
tvrdou Funakoshiho výchovou, bylo v tehdejší době lehké
obstát proti mnohým školám bojového umění a během
krátké doby zaujmout absolutní mocenské postavení. Ale
stejnou měrou s jakou se snažili šířit fundované vědění
s vazbami na obsahové hodnoty, se nezkušené masy chápaly
pouze forem a interpretovaly je svým způsobem. Tím se
potvrdily obavy mistra Funakoshiho a cesta karate sklouzla do
formální povrchnosti. Krátce po založení se jednota JKA
začala zachvívat neboť Isao Obata opustil organizaci, aby -
stejně jako mnozí ostatní - šel svou cestou.
V roce 1955 převzal vedení JKA sám Masatoshi
Nakayama a podařilo se mu v roce 1957 uspořádat
první oficiální Mistrovství Japonska v karate, které vyhrál Hirokazu Kanazawa.
Smrt mistra
Mistr Funakoshi to už nezažil, zemřel 26.
dubna 1957 ve věku 88 let.
S ním odešel jeden z největších mistrů
karate, jaký kdy žil. Jeho život se vyznačoval neustálým
bojem o ty lidské hodnoty, kterých lze dosáhnout cvičením karate-do. Odsuzoval proto výcvik bojovníků bez morálky a byl
proto často vysmíván. Těm, co nechápali, říkával:
"Co je vám
platná vaše silná technika, když nemáte žádnou filozofii?"
Ke konci života sestavil mistr Funakoshi Dvacet pravidel
(Shoto Nijukun) k jejichž zachovávání
naléhavě vyzýval. Jak daleko od těchto myšlenek jsou dnes ti
žáci, kteří se na něho odvolávají, ale ve skutečnosti
předvádějí jen nesmyslnou parodii, o které tvrdí, že má
být Funakoshiho odkazem. Co by asi řekl mistr, kdyby dnes mohl
nahlédnout do dojo a zjistil by, co se stalo z jejich
představených? Nalezl by alespoň jeden jediný rys toho, co
kdysi sám učil?
Je tedy na každém žákovi bojových umění,
aby sám rozhodl, jestli tam, kde dnes stojí pod oficiální
hlavičkou v popředí naivní bezmyšlenkovost, by přece jen
nepatřilo také trochu duchovna.
|
