IX. HLUBOKÝ KAŇON, KONDOŘI A PETROGLYFY (1.1. – 6.1.)

(AREQUIPA – COLCA CANYON – TORO MUERTO – AREQUIPA – PUNO – LA PAZ)

Do nového roku jsme vstali v 7⁰⁰ a zašli si na Mercado na snídani. Samozřejmě, že jsme si dali dvě papy s limonádou. Dokoupili jsme chleba a pádili zpět do hotelu. Na 9⁰⁰ jsme měli zajištěný odjezd do Colca Canyonu. Luba ještě sháněl baterii do fotoaparátu. Neúspěšně. Ačkoliv již táhlo na 9⁰⁰, vše bylo ještě zavřené. To je ale v Jižní Americe normální. Ulice začínají ožívat kolem 10⁰⁰. Navíc se dnes všichni probírají z mrákot a marně v paměti tápají copak to v noci tak oslavovali. Zaplatili jsme ubytování, když přijel minibus od cestovní kanceláře. Nasedli jsme a další hodinu se motali po městě a nabírali další pasažéry. Luba čekání nevydržel a na jedné zastávce si vyběhl koupit baterie do fotoaparátu. Tentokrát úspěšně. Asi 10 minut minibus čekal na Lubu a v 10⁰⁰ jsme konečně vyrazili na Chivay, kde jsme dnes měli přespávat.

Na předměstí Arequipy jsme se zastavili a dokoupili chybějící či dodatečné potraviny. Chleba a banány. Nejprve jsme jeli po asfaltce. Ta se však již brzo změnila v polní cestu. Minibus po ní stoupal výše a výše. Obloha byla zatažena mraky. Neměli jsme výhled ani do údolí. Po pravé straně jsme jen tušili významné vyhaslé vulkány El Misti a především Chachani. Ve výšce 3850 m n.m. jsme projížděli skrz národní rezervaci Aguada Blanca, kde jsme spatřili stáda ohrožených vikuñ. Park byl založen roku 1979 a o rozloze 367 000 hektarů je domovem pro 600 vikuñ. Jsou to krásná atletická zvířata s hnědou barvou a bílým krkem. Samec může mít až sedm samic. Později jsme také zahlédli stáda alpak a lam, takže jsme zde viděli najednou tři zástupce jihoamerických kameloidů ze čtyř. Čtvrtého člena rodiny, guanako, tu je možno spatřit pouze výjimečně. Tu a tam se mraky trošičku rozestoupily a nám se naskytl nečekaně pěkný výhled na okolní vulkány. Byla zde pěkná zima, a proto jsme většinu času trávili v autě. U Chasquipapy a Chinita jsme se zastavili na horký čaj z koky a uháněli dále na Chivay. Žádné výraznější účinky koky nevypozorovávám. Posléze jsme se přehoupli přes 4800 m n.m. a pomalu sjížděli do údolí.

Cestou jsme minuli mnohé vyhlídkové body a nakonec i u jednoho zastavili. Umělci z blízka i z daleka rozprostírají na takovýchto místech kusy látky, na které rozkládají své zboží. Z keramiky se jedná většinou o sexuální motivy kultury Moche. Jinak se tu dají koupit trička, věci z alpaky, či filmy a průvodce. Pohled do údolí byl úžasný. Zelená terasovitá políčka inckých stavitelů se tu používají dodnes. Chvíli jsme pobíhali a nakonec se rozdělili do dvou skupin. Kdo chtěl, vzal to s průvodcem po svahu pěšky přímo dolu k další zatáčce cesty. Jelikož poprchávalo a byla hrozná zima, tak jsem s Lubou a děvčaty zůstal v našem mikru. A udělali jsme dobře. Průvodce ztratil cestu, a tak musel jeho doprovod scházet prudké srázy. Byli z toho celí špatní. Já jsem mezitím dole u dalšího vyhlídkového bodu vylezl z mikra a četl si informační tabule.

V Chivay ve 3700 metrech jsme se zastavili nejprve na oběd v jedné restauraci. Vysoká cena mě odradila, a tak jsem si zašel na Mercado a za zbytek svých drobných si koupil chleby. Stál jsem na náměstí a pozoroval pěkný kostel. Tu si mě všimly děti, jak pojídám nakoupený chleba. Neprosily mě o peníze, ani o fotoaparát, ale o pitomý chleba. Tak jsem jim ten sáček nechal a vrátil se do restaurace. Naše skupina právě dostala na stůl polévku. Luba si ji velmi vychvaloval. Řekl, že to byla jeho nejlepší polévka v Jižní Americe, pokud ne v životě. Poté mé ucho zachytilo zvláštní hudbu. Nebyla v tom ani melodičnost ani čisté zvuky, bylo to jako seskupení amatérů, každý hrající na svůj nástroj podle svého a snažící se vyniknout jeden nad druhým. Hudba nebyla ani veselá ani smutná. Byla velice hlasitá. Nepřekvapivější bylo, že to byl doprovod novomanželů. Všude jen řinčení, dunění a pískání. Směsici těchto zvuků bych se svatbou nikdy nespojoval. Prostě taková typická venkovská kapela.

Následně nás rozvezli do hotelů. Tchaiwanky si připlatili, a tak měli lepší hotel. My ostatní jsme se ubytovali v turistickém alojamientu. Kdo měl chuť a komu nebylo po cestě na zvracení, vyrazil následně k nedalekým termálním pramenům nazývaných Calera. Svezlo nás tam mikro během 10 minut. Geotermální aktivita je hojným přírodním zdrojem v Latinské Americe, v regionu tisíců vulkánů, množství gejzírů a jiných zdrojů termální aktivity. Nejprve jsme si místo obhlédli. Bylo to uskupení kanálů, bazénků a bazénů někdy obehnaných i zdmi. Z vody stoupala pára. Líbilo se nám tu, a tak jsme zaplatili vstupné. Vešli jsme bránou k jednomu bazénu obehnanému nízkými domky. Do skříňky před bazénem jsme si dali věci a v šortkách či plavkách pomalu vlezli do vařící vody. Z mrazivého obětí deště to byla vítaná změna. Tělo se nám ohřálo a vůbec se nám nechtělo ven. Dvě hodiny jsme tu jen tak leželi, plavali a povídali si. Nad střechami nízkých domků jsme viděli obrysy nedalekého kopce a na obloze spoustu hvězd. V 18³⁰ nás průvodce jemně upozornil, že už je opravdu nutno jít. Po další půlhodině jsme tak vylezli ven a oblékli se. Překvapilo mě, že mi vůbec nebyla zima. Tělo bylo příjemně prohřáté a já jsem již tušil, že tato termální koupel nebyla naše poslední.

Večeře byla zahrnuta v ceně, ale v nedaleké restauraci jsme měli naplánovaný večerní program. Měla to být tradiční andská hudba doprovázená tanci dvou dívek v tradičním oblečení. Tak tomu i bylo, ale nadšený jsem rozhodně nebyl. Vše bylo velice strojené a vše vypadalo velice uměle a nepřirozeně. Dvě tanečnice se svými pohyby vůbec neshodly. Nicméně ta třetí nejmenší tanečnice byla nejlepší. Chodila od stolu ke stolu a tahala jednotlivé lidi od jídla k tanci. Do kola s ní šel každý rád, každý koho si vybrala. Ovšem až na některé výjimky. Velice se jí zalíbil Luba, který si dnes na sebe oblékl nedávno koupený svetr z alpaky. Tanečnice ho chytla za ruku a tahala od stolu. Luba se však do tancování neměl. Ani já jsem se nechtěl ztrapnit, tanec nepatří k mým silným stránkám, a se slovy, že je na nás moc malá a že bychom jí mohli pošlapat nožičky si na naše doporučení vybrala jednoho mladého Angličana. Tento další člen naší výpravy se stal jejím věrným tanečníkem až dokonce. Jeho přítelkyně to jen s nelibostí snášela. Pěkně jsme se nasmáli. Malá tanečnice ale začala opět útočit, a tak jsem se k ní připojil. Zformovali jsme tančící housenku.

Byl jsem zklamaný, že tu měli vysoké ceny. Jídlo bylo zajisté dobré, ale pro nás cenově nepřijatelné. Objednal jsem si tedy alespoň ovocný pohár. Trvalo jim dlouho, než se opět objevili. Po půl hodině zjistili, že ovocný pohár nemají. Požádal jsem alespoň o čaj. Ten mi přinesl za další půl hodiny. Ostatní na tom nebyli o nic lépe, možná ještě hůř. Pomalost obsluhy byla úžasná. Navíc si tanečnice začali vybírat finanční odměnu do klobouku. Jen abychom je neurazili, tak jsme jim tam 2 soly hodili. Pitomý čaj stál jeden dolar. Vrátili jsme se do Alojamienta, uvařili si rýžovou-instantní polévku a usnuli ve 23⁰⁰.

KRÁLOVÉ ANDSKÝCH NEBES

2.1.2000 (neděle)

Vstali jsme brzo, v 5⁰⁰. Snídaně, jako jediné jídlo zahrnuté v ceně túry, zahrnovala dvě malé housky s máslem a marmeládou, čaj či kafe a džus. Po snídani jsme se sbalili a vyjeli do Colca kaňonu, na 60 kilometrů vzdálený vyhlídkový bod Cruz del Cóndor. Cesta se ještě zhoršila, ale počasí bylo pěkné. Jak jsme se vzdalovali od Chivay, obklopovalo nás méně a méně zemědělských teras z dob Inků. Přesto jich bylo tisíce a tisíce. Byly založeny před 3000 lety předinckou kulturou. Dnes je stále využíváno okolo 10 % těchto teras. Po pravé straně jsme viděli, jak se řeka postupně zakusuje do zemské kůry a vytváří hluboký kaňon. Viděli jsme tu i celé svahy porostlé kaktusy a další suchomilnou květenou. Povrch zde je všude štěrkovitý a kamenitý.

Nejprve jsme zastavili v Yanque, kde jsme si prohlédli krásný kostel z počátku 18. století. Za Yanque jsme předjeli párek Američanů, kteří cestu zdolávali po svých. Alespoň jsme jim zamávali. Projeli jsme Achomou a po 8⁰⁰ jsme se konečně dostali na Cruz del Cóndor, vyhlídkový bod nad vysokou stěnou kaňonu. O 1200 metrů níže protéká kaňonem řeka. Naproti vidíme horu Mismi čnící 3191 metrů nad kaňonem. A právě v tom je jeden podvod. Nejenom místní průvodci, ale dokonce i američtí knižní průvodci tvrdí, že tento kaňon je dvakrát hlubší než Grand Canyon a že to je tedy nejhlubší kaňon na světě. To je ale pouze z jedné strany. Z druhé je hluboký těch 1200 metrů. Navíc se obávám, že tito průvodci měří hloubku od okraje kaňonu k mořské hladině a ne nadmořské výšce hladiny řeky v kaňonu. Nedávno se navíc zjistilo, že nedaleký kaňon Cotahuasi je o 163 metrů hlubší a dosahuje tak neuvěřitelné hloubky 3354 m n.m. Colca Canyon byl prakticky neznámý až do 70. let 20. století, kdy polský tým jako první tuto řeku sjel. Název Colca Canyonu se odvozuje ze slova „colcas“ – zapečetěných hrobek vytesaných do stěn kaňonu, ve kterých obyvatelé uchovávali sklizenou úrodu.

Nicméně dnes je kaňon synonymem velkých ptáků. Z Cruz del Cóndor se dají spatřit kondoři kroužící podél strmých a vysokých stěn ve snaze najít mršinu. A pokud je šťastný den, kondor vystoupí výše a zakrouží i nad hlavami turistů. Či spíše nad jejich fotoaparáty. Pokud je špatné počasí, kondoři nevyletí, nebo alespoň ne do takových výšek a turisté se mohou vrátit zpět do Arequipy. Před skalní vyhlídkou již domorodci rozbalili své zboží a začali je turistům nabízet. Oblečení z alpaky, jídlo, pití, ovoce a další. Je vidět, že toto místo je turisty opravdu často navštěvované. Nebyli jsme tu mezi prvními, ale snažili jsme se ihned zaujmout nejpříhodnější pozice. Najednou někdo zvolal, že spatřil kondora. Show kondorů začíná.

Zprvu jsme je viděli pouze z dálky, na kterou ani můj malý dalekohled nestačil. Kondoři jsou majestátní a důstojní ptáci, jež bez pohnutí křídel dokonale využívají vzdušných proudů. Bez jediného hnutí křídel plachtí 200 až 1000 metrů nad zemí v celkové nadmořské výšce až 7000 metrů. Kondor velký je nejmohutnějším létavým ptákem s rozpětím křídel až 3 metry. Od zobáku k ocasu měří 1,3 metry. Váží 13 kg a je možné ho spatřit všude v horách. Na konci svých křídel, připomínajících prsty, mají široký bílý pás. Bílý pás mají i kolem krku. Živí se téměř výhradně mršinami, nikdy ale nezaútočí na žádnou kořist schopnou obrany. Žijí obvykle na nepřístupných skalách a samice se nebojí snášet vejce přímo na holou zem. V době hnízdění žijí v párech, jinak ve společnostech. Mají především dokonalý čich, který naprosto chybí nejen supům, ale i většině ptáků. Překvapivě silně může odolávat hladu a žízni. Až po dobu jednoho měsíce a půl nemusí nic žrát. Aby hledal potravu, létá kondor i stovky kilometrů od svého hnízdiště. Pokud ji najde, žere jí tak dlouho, doku může. Jen stěží pak dokáže vzlétnout. Pověstná je i kondoří dlouhověkost. Jsou důkazy, že v zajetí se dožívá až 85 let a ve volné přírodě i přes jedno století. Jeho smrt je podivná. Když se kondor cítí slabý a unavený, věří, že jeho život již nemá smysl. Proto se rozhodne spáchat sebevraždu. Vyletí prudce do výšek, aby se pak vysokou rychlostí rozmlátil o skalnatou horu pod ním. Tak končí svůj život již po tisíciletí stoletý král andských nebes.

Po téměř půl druhé hodině zírání spolu s mnoha a mnoha dalšími turisty, jsme se přesunuli o kus dál na další vyhlídkový bod. Zde prý byla možnost vidět kondory ještě větší. Především zde nebyli žádní turisté. Přesunuli jsme se tiše a vyčkávali. I zde se kondoři objevili. Opět hluboko pod námi létali podél stěn a tu a tam se nějaký i přiblížil. Létali nám dokonce i nad hlavami. Často jsme viděli i horské orly, z dáli připomínající kondory. To jsme ale nevěděli, a proto jsme mačkali spouště fotoaparátů ostošest. Pak se ozval Holanďan: „Co blázníte, vždyť je to jenom orel!“ U propasti jsme objevili ohlodanou kostru nějakého dobytka. Pravděpodobně uhynul a domorodci sem hodili tělo kondorům jako potravu. Byla tu i spousta zajímavých keřů, kytek i kaktusů. A viděli jsme i malé zvířátko na kameni připomínající králíka. Byla to viskača. Přes kaňon se před námi tyčily vysoké hory, které celkový dojem ještě umocňovaly. Poté začaly teplé proudy stoupat nahoru a s nimi stoupaly i vodní páry. Pomalu se údolí začalo ztrácet pod stoupající mlhou, a tak jsme se vrátili k silnici a nastoupili do mikra. To jsme si ještě všimli, jak nad námi létá čtveřice kondorů. Když jsem později porovnával naše zážitky s tím, co viděli jiní, musím konstatovat, že jsme měli opravdu šťastný den. Nejenom, že jsme viděli velký počet těchto vzácných ptáků, ale mohli jsme je obdivovat i z blízka.

S Lubou jsme se dohodli, že se od skupiny oddělíme, vyjdeme si k teplému gejzíru v horách a vrátíme se přenocovat ke kaňonu. Večer i ráno totiž musí být skvělé možnosti pozorovat kondory. A když je ta možnost, tak si to nesmíme nechat ujít. Další den plánujeme návrat do Arequipy oklikou přes Cabanaconde a Huambo. Plánujeme též při té příležitosti zajet se podívat k petroglyfům Toro Muerto.

O samotném gejzíru jsme se dočetli v průvodci Lonely Planet. Místní průvodci a domorodci nám buď tvrdili, že gejzír je buď již tak malý a zanesený, že voda z něho netryská, ale pouze pomalu vytéká, nebo že je vysoký a opravdu stojí za to ho vidět. Rozhodli jsme se stav gejzíru prozkoumat. Vysadili nás před Pinchollem. Vzali jsme si na záda batohy a vyrazili po ještě horší polní cestě ke gejzíru, směrem na jih k vulkánu Hualca Hualca vysokého 6025 m n.m. Zbytek výpravy pokračoval mikrem do Arequipy stejnou cestou, jakou sem přijel.

Počasí nám přálo. Sluníčko příjemně prohřívalo chladný horský vzduch. Před námi se tyčily majestátní kužele vyhaslých vulkánů. Po hodince cik cak stoupání jsme překročili malý potůček a prošli kolem kamenné chaloupky se slaměnou střechou. Pokračovali jsme dál, až jsme po několika minutách potkali pasáka ovcí na koni. Ten nás ujistil, že jdeme správným směrem a po správné cestě. Cesta vedla po levém svahu spadajícího do menší kamenité řeky dole. Za ní vystupovala vysoká kamenitá hora či spíše skála. Na její stěně jsme viděli i vchod do velké jeskyně. Rozhodně by nebylo nezajímavé se do jeskyně podívat, ale komu by se chtělo škrábat nahoru po tom svahu plném větších či menších kamenů? Nám ne, a proto jsme pokračovali dále. Cesta se postupně stáčela na jihovýchod a poté co jsme dostoupali přes vrchol kopce, jsme měli před sebou celý dlouhý ohyb řeky. Znaveni jsme si shodili batohy ke kameni u cesty a odpočívali. Po 15 minutách si svlékli přebytečnou ústroj a pokračovali dál.

Dorazili jsme na křižovatku s jinou cestou, jež se napojovala na naši ve směru chůze. Ještě chvíli jsme šlapali naším směrem, když jsme z dálky zaslechli zvuky stříkající vody. Již jsme se těšili, že uvidíme gejzír. Na místě jsme ale zjistili, že to je betonová nádrž naplněná vodou, jež tam vtékala kanálem. Kanál je menší, taktéž vybetonovaný a do nádrže vedl po hřebeni svahu kopce tyčícího se vzadu. Kanál pak pokračoval nad úrovní cesty kterou jsme přišli směrem na sever. Jak o pár hodin později Luba zjistil. Byl to zavlažovací kanál pro obce podél Colca kaňonu. Řekli jsme si, že budeme pokračovat podél kanálu až k místu, kde získává vodu. A tam by mohl být gejzír. Napojili jsme se na původní cestu a pokračovali dalších 30 minut po vrstevnici svahu kopce. Kanál vedl po levé straně této cesty a byl zakryt malými betonovými panely. Cesta posléze skončila a vystřídala ji úzká pěšinka železobetonových panelů položených přes kanál. Po panelech jsme se dostali až k řece, podél níž jsme vlastně také neustále šli. V řece poskakující po kamenech a široké tak tři metry stálo pár betonových stěn. Pravděpodobně pozůstatky hráze či čističky, i když nevím, co by se zde čistilo. Jak se řeka kroutila mezi kopci stále do dálky, postřehl jsem tu a tam vystupovat vodní páru. Řekli jsme si, že gejzír již nemůže být daleko a po dně koryta říčky jsme poskakovali dále.

Vzalo nám to asi 20 minut, než jsme stanuli před gejzírem ve výšce přes 4000 metrů. Ve skutečnosti to byly gejzíry dva. Nebyly ani vysoké ale ani přízemní. Průvodce nám říkal, že výška gejzíru měla dosahovat 15-30 metrů, ale vidíme, že je výrazně nižší. Ve směru toky řeky po pravé straně byl větší dvoumetrový gejzír částečně schovaný v malé jeskyňce ve srázu stěny koryta řeky. Dostávala se sem voda z řeky snažíc se ucpat výstupní otvor gejzíru. Ten se však bránil a směsice sirného dýmu a horké vody se ohlušujícím zvukem prodírala nahoru. Gejzír byl zavalen velkými kameny, tryskal zpoza kolmého břehu řeky, a také proto nedosahoval své původní výšky. Již v Arequipě nám průvodci říkali, že gejzír je již malý a nestojí zato. Jiní ale tvrdili, že to bude skvělý zážitek ho spatřit. A já souhlasím s těmi druhými. Není to zážitek pouze díky gejzíru samotnému, ale i kvůli tvářnosti okolní krajiny. Vysušená půda porostlá trsy zelené trávy či keři se zdá jednotvárná a nezajímavá, ale na každých pár krocích se dá vidět nová zajímavá květina či zvláštní barevná zem. Mezi mraky se nám navíc sporadicky objevovaly zasněžené šestitisícové vrcholky Hualcy Hualcy a v dáli jsme jenom tušili další slavné vulkány Ampato a Sabancayu. Sabancaya, jeden z nejaktivnějších vulkánů v Americe, naposledy vybuchla roku 1990, pokryla popelem plochu do vzdálenosti 20 kilometrů a zemětřesení spojené s erupcí zničilo vesničku Maca, kterou jsme ráno projížděli. A samotný Colca Canyon, kde cesta začíná, je se svými kondory či kaktusy prostě něco nezapomenutelného.

Sedli jsme si na kámen, ponořili bosé unavené nohy do teplé vody a odpočívali. Rozbalili jsme batohy a snědli malý oběd. Nedostatek času nás ale donutil se opět obout a vydat se s těžkými batohy zpět. Chtěli jsme totiž stanovat u Colca Canyonu a jak tento večer, tak i zítra brzo ráno v klidu pozorovat kondory. Když jsme se vrchem vraceli zpět na cestu, viděli jsme v korytě řeky dva Peruánce, muže a ženu, kteří tu prováděli rozbor vody. U pozůstatků čističky či hráze jsme prošli kolem zaparkovaného terénního auta. Bylo něco mezi 14⁰⁰ a 15⁰⁰.

U vodní nádrže se Luba rozhodl, že bude pokračovat jinou cestou, podél kanálu. Jelikož mi to ale připomínalo první den Choro treku, kdy jsme se rozdělili, odmítl jsem s ním jít s poukazem na to, že se začíná zatahovat obloha a kdo ví kam ony kanály vedou. Kdybychom se jeden druhému opět ztratili, řekl jsem Lubovi, že sraz si dáme na křižovatce u hlavní silnice, odkud jsme vycházeli. Pokud se tam neobjeví v rozumném čase, budu pokračovat ke Cruz del Cóndor a tam přestanuji. Pozítří bych se měl přes Cabanaconde, Huambo a Toro Muerto vrátit do Arequipy. Rozloučili jsme se a každý pokračoval svojí cestou. Začalo poprchávat. Posléze mne i zastavil džíp, který jsme s Lubou viděli nahoře. Řidič mi nabídl svezení. Odmítl jsem. Třeba mě Luba ještě dožene.

V rekordním čase jsem se dostal ke známé kamenné chatrči. Po překročení potůčku jsem vzadu na kopci postřehl kanál. Řekl jsem si, že zde na Lubu počkám. Vyšlápl jsem nahoru a objevil menší přehradu, kam kanál ústil. Po asi půl hodině čekání, kdy studený horský vítr zesílil, jsem zaslechl ozvěnu koňských kopyt. Za přehradou se objevil starý honák mluvící kečuánsky. Španělské otázce, zda cestou někoho nepotkal, rozuměl. Jeho odpovědi jsem ale nerozuměl já. Podle kroucení hlavy jsem pochopil, že asi ne. Odpověděl jsem ještě na pár obligátních otázek typu odkud jsem a co dělám a rozloučili jsme se. Vydal jsem se dolů po cestě, po serpentinách až k hlavní cestě. Již na svahu jsem plánoval rozbalit stan a přenocovat někde u cesty. Měl jsem zato, že Luba se musí napojit na tuto cestu, protože kanál ústí do oné přehrady a tam končí. I když byl podobný tomu, co jsme viděli nahoře, byl to jiný kanál a Luby bych se nemusel dočkat. Proto jsem pokračoval dále. Po chvíli jsme se již ocitl na hlavní cestě vedoucí podél kaňonu, kde jsme si dali s Lubou sraz. Sedl jsem si za ceduli označující odbočku na gejzíry a začal dopisovat deník.

Po 20 minutách se Luba konečně objevil. Podél kanálu prý šel až do vesničky Pinchollo a odtud to byl jen kilometr sem. Kanály se prý často rozdvojovaly a sloužily jako zdroj vody k zavlažování. Začalo poprchávat. Bylo mi jasné, že do našeho ráno vytčeného místa, tj. na vyhlídkový bod před Cruz del Cóndor, se nedostaneme. Za mostem jsme si na poli všimli bílého stanu. Takže někdo se tu již asi ustanoval. Byli to pravděpodobně dva mladí Američané, jež jsme ráno potkali na Yanque, jak si to šlapají pěšky. Nenašli jsme k nim ale schůdnou cestu. Políčka byla oddělena kamennými zídkami a tam, kde by se zídka dala přelézt, tam byly na oplátku velké kaktusy. U jedné takové zídky a rozvětveného kaktusu jsme si vyhlédli travnatou plochu poměrně osvobozenou od kravích lejn a za již silnějšího deště rozbalili stan. Uvařili si krupicovou kaši a tvrdě zaspali již ve 20³⁰.

PODÉL COLCA CANYONU

3.1.2000 (pondělí)

Ráno jsme pojedli zásoby, sbalili stan a vyrazili směrem na Cruz del Cóndor. Američané, které jsme tu večer viděli, již zmizeli. Během hodinky jsme se dostali k naší vyhlídce asi 200 metrů před Cruz del Cóndor. Objevilo se sice několik kondorů, ale bylo jich méně než posledně. Bílá oblaka brzy zakryla výhled do kaňonu a my se vydali dále. Prošli jsme kolem Cruz del Cóndor plného turistů a pokračovali na Cabanaconde. Cesta se nám zdála nekonečná, a tak jsem stopl hned první nákladní auto jedoucí naším směrem. S radostí jsme si vylezli na korbu a za kodrcání na nerovné cestě pokračovali rychlejším tempem dále. Již potřetí míjíme naše Američany a opět jim máváme. Vystoupali jsme na další vyhlídkový bod, odkud byl pohled do kaňonu snad ještě krásnější. Netroufal jsem si ale našeho dobrodince zastavit. Byl tak rozjetý, že by brzdil celý následující kilometr. Poté jsme sjížděli pomalu dolů. V dáli jsme již v ohybu kaňonu viděli vesničku Cabanaconde. Odbočili jsme z hlavní cesty doprava a po prudkém svahu se serpentinami dostávali až do vesničky. Měli jsme se ale nechat vyhodit na křižovatce, pokračovat dál po vrstevnici hor pěšky a opět zkoušet stopovat. Věřil jsem pár lidem, jež mi předtím tvrdili, že autobus do Arequipy přes Huambo jezdí každý den brzo ráno. Asi v 5⁰⁰. A tak jsme sjížděli k vesničce a nechtěli si připustit, že nic nepojede. To by nás jinak čekal těžký výstup zpět nahoru k hlavní silnici.

V Cabanaconde jsme vystoupili nedaleko hlavního náměstí. Řidič byl za svezení odměněn několika pohledy z České republiky. Poté nás odchytl jeden chlápek. Tvrdil, že náš autobus na Arequipu jede až zítra brzo ráno, ale že můžeme přespat v hotelu. Zavedl nás tam. Za pokoj chtěli ale US$6. Nevěděli jsme zda dnes nejede nějaký jiný spoj na Arequipu, a tak jsme prozatím dali batohy do recepce. Na náměstí jsme si koupili chleby, tvaroh a pití. Nakonec jsme se doptali i na autobusovou společnost, také na náměstí. Autobusy přes Huambo prý ale nejezdí a ještě tak týden jezdit nebudou. Velké deště a přívaly vod prý strhly jeden most, ale že se to dá objet. Pokud chceme autobusem do Arequipy, tak jedině cestou, kterou jsme přijeli – přes Chivay. Prý by ale mohl jet kamión či menší džíp. Zbývalo nám tu buď počkat až něco pojede, nebo se vrátit stejnou cestou, jíž jsme přišli a nebo pokračovat dále pěšky a čekat až nás někdo sveze. Hodinky ještě neodbyly poledne. Rozhodli jsme se pro třetí možnost s tím, že budeme pokračovat okamžitě. Je to škoda. Cabanaconde nabízí spoustu atraktivních míst. Nejenom oázu na dně kaňonu asi dvě hodinky dolů od vesnice, ale i archeologické památky. Dají se odtud podnikat nádherné treky do okolí, například i do Měsíčního údolí na druhé straně kaňonu. Ve dnech 13. - 14. července se tu navíc konají spektakulární oslavy.

Vyzvedli jsme si v hotelové recepci uložené batohy a vydali se na naši hlavní silnici. Nicméně domorodci nám ukázali zkratku. Nevraceli jsme se tedy po cestě, kterou jsme přijeli, cik cak nahoru, ale vzali jsme to maličkou uličkou vedoucí z náměstí přímo dokopce. Následoval sestup po spoustě odpadků do údolí. Bordel, jež zprvu dominoval okolí cestičky pomalu zmizel. Je to smutné, že se nejenom zde, ale v celé Jižní Americe zbavují obce komunálního odpadu tímto způsobem. Vyvezou ho za město a šmytec. Celý svah kopce byl jedno velké smetiště. Toxické látky za deště prosakují do půdy a vtékají do řeky na dně údolí. Samotná řeka se používá k zavlažování. Dalším výstražným příkladem krutosti člověka vůči přírodě je Lima. Část velkoměsta, jež se dotýká pacifického pobřeží, je jednou velkou skládkou. Kdo to neviděl, nepochopí. Hromady a hromady odpadků lemují pláže a bagry každou novou várku tlačí do moře. V celém okolí je příšerný smrad a rozhodně je zakázáno se koupat v okolí 30 km na každou stranu. Doporučeno je ale minimálně 50 km. Nezbývá si než připomenout starou indiánskou moudrost: Přírodu jsme nezdědili od svých rodičů, ale převzali pro své děti.

Za svahem se před námi otevřelo údolí. Za ním v dáli jsme viděli naši silnici. Abychom se k ní dostali musíme nejprve sejít k lávce, překročit potůček a po kamenných terasách se vydrápat až k cestě. Z dálky to nevypadalo jako problém. Vzdálenost nepřevyšovala jeden kilometr. Sešli jsme k potoku a přešli po dřevěné lávce na druhou stranu. Cestička odtud pokračovala podél toku potůčku. My jsme se však rozhodli šikmo zdolat svah a dostat se na silnici nad námi. Jít prostě přímo k cíli, hlava nehlava. Zdolání svahu nám už ale nepřipadlo tak jednoduché, jak se se shora zdálo. Museli jsme zdolávat mnoho překážek - zaplavená terasovitá políčka, kamenné zídky mezi nimi, kaktusy a další pichlavé keře, prudké štěrkovité svahy a únavu. Po hodince jsme konečně stanuli na silnici. Bylo asi 13⁰⁰.

Po menší přestávce jsme se vydali dál. Před námi jsme viděli vysoký homolovitý kopec s něčím na vrcholku. Připomínalo mi to kříž. Viděl jsem tam i kousek nějaké cesty. Doufal jsem, že nebudeme muset šplhat nahoru a že naše cesta tento kopec zprava obejme. Věřil jsem, že i kaňon vede podél svahu hory a že podél kaňonu máme dojít až do Huamba. Až pod horou mně bylo jasné, že se půjde do kopce. Serpentinami jsme po další hodince kopec zdolali. Byli jsme již unaveni a čekali jsme na stopa. Prozatím jsme ale nepotkali žádné vozidlo, které by nás mohlo vzít dál. Pod vrcholem jsme spatřili menší vodní nádrž a na kopci jsme rozpoznali rozhlasové a televizní antény. Tedy žádný kříž. Nicméně pokud by tam byl, dominoval by celému širokému okolí.

Od vodní nádrže jsme pokračovali po vrstevnici hor. Potkali jsme několik domorodců jdoucích opačným směrem a upozorňujících nás, že bude pršet a že do Huamba to je ještě daleko. Utěšili jsme je odpovědí, že máme pláštěnky a stan a že nějaký ten déšť nás nepřekvapí. Odhady počtu hodin do Huamba se ale výrazně lišily. Někdo tvrdil, že to budou pouze dvě hodinky z Cabanaconde. Až později jsme si uvědomili, že dvě hodiny by tak odpovídaly jízdě autem a nikoliv chůzi. Jiní zase tvrdili, že to je až šest hodin. Řekli jsme si s Lubou, že půjdeme, co to dá a až nebudeme moct, tak rozbalíme stan. Ten největší problém nás ale teprve čekal. Začalo nám docházet pití a čekali jsme jen až objevíme čistý zurčící potůček s čerstvou vodou.

Tu a tam byl kamenný domeček, jehož obyvatelé nás zdravili a mávali nám. Po pravé straně bylo v údolí i mnoho zemědělských teras. Pochvíli se nás skupinka domorodců zeptala kam jdeme a poslala nás cestou přímo přes údolí, které bylo obklopeno horami. Prý to je zkratka. No dali jsme na ně a sestupovali do údolí. Mysleli jsme si, že cesta pokračuje podél vrstevnice svahů hor obklopujících údolí a že pokud jdeme přes údolí, cestu si zkrátíme. V údolí jsme přeběhli dva kopečky, ale naši silnici jsme v dáli stále neviděli. Zeptal jsem se tedy jednoho domorodce na cestu na Huambo. Odpověděl něco kečuánsky, takže jsem byl na tom stejně, jako bych se nezeptal. Ukazoval ale směrem, na který jsem se ani neopovážil pomyslet. Jeho ruka mířila do prudkého svahu plného kaktusů, keřů, kamenných zídek a kamení. Až když nás jiný starý nudící se domorodec dovedl až k závoře, zatarasující přístup do onoho svahu, uvěřil jsem. Silnice na Huambo prý má být někde nahoře. Přelezli jsme kamennou zídku a rozloučili se. Už teď jsme byli unaveni, ale vzepětím všech sil jsme se doplahočili na vrchol. Nebýt problému s vodou, již bychom rozbalili stan. Cestou jsme dopili poslední zásoby vody. Do každého kroku jsem dal tolik energie, že jsem každou chvíli odpočíval. Měl jsem sto chutí stan vyhodit. Přikovával mě k zemi.

Na náhorní planině jsme naštěstí potkali mladého pastevce a zeptali se, kde je silnice a voda. Voda tu prý není. S Lubou jsme si posteskli, že asi budeme den bez vody. Silnice ale byla asi o půl kilometru dále. To jsme již ale šli po rovince. Nevím, co nás pořád táhlo. Před chvílí jsme ještě padali únavou. Jednak to, že jsme neměli vodu a to, že jsme šli pouze do mírného kopečka, bylo dost důvodů k pokračování. Podíval jsem se na hodinky. Bylo asi 16⁰⁰. V tu chvíli jsme zaslechli řev motoru. Za námi se vynořil čtyřmístný, plně obsazený džíp s prázdnou korbou. Zamávali jsme - a nic. Až po chvíli si to asi rozmysleli a zastavili. Prý nás vezmou do Huamba. No problema. Byli to čtyři geologové a vodní inženýři, zkoumající a kontrolující na své pravidelné objížďce škody, jež tu napáchaly deště. Cestu zde opravdu znali, hnali jako blázni. Zatáčka nezatáčka, hrbol nehrbol, prohlubeň neprohlubeň, tachometr jim jistě neklesl pod 80. S Lubou jsme se drželi korby jako klíšťata. Obloha byla zatažená a my neustále stoupali. Klepali jsme se již zimou, ale neměli jsme možnost se převléknout. Ruce byly příliš zaměstnány držením korby. Začalo poprchávat. Žízeň bylo to poslední, co by nás ještě trápilo.

Pochvíli jsme objevili část stržené cesty a výrazně vymleté koryto řeky. Bylo vidět, jak dešti živená říčka zde strhla celý svah kopce i s cestou. Nová cesta již ale byla v zásadě opět vybagrovaná a dalo se to objet. Zastavili jsme tu na chvíli a zajeli se podívat více nahoru proti proudu toku řeky. Tam byla situace ještě horší. Během menší přestávky jsem využil času a převlékl se. Na kalhoty jsem si natáhl šusťáky a na tričko košili, svetr a šusťákovou bundu. Ztržené břehy zcela změnily tvářnost krajiny. Ta je stále suchá, křovinatá a občas jsou i celé svahy porostlé roztodivnými kaktusy. Přímo jsem čekal, že tu narazíme a slavné Puyas Raimondii. Pokračovali jsme dále. Mlha se trochu rozplynula a přestávalo poprchávat. Sjížděli jsme s kopce až do údolí. Zde jsme konečně spatřili naše Huambo. Plánovali jsme tu přespat, ale naši zachránci nám nabídli odvoz až do El Alta, které již je na Panamericaně. Má to být další tři čtyři hodinky jízdy. Zjistili jsme sice, že autobus odtud jezdí do Arequipy kolem 8⁰⁰ až 9⁰⁰ ráno, ale využili jsme nabídky a souhlasili jsme. Dneska to vypadalo na dlouhý a namáhavý den, po kterém budeme spát tvrdě jako medvědi. Dokoupil jsem celou láhev limonády a polovinu hned s Lubou vypil. Během chvíle jsme vyrazili. Bylo 18⁰⁰.

S námi jel ještě jeden mladý dělník, jež zde získal práci. Po několika kilometrech jsem jen tušil, že projíždíme kolem místa, kde mají být Puyas Raimondii, o kterých jsem se dočetl na plakátu v restauraci v Chivay. Mladý dělník mi to potvrdil. Poté jsme zkontrolovali dlouhé betonové nádrže zachycující dešťovou vodu a sloužící pro zavlažování celého Colca kaňonu. Tedy kam až to jde. Peruánci rádi přehánějí. Začalo se smrákat a západ slunce byl úžasný. To jsme již vyjeli z hor na další náhorní širokou planinu a po rovince uháněli kupředu. Začala nám být pořádná zima i přes všechno to oblečení, které jsme na sobě měli. Schouleni za přední kapotou jsme se choulili jeden k druhému. Mrzly mi uši, nos a celá tvář. Navlékl jsem si jednou rukou kapuci a utáhl šňůrky tak, že jsem měl výhled na ubíhající krajinu jen malinkou škvírkou. Seděl jsem takřka pouze na jedné polovičce své zadnice. Druhá polovina byla o 5 cm výše či o 5 cm níže podle toho, jak jsem si tam postavil kanystr. Každých 30 minut jsem prokrvoval celou svou brnící dolní pravou končetinu. Cesta se mi zdála nekonečná. Hazardní jízda řidiče a zima mi nedávala usnout. Setmělo se a nad námi se objevily hvězdy. Kolem 21⁰⁰ jsme v dáli začali rozeznávat světýlka. Blížíme se k Panamericaně, k civilizaci, do tepla a do postele!

Tam jsme měli být v El Altu vyloženi. Nejprve jsme ale rozvezli ostatní členy posádky domů a nakonec vystoupili i my. Byli jsme tak unavení a zmrzlí, že jsme řidiči ani pořádně nepoděkovali. Ubytovali jsme se za US$3 v jednom hotelu na Panamericaně. Tak to je ta slavná silnice protínající téměř celou Ameriku. Ani široká, ani úzká ale konečně změna po tom množství hrbolatých cest. Její historie začíná roku 1936, kdy jednadvacet států celé Ameriky podepsalo smlouvu o vystavení Panamerican Highway - Carretery Panamericany, trati dlouhé 17 000 kilometrů, jež měla spojovat New York s Buenos Aires. Dodnes z celého projektu zbylo torzo. Je tu ještě mnoho úseků, které je nutno překlenout. Není se čemu divit. Stavitelé musí čelit neuvěřitelným výškovým rozdílům. Kordillery jsou páteří kontinentu. Je to nejdelší pohoří na světě. Stoupá a klesá jako tobogán. Také jarní oblevy a deště způsobují obrovskou erozi půdy a i malé potůčky se mění v dravé řeky. Ráno tu prý není problém sehnat spojení na Toro Muerto. Tak jsme se rozhodli, že tam zítra zajedeme a až k večeru se vrátíme do Arequipy. Teď jsme si na pokoji uvařili polévku s rýží, celí promrzlí ulehli do spacáků a během okamžiku usnuli.

PETROGLYFY V POUŠTI

4.1.2000 (úterý)

Ráno jsme si po další polévce stoupli k Panamericaně a zastavili si autobus směřující na Toro Muerto petroglyfy. Po včerejšku kupodivu nebyla po únavě ani památka. Po několika desítkách minut jsme odbočili na polní cestu. Obklopovala nás rovná, vyprahlá, kamenitá a písčitá zem. Po čase se před námi otevřelo hluboké zelené údolí, zarovnané tak dokonale jako fotbalové hřiště. Jako malované. Jakmile začala zelená oáza přecházet do kopcovitých svahů, zeleň se jako mávnutím kouzelného proutku ztratila. Okolo údolí se totiž tyčily vyprahlé suché kopce s čelními stěnami téměř kolmými. Škoda, že jsme si sedli doprava. Sedět tak vlevo, to by byly fotky! Po stěně kaňonu jsme se dostali dolů, projeli jednou vesničkou a nechali se vyhodit před druhou u odbočky na Toro Muerto. Zaplatili jsme a poděkovali. Bylo asi 10³⁰.

Dali jsme batohy na záda a zabočili od benzínky přes cestu doleva. Po prašné cestě jsme míjeli jedno zelené pole za druhým. Na nich pracovali vesničané a sklízeli úrodu. V dáli na svahu, jenž již byl opět vyprahlý, jsme spatřili hliněné domky. Někde za touto vesnicí má být kamenitá poušť se stovkami petroglyfů. Vzdálenost se nám zdála nepřekonatelná. Sluníčko nás začalo vysávat. Za vesnicí u závory nás odchytli místní kluci a vyžadovali vstupné. Nechali jsme tu batohy a v tom nejhorším čase, kdy nám slunce stálo přímo nad hlavou a pražilo a pražilo, jsme se vydali do pouště. Ta byla mírně nakloněná a daleko vzadu zatarasena vysokými skálami. Zprvu jsme nic neviděli. Nevěděli jsme jak petroglyfy vypadají, na čem jsou zachyceny a kde přesně jsou. Daleko před námi nás upoutalo něco, co mohlo být stříškami, ochranou proti slunci. Inu vydali jsme se k tomu.

Několik metrů před první stříškou jsme narazili na první kámen, na němž byly pověstné petroglyfy. A za ním další a další. Těchto kamenů tu bylo nepřeberné množství a vytvářely tak rozsáhlé kamenné pole. Vyryté obrazce byly téměř na každém z nich. Petroglyfy se nacházejí v údolí Majes na území dlouhém 5 km a v nadmořské výšce 400-800 m n.m. Luba dal do hledání nových a nových obrazců veškerou svoji energii. Běhal tu od kamene ke kameni jako šílený archeolog, kterému se podařilo objevit něco unikátního. Nevím, kde se v něm vzalo tolik síly a elánu. Ve mně všechnu energii pražící slunce téměř spálilo. Já jsem se dal na jinou strategii. Stříšky zde rozestavěné, jejichž smysl jsem již pochopil, jsem si vybral jako své základny a z nich podnikal menší obchůzky do okolí. Tím jsem na slunci nebyl nikdy déle než 15 minut. Slunce opravdu pražilo. Bylo příšerné vedro, sucho a odrážející sluneční paprsky dráždily oči. Musel jsem si vzít sluneční brýle a přes kšiltovku jsem přetáhl košili. Výrazně jsem si pomohl. Zakryl jsem tak svůj krk a ramena. Své zásoby pitiva jsem již pomalu dopíjel, ale naštěstí tu byla vybetonovaná díra se studenou, čistou a naštěstí i pitnou vodou.

Snad na každém kameni bylo několik petroglyfů. Petroglyfy, či přesněji kameny, byly očíslovány jeden po druhém. Nejvyšší číslo, jež jsem viděl mi vyrazilo dech. Bylo to kolem 1800! Petroglyfů tu má být neuvěřitelných 6000! Jejich stáří se odhaduje na 1200 let a původ se připisuje kultuře Huari. Mnohé petroglyfy již jsou nezřetelné. Byly poznamenány zubem času. Horké dny, chladné noci a občasné deště působí na petroglyfy po stovky let. Mnohé z nich jsou jistě i podvrhy, mnohde jsme viděli i poznámky neukázněných turistů. Dají se tu spatřit různé geometrické obrazce, cik-cak čáry, zvířata či rostliny. Něco připomíná kosmonauta, jinde je člověk, lamy, kondoři a další a další.

Stříšky měly slaměnou střechu podepřenou dřevěnými kůly a pod ní byla dřevěná či kamenná lavička. Opravdu skvělý nápad. Bylo to jako oáza, útočiště uprostřed pouště. Pomalu jsem se ploužil od stříšky ke stříšce, od jednoho kamene k druhému a dostal se až nahoru k poslední oáze. A zde jsem čekal na Lubu. Seděl jsem tu asi půl hodiny, ale Luba se ve svahu pode mnou neobjevoval. Rozhodl jsem se vrátit dolů. Tam jsem potkal Lubu. Prý ho nakonec horko porazilo a musel pod stříšku. Bolela ho hlava a bylo mu špatně. Jó se sluncem nejsou žerty. Cestou zpět jsme potkali párek Holanďanů, jež si sem vyjel z Arequipy autem. O příšerném vedru svědčí i to, že se po 10 minutách vrátili zpět. Zastavili nám a vzali nás alespoň k bráně. Zde jsme si nasadili naše batohy a přes vesnici se pomalu vraceli zpět k hlavní cestě. Odbylo 14 hodin.

Právě když jsme si na hlavní cestě chtěli sednout a najíst se, v dáli se objevil autobus na Arequipu. Domorodci nám ho rychle stopli a my jsme nastoupili. Volné místo bylo bohužel pouze na levé straně. Neuděláme tak skvělé fotky údolí ani cestou zpět. Zato si nás ale nadbíhaly tři mladé pěkné Peruánky, prodávající limonády a sušenky. Před setměním jsme se dostali do Arequipy. Taxík nás odvezl na Plaza de Armas k našemu Hotelu Mirador. Hned jsme vyběhli jako hladoví vlci na naše oblíbené Mercado. Cestou jsme si chtěli dát hamburguesu, ale bylo zavřeno. Spokojili jsme se tedy alespoň s papami před tržištěm. Poté jsme dokoupili jogurty a vrátili se do hotelu. Já dopisoval deník a nakonec usnul.

VÝSTUP NA VULKÁN EL MISTI?

5.1.2000 (středa)

Ráno jsme se na Mercadu najedli a vyrazili na turistické informace. Informovali jsme se o túrách na vulkán El Misti ve výšce 5822 m n.m. Podlehl jsem tak neustálým atakům z Lubovi strany, trvající asi měsíc. Hrozně moc chtěl zdolat nějaký vysoký vulkán v okolí Arequipy. A El Misti je v blízkém okolí jeden z nejméně problémových velikánů, tedy z hledisky výstupu. Tento aktivní vulkán je nicméně podle některých expertů potencionálně nejnebezpečnějším vulkánem v Jižní Americe. Erupce by určitě byla pro Arequipu katastrofou. Já na slézání vysokých hor nejsem, navíc když jsou pokryty sněhem. Nikdy jsem to ale nevyzkoušel, a tak nemůžu říci, že za pěkného počasí by se mi panoramatický rozhled z vrcholu nelíbil. Vidím v tom jen utrpení a velké nebezpečí. Bohužel jsme se dozvěděli, že túry jsou pro nás finančně neúnosné. Levnější verzí by byl džíp o ceně 50 dolarů s tím, že nás vyveze k základnímu táboru a druhý den sveze zpět. Levnější taxík jede pouze k Aquada Blanca, místu několik hodin před základním táborem. Dále je pro něj cesta nesjízdná. Chce za to asi 9 dolarů. U dalších túr jsme se ale dozvěděli, že cesta je nebezpečná a že mnoho turistů bylo cestou přepadeno a okradeno. Největší riziko je od Aqua Blancy k základnímu táboru. Byli jsme na pochybách, zda to stojí zato. Dohodli jsme se, že přes den se rozmyslíme.

V nedaleké bance jsme si směnili šeky a pokračovali k univerzitě, kde mělo být archeologické muzeum. Šli jsme dlouho. Před soudem jsme viděli stávku několika jedinců zaměřenou proti Fujimoriho vládě. Po nějaké době jsme se na Univerzitu doptali. V Archeologickém muzeu vyžadovali zaplatit vstupné, což nás překvapilo. Luba odmítl cokoliv platit a čekal mě na chodbě. Byla to rozsáhlá univerzitní sbírka o 8 000 kusech archeologických předmětů od doby kamenné. Byla zde pěkná keramika, spousta mumií, výloha věnovaná Toro Muerto petroglyfům, textiliím a jinému. Prošli jsme si expozice kultur Chavín, Paracas, Nazca, Mochica, Tiahuanaco, Huari a Inka. Nicméně po 30 minutách jsem prohlídku ukončil, i s Lubou, jež se sem nakonec také dostal, a zadarmo. Zapovídal se s jednou profesorkou. Později jsme se dozvěděli, že tu je v univerzitním areálu neuvěřitelně levný internet, čehož jsme zalitovali.

Pokračovali jsme k Puente Grau a po cestě se stavili na internet. Po něm jsme se rozdělili. Já se vydal hledat Mirador, jež jsme nenašli posledně a Luba šel myslím opět na internet. Hned za mostem jsem odbočil na Avenue Bolognesi a po dlouhém bloku odbočil doleva. Po dalších dvou blocích jsem před sebou viděl kopec zahlcený městskou zástavbou. Řekl jsem si, že alespoň odtamtud může být pěkný výhled, a tak jsem se na něj vydal. Ve výhledu mi ale bránily bloky domů a tam, kde se rozestupovaly byla ulička příliš úzká, než aby mi umožnila široký výhled. U jedné vilky obehnané vysokým zděným plotem, jsem si všiml vyhlídkové dřevěné věže. Že by to byl Mirador? Nikde jsem ale neobjevil otevřené dveře, žádné zvonky, žádné cedule. Tak jsem pokračoval ještě výše až na vrchol kopce. Prošel jsem bránou a ocitl se uprostřed náměstí. Po levé straně byl kostel Yanahuara. Byla tu i vyhlídková terasa, odkud byl výhled na centrální Arequipu. Mirador. Zmapoval jsem si po paměti známá místa a začal sestupovat dolů k Avenue Ejercito. Kolem kostela sv. Františka a opět zavřené Casy Ricketts jsem se dostal až do hotelu.

Jelikož zdolání El Misti vlastně záleželo pouze na mne (Luba by se kdykoliv s radostí přidal), rozhodl jsem se, že se tam podíváme i za cenu 50 dolarů za džíp. Pokud seženeme nějaké spolucestující, nebude to tak drahé a nebezpečné. Na trhu jsem nakoupil zásoby na další dva dny, kdy jsme chtěli zdolat El Misti. Dulce de leche, chleby, banány a paštiky. Poté jsem se v hotelu sbalil na další den. V 9⁰⁰ konečně přišel Luba. Prý sehnal telefon na džíp, jež tam jezdí, zjistil i informaci o taxících, ale také i to, že cesta je nebezpečná. Dohodli jsme se, že pokud nás nepojede víc, nepůjdeme tam. Džíp je pro nás oba drahý. Ještě nás čekal okruh Bolívií a celé Peru. Peníze budeme určitě potřebovat. Ihned jsme vyrazili do ulic a ptali se náhodných turistů zda nemají zájem pokořit vulkán. Často i měli, ale buď neměli čas nebo peníze či právě opouštěli Arequipu. Chvíli jsme se bavili s pěknou a nadrženou mladou Peruánkou a s letmým příslibem, že se u ní doma po návratu z El Misti zastavíme, jsme se rozloučili.

NÁVRAT DO BOLÍVIE

6.1.2000 (čtvrtek)

Tento den jsme plánovali shánět další zájemce na El Misti. Z různých důvodů jsme ale skončili u autobusového terminálu. Zjistili jsme, že náš autobus na Puno jede večer a stojí US$6. Rezervovali jsme si místo po pravé straně, abychom měli výhled na lagunu Salinas a plameňáky. El Misti padlo. Vrátíme se zpět do Bolívie, abychom v ní podnikli poslední velký okruh. Projedeme nejzapadlejší částí bolivijského Altiplana zdobeného neuvěřitelně zbarvenými vulkány a lagunami, na kterých se prohání růžoví plameňáci. Čeká nás stříbrná hora v Potosí, druhé hlavní město Bolívie – Sucre, dále Santa Cruz s bohatou historií a krásnou přírodou a Cochabamba s dinosauřími stopami. Měsíční vízum, využijeme určitě celé. Vrátili jsme se zpět do hotelu. Najedli se, sbalili a zaplatili ubytování za poslední dva dny. Batohy jsme dali do úschovy a vyrazili opět do města. Moc dlouho jsme tam nepobyli. Já jsem se vrátil po obědě a dopisoval deník. Dlouho jsem pak čekal na Lubu. Objevil se až před 17⁰⁰. Navštívil univerzitu s internetem a galerii, z jejíž střechy pozoroval politickou demonstraci proti Fujimoriho vládě. Okamžitě jsme vyrazili mikrem na vzdálený terminál.

Minuty míjely, ale autobus se ne a ne objevit. Po hodině zpoždění konečně přijel. Nabral pasažéry i zavazadla a vyjel. Doprava se ale ve městě zablokovala a my stáli na místě. Pravidelné, rozhořčené a zoufalé volání pasažérů, „vamos!“, nebylo vyslyšeno. Nevěděli jsme, co se děje. Po další hodině čekání jsme již za tmy vyrazili serpentinami do hor. Stoupali jsme a souměrně s tím se ochlazovalo. Touha opět vidět lagunu Salinas padla již v Arequipě s příchodem tmy. Příliš jsme se zpozdili. Celou cestu až do Puna jsme jeli téměř bez zastavení.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt