X. PLAMEŇÁCI, STŘÍBRNÁ HORA A DRUHÉ HLAVNÍ MĚSTO BOLÍVIE (7.1. – 18.1.)

(LA PAZ – UYUNI – POTOSÍ – SUCRE)

Do Puna jsme přijeli v 9⁰⁰ ráno. Odchytli jsme taxíka k autobusové společnosti jedoucí do La Pazu. Cena autobusu, osm dolarů, se mi zdála přehnaná, a tak jsem skočil ke společnosti Cruz del Sur. Zde to je o půl druhého dolaru levnější, ale autobusy jedou až odpoledne. Urychleně jsem se vrátil k Lubovi, abychom zakoupili poslední dvě volná místa. Bohužel ale od sebe.

Opět jsme nejeli přes Desaguadero, jak společnost slibovala, ale oklikou přes Copacabanu. Vyjeli jsme v 10⁰⁰. Hranice jsme přejeli bez obtíží. Problémy s Lubovým vízem naštěstí nebyly. Čas jsme si posunuli o hodinu napřed. Zapadající slunce nás již nebude strašit v 6 hodin ale „až“ v 7. V Copacabaně jsem si zašel na Mercado a koupil si smaženou rybu s rýží a polévku. Poprvé jsem tu po dlouhé době zaslechl češtinu. Nikoliv ale od nějakých českých studentů, ale od normální rodinky, jež tu trávila prázdniny. Koupil jsem si i limonádu a přitom jsem také ztratil své první peníze v Jižní Americe. Bylo to sice pouze 10 boliviánů, ale vyčítal jsem si i přesto svoji neopatrnost. Jak jsem ze zadní kapsy vytahoval kapesník, musela vypadnout i ona bankovka. Pak jsem ještě jen tak jedním okem zaregistroval, jak se za mnou ohýbá jedna starší paní a cosi si žbrblá. Nevěnoval jsem jí pozornost. Při placení jsem bankovku nenahmatal a vše mi bylo jasné. Šlo o mé poslední peníze. Naštěstí se tu objevil Luba a založil mě. Poté jsem si ještě skočil na toaletu, dokoupil osmažený popcorn a nasedl do autobusu.

Známou procedurou jsme se přepravili přes úžinu a do dvou hodin dosáhli La Pazu. Skončili jsme nad kostelem San Francisco. Sešli jsme tedy na náměstí a rušnou uličkou se prodrali až k Hotelu Torino. Naše věci byly naštěstí na místě a nedotčeny. Horší to již bylo s další zprávou. Cena hotelu se zvedá na US$8 za dvojlůžko. Nu což, protentokrát jsme se ještě ubytovali, ale začínáme se shánět po jiném ubytování. Směnárna se stala naší další zastávkou. Mít v kapse boliviány na další cestu bylo nutností. Nastaly ovšem problémy. Lubův podpis patrně neodpovídal představám úředníků a ani druhý a třetí se nepovedl. Vyřešit to mohla pouze AMEXCO, pobočka společnosti vydávající cestovní šeky American Express. Bylo již ale pozdě, a tak jsme vyřešení problému odstavili na zítřek. Raději jsme zašli na internet a posléze hupli do postele.

MĚSTEM CÍNOVÉHO MAGNÁTA

8.1.2000 (sobota)

Luba včera snědl něco špatného, a tak celou noc proseděl na Ministerstvu úlevy. Ráno do sebe nalil maté de coca, aby se do úřadu AMEXCO dostal co nejdříve. Já jsem si mezitím četl průvodce a balil si věci na měsíční okruh celou Bolívií. Vyžaduje to určitou nekompromisnost a tvrdost rozhodovat o tom, co budu potřebovat nebo co bych mohl potřebovat a zda to vzít s sebou nebo to zanechat v Hotelu. Před polednem se vrátil i Luba, problém zdárně vyřešil a své peníze dostal. Po dobalení věcí a úschově těch které potřebovat nebudeme v Hotelu Torino, jsme se zástupy domorodců a turistů na ulicích prodrali až k terminálu, kde jsme si koupili lístek do Uyuni. Stál 10 dolarů.

Před třetí hodinou se náš autobus konečně pohnul. Na jedné z mála asfaltových silnic v Bolívii jsme na své cestě do Uyuni nejprve vyrazili do Orura, dvěstětisícového města asi 230 kilometrů od La Pazu. Ze své velké části byla jízda přímá, krajina velmi rovná a velmi nudná s jen několika hřebeny hor v dáli, které rozbíjely monotónii prostředí. Do Orura jsme přijeli kolem šesté hodiny odpoledne. Oruro se nachází v nadmořské výšce 3702 metrů. Právě toto město je známé svou nejbarvitější fiestou v Bolívii, La Diabladou. Mnoho lidí si ji ale pamatuje jako místo, kde indiáni tvrdě pracovali a houfně umírali v dolech cínového magnáta Simona Patiña.

V Oruru jsme byli překvapeni, že musíme přestoupit na jiný autobus. Na přestup máme celou hodinu. Inu vystoupili jsme, dali batohy do úschovy a já vyrazil před terminál, kde jsem si koupil sladkou praženou kukuřici. Luba se mezitím seznámil s Italem, který jel naším směrem ve stejném autobusu jako my. Jmenoval se Nico. Potvrdil mi teorii, že pro Itala je španělština velmi jednoduchá. Luba zde zjistil další zajímavost. Cena jízdenky do La Pazu stála z Orura dva dolary a do Uyuni čtyři. Tím jsme autobusovou společnost v La Pazu přeplatili o plné čtyři dolary! Po hodince jsme nastoupili do nového autobusu (jiné autobusové společnosti než té, která nás přivezla) a vyrazili na další cestu.

V autobusu se nachází několik turistů, vesměs mladých s batohem na zádech. Prostě batůžkáři. Naštěstí turistická infrastruktura ještě v Bolívii není tak zaběhnutá, a proto se sem „odváží“ pouze turisté cestující na vlastní pěst. Bolívie se teprve otevírá turistickému ruchu. Směřujíce na jih od Orura s jižním sluncem nad námi, byl terén krajiny stále rovný, i když se nacházel ve výšce okolo 4000 metrů nad mořem. Luba dnes vzpomíná na tu hrůzu, která nás čekala, tak hodinu po vycestování z Orura, když se spící probudil na takové drncání autobusu, jako by řidič zaspal a strhl autobus do oraniny. Ještě k tomu měl problémy s trávením a myslel si, že cestu nepřežije. Jízda mu patrně pořádně přeházela a propočítala střeva. Člověk v této výšce vidí mraky jenom výjimečně. Není pro ně jednoduché podniknout přes hradby hor obklopujících Altiplano. Jeli jsme kolem jezera Poopó, kam ústí řeka Desaguadero, jediný výtok z jezera Titicaca. Dnes již je téměř vysušené. Zanedlouho kopírovaly bahnitou a nerovnou cestu dlouhé hřbety růžových, hnědých a béžových hor. Na chudé a křovinaté zemi jsme občas viděli malá hliněná stavení či zbytky opuštěných stavení. Jediným znakem, podle kterého jsme určovali, jaká stavení se obývají a jaká ne, bylo, že ta obydlená měla střechu z rákosu. Brzo se setmělo a nám nezbylo nic jiného, než spát. Nico to udělal razantně, jak se na takového Itala sluší a patří. Již v Oruru se natáhnul na poslední řadu sedaček a nikoho tam nepustil.

SOLNÁ POUŠŤ

9.1.2000 (neděle)

Do Uyuni jsme přijeli asi ve 4⁰⁰ v noci. Byla tma a příšerná zima. Uyuni je malé městečko s 12 000 obyvateli, založené prezidentem Anicetem Acrem roku 1889. V minulosti bylo srdcem těžebního průmyslu, ale dnes to je jen ospale vypadající symbol původně vládou vlastněného průmyslu. Vystoupili jsme a obtěžkáni batohy vyrazili na Cementerio de Trenes, tj. Hřbitov vlaků. Byl to nápad Nica. Jeho přítel tu již několikrát byl a řekl mu, že pozorovat východ slunce odtud patří k jeho nejkrásnějším zážitkům. Dvě Izraelanky se k nám přidaly. Procházeli jsme temnými ulicemi. Nikde ani noha. Děvčata toho najednou měla dost a beze slov se odpoutala. My jsme se zastavili u Monumenta pracovníků. Ve skutečnosti socha představuje jednoho ozbrojeného pracovníka, který se podílel na stavbě železnice. Monument zde byl instalován po revoluci roku 1952. V nedaleké hospodě skončila tancovačka a lidé se klopýtavě rozprchávali na všechny strany. Mladý párek nám cestu na Hřbitov vlaků nedoporučil. Po chvíli následoval izraelská děvčata i Luba. S Nicem jsme se pak sami neodhodlali vyjít z pod světla pouliční lampy do neznámé tmy. Ne že bychom se báli, ale vypadalo to tu jako v černošské čtvrti. No, nechtěli jsme riskovat.

Rozhodli jsme se najít Lubu a dvě Izraelanky. Marně. Jako by se do země propadly. Začalo se rozednívat. Posedávali jsme na různých lavičkách a přemýšleli co dál. Tu jsme na Avenidě Ferroviárii konečně uviděli Lubu. Bez Izraelanek. Lubovi jsme vyčetli, že nám nic neřekl a zmizel neznámo kam. Začali jsme plánovat, do jaké turistické kanceláře zajdeme nejdříve. Již při naší noční procházce nás cedule upozorňovaly na jednu turistickou kancelář vedle druhé. Proč zrovna v Uyuni je tolik cestovek? Lidé se tu musí postarat sami o sebe. Od vlády nedostávají žádnou podporu. Prý jich zde živoří 23 a všechny nabízejí takřka navlas stejné túry. Jedna paní starších let nás ale předběhla. Zastavila se u nás a nabídla nám túru. Padla nám do noty, a tak jsme se nechali odvést k nedaleké Wasi Tour.

Informovali jsme se o místech, kam se jede, na jak dlouho, co vše se dá spatřit, co je v ceně zahrnuto a pak jsme se chystali zjistit informace u konkurence. Sekretářka nás ale nechtěla pustit. Bylo jasné, že má o nás zájem a že je schopna dát i určitou slevu. Postupně jsme usmlouvali ceny čtyřdenní túry na 60 dolarů. Chudák sekretářka. Bránila se seč mohla. Prý jí nezůstane téměř žádný zisk. My si to ale nemyslíme a vše bereme s humorem. Již předtím jsme věděli jaké ceny u konkurence přibližně jsou, a tak jsme túru zaplatili. Sbalili jsme si nejnutnější věci (spacák, pláštěnku, teplé oblečení) a ostatní dali sekretářce do úschovy. Respektive jsme to nechali v zadní místnosti, kam byl volný přístup ze špinavého dvorku. Prostě, věříme Bolívii. Později přišel i Bertold, Němec, jež se na túru upsal již včera. Zaplatil ale asi o 5 dolarů více než my. Všichni čtyři jsme se velice spřátelili a s Bertoldem jsme se dokonce ještě dvakrát v Bolívii potkali. Projel již celou jihovýchodní Asii a východní Afriku a dokázal o svých zážitcích i navštívených zemích velice poutavě hovořit.

V 10⁰⁰ jsme konečně vyrazili na dlouho očekávanou túru, jež měla patřit mezi ty nejlepší zážitky z naší cesty. Následující čtyři dny jsme strávili na jednom z nejsušších míst naší planety nedaleko chilské pouště Atacama. Na poslední chvíli se do starého džípu Toyota Landcruiser nasoukal i párek Anglánů. Řidič a průvodce v jedné osobě vyzvednul kuchařku a zásoby a do hodinky jsme již zastavili u bloků špinavé soli na solné pláni za Colchani. Opravdu to byla solná pláň. Kam oko dohlédlo, byla jenom sůl. Horizont před námi představoval perfektní linii mezi bílou solnou plání a hlubokou modrou oblohou. Většina soli je prodána rafinériím a odvážena po železnici, ale některá se směňuje s místními vesničkami za vlnu, maso a sádlo. O zimních měsících lidé nakládají tyto bloky soli na karavany lam a dopravují ji podél solných cest do Tariji, kde je sůl směňována za med, pálivé papričky, kukuřici, dřevo, listy koky a jiné produkty, které jsou na Altiplanu nedostupné. Tento obchod má tradici minimálně od roku 1612.

Salar de Uyuni, je dvakrát větší než utahské Velké solné jezero. Jeho plocha o 12 106 km² (90 x 180 km) odpovídá naší jižní Moravě. Odhadem zde je asi 50 milionů tun lithia. Vytěžená sůl slouží pouze pro národní účely. Z 20 000 tun ročně vytěžené a zpracované colchanské soli se lidem dostává 90 %, zatímco zbytek je pro hospodářská zvířata. Kde se tu ale uprostřed hor vzala sůl? Před mnoha miliony lety bylo Altiplano pod vodou. Hladina prehistorického jezera Minchín dosahovala 3760 metrů. Před 40 000 až 25 000 lety jezero Minchín zahrnovalo většinu jihozápadní Bolívie. Když se vypařilo, bylo místo 14 000 let suché. Pak se na krátkou dobu (1000 let) objevilo jezero Tauca. Jeho hladina dosáhla 3720 metrů. Hladina pomalu klesala až před 13 000 lety zanikla Tauca úplně. Zanechala po sobě dvě slaná jezera - Poopó a Uru Uru a dvě obrovské slatiny Salar de Uyuni a Salar de Coipasa. Tato část Altiplana nemá žádný odtok do moře. Nánosy soli jsou výsledkem usazujících se minerálů z okolních hor na nejnižším možném místě.

Bílá pláň, obloha bez mráčku, vysoká nadmořská výška a ostré sluneční paprsky byly bolestí pro oči. Sluneční paprsky se odrážely od soli jako od zrcadla. Oči se mně automaticky přivíraly. Sluneční brýle se staly nutností. Hrozbě sněžné slepoty se vystavujeme již v nadmořské výšce 5000 m n.m. Ostré slunce může poškodit náš zrak již do 15 minut. My se o tom dozvíme až tehdy, kdy už je pozdě. Oči je nutné si v Bolívii skutečně chránit. Poté jsme se po „bílé dálnici“ rozjeli k další zastávce Ojos del Salar (Oka v solné pláni). Zde jsme viděli pramenit slanou vodu. Bylo to úchvatné. Představte si vyvěrající studenou podzemní vodu na nekonečné solné kře. Nedokážu si představit, jakou tloušťku tato slaná kra může mít. Podle průvodce prý někde dosahuje až 7 metrů?! Již zde jsme viděli dvě budovy, jejichž stěny byly postaveny ze solných bloků. Uvnitř se prodávala zvířátka a jiné suvenýry, samozřejmě také ze soli. Bylo tu i několik dělníků těžících manuálně sůl. Pomocí ostrých železných tyčí a seker nasekají a z prohlubní vytáhnou malé kvádry soli, které poté nechávají uschnout a vzápětí jejich hrany zarovnávají, aby jich dali na náklaďák co nejvíce. Prohlubně se posléze zaplní slanou olejovitou tekutinou, která se již po několika dnech přemění v sůl tvrdou jako skála. Sůl se může případně jen seškrábat a nahrabat na kupičky. Na starých rezavých náklaďácích je pak odvážena do blízkých vesniček, kde se místní obyvatelé živí jejím sušením, drcením, přidáváním jodu a balíčkováním. Překvapilo mě, že mezi dělníky byly především malé děti. Za snímek žádaly peníze, a tak jsme se raději otočili a vrátili se k džípu.

Další zastávkou byl slavný hotel ze soli, Playa Blanca. Židle, stoly, postele, bar, stěny, částečně střecha... vše bylo ze soli. Dokonce i šachy na stole. Také podlaha byla pokryta granulemi soli. Zajímalo nás samozřejmě, jak je to s vodou. Široko daleko není žádná voda, kam až oko dohlédne je vyprahlá solná poušť. Kanalizace tu není. Ale co takhle toalety? To je potřeba, kterou lidé musí chtě nechtě uspokojit, ať již jsou kdekoliv. Už jsem se viděl jak sedím na solném prkýnku, když tu mě správce usadil větou, že toaletu zde nemají. Spíše nám ji ale nechtěl ukázat. Po zaplacení vyššího poplatku se dá v hotelu i přespat. Není ale o co stát. Jedná se pouze o čtyři stěny a dvě postele ze soli přikryté vlněnými dekami. Přitom v noci v hotelu není taková zima, která vzhledem k nadmořské výšce panuje okolo. Přes den sluníčko stěny vyhřeje, takže přes noc je uvnitř příjemné teplo, zatímco venku třeští zima. V této nadmořské výšce 3800 m n.m. musí být přes noc pěkná zima, a tak se ani nedivím, že před několika lety někteří lidé ztratili cestu a umrzli přes noc k smrti. V létě dosahují teplotní rozdíly během dne až 50°C. Vedle pověstného starého a levnějšího hotelu pro batůžkáře byl teď postaven i nový hotel. Větší a mnohem honosnější. Cena za přespání je však asi 70 dolarů. Ze soli tu byly i sochy či ornamenty. Vše propracované do nejmenších detailů. Ačkoliv se hotel stále dostavoval, již se sem vybíralo vysoké vstupné.

Poté jsme směřovali dále na západ k Isla de Pescadores, Ostrovu rybářů, který je vulkanického původu. Je to skutečný ostrov v moři soli. Nachází se 80 kilometrů od Colchani, přímo v srdci rozsáhlé slatiny. Ostrov je vyprahlý a plný vyvřelin a nebýt mnoha krásných až sedmimetrových kaktusů Trichocereus, jež právě kvetly, nebyla by tu žádná jiná květena. Možná, že právě kaktusy někomu připomněly osamocené rybáře (pescador) v moři soli a ostrov byl po nich pojmenován. Podle jiných tento ostrov z ptačího pohledu připomíná rybu, jež se řekne španělsky pescado. Již několik let tu žije rodinka, pouze díky cestovnímu ruchu a turistům. Kromě lam zde žije i rozsáhlá populace viskač. Pomalu jsme každý vyšlapali na kopec a zjistili, že i se shora vidí člověk to, co zespoda - nekonečnou bílou plochu s horami v dáli jako kulisou. Mezi nimi vyniká vulkán Tunupa s výškou 5400 m n.m. Nebýt nadmořské výšky, hora vypadá vcelku slezitelně a mnoho cestovek na ní skutečně nabízí výstupy. Jedna legenda mluví o Atahualpovi, který na svahu vulkánu jedné dívce jménem Tunupa uřízl prso. Mléko pak steklo po svahu do údolí a vytvořilo slatinu. Když jsme po nějaké době sešli k džípu, oběd již byl připravený. Měli jsme sendvič se salámem, rajčata a banány.

Po obědě jsme se vydali na jih. Jak jsme se ale po 45 kilometrech přiblížili ke břehu Salaru, charakter solné pláně se změnil. Sůl byla zatopena vodou, stékající z okolních hor a vytvářela tak „bažiny“. Proto zde byla pro auta solná cesta vyzdvihnuta nad úroveň okolní pláně. Auta si již nemohla dovolit jet kudy se jim zlíbí, ale po této vymezené cestě. Vyjeli jsme ze solné pláně a pomalu stoupali výše a výše do hor. Začaly se objevovat první barevné vulkány. Některé jejich svahy ukrývají fosilní ledovce, jiné sulfurové hrnce, gejzíry a horké prameny. Potkali jsme skupinku cyklistů nebo spíše bláznů. Nezmohl jsem se na slovo. Zde bych je rozhodně nečekal. A to jsem ještě nevěděl, co nás čeká. Byly to obrovské dálky jen po kamení, štěrku a písku. Přes den slunce pražilo, v noci byla příšerná zima. Nikde ani památka po pitné vodě a tito turisté si jedou jen tak do této mrtvé, ale překrásné krajiny. Zdá se mi, že je vlastně jednotvárná. Stále spousta barevných vulkánů a tu a tam laguna. Vlastně nic jiného. V okruhu desítek a desítek kilometrů se nenajde ani človíček. Samozřejmě kromě turistů pohodlně se vezoucích v džípech. Faktem je, že jinak než pronajmutým džípem se tato oblast nedá shlédnout. Ale koho jednou tato scenérie uchvátí, těžko se z toho vymaní. Původní vulkanická aktivita zbarvila zem do široké škály barev, od spáleně černých skal ke žluté síře, zelené zoxidované mědi a bílým krystalům. Džíp projíždí barevné pouště, které střídají jednu barvu za druhou. A tito cyklisté určitě věděli, co dělají. Cestu mají zajisté naplánovanou. Co jsem o volných chvílích surfoval po netu, všiml jsem si několika cyklistických cestopisů z této oblasti. Určitě tu tedy tito cyklisté nejsou první skupinou bláznů, ale ani ne poslední.

Po 22 kilometrech jsme dosáhli Villy Martín, kde jsme prošli vojenskou kontrolou. Za jemného deště jsme zastavili u Viskačí skály, kde jsme hned za ohybem spatřili krásné nebojácné zvířátko. Podobalo se králíku, ale mělo veliký veverčí ocas. Byla to viskača. Viskači žijí ve společnostech s navzájem propojenými norami. Jejich společný vchod má průměr jeden metr. Zem vyhrabávaná při stavbě nor tvoří malý pahorek bez rostlinstva. Za soumraku vyráží viskači z nor. K vchodům svých nor snáší nejrůznější tvrdé předměty jako kamení, hroudy, kosti či lodyhy. Je to jejich zvyk. Jestliže tedy gaučové ráno zjistí, že jim něco chybí, jdou ráno obhlédnout viskačí nory v okolí. Viskači kupodivu nejsou moc plaché, člověka vidí jen zřídka. Pomalu jsme se k ní přibližovali a mačkali spoušť fotoaparátu každým krokem. Když jsme se k zvířátku přiblížili na 2 metry, měli jsme každý slušnou zásobu snímků přibližující se viskači. Blíž jsme si netroufali. Nechtěli jsme pěknou viskaču vyplašit. Dalších 15 kilometrů nás v 16⁰⁰ dovedlo do vesničky San Juan, kde jsme se ubytovali ve společné místnosti. Já pracně dopisoval deník, jiní spali či se procházeli venku. Nico mě k večeru přemluvil k menší vycházce do vesnice prozkoumat okolí.

Pouze několik lidí žije v jihozápadní Bolívii, a i když je člověk horníkem, je těžké pochopit proč. Ačkoliv je krajina překrásná a dramatická, je drsná a půda neplodná. Ale v Bolívii, jak se zdá, jsou lidé, kteří budou žít kdekoliv a San Juan je jedním takovým místem. Vesnička se nachází 160 kilometrů od Uyuni a má přidělenou elektřinu na pouhé dvě hodiny denně. Prohlídli jsme si pěkný kostelík z hlíny, jednoduchou restauraci a obrovské stádo lam. V okolí se prý nachází i několik chullp. Za vesnicí jsme pak obdivovali monumentální západ slunce. Já jsem fotil ostošest a Nico pro změnu horlivě natáčel na kameru. Červené hory a stáda lam vytvářely dokonalou siluetu obzoru. Nastávající hlad nás donutil vrátit se na večeři. Měli jsme rýži hranolky a kuře. Předcházela samozřejmě chutná polévka. Byli jsme spokojeni. Popíjeli jsme čaj, příjemně se bavili a kolem 22⁰⁰ ulehli.

BAREVNÉ LAGUNY A VULKÁNY

10.1.2000 (pondělí)

Ráno jsme vyrazili brzo. Měli jsme před sebou perný den. Po snídani jsme nasedli do džípu a projížděli velice pestrobarevnou krajinou širokého údolí. Na svazích se občas objevily ruiny baráčků či zídky ohraničující opuštěná zemědělská políčka. Cesta se stočila na západ a my jsme projeli Salarem de Chiguana, kde se těží borax. Spatřili jsme zasněžený vulkán Ollagűe na chilských hranicích. Vyprahlou krajinou jsme se následně dostali až ke vsi Chiguana s další vojenskou kontrolou představovanou zevlujícími vojáky. Pak se cesta stočila na jih a my začali stoupat do hor, do Bohem zapomenuté oblasti vysoko položených pouštních plání a cylindrických vulkánů. Je to část Bolívie, kde se ještě nikdo nepokoušel žít. Ani bolivijští indiáni, a to už je opravdu co říci. Cesta mně spíše připomínala kamenité dno řeky. Hory postupně měnily barvy jako letící kolibřík. Na některých na západ orientovaných svazích hor rostlo pár zakrslých suchých keřů, ale kdekoliv jinde nebylo nic živého. Obrovská konkurence túr v Uyuni stlačila ceny na minimum, což mělo dopad na životní prostředí. Proto také byla vytvořena přírodní rezervace Avaroa. Je nutno zřídit přísnější legislativu pro turistické operátory a přísnější regulaci pro národní park. Stopy džípů jezdících si svými zkratkami mimo cestu hyzdí a erodují okolní přírodu, nemluvě o občas pohozených igelitových sáčcích a plechovkách od Coca-Coly. Projížděli jsme křovinatou krajinou a u vstupu do národní rezervace, zaplatili poplatek 5 dolarů. Celá oblast jihozápadního cípu Bolívie tvoří Národní přírodní rezervaci andské fauny generála Eduarda Avaroy a nalézá se ve výšce 4000-6000 m n.m. Rezervace byla vytvořena roku 1973 na ochranu plameňáků, vikuñí a pštrosů nanduů. Mezi chráněnou flóru patří llareta, hustý mech přirůstající ke skále.

Projeli jsme kolem několika lagun. Laguna Cañapa je mělká laguna s bílými a žlutými okraji zbarvenými minerály. Tisíce růžových plameňáků chodilo v mělké vodě a proceďovalo vodu. Cañapa ale byla pouze první lagunou v sérii čtyř dalších lagun – Hediondy, Chiarkhoty, Hondy a Ramaditas. Všechny laguny v této oblasti mají vysoký obsah minerálů a soli, větry neustále čeří hladinu, a proto laguny nezamrzají ani při 20 °C. U jedné takové laguny jsme se naobědvali. Scenérie byla úžasná. Barevná laguna, trsy sežloutlé tuhé trávy okolo, barevné hory v pozadí a blankytně modrá obloha s bílými beránky. Laguny ale ukrývají ještě jednu zajímavost. Jsou bohaté na minerály, a proto jsou obydleny třemi druhy plameňáků - andským, chilským a Jamesovým. V dáli stálo na laguně několik růžovoučkých plameňáků, které jsem si do této doby vždy mylně spojoval s tropy. Je zajímavé, že na některých lagunách plameňáci jsou a na jiných není vidět ani jeden. Po příjezdu dalších džípů obtěžkaných turisty jsme se vydali dále. Následovalo opětné stoupání mezi již vyhaslé vulkány. Hory měnily barvy ještě fantastičtěji než dosud. Erodované barevné žíly minerálů na šedém podkladě vytvářejí červené, žluté a černé jazyky dolů padajících kamínků stejné barvy. Země se literárně „vychloubala“ svými bohatými zásobami minerálů.

V 15⁰⁰ jsme dojeli k 170 kilometrů vzdálené Laguně Colorada, Barevné laguně, ve výšce 4278 m n.m. a ubytovali se nedaleko ní. Je to několik hliněných objektů sloužících jako výzkumná základna pro četné expedice a samozřejmě pro turisty. Původně byly domky postaveny pro horníky. Dnes slouží vědeckým expedicím a turistům. Nemohli jsme uvěřit, že se zde plánuje výstavba velkého turistického hotelu jedoucího na solární energii. Místnost pro nás byla opět společná a bylo to lepší. Alespoň byla sranda. Ital a Němec, oba velcí cestovatelé, se vzájemně slovně pošťuchovali a vychloubali. Měli jsme z toho s Lubou velkou srandu.

Jelikož bylo do večeře daleko, vyrazili jsme k nedaleké laguně. Uprostřed měla laguna barvu sytě červenou, která je výsledkem nahromadění řas a planktonu. Tam kde do laguny proudil pramínek vody, tam bylo dno křišťálově modré. Okraje laguny jsou žluté a bílé od nánosů sodíku, hořčíku, boraxu a sádrovce. Usazeniny jsou také bohaté na rozsivky, maličké mikrofosílie, používané pro výrobu umělého hnojiva, barev, zubní pasty, plastu a slouží také jako filtr pro olej, farmaceutika, letecké palivo, pivo a víno. Laguna má rozlohu 50 km² a nedosahuje hloubky vyšší než 80 centimetrů. Vzadu se táhl jakýsi ledovec.

Na mělké laguně bylo roztroušeno mnoho plameňáků. Mělo by jich tu být na 20 000. Byli ale daleko od břehu, a tak jsme je rozeznávali pouze mlhavě. Dalekohled nepomáhal. Plameňáci jsou společenští a žijí ve velkých hejnech na slaných vysokohorských jezerech. Kromě plameňáků chilských se zahnutým zobákem tu jsou i plameňáci andští a Jamesovi, kteří žijí jen zde. Kolem sebe si udržují 1,5 metru volného místa. Okraje zobáku vroubí rohovité destičky, kterými procezují potravu. Toto speciální filtrační ústrojí jim umožňuje konzumovat vysoce koncentrovanou minerální vodu, pro ostatní živočichy nepoživatelnou. Při cedění potravy jim pomáhá i silný, masitý jazyk. Z bahna si staví 40 centimetrů vysoké hnízdo, které zakrátko ztvrdne a samice do něj snese jedno vejce. Malí plameňáci se pak shlukují v malých školkách, ale to nebrání tomu, aby rodiče svého potomka vždy snadno našli a nakrmili ho vyvrženou potravou. Ta je složena z malých vodních živočichů smíchanými s výživnou tekutinou obsahující červené krvinky. Tekutina se tvoří v přední části žaludku. Krásný růžový šat dostanou mláďata až ve třetím roce života. Chilský plameňák dosahuje výšky přes jeden metr a má černě zakončený bílý zobák, špinavě modré nohy, červená kolena a lososově zbarvené peří. Jamesův plameňák je nejmenší ze všech tří druhů a má temně červené nohy a žluto-černý zobák. Andský plameňák je největší, má růžové peří, žluté nohy a žluto-černý zobák.

Břeh laguny byl močálovitý či pokryt slupkou soli. Bahno hrálo všemi barvami podle toho, jak která bakterie nebo minerál převažovali. Všude bylo mnoho plameňáčích per či jejich extraktů. A v tom všem jsme šlapali. Se špatnými botami si člověk nemohl dovolit jít těsně u břehu. Vrátil jsem se tedy na pevný břeh a mezi trsy žluté trávy se vyšplhal na nedalekou skálu. Rozhled byl pěkný, ale plameňáci stále daleko. Sestoupil jsem blíže k laguně a plameňákům. Stále to ale byli tečky na jezeře a ani dlouhým pochodem jsem se k nim nepřiblížil. Vzdálenosti v takovéto krajině bez jakýchkoliv lidských měřítek jsou velice špatně odhadnutelné. Ani velmi průzračný vzduch správnému odhadu vzdálenosti neprospívá. Faktem ale bylo, že mělké jezero umožnilo být plameňákům dále od břehu než na co jsme zvyklí. Byli také velice plaší a ani opatrnými pohyby se k nim nedalo přiblížit. O každých 10 metrů, co jsem se přiblížil, se oni vzdálili. Posbíral jsem v bahnitém břehu pár špinavých růžových per a vrátil se již za slabého deště na ubikace. Dostali jsme chutnou večeři a v mrazivé noční hodině nakonec ulehli.

PLAMEŇÁCI VE VÝŠCE 5000 m n.m.

11.1.2000 (úterý)

Třetí den jsme brzo ráno vyrazili k Laguně Verde, neboli Zelené laguně. Bylo asi 5 hodin a my stále stoupali. Tma začala ustupovat pod prvními ranními paprsky. Dlouhé stíny hor se po zemi ploužily jako kočky za myší. V literatuře sice píší, že tu neprší. Je to pravda, neprší, v této nadmořské výšce padají kroupy a sníh. Kolem nás přes noc napadlo trochu sněhu, což dojem ještě umocňovalo. Neodolal jsem a poprosil řidiče o zastavení. Zastavili jsme se na vrcholku „kopce“ ve výšce téměř 5000 m n.m. a celou scenérii měli před sebou. Měli jsme krásný výhled na hory i do údolí. Pod sebou jsme viděli po projetých 560 kilometrech naši další zastávku - Sol de Mañana (4850 m n.m.). Země se zde otevírá a nabízí širokou škálu svých vulkanických a tektonických aktivit. Za okamžik jsme již seděli v autě a vystoupili na místě o několik stovek metrů níže. Byl zde umělý vrt, ze kterého stoupal vysoký sloup horké páry. Kupodivu zase tak horký nebyl. Vydával přitom dunivé i syčivé zvuky. Mohli jsme si dát do něho i ruce, a tak si je příjemně ohřát. Ucítili jsme síru. Cítil jsem ji všude ve vzduchu. Pod námi to doslova vřelo. Zem byla skutečně teplá. Gejzíry, díry s bublajícím a stříkajícím bahnem, sulfurové výpary, syčící pára, vše působilo jako dotek pekla. Viděli jsme barevné díry, ze kterých stoupala horká pára. Jinde se nad horkým jezírkem tvořila mlha. Ranní chlad nám trhliny v zemské kůře názorně ukazoval. Začali přijíždět další turisté a my jsme pokračovali dále.

Po jedné hodině jízdy jsme zastavili u jiné laguny, u které pramenila teplá termální voda. Místo se nazývá Termas de Chalviri. Bylo to pár uměle zbudovaných bazénků s kamennými hrázemi. Jako první, kdo i přes velkou ranní zimu skočil do bazénku, jsem byl kupodivu já. Obyčejně mám totiž pověst zmrzlíka. Jen tak, ve slipech, jsem se ponořil a rochnil se. Moje údy pomalu roztávaly a uvolňovaly se. Teplota dosahuje 30 °C a věří se, že účinně léčí artritidu a revmatismus. Další se potom také připojili, když zjistili, že voda skutečně zahřeje a povzbudí. Voda byla nejteplejší hned v prvním bazénku, nedaleko kterého také pramenila. Vůbec se nám nechtělo ven. Posléze začalo přijíždět více a více turistů s džípy, a proto jsem raději vylezl. Kupodivu mi nebyla ani zima. Teplá termální voda příjemně prohřála celé tělo a sluníčko ho rychle usušilo. Bylo tu již asi osm džípů a to nám kazilo zážitek z celé túry. Po rychlé snídani jsme proto urychleně pokračovali dál do dvou hodin vzdáleného nejzapadlejšího koutu Bolívie. Další zastávkou byly bizarní skalní formace, které nám připomínaly surrealismus. Autorem ale nebyl Salvador Dalí, nýbrž příroda sama. Modrá obloha dojem ještě umocňovala. Přejeli jsme sedlo ve výšce 5300 metrů nad mořem a sjížděli k Laguně Verde, neustále schovanou za vulkány.

Opět jsme jako první přijeli po scénické cestě na vyhlídkovou plošinu nad Lagunou Verde, Zelenou lagunou. Laguna se nachází ve výšce 5000 metrů nad mořem, 52 kilometrů od Sol de Mañana. Na plošině bylo vzadu několik umělých věžiček z kamenů postavených na sebe od největšího po nejmenší. Působilo to tajemně. Výhled byl odtud báječný i na pravidelnou kuželovitou sopku Licancabur (5960 m n.m.) za lagunou. Tento vulkán prý ukrýval starověkou inckou podzemní hrobku. Podle legend Inkové nutili mladíky šlapat do kopce, kde byli necháni napospas zimě. Umrzli ve prospěch lepších časů Incké říše.

Tmavě zelená barva laguny je dána podložím s vysokým obsahem uhličitanů olova, síry a vápníku. Později začal foukat silnější vítr, tak jak stoupající sluníčko prohřívalo vzduch. Vítr se začal prohánět po jezeře a hladina se začala čeřit, čímž měnila barvu ze sytě zelené na briliantově zelenou. Bylo to podmanivé, krásné. Vysoký obsah minerálů a neustálé větry brání vodě zamrznout i při –20 °C.

Nemůžu uvěřit, že jsme v nadmořské výšce přesahující vrcholek nejvyšší evropské hory Mt. Blancu. A okolo nás je rovina, stakilometry dlouhá rovina, na které se tyčí mohutné vulkány. Vůbec nám to nepřipadá. Ani se nedivím informaci v průvodci, že nedaleko odtud, u laguny Celeste, se nachází nejvýše položená cesta na světě sjízdná pro motorová vozidla. Její výška dosahuje 5900 m n.m. V této části Altiplana se také nachází spousta lagun nejroztodivnějších barev. Začínaje červenou lagunou Colorada, pokračuje zelenou barvou laguny Verde, modrou lagunou Celeste, mléčnou lagunou Blanca, žlutou lagunou Amarillo a konče například vínovou barvou laguny Guinda. Naštěstí se obloha na rozdíl od včerejška vyjasnila a nám se naskytla příležitost vychutnat barvy alespoň jedné z nich.

Po příjezdu ostatních džípů, byli někteří turisté vzati do našeho džípu a spolu pak vyrazili k 10 kilometrů vzdáleným chilským hranicím, odkud již existuje další transport do San Pedra de Atacama. Je to jedna z nejkrásnějších a nejlevnějších možností pro turisty, jak se přepravit přes hranice z jednoho státu do druhého a přitom vidět něco neopakovatelného. Rozloučili jsme se s Nicem a Angličany a popřáli si hodně štěstí. My ostatní - já, Lubo a Bertold jsme zůstali u laguny na celou hodinu úplně sami. Zbylé džípy se svými turisty již odjely. Ačkoliv na pravé větší laguně kupodivu žádný plameňák nebyl, desítky jsem jich viděl na mělčí menší laguně nalevo od cesty vedoucí k hranici. Za lagunou vlevo jsem viděl i kamión uhánějící po prašné kamenité cestě ze San Pedra do Uyuni. Nechal jsem Lubu a Bertolda v přátelském rozhovoru a sešel dolů k lagunám. Opět jsem se pokoušel opatrně ale neúspěšně k plameňákům přiblížit. Cestou zpět na vyhlídkovou plošinu jsem se seznámil s Japonkou, která přijela džípem z Chile. Také využívá nabízených túr do této magické oblasti a přepravuje se tak z Chile do Bolívie. Túra jí končí v Uyuni. Umí perfektně anglicky. Jak by ne, když je Američanka! Přisedám si k Lubovi a Bertoldovi a bavíme se o cestování v Africe a jihovýchodní Asii.

Po hodince se náš džíp úspěšně vrátil. Teď jsme se mohli trochu roztáhnout. Jízda tak byla pohodlnější. Především pro Bertolda, kterého po hodinách a hodinách sezení ve stísněné pozici, několikrát chytla křeč. U termálních bazénků jsme naložili jednoho Bolivijce, který se tam bůhvíjak vzal, a z hor se postupně dostali níže do rovinatých málo kopcovitých plání. Na této pampě jsem dokonce zaregistroval pštrosa nandu, jehož bych tu očekával nejméně. Měl jsem zato, že to je obyvatel především argentinských plání více na jihu. Naobědvali jsme se u skály s pěkným výhledem na Lagunu Colorado. Podél ní jsme se nakonec dostali až do Valle de los Piedras, Údolí skal. Šlo o masivní bizarní skalní formace připomínající různá zvířata, tváře lidí či rostliny. Každá z těchto skal byla tak 10 metrů vysoká. Neodolal jsem a na jednu takovou skálu se vyšplhal. Měl jsem pěkný výhled na Lubu a Bertolda pod sebou i po okolí. Vzadu za touto sekcí jsem viděl ještě rozsáhlejší údolí s mnoha dalšími skalními útvary.

Po několika fotkách jsme vyrazili dále na Alotu. Ubytovali jsme se opět ve společné místnosti. Byla tu i sprcha, ale pouze studená. Jelikož jsem nechystal dostat šok, odložil jsem sprchu do nejisté budoucnosti. Raději jsem vyrazil na centrální náměstí. Kostel tu je malý, ale svou architekturou zajímavý. Ulice jsou široké a vesnička má čtvercové šachovnicové uspořádání. Brzo jsem se stal středem pozornosti dětí. Začaly se kolem mne srocovat a klást mi spoustu otázek. Odpovídal jsem na jejich otázky jak nejlíp jsem mohl a nakonec se nechal prošacovat. Chtěly vše co u mě našly. Od fotoaparátů až ke kapesníkům. Nakonec jsem jim dal tužku a papír a vrátil se do hotelu. V půl sedmé se servírovala večeře. Byli jsme hladoví jako vlci, a tak to v nás zmizelo jako v bezedné studni. Dopili jsme se čajem a ulehli. Byli jsme spokojení a jenom nám bylo líto, že zítra naše túra již skončí. Rozhodně na báječné chvíle v této magické části Altiplana budeme vzpomínat celý život.

HŘBITOV VLAKŮ

12.1.2000 (středa)

Vstali jsme brzo, abychom se do šest hodin vzdálené Uyuni dostali do poledne. To nám ale nebránilo zastavit v San Cristóbalu, na zdejší poměry až hypermoderním městečku. Nedaleko se tu prý těží stříbro. Přesto to je malá hornická vesnička se starým kostelem postaveným na pověstném ceremoniálním místě z dob Inků. Nicméně raritou dnešního dne bylo pouze jedno místo, Cementerio de Trenes – Hřbitov vlaků u Uyuni. Ano je to ten hřbitov, který jsme neshlédli první den, když jsme přijeli. Příjezd byl ohromující. Stála zde řada zrezivělých lokomotiv a vagónů. Vyprahlá zem, modrá obloha s bílými mráčky a nekonečné dálky vytvářely dokonalé pozadí pro staré odstavené lokomotivy. Dala se tu naexponovat spousta překrásných snímků. Místní děti si sem normálně chodí zablbnout. Je to opravdu muzeum pod širým nebem, a tak se nedivím informaci, že město z toho hodlá vytvořit muzeum.

V okolí Uyuni se ale nejedná o jediné muzeum vysloužilé staré techniky „pod širým nebem“. Doslechl jsem se tu také o vesničce zvané Pulacayo, jež se nachází asi 20 kilometrů na východ od Uyuni směrem na Potosí. Pro příznivce sociálních dějin, železnice a průmyslové archeologie je návštěva místa prostě nutností. Je to opuštěný důl, na kterém bylo zaměstnáno až 20 000 horníků se svými rodinami. V roce 1959 byl ale zavřen a dnes tu přežívá pouze 800 lidí jen díky turistickému ruchu. Místo zůstává v takovém stavu, v jakém bylo opuštěno. A v tom je ta krása. Je tu spousta rozpadajících se lokomotiv, které kdysi jezdily na nejstarší železnici v Bolívii, kilometry důlních šachet i původní pracovní nástroje horníků.

Po projití několika lokomotiv a vagónů jsme naskočili do auta a během chvíle dosáhli úřadu Wasi Tours. Vystoupili jsme a dožadovali se zavazadel. Sekretářka tu ale nebyla. Bylo zamčeno. Šofér nám nicméně sdělil, že někdo během chvíle musí přijít. Sedli jsme si ke dveřím a po krásné a náročné čtyřdenní túře příjemně odpočívali. Čekali jsme od 13⁰⁰ hodin a plánovali co dál. Dnes večer pojedeme do Potosí, nejvýše položeného opravdu velkého města na světě ve výšce 4090 metrů. Je neuvěřitelné, že to je vlastně téměř výška Mt. Blancu. My sem ale nejedeme kvůli nadmořské výšce, ani kvůli přírodě, ale kvůli jednomu kopci, pod kterým se Potosí o 800 metrů níže rozkládá. Na tom kopci by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyl prošpikován tisíci štolami a šachtami, kdyby zde neumíraly miliony indiánských otroků a kdyby nebyl celý ze stříbra. Španělé z této hory získali pohádkové bohatství, o kterém se ještě doposud nikomu ani nezdálo. Potosí je však dnes již historií. Jen spousta krásně zdobených kostelů nám připomene, že jeho sláva a bohatství se dotýkali hvězd.

Vydal jsem se k terminálu koupit lístky a Lubu s Bertoldem nechal hlídat u dveří. Poté jsem si cestou zpět koupil zmrzlinu a následně ještě jednu. Jelikož se sekretářka neobjevovala a neobjevovala, kolem 16⁰⁰ jsem vyhledal šéfku Wasi Tours, jež pro sekretářku poslala. Vyzvedli jsme si konečně naše batohy a rozloučili se. Na terminálu se ale naše cesty s Bertoldem rozcházely. Bertold směroval na sever – do La Pazu. Rozloučili jsme se s nadějí, že se snad ještě někde uvidíme. Z Uyuni jsme s Lubou vyjížděli až při západu slunce. Do Potosí jsme podle průvodce museli jet překrásnou krajinou, kterou jsme si mohli jen představovat. Západ slunce nám ale vše vynahrazoval. Ze spánku nás vytrhl až příjezd do Potosí ve 2⁰⁰ ráno.

KLETBA STŘÍBRNÉ HORY

13.1.2000 (čtvrtek)

Pršelo a byla zima. Výška tohoto nejvýše položeného města na světě byla znát: 4090 m n.m. Ani mě nenapadlo, že bych měl z autobusu vylézt do toho psího počasí. Pomocníci řidiče nám ale sundali ze střechy batohy, a tak jsme vystoupili ven. Já jsem navrhoval vrátit se do autobusu i se zavazadly, Luba byl pro hotel. Nakonec jsme podlehli naléhání dotěrného taxikáře a nechali se svést do hotelu. To jsme ještě netušili, co nás čeká. V prvním vyhlédnutém hotelu nám ani neotevřeli. U dalších hotelů byla situace obdobná. Zvonky u vchodů nebyly a naše zoufalé bouchání na vrata nebylo vyslyšeno. I taxikář již byl v koncích. Žádné levné hotely v okolí již neznal. Jak Bolívie, tak okolní státy teď mají období školních prázdnin a hotely tu jsou narvány především Argentinci. Nikde, pokud nám už otevřeli, neměli volné místo. Často mně připadlo, že nás ani nechtějí ubytovat. Prostě jen pootevřeli dveře, řekli ne a opět je zabouchli. Stále poprchávalo. Naše nálada klesla na bod mrazu. Dělalo se nám špatně z částky, kterou si taxikář naúčtuje. Po asi 30 minutách zmatečného popojíždění od hotelu k hotelu jsme to vzdali. Napadlo mě vrátit se k autobusu. Doufal jsem, že se v něm dá do rána počkat. Naštěstí se dalo. Je to normální, že autobus jež přijede do své destinace v noci, umožňuje pasažérům v něm přečkat až do východu slunce. Taxikář si naštěstí řekl jen o US$2. Rozespalý řidič nás poznal, otevřel nám dveře a zase ulehl. Usadili jsme se na dvou volných sedadlech a se spousty jiných pasažérů pospávali až do rána.

Tak takhle nás přivítalo Potosí, do konce 18. století největší a nejbohatší město v Jižní Americe, které bylo dokonce větší než Londýn či Šanghaj. Mělo pochmurnou atmosféru starého koloniálního města. Tma, déšť a zima ke zlepšení naší nálady nepřispěli. Ráno však vyšlo sluníčko, roztáhly se mraky a my vyšli do centra najít si hotel. Cestou nás odchytl mladý průvodce a kromě túry nám nabídl i ubytování. Po Avenidě Antofagasta jsme došli k Hotelu San Andreo a ubytovali se. Následně nás průvodce zavedl do úřadu turistické kanceláře, pro kterou pracuje.

V 9⁰⁰ jsme spolu s mnoha dalšími turisty vyrazili na Cerro Rico, 4828 metrů vysokou “Bohatou horu“, do pověstných dolů. Na tuto túru jsem se obzvláště těšil. Měla nabídnout spousty sice zajímavých, ale na druhé straně i tragických poznatků. Z tohoto dolu španělští dobyvatelé získali takové pohádkové bohatství, o kterém se jim ani nesnilo. Přes dvěstě let hora vydala přes polovinu veškeré světové produkce stříbra. Bohužel Španělé stříbro využili pouze pro ukojení svých choutek, nakupovali hromadně věci spotřební povahy a neuvědomili si, jaký to bude mít efekt na ekonomiku. Kupovali vlnu, drahé koření a vše o čem se jim ani nesnilo. Bohatství tak Španělsku a Portugalsku proteklo mezi prsty a v konečném důsledku je ekonomicky položilo. Vyneslo je do výšin a nakonec srazilo na kolena. Tyto námořní velmoci byly vystřídány novými, které využily bohatství k investování, k rozvíjení obchodu a nikoho ke spotřebě. Obrovská vlna stříbra se přelila Pyrenejemi a skončila v zemi krále Slunce – ve Francii, ale především v Holandsku a Anglii.

Všechno to začalo roku 1544, kdy indiánský pastevec lam, Diego Huallpa, ztratil poblíž vesnice Potosí své dvě lamy a šel je hledat. Hledal své lamy až do večera, ale stále neúspěšně. Přišla noční zima a Diego si musel zapálit oheň, aby se trochu ohřál. To bylo na svahu hory v kečuánštině známé pod názvem „Potojsi“. Tak jak říká legenda, oheň vytvořil dostatek tepla, aby ze země začalo vytékat tekuté stříbro... Za méně než 30 let Španělé pod touto horou, jež „zářila“ čistým stříbrem, postavili velké město a rozvinuli organizovanou těžbu stříbra. Během 400 let španělské nadvlády bylo ze Cerra Rica vytěženo 70 000 metrických tun stříbra. Ročně se tu vytěžilo až 100 000 kilogramů stříbra.

Veškeré toto bohatství jediné stříbrné hory si můžeme uvědomit tehdy, když ho porovnáme s jinými bohatstvími, které Španělé v Latinské Americe získali a které již v té době byla považována za pohádková. Během podmanění Mexika (1521-1530) si Španělé odvezli 148 kg stříbra a 4889 kg zlata. V prvním desetiletí dobytí říše Inků to bylo 86 193 kg stříbra a 14 466 kg zlata. V dalším desetiletí si Španělé z Nového světa přivezli 177 573 kg stříbra a 24 957 kg zlata. V dalších desetiletích však již začalo drancování Stříbrné hory. Svět byl omráčen tím neuvěřitelným bohatstvím, které se do Evropy přivezlo z Potosí. Jen za druhou polovinu 16. století to bylo 7 175 223 kg stříbra… Ze Stříbrné hory se vytěžilo tolik stříbra, že množství, které se během jednoho a půl století dovezlo do Španělska, odpovídalo trojnásobku tehdejší evropské zásoby stříbra.

Pověst, že tu je tolik stříbra, že by vystačilo na stavbu malého mostu z Potosí do Barcelony, přilákala mnoho osadníků. Také se ale říká, že tento most by mohl být postaven ze všech kostí horníků, kteří zemřeli brutálními pracovními podmínkami. Předtím, než se stříbro vytěžilo, byly postaveny překrásné domy a kostely. Španělští boháči si kupovali francouzské šperky, čínský porcelán, klobouky z Anglie, arabské parfémy a cejlónské diamanty. Potosí mělo vše, co si mohlo přát. Pouze jedno se mu nedostávalo – pracovní síly.

Limský arcibiskup, Gerónimo Loayza, a zástupce krále v Peru, Francisco de Toledo, ukončili počáteční neorganizovaný přístup k těžbě a obnovili roku 1572 instituci mitu z dob Inků, podle které mohli být povoláváni čas od času muži mezi 18-50 lety k čtyřměsíční službě. Indiáni museli pracovat ve směnách po 12 hodinách a po celou dobu čtyř měsíců nemohli vylézt ven. Jedli, pili, pracovali a spali v dolech. Když se poté jako zázrakem dostali ven, museli si oči ovázat hadry, aby neoslepli. Horní páni v Potosí po čase ale zavedli instituci mitu doživotně. Až po 250 letech, roku 1825, byl tento systém zrušen. To už ale podle některých historiků klesla původní populace And o osmdesát procent. Šokujících 8 milionů lidí zde ukončilo svůj život. Všichni tito lidé zaplatili svým životem za zlatý věk Evropy. Pouze každý jeden z pěti měl šanci, že se z prokleté hory dostane ven a přežije.

Ložiska stříbra byla tak bohatá, že se mohlo díky novým technologiím na získávání stříbra z horniny těžit v těch samých místech znovu a znovu. První technologie, kterou Španělé použili při získávání stříbra, byla inckého původu. Do nádob byla nasypána směs vytěžené rudy a uhlí a zapálena. Prudký andský vítr silně okysličoval oheň, který tím získával vyšší teplotu. Později sem Němci přinesli svůj amalgamační postup s použitím rtuti. Indiáni museli směs stříbra a rtuti rozšlapávat bosýma nohama a do několika týdnů umírali v krutých bolestech. Stříbro pak bylo transportováno na hřbetech lam do chilské Aricy nebo do peruánského Callaa (dnešní Limy), kde se překládalo na lodě směřující do Španělska. Netřeba dodat, že na tomto stříbru se přiživovalo mnoho pirátů. Španělské lodě musely čelit útokům anglických, holandských a francouzských pirátů.

Roku 1672 byla založena mincovna a pro obyvatelstvo musely být postaveny rezervoáry vody. Bylo postaveno 86 klášterů a kostelů a populace města se blížila k hranici 200 000. Během mnoha povstání za nezávislost v počátečním období 19. století, bylo hodně kostelů vyrabováno. Proto se Španělé snažili veškeré bohatství odvézt do Evropy či jiných částí španělské říše.

V době kdy byla vyhlášena nezávislost Bolívie roku 1825, byla Bohatá hora vytěžena. Ceny stříbra pak v polovině století poklesly, což bylo dáno objevením ložisek v Californii, menší poptávkou v Evropě a rostoucím používáním papírových peněz. Počet obyvatel Potosí poklesl na zoufalých 8 000. Zůstali tu pouze lidi indiánského původu, žádní boháči a dokonce ani dobrodruhové. Svět na Potosí zapomněl, nikdo po něm ani nevzdechl. Celé 19. století nebylo Potosí ničím více než druhořadým městečkem. Ovzduší válečného zbrojení vedlo k hledání nových zdrojů cínu a olova. A v hlušině potosíjských dolů se válela hlušina, jež obsahovala až šedesát procent čistého cínového kovu. Potosí vstalo z mrtvých. S tím jak klesala produkce stříbra, rostla produkce zinku, olova a cínu. V roce 1902 výtěžky z exportu cínu v Bolívii převýšily příjmy z vývozu stříbra. V roce 1921 již produkovala Bolívie plných 26 % světového cínu. Díky tomu, že Malajsie byla ze světových trhů odstraněna druhou světovou válkou, se toto procento zvýšilo na 48 % do roku 1945. Jen těžba cínu zachránila město před krachem.

Drahé kovy činily vůbec velkou část příjmů z exportu. Ale jelikož byl těžební průmysl až do roku 1952 kontrolován rodinami Patiñů, Aramayů a Hochschildů, většina zisku plynula do Evropy. Patiñové byli nejsilnější a největší skupinou ovládající těžbu bolivijského cínu především v oblasti Orura. Aramayové vlastnili několik dolů v okolí Potosí. Hochschieldova rodina kontrolovala doly v San Jose, Caracoles a Colquiri v okolí Orura. Po revoluci 1952 byly doly znárodněny pod Corporación Minera de Bolivia (COMIBOL). Těžebnímu průmyslu se po znárodnění dařilo. V 50. letech dosáhl export minerálů 95 % celkových exportů (z toho cín 74 %). Aby vláda diverzifikovala exporty, brala z dolů peníze a dávala je do zemědělského průmyslu, nafty a zemního plynu, místo aby je reinvestovala a zkoumala další zdroje. I přes nízké mzdy se státní doly pod COMIBOLem ocitly brzo ve ztrátě. Je to ale dáno částečně nedostupností cínových žil a dopravními náklady (náklady v Malajsii, největšího světového producenta cínu, jsou třikrát menší). Těžební průmysl dominoval (a stále dominuje) nejenom exportu, ale byl také tepnou bolivijské ekonomiky. Jakmile zasáhla krize těžební průmysl, zasáhla celou ekonomiku. Problémem je, že hornictví je velice závislé na světových trzích Navíc v Bolívii vývoz nezpracovaných surovin stále převyšuje ušlechtilejší materiál. Pád cen cínu na světových trzích 1985 měl vliv i na bolivijskou těžbu cínu. Proto roku 1985 začala privatizace státního sektoru. Většina dolů pod COMIBOLem byla uzavřena a propuštěno bylo mnoho horníků. Někteří z horníků dále pokračovali v těžbě založením malých hornických kooperativ či zaměstnáním v přeživších státních dolech. Horníci byli ponecháni svému osudu. Z 5000 kooperativ existujících v roce 1985 jich je dnes pouze pár stovek a očekává se, že většina jich ještě padne. Strádají nedostatkem kapitálu, nezájmem zahraničních investorů, zastaralou technologií, padajícími cenami na světových trzích a vyčerpanými zásobami. Vyhlídky jsou mizerné.

Dnes má Potosí opět přes 120 000 obyvatel, ale je jedním z nejchudších a nejnerozvinutějších měst v Bolívii. Copak byly životy všech těch indiánů, kteří prošli celou tou neuvěřitelnou stříbrnou konjunkturou, kteří svými životy zaplatili za blaho a pohodlí evropských boháčů a kteří zde dodnes kutají v nezměněných drsných pracovních podmínkách, marné? Copak musí běloši neustále rozhodovat o bytí a nebytí indiánů?

I když jsem o místě již hodně přečetl, netušil jsem, do jakého pekla skutečně vstoupím. Vyrazili jsme spolu s ostatními turisty na Cerro Rico. Nejprve náš autobus zastavil kousek nad úpatím kopce a ve dvou stáncích jsme dokoupili potřebné dárky horníkům. Kromě listů koky a cigaret se dali koupit i výbušniny či až 98% čistý alkohol. Ten jsme v dolu okusili a mohu skutečně potvrdit jeho ohnivý účinek. Ještě pět minut mně z úst šlehaly plameny. Nikde jsem ale neviděl prodávat pomeranče či jiné ovoce. Škoda, že jsem si je nekoupil již na trhu ve městě. Než jsme vstoupili do dolů, půjčili nám horníci vhodné oblečení. Žlutou pláštěnku či vestu, helmu, acetylenovou lampu a holínky. Rozdělili jsme se do několika menších skupin. Naše skupina dostala anglicky mluvícího průvodce, který nám názorně ukázal sílu zakoupeného TNT. Dynamit stojí tak dva dolary. Je to dobrá cena za obrovskou srandu. Nejprve se dynamit rozlomí a do každé poloviny se zapíchne detonátor. Pak již stačí přidržet zápalný drát nad ohněm, udělat si několik odvážných snímků s prskajícím drátem v ruce a utíkat s dynamitem za nějaký kámen či k nějaké prohlubni. Měl jsem sice fotoaparát připravený k expozici, ale výbuch byl tak silný a nečekaný, že jsem jen tupě zíral. Objevil se obláček dýmu, fotoaparáty pohotovějších zacvakaly a my jsme konečně vyrazili do hlubin stříbrné hory.

V dolech se těží naprosto chaoticky, neexistují žádné průzkumné vrty, nebo sondáže. Prostě se rube podél žíly. Celý kopec je neuvěřitelně protkán chodbičkami, štolami a vyrubanými jeskyněmi ve všech možných směrech. Do hory ústí 5000 vstupů, z nichž aktivních je dnes 240. Některé z těchto dolů mají šachty dlouhé až 2000 metrů horizontálně a 1500 metrů vertikálně. K prolezení všech štol by člověk musel věnovat osm hodin denně po dobu pěti let. Na Cerru Ricu dnes v kooperativách pracuje na 12 000 horníků zatímco tisíce dalších jim pomáhá. Jsou to vlastně nejstarší nepřetržitě fungující doly na světě. Mimochodem název Potosí má původ v indiánském slově „potojchi“, což znamená „hřmění“. To se z hory ozývalo již před příchodem Španělů a důvodem byla asi tektonická příčina. Dnes je příčinou hřmění detonace dynamitu v rukou horníků. Hlavní šachty byly úzké a blátivé. Tunel se rozšiřoval a zvětšoval tam, kde se dalo vytěžit více barevného kovu. Tam, kde se tunel snižoval a zužoval, tam nebylo co těžit. Ve skrčené poloze jsme tu prošli asi jeden kilometr, často využívajíc žebříků a lan k dostání se na jinou úroveň.

Čas od času jsme potkávali osamocené horníky. Byli namačkáni v uzoučkých šachtách. Měli pouze trička, rifle a holínky. Ventilace neexistuje, taktéž ani pitná voda či toalety. V nižších úrovních teplota stoupá až na 40 °C, což spolu s vysokou vlhkostí nesmírně ztěžuje práci. Na povrchu ve výšce 4400 metrů může přes noc nebo v zimě dokonce i mrznout. Vzduch je těžký, teplý a vydýchaný. Je plný škodlivých chemikálií a plynů včetně prachu oxidu křemičitého (způsobujícího silikózu plic), arzénu, acetylénových výparů a jiných plynů. Nechybí ani usazeniny azbestu a vedlejší produkty spalování acetylénu a detonace výbušnin. Opravdu jim nebylo co závidět. Vykonávají tvrdou a špinavou práci. Primitivními nástroji jako je sekáč a kladivo i několik hodin sekají jednu díru pro nálož dynamitu. Po odpálení si uvolněnou rudu většinou sami odnesou na povrch. Proto téměř všichni bez výjimky žvýkali listy koky, jako se v Indii žvýká betel. Cítím, že dostávám chuť na pár lístků koky. Ochutnal jsem nějaké, ale chutnaly tak hořce, že jsem je vyplivnul ještě předtím, než jsem se stačil seznámit s jejich účinkem. Koka je strašný ničitel zdraví. Zažene hlad, žízeň, bolest, únavu i spánek. Horníci mohou při jejím žvýkání pracovat i dva tři dny bez přestání. Pak ale zase zůstávají doma ležet na stejně dlouhou dobu.

Podmínky práce horníků sice byly otřesné, ale v Bolívii jsem již byl zvyklý na ledacos... Přesto, některé statistické údaje opravdu stojí zato. Horníci vykonávají jednu z nejtěžších prací na světě, pravděpodobně pracují v těžších podmínkách než kdokoliv jiný na světě. Život nemají jednoduchý. Protože jsou v kooperativách, musí si sami kupovat své nářadí a pracovní oděv jako je tvrdý klobouk, lopatka, boty, dynamit a listy koky. Za týden si vydělají US$26-35 a na svou práci jsou hrdí. Je sice pravdou, že si zde vydělají dvakrát až třikrát více než je průměrný plat, ale zdraví jim už nikdo nevrátí.

Silikóza plic tu je velice častým onemocněním. Ročně v dolech zemře prý 20 horníků. Pracují minimálně osm hodin denně, šest dní v týdnu a ačkoliv zákon říká, že musí mít nad 18 let, mnoho z nich začíná pracovat již ve 14 letech. Dnes se odhaduje, že v hoře pracuje 1000 dětí denně. Ženy tam nepracují, protože se věří, že přinášejí smůlu. To ale nebrání tomu, aby nezpracovávaly materiál vynesený dětmi ven. Ve většině kooperativ existuje minimální lékařské zabezpečení či plán. V případě úrazu nebo silikózy plic (která je nevyhnutelná po 7-10 letech práce v dolech) je postiženým placena částka 14,5 dolaru měsíčně. Pokud horník ztratí díky silikóze 50 % kapacity svých plic, může odejít do důchodu. V případě jeho smrti jeho vdova nebo děti pobírají důchod. Od koloniálních dob se ale pracovní podmínky přece jenom zlepšily. Tenkrát zde pracovali až 18 hodin, na denní světlo se nedostali i několik měsíců, v hoře pracovali, jedli a spali.

Lidé tu jsou podmaněni jakousi krutou kletbou. Horníci opakují minulost, upracovávají se k smrti ve stejné hoře, která pohřbila jejich předky. Horníci se s tím vyrovnávají po svém. Venku jsou křesťany, ale uvnitř hory oslavují ďábla, kterému říkají El Tío - Strýček. Je to bůžek oblečený do hornických šatů, s rohy, zelenýma očima a s plnovousem Španělů. Po pás je celý zasypaný listy koky a jediné, co mu z toho čouhá je jeho obrovský do detailu provedený penis. Strýček ani neopovrhne tvrdým alkoholem a cigaretami. Každý pátek v 16⁰⁰ ukončí horníci práci, sednou si v dolech spolu ke svým Strýčkům a popíjejí alkohol do 18. nebo 19. hodiny. Několikrát za rok mu obětují lamu, jejíž krví postříkají vstup do hory, aby je ďábel nesežral. Během karnevalu horníci tančí svou historii, oblečeni jako španělští lordi, afričtí otroci nebo jako Tío.

Poté jsme vystoupili na denní světlo a vrátili se do města. Vydali jsme se s Lubou na Mercado, abychom si dali oběd. Luba ale pálivou chuť, jež je v Jižní Americe takřka ve všech jídlech, nesnesl a druhý chod nedojedl. Chvíli jsme v hotelu odpočívali a kolem 14⁰⁰ jsem vyrazil sám do města. Lubu jsem nechal spát. Navštívil jsem Museo y Convento de San Francisco, postaveného 1547 knězem Gasparem de Valverdem. Je to nejstarší mužský klášter v Bolívii. Jelikož ale klášter svou velikostí nevyhovoval soudobým požadavkům byl roku 1707 stržen a na jeho místo byl během 19 let postaven nový. Zlatý oltář původně zdobící klášter je dnes v Královské mincovně, kam se podíváme zítra. Za asi US$2,5 jsem si zakoupil povolení k fotografování. Kolem hlavního nádvoří byla spousta zajímavých maleb. Místnosti uchovávají několik maleb slavného malíře Melchora Péreze de Holguína. S průvodkyní jsme navštívili kapli, samotný klášter, katakomby a nakonec vystoupili i na střechu. Dostali jsme se až na vrchol vysoké kupole, odkud se nám naskytl báječný výhled na Cerro Rico i celé Potosí. Hora se vypínala nad městem jako gigantický památník symbolizující dobytí Ameriky a utrpení původního indiánského obyvatelstva. Návštěva konventu stála určitě zato. Už jenom ten výhled. Po ulici Tarija jsem se pomalu vracel na hlavní náměstí. Nad dveřmi domů byla spousta upoutávek nabízejících právnické služby. Prostě ulice právníků. Za Mercadem jsem si vyfotil krásný barokní portál Iglésie de San Lorenzo. Portál byl vysekán indiánskými umělci v 16. století, ale samotný klášter nebyl dokončen do roku 1744, kdy zde byly přistavěny zvonice. Portál je podle průvodce tou nejfotografovanější památkou v Bolívii.

Docházela nám s Lubou hotovost, a tak jsem se zastavil v několika bankách, abych zjistil kurzy na šeky. Banky si ale za nákup šeků strhávaly asi 5 procent jejich hodnoty. Samozřejmě, že jsem nic nesměnil. Pokusíme se s Lubou vydržet až do Sucre, naší další zastávky. Jinou zajímavostí zdejší ekonomické sféry je, že nikdo vám nepřijme byť i jen trošku natrhnutou nebo pomuchlanou americkou bankovku. Bolivijské bankovky mohou být klidně počmárané a potrhané, ale americké musí být rovné a čisté. Dokoupil jsem chleby, dulce de leche a víno. Z nakoupených rajčat a cibule jsme si udělali s Lubou osvěžující salát. Luba poté vyrazil na internet a já pročítal průvodce.

SLAVNÁ KRÁLOVSKÁ MINCOVNA

14.1.2000 (pátek)

Ráno jsme v 9⁰⁰ vyrazili do Casa Real de la Moneda, Královské mincovny, postavené roku 1672. Nicméně již předtím od roku 1572 zde existovala malá mincovna. Tato snad nejslavnější mincovna na světě je velice zajímavá a turisty by neměla být rozhodně opomíjena. Je to jedinečná stavba císařské a královské mincovny z dob, kdy naše země a Bolívie patřily k jedné říši, nad kterou slunce nezapadalo. Její zdi dosahují tloušťky jednoho metru a dávají tušit, že to nebyla pouze mincovna, ale i vězení a pevnost. V době války v Chaco zde měla bolivijská armáda dokonce velení. Zaplatili jsme poplatek US$2,5 a španělsky mluvící průvodkyně nás provedla 30 ze 160 místností mincovny upravených jako muzea. Do dnešní doby se nám zachovala v původním stavu a je to vůbec největší španělská stavba na jihoamerickém kontinentě. Na hlavním nádvoří jsme za kamennou fontánou viděli na zdi pověšenou hlavu Bacchuse, boha vína. Pověsil jí tam roku 1865 jeden Francouz z důvodů známých pouze jemu. Byla tu i vystavena lokomotiva, jež se jako první projížděla po Bolívii. Nechyběla ani místnost s obrazy slavného Holguína, další místnosti s jinými obrazy, velká sbírka mincí, jež se zde razily, ražební předměty, pečetě a mnohé jiné. Samozřejmě, že zde byly i staré a stále fungující dřevěné ražební stroje. Je to soustava ozubených kol přivezených z Evropy a složených tu. Stroje byly poháněny koňmi a mulami o poschodí níže. Roku 1869 byly nahrazeny parními stroji přivezenými z Philadelphie. Nechyběly ani modernější ražební stroje. Následovala místnost s archeologickými předměty, především keramikou, ale i s mumiemi a textiliemi. A nakonec muzeum zbraní, které ale bylo zavřené. Přes nádvoří se slunečními hodinami jsme se vrátili ke vchodu, kde jsme se rozdělili.

Já si zašel na Mercado na oběd a poté jsem zpeněžil své vstupenky do Casy Real de la Moneda, jež mi průvodkyně zapomněla odtrhnout. Koupila si je jedna pěkná bolivijská turistka za poloviční slevu. Následně jsme s Lubou čekali na túru na lagunu Tarapaya s teplou termální vodou. Sjednali jsme ji již ráno za US$1,5. Měli jsme sice vyjet ve 14⁰⁰, ale s typickou bolivijskou spolehlivostí to bylo o hodinu déle. Během půl hodiny jsme byli na místě. Je to perfektně kulaté zelené jezero ve vulkánovém kráteru a teplotě 30 °C. Nazývá se Ojo del Inca, Oko Inky. Samotný Inka Huayna Capac se sem chodil koupat až z Cuzca. Přestože bylo zataženo a zima, skočili jsme do teplé vody. Ta již nebyla tak čistá, ale příčinou jsou prý turisté, kteří zvířili dno, ještě předtím než jsme sem přijeli. Postupně ale přijíždělo více a více domorodců a turistů. Vylezl jsem ven a pomalu se sušil. V 17³⁰ jsme se vrátili zpět do hotelu. Žaludek nám oznámil čas večeře. Luba vyrazil po jídle na internet a já v hotelu dopisoval deník.

Luba se vrátil až později se spoustou starších Bolivian Timesů, anglických novin vycházejících každý týden. Měl v nich mnoho zajímavých článků o Bolívii. Na další den jsme naplánovali odjezd na ráno, protože do Sucre to není tak daleko. Plánoval jsem sice navštívit Tariju a Tupizu na jihovýchodě Bolívie, ale nedostatek času a peněz nás tlačil pokračovat dále. Tariju jsem plánoval pro světoznámé zkameněliny prehistorických zvířat, o které se tam doslova zakopává. Tarija je také známá pro svoje středomořské klima a své vinice, snad nejvýše položené na světě (1700 m n.m., také ale i 2800 m n.m.). Tupizu jsem chtěl navštívit pro její historii spjatou se jmény Sundance Kid a Butch Cassidy, kteří tu vykrádali banky a nakonec byli roku 1908 v přestřelce v nedalekém San Vicente zastřeleni (pravděpodobně, možná prý i přežili). Také působivost tupizké krajiny je podmanivá.

DRUHÉ HLAVNÍ MĚSTO BOLÍVIE

15.1.2000 (sobota)

Ráno jsme vyrazili před 7⁰⁰ na terminál a bez problémů zakoupili lístek do 175 km vzdáleného Sucre na 7³⁰ za US$2,5. Opět jsme vyrazili s hodinovým zpožděním. Jeli jsme neustále po asfaltce. Cesta byla opět báječná, barevná pohoří bez známky života se pokryla trávou a vyšší vegetací až jsme vjeli do větších rovin Sucre ve výšce 2790 metrů. Pozorovali jsme kultivovanou zem s mnoha cedulemi upozorňujícími, že zde investovalo Holandsko do modernější zemědělské techniky místních farmářů. Posléze jsme projížděli lesy a zelenými údolími. Uvědomil jsem si, jak moc mi zeleň chyběla a jak moc hnědá, šedá a béžová barva dominují Bolívii. Po třech hodinách nás uvítalo Sucre, město, kde kdysi dožívali svůj konec života dobyvatelé Cuzca a vysocí úředníci místokrálovství. Spořádaný život zde kontrastoval s bouřlivým, drsným a nezvládnutelným Potosím a věčnými krvavými boji o moc.

Toto město je známé jako Město čtyř jmen - Charcas, La Plata, Chuquisaca a Sucre. Můžeme se ale také o něm doslechnout jako o Athénách Ameriky, Bílém městu či Kolébce svobody. Veškeré budovy ve středu města musí být nabíleny nebo přetřeny bílou barvou. Již před příchodem Španělů zde bydlelo několik tisíc obyvatel a místo bylo nazýváno Charcas. Někdy na počátku 30. let 16. století sem Francisco Pizarro poslal svého bratra Gonzala, aby se podíval po místních dolech a zjistil informace o tom, čím by mohla provincie Charcas španělské koruně prospět. Dnešní Sucre bylo založeno jako stříbrný důl pod názvem La Plata roku 1538. Během 17. století byla La Plata, administrativním, právním, náboženským a kulturním centrem španělských východních teritorií. S neustálým rozšiřováním moci Portugalců v Brazílii si ohrožená východní španělská teritoria vytvořila nové centrum místokrálovství – La Platu v Argentině. Bolivijská La Plata byla přejmenována na Chuquisacu, aby se zabránilo nedorozumění mezi pojmenováním tohoto města a nového místokrálovství. Po založení arcibiskupství roku 1609 byla založena Univerzita svatého Xaviera roku 1624.

První hnutí za nezávislost v Americe vzniklo právě zde, 25. května 1809. 6. srpna 1825, rok po vítězné bitvě Bolívara u Junínu, byla vyhlášena nezávislost republiky pojmenované po jejím osvoboditeli Simonu Bolívarovi. O pět dní později byla La Plata přejmenována na Sucre na počest Bolívarova generála Antonia José de Sucre. V době, kdy vláda Bolívii řídila ze Sucre, si zem moc neodpočinula. Jeden převrat střídal druhý a prostí lidé umírali hladem. Po válce v Pacifiku (1879-1883) nicméně zavládla větší stabilita, ale opozice vůči politické dominanci města Sucre kulminovala roku 1899 revoltou vedenou obchodními skupinami z La Pazu a cínovými hornickými městy s výsledkem, že La Paz se stal centrem vlády.

Tak jako Potosí má mnoho klášterů a kostelů, tak Sucre je krásným bílým koloniálním městem a je chráněno UNESCem. Tak jako Arequipa v Peru i Sucre je městem vzdělanosti a stále si drží reputaci pro své liberální a pokrokové myšlenky. Je to ústavní hlavní město Bolívie se 120 000 obyvateli ve výšce 2790 m n.m. V Sucre jsme před terminálem přestoupili na kolektivo a nechali se odvést do centra města. Vystoupili jsme u Dorado Hotel, kde jsme se také ubytovali. Moc nás místnost nenadchla, především toalety páchly, ale nabídnutá sleva nás obměkčila. Nechali jsme batohy na pokoji a vyrazili do města. Najíst se.

Hned za rohem jsme si dali oběd. Po ulici San Alberto jsme pokračovali až k turistickým informacím naproti Conventu de Santa Teresa. Bylo zavřeno. Jak by ne když je dnes sobota a 13⁰⁰ odpoledne. Rozhodli jsme se projít na Muzeo de la Recoleta, tedy o další kus dál. Zde jsme po schodech vystoupili na rozsáhlé náměstí, z jehož podloubí (Mirador) byl pěkný výhled na celé město. Sucre je opravdu bílé město a ta čistota, organizovanost, či dokonce existence supermarketu mně připomenula, že Sucre dlouho bylo a stále je oficiálním hlavním městem Bolívie. V pozadí rozsáhlé planiny se tyčily Cordillery de los Frailes. Asi půl druhé hodiny jsme si tu lebedili a poslouchali místní kytaristy brnkající milostné songy. Jelikož Muzeum Recolety bylo zavřené, vydali jsme se přes náměstí Plaza 25 de Mayo k dalším turistickým informacím. Ty ale byly také zavřené. Přijeli jsme prostě ve špatný den. Přes víkend je vůbec Bolívie mrtvá. Nicméně i přesto jsme v Sucre prožili pěkné chvíle. Nikam jsme nespěchali, nic nesháněli, prostě se jen tak toulali, polehávali a užívali si. Večer jsme pak celý strávili čtením Bolivian Timesů, které Luba den předtím pracně vybral z již dost přebrané sbírky potosíjské internetové kavárny.

CEMENTÁRNA S DINOSAUŘÍMI STOPAMI

16.1.2000 (neděle)

Ráno jsme zaplatili ubytování a přestěhovali se za lepším, do Alojamienta El Turista. Je dokonce levnější a o trošičku blíže k centru. Na dnešek jsme naplánovali pověstné dinosauří stopy 10 km na sever od města a poté hřbitov, který měl patřit k těm nejkrásnějším v celé Bolívii. Po menší snídani jsme za Mercadem odchytili mikro až na konečnou, odkud jsme měli pověstnou cementárnu s dinosauřími stopami jako na dlani. Po široké betonové silnici jsme k ní po půl hodince došli. Výhledy do okolí nebyly špatné, ale skládky podél silnice, jemný déšť a občasní výrostci se nám nezamlouvali. U vchodu do cementárny jsme se ohlásili u vrátného, který nám zavolal vojáka vykonávajícího zde službu. Ten šel s námi na místo slavného archeologického nálezu. Místo není oficiálně otevřeno a strážník si ke konci neopomene požádat o menší bakšiš. Šlo o rovnou šikmou skalní stěnu, na které se před mnoha miliony let ještě procházeli dinosauři. Je tu kolem 185 dinosauřích cest. Největší sbírka na tak malém území.

Oblast Sucre byla před 68 miliony let rozsáhlým jezerem a na jeho březích žilo mnoho zvířat, včetně obrovského vegetariána – dinosaura chodícího po čtyřech nohách a menšího dinosaura chodícího po dvou. Bahnité pobřeží časem ztvrdlo a zkamenělo. Před 25-50 miliony lety se začaly vrásnit Andy a deska se zvedla do dnešního vertikálního stavu, jak ji vidíme dnes. Kromě velké linie velkých stop mířících ze spodu nahoru doprava tu je i spousta menších, jež ji křižují. O pár metrů více vlevo jsou další stopy. Jejich kvalita ale není valná. Spíše se jedná o stopy nepravidelných zaoblených tvarů než skutečný otisk jako před Mann’s Chinese Theatre v Los Angeles. Dnes jsou ale stopy vystaveny vlivům počasí, slunci a dešti a bez konzervace tu dlouho nevydrží. Peníze na ni ale nejsou. Stop tu je ale neuvěřitelná škála a velké množství. Dokonce na nich vědci vyzkoumali, že theropodi se shlukovali do skupin a lovili taktéž dohromady. Vidíme zde stopy theropoda, na celých 350 metrech. Theropodi zde prý následovali skupinu sauropodů. Nalezeny byly i stopy šesti ankylosaurů, což zdvojilo počet na světě nalezených opancéřovaných dinosaurů na 12. 75 procent nálezů prý patří ankylosaurům, titau-osaurům, theropodům a orni-thopodům. Nechybí zde ani stopy tyrannosauruse rexe a iguanodona. Ti všichni se tu procházeli. Pak pravděpodobně dopadl asteroid na poloostrov Yucatán… Ale to již jsme někde jinde.

Otisky noh prehistorických zvířat byly miliony let ukryty pod svrchními vrstvami horniny. Ta se postupně bortila a drolila jak cementárna kámen postupně těžila. Až před 17 lety zaměstnanci cementárny objevili na stěně podivné stopy. 15 let se o to nikdo nestaral dokud nebyl informován švédský paleontolog Christian Meyer. Stala se z toho světová senzace a mnoho vědců začalo místo zkoumat. Je to největší a nejmladší podobný objev na světě. Jsou tu také zkamenělé zbytky prehistorických řas a ryb. Vápenec, křemen a hořčík nejsou nejlepší na uchování kostí. Proto jich tu moc není. Lépe jsou na tom břehy řek, na kterých jsou fosílie zaplaveny sedimenty ještě předtím než zkamení.

Začalo poprchávat, a tak jsme se rychle vrátili stejnou cestou zpět k městu, kde jsme nastoupili do mikra směřujícího až na druhou stranu města, ke hřbitovu. Je to krásné místo pro trávení několika hodin klidu a míru. O značném zájmu turistů svědčí i mnoho dětí nabízejících se jako průvodci. Odmítli jsme je s tím, že si vystačíme sami. Pomalu jsme prochodili co se dalo a nakonec usedli do stínu stromů a odpočívali. Pročítali jsme Bolivian Timesy, jedli hamburgery a poznávali, že hřbitov v Bolívii není pouze místem smutku a truchlení, ale i místem schůzek milenců, rodin, příbuzných a místem dalších společenských událostí. Udržovanost hřbitova svědčí o silném náboženském povědomí obyvatel země. Nakonec jsme se vrátili do centra, kde jsme se naobědvali. Zbytek dne jsme pojídali nakoupené sladkosti. Četli Bolivian Timesy a odpočívali.

KDE BYLA VYHLÁŠENA BOLIVIJSKÁ NEZÁVISLOST

17.1.2000 (pondělí)

Ráno jsme si koupili pár chlebů, máslo a k tomu zakusovali rajčata. Po snídani jsme vyšli na Convento de la Teresa. To již ale bylo zavřené. Kostely se otevírají na mši již brzo ráno a poté ještě jednou k večeru. Proto jsme se opět rozhodli podívat na Mirador, kde jsme čekali do 9⁰⁰, než se otevře Museo de la Recoleta. Luba sem nešel a dal přednost Dětskému muzeu. Po zaplacení poplatku jsem s dvěma Bolivijci a průvodcem vyrazil do komplexu.

Recoleta byla založena františkány roku 1601. Ve své historii nebyla využívána pouze jako konvent a muzeum, ale také jako kasárna a vězení. Byla tu překrásná nádvoří, podchody i schodiště. Viděli jsme místnost mnicha, jež tu žil před mnoha desítkami let. Na zahradě se rozpínal obrovský starověký cedr Cedro Milenario, poslední pozůstatek mohutných stromů, jež onehdy dominovaly okolí. Bylo tu množství obrazů. Rozsáhlá sbírka artefaktů z Amazonie, jež tam nasbírali zdejší misionáři, místnost křížů, sbírka mincí, obrazů a soch. Nejúchvatnější byl ale chór, dřevěný a vyřezávaný, datovaný do 70. let 19. století. Precizní práce starých mistrů. Chór reprezentuje tři mučedníky: františkána, jezuitu a Japonce, kteří byli ukřižováni v japonském Nagasaki roku 1595. V chodbě před vstupem do chóru bylo označeno pamětní deskou místo zavraždění prezidenta Pedra Blanca roku 1828.

Plně spokojený jsem po prohlídce vyhledal Lubu v Muzeu dětí. Muzeum je právě rozestavěné, ale po dokončení tu děti budou mít hodně atrakcí i informací. Seznámili jsme se tu s mladou Američankou, pracující pro muzeum jako sekretářka a manažerka. Starala se o propagaci muzea a vůbec osvětovou činnost. S ní jsme strávili snad hodinu příjemným rozmlouváním o práci v Bolívii až jsme se nakonec rozloučili.

S Lubou jsem zašel do nedalekého Institutu Boliviano-Norteamericano a zjistili, že tu mají čísla všech Bolivian Timesů. Sice zpřeházených a mnohá čísla chyběla, ale to nám nevadí. Byla tam spousta zajímavých článků o zemi. Kolem Muzea a Conventa de Santa Clara a barokní dominikánské Iglesie de Santo Domingo jsme došli k Iglesii de la Merced. Byla zavřená. Měla mít jeden z nejpůsobivějších interiérů nejenom v Sucre, ale i v Bolívii. V Sucre je vůbec spousta klášterů a mnohé z nich již ani nestojí. Před 180 lety se zde některé staré kláštery bouraly a v jejich zdech se nacházely hrůzné památky na dobu inkvizic. Lidé před inkvizitátory ukrývali peníze, skrývali ženy i děti. V jedné zazděné klášterní místnosti byla nalezena těla mumifikovaná suchým vzduchem. Žena držela u vyschlého prsu novorozené dítě a muž měl prsty u rukou zničeny až po první články, jak se snažil zdivo odstranit. V jiné místnosti byl objeven hromadný hrob novorozeňat porozených jeptiškami.

Naobědvali jsme se a vrátili se na hlavní náměstí. Zde jsem si zašel prohlédnout Casu de la Libertad, Dům svobody. Pojmenování není náhodné, protože 6. srpna 1825 zde byla skutečně vyhlášena nezávislost Bolívie. Středem pozornosti tu je hlavní zasedací síň s listinou vyhlášení nezávislosti, první vlajkou (či spíše s jejími zbytky), obrazy atd. Listina je bohužel pouze duplikát. Originál vystavuje nedaleká pobočka bolivijské Národní banky. V hlavním sále se konaly první zasedání bolivijského kongresu. Původně to byla jezuitská kaple. Za kazatelnou je několik obrazů. Samozřejmě mezi nimi nechybí portrét Bolívara, který o obrazu dokonce prohlásil, že to je jeho nejvěrnější zobrazení. Kolem nádvoří bylo několik dalších místností týkajících se generála Sucreho, prezidentů, jejich osobních předmětů, vojenských dekorací a reliktů. Jinou zvláštností zde je ohromná dřevěná busta Bolívara.

V nedaleké Katedrále jsem podnikl další túru, opět bez Luby. Stavba Katedrály byla započata roku 1551. Zajímavá je především zvonice s 12 apoštoly a čtyřmi svatými patrony města stojícími na jejích rozích. Viděli jsme sbírku klenotů a křížů bohatě zdobenými drahými kameny a dokonale propracovanými do nejmenších detailů. Poté hlavní loď kláštera s kaplí Panny Guadalupské dokončenou 1625. V oltáři je uchovávána Virgen de Guadalupe de la Extremadura, pojmenovaná po podobné panně ve Španělsku. Pochází z roku 1601. Soška je ověnčena zlatem, stříbrem, které je spolu s perlami, ametysty, diamanty, rubíny a smaragdy vpleteno do krásných krajkových šatů. Jen samotné šperky se prý cení na miliony dolarů. A to má panna hlavu ověnčenou jednoduchými levnými žárovkami! Následoval další chór a sbírka moderních i starších obrazů, z nichž některé patřily Holguínovi. K večeru jsme vyrazili do Institutu. Zbytek večera jsem strávil v Institutu vypisováním zajímavých článků z Bolivian Timesů. Na pokoji jsme se pak s Lubou domluvili, že zítra k večeru ukončíme pobyt v Sucre a podíváme se do dalšího bolivijského města, které leží na hranicích andských svahů, amazonského pralesa a plání Chaca – do Santa Cruz.

MORBIDNÍ PŘIPOMÍNKA NEVYHNUTELNOSTI SMRTI

18.1.2000 (úterý)

Brzo ráno jsem vyrazil ke Conventu de Santa Teresa. Měl jsem štěstí, byl konečně otevřený. Pátral jsem uvnitř kostela a na nádvoří po kříži v dlažbě. Nebylo by na něm nic zajímavého, kdyby nebyl původně tvořený lidskými kostmi. Lidské kosti měly procházejícím připomínat nevyhnutelnost smrti. V 60. letech ale byly kosti nahrazeny kamennými dlažebními kostkami. Po podrobnějším hledání jsem se dostal k úzké dlážděné uličce osvětlované lucernami hned vedle kláštera. Poté jsem spěchal k Conventu de San Felipe Neri. Zde jsem totiž včera, ještě předtím než jsem navštívil Institut, marně hledal někoho, kdo by mi mohl otevřít. Ani v protějším vzdělávacím středisku, ani na turistických informacích na hlavním náměstí mi neporadili nic jiného než klepat na dveře a čekat na majitele, jež se o tento konvent stará. Ačkoliv tu měl být v těchto hodinách k dispozici, nedoklepal jsem se. Škoda. Mohl jsem mít z jeho dvou vysokých zvonic krásný rozhled po bílém Sucre.

Vzdal jsem to, rychle zaběhl do Institutu, proběhl posledních pár sérií novin a se štusem vybraných Bolivian Timesů jsem v 11⁰⁰ vyrazil ke kopírce. Za hodinku kopírování jsem zaplatil pouze US$3,5. Vrátil jsem se k hotelu, kde jsem se naobědval. Luba mezitím snesl naše batohy do přízemí hotelu, dal je do úschovny a zaplatil ubytování za poslední tři dny. V 15⁰⁰ byl čas k tomu, abychom vyrazili na terminál. Koupili jsme si ještě chleby a zákusek. Na terminál jsme odchytili mikro. Tam jsme se nechali přemluvit jednou zaměstnankyní a koupili „prý levný“ lístek do Santa Cruz. Čeká nás tam divoká příroda Národního parku Amboró, historické vykopávky Samaipata a překrásné pozůstatky jezuitských misií. Batohy jsme dali do rukou autobusové společnosti a čekali u výjezdu pod terminálem až bude projíždět náš autobus. Totiž, nechtěli jsme platit poplatek za použití terminálu. Ten vybírá zaměstnanec terminálu těsně před odjezdem. Konečně náš autobus vyjel a my jsme nastoupili dovnitř. Doufali jsme jen, že naše batohy jsou též správně naložené a že nezůstaly v terminálu či v jiném autobusu.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt