XI. DIVOKÁ PŘÍRODA A JEZUITSKÉ MISIE (19.1. – 30.1.)

(SANTA CRUZ – SAMAIPATA – LAS CUEVAS – NP AMBORÓ – JEZUITSKÉ MISIE – SANTA CRUZ)

ROZMANITOST JIHOAMERICKÉ ZVÍŘENY

19.1.2000 (středa)

            Jak jsme se blížili k Santa Cruz, projížděli jsme mnoha vesničkami vytvářejících širokou aglomeraci. Do druhého největšího města v Bolívii s populací přesahující 900 000 obyvatel, jsme přijeli v 8⁰⁰. Město bylo založeno 1561 Ñuflem de Chávezem, který ho pojmenoval na počest svého milovaného města v Extremaduře ve Španělsku, tedy Santa Cruz. Původně stálo město o 220 kilometrů dále na východ, ale na konci 16. století bylo přesunuto do dnešní polohy. Na úrodné půdě se stala oblast zemědělskou základnou pro celou Bolívii. Santa Cruz zásobovalo celou kolonii bavlnou, rýží, cukrem a ovocem. Město prosperovalo do konce 19. století, kdy byly otevřeny nové dopravní trasy mezi peruánskými přístavy a La Pazem. Tyto dopravní trasy udělaly santacruzské výrobky dopravované do La Pazu na mulách dražšími a v konkurenci neobstály. V 50. letech 20.století bylo město propojeno s ostatními městy v Bolívii novými silnicemi a také železnice spojila město s Brazílií a zajistila tak nové trhy. Z malého provinčního městečka vyrostlo město s téměř jedním milionem obyvatel a obrovskou exportní schopností. Město se stalo Mekkou imigrantů z celého světa. Můžeme zde najít kolonie Japonců, Italů, Palestinců, indských Sikhů, německo-kanadských mennonitů aj. V okolí města se nachází nejúrodnější půdy v Bolívii. Sójové boby se sklízejí dvakrát ročně a farmáři získávají 3 tuny na hektar ve srovnání s 1,5 až 2 tunami u sousedních zemí. Přesto je to město, jehož široké ulice nám připomínají prašnou a blátivou minulost. Santa Cruz kupodivu působí dojmem malého města. Jsou zde velmi časté nepokoje, ale minimálně zločinu. Je to pěkné město.

Se svou nadmořskou výškou 416 m n.m. má příhodné klima s průměrnými teplotami 21 °C v zimě a 32 °C v létě. Toto spíše tropické klima je utvářeno několika faktory. Santa Cruz leží v přechodné zóně mezi amazonským pralesem, svahy Kordiller a suchými travnatými plochami Chaca. Oproti Amazonii má více slunce a snesitelnější teploty. V zimě jsou deště krátké, ale v létě mohou trvat celé dny. Občas město trpí tzv. surazos, silnějšími a chladnějšími větry, které sem vanou z argentinských pamp.

Roku 1990 vyhlásilo UNESCO město za součást světového dědictví. V okolí Santa Cruz je také mnoho přírodních krás a lidských výtvorů, které určitě stojí zato vidět. My se chystáme především do NP Amboró, téměř ještě nedotčené divoké přírodní rezervace, dále do Samaipaty, významného předinckého archeologického naleziště, a nakonec podnikneme okruh východní částí Bolívie po jezuitských misiích, jež tam zanechaly překrásné kostely. V těsné blízkosti Santa Cruz je možno vidět písečné duny Palmar a osvěžující řeku Piray. Pro turisty je zajímavá ještě jedna informace.

Bez obav jsme vystoupili z autobusu a snažili se přes spoustu lidí dostat ven z terminálu. Okolí terminálů je obecně nejvhodnějším místem pro hledání ubytování všech kategorií. Ubytovali jsme se jen blok od terminálu na Avenidě Irala. Hotel se stal naší základnou pro několik dalších dnů. Dlouho jsme neotáleli a vyrazili k Museo de la Historia Natural, Muzeu přírodní historie. Muzeum se bohužel přestavuje a reorganizuje. Téměř všechny sbírky, a bylo jich opravdu hodně, byly namačkány v jedné místnosti. Odešli jsme předčasně s tím, že se sem později vrátíme. Nasměrovali jsme si to do centra města na Plazu 24 de Septiembre, Náměstí 24. září. Je to zelené náměstí přeplněné palmami, po kterých se měli šplhat lenochodi. Lenochodi uprostřed civilizace! Žádné jsme ale neviděli. Lenochodi tam prý ale opravdu jsou, jak jsme se později dozvěděli. Často odpočívají vysoko v korunách stromů a ne snadno se dají postřehnout. Někdy i po kmeni slézají dolů na zem, ale to se ocitají v náručích blažených turistů. V Banco de Santa Cruz jsem si směnil šeky. Ze střechy Miradoru, budovy přiléhající k náměstí, jsme si vyfotili majestátnou Katedrálu. Ačkoliv původní Katedrála byla založena roku 1605, současný vzhled byl dokončen roku 1845. Vysvěcení jí ale čekalo až roku 1915. Náboženské muzeum v Katedrále mělo zavřeno, a tak jsme se vrátili na náměstí.

Kolem polední jsme již byli v hotelu. Odpoledne jsem se rozhodl navštívit zdejší zoologickou zahradu, prý vůbec nejkrásnější v celé Jižní Americe. Luba dal přednost odpočinku a spánku. U terminálu jsem nastoupil do mikra s cedulí Zoológico. Mikro stavělo prakticky každou chvíli tak, jak se kdo ozval, či jak kdo zamával. Pomalu jsme se blížili k Zoo, jež bylo na druhé straně města. Je opravdu velice pěkné, udržované, rozmanité a překvapivě levné. Byla tu především spousta tropických ptáků, ale i plazů, ještěrek, kameloidů, tapírů, prasat aj. Nafotil jsem si spoustu snímků a napsal mnoho poznámek.

Navštívit takovouto zoologickou zahradu je pro turistu obrovským přínosem, a proto ji vřele doporučuji. Jižní Amerika je ve své fauně velice rozmanitá a mnoho druhů je pro nás Evropany exotických. Bohužel zvířata v přírodě jsou velice plachá, a tak spatřit je je věcí spíše náhody a štěstí než vynaloženého času a trpělivosti. V Zoo ale můžeme během krátké doby vidět a sledovat chování mnohých druhů zvířat na krátkou vzdálenost. Podívejme se tedy alespoň na některé exotické druhy, které jsem v divoké přírodě minul, ale které by se tam při troše štěstí vidět mohly. Rád bych Vám totiž milí čtenáři více přiblížil Jižní Ameriku i z této stránky. Zmíním se o druzích, které jsem neviděl a které nepopisuji jinde v textu. Všechny druhy jsou víceméně specifické pro Jižní Ameriku, můžeme je běžně spatřit nebo jsou určitým způsobem zajímavé. Informace čerpám především z knih Zvířata Jižní Ameriky od Luďka Dobroruky a K pramenům Orinoka od Zdeňka Veselovského.

            Zaujala mě nejprve obora se čtyřmi druhy andských kameloidů, snad nejtypičtějších zvířat Jižní Ameriky. Kameloidi byli integrální součástí lidské historie od prvních počátků. Člověk je choval pro maso a dopravu, vlnu využíval pro dekoraci a teplo a z některých částí těla vytvářel i hudební nástroje. Proto byli a někde ještě jsou oslavováni ceremoniálními tanci a idoly. V současnosti jsou dokonce ve středu ekvádorské a peruánské vlajky. Vždy jsem měl zmatek při vyslovení jmen alpaka, guanako, lama či vikuña. Neznal jsem rozdíly mezi nimi, nevěděl jsem jaký druh je domestikovaný a který není. Proto jsem si otevřel průvodce, vylovil pár poznámek a zahloubal se do různých výkladů. Před více než 10 000 lety se paleolama rozdělila na guanako a vikuñu. Domestikace těchto divokých druhů začíná před 4 000 lety. Z guanaky na lamu a z vikuñi na alpaku. Největší rozkvět chovu alpak a lam proběhl za vlády Inků ve 12. a 13. století.

Vikuña žije ve výškách od 4000 m n.m. až do výšek, kde je ještě potrava. V těchto nadmořských úrovních již jsou teplotní rozdíly až 50 stupňů Celsia, a proto mají vikuñi husté rouno. Získává se z ní ta nejjemnější vlna na světě. Žijí ve skupinkách na vymezených teritoriích, kdy samec má 3-8 samic s mláďaty. Srst je dlouhá 4 až 8 centimetrů a z jednoho zvířete se dostane tak 500 gramů vlny. Má atletickou postavu o váze kolem 40 kilogramů. Inkové je zabíjeli jen výjimečně. Byli chráněni zákonem. Jednou za 4-5 let na ně pořádali lov, kterého se účastnilo 30 000 až 60 000 lidí. Ti vikuñě zahnali do ohrady, kde je ostříhali. Jejich jemná vlna sloužila pro tkaní oděvů samotného Inky. Nikdo jiný neměl právo na sobě nosit vikuñí vlnu. Ne pořád se ale vikuñím žilo tak dobře. Příchod Španělů znamenal decimaci jejich stavů. Do Evropy se ročně dovážely tři tuny vikuñí vlny. Situace se stala neúnosnou. Roku 1920 vyhlásila Bolívie zákaz lovu vikuñí a prodeje jejich vlny. Roku 1926 se přidala Argentina a roku 1928 byl vyhlášen vůbec zákaz exportu této vlny z Jižní Ameriky. Z kdysi početných asi dvoumiliónových stád zbyly jenom zbytky. V polovině století to bylo pouze 10 000 kusů. Dnes jich je na světě 170 tisíc, z toho 100 tisíc v Peru. V Bolívii je můžeme spatřit pouze v jihozápadním cípu země, v NP Eduarda Avaroy.

Zdomácněná lama se využívá pro nošení nákladů a méně pro vlnu. Je nejsilnější a nejstatnější z andských kameloidů. Může dosáhnout výšky až 190 centimetrů a váhy 115 kilogramů. Jejím standardem je nošení 40 kilogramového břemena na vzdálenost 26 kilometrů za den. Pro produkci vlny byla vyšlechtěna alpaka, která je menší a útlejší. Na rozdíl od lamy je menší a potřebuje k pastvě hodně zeleně a vody, takže není využívána pro nošení břemen. Obvyklá výška dospělé alpaky je 150 centimetrů a váha 64 kilogramů. Celý rok se alpaky volně pasou a v době stříhání jsou zaháněni do ohrad. Nejlepší plemena dávají až 4-5 kilogramů z jedné stříže. Obvyklá je ale váha 1,7 kilogramu. Jen z Peru se dnes ročně vyveze na 2500 tun. Nejřidčeji je nicméně zastoupena lama guanako. Guanako se dnes dá spatřit především v liduprázdných oblastech And Chile a jižní Argentiny u NP Torres del Paine. Siluetu má podobnou lamě. Srst je krátká a hustá světlé hnědo-červené barvy. Na hlavě má černé tóny. Kolem tlamy, okrajů uší a mezi nohama má bílé oblasti. Pod krkem jí roste něco jako bílý límec.

            Jak tak píšu o vyvražďování kameloidů a jejich stranění se lidí, vybavuje se mi pohádka Oldřicha Kašpara z jeho knihy Ninigo a stvoření světa. Je to bajka indiánů Jižní Ameriky o tom, jak liška otevřela oči lamě guanako. V dávných dobách byly guanaka důvěřivé, zdržovaly se u lidských obydlí, byly zvědavy, co lidé dělají. Lidem to vyhovovalo, jestliže potřebovali maso, zabili je a nemuseli chodit na lov. Ale v té době guanaka měly přítelkyni - lišku - jež byla chytrá a stranila se lidí. Jednou zastavila hloupou guanaku a zeptala se jí: „Ty opravdu nevíš, kam mizí tvoji příbuzní?“ „Nevím“, odpověděla guanako, „hledala jsem je, ale nikoho jsem nenašla.“ Liška na to: „Já ti to povím. To lidi zabíjejí tvé bratry a sestry. Utíkej pryč a už nikdy se nepřibližuj k jejich chýším“ Guanako zaplakala a utekla daleko od lidských obydlí. A od těch dob lama guanako prchá před člověkem.

            Mravenečník čtyřprstý (tamandua) mě překvapil svýma mohutnýma silnýma předníma nohama s 5 centimetrů dlouhými drápy, které používá na rozbíjení pevných termitišť. Opotřebování drápů si chrání tím, že chodí s překlopenými dlaněmi předních končetin. Protažený čenich je zakončen malým ústním otvorem. Jím vyplazuje červovitý asi půl metru dlouhý lepkavý jazyk pokrytý malými nazpět ohnutými rohovitými bradavkami. Dokáže ho vytáhnout a vtáhnout 120krát za minutu. Má mohutný ocas snad největší u savců. Při ohrožení se postaví na zadní, opře se o ocas a brání se svýma silnýma předníma nohama. Pro svůj charakteristický nepříjemný pach mu indiáni říkají „smraďoch pralesa“.

Spatřil jsem i nočního tuláka - pásovce. Je to zajímavé zvíře. Všichni pásovci mají krunýř složený z kostěných destiček, pokrytých rohovinou. Uprostřed těla je krunýř rozdělen do několika pásů volně spojených měkkou kůží, což jim umožňuje pohyb. V Zoo měli pouze menší exempláře ale vím, že největší kusy dosahují až jednoho metru a váhy 50 kilogramů. Proto také při vyrušení neutíká, ale zahrabe se do země tak rychle, že mu v tom nezabrání ani dva silní muži s lopatou. Dokáže se prý zahrabat i do asfaltu. Při zahrabávání je nenáročný na kyslík. Aby se nenadýchal prachu, dokáže zadržet dech i na 6 minut. Podobně lenochod může pod vodou vydržet i půl hodiny.

            Zpoza drátěný plot se na mě dívalo několik zubatých agutiů a elegantních vačic. Ani činčila zde nechyběla. Ještě před necelými 200 lety to byly jedny z nejhojnějších zvířat andských velehor. Tento hlodavec s nesmírně jemnou a krásnou kožešinou byl ceněn již v dobách Inků. Jemnost je dána tím, že z jedné vlasové cibulky vyrůstá chomáček 40 až 50 chlupů. V 17. století začal export činčilích kůží do Evropy. Ročně se z Peru a Chile vyvezlo na 30 000 činčilích kožek. V polovině 19. století se export snížil na 7 tisíc ročně a na počátku 20. století již bylo po všem. Činčila byla prohlášena za vyhubenou. Pan Chapman z Kalifornie se s tím nespokojil a věřil, že v nějakém údolí ještě nějaké najde. Vyrazil do Jižní Ameriky. Pět let na nic nenarazil až jednou mu jeden indián na trhu nabídl činčilí kůže. Za odměnu ho indián k menší kolonii skutečně odvedl. Chapman jich 18 chytil a odvezl do Kalifornie. Roku 1923 se mu narodila první činčila a dnes je z nich velký chov.

V Jižní Americe je také minimálně devět druhů morčat, která byla domestikována již před mnoha staletími. Do Evropy byla přivezena Holanďany brzy po objevení Ameriky. Dodnes jsou pro svou dobromyslnost a skromnost nejoblíbenějším miláčkem dětí.

Mazama mně připomínal malého jelena. Je velmi plachý a v zajetí často umírá. Mara, poměrně velký hlodavec, je 45 centimetrů vysoký kopytník s bílým zadečkem, který mu slouží jako terč. Když v noci utíkají, nikdo se neztratí... Také mě zaujal pekari, divoké prase pralesa. Ještě před sto lety to bylo nejobávanější zvíře pralesa. Veškerým jedovatým hadům či jaguárům se dalo vyhnout nebo je vyplašit, ale jakmile drsní lovci zaslechli skupinku pekari, vstávali jim vlasy hrůzou na hlavě. K označení teritoria své někdy až moc početné tlupy používají pachové žlázy na hřbetě. Jsou oblíbení jako domácí hlídači. Jsou totiž velmi ostražití a na vše nové reagují hlasitým cvakáním zubů. Jejich špičáky kupodivu nerostou nahoru ale dolů.

            Podrobně jsem si prohlédnul i ocelota, podle kterého jsem od jednoho kamaráda dostal přezdívku. Je to taková přerostlá domácí kočka s měkkou, hustou, ozdobnou, skvrnitou srstí podobnou levhartovi. Pro svoji srst je také loven. Dá se i snadno ochočit. Proto jsou dnes již kriticky ohrožení. Kromě levharta a jaguára jsem v Zoo viděl i pumu. Puma je nejrozšířenější šelma v celé Americe. Pumy ale byly během své historie bezohledně hubeny a jejich počet se snižoval. Dnes se tato samotářská šelma vyskytuje především v horách. Speciální atrakcí zde byli medvědi, pro které byl zřízen velký výběh. Měli zde dva nové malé přírůstky, a tak jsem jejich skotačení s oblibou pozoroval. Tito medvědi brýlovití jsou jedinými medvědy v Jižní Americe. Přenocovávají na stromech, kde mají hnízda z větví, a proto výborně šplhají. Pes hřivnatý mně připomínal lišku na chůdách. Tak jako gazela, žirafa či velbloud se pohybuje mimochodným krokem, to znamená že přední a zadní noha jedné strany se pohybují současně. Je to typické pro savce žijící na otevřených plochách, kde neexistují překážky. Nosál je snad nejvšestrannější šelmou z čeledi medvídkovitých, protože patří do jak psovitých tak medvědovitých šelem. Je to denní a společenské zvíře, mláďata jsou velmi hravá, a proto nosál byl a je u indiánů tak oblíben. Tento všežravec hledá potravu čenichem, všude komicky strká svůj dlouhý čenich a pokud něco objeví, tak to vyhrabává svými dlouhými drápy.

            Jiná sekce patřila uvřískaným vřešťanům, mistrům akrobacie - chápanům či vousatým tamarínům. O hadech jsem se již zmínil v kapitole o amazonském pralesu, takže z těch, které jsem viděl, popíšu pouze dva zástupce. Hroznýš je had škrtič a v Brazílii se chová pro lov krys a potkanů. Na menší savce útočí jen na malou vzdálenost. Zakousne se a kořist obtočí během několika vteřin. Je to had který hrozně opravdu jenom vypadá, nicméně pro člověka nebezpečný není. Narozdíl od anakondy se vodě vyhýbá. Vedle nehybných tejovitých ještěrů byl schovaný chřestýš, který patří k vývojově nejstarším hadům. Pro člověka je nebezpečný. Z jeho 300 mg jedu je pro člověka smrtelná pouze dávka o 18 mg. U neošetřených uštknutí je úmrtnost 70 %, u ošetřených 10 %. Při vyrušení se spirálovitě stáčí a rychle mrská špičkou ocasu, která je narozdíl od ostatních hadů tvořena rohovitou, kruhovitě zaškrcenou šupinu, jež se nesvléká s pokožkou těla. Při každém svlékání na ní napadá nová šupina, která vytvoří další článek chřestidla.

            Perlou zoologické zahrady byli samozřejmě ptáci. Nejenom že jsou neuvěřitelně zbarvení, ale také jejich ladné pohyby mě přikovávají k zemi. Bylo mi jich ale na druhé straně hrozně líto, že si musí vystačit s tak malou klecí. Zaujala mě především harpyje. Je nejsilnější ze všech orlů a i přesto, že váží pouhých 10 kilogramů je velice obratná a rychlá a ze všech dravých ptáků má nejsilnější pařáty a nejmohutnější drápy. O síle harpyjí svědčí i to, že jsou schopni od větve za letu odtrhnout i lenochoda. Kdo o lenochodech něco ví, určitě moji narážku pochopí. Nejdelší z jeho drápů je zadní, který má při sevření kořisti funkci všepronikající dýky. Mezi mnoha papoušky byla spousta z rodu ara, největších a nejpestřejších ptáků Jižní Ameriky. Amazoňani již pro mě nejsou novinkou. Chovají se totiž většinou v klecích nejenom pro své chutné maso, ale především pro svou schopnost se rychle naučit mluvit. V další sekci na mě otevíralo své obrovské a barevné zobáky spousta tukanů. Skalňák peruánský pyšně pohazoval svým šarlatovým peřím a oranžovou chocholkou a kardinál s červenou chocholkou příjemně zpíval.

Upíři jsou 10 centimetrů velcí netopýři. V Amazonii cestovatelům znepříjemňovali a někde ještě stále znepříjemňují život. Nicméně životu nebezpeční nejsou. Živí se krví savců, příležitostně i lidí. Přes den se schovávají a po setmění letí tiše za kořistí jeden metr nad zemí. Přistanou blízko oběti a pak k ní došlapou. Velice obratně a rychle běhají nejenom po zemi, ale i po stěnách. Svými ostrými řezáky naříznou kůži a mělké ranky rychle a opatrně vylížou krev. Jejich sliny mezitím brání srážení krve. Někdy se upír napije tolik krve, že není schopen hned odletět. Jako kulička se odkutálí někam do skrýše a počká si až krev stráví. Kupodivu nebezpečí není v tom, že pijí krev, ale v přenosu vztekliny a virových onemocnění. K dalším zajímavým druhům patří vampýr, což je jeden z největších jihoamerických netopýrů s rozpětím až půl metru. Pro svůj hrůzostrašný zjev mu byly indiány přisouzeny démonické vlastnosti a krvelačnost, což ostatně odpovídá skutečnosti.

            Nandu je největší jihoamerický pták z řádu běžců s výškou jeden a půl metru a váhou 25 kilogramů. Je to zajímavý nelétavý pták podobný pštrosu. Samec žije s pěti až šesti samicemi. Po páření vyhrabá jámu, vyčistí okolí a nechá samice naklást vejce. Zatímco se samice vzdálí, on šest týdnů sedí na vejcích a dalších pět týdnů se o mláďata stará. Až potom se samice mohou připojit. Tinama je endemický pták v Jižní Americe. Připomínají koroptve, ale s kurovitými ptáky mají jen málo společné. Samců je čtyřikrát více než samic, a proto sedí na hnízdě a starají se o potomky, zatímco samice si mezitím užívají s jinými samci. Seriema je dalším endemickým ptákem. Její velcí nelétaví předci patřili v třetihorách k nejstrašnějším dravcům. Kdo by to byl věřil při pohledu na to drobné stvoření?

            Je mi líto, že jsem zde neobjevil takový pojem jako je kvesal. Kvesal (či quetzal) je považován u mnoha indiánů za boha ovzduší. Najdeme ho v mnoha aztéckých bájích. Jejich bůh vědění Quetzalcoatl - Opeřený had naučil kdysi Aztéky zpracovávat kov, pěstovat plodiny a umění vládnout. Za jeho vlády země překypovala květy a plody bez lidského přičinění. Quetzalcoatl byl hrdina, který se proměnil v nádherného ptáka s dlouhým ocasním peřím, vyhlížejícího jako had. Popudil však proti sobě jednoho z hlavních zlých bohů a byl donucen zemi opustit. S hrstkou bojovníků se vytratil na východní moře. Slíbil však, že se opět vrátí v čele vousatých mužů bledé pleti a své nepřátelé porazí. Tato pověst umožnila Španělům rozvrátit tuto kvetoucí říši, protože aztécký lid věřil, že to jsou pomocníci Quetzalcoatla. Potomci Mayů dodnes uchovávají legendu, která vypráví o španělském dobyvateli Pedru de Alvarado, jež ubil 30 000 indiánů. Tehdy se z nebe sneslo nespočetné hejno kvesalů, kteří svými těly pokryli padlé indiány. Jejich peří na břiše nasáklo krví, a proto má dodnes krvavě červenou barvu. Za Inků a Aztéků byli kvesalové chytáni živí a 60 centimetrů dlouhá nádherně zbarvená křídla se jim vytrhávala. Nosit pláště z peří kvesala bylo výsadou panovníka a nejvyšší šlechty. Jejich zabití se ale trestalo smrtí. Dodnes je kvesal ve státním znaku a vlajce Guatemaly jako symbol svobody. Jestliže totiž ztratí svobodu, pukne mu podle pověsti srdce.

            Zoologická zahrada byla nabytá rozmanitými pro mě exotickými druhy zvířat. Strávil jsem tu celé odpoledne. V poledne bylo teplo a všechna zvířata ležela polomrtvá na zemi. Jen želvy a kachny spolu s chutí souložili. Později se vše začalo probouzet z polední únavy. Především kočkovité šelmy se začaly procházet. Rozhodl jsem se proto projít celou zahradu znovu, abych pro svůj fotoaparát ulovil ještě krásnější momentky. Po hodině jsem unaven usedl na lavičku u jednoho podivuhodného zvířete. To tu líně leželo na boku již pěknou řádku hodin a nezdálo se, že v dohledné době vstane. Byl to tapír. Něco mě na něm zaujalo, a tak jsem se rozhodl, že tu počkám do doby, než se probere i on. Tapír náleží do vývojově staré skupiny lichokopytníků. Je to mohutné zvíře o délce až dva metry a váze až 200 či 300 kilogramů. Je to největší živočich obývající pralesy Jižní Ameriky. Podobá se praseti, ale má protáhlejší rypák bez klů. Kolem tapíra neustále chodily kapybary a různí ptáci, ale tapír si jich vůbec nevšímal. Z dlouhé chvíle jsem si četl průvodce a dopisoval deník.

            Nakonec jsem se dočkal. Tapír se pomaloučku posadil a nakonec si stoupl na všechny čtyři. Nebo pět? Když ležel, všiml jsem si jeho páté nohy umístěné mezi zadníma nohama. Byla velká, dlouhá a tlustá jako ostatní čtyři nohy. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být úd. Pak s ním začal pohybovat a pomáhal si jím dokonce i při jídle. Byl jsem přesvědčen, že je to chobot. Proč ho má ale mezi zadníma nohama? Pak se mu ale začal chobot pomaličku zmenšovat. A to už jsem byl z toho opravdu jelen. Bortila se mi jedna teorie za druhou. Ani noha. Ani chobot... Pokud to je opravdu to co si myslím, tak nevím jak mohl rod tapírů vůbec přežít a jak se rozmnožovat. Po této nevyřešené záhadě jsem nastoupil do mikra jedoucího zpět na terminál a vrátil se do hotelu.

            S Lubou jsme se dohodli, že se podíváme na Mercado. Hned za terminálem, směrem od centra města, se rozkládala spousta stánků se zbožím všeho druhu. V jedné budově, jež byla uprostřed toho zmatku, jsme si objednali Ensaladu de Frutas za půl dolaru. Ne že bychom neměli chuť na pořádné jídlo, ale v tomto parnu jsme prostě chladnému ovoci zalitému ve studeném mléku neodolali. Zde se tomu říká yummy. Velice jsme si pochutnali a ani plně naložená mísa nám nestačila. Byly tu nakrájené banány, jablka, pomeranče, hrozny, jahody a něco jako dýně. Až později Luba zjistil, že si chuť můžeme vylepšit i medem, jež tu byl volně k mání. Toho jsme využívali i při našich dalších návštěvách. Na trhu jsme neodolali nabídce a zakoupili 1 kilogram rajčat za 1 bolivián! S chlebem a máslem nám poté v hotelu sklouzly do žaludku jako maliny. K večeru jsme se ujistili, že autobusy do Samaipaty nejsou větším problémem, a tak jsme spokojeně ulehli a usnuli. Samaipata je slavná archeologická památka (známá jako El Fuerte) spjatá nejenom s předinckou a inckou kulturou, ale podle někoho také s mimozemskou civilizací.

TAM KDE VLÁDNUL „CHE“

20.1.2000 (čtvrtek)

            Po zaplacení hotelu jsme vyrazili na terminál, k snídani si koupili dvě salteñi a dva litry Coca-Coly. Koupili jsme si lístky do Samaipaty a ihned vyrazili směrem na západ. Cesta probíhala klidně. Nejprve jsme projížděli předměstími Santa Cruz a poté se širokou zelenou rovinou blížili k horám. Kolem silničky se rozprostíraly lány cukrové třtiny, sóji, kukuřice, kafe a jiných zemědělských plodin. Chovali se tu prasata, ovce, koně a kozy. Od salteñáře, jež na jedné zastávce přinesl do autobusu nůši salteñ, jsem si jednu koupil. Salteña je pečivo ze slaného těsta obvykle plněného kuřecím masem, achí, vajíčkem, olivami a zeleninou. Tato byla plněná kuřecím stehýnkem a byla prostě delikátní. Jiná prodavačka nám nabízela „tesíto calientíto“ – teploučký čajíček. Bolívie je vůbec plná těchto roztomilých zdrobnělin.

Podél řeky jsme začali serpentinami stoupat výše a výše do svahů Cordillery Oriental. Stráně byly pokryty zelenou trávou a keři a občas se nám naskytl krásný výhled do údolí po pravé straně. Projeli jsme několik vesniček až jsme asi ve 14⁰⁰ zahlédli ceduli ukazující doleva a vyznačující směr na El Fuerte. Na naše zvolání řidič zastavil. Vystoupili jsme na prašnou cestu zatímco autobus pokračoval na vesničku Samaipata. Pomalu jsme se začali drápat do kopce. Na špinavé kamenité cestě nás předehnalo několik taxíků, osobních aut a džípů, ale nikdo nás nevzal. Pravdou je, že jsme se ani nesnažili stopovat. Vždyť pěší výstup k ruinám nám dá alespoň tu možnost vcítit se do okolní krajiny a lépe pochopit historii ruin. Po chvíli jsme v dáli přes údolí viděli kopec, na kterém měla být naše archeologická památka. Údolí jsme obešli, překročili u pár stavení řeku a opět šplhali prašnou cestou do kopce. Prošli jsme kolem farmy nabízející kempink a pokračovali dále do kopce. Jak jsme se blížili k vrcholku, objevovali jsme uměle zalesněné svahy eukalyptů a kaktusů nad nimi. Překvapil nás také malý lesík jehličnanů.

            V 17⁰⁰ jsme se konečně dostali pod vrchol, kde na nás zvolal strážce a prodejce vstupenek v jedné osobě. Právě hrál na hřišti se svými kumpány házenou. Řekl nám, že místo se již zavřelo, ale že zde můžeme bez problémů kempovat a navštívit El Fuerte další den ráno. Souhlasili jsme. Je tu krásně a stejně jsme zde plánovali přespat. U skalního srázu za lesíkem jsme rozbalili stan. Velký vítr nás nakonec přinutil stáhnout se více do lesíku mezi stromy. Od stanu jsme ale stále měli překrásný výhled. Tam vpředu byl někde NP Amboró, který zanedlouho plánujeme také navštívit. Pod námi leží hluboké údolí a za ním spousta kopců přecházejících na západě do hor. Je obtížné si představit, že se v této oblasti ještě před 34 lety proháněl jeden z největších rebelů 20. století.

Ernesto Che Guevara se narodil v Argentině, kde následně vystudoval doktořinu. Sympatizoval s levicovými skupinami, a tak se časem během kubánské revoluce spojil s Fidelem Castrem. Od roku 1959 do roku 1965 zastával Guevara významné politické funkce, ale svůj úděl viděl revolucionář jinde. Jezdil po světě, občas se někde objevil v různých levicových hnutích, ale nakonec si pro svoji revoluční válku vybral Bolívii, odkud ji chtěl rozšířit do okolních zemí Jižní Ameriky. Setkal se ale s nepochopením jak lidí, tak levicových stran a už roku 1967 byla jeho skupina bolivijskou armádou ve Vallegrande nedaleko Santa Cruz rozdrcena a on sám, zraněn na noze, byl uvrhnut do zajetí. O několik dní později byl popraven. Do roku 1997 se nevědělo, kde byl pohřben, ale jeden bolivijský voják prozradil, že to bylo na vzletové dráze ve Vallegrande, kde byl potom roku 1997 exhumován. Později se také jeho ostatky konečně odvezly na milovanou Kubu ke křesťanskému pohřbu. Dnes je národním hrdinou a jen málokdo ví, jakou teorii to vlastně hlásal.

Luba vyrazil na průzkum do okolí. Já zůstal při stanu a hlídal ho. Pomalu jsem dopisoval deník. Několik Bolivijců, vracejících se z ruin se u mně zastavilo a se zájmem si prohlíželo náš stan. Aby se ujistili, zda to myslíme vážně, zeptali se mě, zda tu skutečně chceme přespat. K jejich překvapení jsem přikývl. Dětem jsem rozepnul i vchod, aby se podívaly, jak to vypadá uvnitř. Když se Luba nevracel, zašel jsem pro vodu. Pitná voda tu byla k dispozici nejenom z vnějšího kohoutku za chatkou, ale i u toalet v ní. U lesíka stály další malé dřevěné stánky s občerstvením pro turisty. Zde se po setmění zavřelo a zůstal tu pouze hlídač, mladý kluk. Ostatní odjeli na džípu dolů, pravděpodobně na nějakou farmu či do vesnice Samaipata. Měl jsem již hlad, a tak jsem začal vařit krupicovou kaši. Jakmile byla hotová, Luba se jako na zavolání objevil. Má to tak někdo štěstí.

            Noc byla tichá a jasná. Na horizontu poznávám čtyři jasné hvězdy Jižního kříže a Mléčnou dráhu. Všude vládne pohoda a klid. V celé Jižní Americe je veliké množství archeologických památek, ale jen málo turistů. Konkurence je vysoká, ceny nízké a o památky se téměř nikdo nestará. Místo má proto nádech něčeho tajemného. Pokud by celé tohle bohatství leželo někde v Evropě nebo Severní Americe, už by se kolem vystavěla spousta hotelů, ceny by stouply a my bychom zakopávali o další turisty. Jsem rád, že ještě existují země jako jsou v Jižní Americe... Využijme jich, dokud je čas!

VZLETOVÁ DRÁHA MIMOZEMŠŤANŮ

21.1.2000 (pátek)

            Ráno jsme si uvařili polévku s uplatněním studentské karty ISIC jsme zaplatili nižší poplatek. Jako první návštěvníci jsme vstoupili do archeologického areálu obehnaného plotem. V Jižní Americe rozhodně stojí zato se neustále ptát na "descuentas para estudiantes" – slevy pro studenty, a to i když nemáte ISIC. Většina lidí ani neví, co to je za kartu. A pokud někdo nějakou kartu bude chtít vidět, můžete mu třeba ukázat kartu IYTC, což není studentská, ale jen mládežnická (do 26 let).

Jakmile jsme se dostali na vrchol kopce, spatřili jsme to, kvůli čemu jsme sem vážili hodiny chůze - velkou skalní plošinu o rozměrech 200 x 60 metrů. Samaipata je kečuánské slovo, které znamená „místo odpočinku v horách“. Název El Fuerte (Pevnost) pochází od prvních Španělů, kterým toto místo připomínalo opevnění. Vyšli jsme na menší kopec nad skálou a prohlédli si vše jako na dlani. Místo bylo obydleno již 1500 let př.Kr. a celý areál se rozkládá na ploše 10 hektarů. Ve středu všeho je již zmíněná skalní plošina, která má mnoho prohlubní, cik-cak kanálků ústících do prohlubní, dále několik sedadel a vytesaných těl zvířat jako je puma, had či pštros nandu. Ze spodní a horní strany jsou ve skále vytesané výklenky. Sem se dávaly modly. Uprostřed skály jsou vytesané dvě souběžné kolejnice, které pravděpodobně odváděly krev obětovaných lam při náboženských ceremoniálních obřadech. Roku 1832 navštívil místo francouzský přírodovědec Alcides d´Orbigny a funkci bazénků a dvou paralelních kanálků připsal procesu čištění zlata. Roku 1936 popsal místo jeden německý antropolog jako starověký chrám zasvěcený hadu a jaguáru. Däniken zase přichází s teorií o přistávací dráze mimozemšťanů. Ve skutečnosti nikdo neví, k čemu místo sloužilo.

Po pravé straně záhadné skály je zelené údolí, jež sloužilo jako zemědělská oblast a zdroj obživy. Je tu mlžný les a třista let staré 9 metrů vysoké kapradiny. Báječný ekosystém. Sešel jsem do tohoto údolí. Bylo to původně náměstí kolem něhož jsou dnes jen zbytky základů budov. Dohromady jich je v okolí El Fuerte minimálně 500. Následně jsem sešel ještě níže do údolí k hluboké prohlubni. Ta prý sloužila jako studna, vězení či východ tajné chodby vedoucí až zpod skalního bloku na kopci. Vrátili jsme se se nahoru ke skále, za kterou jsme objevili další zříceniny budov. Byl odtud i pěkný pohled do údolí, nad kterým plachtili kondoři. Místo se mi velice líbilo. V celém areálu bylo množství informačních tabulí. Každá mně nabídla zajímavou informaci. Právem bylo El Fuerte roku 1998 vyhlášeno UNESCem za světové dědictví lidstva. Kolem 11⁰⁰ jsme sestoupili zpět dolů k chatce a začali si vařit oběd. Hlídači byli z našeho propan-butanového vařiče Camping Gas nadšeni a vyptávali se, kde ho mohou koupit a za kolik. Najedli jsme se a zakoupili dvě informační brožurky za US$2. Kolem 12⁰⁰ jsme se vydali stejnou prašnou cestou zpět k hlavní silnici.

            Rozhodli jsme se, že dnešek ještě strávíme v Las Cuevas, jež jsou jen pár kilometrů vzdálené. Las Cuevas jsou menší laguny roztroušené podél říčky a určené ke koupání a trávení pěkných chvil. A ty jsme potřebovali. Začali jsme stopovat. Po několikátém pokusu nám konečně zastavil kamión, obtěžkaný zbožím a lidmi. Sedli jsme si na pytle nějaké zeleniny a vyjeli. Vítr nám fučel kolem uší tak, že Lubovi odlétla kšiltovka. Nechal ji tam. V Las Cuevas nás kamionáři skutečně vyhodili. Za svezení se nám snažili dát gringo cenu US$1,5. Znalí cenových poměrů jsme se ale nedali oklamat a zaplatili polovinu žádané částky. V nedalekém baráčku jsme dokoupili dvoje sušenky.

Laguny jsou bohužel na soukromém pozemku, za zamčenou branou, jež je hned vedle silnice. Veřejnosti jsou přístupné za menší poplatek. Za branou se rozkládá i několik pěkných chatek, které se dají také pronajmout. Chvíli jsme u brány bezradně čekali, když si nás všimla jedna slečna a za menší vstupné nás konečně vpustila dovnitř. Lístek platí do 18⁰⁰ večer. Zbývají nám tři hodiny. Vykročili jsme i s batohy a šli proti proudu menší říčky. Po deseti minutách jsme se dostali k nejbližším lagunám. Přešli jsme první lagunu s třemi malinkými vodopádky a složili se u druhé, jež se chlubila vysokým vodopádem padajícím z velké skalní stěny. Bylo tu několik obyvatel Santa Cruz a Samaipaty, jež sem o víkendech jezdí trávit volné chvíle. Poté, co jsme se nabažili vody a snědli pár sušenek, jsem v šortkách, jen tak naboso, vyrazil prozkoumat horní tok této řeky. Podle informace jednoho domorodce se tam měla nacházet další laguna.

Po udržované cestičce jsem vyšlápl nad vodopád, kde se cestička ztratila v korytě řeky. Po deseti minutách brodění jsem zaslechl hlasy a dorazil k laguně, do které padal menší vodopád. Bylo tu již několik Bolivijců, a tak jsem pokračoval dál. Vydrápal jsem se strmou cestičkou zarostlou keři a stromy nahoru a ze skalního útesu jsem se podíval zpět. Vodopád dopadal do čisté laguny, z které vytékala říčka poskakující po kamenech níže a níže, až se ve formě vodopádu zaryla do další laguny, kde mě čekal Luba. Otočil jsem se proti proudu řeky a škvírou v plotě jsem se dostal k řece. Zarazil jsem se. V potoce se rochnilo stádo krav. V té stejné vodě jsme se o kousek níže rochnili i my. Po menším zaváhání jsem si ale uvědomil, že jsem v Bolívii a bezděčně jsem pokrčil rameny. Po levé straně při úpatí skalní stěny jsem spatřil vchod do jeskyně zasazený ve velké skalní stěně. Nebo alespoň to tak vypadalo. Hned jsem si uvědomil, že to může mít spojitost s názvem tohoto místa. Las Cuevas - Jeskyně. Po málo zřetelné a zarostlé cestičce jsem se vydal vstříc vzdálené jeskyni. Po 20 minutách prodírání se a opatrného vyhýbání se trnité vegetaci jsem to vzdal. Cestička se téměř ztrácela, a proto jsem se vrátil zpět k Lubovi, který mě už nedočkavě očekával. Teď zase naoplátku vyrazil na obhlídku okolí on.

            Já jsem si opět skočil, nedbaje krav, do osvěžující vody a povídal si s Christianem Paulsenem, bolivijským podnikatelem, zabíjejícím zde volný čas. Lámanou angličtinou mi řekl, že žije v Santa Cruz, v Samaipatě má jenom chatku a v blízkém okolí že zná asi sedm Čechů. Na jednoho mi dal i adresu. Ten Čech prý v Santa Cruz vlastní bar, kde se dá koupit i typické české jídlo. Dal mi na sebe vizitku a řekl, ať se u něho někdy zastavíme, že nás tam sveze. No uvidíme. Kolem 18⁰⁰ jsme se s Lubou sbalili a vrátili se zpět na silnici. Na zeleném parkovišti za ní jsme rozbalili stan a uvařili si kaši. Luba dokoupil další čtyři balíky sušenek, jež nám předtím tak zachutnaly. Kousek od nás stanovala Francouzska se svým bolivijským přítelem. Bolivijec již byl v NP Amboró do kterého se chystáme, a tak jsem z něho přes Francouzku vytáhl několik informací. Túru si tam prý brát nemusíme, stačí když si najmeme průvodce. Ten je prý nutností, protože právě před několika týdny se tam nějací turisté ztratili. Po setmění jsme v dobré náladě ulehli. Noc byla klidná a příjemná, pouze komáři rušili noční pohodu. Pro klidný spánek jsem přemohl lenost, rozsvítil baterku a komáry uvnitř stanu vybil. Nadlouho jsme si ale nepomohl. Pozdě v noci přijela skupinka opilých a ukřičených Argentinců a ti nás nenechali spát až do rána.

SHÁNĚNÍ PRŮVODCE

22.1.2000 (sobota)

            Ráno jsme se začali balit kolem 7⁰⁰, když tu se najednou objevil výrostek, jež žádal poplatek za stanování. Odmítli jsme zaplatit s poukazem na to, že nám to měl říct včera či že tu měla být tabule s oznámením, že se jedná o placený kempink. Po nějaké době ostatní zaplatili, my jsme však stále odolávali. Šlo nám spíše jen o princip než o peníze. Proto nakonec přišla ona mladá slečna, jež nás včera pustila k lagunám. Také jí jsme vyjmenovávali důvody, proč jsme nechtěli a stále nemíníme zaplatit. Co měla chudák dělat. Když viděla, že z nás nic nevytříská, změnila alespoň téma rozhovoru. A tak jsme si alespoň čekáním u silnice na spoj na Santa Cruz krátili čas povídáním o životě v Bolívii a v České republice.

            Po dlouhé době, když nic nechtělo stavět, nám konečně jeden autobus zastavil. I když jsme stopovali, za svezení chtěl řidič zaplatit. Nedostatek času nás donutil nasednout do autobusu. Na terminálu v Santa Cruz jsme se rozhodli pokračovat přímo na NP Amboró. Měl jsem již pořádný hlad, a tak jsem si koupil alespoň salteñu od pouličního prodavače. Pořádný oběd jsme si chtěli dát až v Buena Vistě, výchozím bodu pro návštěvu NP Amboró. Ale vraťme se do Santa Cruz. Za terminálem jsme přestoupili na taxíky, jež jezdí průběžně na Buena Vistu, 101 kilometrů od Santa Cruz. Cena US$3 sice byla přehnaná, ale vzali jsme ji. Z našich stížností ohledně počtu pasažérů si velkou hlavu nedělal. Jeli jsme jako sardinky. Celé dvě hodiny jsem se nemohl ani pohnout, abych ulevil své druhé polovičce zadnice. V Buena Vistě jsem ji pak musel nějakou dobu křísit k životu.

            Buena Vista byla založena roku 1694 jezuitskými misionáři z misie Mojos, kteří sem utekli před inkvizicí. Kolem roku 1750 bylo 700 místních indiánů Chiriguano pokřtěno a švýcarský jezuitský misionář a architekt Martin Schmidt začal stavět nový kostel. Dokončen byl roku 1767. Ke konci toho samého roku byli jezuité ze země vypovězeni. Rekonstruovaný kostel se svou originální věží má mít tajné únikové tunely do divočiny v NP Amboró či do okolních vesnic. Vesnička má 3000 obyvatel a mezi její nejpřitažlivější svátky patří Velikonoce.

            Park Amboró byl pro předkoloniální komunity zdrojem zlata. Když přijeli Španělé, rozvinuli přepravní systém, kdy původní kmeny přenesly vaky zlata na hranici svého regionu a pak je předaly dalšímu kmeni až se zlato dostalo do Santa Cruz. Dnes se proto neví, kolik zlata bylo z Amboró vytěženo. Celý oficiální název parku zní Parque Nacional y Área de Uso Múltiple Amboró. Původně byl založen roku 1973 jako Reserva de Vida Silvestre Germán Busch s rozlohou 180 000 hektarů. Roku 1984 bylo území vyhlášeno národním parkem díky britskému ornitologovi Robinu Clarkovi a bolivijskému biologovi Noelu Kempfu Mercadovi. Roku 1990 byl park rozšířen na 630 000 hektarů. Nicméně problémy mezi kolonisty uvnitř národního parku a úřady ohledně jeho hranic vedly roku 1995 k jeho zeštíhlení. Zatímco Área de Uso Múltiple Amboró (Území s mnohostranným využitím) začíná za řekou Surutú, samotný národní park Amboró začíná 400 metrů za nejodlehlejšími kultivovanými poli místních rančerů. Tím se jeho rozloha snížila o 200 000 hektarů.

Je zde stále vidět, že lidem není pomáháno. Musí si zajistit živobytí, a proto používají techniku „pokácej a podpal“. Ještě na počátku 20. století byla oblast Amboró takřka neobydlená. Od počátku století se sem však začali stěhovat lidé z And a hledali si pro sebe půdu. Dnes je to přesto rozsáhlá divoká džungle, jež je domovem pro několik komunit Yurakaré a Yuki. Je tu na 900 druhů ptáků, což činí park jedním z nejoblíbenějších míst pro ornitology na světě. Anglický průvodce a expert na pozorování ptáků, Guy Cox, nabízí jedno či dvoudenní kempování v džungli hluboko za La Chontou. Za dvoučlennou skupinu se platí 50 dolarů na den.Po krátkém okouzlení pěkným náměstíčkem jsme začali hledat ubytování. Podřídil jsem se Lubovi a na jeho doporučení jsme se ubytovali v dražším, ale komfortnějším hotelu Residencial Nadia. Podle knihy příchozích zde již tak rok nikdo nebyl. Zajímavé. Vždyť náš knižní průvodce si ho tak vychvaloval. Bylo 14⁰⁰ a my jsme dostali chuť na pořádné jídlo. Restaurace ale bohužel nic nenabízely, a tak jsme zašli na Mercado, kde jsme si koupili malý pálivý oběd. Následovaly dva litry nějaké žluté sladké tekutiny a cestou zpět do hotelu dva sladké šátečky.

Jelikož nám turistické vízum končilo, snažili jsme se nepromarnit ani jeden den. Zítra vyrazíme do NP Amboró. Rozhodli jsme se proto ihned zajít do BID úřadu, zaregistrovat se a najmout si průvodce. Úředník odjel neznámo kam, ale jeho soused nás ujišťoval, že by se měl pozdě odpoledne vrátit. Tak jsme se alespoň u souseda informovali o cenách průvodců a jaké máme vůbec možnosti. Slíbil, že nám pro jistotu jednoho dobrého průvodce sežene. Několikrát jsme se ještě pokoušeli dostat do BID úřadu, ale nadarmo. Bylo zavřeno. Jak by ne, když je opět ten zatracený víkend nicnedělání. Začali jsme zjišťovat informace u turistických agentur. Túry do Amboró sice byly o něco levnější než v Santa Cruz, ale stále velice předražené oproti tomu, za kolik bychom to mohli mít s vlastní organizací.

            Po dalším neúspěšném pokusu doklepat se na BID úřad jsme se seznámili s mladým průvodcem, kterého nám sehnal soused. Probrali jsme spolu možné túry a ceny a když jsme zjistili, že se nemusíme ani registrovat, dohodli jsme se, že zítra brzy ráno vyrazíme. Doporučoval nám Macuñucú, a tak jsme se tam rozhodli strávit celé 4 dny. Průvodce si žádal pouhých US$10 na jeden den, mnohem méně než dosavadní cestovky. Problém tu ale byl. Nedostávalo se nám dostatečné množství hotovosti. Zbývalo nám pár stovek boliviánů. Nikde nebyla banka ani automat, nikde nikdo nesměňoval šeky, nikde nešlo použít kreditní kartu. Ani poté, co jsem se nechal svézt mototaxíkem k luxusnímu hotelu Amboró či Hotelu Francese, jsme nic nepořídili. S průvodcem jsme se tedy dohodli, že zaplatíme až se budeme vracet zpět do Santa Cruz.

Dohodli jsme se, že v NP strávíme 4 dny na Río Macuñucú. Zašli jsme proto nakoupit nějaké potraviny: 2 kg rýže, 1 kg těstovin, balík špaget, 1 kg tvarohu, dulce de leche, cibuli, chleby, 2 lunchmeaty, kečup, 2 paštiky, 4 lahve vody. Za to vše jsme dali US$17. Potom jsme se s průvodcem rozloučili s tím, že si nás ráno vyzvedne v hotelu. V nedaleké pekárně jsem si dokoupil další sladké šátečky a na pokoji je během balení ujídal. To jsem se již ale přecpával. Celou noc mě bolelo břicho a toaleta se stala mým druhým domovem. Nakonec jsem dostal průjem, což mi celý další den znepříjemňovalo překrásnou cestu.

NEVÍTANÁ NÁVŠTĚVA

23.1.2000 (neděle)

            Místo v 6⁰⁰ jsme ráno vyjeli až v 7⁰⁰. Překvapilo nás, že průvodce přijel taxíkem. Vždyť pojedeme do divoké přírody po cestě plné bahna, výmolů a kaluží. K našemu překvapení jsme zjistili, že taxi v Bolívii není pouze městské vozidlo. Když jsme uložili batohy do úschovy a nasedali do auta, objevil se u nás bývalý strážce parku, v té době majitel našeho hotelu, a doporučil nám jiné místo ke shlédnutí – Chontu. Proto jsme se cestou rozhodli zkrátit Macuñucú na 3 dny a Chontě věnovat 2 dny. V Boa Vistě jsme ještě dokoupili benzín a polní cestou podél řeky Surutú se vydali až k 35 kilometrů vzdálené vesničce Las Cruces. Až teď jsem si uvědomil, že s námi v taxíku sedí jeden člověk navíc. Byl to přítel našeho průvodce, který nás celý výlet také doprovázel. Inu, proč ne. Platit budeme stejně jen za jednoho. Dopravu mezi Boa Vistou a Las Cruces zajišťují autobusy, bohužel ale pouze ráno. Dva autobusy jedoucí z Las Cruces jsem cestou skutečně zahlédl. Po hodině jízdy jsme v Las Cruces odbočili doprava a po ještě horší cestě, kdy náš taxi škrtal podvozkem o zem, jsme přijeli až k 7 kilometrů vzdálené řece Surutú. Řidič nadával na stav cesty, někdy se až čtyřikrát pokoušel projet strmé blátivé brody přes říčky, ale kupodivu nás svezl až k řece. Zato si řekl o US$11. Dohodli jsme se, že nás tu bude čekat za tři dny kolem poledne.

Rozloučili jsme se a bosi přebrodili širokou ale mělkou řeku Surutú. Pokračovali jsme zprvu džunglí. Vyplašení exotičtí ptáci přelétali s křikem přes cestu již daleko před námi. Opice vřeštěli a podél cesty jsem tradičně zahlédl spousty orchidejí, jež vynikaly svou chorobnou krásou. Je to epifyt, jež nevyužívá mízy svého hostitele, ale žije z dešťové vody a CO₂. Prošli jsme kolem několika chýší či malinkatých vesniček. Před námi přeletěli dva černí tukani.

Po asi hodince chůze jsme stanuli na místě. Na louce obklopené pralesními stromy stála stará dřevěná chatka se zděnými základy. Ve dveřích se objevil strážce parku a mile nás přivítal. Ani mu nestálo za slovo, zmínit se o jeho nevítané návštěvě. Chatka byla právě přepadena neuvěřitelným množstvím mravenců. Některé části podlahy od nich byly doslova černé. Nádobí, hrnce a vše co na sobě mělo zbytky jídla, vše bylo v nemilosrdném obětí mravenčích kusadel. Člověk by nevěřil, kolik je v takové chatce havěti - hmyz, brouci, blechy, ploštice, pavouci, housenky, stonožky, myši. Vše, co mělo nohy, se snažilo utéct. Někteří ale neunikli včas. Velcí brouci tak byli rozkouskováni zaživa a odneseni pryč. Zůstali jen chitinové krovky. Dokonce i pro mě nepolapitelné mouchy se nechaly chytit. Vyhlídky na to, že budu v noci spát v blízkosti těchto potvor, nebyly zrovna příjemné. Strážce parku, neboli guardaparque, jak mu tady říkají, z toho všeho měl obrovskou srandu. My vlastně nakonec také. To už se nám ale dostali mravenci na nohy i ruce a začali rozebírat i nás. Pěkně kousali, a proto jsme se raději přesunuli do druhé poloviny místnosti, jež zůstala nedotčená. Po chvíli se naštěstí mravenci začali vytrácet a pokračovali ve svém putování dál.

            Mravenci patří vůbec mezi nejzajímavější živočichy. Jejich přísný sociální řád nemá mezi živočichy obdoby. Mezi nejobávanější zabíječe amazonského pralesa patří tocandeiros - kočovní mravenci, přinášející zkázu všude tam, kam vkročí jejich statisícové armády. Na svých celodenních pochodech křižují prales sem a tam jako nomádi. V noci pak odpočívají. Největší a nejdivočejší mravenci pralesa však patří k rodu ecitonů. Podívanou je, narazí-li na sebe dvě armády těchto mravenců. Okamžitě mezi nimi vzplane bratrovražedný boj. Nejpříšernější je pohled na mrtvá bezhlavá těla protivníka, jehož hlavy již byly uťaty kusadly protivníka. Tato těla se stále drží na nohou a vrávoravě se motají mezi bojujícími jako záhrobní přízraky. Živí na ně nikdy nezaútočí a v hrůze před nimi couvají. V dlouhém pochodujícím šiku kráčí několik od sebe odlišených kast, které byly dříve popisovány i jako samostatné druhy. Jedná se o dělnice, trpasličí dělnice, větší vojáky a nakonec takzvané giganty, obrovské vojáky s neuvěřitelně velkými kusadly. Zajímavé je, že jsou všichni slepí a že se orientují pouze čichem. Giganti určují směr a speciální dělnice při pochodu budují nekonečnou podzemní chodbu, v níž je přenášena královna. Tak si ji ochrání před nebezpečím zvenčí. Na noc armáda zakotví a postaví ze svých těl až třímetrovou (!) stavbu s chodbičkami a komůrkou pro královnu. Prostě neuvěřitelné.

            U chatky byla něco jako stodola a za ní dřevěná budka s toaletami. Ta již ale pěknou řádku let není použitelná. Pokud jsme měli potřebu, museli jsme zajít hlouběji do pralesa, tam kde je vykopaná jáma. Na nedalekém pahorku byla další stříška, pravděpodobně únikové místo v případě záplav. Kolem chatek pak bylo vysázeno několik divokých pomerančovníků. Jejich ještě zelené plody nám ale rychle rozpouštějí zubní sklovinu.

            My s Lubou jsme se šli smočit k řece, zatímco naši průvodci mezitím začali připravovat oběd. U řeky, asi 20 metrů od chatky, jsem se vysvlékl a skočil do chladivé vody. Všiml jsem si, že okolo lítá spousta motýlů. Luba se ani nesmočil a už začal s fotoaparátem běhat a honit je. Opravdu jich zde byla pěkná řádka, a jakých! Již cestou sem jsme spatřili množství motýlů včetně našeho známého morpho motýla. Ti nejhezčí motýli byli ale také nejplašší a udělat snímek vyžadovalo značnou dávku úsilí a štěstí. Viděli jsme především jasně zbarvené motýly rodu Phoebis, kteří vypadaly jako svisle postavené listy. Slétli se na písčinu, aby se napili. Motýli neotropické oblasti jsou nepřekonatelní v pestrosti barev a mnozí mají na křídlech kresby, které ohromují rozmanitostí a barevností.

Divoká kachna, již jsem tu po příchodu zahlédl, mezitím zmizela. Říční voda byla čirá, průhledná a nebyla ani tak chladná. Proto jsem si lehl do proudu, lebedil si a pozoroval Lubu v jeho komickém snažení. Divoká kamenitá řeka byla obklopena mohutnými stromy a keři v takové hustotě, že se břehy zdály neprostupné. Tu a tam z palem spadlo přezrálé ovoce či se ulomila větev obtěžkaná epifyty. Malé rybky mě začaly okusovat, a tak jsem se raději připojil k lovci motýlů, k Lubovi.

Po hodince jsme se vrátili k chatce k hotovému obědu. Měli jsme těstoviny s tvarohem a kečupem. Velice jsme si pochutnali. Po další hodinové siestě jsme ve 14⁰⁰ vyrazili na menší obchůzku do nitra NP Amboró, kam odtud vede pouze jedna cestička. Ta vede mnohdy do řeky a na jiném místě z ní vystupuje, aby do ní později opět vstoupila. Mimo řeku byla cestička často blokována mohutnými kmeny a korunami padlých stromů, které jsme museli obcházet. Je nám již jasné proč do nitra této džungle vede pouze jedna cesta, a to přírodní. Pronikat do džungle je totiž nejsnazší podél řeky. Často jsme řeku přeskakovali po kamenech, abychom si nemuseli sundávat boty a brodit se bosi. Hrozně se mi to líbilo. Náš průvodce ale dostal teplotu a sedl si na břeh řeky. Dal jsem mu Paralen. Už jsem pochopil, proč si s sebou vzal zálohu. Zastavili jsme se u záhybu řeky a pokoušeli se chytat ryby. Neúspěšně. Žádná nezabírala. Proto jsme se pomalu vraceli zpět. U jiného ohybu řeky jsme se rozhodli vykoupat. Sedli jsme si do proudící vody a opět vstřebávali atmosféru divočiny.

Po asi tříhodinovém výletu jsme se unaveni vrátili zpět na základnu. Postavili jsme si stan a začali přemýšlet o večeři. Luba si namazal chleba paštikou a já jsem si plánoval něco uvařit až později. Chtěl jsem nejprve dopsat deník. Po nějaké chvíli ale ke mně přišel strážce a podal mi rýži se smaženým pstruhem chyceným v řece. Dobrý to člověk. Po setmění jsme si chvíli povídali o národním parku a šli spát. Pouze 30 minut odtud je prý vyhlídkový bod, ze kterého je výhled i na horu Amboró, dominantu celého NP. Dozvěděli jsme se také, že vyjít si na 1300 metrů vysokou horu Amboró a zpět trvá tři dny a pouze pár strážců zná cestu. Účtují si za celou túru tak US$50. Strážci jsou rozděleni do tří úrovní. V té nejvyšší úrovni jich je pouze dva až tři. V celém NP mají k dispozici několik chatek, které slouží i jako výchozí body pro túry. Na nich pravidelně rotují.

Když jsem se doma na tento NP připravoval, četl jsem hodně o neuvěřitelné rozmanitosti zdejší flóry a fauny. Zahlédnout tu zvíře je ale opravdovým štěstím. Sám náš guardaparque průvodce viděl jaguára za svých deset let, co tu slouží, pouze jednou. Velice se také divil, že jsme dnes spatřili dvě tlupy opic, stín vyplašeného prasete aj. Mimo jiné nám také vychvaloval Campamento Chonta, a tak jsme se utvrdili v názoru, že se tam podíváme. Přes noc trochu pršelo a pár komárů nás nenechalo spát. Přesto jsme se ale ráno probudili svěží a v dobré náladě.

NEJCHUTNĚJŠÍ OVOCE

24.1.2000 (pondělí)

Po snídani jsme se v 8⁰⁰ vydali stejnou cestou jako včera na celodenní výlet. Cílem byl skalní převis s jeskyní a vzdálenější vodopády. S sebou jsem měl pouze to nejnutnější - pláštěnku, fotoaparáty, sušenky, chleby a paštiku. Přes noc pršelo, hladina řeky stoupla a sesuvy půdy zbarvily řeku dohněda. Tím byla naše cesta ztížena. Ještě ráno poprchávalo, listy stromů a keřů podél cesty byly mokré. Naše oblečení po čase též. Přeskakovat po kamenech přes řeku se již také nemohlo, protože byly kameny pod vodou a pokud nějaký vyčníval, byl mokrý a kluzký. Poslední fáze cesty k jeskyni vedla pouze podél řeky. Častá nutnost břebroďování řeky nás přinutila sundat si těžké nepromokavé pohory a jít naboso pořád. Naši průvodci to měli promyšlenější. Měli tenisky a v nich chodili nejenom po souši ale i ve vodě. Kdyby mě to také napadlo, vzal bych si místo pohor své staré botasky. Procházíme se po červených a šedých pískovcových formacích nanesených sem z erodovaných svahů And. Po asi dvou hodinách jsme se dostali po řece do hlubokého skalního kaňonu s příkrými stěnami a právě zde v jednom zákoutí nás průvodce upozornil na skalní převis. Pod ním se rozkládal písčitý plácek pro jen několik stanů. Bylo by to rozhodně příjemné místo pro strávení několika dnů. Chvíli jsme zkoušeli chytat ryby, pojídali sušenky a nakonec vyrazili dále ke kaskádovitému vodopádu.

Nedaleko převisu řeka odbočovala doleva. My jsme ale pokračovali přímo. Napojili jsme se na menší bystřinu s čistou osvěžující vodou. Proti jejímu proudu jsme opatrně lezli po vlhkých a často i mechem pokrytých kamenech dále, výše a výše. Lezli jsme po čtyřech, přeskakovali překážky, navzájem se upozorňovali na nebezpečná místa a neustále se něčeho přidržovali. Byla to divoká bystřina a koruny okolních stromů se přes ní nahýbaly jako by ji chtěly udusit. Asi po 45 minutách jsme se dostali k vytouženým vodopádům. Ačkoliv vodopád nepřekypoval množstvím vody, byl široký a krásný. V kaskádách se voda vinula dolů jako proužky bílých stuh. V dolní třetině dopadal vodopád na vysutou skalní plošinu, na kterou jsme se vyšplhali. Zde jsme si sedli a uspořádali piknik. Výhled do okolní džungle byl úžasný. Kolem nás prolétávala spousta zářivě modrých motýlů morpho. Průvodci se naší neúspěšné snaze o jejich vyfocení upřímně smáli.

Po čase jsme se pomalu sbalili a vrátili se k převisu. Cestou jsme v bystřině na návnadu chytli několik menších rybiček. Dokonce i občasné rozčísnutí hladiny průvodcovskou mačetou bylo úspěšné. Zásoba rybiček byla slušným základem o další pokus chytit větší rybu u převisu. Po hodinovém marném snažení jsme se vrátili stejnou cestou na základnu. Většinou jsme šli pouze bosi. Proto se také naplnila má obava z Choro treku. Neustálé čvachtání ve vodě, nazouvání a zouvání pohor vedlo k odchlípnutí mých zčernalých nehtů u malíčků. Když jsem je odtrhl, oddechl jsem si. Pod nimi již rostly nové.

Průvodci nás občas svedli z cesty až jsme zastavili pod několika palmami. Jeden průvodce vylezl po hladkém kmeni nahoru a shazoval nám ovoce. Bylo to nejchutnější ovoce, které jsem kdy jedl. Když se plod rozlomil, uvnitř se objevily čtyři chutné pecky, jež mi připomínaly obří pavoučí zámotky. Tmavá jádra byla pokryta bílou dužninou, takže nevypadala zrovna vábně. Chuťově toto ovoce nemůžu přirovnat k ničemu. S ničím podobným jsem se ještě nesetkal. Přesto můžu říct, že chuť byla zprvu sladká, později až kyselá. Po posilnění a povzbuzení mysli jsme došli k chatce, zašli si s Lubou k řece se vykoupat a nakonec si uvařili večeři. Ulehli jsme brzo. Byli jsme příšerně unaveni.

DLOUHÝ POCHOD

25.1.2000 (úterý)

            Ráno jsme vstali později. Nikam jsme nepospíchali. Dnes jsme se měli přesunout k jiné základně jménem Chonta. Pomalu jsme osušili a sbalili stan a vyrazili zpět k řece Surutú, kde jsme měli sraz s taxíkem ve 12⁰⁰. Rozloučili jsme se se strážcem parku a popřáli si hodně štěstí. Rajské místo jsme opouštěli jen s obtížemi, velice se nám tu líbilo. Průvodci jsme dali 20 boliviánů na přilepšenou a za používání jeho plynové bomby k vaření. Byl nám zato opravdu vděčný.

K řece Surutú jsme dorazili v 11⁰⁰. Pokračovali jsme ale dál směrem na Las Cruces, abychom taxíku usnadnili cestu. Ten se ale ne a ne objevit takže jsme nakonec došli až k Las Cruces. Zde jsme čekali asi do 13³⁰. Marně. Od chasníka na křižovatce jsme si koupili dvě vychlazené limonády a popíjeli je ve stínu mohutného stromu. Vyndal jsem i sušenky. Veškerá doprava jako by se do země propadla. Nakonec jsme se rozhodli jít pěšky. Celou tu dobu jsme nepotkali žádný transport, který by nás mohl vzít.

V Santa Rose de Amboró na nás zatroubil taxík místního osadníka. Luba tedy zašel do garáže a domluvil odvoz do Huaytú, odkud tak jako z Las Cruces, odbočuje cesta k řece Surutú. Zde jsme si dokoupili trochu jídla - chléb, sýr, paštiky, vitacity a lunchmeat za tak US$5. Poté jsme se vrátili o kousek zpět a odbočili směrem k 5 kilometrů vzdálené řece Surutú. Řidič uháněl po nerovné a prašné cestě jako blázen. Téměř jsme přejeli zeleného leguána a další domácí zvířectvo. Toto vzrušení nás stálo 6 dolarů. Taxikář následně prozkoumal dno řeky, a když se ujistil že hladina není tak vysoko, nabídl nám svezení až ke Campamentu Chonta. Za dalších 11 dolarů. Odmítli jsme a nešťastní průvodci s úsměvem pohodili rukama. Dohodli jsme se nicméně s taxikářem na odvozu. Zavoláme mu z radiové stanice, která musí být standardní výbavou každého Campamenta.

Cesta k Campamentu byla opravdu dlouhá. Měří plných 12 kilometrů. Přitom je nutno přebrodit asi pět řek, což vyžaduje pracné vyzutí a nazutí bot. Sluníčko od rána pražilo a nám se neúprosně zmenšovaly zásoby tekutin. Nicméně cesta byla nádherná. V dáli jsme viděli charakteristicky zaseknutou horu Amboró, procházeli jsme zelenými plantážemi, farmami a vesničkami a neustále jsme se přibližovali k horám. Na zahradách místních chatrčí jsme viděli podivné, pro nás neznámé plody ovoce. V 17⁰⁰ jsme stanuli na Campamentu Chonta.

Na první pohled bylo zřejmé, že se svou povahou liší od ostatních, nebo alespoň od Macuñucú. Jedná se o takovou vědecko-vzdělávací základnu mnohých přírodovědeckých expedic. Jen pár kilometrů odtud na horním toku řeky Saguayo byl znovuobjeven hok s modrými rohy, který byl považován za vymřelého. Tento ve skutečnosti ranč patří Donu Arnaldu Hurtadovi. Na vrcholku nad mírným svahem stála velká chatka s verandou. Zde přebývá guardaparque, který tu měl zrovna na návštěvě svoji rodinu. Vedle této chatky byla další menší, jež sloužila jako kuchyně, sklad a dílna. Uvítání zde již nebylo tak vřelé. Spíše se nám zdálo, že se nás guardaparque straní. Podle knihy příchozích je vidno, že tato základna je i daleko více navštěvovaná. Je oblíbená i mezi batůžkáři. V současné době jsme tu ale byli pouze my.

            Já jsem se zašel vykoupat k nedaleké řece, zatímco Luba stavěl pracně stan. Voda byla v řece doslova horká jako kafe. Děti tu stavěly hráz. Sledoval jsem jejich úpornou snahu postavit pevnou hráz z malých oblázků kladených nestabilně na sebe. Rozhodl jsem se jim pomoci. Počáteční ostych zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Vyptávaly se na vše možné. Byly velice zvědavy na moji „Republicu Checa“. Určitě o ní slyšely poprvé. Zajímalo je, co tam jíme a jaké tam máme ovoce, jak jsme od nich daleko, jakým jazykem mluvíme atd. Pochopil jsem zde zcela triviální záležitost. Děti nejvíc zaujmu tehdy, pokud jim pro ně neznámé věci srovnám či připodobním s těmi, které znají. Tím si to i lépe zapamatují. Není to jednoduché, ale je to zábava.

Asi po 40 minutách jsem se s nimi rozloučil a vystřídal Lubu. Zatímco on se koupal, já jsem s našimi průvodci připravoval večeři. Největší problémy nám kupodivu činilo rozdělat pořádný oheň. Všechno dřevo bylo vlhké. Nakonec se nám to povedlo. Uvařili jsme vodu, hodili do ní rýži a nakonec lunchmeat a sýr. Opět to byla taková lepkavá nepojídatelná kaše, ale hlad byl velký. Také nám polovina zbyla, a tak jsme ji uschovali v kuchyni na další den. Jelikož se již setmělo a komáři neustále útočili, zalehli jsme do stanu. Vstup jsme zajistili moskytiérou, komáry ve stanu do jednoho vybili, a tím si zajistili klidný spánek.

ZTRACENI V DŽUNGLI?

26.1.2000 (středa)

            Ráno nás již průvodci netrpělivě čekali. Celou noc jim komáři nedali spát. Neměli stan a guardaparque jim nabídl pouze jednu úplně prázdnou místnost. Mezi střechou a stěnami byla mezera, která komárům umožňovala jednoduchý přístup ke krvi. Pro naše průvodce to byla bezesná noc a ráno tak také vypadali. Nasnídali jsme se a vyrazili na obchůzku. Jen kousíček od základny začínal a končil dvoukilometrový poznávací okruh pralesem. Po něm jsme došli na vyhlídku Mirador, místo, kde se okruh stáčí a odkud je báječný výhled na řeku Saguayo.

Stojíme vysoko na prudkém skalním srázu nad řekou a rozmýšlíme co dál. Moc daleko nemůžeme. Naši průvodci se dnes rozhodli vrátit zpět do Buena Visty. Nelíbí se jim tu. Důvodem je jednak strážce, se kterým se nemají zrovna dvakrát rádi, a především komáři, kteří jim celou noc nedali spát. Taxík je čeká u řeky Surutú v 16⁰⁰. S Lubou jsme se tu rozhodli přespat ještě jednu noc. Z Miradoru jsme to vzali všichni dolu k řece. Cestou jsme procházeli kolem mnoha pěkných informačních tabulí, bohužel týkajících se pouze flóry. Žádná nepopisovala ptáky. Slyšeli jsme i (ale opravdu pouze slyšeli) neuvěřitelné množství ptáků. Hoky, tukány, papoušky, ledňáčky, pěnice, tangary, volavky a jiné určitě barevné ptáky. Z dálky jsme viděli i hejno hoků.

            Jakmile jsme došli k řece, stočili jsme se proti jejímu proudu a po kamenech přehopsali za ohyb řeky. Poté nás neschůdnost koryta vytlačila na přerostlý břeh řeky. Moc jsme si tím nepomohli. Po asi jednom kilometru jsme zabočili prudce doleva do kopce. Tím nám průvodci, možná nechtěně, připravili větší dobrodružství. Tam někde za kopcem mělo být Campamento. Stačí jen přejít kopec, prodrápat se džunglí a jsme tam. Jenomže těch kopců bylo více a navíc je zelená džungle dělala na mnoha místech neprostupné. Narozdíl od typických nížinných pralesů jsou tyto pralesy na svazích And vlhčí a tedy bujnější. Džungle zde přechází do mlžných pralesů. Ne že by průvodci neměli základní smysl pro orientaci, směr chůze byl podle mého správný, ale Campamento se neobjevovalo a za sebou jsme nechávali stále více a více kopců. Často jsme se prodírali hustou vegetací. Trny se nám zarývaly do kůže a Luba na tom byl ještě hůře. Vzal si jenom kraťasy. Já jsem byl kupodivu nadšený. Něco takového jsem chtěl vždycky zažít. Ztratit se v pralese a procházet místy, kam lidská noha ještě na 99,9% nevstoupila. Viděli jsme velké pavouky, procházeli kolem mnoha termitišť a nasbírali spoustu ořechů a semínek popadaných na zem. Pro větší zvířata jsme byli moc hluční, a proto se ztratila dříve než jsme se k nim mohli přiblížit. Zvířata tu jsou také velice plachá.

            Poté, když jsme se již poněkolikáté zastavili nevěda kudy kam, změnili jsme strategii. Spočívala v tom, že se vydáme po proudu malého potůčku dolů k řece a tam uvidíme kde jsme. Trvalo nám opravdu dlouho, než jsme sešli dolů. Potůček se klikatil, kameny byly kluzké a vše bylo přerostlé skutečně bujnou zelení keřů a stromů. V nižších úrovních jsme si museli dávat pozor, abychom nevstoupili do bláta. Vše tu připomínalo bažiny. Měl jsem staré tenisky, a tak mi ani nevadilo, že již jsou špinavé a mokré. Nejenom jim, ale už i mně bylo jedno, zda jsem vstoupil na suchou půdu nebo do bahna. Konečně jsme uslyšeli velkou řeku. Ještě chvíli nám trvalo než jsme překročili poslední kmeny padlých stromů, odhrnuli větve stromů a keřů a stanuli na kamenitém břehu řeky. Bylo to nedaleko kempu, jak jsem se k velké radosti dozvěděl. Naši průvodci buď opravdu věděli kam jdeme nebo jen mají veliké štěstí. Prý jsou ale spíše dětmi štěstěny. Sešli jsme k malé hrázi a to již byl jen kousek k našemu stanu.

Průvodci se po chvíli sbalili a se svými třemi švestkami se vydali domů. Dali jsme jim US$3 na taxíka, poděkovali a rozloučili se. Své peníze dostanou zítra. V 15⁰⁰ jsme si dali sraz před Residencia Nadia v Boa Vistě. Odtamtud vyrazíme do Montera, kde se již naše šeky dají zpeněžit. Taxikáři měli vyřídit, ať čeká na tom samém místě zítra ve 14⁰⁰. Moc jsem takovému ústnímu předání zprávy nevěřil, ale lepší něco než nic.

            My jsme se s Lubou rozhodli zde ještě jeden den pobýt. Pojedli jsme chleba a sušenky a po menší přestávce opět vyrazili do lesa. Tentokrát pouze na onen dvoukilometrový okruh. Postupně se každý přizpůsobil vlastnímu tempu a rozdělili jsme se. Já opisoval názvy zajímavých stromů a zdržoval jsem se v pozadí. Tu jsem zaslechl nějaké zvuky nedaleko za mohutným stromem. Rozhodl jsem se situaci prozkoumat. Když jsem se tam potichoučku přiblížil, nic tam již nebylo. Pouze malý zelený kolibřík ke mně jako vrtulníček přilétl. Chvíli jsme se na sebe udiveně dívali a než jsem se vzpamatoval, jako šipka odlétl pryč. Zaslechl jsem hejno papoušků. Vrátil jsem se na cestu a klesal po ní dolů. Po dřevěném mostě jsem překročil potůček a opět stoupal nahoru k Miradoru. Cesta je to upravená, jednoduchá a nedá se z ní sejít. Jedná se o takovou naučnou stezku.

            Mnoho stromů zde bylo palmami. Zaujaly mě krásné palmy pirijao (Guilielma Gasipaes), které dosahují výšky 20 metrů. Kmen této palmy je pokryt ostny, které indiáni osekávají, aby mohli vylézt pro plody. Jak jsem se později dočetl, plody rostou ve velkých hroznech po 100-200 kusech a jsou velké jako naše švestka. Jak dozrávají, žlutá barva se přeměňuje na červenou. Plody mají málokdy vyvinuté jádro, čímž se dost podstatně liší od jiných palem, jejichž pecky či ořech tvoří většinu plodu. Chuť prý ale není nijak báječná.

            Na Miradoru jsem konečně potkal Lubu. Dohodli jsme se, že sejdeme dolů k řece. Zde jsme se opět chtěli pokusit vyfotit pár našich modrých motýlů. Bohužel tu ale nebyli. Odpočinuli jsme si a po půl hodině jsme namířili zpět na Mirador. V třetině stoupání jsme se ale od cesty odpoutali a zabočili doleva na menší cestu, jež vedla kolem kopce po vrstevnici. Po nějakém čase jsme přelezli plot a dostali se do kempu. Bylo 17³⁰ a pomalu se již smrákalo. Pustili jsme se do vaření večeře. Zbytky ze včerejška již byly nepojídatelné. Rýži napadenou malými kousavými mravenci jsme vyhodili domácímu zvířectvu na zem. Já se pokoušel rozdělat oheň a Luba vymýval kotlík. Ani jsme nepostavili kotlík s vodou na rošt nad oheň, když přišla strážcova žena a nabídla nám dva talíře s rizotem a kuřetem. Prý to je dárek. Velice nás potěšili a i když bylo jídlo studené a kuře bylo samá kost, pochutnali jsme si. Další nekonečné vaření kotlíku nad ohněm nemělo smysl, a tak jsme oheň udusili. Umyli jsme nádobí, vrátili ho, poděkovali a šli spát.

JEZUITÉ V JIŽNÍ AMERICE

27.1.2000 (čtvrtek)

            Ráno jsem vstal brzo, abych vyrazil na dvoukilometrový poznávací okruh nedaleko Campamenta. Říkal jsem si, že přece není možné, abych v takové divočině neviděl tu spoustu zvířat, jež tu dozajista jsou. Když se budu chovat obezřetně a tiše, tak přece něco musím zahlédnout! Věděl jsem také, že ráno a večer jsou šance vidět zvěř a ptáky největší. Takhle to chodí všude na světě. Luba měl ještě půlnoc, a tak jsem ho nechal spát.

            Často jsem slyšel šelest v křoví, pokřikování opic a ptáků v korunách stromů, ale nic živého jsem prostě neviděl. Odbočil jsem tedy z cestičky a sestoupil prudkým srázem dolů k potůčku a proti jeho proudu se dostal k dalšímu mostu. Objevil jsem tu tapíří stopy vycházející z vody a mizící někde v hustém křoví. Zahlédl jsem hejno velkých hoků, sedících na stromě. Viděl jsem i opice. Všichni ale na mé opatrné přiblížení reagovali hlasitým nadáváním a útěkem. Pomalu jsem se vracel zpět. Před kempem se rozkládá větší kopec, ze kterého jsem uviděl kemp jako na dlani. Byl by odtud překrásný výhled do okolí, pokud by ve výhledu nebránily stromy. Zřízení posedu by bylo geniálním nápadem. Z pohledu na horu Amboró a široké roviny za řekou Surutú odkud jsme přišli tak nebylo nic. Na větvi jsem tu ale zahlédl tukana, jak na mě pokřikoval. Asi 10 minut poskakoval z větve na větev a nakonec odlétl s vřískotem pryč. Ještě jsem se tu chvíli motal a po dvou hodinách se vrátil zpět ke stanu.

            Luba se již ze své krátké procházky vrátil a velice se divil, že mně nepotkal. Ani se mu nedivím. Většinu času jsem strávil mimo cestu. Sedli jsme si do stanu a připravili si snídani. Chleby, sýr a paštiku. O chleby jsme se dělili s malými rezavými mravenci, kterými byly chleby mnohdy doslova prolezlé. Po sbalení stanu jsme se rozloučili s rodinou strážce a předali jejím dětem malý odznáček Prahy. Všichni byli velice mile překvapeni. Kolem 10⁰⁰ jsme spolu se ženou strážce a jejími několika dětmi vyrazili k řece Surutú. Oni se vraceli z rekreace, my z krásného výletu. Opět nás čekala dlouhá cesta, přetínaná mnoha řekami, přes které jsme se museli brodit. Jak mě to nebaví neustále sundávat boty a opět je nazouvat! Žena nám ale byla dobrou průvodkyní. Ukázala nám spoustu zajímavostí. Například hejno papoušků ara sedících na mohutném stromě, či co je co za strom a jaké ovoce nabízí.

            K řece Surutú jsme dorazili před 12⁰⁰. Po vzoru domorodců jsme skočili do horké kalné vody, sedli si na písčité dno a čekali na taxíka. Doufejme, že náš včerejší vzkaz průvodci vyřídili a že se taxikář opravdu objeví. Po 40 minutách jsem se zvedl a sedl si na břeh s tím, že se usuším. Přišla ke mně jedna místní žena, jež do té doby seděla pod stromy nedaleko nás a začala mi něco vyprávět. Až po nějaké chvíli jsem pochopil o co jí jde. Snaží se mně prodat nějakou chýš s pozemkem. Nedivím se jí. Nemůže se zde uživit, musí za lepším do města. Úřady chránící národní přírodní rezervaci jí zakazují dále kácet a pálit tropický prales. S úsměvem jsem odmítl s poukazem, že u sebe nemám tolik peněz. Nemusela by to být ale špatná koupě. Za několik stovek či tisícovek dolarů mít chalupu v Bolívii, někde v NP Amboró. To by byl život! Amboró je skutečně místo speciální krásy. Jen jeden letmý pohled do tohoto národního parku stačí k tomu, aby přesvědčil i ty nejcyničtější jedince, že to je skutečně jedna z posledních nedotčených divočin na světě.

            Taxikář se objevil asi hodinu před smluvenou dobou, zajel do řeky a začal umývat auto. Přebrodili jsme se k němu a pozdravili ho. Nebyl to ten stejný řidič, který nás vezl před dvěma dny, ale podle jeho bláznivé jízdy zajisté patřil do rodiny. Vzali jsme s sebou i naši průvodkyni – ženu strážce na Chontě s jejími třemi malými dětmi. Vystoupili někde za Huaytou. My jsme pokračovali až do Buena Visty a za svezení zaplatili US$1,5.

S průvodci jsme se domluvili, že zbytek dlužné částky jim splatíme v nejbližší bance, která je v Monterey, městečku na poloviční vzdálenosti mezi Buena Vistou a Santa Cruz. Taxikář nám nabídl, že nás může hodit i do Monterey za jeden dolar na jednoho. Souhlasili jsme a stanovili si sraz v 15⁰⁰ před Hotelem Nadia. V hotelu jsme si vyzvedli naše uschované věci, vyhledali našeho průvodce a jelikož se náš taxikář neobjevoval, našli jsme si ho na zastávce taxíků sami. Spolu jsme pak vyrazili na Monterey, do banky. V Monterey Luba vytáhl ze své karty peníze, takže jsme konečně našemu průvodci mohli splatit dluh 40 dolarů za čtyři překrásné dny v NP Amboró. Rozloučili jsme se a nedaleko banky koupili lístky na taxík do Santa Cruz, kam jsem dorazili mezi 17⁰⁰ a 18⁰⁰.

Ubytovali jsme se v nejbližším hotelu, nicméně opět v blízkosti terminálu. Po večeři jsme utahaní usnuli a spali až do rána. Sbírali jsme energii na další výlet ze Santa Cruz. Následující dny jsme plánovali strávit na jezuitských misiích. Jedná se o několik vesniček s kostely postavených kolem roku 1699. Na bolivijských misiích mě fascinovalo především to, že narozdíl od misií v Paraguay, Argentině a Brazílii nebyly nikdy vypáleny a zničeny. Jezuitské misie mají velice zajímavou a poučnou historii, které stojí zato věnovat pár následujících odstavců.

Jak Španělsko tak Portugalsko dobývali Nový svět dvěma zbraněmi – mečem a křížem, silou a domlouváním. Církev byla důležitým nástrojem iberských království k ovládnutí indiánů. Měnila jejich víru, jejich kulturu, jejich životní styl. Úsilí Španělů o vnucení evropského náboženství a kultury bylo tak úspěšné, že se dnes ví o předevropských kulturách v Jižní Americe jen minimálně. Římsko-katolickou víru dnes vyznává plných 95 procent obyvatelstva.

Evropská církev s indiány nakládala krutě a nestarala se o ně. Indiáni trpěli a jejich bezmocnost rostla. Roku 1578 se navíc portugalský král Sebastian ztratil v bitvě proti Maurům. Jelikož neměl potomka, připadla portugalská koruna Filipu II. Španělskému a obě království se na dalších 60 let spojila. Tordesillaská linie ztratila svůj význam. Toho využili „baindeirantes“ (průkopníci) - potomci Portugalců narozených v Brazílii – a začali pronikat hluboko do nitra kontinentu, kde lovili otroky a později i hledali Eldorádo. A právě zde našli své poslání jezuité. Ti naopak s indiány udržovali těsný kontakt a bránili je. Nechme však vyprávět Robina Furneauxe v jeho knize „Amazonka“ (1969), z které jsem převážně čerpal.

            První jezuité přistáli v Brazílii již roku 1549. Za obracení indiánů na křesťanskou víru jim byli vděčni především portugalští osadníci. Když totiž divocí indiáni zaútočili, již pokřtění indiáni se připojili k Portugalcům při obraně jejich osad. Avšak ani jejich postavení křesťanů a spojenců nebránilo Portugalcům, aby je nepovažovali za otroky. Zvyšováním počtu pokřtěných klesal počet divokých indiánů, kteří byli používáni jako otroci. Aby zabránili zotročování pokřtěných indiánů, přesvědčovali je jezuité, že by měli žít pohromadě ve velkých osadách. Kolem roku 1600 tak byli všichni indiáni na pobřeží soustředěni v těchto osadách, kde žili pod výlučným, ale přísně jednoduchým vedením jezuitů. Již na konci 16. století museli otrokáři, stejně jako misionáři, pronikat hluboko do džungle, aby našli nová těla a duše. Jedni pro komerční účely, druzí pro slávu boží.

V Brazílii měli otrokáři velikou moc, a tak zabraňovali jezuitům plně se rozvinout. Ve španělských državách mělo Tovaryšstvo Ježíšovo daleko příznivější podmínky. Papež Pavel III. a španělský monarcha Filip IV. zakázali zbavovat indiány jejich svobody a majetku. Každý, kdo by se tím provinil, měl být postaven před soud inkvizice. Sami indiáni byli považováni za nezletilé, a proto nespadali do kompetence svaté inkvizice. To umožnilo jezuitům vytvořit takřka nezávislou zemi v rámci císařství - autonomní náboženskou republiku rozkládající se na území dnešní Paraguaye.

Byl to zvláštní stát, nejabsolutističtější a současně nejblahovolnější v lidských dějinách. Jezuité zavedli přísnou disciplínu - tresty za jakýkoliv přestupek či zločin (od veřejného zmrskání až po vyloučení z osady). Indiánům ale toto přísné zacházení nevadilo, naopak, často přijímali trest jako dar. Už předtím totiž bylo flagelantství součástí jejich života. Jezuité v Paraguay zakládali misie, kde indiány chránili před špatným koloniálním systémem a před nájezdy baindeirantů, stavěli barokní kostely, zaznamenávali indiánský jazyk a byli samozřejmě i určitou bariérou mezi Španělskem a Portugalskem v Jižní Americe. Jezuité však měli jen málo možností bránit se útokům z portugalského území. Smutně proslulo především město São Paulo, jež bylo v 17. století izolováno od ostatní Brazílie. Žili v něm zločinní a neznabožní dobrodruzi, kteří nerespektovali žádnou autoritu, světskou ani církevní, a vydávali se na výpravy do vnitrozemí za zlatem a otroky. Každý si zajisté vzpomene na film „Mise“ s Richardem Chamberlainem a Robertem de Nirem v hlavních rolích.

Moc jezuitů dosáhla vrcholu v polovině 18. století. Z obchodování jezuité získávali veliké bohatství. Osady misií byly obklopeny ovocnými sady, zahradami a plantážemi, na kterých se pěstovala bavlna, tabák, indigo, cukrová třtina, pšenice, rýže a máta peprná. Chovali se koně, osli, mezkové a dobytek. V osadách se též provozovala všechna možná řemesla. Roku 1753 ale začíná moc jezuitů upadat. Započaly boje mezi státem a církví. V Jižní Americe, stejně jako v Evropě jim panovníci vyčítali vliv na věci světské. Roku 1758 byl proveden atentát na portugalského krále. Jeden z konspirátorů označil na mučidlech tři jezuity za své společníky. To přililo vodu na mlýn světských autorit. Z Portugalska byli jezuité vypovězeni ještě téhož roku, z Francie 1762 a španělské říše 1767. Církev v Evropě zaslouženě prohrála, ale zde v Jižní Americe to mělo pro indiány a jejich osady katastrofální následky. Indiáni dezertovali a dali se na pití alkoholu. Osady začaly chátrat, protože se dostaly do rukou vyděračů a nových neschopných kněží. Po jezuitech přišli františkáni a dominikáni a ti přitáhli nemoce, otroctví aj. Stav indiánů se ještě snížil. Roku 1773 papež rozpustil Tovaryšstvo Ježíšovo pod nátlakem svých nepřátel. Nicméně jezuité našli nového ochránce v Rusku v podobě Kateřiny Veliké. Na území Moxos, kam se zítra podíváme, se jezuité formálně vrátili až roku 1984.

Při zpětném hodnocení díla misionářů zapálených pro věc musí člověka fascinovat neuvěřitelná odvážnost, se kterou se do neznámých končin vydávali. Museli čelit nejenom zákeřným nemocím či indiánským šípům, ale především světskému a církevnímu zkostnatělému systému. Můžeme být jako národ pyšní, že mezi těmito misionáři vynikali i česká jména jako jezuita Samuel Fritz, či Rudolf Jindřich Václav Richter. Samuel Fritz, trutnovský rodák, odejel roku 1684 jako misionář do Jižní Ameriky. Zemřel roku 1723 po téměř 40 letech práce v povodí Amazonky. Sám pokřtil čtyři indiánské kmeny a jako první muž poznal a popsal přesnou mapu řeky Amazonek. Rudolf Richter, čáslavský rodák, odejel do Jižní Ameriky taktéž roku 1684. Po jedenácti letech své misionářské činnosti byl ale usmrcen.

            Historici se dodnes neshodli na hodnocení díla jezuitů. Oddaný katolík může jenom chválit úspěchy, jichž jezuité dosáhli obracením indiánů na víru, kdežto antropolog bude odsuzovat bezohlednost, s jakou ničili indiánskou kulturu. Proti jezuitům především mluví přísnost, jež indiánům neumožňovala rozvoj. Přísnost měla jezuitům zaručit, že na nich budou indiáni stále závislí. Na druhé straně se jediné zprávy o indiánech dochovaly právě od jezuitů. Bylo to také jediné společenství, jež důsledně chránilo zájmy indiánů a stavělo se proti otrokářství. Absurdně ale otrokářství vlastně sami aplikovali. Jezuité také osídlili a zajistili prosperitu do té doby izolované oblasti tropických pralesů nejenom Bolívie ale i celé Amazonie. Po vyhnání jezuitů ale následovaly roky špatné administrativy, plenění a korupce, které Amazonii uvrhly do letargie. Dodnes tuto část Bolívie, ačkoliv zahrnuje 70 % území, okupuje pouhých 20 % obyvatel.

            V následujících dvou třech dnech touto bolivijskou částí Amazonie zvanou Moxos podnikneme menší okruh překrásnými jezuitskými misiemi. Jezuitské misie zahrnující městečka San Javier, Conception, San Ignacio, Santa Ana, San Miguel, San Rafael a San Jose, byly UNESCem vyhlášeny světovým dědictvím. My se však z časových důvodů chystáme shlédnout jenom dvě - San Miguel a San Jose. Nejznámějším misionářem tu je dodnes švýcarský jezuita, muzikant a architekt Martin Schmidt. S místními indiány začal pracovat roku 1730. Misie v San Javieru, Concepciónu a San Rafaelu byly původně navrhovány právě tímto misionářem.

ČEKÁNÍ NA AUTOBUS DO MISIÍ

28.1.2000 (pátek)

            Ráno jsme zaplatili hotel, nechali velké batohy v úschovně a na okruh jezuitskými misiemi si vzali pouze malý batůžek. Následně jsme si na terminálu zjistili autobusy na San Ignacio de Velasco, které prý jezdí až k večeru z Avenidy Irala téměř oproti terminálu a našemu původnímu hotelu. Autobusová společnost Flota Chiquitana ale ještě měla zavřeno, a tak jsme zakoupení lístků odložili a vyrazili do města. Rozhodli jsme se navštívit hospodu jednoho Čecha, na kterou jsme byli upozorněni oním Bolivijcem v Las Cuevas.

Stopli jsme si taxíka a nechali se svést na ulici Cristóbal de Mendoza 515, kde jsme vyhledali firmu TOA Ltda. Ten nám měl zprostředkovat kontakt. Chlap zatracená ale jen 5 minut před námi odjel a vrátí se prý až v pondělí. Jeho žena o žádném Čechovi nevěděla. Bez dlouhého uvažování jsme nastoupili do mikra zpět do centra. Na náměstí jsem směnil šeky v Bance Santa Cruz a zašel s Lubou na internet. Ten byl v budově na náměstí, z jejíž terasy byl pěkný výhled na celé prostranství porostlé palmami. Ve třetím poschodí jsme si sedli za počítač. Po jedné hodince posílání zpráv a zjišťování aktuálních informací jsme spěchali zpět k autobusové společnosti zakoupit si lístek. Měli již sice otevřeno, ale lístky se prodávají až odpoledne.

            Bylo 11³⁰ a dostal jsem s Lubou hlad. Sedli jsme si do nedaleké restaurace a objednali si menu za jeden dolar. Součástí mého menu byl i džbán typického původního jihoamerického alkoholického nápoje zvaného chicha. Poté jsme se rozdělili. Luba šel na Mercado a já do Muzea přírodní historie. Dvě hodiny jsem si tu vypisoval různé zajímavosti o motýlech, broucích, plodech pralesa, ptácích, zkamenělinách a všeho co můžeme nalézt ve východní Bolívii. Po shlédnutí muzea jsem se zašel podívat na Iglesii „Viva Jesús El Señor“. Je to přinejmenším zajímavý kostel, který se rozhodně nehodí do okolního prostředí. Je to jako pěst na ruku. V jihovýchodní Asii bych si ho asi ani nevšiml, ale do zdejšího jihoamerického prostředí prostě nezapadal. Kostel je pokrytý barevnými toaletními dlaždicemi a je zakončený cibulovou střechou. Na vnější stěně visí obrovský měděný krucifix a nad ním stojí vydlaždičkovaný kříž.

Kolem druhé hodiny odpolední jsem se vrátil k autobusové společnosti a konečně zakoupil lístky do San Ignacia za US$6. Sedl jsem si a čekal na autobus a na Lubu. Pro zkrácení dlouhé chvíle jsem si začal číst průvodce a články z Bolivian Timesů. Dvacet minut před odjezdem přišel i Luba. Vyjeli jsme v 18⁰⁰. Po půl hodině jízdy jsme zastavili v Cotoce na večeři. Tato vesnička je pověstná pro svůj svátek Panny z Cotocy, konající se každý rok na 8. prosince. Já si koupil místo večeře velké sušenky a celou cestu je pomalu ujídal. Seznámil jsem se přitom i s jedním Bolivijcem, který studuje v Santa Cruz a který teď jede za rodiči domů. Noc jsme se jinak snažili prospat jak nejvíc to šlo.

PODMANIVÁ ELEGANCE JEZUITSKÝCH MISIÍ

29.1.2000 (sobota)

            Podle našeho knižního průvodce jsme v noci projeli San Javierem, jejíž mise založená 1692 je nejstarší v oblasti. Později jsme projeli i Concepciónem. Přírodu okolo jsme začali vstřebávat až po rozednění. Byla to nedozírná rovina s plochými a velice nízkými kopci. Vše bylo zelené, bažinaté a křovinaté. To mi připomnělo cestu autobusem z Caracasu do Boa Visty. Znenadání jsme přijeli do San Ignacia de Velasco. Je to dnes hlavní město a obchodní centrum pro všechny jezuitské misie. Je zde také vysoký podíl původní populace.

Bylo asi 7 hodin ráno a navazující spojení na San Miguel odjíždělo až za dvě hodiny. Tak jsme se mezitím podívali na hlavní náměstí a na kostel, který se právě rekonstruoval. San Ignacio byl založen roku 1748 jako největší a nejpropracovanější misie v oblasti. Bohužel, původní stavba byla zničena v 50. letech a měla být nahrazena moderní příšerou. Záměr se nepovedl, ozvaly se protesty, a tak se kostel začal opět rekonstruovat. A rekonstruuje se dodnes. I vnější portál se rekonstruoval. Malby na stěnách uvnitř kostela byly krásné, ale celkově mně kostel připadal příliš rozsáhlý a spíše prázdný a nevyužitý. Očekával jsem více.

Nutno ale podotknout, že toto není původní misie, je to její moderní náhrada. Ten původní byl prý nejkrásnější z celých misií. Následně jsme se pokoušeli najít dům na náměstí, na jehož pilířích měli být vyřezávaní muzikanti. Něco takového jsem našel ale název se neshodoval. Opět to nebylo to, co jsem čekal. Doufám, že se nejedná o další moderní repliku. Sešli jsme dolů za vesnici, k nádrži Guapomó. Cesta byla příšerná, vypadala jako po válce. Všude jen výmoly a strže. Naštěstí nádrž nebyla daleko. Nafotili jsme pár snímků zaplavených ale stále stojících stromů a vrátili se zpět k autobusu. Po zakoupení lístku na San Miguel jsme v 9⁰⁰ vyrazili.

Během hodinové jízdy jsme projeli 39 kilometrů nádherné přírody a dorazili k další misii, San Miguel de Velasco. Náměstí s překrásně malovaným kostelem se nedalo přehlédnout. Kostel byl založen roku 1721 a je dnes nejpřesněji restaurovanou misií ze všech. Byl otevřený, a tak jsme vstoupili dovnitř. Spirálovitě točené pilíře, vyřezávaný dřevěný oltář, extravagantní zlatá kazatelna, zajímavé předměty náboženského umění a zvonice vypadající jako dětská hračka jsou jednoduše perfektní. Misie nebyla navrhována Martinem Schmidtem, ale jeho návrhům je podobná. Je také považována za nejkrásnější bolivijskou misii. Rekonstruována byla místními umělci mezi lety 1978 a 1984, kteří k tomu byli předtím vyškoleni profesionály. Misie je tedy výsledkem zdlouhavé práce místních lidí a je vidět, že oni jsou na svůj kostel patřičně hrdi. Po ukončení restaurátorských prací na misii pokračují lidé ve své profesi i nadále. Dnes ve svých obchůdcích stále prodávají své umělecké prácičky.

Vyšel jsem na nádvoří misie a snažil se sehnat otce, aby mě pustil do zvonice. Byla zavřená, ale určitě nabízela perfektní výhled do okolí. Otec tu sice nebyl, ale každým okamžikem se prý měl vrátit. S Lubou jsme zašli do restaurace na oběd a neustále sháněli informace o dalším spojení na San José de Chiquitos. Někdo nám ihned a rezolutně odpověděl, že dnes již nic nejede. Jiný tvrdil, že autobus jede ve 14⁰⁰, třetí že v 18⁰⁰ a další že v 16⁰⁰. Šla mi z toho hlava kolem. Museli jsme zůstat v blízkosti náměstí a vyčkávat zda opravdu něco nepojede. Hotel tu stál US$4 a to se nám nechtělo platit. Navíc jsme to hlavní již viděli a pospíchali jsme dál. Naše víza se krátila.

            Luba si poté vyšel projít vesničku. Já jsem si sedl na schody do stínu zvonice a vyčekával otcův příchod. Tu a tam jsem Lubu spatřil na náměstí, jak občas nahlédl či prošel. Farář se dlouho neobjevoval, když tu přijel mladý muž v riflích na kole. Jeden mladý kluk mi řekl, že toto je padre – otec. Nevěřil jsem svým očím. Představoval jsem si staršího vousatého muže s kutnou. Ale to je již asi hlubokou minulostí. Svět se mění a církev se přizpůsobuje. Tak proč ne? I když pospíchal, přinesl mi klíčky a pustil mě na zvonici. Výhled byl lepší, ale pár poschodí navíc by jí neuškodilo. Beránky a husté chuchvalce bílých mraků krásně ladily s modrou oblohou a zelenou nedozírnou rovinou. Foukající vítr je začal pomalu rozhánět. Cítil jsem ve vzduchu déšť. Přiblížila se čtvrtá hodina. Lubu jsem již dlouho neviděl, a tak jsem běhal po náměstí a hledal ho. On se ale neobjevoval. Sedl jsem si zpět do restaurace, koupil si pití a pět chlebů a vyčkával Lubu a autobus. Tu jsem zaslechl volání z nějakého autobusu, který objížděl náměstí a zastavil v jeho dolním rohu. Zaradoval jsem se. Naštěstí se objevil i Luba, který zaslechl volání autobusového zřízence.

            Nastoupili jsme a zaplatili relativně dost, asi US$6 na osobu. Seznámili jsme se tu s dalšíma dvěma turisty. Kanaďanem, původem z Tchaiwanu, a Francouzem. Cestou jsme zastavili na náměstí mise San Rafael de Velasco. Toho jsem využil, vyskočil ven a rozběhl se podívat k nedalekému kostelu. Kostel byl založen 1696 a postaven byl mezi lety 1740 a 1748. Je to první kostel ze všech misií, který byl dokončen nejdříve. Restaurace probíhala v 70. a 80. letech. Jak kostel, tak zvonice se mi také líbili. San Miguel ale stále vedl. Kanaďan nám řekl, že byl i v Concepciónu, a tam že je prý ještě krásnější misie než v San Migueli.

Do San José de Chiquitos jsme přijeli po setmění, asi ve 21⁰⁰. Vesnice byla pojmenovaná po indiánech Chiquitanos, kteří zde byli původními obyvateli. Zde jsme se ale s našimi novými kamarády rozdělili. Kanaďan se šel vyspat do předem vytypovaného drahého hotelu na náměstí a my s Francouzem jsme se řídili naším knižním průvodcem a hledali co nejlevnější ubytování. Posada Vallegrandina sice stála pouze půl druhého dolaru, nicméně Francouz začal, pravděpodobně jen z principu, sjednávat. Po čase snížil cenu na polovinu původní hodnoty přičemž stále nevěděl do čeho jde. Nakonec se podíval i na postel. Ubytování ale vypadalo příšerně. Už tu asi dlouho nikoho neměli a s turisty přestali počítat. Místnost nebyla vůbec připravená, bylo tam všelijaké haraburdí a k dispozici byla pouze jedna postel. To ovšem našemu příteli nevadilo, a tak jsme se rozloučili i s ním. S Lubou jsem poté pokračoval k Alojamientu San Silvestre naproti nádraží. Cena US$5 nás odradila. Cestou zpět k náměstí jsme se nakonec ubytovali jen kousek před ním, v hotelu za US$2,5. Od paní domácí jsem si koupil tvarohový sendvič a nějaké buchty. Osprchoval jsem se a po dlouhém dni s chutí ulehl.

STRASTI BOLIVIJSKÉ ŽELEZNIČNÍ PŘEPRAVY

30.1.2000 (neděle)

            Ráno jsme šli nejdříve zjistit spojení na Santa Cruz. Večer jsme plánovali odjet. Přímé autobusy neexistují a také horem přes San Miguel a San Ignacio spoje po deštivé noci vypadly. Je také zajímavé, že přímé autobusy na Santa Cruz prostě nejsou. Zbývala jediná možnost. Vlak. Průvodčí nám řekl, že vlak přijede mezi 16. a 17. hodinou, ale že to není jisté. Přesto, pokud vlak pojede, lístky nejsou problémem. Cestou k autobusovým společnostem jsme zahlédli typickou sochu chiquitanské dívky s velkým džbánem na hlavě. K snídani jsem si koupil salteñu a poté nějaké chleby a pití. Vrátili jsme se do hotelu, sbalili si batůžky a podívali se na náměstí na komplex, který je symbolem 150 let jezuitské vlády v celé oblasti.

Opět se jednalo o komplex, jež zahrnoval celou čtvrť. Konstrukce ohromné misie započala okolo roku 1750. Misie byla pěkná netradiční a nádvoří měla ještě hezčí. Zvonice byla bohužel v takovém stavu, který neumožňoval její zpřístupnění. Hrozil pád po dlouho neudržovaných schodech. Zvonem se proto hýbalo dolů nataženými provazy. Bylo tu i pěkné nerestaurované podloubí, z něhož přímo číšilo stáří. Mimochodem mnoho památek tu ještě nebylo rekonstruováno a konzervováno. Na náměstí před misií měla být podle našeho knižního průvodce bizarní kašna s erotickými motivy. Zmizela a nikdo o ní nic nevěděl. Byla tu spousta stromů toroboche, na nichž před pár lety ještě žily rodinky lenochodů. Před misií byla na náměstí socha Ñufla de Chaveze, zakladatele Santa Cruz. Sedli jsme si, odpočívali a kolem 9⁰⁰ vyrazili na přírodní stezku Santa Cruz la Vieja, kde měla být laguna a vodopády. Alespoň jsme to tak z průvodce pochopili.

Šli jsme stále rovně. Po staré cestě, která původně spojovala San José se Santa Cruz. Za vesnicí jsme na každé straně prašné a blátivé cesty spatřili dvě bílé pseudoantické železobetonové sochy – prý nymfy oblečené do bikin. Tyto dvě nymfy byly zajisté navrhovány stejnou osobou zodpovědnou za kašnu na náměstí či sochu Chiquitano dívky. Cesta se zdála nekonečná. Byla rovná jako pravítko a směřovala k pásu kopců vyzvednutému z okolní roviny. Dorazili jsme na křižovatku, kde nás šipka poslala doprava, a tak jsme tam odbočili. Po dalších kilometrech chůze jsme si řekli, že tak daleko laguna nemůže být. Vždyť jsme serpentinami neustále stoupali do svahu a na svahu přece laguny nejsou. Přesto jsme stoupali výš a výš, poněvadž s každým krokem jsme měli ještě lepší výhled na San José, horu Turubo vpravo a nekonečné roviny před námi. Na menší planině jsem považoval náš výlet za ukončený a další jeho pokračování za ztrátu času. Luba chtěl ale ještě „chviličku“ pokračovat za další zatáčku, kde měl být vrchol hřebene, ke kterému jsme se přibližovali. Hřeben pohoří se zdál blízko. Nebyl. Čekal jsem na něho asi 40 minut a dopisoval deník. Jelikož se stále neobjevoval, rozhodl jsem se slézt skalní převis nade mnou.

Jednalo se o vystouplou zlomenou zemskou kůru. Třeba se tak také dostanu na hřeben a podívám se, kde je Luba. Na první pohled byl přístup k ní od cesty nemožný, ale nakonec jsem se hustou zelení a se spousty couváními ke skále dostal. Začal jsem si ji podrobovat metr po metru. Dalo mně to pořádnou práci a často jsem to chtěl vzdát. Vrchní plošina ale byla téměř na dosah a to mě tlačilo kupředu. Překážky přede mnou se mi někdy zdály neslezitelné. Ale slezl jsem je. Poškrábaný a unavený jsem nakonec stanul na vrcholu skalního zlomu. Výhled na krajinu přede mnou byl nádherný. Za mnou byla měsíční krajina a za ní další pás zlomené zemské kůry. Tedy žádný hřeben. Pokud Luba vyšel až na nejvyšší hřeben, jak předpokládal, tak vážil vskutku dlouhou cestu. Neustále jsem měl cestu pod sebou a viděl jsem, co se na ní děje. Luba ale neprošel. Zase jeho typické „na poslední chvíli“. Blížila se jedna hodina a ve čtyři měl jet pravděpodobně vlak. Prodrápal jsem se na cestu a vyrazil zpět. Sluníčko svítilo, bylo mi vedro a nejelo žádné auto, jež by mě mohlo vzít na San José. Šel jsem pomalu a neustále se otáčel. Luba nikde. Nakonec jsem se unavený dostal úspěšně k nádraží, kde jsem si koupil oběd.

            Na nádraží jsem se opět informoval a ujistil, že lístky do Santa Cruz se prodávají až ve vlaku a ten prý přijede mezi 18⁰⁰ a 19⁰⁰. Seděl jsem na lavičce, pospával a dopisoval deník. Hodiny míjely a Luba se neobjevoval. Nervózní jsem již vyšel před nádraží, když tu se Luba objevil v doprovodu našich dvou večerních kamarádů. Ti celý den dělali přibližně to co my, ale na lagunu vzali taxíka, který znal cestu, a tak ji opravdu viděli. Poradili nám, že na té křižovatce, co jsme podle šipky odbočili doprava, jsme měli jít rovně. Po asi dalším kilometru bychom se dostali k laguně. Vysvětlili jsme si svoje plány ohledně návratu do Santa Cruz a oni se rozhodli jet večer s námi. Kanaďan se šel sbalit a my s Francouzem jsme vyrazili na hodinku k laguně. Já s Lubou, abychom se na ní podívali a Francouz, aby naopak zabil čas a opět se v ní vykoupal.

Taxík za půl druhého dolaru nás svezl na místo během několika minut. Překvapilo mě, že místo bylo oplocené. Vždyť laguny jsou přece ve volné přírodě. Za vstup jsme dokonce i platili, i když jsme tam šli pouze na hodinku. Celou tuto záležitost s oplocením a placením jsme pochopili po několika krocích. Nebyla to ve skutečnosti laguna, jak tvrdil průvodce, ale bazén a kolem spousta Bolivijců ze San José. No když už jsme tu byli a zaplatili vstupné, skočili jsme také do vody. Pro místní jsme asi byli docela raritou. Stále si nás prohlíželi a cákali po nás vodou. Koupil jsem něco na spláchnutí žízně a informoval se o nějakém vodopádu v okolí, který tu měl podle průvodce být. O vodopádu v okolí nikdo nic nevěděl. Zajímavé. Nebo spíše nás tam nechtěli vpustit. Nevím. Poté jsme se taxíkem vrátili zpět na nádraží a čekali na vlak.

            Vlak měl opravdu velké zpoždění. Přijel až po setmění. Měl několik vagónů, ale pro pasažéry byl vyhrazen pouze jeden. Ten poslední. A již ten byl narvaný tak, že lidé stáli na schůdcích. Nechápu, jak se tam celá ta horda lidí čekajících na vlak mohla ještě vejít. My, všichni čtyři i s batohy, jsme okupovali celé schůdky a kousek přístupu ke schůdkům. Nezbývalo nám než doufat, že se vlak časem uvolní. Pomalu jsme se rozjeli. Zima naštěstí nebyla. Alespoň ne ze začátku. Pak ale začalo pršet, profukovat a teplota poklesla. Oblékl jsem si tepláky, svetr a obtočil si šátek kolem krku. Často jsme zastavovali, stáli i 40 minut, než jsme se opět rozjeli. Směrem zpět! Někdy s námi takto čachrovali, až jsme toho měli opravdu dost. Humor nás rychle přecházel. Prostor se poněkud uvolnil kolem jedné hodiny po půlnoci. Sednout si ale mohli pouze někteří z nás. Střídali jsme se tak alespoň v sezení na schůdcích. Byli jsme utahaní jako kočky. Jízda nebrala konce. V Santa Cruz se pravděpodobně už nezdržíme a hned ráno vyrazíme do Cochabamby, kde na nás čeká další národní park Torotoro s pověstnými stopami dinosaurů. V 5⁰⁰ dalšího dne se vagón uvolnil a já se dostal do uličky, kde jsem si konečně mohl sednout na zem. Kolem 7⁰⁰ jsme dojeli, po dlouhé době stání v Cotoce, na nádraží v Santa Cruz.

            Tak to jsme ukončili třetí a poslední výlet ze Santa Cruz. Rozhodně jsme tím ale nevyčerpali všechny možnosti, které oblast nabízí. Mezi ně například patří kanadští Mennonité odmítající civilizaci. Snad nejznámější atrakcí, kterou si každý rozhodně nemůže dopřát, je NP Noel Kempf Mercado, který je bolivijským královským klenotem a obrovským triumfem do budoucnosti. Dejme tomu plató Huanchaca, která o 540 metrů převyšuje okolní planinu. První ji objevil legendární britský průzkumník, plukovník Percy Fawcett, roku 1910. Také se věří tomu, že Ztracený svět Sira Arthura Conana Doyleho byl založen na Fawcettových popisech. Přeprava tam je velice drahá, ale divoká nepodmaněná a nádherná příroda rozhodně stojí zato. Na internetu jsem se také dočetl, že i pozemní a tedy levnější cesta je možná. Nejprve je nutno se ze Santa Cruz dopravit autobusem do Santa Rosy a odtud vzít kamión na sever. Z vesničky Piso Firme se jede kanoí po řece na Flor de Oro. Každý den této přibližně šestidenní cesty stojí deset dolarů. To rozhodně stojí zato!

 

Zpět    Další

 

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt