Pondělí 30.12.2002
V pondělí vyrážíme do města v plném počtu. Dnes máme namířeno do centra k těm nejznámějším stavbám a památkám. My s Radkou jsme si ale usmysleli, že se na rozdíl od ostatních svezeme tramvají, abychom šetřili síly na další náročný den. A tak jdeme k mešitě Laleli koupit nezbytné žetony (750 000TL) a zároveň si prohlédneme, jaké má Laleli pěkné nádvoří. Samotná mešita byla postavena v 18.století za vlády sultána Mustafy III. a patří k nehezčím příkladům osmanského baroka.
Od mešity jdeme na zastávku tramvaje. Čeká tu už docela hodně lidí a ještě horší situace nastává, když konečně přijíždí tramvaj. Tam se prostě nevejdeme. Musíme počkat na další. Trvá to asi 10 minut a další tramvaj je tu. S vypětím všech sil jsme se vmáčkli dovnitř a vydali jsme se na zastávku Sultanahmed - tedy na Ahmedovo náměstí.
Jsme v srdci Istanbulu. Tady se nachází hned vedle náměstí podlouhlé prostranství - Hipodrom neboli místo velkolepých slavností, triumfálních pochodů, vozatajských závodů, politických shromáždění a dokonce i masakrů. Dnes tu stojí tři sloupy - egyptský obelisk z Karnaku, hadí sloup z Delf a velký kamenný sloup. To všechno ovšem stojí ve stínu monumentální stavby, kterou je samozřejmě Modrá mešita se svými šesti minarety. Vstupujeme tedy do jejího areálu a za chvíli již stojíme na velkém nádvoří, nad kterým se tyčí a postupně zvedají do výšky jednotlivé kopule samotné mešity. Na nádvoří potkáváme také kluky a společně jdeme vystát krátkou frontu u vchodu do interiéru. Vchod ovšem není tady na nádvoří nýbrž zboku. Musíme se tu před vstupem do mešity vyzout a body si neseme s sebou dovnitř, protože východ je na druhé straně.
Radka vlastně poprvé vstupuje do mešity, a tak jí ukazuji ímámovo schodiště, mihráb a společně obdivujeme nádherné mozaikové obložení stěn, zdobená okna, mohutné lustry i úryvky (súry) z Koránu vyobrazené na stěnách a stropech kopulí. Je to opravdu mistrovské dílo architekta Mehmeda Agy, který mešitu postavil roku 1617 pro sultána Ahmeda I. Stavitel se svým dílem snažil překonat stavbu, která stojí na druhé straně dnešního Ahmedova náměstí - chrám Hagia Sophia. A nutno podotknout, že se mu to v mnohém opravdu podařilo.
A právě do Hagie Sophie míří naše další kroky. V příjemném parku na Ahmedově náměstí vedle Hipodromu ještě naaranžujeme jedno společné foto a potom se na chvíli rozdělíme, protože Libor s Michalem do Hagie jít nechtějí. Já se ujímám zbytku naší skupiny a jdeme si chrám prohlédnout, zatímco kluci se vydají do archeologického muzea. Sraz si dáváme před branou paláce Topkapi. Jenže náš plán dostává trhlinu - je pondělí a to je v Hagii zavírací den. Smůla, dnes se dovnitř nedostaneme. Jako náhradní program tedy volíme návštěvu Potopeného paláce (Yerebatan sarnici). U vchodu mě šokuje vstupné zdražené snad o 150% (8 000 000TL). Studenti platí polovinu, takže Radka to má jen za čtyři miliony. Bohužel uvnitř zjišťuji, že zajímavá audiovizuální výstava byla v útrobách této obrovské podzemní baziliky jen dočasně a dnes tam není absolutně nic, jen mlčící temný les 336 sloupů a obligátní hlava medúzy. Za osm milionů docela slabota…Až hanba…
Ani ostatní nejsou z paláce moc nadšení a tak se vydáváme okolo zavřené Hagie Sophie k Topkapi. Procházíme na první nádvoří a s obavami sledujeme přítomný dav lidí. Před branou "Pozdravení pokoje" se naše obavy naplňují - před pokladnou stojí asi 200m dlouhá fronta, asi tak na tři hodiny, možná víc. Moc rád bych Radku vzal dovnitř, protože vím, že to opravdu stojí za to, ale takovou frontu nemáme šanci dneska vystát. Naštěstí vidíme ve frontě spolucestující z letadla, kteří nás ochotně pouští k sobě do řady, takže jsme nakonec na lístky čekali jen slabou půlhodinku.
Dalším šokem byla cena vstupného - 15 000 000TL. To by ještě nebylo tak hrozné - horší bylo zjištění, že dalších patnáct milionů stojí vstup do samotné klenotnice! O harému ani nemluvě, ten se platil zvlášť už minule, ale takové ceny, to je snad zlý sen! Radka tedy zase půjde za studentskou cenu (5 000 000TL), přestože nemá ISIC (i když studentka opravdu je), ovšem v případě problémů jsme připraveni použít jakýkoliv jiný průkaz včetně občanky. Za studentskou cenu jde dokonce i Petr (o rok starší než já a sežrali mu to) a také Martin.
Branou vstupujeme na druhé nádvoří. U vstupu musí naše příruční zavazadla pod rentgen a potom si už můžeme prohlédnout modely paláce, abychom viděli, co nás tady všechno čeká. Začínáme ve východním křídle 2.nádvoří v budově bývalé kuchyně. Tady je k vidění sbírka porcelánu a nádobí, ovšem dnes je půlka expozice (horní patro) jaksi zavřená, což po těch zaplacených milionech opravdu potěší. Jdeme tedy na třetí nádvoří, kde se tvoří další hrozivá fronta u vstupu do palácové školy a pokladnice. Radka se nekompromisně staví téměř do čela zástupu a když nikdo neprotestuje, ocitáme se za chvíli uvnitř expozice. Já vím, najdou se zase jako vždycky smotlachové, kteří budou kritizovat, že se neumíme v cizině chovat. Ale každý, kdo někde byl ví, jak je čas drahocenný, tak nevím, proč bychom měli utratit 25 dolarů za vstup a pak stát jak blbci hodinu v nějaké stupidní frontě…a basta…
Další ranou je skutečnost, že se v palácové škole, kde jsou vystaveny oděvy sultánů, ani v pokladnici nesmí fotit ani natáčet. Tak to už je opravdu přehnané! Samozřejmě, že se snažíme co nejvíc exponátů natočit a nutno podotknout, že se nám vše podstatné podařilo zachytit - topkapskou dýku se třemi smaragdy, trůn s 25 tisíci perlami i proslulý diamant Lžíčař.
Na čtvrtém nádvoří se věnujeme především krásným výhledům na Bospor, v západním křídle třetího nádvoří zase procházíme pavilon Hirka-i Saadet Dairesi s mnoha islámskými relikviemi. Ještě než opustíme třetí nádvoří, podíváme se do altánu Arz Odasi, kde sultán očekával říšskou radu a uděloval audience vyslancům a návštěvníkům z cizích zemí. Na druhém nádvoří ještě procházíme expozici zbraní a vynechat nemůžeme ani Kubbealti, neboli nádhernou místnost, kde zasedala říšská rada (díván). Hned vedle zasedací místnosti je vstup do harému, jehož věžička je jednou z dominant celého komplexu Topkapi, ovšem další miliony za vstup už obětovat nechceme.
Vracíme se na první nádvoří před bránu, kde se setkáváme s Liborem a Michalem, kteří také moc neuspěli, protože nejen Hagia Sophia má v pondělí zavírací den. Ještě čekáme, až budeme kompletní, a vydáváme se dolů pod hradby paláce, kde stojí nádraží Sirkeči, které od roku 1888 sloužilo jako konečná legendárního Orient expressu. Před nádražím si kupujeme kuřecí kebab (750 000TL) a okolo přístavu se jdeme podívat opět na Egyptský bazar. Začíná mohutné nakupování.
Já kupuji sadu čajů (4USD) a s Radkou vybíráme a kupujeme koberce (po 9USD). V jednom z krámků na konci bazaru objevujeme levné a při tom pěkné vodní dýmky (9USD) a tak Radka neváhá a po kratším vybírání jednu kupuje. Smlouvání se tentokrát moc nedaří, ale devět dolarů je docela slušná cena, která je dokonce včetně uhlíků. Akorát tabák se nám pořídit nepovedlo - nebyl na bazaru zrovna nejlevnější, tak snad nějaký seženeme ve městě.
Před začátkem nákupů jsme si dali s ostatními sraz před vchodem do bazaru, jenže jak je to obvyklé, zase na ostatní čekáme. Kluci navíc, když vidí Radčinu dýmku, propadají nákupní horečce a jsou si "šíšu" koupit taky. Takže dobrou půlhodinu stojíme s Radkou a Petrem před bazarem a odmítáme otravné pouliční prodejce voňavek. Jeden blázen chtěl stůj co stůj smlouvat - začal se 40eury za tři voňavky a končil na čtyřech euro za pět lahviček! Nakonec jsme i jeho zdárně odehnali a šli si raději v pokročilém podvečeru prohlédnou hezky nasvícenou mešitu Yemi. Zpátky k hotelu, respektive k mešitě Laleli, tentokrát jedeme tramvají všichni. Michal i Libor mají svoji dýmku a Martin s Lenkou jakbysmet.
Večer se vydáváme opět do "našeho" restaurantu Yosun. Tentokrát jdeme v plném počtu. Sedíme ve velké místnosti s malým vodotryskem a okolo nás se promenádují nejen číšníci, ale také místní papoušci. Jeden si nás oblíbil (respektive chleba, který jsme k jídlu dostali) a držel se nás celý večer. No, na zítřejší Silvestrovskou oslavu máme jednoho kamaráda navíc...