XII. PO STOPÁCH PRAVĚKÝCH JEŠTĚRŮ (31.1. – 7.2.)

(SANTA CRUZ – COCHABAMBA – TOROTORO – COCHABAMBA)

Z nádraží jsme po celonoční jízdě ze San José odchytli mikro směrem na terminál. Kvůli malému nedorozumění s řidičem, který jel nakonec jinam než jsme chtěli, jsme po několika málo zastávkách vystoupili a zastavili jiné mikro. Projeli jsme nedaleko terminálu a ani jsme si toho únavou nevšimli. Začalo nám to být zvláštní až když jsme se od centra stále více a více vzdalovali a asfaltka se změnila v polní cestu. Na náš dotaz, zda jsme terminál opravdu přejeli se řidič a jeho pomocníci celou minutu smáli a horečně přikyvovali. Hlavně, že se pobavili. Zůstali jsme v mikru a po chvíli jsme z konečné jeli zpět do centra. U terminálu jsme šťastně vystoupili. Zjistili jsme, že autobusy na Cochabambu jezdí i ráno. To znamená asi za 20 minut. Vrátili jsme se do hotelu, vyzvedli si věci a vydali se na terminál zakoupit lístky. Já jsem byl pro okamžitý odjezd. Luba chtěl ještě vyhledat našeho Čecha s hospodou a zařídit si další věci. Nakonec se ale podvolil, a tak jsme si zakoupili lístky za US$3 do Cochabamby. Dokoupil jsem salteñi a pití a vyrazili jsme.

Očekával jsem, že pojedeme kolem Samaipaty, ale jeli jsme více na sever. Dlouho jsme jeli širými rovinami a až odpoledne jsme začali stoupat do hor. Scenérie stála opět zato. Až později jsem z mapy vyčetl, že jsme jeli opravdu oklikou. Důvod mi je neznámý. Dobytek podél cesty byl hubený, ale vypadal velmi zdravě (pravděpodobně žádné hormony). Projížděli jsme Villou Tunari, o které jsem již něco četl v La Pazu. Byl to článek v novinách nabízející dobrovolníkům práci se zvířaty v pralese v Chapare - v Parque Machía. Park se nachází u Villa Tunari (spojení CIWY99@yahoo.com). Společnost se nazývá Inti Wara Yassi a požadují minimálně 15 dní práce. Nebyla by to špatná zkušenost.

Problém je, že toto je oblast Chapare tak spjatá s nelegálním pěstováním koky a kde se tvrdě střetávají kokoví farmáři a bezohledné represivní akce DEA (organizace CIA bojující proti produkci a obchodu s drogami). Bolivijskou armádou jsme byli zkontrolováni během chvíle a rychle jsme pokračovali na Cochabambu. Před setměním jsme do ní dorazili. Je to třetí největší město v Bolívii s 600 000 obyvateli. Jsme na úrovni tatranských vrcholů. Po Avenidě de la Independencia jsme se dostali na Avenidu Aroma a ubytovali se v jednom hotelu za směšnou cenu. Vůbec zde byl v celé Cochabambě dostatek levného ubytování. Každý jsme dostali svou vlastní malinkou místnůstku. Dvojlůžka bohužel neměli. Pročítal jsem chvíli články z Bolivian Timesů a nakonec tvrdě usnul.

NE VŠE PSANÉ JE platné

1.2.2000 (úterý)

Ráno jsem spal dlouho. Když jsem se probudil, Luba byl pryč. Pravděpodobně vyrazil do ulic, koupit si něco k snědku. Cochabamba byla založená roku 1574 a pojmenována Oropezou po rodičích krutého místokrále Francisca de Toleda. Cochabamba se začala rozvíjet souběžně se stříbrnou mánií v Potosí. Za stříbro tam totiž místní zemědělci dováželi zeleninu, ovoce i obilí. Jakmile ale boom upadl, upadala i Cochabamba. Do poloviny 19. století se nicméně krize stabilizovala a město si opět získalo pověst obilnice Bolívie.

Kolem 9⁰⁰ Luba přišel, a tak jsme vyrazili do města k turistickým informacím. Nemohli jsme je najít a nakonec jsme zjistili, že změnily adresu. Doptali jsem se na turistické informace kousek od Plazy 14 de Septiembre. Jsou na ulici General Achá v malinké prosklené místnosti nedaleko ENTELu. Zde nám sekretářka vysvětlila, jak se dostat na Palacio de Portalea, k obrovské soše Cristo de la Concordia, ale nic nevěděla o možnosti shlédnout NP Torotoro, na který jsme se těšili nejvíce. Měla zde být spousta dinosauřích stop a mořských fosílií.

Následně jsme sháněli imigrační úřad. Ten se ale též přesunul a opět nás to stálo několik desítek minut ho najít. Chtěli jsme se utvrdit, zda opravdu nebudeme mít na hranicích problémy, pokud přetáhneme stanovenou dobu pobytu v této zemi. Úředník nás ujistil, že jediným problémem bude zaplacení pokuty 10 boliviánů na osobu na den. Nápad o prodloužení víza ztroskotal na poplatku 28 dolarů. Poté jsme si skočili opět na internet. Doptali jsme se na něj na ulici Jordán, tam kde se kříží s ulicí Esteban Acre.

Aby toho hledání nebylo dnes již dost, tak jsme po chvíli pro změnu nemohli najít archeologické muzeum. Průvodce Lonely Planet Bolívií poněkud zastarává a potřebuje upgradovat. Muzeum se přesunulo ke křižovatce ulic Jordán a Baptista. Sbírka muzea nebyla rozsáhlá ale zajímavá. Týkala se zdejšího regionu, takže tu bylo i mnoho fosilií z NP Torotoro vyhlášeného roku 1992. Byla tu i keramika, kovové předměty, textilie a troška informací o Incallajtě. Jedná se o významné a ještě ne tak všeobecně známé ruiny, postavené Inkou Tupacem Yupanquim. Pevnost měla chránit Inckou říši proti nájezdům Chiriguánů. Tato, prý druhá nejznámější památka Bolívie hned po Tiahuanacu, byla světu popsána švédským zoologem a etnologem roku 1914. Přes 70 let ale trvalo, než bylo místo vyhlášené za národní památku. To již ale nelegální hledači pokladů dokončili svoji práci. Podle úřednice z turistických informací tam nebyla žádná standardní doprava a pokud člověk nechce protrpět celou tu cestu přesedáním z jednoho stopu na druhý či chozením pěšky, musí si zaplatit túru. Ta je ale drahá. Opět jsme zašli na turistické informace a u jiné sekretářky se informovali o přepravě do NP Torotoro. Naštěstí jsme nějaké informace dostali. Autobusy prý jezdí z Avenidy 6 de Agosto u jednoho náměstí daleko za terminálem.

Dostali jsme hlad a abychom nevyšli ze cviku, začali jsme hledat levnou restauraci, kde se najíme. Dlouho dlouho jsme bloudili kolem centra až jsme ji nakonec objevili v blízkosti nádraží. V této části města se na ulicích vidí jeden stánek vedle druhého. Samotná Cochabamba má pověst největšího tržiště v Bolívii. Trh je dobře zásobovaný, přeplněný a hlučný. Jak asi tržiště bývají. Toto hemžení je bezpochyby výsledkem nové ekonomické politiky uplatňované od roku 1985. Ta znamená škrty ve veřejných výdajích a podporu privatizace veřejných služeb. Nastala vysoká nezaměstnanost a lidé byli nuceni si začít nějak vydělávat. Hodně se jich stalo pouličními prodavači a stánkaři. Procházet se trhem stojí zato, ale je to vyčerpávající zkušenost.

Na nádraží jsme posléze zjišťovali vlaky na Oruro. Těšili jsme se na tuto jízdu, protože náš průvodce Lonely Planet říkal, že jízda má být scénická. Lidé nás ale překvapili odpovědí, že vlak už několik let nejezdí. Důvodem jsou prý obrovské finanční náklady věnované na opravy a zprovoznění trati každým rokem. Poté jsme vyrazili hledat Avenidu 6 de Agosto, ujasnit si tam dopravu na Torotoro. Byli jsme daleko za nádražím a bloudili jsme. Ulici jsme nemohli najít. Ptali jsme se lidí, ale nikdo nic nevěděl. Až nám konečně jeden stařík řekl, že autobus zde staví zítra ve 14⁰⁰, že bude sbírat pasažéry a prodávat lístky. Vyráží pak až pozítří ráno. Pochopil jsem to tak, že nejprve vezme pasažéry, s nimi odjede k sobě domů, nechá je přespat v autobuse a další den ráno přímo vyráží na Torotoro. Nepochopil jsem logiku, ale toto jsem mu prostě rozuměl. Koupil jsem si zmrzlinu, abych si zchladil mozkové závity.

Vrátili jsme se tedy pěšky dlouhou cestou přes nádraží zpět k archeologickému muzeu. Předtím jsme totiž zjistili, že v ceně je zahrnutý průvodce. S jedním právě odcházejícím anglicky mluvícím průvodcem jsme se domluvili, že v 16⁰⁰ nás tudy provede. Tak teď jsme tu stáli, ale on tu nebyl. Smůla. Zašli jsme dnes již potřetí do turistických informací. Ujistili jsme se o všem, co jsme zatím slyšeli a doptali se i na dopravu na Palacio de Portales. Bylo 17⁰⁰, a to je prý nejlepší hodina pro jeho shlédnutí. Právě v tuto hodinu se tu totiž nabízeli průvodci jako součást vstupenky. Neváhali jsme a během pěti minut jsme již stáli v mikru směřujícímu k paláci.

Vstup byl vysoký, půl druhého dolaru, ale vyplatil se. Kromě krásné zahrady tu byl i samotný palác, jehož si jeho majitel, orurský cínový baron Simon Patiño, ani neužil. Patiño byl ve své době čtvrtý nejbohatší člověk na světě. Jako cínový magnát si skoupil velkou část konkurenčních cínových dolů v Malajsii a v tehdejší Holandské Indii, aby si vytvořil monopolní postavení a mohl regulovat světové ceny cínu. Palác i se zahradou byl postaven ve stylu pařížského zámku ve Versailles. Byl krásně zdobený a celý byl postaven z dovezených materiálů mezi 1915-1927. Viděl jsem i pověstnou postel, které museli zřízenci uříznout okraje, aby se tu Charles de Gaulle vyspal. Fotit se nedalo, což je velká škoda. V přízemí byla výstava obrazů moderního umění. Po shlédnutí paláce jsme se v 18⁰⁰ vrátili mikrem do centra a zašli do Instituto Boliviano - Norte Americano. Opět jsem si zde vybíral články z Bolivian Timesů a Luba si četl své zajímavé články. Večer zavřeli asi ve 21⁰⁰, a proto jsme se vrátili do hostelu. Dokoupili jsme si pití a chleby a do půl hodiny tvrdě usnuli.

OBROVSKÁ SOCHA KRISTA

2.2.2000 (středa)

Tento den jsme plánovali zajít do Institutu, vyjít si kopec s Ježíšovou sochou Cristo de la Concordia (Kristus Svornosti) a zajistit onu přepravu do NP Torotoro, tj. koupit si lístky. Neušli jsme ani 20 metrů a potkali jsme našeho velkého starého přítele z Uyuni – Bertolda. Spolu jsme pak zašli na Mercado nedaleko hlavního náměstí koupit si snídani. Za sendvič a koktejl jsme zaplatili téměř jeden dolar. Dost drahé. Nabídli jsme Bertoldovi, ať s námi vyrazí do NP Torotoro, obtížně dosažitelného regionu se spousty jeskyněmi, skalními malbami, vodopády a zkamenělými dinosauřími stopami. Každý plánoval něco jiného, a tak jsme se rozdělili. Já jsem spěchal do Institutu procházet ročníky 99’ a 98’ od Bolivian Timesů. Luba s Bertoldem sem přijdou v půl dvanácté.

Za zkopírování spousty článků jsem zaplatil asi 4 dolary. To již oba kamarádi přišli a spolu jsme vyrazili k soše Krista. Pěšky. Nebylo to sice blízko, ale daleko také ne. Lanovku jsme již viděli z dálky a cestu se spousty schody pod ní také. Svoji chůzi jsme směrovali tím směrem. Zanedlouho jsme již stáli pod kopcem Cristo de la Concordia. Spíše než typický kopec mně to ale připomínalo kuželovitou homoli. Zjistili jsme, že cena za svezení lanovkou na horu a zpět není ani jeden dolar, a jelikož slunce pražilo ostošest, koupili jsme si lístky. Během chvíle jsme byli nahoře. Dovyšlápli jsme pár dalších schodů a stanuli přímo pod Kristem. Socha je jen o kousek vyšší než slavná socha Krista v Riu de Janeiru. Ta měří 33 metrů. Co metr, to rok života Krista. Cochabamba chce svým dílem říci, že Kristus žil 33 let a ještě chvíli. Do sochy byl vchod z druhé strany, ale bohužel zamřížovaný. Spíše sloužil pouze pro údržbáře a techniky. Z kopce, i když pouze od paty sochy, byl krásný výhled na celou Cochabambu ležící ve výšce 2558 m n.m. na okraji široké rovné pláně a ve stínu vysokých hor. Úrodné údolí je 25 kilometrů dlouhé a 10 kilometrů široké. Celému údolí se přezdívá „Údolí věčného jara“. Směrem na severozápad se tyčí hora Tunari, jejíž výška 5035 m n.m. ji činí nejvyšší horou v centrální Bolívii. Vlevo jsme viděli lagunu Alalay.

Po hodince kochání jsme se lanovkou svezli dolů a pěšky se vydali do centra města. V polovině cesty jsme si dali v jedné otevřené restauraci oběd. Opět jsme se rozdělili. Bertold a Luba šli zařizovat vlastní věci a já vyrazil ve 14⁰⁰ taxíkem na Avenidu 6 de Agosto splnit ranní poslání - zarezervovat lístky do NP Torotoro. Lístek teď chtěl koupit i Bertold. Dal se námi zlákat a rozhodl se k nám připojit. Odchytl jsem si levného taxíka. Autobus tu podle očekávání nestál, ale kamionáři mi s jistotou tvrdili, že zítra v 6⁰⁰ ráno zde autobus bude stát. A lístky se tak dají koupit až ráno. Budou prý dva a pokud budou plné, jsou zde i kamióny jedoucí stejným směrem. Cena: směšná. 3 dolary za osm hodin terénní jízdy.

Vrátil jsem se potěšen k hotelu a cestou si koupil zmrzlinu. Nakonec i pití. Zastavil jsem se v hotelu u Bertolda, jen pár metrů od našeho. Bertold již měl své věci vyprané a dokonce si vyzvedl vyvolané diapozitivní filmy z naší túry po solných pláních v Uyuni. Pokochal jsem se jeho krásnými záběry a od té chvíle mi bylo jasné, že budu fotit především na diapozitivní film. Diáky byly neuvěřitelně barevné a navíc, když se promítnou na zeď, ta atmosféra velkého promítaného snímku musí člověka vtáhnout. Normální pozitivní film budu používat na opakující se snímky nebo ty méně zajímavé. Poté přišel i Luba a já se opět rozloučil a spěchal do Institutu.

Prošel jsem další dva ročníky Bolivian Timesů. Kopie tentokrát stály US$5. Teď jsem měl velkou zásobu čtení na dva měsíce a pečlivě jsem si fakta z nich vypisoval do deníku. Přečtené články jsem pak průběžně odhazoval a ulehčoval tak svému batohu. Večer jsem se vrátil do hotelu. S Lubou a Bertoldem jsme se dohodli, že zítra v 5³⁰ zde budeme mít sraz a na Avenidu 6 de Agosto si odchytíme taxíka. Dokoupil jsem chleby na cestu a ulehl.

UVÍZLÍ V ŘÍČNÍM KORYTĚ

3.2.2000 (čtvrtek)

Ráno jsme se neúspěšně pokusili dát přebytečné věci do úschovy hotelu a naštvaní odjeli taxíkem na Avenidu 6 de Agosto. Autobusy na Torotoro zde opravdu stály. A taktéž kamiony. Autobusy tam prý jeden den z Cochabamby vyrazí a na druhý den se vrací. Třetí den opět vyrazí, aby se další den mohly vrátit. Ne vždy to ale podle tohoto scénáře funguje. Silný déšť může způsobit nejenom stoupnutí hladiny četných říček, kterými se projíždí, ale i sesuvy půdy na cestu. Torotoro je skutečně odlehlá oblast a vede tam pouze prašná a blátivá osmihodinová cesta. Vyrážíme do oblasti vzdálené téměř 200 kilometrů na jihovýchod od Cochabamby. Obdivujeme našeho řidiče, který musí být po celou tu dobu ve střehu a od každého pasažéra za to dostává pouze 20 boliviánů (3 dolary). To je něco přes 2 boliviány na jednu hodinu od pasažéra. Po hodině jízdy na asfaltce jsme zastavili na jednom vesnickém trhu na snídani. Já ujídal koupené kukuřičné pukance. Po 40-minutové přestávce jsme pokračovali dále. Tentokráte již polní cestou. Cesta nebyla zrovna nejpříjemnější, ale ani nám to nevadilo. Na videu řádil Zorro a ten bral veškerou naši pozornost. Pěkný film.

Jeli jsme podél široké řeky a přebroďovali mnohé její přítoky. Na jednom takovém jsme dokonce zůstali i vyset a vypadalo to, že tu zůstaneme pěkně dlouho. Kola autobusu se totiž prohrabala do 20 centimetrové hloubky kamení a písku říčního koryta. Kolona kamiónů ale i autobusů za námi tím pádem stála také, a tak měla pochopitelně zájem na našem vyproštění. Po neúspěšném pokusu autobus vytlačit začali lidé házet pod kola kameny a autobus se neustálým popojížděním vpřed a vzad pomaličku narovnával. Když již byl celý vyrovnán a rozjel se, opět se o kousek dál zabořil do drobného kamení. Celé půlhodinové snažení vyšlo do prázdna. Začalo se znovu. Až po úporné hodince jsme se konečně dostali z koryta řeky a pokračovali dále. Začali jsme stoupat do hor, viděli jsme spoustu keřů, trsů trávy a rozkvetlých kaktusů. Z pohoří byl nádherný výhled do údolí za námi. Poté jsme začali klesat do 20 kilometrů dlouhého údolí obehnaného ze všech stran horami a právě zde ležela malinkatá vesnička Torotoro. Seděla v nadmořské výšce 2600 metrů. Ještě před překročením stejnojmenné řeky před vesnicí jsme postřehli rozsáhlejší plochu skalní vrstvy a na ní mnoho otisků tříprstých noh dlouhých 25 centimetrů. To jsme ale zjistili až později.

Do vesnice jsme přijeli někdy ve 14³⁰ a složili se v nedalekém Alojamientu. V protější restauraci jsme si dali pozdní oběd. Panímáma měla naštěstí navařeno dost. Obyčejně se tu jídlo obědnává několik hodin dopředu, aby mohla paní domácí sehnat zásoby na určitý počet osob. Chudoba tu je vidět, a tak se tu neplýtvá ničím. Měli jsme zeleninovou polévku a rýži s kuřetem. Pochutnali jsme si.

Nevěřili jsme, že tu potkáme nějaké turisty, ale kupodivu jsme se s nimi setkali. V našem přátelském hotelu byli dva Švýcaři a ti nám dali základní informace o místu a túrách do okolí. Říkali, že tu často prší a to znesnadňuje turistiku. Neměli jsme důvodu jim nevěřit. Právě pršelo a ulice vesničky byly utopené v blátě. Průvodce si prý žádá dolar padesát na osobu a dá se zajistit na zdejším obecním úřadě. Tam je i několik sbírek fosílií a fotografií nejenom z okolí, ale i svátků, jež se ve vesnici konají. Je tu i úřad strážců parku, jež poskytuje další informace. Tam jsme si posléze prohlédli podrobnější topografickou mapu okolí a zjistili, jaké denní túry se zde mohou podniknout. Jednak se dá vyjít na fosilní horu Siete Vueltas, dále k jeskyni Umajalanta, ke kaňonu s prastarými nástěnnými malbami, k termálním pramenům či ruinám Llama Chaqui. Přitom je v celém bližším a vzdálenějším okolí spousta šlápot prehistorických zvířat.

Již jsme se těšili na zítřek až vyrazíme. Bertold se v La Pazu nachladil a často kašlal. Kašlal již asi 14 dnů, a tak jsme zašli do místní nemocniční ordinace pro léky. Lékárnu zde totiž jako takovou nemají. Lékař ho vyšetřil a předepsal mu osm tabletek za osm boliviánů. Není to špatná cena. Spokojeni jsme se vrátili na pokoj. Zítra plánoval Bertold proležet v posteli. Začalo se stmívat a my se sháněli po světle. Byly tu sice ve vesnici po domech nakladené elektrické dráty a spínače, ale elektřina nešla a několik měsíců ještě s jistotou nepůjde. Právě v nedávné době byla totiž vesnička elektrifikována. Se soumrakem jsme tak zapalovali svíčky a uléhali ke spánku.

SETKÁNÍ S DINOSAURY

4.2.2000 (pátek)

Ráno jsem s Lubou, ale bez ležícího Bertolda, zašel na obecní úřad, zaregistrovali se a zaplatili poplatek US$1 s uplatněním prošlé studentské karty jako vstup do národního parku. Normální cena byla US$3. Poté jsme v 8³⁰ s malým průvodcem vyrazili na Cerro de las Siete Vueltas, kde měly být mořské fosílie. Šli jsme po ulici přímo do kopce směrem na západ od vesnice. Šli jsme po hřebeni kopců. Jedno údolí vpravo, druhé menší vlevo. Za údolím vpravo byl další hřeben zarovnaný v delší plochu využívanou jako letiště. Letadlo do Cochabamby či zpět stojí pro 4 - 5 osob asi US$150.

V noci pršelo, a tak jsme teď šli po velmi blátivé cestě. Držel jsem se v závěsu hned za průvodcem. Luba byl dnes ale kupodivu pomalý. Stále více a více se od nás vzdaloval, resp. zaostával. Před vyšším hřebenem pohoří, jdoucím napříč naším směrem kam až oko dohlédne jsme překročili potok a drápali se prudkou zkratkou nahoru. Tam jsme opět narazili na naši cestu a pokračovali po ní mírně do kopce. Poobešli jsme první linii pohoří, opět překročili potůček a šli dalších 200 metrů do kopce. Průvodce se zastavil. Po naší levé straně prý byl kopec Siete Vueltas, kopec Sedmi zatáček. Nazvaný byl díky cestě, která než dosáhne pomyslného vrcholu se sedmkrát stočí.

Kopec působil, jako kdyby byl rozebraný, všude spousta poházených kamenů a na oblý vrcholek kopce vedla sedmi serpentinami cestička. Při podrobnějším pohledu byla na každém kameni fosílie, resp. několik fosílií. Prostě všude tam, kam se člověk podíval, byly fosílie malých mořských šneků, mušlí, ryb, ale třeba i rostlin. Ve vápenci byli zkamenělí trilobiti, ostnokožci, měkkýši s jednou lasturou, členovci, hlavonožci či ramenonožky. Stáří zkamenělin dosahuje 350 milionů let. V drtivé většině nepřesahovaly velikost 1 cm. Pokud ano, tak šlo pouze o úlomky. Místo mně připadalo jako hodně přebrané. Ty nejžhavější, největší a nejkrásnější fosílie tu prostě chyběly. Nechci přispívat k další devastaci této unikátní přírodní památky, a tak se svolením průvodce jsem si vzal do kapsy pouze tři malinké fosílie, jichž tu byly miliony a miliony. Poté jsme se plížili pomalu nahoru a každou chvíli našli něco, co si zasloužilo podrobnější prozkoumání. Když jsem se po hodince nabažil, vyšel jsem si na protější vrcholek. I na tomto kopci bylo několik fosílií, ale rozhodně jich nebylo tolik. Měl jsem odtud pěkný výhled na Lubu i průvodce pobíhajících po Siete Vueltas. Sešel jsem zpět k fosíliím, chvíli se tam motal a nakonec čekal s průvodcem na Lubu, který někam záhadně zmizel. Po téměř dvou hodinách jsme se konečně dočkali a vrátili se stejnou cestou zpět.

Trh fosílií zahrnující trilobity velikosti vejce či lebky velkých lenochodů, je v Bolívii výnosným obchodem. Nelegálním. Ústava jakýkoliv prodej či vývoz fosílií zakazuje. Sběr fosílií, jejich převoz přes hranice a prodej do sbírek jednotlivců či muzeí je usnadněn korupcí a ignorací osob, jež na to mají dohlížet. Před 10 lety byl v Tarije dokonce uvězněn ředitel Národního paleontologického muzea. Peníze za fosílie prostě lákají kde koho. Menší fosílie není problémem koupit u náměstí San Francisco v La Pazu. Tam také Luba jednoho trilobita skutečně koupil. Byl ale tak nepoškozený a tak výrazný, resp. Nedokonalý, že jsem si myslel, že se jedná o padělek. Mnoho fosílií se tu skutečně prodává jako padělky, ale tak dokonalé, že muzea by ráda věděla jak je padělatelé dělají. Muzea v Bolívii zdaleka nemají takové zajímavé sbírky jako mají nelegální prodejci a sběrači. A to nemluvím o obrovských škodách, které nezkušení a neopatrní hledači fosílií napáchají.

Jak jsme procházeli vesnicí, něčeho jsem si všiml. Skrz otevřené dveře jsem v několika místnůstkách, ale i na samotné ulici, zahlédl několik skupinek muzikantů, hrajících především na charango. Charango je původně španělský nástroj, dnes andský. Je to jemná pětistrunná kytara s rezonančním dřevěným boxem, připomínající mně ukulele. Průvodce mi sdělil, že se tu slavila fiesta, pila se chicha a jak jsem zaregistroval, mnozí vesničané zmoženi veselím i pitím spokojeně pochrupávali na ulicích opřeni o zdi domů. Ve 12⁰⁰ jsme byli zpět v hotelu. Bertold byl překvapený, co tam děláme tak brzo. Čekal nás někdy až k večeru. Průvodci jsme zaplatili US$3 a rozloučili se. Poté jsme si v restauraci objednali oběd. Mezitím se mi podařilo zabouchnout dveře a klíče nechat uvnitř pokoje. Pan domácí se svým klukem sehnali žebřík a oknem, jako posledním možným vchodem, nechal vlézt klučinu do pokoje a otevřít dveře.

Po obědě jsme i s Bertoldem vyrazili na nedaleké dinosauří stopy. Byl krásný sluneční horký den. Ihned, jakmile jsme po kamenech přeskákali řeku Torotoro nebo také Rodeo, jak se jí říká, jsme narazili na skalní plošinu s mnoha otisky noh prehistorických zvířat. K té nás dovedl starší Bolivijec, kterého jsme cestou potkali. Normálně prý žije v USA a zde je pouze na delší dovolené. Anglicky ale uměl málo, takže nevím. Otisky mě ale zklamaly. Daly se sice rozeznat tři prsty, ale otisk nebyl zřetelný. Připomínalo mi to cementárnu v Sucre. Zub času zde zanechal své stopy. Bylo vidět, jak se vlivem deště a slunce pěticentimetrová skalní vrstva s dinosauřími šlápotami pomalu ale jistě rozpadává a pod ní se odhaluje nová kamenná vrstva. Jakmile tato svrchní vrstva zanikne, zaniknou s ní i veškeré informace o té době... Smutné.

O něco dále od potoka, stále u cesty, byla další plošina s ještě více šlápotami. Na druhou stranu od cesty, proti proudu řeky, jsme po pár desítkách metrů narazili na ještě větší plošinu a na ní nalezli obrovské stopy dinosaura křižované mnohými dalšími. Opravdu jsme tu mohli pozorovat trasu, kudy před miliony let dinosaurus šel. Byly to obrovské výmoly naplněné dešťovou vodou. Čtvernohý dinosaurus zde zanechal stopy 35 cm široké, 50 cm dlouhé a 20 cm hluboké. Délka kroku dosahuje téměř dvou metrů! Je zajímavé, že v celé Bolívii nebyly nalezeny zajímavější dinosauří kosti, ale je tu mnoho jejich unikátních stop, které se dají jen těžko najít jinde na světě. Pochybuji zda všechny stopy patří dinosaurům, vždyť jedny mi připomínají sloní šlápoty, jiné bych na 95 % typoval na nějakého obrovského prehistorického pštrosa atd. Přenechme ale určení původu stop odborníkům.

Luba se bezeslova oddělil a zmizel za kopečkem. My s Bertoldem jsme pokračovali dále proti proudu řeky a objevili několik stop dvou zvířat, jež vystupovaly z vody. Byly to první velmi zřetelné šlápoty, které jsem kdy viděl. Dokonale kopírovaly nohu. Vyfotil jsem si několik snímků.

Celkově krajina působí prastaře, a proto mi ani nedalo námahu si zde pár dinosaurů představit. Co ale vedlo k tomu, že tito obrovští a silní živočichové vymřeli? Pokusím se teď navštívit jak ty starší konzervativní teorie, tak ty nové, odvážnější. Před 1,6 miliony lety nastaly čtvrtohory a s nimi doby ledové. Jednu dobu ledovou následovala další a teploty kolísaly až o 7 stupňů Celsia. Zdálo se, že zvířata si na změny teplot zvykají. Pokud se oteplilo, přesunula se zvířata do chladnějšího pásma a naopak. Nicméně oteplování po té poslední době ledové nezpůsobilo vyhynutí jen několika druhů jako po předešlých dobách ledových, ale zapříčinilo rozsáhlé vymírání desítek a desítek druhů zvířat na celém světě (s určitými výjimkami) ve stejný čas - před 13 000 lety. Týkalo se to především savců s váhou převyšující 45 kilogramů. V Americe tak vyhynuli mamuti, mastodonti či koni (ano koni, které Amerika spatřila až s příchodem prvních Evropanů).

Jak to, že ale tato zvířata na izolovaných místech jako je Wrangelův ostrov žila až do období před 4 000 lety? Jak to že po poslední době ledové vymřelo 130 druhů savců a v posledních 500 letech to je dalších 88 druhů? Proč dnes stále zvířata vymírají, i když se už nejedná o velké živočichy, ale o ty menší především o plazy? Není náhodou příčinou jejich vymírání jejich přehnané vybíjení prvními kolonizátory či nemoci jimi do Ameriky přitažené přes Beringovu úžinu z Asie před 13 000 lety a proti které nebyla zvířata imunní? Proč v poslední době meziledové nevymírali mořští živočichové? … Vysvětlení je jednoduché: rychlá ztráta přirozeného prostředí. Ničení a změny přirozeného prostředí zvířat člověkem bylo a je sobecké a tragické. Osobně si ale myslím, že za vymírání mohly všechny faktory dohromady, jak jinak. Tání ledovců způsobilo růst hladiny světových moří, původní prostředí, kde zvířata žila, se ocitlo pod vodou, na změněné podmínky se zvířata jen těžce přizpůsobovala a do toho všeho zasáhl člověk. Opět ten člověk! Přírodu jsme nezdědili po svých rodičích, ale převzali pro své děti. Chraňme si ji nebo nakonec vyhyneme sami!

S Bertoldem jsme následně vyrazili hledat Lubu. Vrátili jsme se na cestu a následovali ji směrem od vesničky na Cochabambu. Doufali jsme, že se Luba zašel podívat do kaňonu, a tak jsme se také rozhodli prozkoumat kaňon pod námi. Vedla nás k tomu i touha spatřit prastaré nástěnné malby, které tam měly být. Opatrně jsme sešli k okraji kaňonu a podél něho sledovali půl zákruty toku řeky. V koleně ohybu řeky jsme k ní sestoupili a pouze náhodou si všimli zvláštní kamenné stavby pod skalním převisem uprostřed kamenné stěny. Při podrobnějším pohledu jsem objevil dvě skupiny kreseb. Takže to jsou v průvodci popisované skalní malby Batea Cocha, asi půl druhého kilometru podél řeky pryč z vesnice. Kresby byly jednoduché, malované červeným barvivem. Ani zajímavé nebyly. Spíše mě zklamaly. Jednalo se především o geometrické obrazce. Navíc jich bylo jenom dvě či tři. Žádná antropologická zobrazení ani nakreslenou želvu, jež tu podle průvodce měli být, jsem neviděl. Skalní malby byly chráněny menší zídkou, jež má bránit turistům dostat se nahoru a kresby ničit. Třeba i tím, že tam přidají vlastní kresby.

Poté jsme se po dně kaňonu vraceli zpět. Jeden úsek vyžadoval zout si boty a překročit tok řeky. Aktivita, jež se mně zdála po zkušenostech z NP Amboró rutinní záležitostí, byla pro Bertolda něco neproveditelného. Bertold se proto rozhodnul pro slezení stěny kaňonu nahoru a vrácení se po stejné cestě, jakou jsme přišli. Šel jsem samozřejmě s ním. Ztížili jsme si tím cestu, ale do hotelu jsme dorazili. Bylo 17⁰⁰. Nakonec se před setměním ukázal i Luba. Prý se snažil nalézt termální prameny, ale neúspěšně. Tak se alespoň vykoupal v řece. Koupil jsem si 8 banánů a navečeřel se. Později jsem se dojedl sušenkami.

JESKYNNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

5.2.2000 (sobota)

Po snídani jsme zašli na obecní úřad, Bertold se zaregistroval, zaplatil poplatek a kolem půl deváté jsme vyrazili k jeskyni Umajalanta. Průvodcem nám byl náš malý přítel ze včerejška. Z vesnice jsme vyšli směrem na severozápad a pomalu se přibližovali k horám. Ty, jak jsem se již zmínil, tvořily dlouhý pás táhnoucí se západně od řeky Torotoro. Jednalo se o zlomené zemské desky vyzdvihnuté geologickou činností šikmo nahoru. Byly to konkrétně dva pásy. Zajímavé na tom ale je, že se na tu malou vzdálenost mezi oběma pásy jednalo o dvě různé barvy, o dvě různá geologická složení těchto zlomů. To se zase tak často ve světě nevidí.

Přebrodili jsme několik údolí vymletých řekami do skalního podkladu až jsme se dostali k onomu pásu hor. Cestou se k nám přidal strážce parku se svými bolivijskými turisty. Šli jsme déle než jsem odhadoval. Každá vzdálenost byla větší než se zdálo. Přesto to bylo podle průvodce pouze 8 kilometrů. Celý NP Torotoro vytvořený roku 1988 je jako dělaný na pěší túry. Krajina mně nepřipadá tak dramatická, jak by mohla být v Tupize (plno kaktusů, zvětralých skalních formací zbarvených různými minerály), ale je to místo, kde se život nezměnil. Obyvatelé tu stále žijí svým prostým, skromným a tichým životem. Po čase jsme odbočili doleva a po kamenných schodech sešli k řece Umajalanta, jež vtékala do obrovského otvoru stejnojmenné jeskyně a ztratila se pod přibližně 22 metrů tlustou vrstvou vápence. Dosud bylo prozkoumáno na 4,5 kilometru této jeskyně. Sedli jsme si a odpočívali.

Cesta sem se dá z Torotora při udržování severozápadního směru sledovat bez větších problémů. Do jeskyně ale člověk průvodce potřebuje. Nejenom, že má průvodce klíče od brány vedoucí do jeskyně, ale ví i kudy jít, kde hrozí nebezpečí atd. Je to jedna z mála túr v celém národním parku, kde je průvodce nezbytný. Nejprve jsme vstoupili do obrovského vchodu jeskyně. Na stropě jsme viděli pár netopýrů. Po kamenech jsme pak pomalu hopsali stále hlouběji a hlouběji do jeskyně. Tam, kde již sluneční paprsky jen nedostatečně osvětlovaly prostor, jsme od toku říčky odbočili doprava. Byl zde zajímavý vchod do té opravdové krápníkové jeskyně. Byl zamřížovaný a zamčený. Zámek se ale asi dlouho nepoužíval, protože byl plný písku. Neotevřeli jsme ho. Klíč nám byl na nic. Nicméně vedle brány byl malý přízemní otvor, jímž se dalo prolézt na druhou stranu. Byla to velice úzká díra dlouhá tak půl metru. Na první pohled nám bylo zřejmé, že se tu neprotáhneme a rezolutně jsme odmítli se tudy soukat. Průvodci ale asi věděli své a názorně nám ukázali, že to není nemožné. Tak jsem je následoval. Natáhl jsem ruce dopředu a jako housenka jsem se kousek po kousku po mokrém písku a skále prosoukal na druhou stranu. Následoval Bertold a Luba.

Byla tu úplná tma. Potřebovali jsme baterky. Svíčky byly na nic. My s Lubou jsme neměli svítidlo žádné, resp. já měl vybité baterie. Oceňovali jsme proto občasné posvícení na cestu, byť i náhodné, od ostatních členů výpravy. Čekala nás dlouhá a velice namáhavá cesta. Prostor nebyl osvětlen a mnohé krásy nám tedy unikly či jsme si je nevychutnali zcela. Většinu času jsme strávili na kolenou a plazením se. Prostoru, kde jsem se mohl procházet vzpřímeně, mnoho nebylo. To spíše až na zpáteční cestě podél koryta řeky.

Často jsme při slézání větších vertikálních rozdílů používali lano. My s Lubou jsme uplatňovali horolezeckou techniku tří záchytných bodů. Nezřídka jsme se na zoufalé zvolání „stop!“ ocitli jen několik centimetrů před hlubokou dírou. Kameny byly často i kluzké. Asi po hodince vysilujícího plazení jsme stanuli před jeskynní lagunou. Moc jsme toho při světle docházejících baterek neviděli, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Tentokráte cestou snazší, podél řeky. Po ještě kluzčích kamenech jsme stoupali proti proudu řeky až jsme nakonec postřehli záblesky denního světla. Srdce pookřálo, když jsme po levé straně viděli známý zamřížovaný vchod a tedy, že jsme vyšli správně tam, kde jsme měli. Toto bylo určitě mé největší jeskynní dobrodružství, aniž bych paradoxně v jeskyni cokoliv viděl.

Poté jsme odpočívali a konzumovali své zásoby. Kolem jedné jsme se vydali zpět. Charakter krajiny mně dával pocit, že by tu mohly růst stromy queñua, o kterých jsem již mnohé četl. Jsou to malé trpasličí stromy, které v NP Sajama na bolivijském Altiplanu na hranicích s Chile formují nejvýše položený les na světě. Zeptal jsem se tedy průvodce, zda roste i zde. Queñua strom tu prý roste, ale ve vyšších výškách. Takže fotku si neudělám, zacházet se mi nechce.

Během dvou hodin jsme byli zpět v hotelu a průvodci zaplatili US$9 za 3 osoby. Začalo pršet, a tak jsme zůstali v posteli. Opět jsem si pročítal články z Bolivian Timesů a vypisoval si zajímavé informace. Večer jsem si s Bertoldem koupili večeři. Následoval nákup osmi banánů za neuvěřitelný jeden bolivián. Je zajímavé, že banány, které tu vůbec nerostou a které se sem musí z Cochabamby dovážet kamióny, tu stojí tak málo. Je nicméně pravda, že kamióny je sem dováží v obrovském množství. Také jsem si zašel koupit půl druhého litru chichy, což je kvašený alkoholický nápoj, tak typický pro Jižní Ameriku.

V Brazílii je chicha známá jako masato nebo jarake. Je to slabě alkoholický nápoj, který je vyráběn z rozdrcené kukuřice smíchané s vodou a jako kvasidlo je přidáno několik žvanců v ústech rozžvýkané kukuřice. Právě sliny podněcují a urychlují fermentaci. Po nějaké době je kaše zkvašená a je připravena k pití. Její výroba je v podstatě všude stejná, jen surovina se mění podle podnebí a zvyklostí: brambory, kamote, juka a jiné škrobnaté hlízy. V Bolívii je oblíbená právě kukuřice. Chicha má šedou barvu, silně páchne sladem a připomíná chutí zkyslé pivo. Prodává se v každých dveřích, nad kterými visí praporek. Nejznámější chicha je z Cochabamby a říká se jí „číča kočabambína“. Po ní prý zůstanete úplně paralyzovaní. Všichni tu pijou chichu, pijou jí do poslední chvíle, kdy padnou umdleni na zem. Chicha je další metlou degenerujícího obyvatelstva.

KAŇONOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ

6.2.2000 (neděle)

Celou noc pršelo a bylo zataženo. Ani ráno jsme se neprobudili do pěkného počasí. Počasí se ne a ne vylepšit. Až kolem 10⁰⁰ ztratila obloha pochmurný charakter a dokonce přestalo i pršet. Sluneční paprsky více prosvětlily údolí a dodaly optimističtější náladu. Rozhodl jsem se vyjít si do kaňonu a jít dnem kaňonu po proudu řeky až k vodopádům, na které jsem musel podle průvodce natrefit. Bertolda a Lubu jsem nechal v posteli. Jeden se kurýroval, druhý spal. Vyrazil jsem. U řeky jsem se zarazil. Musel jsem trochu pozměnit své plány. Hladina řeky vlivem deště stoupla tak, že se koryto stalo nebezpečné a neschůdné. K vodopádům jsem se tedy snažil dostat po levém horním okraji kaňonu. Chvílemi začalo opět poprchávat, a tak jsem si oblékl pláštěnku. Po čase jsem si ji sundal a jemné mrholení nechal bez povšimnutí.

Udělal jsem dobře, že jsem šel po okraji kaňonu. Pohledy se shora na něj byly úchvatné. A přitom se kaňon neustále prohluboval a masívněl. Z obou stran byl lemován až 100 - 150 metrů vysokými a strmými skalními stěnami. Tu jsem v jedné zákrutě potkal místního domorodce. Byl to asi 60-70letý vesničan nesoucí otep klacků a ustrojený v typickém barevném úboru. Pozdravili jsme se a on o něco požádal. Mluvil asi kečuánsky, a proto jsem mu neporozuměl. Pak jsem zaslechl slovo dulce. Vzpomněl jsem si, že mám v batohu sušenky, a tak jsem mu jich dal plnou hrst. Když to viděl, skoro mu vypadly oči a hrozně moc mi děkoval. Jak snadno zde v Jižní Americe udělá člověk radost druhému! Dal jsem mu do kapsy další a uháněl dál k vodopádům, jež prý nejsou daleko.

Během několika desítek minut mi cestu zatarasil příčný kaňon. Ten vymlela řeka vtékající do Torotora. A za ním o kus dál byl další kaňon a k završení všeho mezi kaňony vysoký vodopád. Oba kaňony se do hlavního kaňonu kaskádovitě svažovaly, což zpestřovalo celou podívanou. Co ale bylo nejzajímavější byla barva řek. Déšť způsobil, že hlavní řeka Torotoro získala hnědou bahnitou barvu. Oba dva přítoky měly naopak barvu červenou (tak jako řeka Macuñucú v NP Amboró při cestě k vodopádům). Kaskádovitě se svažovaly k řece Torotoro, kde se mísily s její hnědou barvou. Vodopád měl nepochopitelně průzračnou čirou vodu. Byl to úchvatný pohled. Samotný vodopád padal do bahnité řeky z jeskyně situované uprostřed masivní skalní stěny. Právě díky tomuto faktu, že se jedná o ústí jeskyně, že voda je průzračná a že vodopád leží jen několik kilometrů pod naší včerejší jeskyní, jsem usoudil, že se jedná o ústí této jeskyně. Na 100% to ale tvrdit nemohu.

Rozhodl jsem se pokračovat dál za vodopády až k termálním pramenům. Slezl jsem do prvního kaňonu, překročil červenou řeku a vydrápal se kousek nahoru, abych po převisu uprostřed skalní stěny přešel přes ústí zmiňované jeskyně, odkud padal vodopád s čistou vodou. Poté jsem opět sestoupil k řece a po prudkém svahu vystoupil na plošinu nad kaňonem. Dostal jsem se na stejnou výškovou úroveň jako jsem stál o dvě řeky za mnou. Začala mě pronásledovat paní Únava a nemohl jsem se jí zbavit. To nejhorší mě ale ještě čekalo. Pokračoval jsem asi kilometr dál a na protější stěně kaňonu zahlédl kamenné schody vedoucí dolů k řece. Dále od okraje kaňonu pod svahy vzdálených hor jsem spatřil několik domků. Možná tam jsou ty termální prameny, o kterých se strážci z vesničky Torotoro zmiňovali. Jelikož vedla cesta dolů na protějším srázu, logicky jsem usoudil, že tu musí být i cesta na mé druhé straně. A opravdu jsem zde cestu spatřil. Nebyla postavena z kamenných schodů jako na protějším svahu, ale byla tu. Rozhodl jsem se kaňon přejít. Dvěstě metrů dolu, dvěstě nahoru. Času mám dost.

Kéž bych si cestičku předem popaměti pořádně zmapoval! Následovat ji nebylo zrovna jednoduché. Z blízkosti cestička splývala s okolím. Často jsem se ocitl ve slepé uličce. Lezl jsem po čtyřech jako králík. Pode mnou byla stometrová propast. Po menší cestičce jsem se dostal až do tak prudkého srázu, že jsem již nevěděl kudy kam. Uklouznutí nebo utrhnutí trsu trávy, za který jsem se držel, by znamenalo konec. Těchto „odboček“ do slepých míst jsem udělal několik a vždy se musel vrátit zpět. Často tu je pouze skála či hromada suti a člověk tak může ztratit cestu raz dva. Ani samotná cestička není to nejlepší, ale neslezitelná není. Jen vědět kudy kam. V horní třetině je ve skalním srázu kaňonu menší kaňonek. Ten, jak jsem zjistil, končí 90 stupňů kolmou skalní stěnou. Vrátil jsem se a po hromadě kamení se dostal až k hlavní cestičce svažující se šikmo dolů. Dole, tam kde končí kolmá skalní stěna a začíná mírný svah porostlý zelení, je další hromada suti tvořící pás vedoucí až k řece. A tudy jsem se vydal. Asi po dvou opravdu velice úmorných hodinách jsem se konečně ocitl dole. Okolo mě se tyčily vysoké skalní stěny, jež mi připadaly kolmé a neslezitelné. To bylo, jak si tak vzpomínám, mé největší kaňónové „dobrodružství“, kdy mi šlo opravdu o život. Často jsem se přidržoval pouze trsů suché trávy na kolmém svahu. Ale metoda tří záchytných bodů se opět osvědčila.

Dole mi začal další problém. Kde překročit řeku? Hladina stoupla natolik a řeka byla tak dravá, že jsem začal pochybovat o jejím přebrodění. Na vrácení se zpět tou stěnou kterou jsem sešel jsem neměl ani pomyšlení. Nakonec jsem si zul boty a řeku přece jenom pomalu přebrodil. Začal jsem se drápat na druhou stranu. Schody začínaly někde až v dolní třetině a tu vzdálenost k nim jsem se musel vydrápat krkolomnými kozími stezkami. Pak následovaly stovky vysilujících schodů nahoru. Zpocený a mokrý jsem stanul nahoře. Na termální prameny mě přešla chuť, a tak jsem se po pravém okraji kaňonu řeky vrátil zpět.

Cestou jsem ale na protějším srázu zpozoroval stádo koz. Bylo to ještě před vodopády. Nejprve jsem zaslechl mečení, jež mi připadalo jako nářek dítěte. Absolutně jsem nepochopil, jak se tam kozy mohly dostat. V dohledné vzdálenosti žádná cesta nahoru nevede. Sednul jsem si a čekal až se jedna po druhé zřítí do hnědých vod řeky Torotoro. Ne že bych byl takový sadista, ale zaujalo mě, jak se z toho stádo dostane. Žádný pastevec tu s nimi nebyl. Byl by to sebevrah. Stádo kupodivu pomalu postupovalo proti proudu řeky směrem k vodopádům. Směřovalo ke kolmé skalní stěně s úzkým asi 20 metrů dlouhým převisem porostlým zelení. Pokud i ten přejdou, dostanou se do mírnějšího srázu a menšího kaňonu přitékající řeky a jsou zachráněny. Čekám. Nic nepadá, a tak vyrážím dále.

Zastavím se ještě před skalními malbami a za deset minut pokračuji. Dostávám se na cestu a po ní je již hračkou dojít až do vesnice. Po překročení řeky místním dětem ještě přenechávám nedojedenou zásobu sušenek a za několik minut již sedím na své posteli. Dal jsem si studenou sprchu a s Bertoldem kolem 18⁰⁰ večeři. Luba se vrací od dinosauřích stop o dvě hodiny později. Rychle jsem se sbalil na zítřejší brzký odjezd. Náš výlet do NP Torotoro tímto dnem končí. Zítra se autobusem vracíme do Cochabamby.

ZPĚT DO COCHABAMBY

7.2.2000 (pondělí)

Ráno vstáváme v 5³⁰ a o půl hodiny později již sedíme ve stejném autobusu, jakým jsme před třemi dny přijeli. Zaplatili jsme ubytování za čtyři noci, asi US$9 na jednoho. K snídani jsem si koupil banány. Je zajímavé, že mi banány ještě pořád chutnají. Jím je každý den v neuvěřitelném množství. Cesta zpět do Cochabamby probíhala hladce ačkoliv v noci pršelo a hladiny řek stouply. Na videu nám pustili Rambo II.

Cochabamba nás uvítala asi v 15⁰⁰. Ubytovali jsme se v jiném hotelu a udělali jsme dobře. Nejenom, že jsme měli pokoj pro dva, ale byli jsme i úplně nahoře na střeše a měli tak pěkný výhled i na sochu Ježíše. Poté jsme s Bertoldem vyrazili na terminál a zakoupili lístky do La Pazu za 3 dolary na 8 hodin ráno dalšího dne. Z La Pazu vyrazíme po jednodenním odpočinku na celodenní jízdu do Cuzca, hlavního města Incké říše.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt