XIII. DO HLAVNÍHO MĚSTA INCKÉ ŘÍŠE (8.2. – 11.2.)

Ráno jsme se s Bertoldem střetli na terminálu. Odjezd autobusu do La Pazu byl posunut o jednu hodinu. Využil jsem příležitosti a koupil si nanuka. Zachutnal mi, a tak jsem si po dalších deseti minutách koupil druhého. Nákupy jsem zakončil dvěma litry limonády. Pospíchal jsem zpět na terminál a s hrůzou zjistil, že můj autobus tu není. A kamarádi také ne. Naštěstí jsem autobus zaregistroval, jak stojí u východu a jak mi Luba běží naproti. Poklusem jsem přiběhl k autobusu a nastoupil. Jeli jsme po asfaltce přímo do La Pazu, bez přestupování v Oruru. Nejprve jsme stoupali na Altiplano. Byla tu rozsáhlá rovina a i přes svítící sluníčko nám byla v této nadmořské výšce zima. Využili jsme menší přestávku kolem oběda a skočili si na toaletu. Do La Pazu jsme dojeli za deště a zimy v 18⁰⁰.

Bertold nás přemluvil ubytovat se u terminálu, protože to je levnější než níže v centru. Nejdříve jsme navštívili Alojamiento Universo, jež bylo levné a turisty oblíbené. Bylo ale plné, a tak jsme se vrátili o kousek zpět a ubytovali se v dalším Alojamientu nedaleko benzínové stanice. Bertolda jsme ponechali na třílůžkovém pokoji a my s Lubou jsme zašli pro naše zavazadla, která již byla měsíc uschovaná v Hotelu Torino. Naštěstí zde naše uložené věci ještě byly, a tak jsme se s radostí vrátili zpět. Stmívalo se. Po vybalení a úspěšném zkontrolování věcí jsme vyrazili na náměstí Alonzo de Mendoza, kde jsme si objednali večeři. Po menší procházce nočním La Pazem jsem se dojedl hamburguesou a před jedenáctou jsme všichni spokojeně ulehli.

VE VĚZENÍ

9.2.2000 (středa)

Bertold vstával brzy ráno. Jeho cesta se s naší opět rozešla. Směřoval na hřbitov Cementerio, odkud chtěl vzít autobus na Copacabanu. Srdečně jsme se rozloučili a popřáli si hodně štěstí na dalších cestách. My s Lubou jsme se v La Pazu rozhodli ještě zůstat. Chtěli jsme dokoupit některé dárky, navštívit Muzeum Koky a dokonce i vězení. Během svých cest jsme se od ostatních turistů dozvěděli mnoho rad, co by se kde nemělo opomenout navštívit a naopak co by za opomenutí stálo. V La Pazu je teď hitem návštěva věznice.

Nejprve jsme zašli do Muzea Koky nad kostelem sv. Františka. Bylo to soukromé muzeum, ale velice zajímavé a podnětné. Muzeum má dokonce i svou webovskou stránku. Je tu i spousta věcí, týkajících se koky či koku obsahujících, které jsou na prodej. Na uvítanou jsme hned dostali bonbón z koky. Byl opravdu dobrý a dosti pálivý. V muzeu bylo vystaveno vše, co se týkalo koky. Keramika znázorňující různé používání koky, historie používání koky jako přísady do Coca-Coly, kokové žvýkačky, bonbóny, dokonce i citáty politiků, jež se týkaly koky. Dále užívání kokových listů indiány a horníky v dolech, proces výroby kokainu z koky (nikoliv však podrobný) či využití koky v medicíně.

Kokain, hašiš či marihuana jsou v Bolívii ilegální, ale list koky (pouze jedna ze základních látek pro výrobu kokainu) je žvýkán denně mezi mnoha Bolivijci. Pěstuje se zde po 4000 let. Koka je považována indiány za dar, aby s jeho pomocí mohli vyhánět ďábly ze svých příbytků a pozemků. Někde je list koky i směnným prostředkem nebo slouží jako perfektní dárek lidem na vesnicích především na Altiplanu. List samotný roste na keřích v nadmořské výšce od 300 metrů do 2000 metrů. Sklízet se může až čtyřikrát ročně. V Yungas nedaleko La Pazu se pěstuje koka legálně. Naopak oblast Chapare je známá jako nelegální oblast pro pěstování koky.

Obyčejně se list koky prodává s legíou, alkaloidem obyčejně vyrobeným z vápence, brambor a popele quinoi. Listy koky se vždy žvýkají s páleným vápnem, aby dostaly pravou chuť a byly účinné. Po samotném žvýkání listů koky žádné účinky nevypozorujeme. Koku užívají především indiáni. Bolivijci evropského původu považují žvýkání koky za zhnusující „indiánský“ zvyk a odmítají její užívání. Indiáni normálně žvýkají 30-35 listů koky najednou. Pro začátečníka to je přehnané a nedosažitelné číslo, a proto se mu doporučuje začít žvýkat s méně listy. Koka stimuluje centrální nervový systém a potlačuje chutě. Zahání únavu a hlad, koncentruje energii a pozornost, pomáhá člověku lépe se vypořádat s vysokou nadmořskou výškou či s nemocemi, prostě dělá z člověka robota.

Vraťme se ale k té stinnější stránce koky. Roku 1862 němečtí chemikové dostali od rakouské vědecké expedice z Peru listy koky. Izolovali alkaloid (s významným zastoupením dusíku), který pojmenovali kokain. Do roku 1880 byl kokain vyzkoušen jako lék proti závislosti na opiu a alkoholismu. Podle mladého Freuda kokain báječně stimuloval celý organismus. Samotná výroba kokainu je tak jednoduchá jako pečení chleba. Listy koky se vloží do plastikového sudu s roztokem vody a trochou kyseliny sírové, aby se na několik dní nechal naložený. Potom se přidávají další chemikálie a směs se míchá až do doby, než se barva kapaliny přemění na mléčně-bílou. Začne se srážet, zanecháváním drobounkých slonovinově zbarvených granulí. Tento kokainový základ je poté převážen do Kolumbie, kde je rafinován do známého bílého prášku. Náklady na výrobu 1 kilogramu kokainu jsou prý 5000 dolarů přičemž výnosy dosahují částky až desetkrát vyšší. V současné době je kokain vyspělými státy považován za obrovský problém. Může způsobit závislost, strádání i smrt, ale faktem je, že kokain je ekonomickým pohonem pro mnohé regiony a pro mnohé je i dar ekonomického přežití, tak jako pro jiné to je obrovský zdroj zisku. Pro ty domorodce, kteří koku pěstují, to je jen obchod. Jsou chudí a nemohou své rodiny jinak uživit.

Kokain má ale také legální použití. Například v patentovaných lécích, které byly využívány na sennou rýmu, zánět vedlejších dutin nosních a jako posilující prostředek. Dnes se používá v nemocnicích na celém světě jako lokální anestetikum. Jiné legální použití má ve sladkých nápojích. Nejslavnější nápoj na světě v sobě už nemá kokain, ale z listu koky něco obsahuje. Listy koky jsou na lodích dopravovány z Peru a Bolívie do USA, kde je extrahován kokain na lékařské použití. Z toho, co zbude se stává ochucující přísada, která jde do Coca-Coly, nápoje známého v prakticky každé zemi na světě.

Eradikce koky nejenom zde, ale především v Peru či Kolumbii je velkým problémem. Kromě eradikce je kladen důraz na alternativní rozvoj kam směřuje většina prostředků. Ustupuje se od přímé finanční podpory, kdy po inkasování US$2500 za každý hektar eradiktované koky farmáři prostě vysadili koku na jiném místě a peníze jim zůstaly v kapse. Důraz se proto klade na postavení mostů a cest k těmto farmám, na instalování elektřiny, postavení školy, nemocnice aj. Místo koky je farmářům doporučováno pěstovat takové plodiny jako je ananas, černý pepř či banány. Zní to pěkně, ale opravdu jenom na papíře. Obecně je alternativní rozvoj považován za prasklou bublinu z důvodu fundamentálních problémů jako je korupce, špatná infrastruktura, saturované domácí trhy a nedostatečný přístup na zahraniční trhy.

Také jsme v Muzeu Koky objevili pěknou malou postavičku bůžka hojnosti - Ekeka. Ekeko znamená v aymarštině „skřítek“. Ten nemá v katolickém kalendáři rovnocennou náhradu. Byl to malý, zavalitý, zlomyslný a na jedno oko špatně vidící bůžek s velkou hranatou hlavou. Někdy má na hlavě kónickou čepici a v náruči nese všechno to, co pro Aymary představovalo bohatství. Pytle plné obilí a brambor, koku, nádobí, domácí zvířata a někdy i miniatury přepychového jednopatrového domku i s kusem políčka. Ekeko byl lstivý a mazaný. Když si člověk myslel, že užuž má jeho přízeň, tak ji ztratil. Přece jenom ale existoval trik, jak podplatit Ekekovu vrtkavou náklonnost - jednou do roka si na trhu koupit jeho pitvornou figurku. A dodnes jich je na ulicích vidět opravdu hodně.

K původu Ekeka se také vztahuje jedna pěkná legenda. V této legendě byl Isidro Chokehuanca a jeho láska separováni po dostavbě velké zdi. Tato zeď měla sloužit jako ochrana centra města La Paz před nespokojenými a vykořisťovanými indiány, vedenými Tupacem Katarim. Zeď oba milence oddělila a Isidro se své milé rozhodl pomáhat tím, že jí pod zdí podával trochu jídla jako kukuřici, rýži, mouku a maso. Vše důkladně schoval a zašil dovnitř loutky. Dodnes se v La Pazu slaví Feria de Alasitas, při které se prodávají malé miniatury Ekeka, každého 24. ledna. Svátek má svůj původ už u Inků, kteří ho ale slavili 21. září.

O svátku jsou obchody plné malých Ekeků. Lidé je kupují a obvěšují malými vyrobenými miniaturami všeho, čeho by chtěli další rok dosáhnout a získat. Původně měl svátek sloužit jako prosba obyvatel za hojnou úrodu, ale dnes se prosba rozšířila i na další radosti. Konkrétně se jedná o potřeby pro domácnost, košíky kokových listů, letenky, peněženky, truhličky plné malinkých napodobenin amerických dolarů, loterijní lístky, čokoládu, dvanáctiposchoďové domy aj. A maličký bůžek měl vše zajistit.

Po hodině a půl jsme se přestěhovali o dveře dál a z telefonické a faxové ústředny Entel zavolali do Limy, abychom odložili odlet. Bylo načase, vždyť zítra jsme měli odlétat z Limy! Naštěstí jsme se do kanceláře společnosti Intej dovolali. Úředník nám sdělil, že by to neměl být problém, ale že mu musíme odfaxovat kopie letenek a ve zkratce popsat, co žádáme. Během 15 minut již byly faxy poslané a i za telefon jsme zaplatili US$6. Řekli jsme si, že chvíli počkáme a poté se podíváme na mejly, kam měla přijít zpráva z Inteje o tom, jak naše žádost byla vyřízena.

Pomalu jsme si procházeli obchůdky a vyhlíželi zboží k nákupu. Nikde v Bolívii jsme neviděli jakýkoliv supermarket (s výjimkou Sucre), jakých je na celém světě spousta. Jídlo i spotřební věci jsou prodávány mnoha jednotlivci, kteří v tom hledají zdroj obživy. Zboží donesou zákazníkovi vlastně až pod nos. A díky obrovské konkurenci jsou ceny nízké. Supermarket by se asi neuchytil. Ani bych si tam ty Bolivijce vlastně nedokázal představit. Neodolal jsem a koupil si volné kalhoty a košili za US$4,5. Cenu jsem skutečně dost srazil. Chudák prodavačka. Poté jsem obešel další obchody a vyhlédl si několik věcí pro pozdější nákup. Vždyť zítra odjíždíme z Bolívie, kterou jsme si tak oblíbili, a to by v tom byl čert, abych si něco neodvezl.

Zašli jsme na internet. Zprávu z Inteje jsme ještě nedostali, i když již uběhla celá hodina. Napadlo mě jim napsat zprávu a poslat ji po internetu. Zadal jsem slovo Intej do internetového vyhledávače. Povedlo se. Zjistil jsem cílovou adresu a poslal urgentní žádost o odepsání, jak se věci s námi mají. Z Inteje mi pochvíli přišla pozitivní odpověď. Datum odletu posunut na 11. března 2000. Po příjezdu do Limy ale musíme zaplatit poplatek US$35. Hurá! Povedlo se!

Konečně jsme mohli vyrazit do vězení. Bylo asi 13⁰⁰. Cestou jsme se naobědvali. Došli jsme na náměstí San Pedro a hlavní bránou pozorovali nádvoří vězení. První dojem byl příšerný. Vězni byli na dvorku. Často nalepeni na mříži a volající na nás a všechny okolo. Ptali se koho chceme zavolat, že pro něj skočí. Nebyl jsem si jist, zda chci túru skutečně podniknout. Nakonec mě Luba přesvědčil, abych tam šel s ním. Batohy jsme dali dozorčím pod stůl, odevzdali pasy a doptali se na průvodce jménem Fredy. Je to Američan, nějaký čas žijící v New Yorku a který se do vězení dostal za přechovávání a obchodování s drogami. Ze 7 let si odkroutil 2 roky, pokud si dobře pamatuji. Ke svému živobytí i živobytí vězeňské mafie si přivydělává průvodcovstvím. Je dobrý, a proto ho každý turista doporučuje jiným a jeho sláva roste a roste. Fredy měl silný newyorský akcent a jen špatně jsem mu rozuměl. Zaplatili jsme mu každý US$6 a vyrazili jsme. Další bolivián jsme zaplatili jinému individuu za ochranu či co. Na prohlídku se k nám připojili ještě čtyři Izraelci. Vězni si nás kupodivu moc nevšímali. Asi byli na zvědavé pohledy turistů zvyklí. Občas jsme se ale setkali s hrubým násilnickým pohledem. Až mě přejel mráz po zádech. Procházeli jsme těsně vedle nich. Stačilo jen, aby na nás skočil nějaký maniak a bylo by po nás.

Průvodce nás nejprve zavedl ke svému bossovi a vysvětlil nám, že tuto práci (rozuměj provádění turistů) mu umožnil pouze on. Tak ten to tu všechno vede. Bossova místnost byla opravdu luxus. Dostali jsme se do ní po žebříku z jiné místnosti, kde spal jeho bodyguard. Pohodlné postele, knížky, hračky, obrazy a nechybělo ani video. Pěkný to život. Šéf si nás moc nevšímal. Ležel na posteli a pozoroval televizi. Nám, poctivým občanům, věnoval jen občasné pohledy. Rozloučili jsme se a vrátili se na verandu.

Průvodce pokračoval v přibližování života ve vězení. Na otázku zda i on má ochránce (prý tu ale nic takového není) se jen usmál a rychle přesměroval rozhovor jinam. Mluvil i o silné zkorumpovatelnosti strážců. Odsouzenci často v případě odsouzení nemají kam dát své děti, a tak si je s sebou berou do vězení. Děti se tu pak normálně pohybují a zdá se, že jim vězeňské prostředí vůbec nevadí. Původně byla věznice postavena pro 300 vězňů, ale nyní tu přebývá na 1200 mužů a jejich rodin. Příšerné podmínky. Hrozně to tu smrdí. Ve vězení se prý platí za vše, dokonce i za ubytování. Je tu i škola, nemocnice a prý i kostel. Nechybí ani kadeřnictví, pekárna, restaurace či obuvnictví. Internet tu je samozřejmostí. Aby si vězni něco mohli koupit, musí si na to vydělat. Podpora je malá. Proto dělají různé práce. Nejenom, že tu uklízejí areál, ale dělají i kožené či jiné výrobky, které poté prodávají stánkařům ven z vesnice. Výrobky jsou velice levné. Takže i zde vládne peněžní ekonomika. Dá se tu prý koupit opravdu vše. Od luxusních západních cigaret až po kokain. Viděli jsme i malinké náměstí, kde se prý každou noc odehrává souboj muže proti muži s kudlou v ruce. Vyhrává ten, kdo prvního bodne nebo pořeže. Sice se tu neumírá, ale je to krvavé. Informace průvodce bereme s rezervou. Po 15 minutách jsme se rozloučili a túra byla ukončena. Ani nám, ani batohům se naštěstí nic nestalo.

Pokračovali jsme na Institut, kde jsem si plánoval zkopírovat články z posledních Bolivian Timesů. Z ulice Mexico jsme se téměř neznatelně napojili na Avenidu Aniceto Arce a během půl hodiny jsme byli na místě. Pak jsme navštívili knihkupectví Los Amigos del Libro, směnárnu a Hotel Torino. Po zaplacení lístků na autobus do Puna na zítřek ráno jsem spěchal do hotelu pro šeky a odtud do směnárny. Ta však již zavřela a spolu s ní i banky. Bylo to o fous, tak o 5 minut. Byl jsem dost naštvaný, protože jsem neměl dost peněz na dárky. Doufal jsem jen, že alespoň Luba bude mít něco nazbyt. Za zbývající peníze jsem si dokoupil příruční tašku za US$5, další košili a jedno pončo. Za pončo jsem dal US$9. Všude jsem tvrdě sjednával. Přikoupil jsem si dva malé skřítky duende jako ozdobu kolem krku. Báječný dárek. Tím jsem ale skončil. Nekoupil jsem si ani vyhlédnutou tašku přes rameno, ani bundu a především ani zásobu filmů, jež jsou v Peru jednou tak dražší. Po hodince jsem byl zpět v hotelu a netrpělivě čekal na Lubu. Ten se ale na hodiny a hodiny ztratil. Hrozné, když ho člověk potřebuje, tak je fuč. Dnes zakončujeme náš pobyt v Bolívii, v překrásné zemi se spoustou přírodních krás. Jako jedna z nejchudších zemí Jižní Ameriky je Bolívie i nejlevnější, a proto mně bylo skutečně líto, že se Luba neobjevoval. Koupil jsem si tedy z hladu alespoň večeři a dvě hamburguesy. Luba se nakonec vrátil pozdě v noci, také bez peněz.

FIESTA

10.2.2000 (čtvrtek)

Dnes tedy jedeme celý den do Cuzca, onoho slavného hlavního města Inků. Čeká nás prý scénická cesta. Rychle jsme se dobalili a zaplatili za ubytování v našem hotelu Residencial Imperium. V 7⁰⁰ jsme již byli na terminálu. Tam jsme dali zavazadla do rukou naší autobusové společnosti a vydali se sehnat něco k snídani. Za dva měsíce zde jsem se ale stále nepoučil. Do 9⁰⁰ tu člověk nic pořádného nesežene. Vše je zavřené a pouze tu a tam se objeví nějaký pouliční prodavač. Nakonec jsem si před terminálem koupil dvě salteñi. V 8¹⁰ jsme již seděli v autobuse na Puno. Tentokráte jsme již nejeli oklikou přes Copacabanu, ale přímo přes Desaguadero. Konečně. Silnice, po které jsme jeli, byla nová, asfaltová, a tak cesta nám ubíhala rychle.

Hned za La Pazem je vesnička Lacha, kde byl původně založen La Paz a kde je možno vidět nádherný koloniální kostel, vůbec první v regionu. V Desaguaderu a okolí jsme prošli několika kontrolami až jsme se dostali k vlastnímu imigračnímu oddělení na hranicích. Jsou to již tři dny, co jsme vlastně v Bolívii nelegálně. Daných 30 dnů nám vypršelo 7. února a hrozila nám tedy pokuta. Již dříve jsme si zjistili, že činí 10 boliviánů na osobu na den. Nevím, co se stalo či jak jsme na úředníka zapůsobili, ale kupodivu nás nechal jít. Na peruánskou stranu vstupujeme dříve než jsme přijeli. Přetáčíme si hodinky o hodinu zpět. Na peruánské straně jsme vyplnili vstupní formulář do Peru. Za své poslední boliviány jsem si koupil čokolády. Bylo půl dvanácté.

Nasedli jsme do autobusu a pozorovali okolí. Podél cesty se střídalo pole za polem s quinoí, ječmenem, bramborami či fazolemi. 80 kilometrů za hranicí je město Juli, jedno z nejstarších a nejdůležitějších měst na pobřeží Titicacy. Po třech hodinách jsme dosáhli Puna. Autobus pokračoval na Cuzco až v 18⁰⁰. Vydali jsme se směnit šeky. Potřebovali jsme koupit peruánské soli. Banky však otevírají až v 16⁰⁰, a tak jsme se zašli naobědvat. Po obědě jsme se procházeli ulicemi plnými pouličních stánků a na mě padla pesimistická nálada. Škoda, že jsem neměl peníze na nákup svých diafilmů v Bolívii! Nejenom, že se zde v Peru nedají absolutně sehnat, ale když už na nějaký náhodou v nějakém fotolabu natrefím, tak je dvakrát dražší. Do poslední chvíle jsem doufal, že v Punu budou ceny nižší z důvodu blízkosti do Bolívie, ale to jsem se přepočítal.

Od rána se tu koná fiesta, a tak jsme se i my kochali nádhernými kostýmy místních tanečníků. Oblast Puna je vůbec známá pro svou pestrost tradičních tanců. Má se zato, že jich je na 300 rozdílných druhů. V Andách jsou odjakživa hudba, tanec, zpěv a rituál velice propojeny. Hudba, taneční skupiny a kostýmy jsou důležitou součástí každodenního andského života. Od vesnice k vesnici, od komunity ke komunitě, hudba, barvy a kostýmy se liší. Cit pro tanec a hudbu je každému indiánu dán od Boha. Několik posvátných zobrazení Panen bylo neseno na nosítkách následovaných tanečníky, tanečnicemi i muzikanty v nádherných úborech. Celý průvod byl obklopen zástupy lidí. Všichni se smáli a byli veselí. Opravdu, nebýt velice pěkných, barevných a zajímavých fiest, nemělo by Puno turistům co nabídnout. Mezi nejkrásnější fiesty Puna patří fiesta z počátku listopadu, která během jednoho týdne oslavuje legendární narození Manco Capaca z jezera Titicaca.

Luba se mi opět ztratil a já si zašel na internet. Po hodině jsem zašel do banky směnit šeky. Za US$100 jsem dostal 340 solů. Ve směnárně jsem také směnil poslední bolivijské bankovky v ceně 50 boliviánů za 25 sol. Cestou zpět k autobusové společnosti Cruz del Sur jsem nakoupil zásoby na cestu do Cuzca - 3 banány, 2 litry Spritu, 5 chlebů a oblíbený tvaroh. Na terminálu jsem si pročítal články z Bolivian Timesů a následně se přesunul do autobusu. Luba přišel z internetu jako obyčejně na poslední chvíli, 15 minut před odjezdem. Vyrazili jsme přesně v 18⁰⁰ a kupodivu ne zcela obsazení. Cestou ale nastupovali další a další pasažéři až se autobus zcela zaplnil. V Juliace jsem si koupil praženou kukuřici. Cestou do Cuzca pršelo a pršelo. Pěkná uvítaná. Místo o půlnoci, kdy jsme sem měli přijet, jsme přijeli s dvou a půl hodinovým zpožděním. Přesto byla jízda po asfaltové cestě docela příjemná, a proto jsem se probudil až v Cuzcu v nadmořské výšce 3326 m n.m. Cuzco je oproti Limě relativně malé město s 300 000 obyvateli, ale často je srovnáváno s Kathmandu v Nepálu pro svůj kosmopolitní charakter, rozumnou velikost a scénické umístění.

V Cuzcu, také přezdívaném Římem Jižní Ameriky, čekala na terminálu jedna paní, señora María, a nabídla nám ubytování s tím, že tuto noc nemusíme platit. Jelikož bylo ubytování za US$3, tak jsme nabídku přijali. Nemuseli jsme tak do rána sedět a podřimovat na sedačkách autobusu. Spolu s Američanem z Arizony a Australankou jsme se svezli taxíkem k hostelu Providence na ulici Queshua nedaleko nádraží. Zaplatili jsme dohromady tak US$1 a ubytovali se v jednom společném pokoji. Ubytování sice bylo nedaleko centrálního tržiště, kde se podle průvodce hodně krade, ale my jsme ho vzali po celonoční jízdě s povděkem. Takřka ihned jsme ulehli. Naše señora María nám tím dost pomohla, i když nevíme co z toho měla. Je neuvěřitelně podnikavá. Až později jsme zjistili, co za tím vlastně vězí. Nabízí túry na Machu Picchu. My jsme s Lubou plánovali jít pěšky, ale sháněli jsme informace o dopravě. Dohodli jsme se na čtyřdenní túře přes nadcházející víkend. V sobotu ráno vyrážíme.

CO VÍME O INCKÉ ŘÍŠI

11.2.2000 (pátek)

Po pár hodinách spánku se probouzíme v bývalém hlavním městě Incké říše, která by si pro svoji rozlohu a vnitřní organizaci zasloužila úvodem napsat několik slov. Nezmíním se pouze o sociálních, hospodářských a náboženských poměrech v Incké říši, ale zaměřím se též na porážku Incké říše Španěly, na občasné rebelie inckých vládců a boj za samostatnost v celé Jižní Americe. Incká říše, nazývaná Tahuantinsuyu, představovala obrovské území rozpínající se od hranic s Kolumbií k řece Maule v Chile. Zaujímala téměř 1 000 000 km². V době příchodu Španělů měla říše 12 milionů obyvatel mluvících více než 20 jazyky. Striktně řečeno, jméno „Inka“ odpovídá první královské rodině a 40 000 potomkům, kteří vládli říši. Nicméně po staletí historikové používali toto pojmenování i pro 100 národů Inky poražených.

Přes Andy vedlo 40 000 kilometrů silnic, cest, postavených přes vysoké a nepřístupné andské štíty. Mezi nimi vynikaly dvě vedoucí podél pobřeží a přes andské vrcholky v délce 3600 km. Šířka silnic první kategorie dosahovala neuvěřitelných 4 až 8 metrů. Sám Alexander von Humboldt řekl, že cesty Inků byly nejužitečnější a nejúžasnější prací, kdykoliv lidmi postavenou. Překonávaly i ty nejnepřístupnější úseky v co nejkratší vzdálenosti. Byly vytesané do skály, vedly nad hlubokými stržemi a propastmi, přetínaly pouště i močály, nebylo ničeho, co by je mohlo zastavit. Ve vysokých Andách byly přechody přes řeky zajištěny pomocí mostů z provazů nebo na lanech zavěšených košů uváděných do pohybu lany. Všechna tato strategická místa byla střežená. Incké cesty byly jedním z mnoha dalších divů, které nám kultura zanechala.

Po každých 20-25 kilometrech (polovina dne chůze) byly vztyčeny kamenná tamba (tambos). V tambech byly uloženy obrovské zásoby potravin, oblečení, vojenské výzbroje a zbraní. Zásoby přitom dodávaly a v případě nouze dostávaly nejblíže ležící občiny. Vojáci a všichni, kteří tu cestovali z nařízení úřadů si zde mohli vyměnit nebo upravit stejnokroj. Jelikož neexistovalo kolo, ani rychlý kůň, ani písmo, zprávy ve formě uzlového písma - quipu byly doručovány běžci - chasqui. Byli to synové úředníků, kteří tímto způsobem odváděli své daně čtrnáct dnů měsíčně po dobu až jednoho roku. Chasqui běhali rychlostí 15 až 20 km/hod, což na den představuje 360 až 480 uběhnutých kilometrů. Základny těchto běžců byly od sebe vzdáleny 2,5 kilometru. Zpráva z Quita dorazila do Cuzca (2000 km) za pouhých pět dnů. Do Limy (672 km) došla zpráva do 72 hodin. Systém běžců byl tak účinný, že ho Španělé využívali až do roku 1800. Používání silniční sítě bylo podrobeno velmi přísným kontrolám. Nikdo se jim nesměl vyhnout, jinak mu hrozil trest smrti. Vnější vztahy občin byly zakázány a byly realizovány jen přes státní úředníky. Tím samozřejmě Inkové bránili případným vzpourám.

Inkové sice neuměli psát, ale měli quipu, uzlové písmo, kterým postihli prakticky všechno, slova i čísla. Pomocí nich si vedli přesnou statistiku. Quipu byla v každé vesnici vyráběna v několika exemplářích a posílána i na vyšší místa. Nicméně v současné době Victorie de la Vega objevila, že Inkové dokonce mohli mít i písmo. Někdy se i samotné španělské kroniky zmiňovaly o písmu na hliněných tabulkách, které soudci používali pro určení trestu.

V celé Jižní Americe se těmi nejsofistikovanějšími stali právě Inkové. Během krátké doby si Inkové podrobili obrovské území. Nebyl zde nikdo, kdo by jim konkuroval. Za své doby byla incká armáda nepřemožitelná. Přitom Inkové nevynalezli nové zbraně, pouze je převzali od svých předchůdců. V čem ale vězí jejich válečné úspěchy, když ne ve zbraních? Dnes se zdá, že Inkové vyvinuli silnější obranný systém. Helmy, krunýře, štíty a jiné ochranné pláty dělaly z Inků nezranitelné vojáky. Rozvinuli také nové vojenské a strategické taktiky i metody efektivní kontroly poražených kmenů.

Původní incká pospolitost byla organizována na klanovém principu (ayllu) srovnatelném s klanovou organizací Aztéků. V čele klanové struktury stál sapay inka, původně zřejmě kmenový náčelník volený radou stařešinů, později král a vtělený bůh designovaný svým předchůdcem. Inkova sestra byla jeho jedinou zákonitou manželkou. Syn zrozený z tohoto svazku byl Inkovým nástupcem. Tím se neporušila linie, že jsou přímí potomci Slunce jako jeho rodiče. Hodnost Inky byla dědičná, neplatila však primogenitura a k následnictví si panovník ze svých synů vybíral. Královský incest, jehož zářným příkladem je mýtická dvojice Manco Capac a Mama Ocllo, chránil pokrevní reprodukci dynastie. Polygamie umožňovala panovníkovi navazovat pevná spojenectví s místními náčelníky. Říká se, že Atahualpa, nejslavnější poslední Inka, měl až 5000 konkubín.

Hlavní božstvo Inků bylo sluneční. Poražené kmeny ho musely přijmout a pak si mohly ponechat svá podřadná božstva, mohly provádět své náboženské slavnosti a rituály. Modly těchto podřadných božstev porobených kmenů se posílaly do Cuzca do inckých chrámů. Ve spojení s náboženskou vírou jsem se často doslechl o krutosti Inků. Ale tak to není. Inkové nedávali svým bohům masové lidské oběti ani neprováděli rituální kanibalství jako třeba Aztékové.

Základem každé hospodářské a sociální činnosti byla občina. Občina všechny živila, šatila, obouvala a vyzbrojovala. Bojovala, stavěla i bořila. Žila si vlastním způsobem - tradicemi a zvyklostmi (jen pokud to bylo v souladu se zákony Inků). V Incké říši existovaly různé zemědělské kalendáře, protože říše okupovala rozsáhlá území s různými klimatickými podmínkami. Zavlažovací systémy podporovaly zemědělství tam, kde kultivace již nebyla možná. Terasy měnily strmé svahy hor v úrodná políčka. Na pobřežním Peru Inkové dokonce měnili toky řek. Guano z pobřežních ostrovů bylo používáno jako hnojivo a ptáci, kteří ho produkovali, byli chráněni zákonem. Mezi nejčastěji pěstované plodiny patří brambory, kukuřice, quinoa (horská rýže), fazole, tykve a paprika.

Jejich snaha o vypěstování nových zemědělských kultur se setkala s pozitivní odezvou i v současném světě. U kukuřice a brambor Inkové vynalezli způsob jejich konzervace i dlouhodobého skladování. U kukuřice to nebylo nic složitého, stačilo jen postavit suchá a chladná skladiště. Aby ale byly brambory dlouhodobě i několik let skladovány, musely se nejdříve rozložit na slámu a nechat mnoho nocí ležet v chladu, což nebyl problém, protože se pěstovaly v horách. Když zmrzly, pokryly se hlízy slámou a opatrně a lehce se z nich vymačkávala tekutina. Potom se sušily na slunci. Přibližně během jednoho týdne se brambory přeměnily ve velmi lehké špalíky a daly se tak skladovat až šest let. Podobně u nás se po vinobraní kvalitní víno zmrazuje a zbavuje se tak vody, aby bylo sladší. Brambory mimochodem rostly v Andách přes 8000 let a v samotné Bolívii se kultivovalo přes 800 druhů. Dohromady jich ale Inkové v Andách pěstovali na 2 000! Brambory byly zlaté, červené nebo dokonce i zelené, velké i prťavé, šišaté i kulaté, tvrdé i měkké... Každá byla dobrá na něco jiného.

Občiny se specializovaly podle svých tradic a zvyků. Mimořádně schopní lidé byli z občiny ihned uvolněni a posíláni do Cuzca. Jednalo se hlavně o řemeslníky a klenotníky. Nejkrásnější dívky byly v každé komunitě vybírány podle svých fyzických vlastností a na znamení poslušnosti věnovány Inkovi. Ten je poté dále mohl dávat velmožům odměnou za jejich služby. Bez svolení panovníka se nemohly vdát ani udržovat pohlavní styk. Tyto dívky již svou rodinu nikdy neviděly. Byly odloučeny od normálního života a odváděny do inckých paláců, nazývaných Paláce panen Slunce. Věnovaly se tam předení vlny a tkaní oděvů pro Inku, jeho rod, kněží a vojáky. Také udržovaly posvátný oheň. V palácích byly tak dlouho, dokud si je nevybral nějaký Inka, pokud si je vůbec vybral. Někdy z toho byla i svatba, ale častěji spíše jen nelegitimní děti. Jestliže to byly dívky, nebyl to problém, jestliže se ale jednalo o chlapce, ti sice byli Inky, ale nelegitimními a těch bylo hodně. Aby si získali nějaké postavení, museli mít kontakty, známé, museli být schopní, zruční, silní. Jinak jim bylo nelegitimní postavení nanic.

Inkové byli svrchovanými vládci a poražené národy se staly především zemědělci, puriky. Půda byla obdělávána občinou a byla rozdělena na tři části. První patřila bohu Slunci, druhá Inkovi a třetí členům samotné občiny. Jelikož zde neexistovalo peněžní hospodářství, obce musely odvádět „daně“ formou práce, ke které byly nuceny. Nikdo je k ní ale nenajímal. Lidé pracovali v dolech, stavěli cesty, zemědělské terasy, zavlažovací kanály, chrámy, pevnosti... Naoplátku jim vládci platili oblečením a jídlem. Od pracovní povinnosti byl osvobozen Inka a jeho rodina, vojenští a civilní hodnostáři, kněží a specializovaní řemeslníci.

Suma sumárum, život puriků, obyčejných lidí, byl plně podřízen synům Slunce. Museli jim odvádět 2/3 své zemědělské úrody, nejkrásnější dívky, synové umírali v bojích, při stavbách mostů, cest a chrámů. Prostě Inkové vzali prostému člověku všechno, i právo na lásku. Inkové ovládali pouze jedno umění, umění vládnout nad ostatními ve své říši. Za byť i jen nepatrný prohřešek pikala celá vesnice, která byla například zničena do základů a/nebo přesunuta na úplně jiné místo v rozsáhlé Incké říši. Politika cukru a biče se uplatňovala do nejmenšího detailu.

Legend o příchodu a původu Inků je mnoho. Většina se však shoduje v tom, že Inkové přišli do údolí Cuzca z oblasti Titicaca, to jest z oblasti obývané Aymary a Colly. Proto jsou Inkové považováni za jeden z aymarských kmenů, který byl nucen po rozpadu Tiahuanacké říše odejít. Oldřich Kašpar ve své knize „Ninigo a stvoření světa“ vypráví půvabnou legendu o stvoření lidí a původů Inků: Všichni lidé a zvířata zahynuli za potopy. Její hladina přesahovala vrcholky nejvyšších hor. Zachránil se pouze jeden muž a jedna žena (jaká to podobnost!). Ti se plavili ve vlnkách v malém člunku. Když voda opadla, vítr zanesl jejich loďku k Huanaku. Stvořitel jim poručil, aby tu postavili svůj příbytek. V Tihuanaku pak přivedl Stvořitel na svět první indiánské kmeny. Namaloval je - každý kmen jinak, vdechl jim život a poslal je do různých zemí. V nich pak se lidé začali rozmnožovat a místa jejich původu se pro ně stala posvátná. Ti, kteří se tu narodili jako první, se stali kondoři či jiná zvířata. Každý kmen má své modly - huaky odlišné. Stvořitel žil v Tihuanaku, a proto jsou tam nádherné stavby vzbuzující obdiv. Na nich najdeme vyobrazení oděvů prvních indiánů. Stojí tam mnoho zkamenělých žen a mužů potrestaných za to, že neposlouchali Stvořitele. A někteří ještě tvrdí, že dříve byla tma. Stvořitel nechal rozzářit Slunce, Měsíc a hvězdy a přikázal jim, aby se odebrali na ostrov jezera Titicaca, které leží nedaleko odtud a vstoupili na nebesa. Dále vyprávějí, že když zářící Slunce v podobě člověka vystoupilo výš, zavolalo Inky vedené Manco Capacem a řeklo jim: „Vy a vaši potomci musíte být vládci a pokořit si četné národy. Mne považujte za svého otce a sebe za mé děti.“ S těmito slovy dalo Slunce Manco Capacovi odznaky jeho důstojenství a zbraně. A poté zaujali všichni - Slunce, Měsíc a hvězdy, svá místa na nebi. A Inkové uposlechli. Manco Capac sestoupil se svými třemi bratry a čtyřmi sestrami podle příkazu Stvořitele pod zem a vyšli ven až z jeskyně Pacaray Tambo. Odtud poprvé vyšlo Slunce, když Stvořitel rozdělil den a noc. Proto se Inkové nazývali dětmi Slunce a sluneční kotouč považovali za svého otce. Po celé řadě zvratů se nakonec Manco Capac a jeho sestra a zároveň manželka Mama Ocllo (také Mama Huaco) usadili v údolí Cuzca.

První Inka, zakladatel královské dynastie, Manco Capac (syn Slunce) a jeho žena/sestra Mama Ocllo (dcera Měsíce) odešli na příkaz bohů do údolí Cuzca. Podle legendy zde do země Manco zapíchl zlatý prut. Poprvé nenarazil na skálu a prut zapadl do hluboké ornice. Toto místo se stalo Qosqoem, tedy v kečuánštině „pupkem země“, centrem budoucí říše synů Slunce (Tahuantinsuyu) - největší říše na západní polokouli. To bylo někdy ve 12. století. Evokuje mi to praotce Čecha na Řípu. V údolí Cuzca si Inkové podmanili místní kmen Kečuů, kteří zde žili již mnoho staletí předtím. Vytvořili vládnoucí vrstvu a časem přejali i jeho jazyk. Manco naučil muže obdělávat půdu, pěstovat kukuřici, budovat terasy a zavlažovat pole, zatímco jeho manželka naučila ženy tkát bavlnu a vlnu a zhotovovat oděvy. Jejich děti a následovníci trůnu (říkalo se jim Sapay Inca) byly také považovány přímo za děti boha Slunce.

Problémy nastaly na konci vlády sedmého Inky, kdy Cuzco bylo napadeno indiány Chanky, kmenovou konfederací severně od Cuzca. To se psal rok 1438. Osmý Inka - Virakoča (nezaměňovat s vůdcem Tiahuanacké říše) věřil, že Inkové od boha Slunce nedostali jen příkaz plenit a zotročovat poražené kmeny, ale organizovat je a absorbovat. Proto mají být Inkové vůči poraženým národům benevolentní. Do čela Inků, tehdy relativně nevýznamné skupiny kmenů, se postavil Capac Yupanqui, pozdější devátý (a první historický) Inka nazývaný Pachacutec. Jeho jméno znamená „Proměnitel světa“. Sám vládl v letech 1438 - 1463, se svým synem 1463 - 1471. Pachacutec zvítězil nad Chanky a sjednotil všechny kmeny v údolí Cuzca. Podmanil si nejbližší okolí Cuzca, poté i oblast kolem jezera Titicaca a jižní pobřeží Peru. Založil slavný chrám Qoriqanchu a pro Cuzco stanovil půdorys ve formě pumy. Roku 1461 se obrátil proti největšímu rivalovi Inků - říši Chimor. O dva roky později se mu ve spojení se svým synem podařilo vyvrátit hlavní město Chan Chan a to až po porážce významných spojenců Chimoru na severu a odříznutí zdrojů vody pro zavlažování polí.

Desátý Inka Tupac Yupanqui (1471-1493), nazývaný největším dobyvatelem, a jedenáctý Inka Huayna Capac (1493-1523), rozšířili inckou doménu dále na sever až k dnešnímu Quitu v Ecuadoru, na jihu až do dnešní Argentiny a Chile. Inkové ale nebyli schopni proniknout do amazonských nížin. Tam se mimochodem nikdy žádná civilizace nevytvořila, i když tu v době příchodu Španělů bylo v některých vesnicích až 5 000 obyvatel. Ani v době příchodu Španělů se o amazonských kmenech moc nevědělo. Materiály totiž byly z přírodních materiálů a rychle se v tomto podnebí rozpadly. Ani na jih Jižní Ameriky Inkové nepronikli. Kmeny Picunche a Mapuche úspěšně odrážely jejich výpady. Huayna Capac si mimo jiné vzal za ženu královnu Quita - dobytého území a tam také zůstal. Neví se proč, asi tam byly citové vztahy, možná odtud prováděl stále výboje proti neposlušným kmenům v jižní části dnešní Kolumbie. Tam s ním také žil jeho oblíbený levoboček Atahualpa. Huayna roku 1525 umírá na španělskou nemoc a jeho obrovská říše se rozdělila. Mezi jeho dvěma syny vypuká občanská válka. A do toho přicházejí Španělé. Ale to již předbíhám těm nejbouřlivějším a nejkrutějším událostem, které kdy Jižní Amerika poznala.

Co vedlo Španěle k tomu, aby se pouštěli do tak nebezpečných a neznámých krajin? Kde brali tu odvahu? Příčinou byla vidina obrovského bohatství. Dobití Mexika Hernánem Cortésem a bohatství, které tím Cortés získal, vedlo k dalším dobrodružným expedicím. Jedna z nich se vrátila s pověstí o zlatém království, Birú, někde na jih od Panamy. Proto Francisco Pizarro podnikl v letech 1524 a 1526 výpravy po pacifickém pobřeží Jižní Ameriky. Roku 1528 dosáhl Ría Santa v Peru. Spatřil a uvědomil si bohatství Incké říše a vrátil se do Španělska pro peníze a pro lidi. U královského dvora potvrdil pověsti o zlatém království a na základě toho ve Španělsku získal finance a 200 mužů a právo na vládu nad zeměmi, které získají. Jeho třetí zdrcující výprava začíná roku 1530 v Panamě.

Pizarrovo tažení napříč Peru bylo velmi tvrdé a rychlé. Jeho vojáci byli dobře vyzbrojeni, nicméně jeho největším spojencem byly infekce, které sem přitáhl a vůči nimž indiáni neměli jakoukoliv imunitu. Vraťme se ale o několik let zpět.

Roku 1525 zemřel na neštovice Huayna Capac (panovník Inků). Předtím ale než zemřel, rozdělil zemi na dvě části. Severní s centrem v Quitu dal Atahualpovi a jižní s Cuzcem dalšímu synovi - Huáscarovi. Huáscar měl výhodu, že ho podporovali lidé. Vždyť celý život prožil v hlavním městě říše a všichni ho znali. Naopak Atahualpa byl levoboček, život prožil někde na okrajích říše, ale zato měl na své straně armádu, která dříve bojovala s Huaynou Capacem proti zpupným kmenům na dnešní ekvádorsko-kolumbijské hranici a která tam po jeho smrti zůstala. Atahualpa se stal pouze tím druhým mocným v říši. Oba se chtěli toho druhého zbavit. Následovala občanská válka. Byla krutá a nemilosrdná. Huáscar poslal proti Atahualpovi početnou ale nezkušenou armádu, která de facto zmizela v bitvě u Ambata v Ekvádoru. Podle kronikáře Ciezi, který místo navštívil o dvacet let později, byl původní odhad 26 tisíc mrtvých značně podceněn. Huáscar později pozval Atahualpu na slavnost do Cuzca na počest převezení ostatků Huayny Capaca. Atahualpa ale věděl, že by byl zabit, a tak tam poslal vojsko. Snad okolo 200 000 mužů bojovalo v poslední bitvě u Cuzca. Dvanáctý Inka Huáscar (1523-1532) byl zbaven vlády a usmrcen Atahualpou (1532-1533), který byl sám o rok později Španěly popraven.

Ze sedmi originálních zpráv o dobytí Peru je nejvýznamnější „Pravdivá zpráva o dobytí Peru“ od Francisca de Xereze. Podává poměrně přesný popis Pizarrovy třetí výpravy: Pizarro opustil Panamu 1530, přistál v Tumbes u ekvádorských hranic roku 1531 a 16. května o rok později se již prodíral k Cajamarce. Atahualpa si samozřejmě byl vědom španělského pronikání, ale byl příliš zaměstnán občanskou válkou, než aby věnoval pozornost hrstce cizinců přibližujících se k Cajamarce. Právě v Cajamarce se Atahualpa se svojí početnou armádou ubytoval a připravoval se po zničení Huáscara slavnostně vstoupit do Cuzca. V září 1532 založil první španělské město v Peru: San Miguel de Piura. Na svém pochodu se španělští žoldnéři setkávali se stovkami mrtvol pověšených na stromech a připomínajících, že říše se nachází v občanské válce. Strach ze smrti ale byl překonán vidinou obrovského bohatství, které je prý čekalo v Cuzcu. 15. listopadu 1532 pronikl se 62 jezdci a 102 pěšími do vyklizené Cajamarcy. Atahualpa stanoval se svojí 30 000 armádou u termálních pramenů 6 kilometrů od města. Pizarro se s hrstkou mužů utábořil uprostřed Atahualpovy armády a jejich život zřejmě závisel na rozmaru jejich vládce. Ubytoval se na hlavním náměstí, které bylo větší než kterékoliv ve Španělsku. Přitom měla Cajamarca pouze 2000 obyvatel. Náměstí bylo celé uzavřené a mělo jen dvě brány.

Pizarro se chtěl s Atahualpou setkat ještě ten den, a tak k němu poslal posla, aby mu vyřídil, že Pizarro sem přišel jen kvůli němu. Atahualpa ale přišel až k večeru dalšího dne. 16. listopadu 1532 se v Cajamarce konala osudná schůzka mezi Atahualpem a Pizarrem. Atahualpa byl na náměstí přinesen na nosítkách a spolu s ním přišel i jeho početný šestitisícový neozbrojený doprovod. Kněz Vicente de Valverde přistoupil k nosítkům, aby Atahualpovi podal bibli a řekl, že to je zvěstování jeho Boha a ať se mu podřídí. On jí ale odhodil a řekl, že ví, co Španělé prováděli s indiánským obyvatelstvem cestou k Cajamarce, když se jim nechtělo podvolit. Když to Pizarro vyslechl, oblékl si zbroj a vyrazil pěšky přímo k Atahualpovi. Uchopil ho směle za paži a vzkřikl „Santiago“. Na tento povel Pizarrovi muži zaútočili. Z domů se vyřítilo jezdectvo, z paláce začalo střílet dělostřelectvo a Pizarro byl přímo v jejich středu. Indiány to tak překvapilo, že se nezmohli na odpor. Byly to jatka. Dali se na bezhlavý útěk. Jelikož z náměstí byl pouze jeden výstup, masa vystrašených indiánů probořila kamennou zeď dva metry širokou! Ještě na útěku Španělé pronásledovali indiány a kosili je jednoho po druhém. Stmívalo se, a tak bitva skončila během půl hodiny. Z Pizarrových vojáků nebyl nikdo zabit, zraněn byl pouze jeden kůň. Zato Atahualpovi indiáni padali po stovkách. Nakonec jich po okolí a na náměstí leželo plných 7000! Jen na náměstí jich bylo 2000 mrtvých nepočítaje v to raněné. Conquista Inků započala. Atahualpův bratr, Inka Huáscar, byl v té době již poražen a eskortován k Atahualpovi. Když se ale eskorta dozvěděla, že je Atahualpa v zajetí, zabili jeho bratra.

Zní to neuvěřitelně, že v tak krátké době pouhých 162 Španělů dokázalo rozvrátit celou ohromnou dvanáctimilionovou Inckou říši a srdnatě se postavit proti 30 000 incké armádě fyzicky přítomné jen v okolí Cajamarcy. Je ale nutno si uvědomit, že hlavní roli zde nehrála síla, ale psychologické aspekty, kterými Španělé na indiány působili. Expedice dobrodruhů či spíše hrdlořezů šířily nemoci, strach z koní, cvičených řeznických psů a střelných zbraní. Mimo jiné byli Španělé podle incké legendy vousatí bílí mužové, poslaní velkým Inkou Virakočou, aby potrestali vládce Atahualpu za jeho uchvácení moci. Samotná říše byla zmítána občanskou válkou a Španělé byli většinou vítáni jako osvoboditelé. Incké občiny totiž byly na straně Huáscarově a Atahualpu uctívaly jen z donucení, ze strachu před jeho krutostí. Věděly, že za neposlušnost je schopen srovnat se zemí celou vesnici. Naopak Španělé nabízeli nového Boha a příslib lepší budoucnosti…

Atahualpa, aby se zachránil, když viděl tu obrovskou chuť Španělů po bohatství, nabídl za své propuštění takové bohatství, o kterém se Pizarrovým vojákům ani nezdálo. Jednu místnost plnou zlata a dvě místnosti plné stříbra. Místnost přitom měla rozměry 5 x 7 metrů a výšku 196 centimetrů. Toto obrovské bohatství, jen utvrdilo dobyvatele o tom, že někde v pralesích Amazonie skutečně existuje nějaká Zlatá říše oplývající žlutým kovem a pojmenovali ji Eldorádo.

Pizarro poslal do Cuzca tři své vojáky, aby pokračovali v demontáži Qoriqanchy, Zlatého nádvoří. Cuzco bylo tehdy obrovským zdrojem zlata a stříbra. Když panovník zemřel, nikdo se jeho nashromážděného bohatství nedotkl, bylo posvátné. Proto si každý panovník postavil svůj palác a nashromáždil své zlaté a stříbrné ozdobné předměty. Jeden z křesťanů, který se posléze vrátil do Cajamarcy, povídal, že Cuzco je velké a že má pěkně upravené a vydlážděné ulice. Je tam jeden překrásný dům, Qoriqancha, postavený ve tvaru čtverce. Jedna strana měřila 350 kroků. Celý dům byl přitom obložen zlatem, 700 zlatými destičkami. Každá z nich vážila 2 kilogramy. Měly ale špatnou kvalitu protože na 4,6 gramů připadalo pouze 7 či 8 karátů. Do Cajamarcy se postupně snášelo více a více bohatství. Byly to překrásné umělecké kusy. Zlatá kukuřičná stébla s klasem dokonale podobným kukuřici, zlaté sedátko vážící 88 kilogramů, ovce a pastevci ze zlata v životní velikosti aj. Byla tu i velká kašna s trubkami, z nichž tekla voda do jezírka kolem kašny, v jezírku bylo množství ptáků a lidí nabírajících vodu. Vše ze zlata.

V polovině května se již začalo s tavením zlata a stříbra. Tavení prováděli dobří indiánští zlatníci a slévači. Při přepočtu na zlato dobré kvality bylo slito celkem 6 102 kilogramů zlata a 11 905 kilogramů stříbra, přičemž pětina z toho náležela králi. Pizarro zachránil ty nejskvostnější kousky a poslal je králi do Španělska. Ten z nich však nechal vyrazit mince. Pro jezdce pak nakonec připadlo asi 41 kilogramů zlata a 83,5 kilogramů stříbra. Pěšci měli poloviční odměnu. Skutečná hodnota tohoto bohatství ale byla daleko vyšší. Tavením a sléváním byly zničeny tisíce a tisíce zlatých uměleckých předmětů, jejichž cena je z dnešního pohledu nevypočitatelná. Pokud srovnáme zisky Pizarrových vojáků se zisky minulých výprav, docházíme k tomu, že nikdy předtím nezískali vojáci tolik peněz a tak rychle a relativně bez rizika. V Kolumbově výpravě připadlo na jednoho člena výpravy na měsíc 23 gramů zlata. V letech 1492-1520 získali Španělé v Americe 800 kilogramů zlata. Cortézova zlatá kořist z Mexika roku 1521 byla 541 kilogramů zlata.

Po Atahualpově zajetí vytáhlo proti Pizarrovi vojsko s 230 000 bojovníky. Proto, místo aby Španělé Atahualpu za jeho splněné výkupné propustili, vykonstruovali falešný soud a Atahualpu ke konci srpna 1533 odsoudili k trestu smrti zardoušením (garrotování). Ve Španělsku byl tento způsob smrti používán k popravě zločinců. Odsouzenci byla na krk navléknuta smyčka, na níž byl vzadu připevněn kolík. Jeho otáčením se smyčka utahovala a odsouzenec zemřel pomalu na udušení. Nejprve měl být Inka upálen, ale jelikož přijal křesťanství a vybral si Pizarrovo druhé jméno - Francisco, byl tento třináctý Inka Francisco Atahualpa garrotován.

8. listopadu 1533 Pizarro navštívil Cuzco, srdce inckého impéria, kde byli indiáni spíše nakloněni poraženému Huáscarovi než Atahualpovi. Pizarro tedy jmenoval Manco Capaca II. (polovičního bratra od Huáscara) vládcem Inků. Manco byl ale časem pro jistotu zavřen v Saqsayhuamanské pevnosti, ze které roku 1536 uprchl. Sestavil obrovskou asi stotisícovou armádu a obležel Cuzco. Jen zoufalý útěk a boj pomohl Španělům se zachránit. Manco Capac nakonec utekl do Ollantaytamba a pak do Vitcosu, odkud prováděl občasné výpady. Mezitím došlo k občanské válce mezi Franciscem Pizarrem a Diegem de Almagrem, španělskými dobyvateli. Šlo o boj o kořist, protože Almagrovi lidé přišli pozdě a nedostali svůj podíl z výkupného za Atahualpu a nebyli ani spokojeni s půdou, která jim byla přiznána při dělení země. Manco Capac se postavil na Almagrovu stranu. Almagro ale roku 1538 prohrál a snažil se najít spásu útěkem do Vitcosu. Cestou byl ale v pralese Pizarrovými vojáky dostižen. Ostatních 7 almagrových mužů ale nakonec našlo útočiště ve Vitcosu. Manco se o ně dva roky staral a chránil je. Za to se mu odvděčili tak, že ho 1544 při společné hře bodli do zad a uprchli. Nenašli ale správnou cestu, byli dostiženi a odsouzeni... Pizarro si Diegovou smrtí konečně upevnil moc. Dlouho si svého vítězství ale neužil, o tři roky později byl ve svém paláci v Limě rukama svých vzbouřenců (prý Diegovými syny) zavražděn i on.

Jelikož Incká říše byla většinou andskou říší, založení jejího hlavního města v Andách mělo své opodstatnění. Nicméně Španělé byli mořeplavci a potřebovali přístup k moři. Roku 1535 proto Pizarro založil Limu, jako hlavní město španělské Jižní Ameriky. To byla hlavní základna dalších výprav do celého kontinentu.

Rebelie proti Španělům ale pokračovaly i nadále. Atahualpův synovec Tupac Amaru bojoval proti Španělům a už od jeho narození se do něho vkládaly velké naděje. Nakonec byl ale poražen a na útěku se svojí ženou chycen a uvrhnut do vězení. Roku 1572 mu byla na náměstí v Cuzcu setnuta hlava. Bylo to v době vlády místokrále Francisca de Toleda, který vládl s krutostí dříve nevídanou. Pro své organizační schopnosti byl nazýván peruánským Solónem. Napsal množství zákonů jako je například ustanovení, že každý indián, který uzavře přátelství s indiánskou ženou, která je nevěrná, dostane 100 ran bičem za první prohřešek... Jeho hlavním cílem bylo poražení a vymýcení pohanské víry Inků.

Dalších 200 let bylo relativně mírových, Lima rostla a Cuzco naopak upadalo. Španělé se stali svrchovanými vládci nad životy indiánů. Nemoci stále snižovaly počet indiánů, někdy až o 95 procent. Místo nich sem byli na práce přiváženi černoši. Poté co skončilo počáteční plundrování, byly hlavním zdrojem bohatství doly. Současné demografické studie odhadují, že v Jižní Americe žilo před příchodem Španělů a Portugalců na 50-70 milionů původních obyvatel. O pouhých sto let později jich bylo již jen několik milionů. Samotné doly v Potosí se staly hrobem pro 8 milionů otroků. Vykořisťování indiánů ale vedlo k povstání Tupaca Amaru II. (pravnuka Tupaca Amaru) roku 1780-1781. Povstání ale bylo poraženo a velice krutě potrestáno na stejném náměstí v Cuzcu, na kterém byl umučen i Tupac Amaru. Mnoho Inků bylo vystopováno a mnoho jich bylo odsouzeno. Skupina 90 z nich byla odloučena od domova a poslána do Španělska, kde většinou zemřeli ve vězení.

Tím se ale Španělé problémů nezbavili. Španělsko a Portugalsko vysávali své kolonie, stanovovali jim vysoké daně a stále využívali otrocké práce. Monopol Španělska v obchodu mezi Jižní Amerikou a Evropou znamenal nesmyslné předražování zboží a dodacích lhůt. Všechno zboží procházelo dvěma výsostnými městy, Cádizem a Limou. Pokud chtěl někdo dopravit zboží z Cádizu do La Platy, což je atlantský přístav, musel ho poslat přes Limu a následně v karavaně přes Kordillery. Proto celá cesta trvala neuvěřitelný jeden rok a zdražila zboží na osminásobek své původní hodnoty. Kreolové (potomci Evropanů v Latinské Americe) se dožadovali většího podílu na moci. Mezitím v Anglii proběhla průmyslová revoluce a množství nových výrobků jen čekalo na svoji realizaci. Obyvatelé Latinské Ameriky ale byli chudí a neměli na nákup výrobků potřebné peníze. Proti otrokářství začal sílit mezinárodní tlak. Již od počátku 17. století se začali bouřit afričtí otroci na brazilských plantážích. Následovala řada dalších povstání. Brazílie si získala nezávislost roku 1822 jako království pod vládou portugalského prince. Nezávislá republika byla vyhlášena až roku 1889.

Roku 1796 uzavřeli Španělé a Francouzi spojenectví. Kromě pirátů totiž i Anglie napadala jejich lodě. Nedostatek zboží nutil americké kolonie, aby se postaraly sami o sebe. To byla další z řady příčin snahy amerických obyvatel o nezávislost. Potvrdila to i neúspěšná britská invaze v Buenos Aires 1806. Také napoleonské války zaměstnaly v Evropě mnoho španělských vojáků. Roku 1810 vedl ve Venezuele Francisco Miranda již dva roky válku za nezávislost, nakonec však byl zrazen a uvězněn Španěly. Poté se ale Španělé pokusili upevnit svoji kontrolu v Jižní Americe, hlavně ale ve Venezuele a Argentině, které již vyhlásili nezávislost.

Dva hlavní zdroje hnutí za nezávislost se střetávají v Peru. Na jedné straně stál generál José de San Martín, který přijel ze Španělska již roku 1812, aby se přidal k povstání v Buenos Aires. Následovalo osvobození Argentiny a Paraguaye. Poté skupiny bojovníků pod vedením generála San Martína překročily Andy a osvobodily Chile (1817-18). Na lodích vedených skotským dobrodruhem Lordem Cochraneem se v roce 1820 přepravil na pobřeží Peru a zahnal španělské jednotky do hor.

Na straně druhé postupovaly jednotky Simona Bolívara (1819-1821) a generála Antonia José de Sucre. Roku 1821 osvobodil Bolívar Venezuelu a roku 1822 Kolumbii a Ekvádor. Pak pokračoval na Limu osvobodit Peru - klíčovou pozici španělské vlády v Americe. Ještě předtím došlo roku 1822 k slavnému setkání obou vůdců v Guayquilu. Došlo ale ke konfliktu. Nepolitický San Martín chtěl nastolit silného monarchu, aby se Peru nerozpadla. Naopak Simon Bolívar, se silnými politickými ambicemi, prosazoval konstituční monarchii. Všechny španělsky mluvící země chtěl spojit do jednoho svobodného, bohatého a mocného celku. Nakonec Bolívar vyhrál a skromný San Martín se vrátil zpět do Argentiny. Nicméně oba měli smůlu. Téměř po celé 19. a 20. století byly země zmítány problémy. San Martín ihned po návratu do Argentiny uprchl do francouzského exilu. Simonu Bolívarovi se nepodařilo vytvořit „Gran Colombii“, odtrhl se Ekvádor a rozdělila se Kolumbie a Venezuela. V roce 1824 vyhrál Bolívarův generál Antonio José de Sucre bitvu o Ayacucho a tím získala Peru nezávislost. Bolívie vyhlásila nezávislost o rok později. Tím získala po necelých 15 letech de facto celá Latinská Amerika tolik vytouženou svobodu. Gran Columbie se rozpadla již v letech 1829-30. To už byl Bolívar fyzicky i morálně podlomený a roku 1830 umírá v severní Kolumbii na tuberkulózu.

Další desetiletí znamenala pro nově vzniklé státy chaos a problémy. Jeden převrat byl střídán druhým. Mocichtivým politikům a byrokracii šlo pouze o bohatství a moc. Prostí lidé je nezajímali. Státy mezi sebou válčily o území, utápěly se v dluzích, inflace znehodnocovala tu trošku peněz, co si prostí lidé tvrdou prací vydělali. Život indiánů se osvobozením nezměnil. I po něm indiáni strádali a možná, že i více než pod Inky či Španěly. Do dnešní doby nemají rovnoprávné postavení ve společnosti…

Vraťme se ale do krásného rána dne 11. února 2000. Zatímco já jsem ráno pospával, Luba od Maríe koupil lístky na autobus na 82. kilometr za asi 7 dolarů jeden. Kilometry se zde používají ve spojení s železnicí vedoucí z Cuzca na Machu Picchu a dále. Samo Machu Picchu je na kilometru 102. Kilometry rostou se vzdáleností od Cuzca. Jednoduché. Tím jsme využili její túry pouze k přepravě na začátek incké stezky vedoucí k nejslavnějším inckým ruinám. Náš autobus nás má vyzvednout zítra ráno mezi 6⁰⁰ a 6³⁰. Přes den jsme pak zjistili, že jak vlak tak veřejný autobus stojí 4 dolary. Takže takhle si María přivydělává. Byli jsme si vědomi toho, že cesta vlakem je scéničtější než autobusem, ale také jsme dopředu věděli, že nazpátek pojedeme vlakem. Nic jiného nám ani nezbývá. Z Machu Picchu jezdí jenom vlaky. Stále nevíme, jak to uděláme s Ollantaytambem na 86. kilometru. Je to další pověstná incká památka, kolem které turisté směřující na Machu Picchu musí projíždět. Pravděpodobně ho shlédneme až cestou zpět, protože cesta na Machu Picchu z 82. kilometru prý přes Ollantaytambo nevede.

No ráno jsem k snídani dojedl své zásoby a vyrazil s Lubou do města s dlouhou a bohatou historií. Lze usuzovat, že někdy kolem 1250 se předkové Inků usadili v údolí Cuzca přičemž není zcela jasné, odkud přišli. Město založil nejslavnější z Inků, Pachacutec, v polovině 15. století. Porazil kmen Chanků, který se pokusil ovládnout Cuzco a během dalších 25 let dobyl většinu centrálních And Peru. Byl to velký městský stavitel. Kamenné město postavil poté, co dal se zemí srovnat původní hliněné stavby. Postavil kanály, aby daly městu vodu a čistily ho. Stavěl zemědělské terasy a na západním rohu Plaza de Armas (Náměstí zbraní) postavil svůj palác. Půdorys Cuzca je přirovnáván k posvátnému zvířeti uctívanému pro svou sílu, k pumě. Pevnost Saqsayhuaman je jeho hlavou. V době rozkvětu bylo město rozděleno na čtvrti, které byly obehnány souvislou zdí vysokou několik metrů s nádhernými bránami. Přitom kamenných staveb mělo město desítky. Cuzco hodně válčilo, nevedlo pouze útoky ale i obranu. Svědčí o tom zvětšování okolních zdí. Ulice Cuzca byly širší než uličky tehdejších evropských měst a byly vydlážděny kamennými dlaždicemi. Na jednom z mnoha náměstí zvaném Intipampa (Náměstí Slunce), stál hlavní chrám říše – Qoriqancha (Chrám Slunce), „ze zlata, stříbra a drahokamů“.

Cuzco je nejstarší bez přestávky obydlené místo na kontinentě. Největší slávu prožilo za Inků. V té době mělo 300 000 obyvatel. Do roku 1600 se z něho ale stalo normální provinční koloniální město. Zlato a stříbro zmizelo, incké domy byly nahrazeny novými. Roku 1821, po třech staletích španělské nadvlády, mělo město okolo 40 000 obyvatel. Z původních staveb se dochovalo pouze 20 procent, a to především velkých kamenů, které byly na Španěle příliš těžké, než aby si je odvezli. Dvě velká zemětřesení roku 1650 a 1950 srovnaly se zemí většinu budov, ale incké zdi zůstaly. 1780 vytrhlo město z poklidného života ještě povstání Tupaca Amaru II. Poté byl klid až do roku 1911, kdy bylo objeveno Machu Picchu. Během několika let se Cuzco stalo rájem turistů. Být v Peru a nevidět Machu Picchu je dodnes jako navštívit Egypt bez shlédnutí pyramid.

Dnes má Cuzco opět 300 000 obyvatel. Je také základním výchozím bodem pro ty, kteří chtějí vidět Biosférickou rezervaci Manu. V rezervaci je 925 z 9000 druhů ptáků. Z nedaleké vesničky Tres Cruces je nádherný výhled na amazonské pralesy. Především v květnu, červnu a červenci je východ slunce doprovázen úžasnými vizuálními světelnými efekty. Z Cuzca se také může podnikat mnoho túr za raftingem na divoké Urubambě, horolezectvím, horskou turistikou, jízdou na horských kolech či pozorováním ptáků.Cuzco v sobě ukrývá ty nejkrásnější kostely v celé Latinské Americe. Také vede v jejich počtu a soupeřit s ním může snad jenom Potosí. Jako hlavní město Incké říše mělo Cuzco velké množství chámů. Španělé, aby dokázali svou převahu, chrámy zbořili a na jejich základech postavili vlastní. Umělci se předháněli v jejich vnitřní výzdobě. Co chrám, to skvost… Po ulici Santa Clara jsme prošli kolem kostelu La Merced. Byl samozřejmě zavřený. Tak jako všechny ostatní kostely i tento se otevírá pouze v ranních a poté ve večerních hodinách. Přes den se do nich jinak dostat nedá.

Došli jsme až na Plaza de Armas, Náměstí zbraní. Na místě tohoto náměstí se dříve rozkládalo dvakrát větší incké náměstí Huacaypata. Dnes tu vlaje červeno-bílá peruánská vlajka a duhově zbarvená vlajka Incké říše. Na severovýchodní části náměstí se rozkládá velká Katedrála, která je tvořena třemi kostely. Zde jsme si koupili multivstupní lístek do 14 míst v Cuzcu a jeho okolí a platným 10 dnů. Stál US$5 s uplatněním studentské slevy. Katedrála byla vystavěna ve španělské renesanci roku 1559 a její stavba probíhala takřka sto let. Umístění se váže k místu, kde se Španělům zjevila podle legendy Panna Marie a osvobodila obležené město při posledním povstání indiánů roku 1536 vedených Manco Capacem, bratrem posledního vládnoucího Inky. Katedrála byla zkombinována s dvěma postranními kostely. Nalevo je kostel Jesus María, po pravé straně El Triunfo.

Nejprve jsme prošli kostelem Jesus María s nádherným pozlaceným oltářem. Díval jsem se na tu nádheru spolu s několika dalšími peruánskými turisty. Celá ta nádhera musela na indiány velice působit. Takřka vše zde bylo ze zlata, ze zlata ukradeného indiánům, aby jim Španělé ukázali velikost a nepřemožitelnost svého Boha. Poté jsme vstoupili do hlavní lodi, jež se právě bohužel rekonstruovala. V sakristii několik řezbářů opracovávalo voňavý cedr. Zde jsme prošli nádherným chórem vyřezaným ze dřeva, jedním z nejkrásnějších v Peru. Je vyřezán v komplexním barokním stylu, má vyřezávané obrázky 42 svatých mužů a 38 svatých žen a panen. Sedačky jsou ve dvou úrovních. Ta spodní řada má 24 míst, vrchní 40. Opěrka pro ruce má místo i pro svíčku. Oltář je z ebenu přivezeného ze Španělska. Shlédli jsme také slavné plátno Poslední večeře Páně od Marcose Zapaty. Místní indiánský umělec pojal křesťanskou biblickou událost po svém. Kristus se svými apoštoly pojídá guinejské prase, místo tradičního křesťanského chleba, vína a beránka. Autor si neuvědomil, že vepřové je Židy považováno za nečisté maso, a proto je jeho konzumace nemyslitelná. Na stole nechybí ani papáje či feferonky, tradiční andská jídla. Byly tu i dva krásné oltáře (dřevěný a stříbrný), po jejichž shlédnutí jsme zašli do třetího kostela, El Triunfo, úplně vpravo.

El Triunfo je nejstarším kostelem v Cuzcu, datovaným rokem 1536. El Triunfo je triumfem Španělů nad Inky, triumfem katolické křesťanské víry nad inckým náboženstvím. Stála zde slavná monstrance „Pán zemětřesení“, jež v roce 1650 zachránila město před pokračujícím ničivým zemětřesením. Jeho tvář je černá, očouzená mnoha svíčkami, které jsou již dnes v dostatečné vzdálenosti. Každé velikonoční pondělí se celá událost připomíná vynesením monstrance ven. Událost zemětřesení roku 1650 připomíná obraz na stěně v katedrále. Dřevěný kříž v pozadí je prvním křesťanským křížem na území Incké říše, přineseným Vicentem Valverdem ze Španělska. V podzemní hrobce byly též ostatky nejznámějšího inckého kronikáře Garcilasa de la Vegy přivezené sem Španěli 25. listopadu 1978 ze španělské Cordóby díky králi Juanu Carlosovi I. a královně Sofii. Je nutné si uvědomit, že i tento kronikář, nelegitimní potomek španělského dobyvatele a incké princezny, i když jen poloviční Inka, byl vychován v přísném katolictví a psal pro Španělsko... Proto moc věrohodných informací z té doby prostě není. Narodil se roku 1539. Do svých 21 let žil v Cuzcu, odkud se pak přesouvá do Španělska, kde roku 1616 umírá. Všiml jsem si, že nechodím s Lubou, ale s úplně neznámým turistou, kterého jsem do té doby za Lubu považoval. Pravděpodobně na mě čeká venku, řekl jsem si. Nečekal.

Navštívil jsem kostel La Compañía. Tento jezuitský kostel je postaven na místě, kde původně stával palác Huayny Capaca, posledního vladaře ještě nerozdělené Incké říše. Má neuvěřitelně zdobenou barokní fasádu. Jelikož se Luba stále neobjevoval, vydal jsem se shlédnout nedaleké incké zdi, občas stále patrné v úzkých uličkách Cuzca. První byla na ulici Loreta nedaleko Náměstí zbraní a druhá tvořila součást Muzea de Arte Religioso. Zeď byla součástí paláce šestého Inky Inca Rocy. Později to byl arcibiskupský palác. Na severovýchodní zdi objektu pár kamenů formovalo tělo pumy. Zde byl pověstný dvanáctihranný kámen Hatunrumiyoc. Právě dvanácti či vícehranný kámen můžeme považovat za jeden z inckých divů. Byl zabudován v mnoha inckých palácích. Tyto kameny, jak se ukázalo, dokážou lépe čelit otřesům půdy, jež zde jsou na denním pořádku. Na Machu Picchu se sice můžeme setkat s kamennými bloky o 30 hranách, ale to jsou rohové kameny, a proto se počítají ve třech dimenzích.

Poté jsem se vracel k náměstí a dělal jsem zpětnou fotku této ulice Hatunrumiyoc s inckou zdí a se dvěma dobově oblečenými dívkami, které se mi nabídly pózovat. Ačkoliv odmítám platit někomu za obyčejnou fotku, teď jsem jim jeden sol přece jenom dal. A tu se objevil Luba s jednou peruánskou turistkou z Limy. Spolu jsme zašli do Muzea náboženského umění. Opět tak jako v katedrále, ani zde se nemohlo fotografovat, ať s bleskem či bez blesku. To samozřejmě s Lubou ani nehnulo. Je nepoučitelný. Má to v povaze, že si nic nenechá diktovat. Fotku udělal, byl přistižen, a tak ho vykázali z muzea. I s Peruánkou. Rychle jsem doprohlédl muzeum sám. Většinou se jednalo o náboženské obrazy. Byla tu i postel a menší podlouhlá zasedací místnost.

Bylo půl dvanácté. Většina památek přes poledne dočasně zavřela. Naše možnosti se zmenšily. Všichni tři jsme tak vyrazili na pověstnou Qoriqanchu, Zlaté nádvoří. Inkové ročně vytěžili 575 tun stříbra a 172 tun zlata. Všechno zlato a stříbro přitom používali na ozdoby, hodnotu pro ně mělo pouze estetickou. A právě v Qoriqanche bylo uloženo nesmírné bohatství. Tvrdili to Inkové, mluvili o tom i Španělé. Byla tu i místnost s modely rostlin, zvířat, ptáků a také hromádky země byly ze zlata. Jelikož se jedná o nejdůležitější inckou památku, tak jsme si pronajali průvodce za 3 dolary. Ten nás pak plnou hodinu a půl prováděl inckými základy dnes již dominikánského kláštera Santo Domingo. Qoricancha byla Španěli rozebrána. Jedná se o soukromý majetek, a tak jsme museli zaplatit vstup. Pro studenty zde překvapivě platí sleva.

Qoriqancha prý v překladu znamená „Třpytící se zlato“ a nikoliv „Zlaté nádvoří“, jak se často prezentuje. Také jsme se poučili, že již není více nesprávného názvu města Cuzco, ale že se již používá název Qosqo, který používali Inkové. Qoriqancha byla nejdůležitějším z 350 svatých míst celé říše. Celá byla obložena pláty zlata. Každý ze 700 plátů vážil dva kilogramy. Byla postavena z monolitních, podivuhodně opracovaných kamenů. Na základových zdech můžeme vidět nejpreciznější opracování kamene v celé Incké říši. Qoriqancha byla centrem Cuzca, tak jako Cuzco bylo axis mundi (pupkem světa) celé Incké říše. Sem také vedly všechny cesty Incké říše.

Po porážce Cuzca byla Qoriqancha dána Juanu Pizarrovi. Ten ale nebyl schopen si jí dlouho užívat, protože roku 1536 umírá v bitvě u Saqsayhuamanu. Podle jeho vůle byla Qoriqancha předána řádu dominikánů, kteří jí drží dodnes. Až později jsem zjistil, že hlídacími psi Boha se nazvali sami dominikáni. U vchodu jsme si nejprve prohlédli fotografie rekonstrukce kláštera poničeného zemětřesením. Zemětřesení mimochodem Cuzco potkávají každých 300 let: 1350, 1650, 1850, 1950, 1986. Je to prostě město zemětřesení. Nabiti vědomostmi o historii a původní podobě chrámu jsme vešli na nádvoří, obehnané podloubím a několika významnými chrámy. Uprostřed náměstí se nachází něco, co bych nazval ceremoniální studnou. Ve své době byla pokryta 55 kilogramy plátů ryzího zlata a uschovávala v sobě chichu, kvašený alkoholický nápoj pro náboženské obřady. I samotný bůh Slunce sem chodil pít. První chrám, který jsme v tomto komplexu navštívili, byl Chrám duhy. Tento chrám byl pokryt pláty zlata a stříbra, na kterých byla nakreslena duha v sedmi přírodních barvách. Dnes je to symbol samotného Cuzca a vůbec původní Incké říše. Obětní místnost sloužila k obětování lam bohu Slunce. Další chrám byl zasvěcen hromu a blesku, které zemědělcům předpovídaly déšť.

Nejdůležitějším chrámem zde byl Chrám Slunce. Hlavní oltář byl hustě obložen deskami ze zlata. Na oltáři stála silná zlatá deska představující slunce. Její rozměry byly tak obrovské, že zaujímala téměř celé průčelí chrámu. Po jejích obou stranách stály zlaté trůny, podpírané zlatými podstavci, a na nich seděla mumifikovaná těla zesnulých králů. Všechny dveře byly z tepaného zlata a na jejich vnější straně se podél horního okraje táhla zlatá bordura široká více než osmdesát centimetrů! Zdi byly pokryty pláty zlata. Byl to nejdůležitější chrám v Incké říši, který byl zároveň nejposvátnějším místem, kde se konala největší slavnost Inků - Svátek Slunce (Inti Raymi).

Na celý svátek se lidé připravovali tři dny postěním. Jedli pouze malou nevařenou bílou kukuřici a pili vodu. Kukuřice byla nejdůležitější obilninou Inků. Ve městě se nezapalovaly ohně a muži nespali se ženou. Před východem boha Slunce onoho slavného dne vyšlo procesí včele s Inkou a jeho příbuznými na hlavní náměstí Huacaypata (dnešní Plaza de Armas), kde čekali na východ Slunce. V tomto dni, 24. června (původně 21. června), dosahovalo Slunce na své eliptické dráze vrcholu, a tak noc byla nejdelší (zimní slunovrat). Lidé se báli, že Slunce nevyjde, a proto se k němu modlili. Byli bosí, poklekli a s otevřenou náručí a polibky směrem ke Slunci ho vítali. Ostatní vládci dělali podobnou ceremonii, ale na jiném náměstí. Poté Inka vstal a uchopil dva velké zlaté kalichy s posvátným pitím od panen Slunce, přičemž pravý vylil do zlaté mísy, odkud nápoj kanálem odtékal k Chrámu Slunce. Slunce z něho cestou symbolicky „upíjelo“. Druhý kalich v levé ruce byl okoštován samotným Inkou a pak nabídnut ostatním Inkům. Jiná číše byla následně předána ostatním vladařům a celý průvod se vydal k Chrámu Slunce.

Do chrámu přitom vstoupili pouze Inkové, vladaři čekali na náměstí před chrámem. Zde se klanělo zobrazení Slunce a opět se pilo. Číše putovaly rukama knězů až se dostaly k ostatním vládcům a ti zato vzdali Slunci hold předáním svých darů. Jednalo se o stříbrné a zlaté předměty imitující přírodu: ovce, aligátoři, hadi, lišky, jaguáři, lvi, mnoho druhů ptáků aj. Následně se průvod vrátil na svá původní náměstí, kde obětoval lamy. Podle vnitřností první obětované lamy se předpověděla budoucnost. Pomocí zlaté vyleštěné konkávní polokoule zapálili oheň. Jednalo se o první oheň zrozený z prvních paprsků „udobřeného“ Slunce. Oheň byl následně odnesen do Chrámu Slunce a Chrámu panen Slunce. Inka si sedl na obrovský zlatý trůn za velký zlatý stůl a jal se hodovat. Postupně se přidávalo více a více ostatních Inků, generálů, vládců a hodovalo se poprvé po třech dnech půstu. Po devíti dnech hodování a pití se všichni rozešli do svých domovů. Byla to velkolepá slavnost nemající obdoby a která se dodnes každoročně připomíná v pevnosti Saqsayhuaman.

Ke komplexu také přiléhá modlitebna manželky Slunce, matky Luny. Tento Chrám Luny byl uvnitř vykládán stříbrem. Po obou stranách stříbrného disku - personifikace matky Luny - spočívaly na stříbrných ložích mumie zesnulých manželek panovníků. Byla tu také modlitebna nejvyššího velekněze. Její stěny, strop i podlaha byly vykládané zlatem a římsa byla vroubena širokou stuhou pošitou tyrkysy a smaragdy. Poněkud skromněji byly zlatem vyzdobeny ještě tři specializované modlitebny. Nejzachovalejším chrámem tu je Chrám Hvězd. Za Inků byly hvězdy považovány za dcery Slunce a Luny. Venuše jako nejjasnější hvězda chránila svého otce, boha Slunce. Tak jako zdi i okno bylo dekorováno zlatem a drahými kameny. Účel chrámu hvězd se nezná. Jelikož ale v době zimního slunovratu se Venuše objevuje uprostřed okna, tak chrám mohl sloužit jako astronomická observatoř.

Sakristie patří do epochy Španělů. Dominikánští mniši se tu připravovali na různé mše. V místnosti koloniálního umění byla série 12 obrazů zobrazujících jakousi kastraci dítěte. Hledal jsem tu obrazy dominicanusů, slavných hlídacích psů Boha. Obrazů zde byla spousta, ale psi jsem neviděl. Tím naše prohlídka skončila. Investovaných peněz do průvodce jsme ani v nejmenším nelitovali. Byly tu sice informační tabule, jež ve zkratce každé místo popisovaly, ale průvodce nám sdělil spoustu zajímavých informací navíc. Po tom všem mi připadá neuvěřitelné, že Inkové, kteří ovládli všechny taje keramiky, nepřišli na obyčejné střešní tašky. Střechy měli pokryté obyčejnou slámou!

Ve 13⁰⁰ jsme prohlídku ukončili a spěchali do dolní části zahrady do Muzea. Zespodu jsme měli pěkný výhled na celý chrám, u kterého se nachází dům krvežíznivého Pizarra. V muzeu se nám opět nabídl průvodce. Toto muzeum je už ale součástí státem vlastněných památek, a tak odměna průvodce byla dobrovolná. Průvodkyně tím pádem mluvila pouze španělsky. I texty vysvětlující exponáty či různé souvislosti byly ve španělštině. Přesto jsem tu objevil řadu zajímavých exponátů a informací. V muzeu byly archeologické vykopávky, textilie, hrnčířské výrobky, model Qoriqanchy dnes a za Inků, historické souvislosti, legendy a mnohé jiné. Týkalo se pouze Inků, jejich doby a toho, co po nich dnes zůstalo. Je odtud též výstup do zahrady, kde Inkové měli fontánu, pěstovali kukuřici či obilí a chovali lamy.

Před třetí jsme vyšli k Mercadu Central na oběd. Chvíli jsme bloudili, než jsme objevili přijatelnou cenovou úroveň. Chuť tomu ale také odpovídala. Naše peruánská přítelkyně bydlí u Limy a pokud pojedeme okolo, máme se u ní stavit. Také plánuje Machu Picchu, ale nepůjde pěšky. Sveze se až na místo vlakem. Dali jsme si sraz na Machu Picchu v úterý a rozloučili se.

V 16⁰⁰ jsme se vrátili do hotelu, uložili přebytečné věci a vyrazili na černý trh. Ten se rozkládal na Mercadě Central na Avenue del Ejercito. Je to ulička se spousty primitivních stánků postavených podél železnice, kterou překlenuje spousta železných a betonových mostů. Všude páchne hniloba a výkaly. Ani děti si tu nehrají, a to je už opravdu co říci. Nicméně sežene se tu vše. I diapozitivní filmy. Zde se ale musíte ptát po slidech, anglickém pojmenování diapozitivního filmu, jinak nikdo nepochopí co chcete. Cena pozitivního filmu zde je téměř o dva dolary nižší než se dá sehnat normálně ve městě. Přesto to je něco přes 6 dolarů. Negativní film stojí dva dolary. Dále jsme dokoupili sušenky, chleby, rybičky, tabulku čokolády, sirky a pár vitacitů. Následně jsme se s Lubou rozdělili a já se vracel k hotelu. Cestou jsem neodolal nabídce ofritovaného těsta politého medem. Bylo dobré ale bylo ho málo. V hotelu jsem se poté začal balit na zítřejší několikadenní túru na Machu Picchu, nejslavnější inckou památku v celé Jižní Americe.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt