XIV. MACHU PICCHU A JINÉ INCKÉ RUINY (12.2. – 18.2.)

(CAMINO DEL INCA – MACHU PICCHU – SAQSAYHUAMAN – PISAQ – OLLANTAYTAMBO)

Ráno jsme dali přebytečné věci do úschovy a zaplatili ubytování. V půl sedmé minibus konečně přijel. Hodili jsme naše batohy na poslední sedačky a zasedli mezi turisty. Ještě půl hodiny jsme po Cuzcu vyzvedávali turisty a po 7⁰⁰ konečně vyrazili. Jeli jsme přes Chinchero až do Urubamby, kde nás vyhodili u jedné restaurace na snídani. Ceny byly samozřejmě patřičně vysoké. Spolu s několika dalšími šetřiči jsme s Lubou odolali a zůstali v autobuse. Od rána totiž stále lilo a lilo. Abych se zbavil všech drobných, koupil jsem si sušenky a čokoládu jako výrazný zdroj energie. Po asi 45 minutách jsme pokračovali na Ollantaytambo, kam nás stále vedla asfaltová cesta. Přemýšlíme o señoře Maríi. Naštvala nás. Nejenom, že jsme zaplatili za dopravu více než jsme mohli, zdrželi se na jídlo v předražené restauraci, ale zastavili jsme i na trhu v Ollantaytambu na 68. kilometru železnice. A to nám María tvrdila, že přes Ollantaytambo nepojedeme. Neomylně jsem ale poznal terasovitá políčka, jež se jako obří schody zakusovaly do strmého kopce. Tyto ruiny si prohlédneme alespoň cestou zpět. Luba si na trhu koupil choclo con queso - vařenou kukuřici se zrny velkými jako špička palce, servírovanou s jemným bílým sýrem. To bylo Lubovou pochoutkou kdekoliv v Jižní Americe.

Za Ollantaytambem jsme pokračovali po blátivé kamenné neupravené cestě. První hodina jízdy mně připomínala kopcovitou podjizerskou krajinu. Kopce posléze vystřídaly strmé zelené hory, jež spolu s kaktusy krajinu úplně změnily. Cesta byla horší a horší. Často jsme museli zastavit a couvat, abychom nechali předjet protijedoucí auta. Jeli jsme podél železnice a rozbouřené řeky jménem Urubamba, která je pokládána za jeden z pramenů Amazonky. Jedním z pramenů Amazonky jsou mimochodem i jezera položená vysoko v peruánských Andách. Ačkoliv k Pacifiku mají pouhých 150 kilometrů, své vody posílají raději do Atlantiku přes 5000 kilometrů vzdáleného.

Pomalu přestávalo pršet. Dojeli jsme až za vesničku Chilca, jež je na 77. kilometru železnice. Zastavili jsme na kopci před mostem na 82. kilometru ve výšce přes 2700 m n.m. Dlouho jsme neotáleli a během několika minut vyrazili. Bylo 11⁰⁰, když jsme překročili nedaleký most přes řeku Urubamba směrem na Machu Picchu. Po těchto horských stezkách před 500 lety uháněl oddíl Martína de Loyoly, když pronásledoval vzbouřence Tupaca Amaru a ničil na své cestě ochranné oddíly indiánských vojáků. Inku oddíl dostihl v pralese, právě v údolí řeky Urubamby. Po celých těch 40 let příměří a dvojvládí Inků a Španělů (od porážky Atahualpy) byla říše řízena z neznámého místa nedaleko Cuzca. Všichni věděli, že šlo o údolí Urubamby. Názvy místa jsou různé: Pitco, Vilcabamba, Viejo, Vitcos či Viticos. To ale nemění nic na skutečnosti, že místo je pro svůj věhlas jako „útočiště posledních Inků“ snad ještě tajuplnější a záhadnější než známé Machu Picchu. K tomu se ale ještě vrátím.

Mlha a mrholení všemu dodávali mystický ráz. Krajina byla spíše otevřená, občas schovaná pod hustými mohutnými keři. Následovat cestu nebylo složité. Od počátku byla celá cesta na Machu Picchu označena nejenom cedulemi a šipkami, ale také spousty žlutých, modrých a zelených pláštěnek turistů. Není absolutně možné sejít z cesty. Inckou stezku prý ročně zdolává 30 000 turistů ze všech koutů světa. A to tu jsme v deštivé sezóně, kdy zde má být turistů nejmíň. Období sucha a chladnějšího počasí je od května do září. Deště připadají na období od listopadu do března, vyšší teploty, mračna komárů a neustálé deště omezují schůdnost incké stezky na minimum. Minimální teplota dosahuje 10 stupňů a maximální 27 stupňů v roce. Hrozím se představy, že bych měl jít na Machu Picchu v období sucha, jak to dělá většina turistů.

Přesto jsme byli nadšeni. Do žil se nám vlila spousta energie a nebylo nikoho, kdo by nám v rychlosti konkuroval. Všichni turisté, nosiči i místní se nám ztráceli za zády. Tím ale rozhodně nechci nikoho očerňovat. Místní nemají proč pospíchat a nosiči jsou opravdu příšerně obtěžkáni. Ve vytrvalosti bychom s nimi určitě neuspěli. Nosiči jsou kapitolou opravdu sami o sobě. Nejde o to, že táhnou zavazadla, jež jsou větší či spíše ještě těžší než jsou oni sami, ale nepochopím, jak si vystačí se starými děravými kalhotami, tričkem a svetrem. Na nohou mají často pouze sandály. Přesto jdou pevným krokem a žádná únava na nich není znát. Zatímco turisté si jdou pomalým krokem a s výletním batůžkem na zádech, nosič musí ráno sbalit stany a ostatní zařízení, vše hodit na záda a pospíchat dopředu, aby měli turisté svoje jídlo v poledne včas připravené. Poté je předhánějí podruhé, aby rozbalili stan a připravili jídlo na večer. Doslechl jsem se, že před rokem dokonce jeden nosič zemřel na totální vyčerpání... Rozhodně nejsou nosiči placeni podle toho, kolik by měli skutečně spravedlivě dostat. Cestovky jim za služby proplácejí minimální částku. Vždyť si nemohou koupit ani pořádné boty. Když je předháním, stydím se a cítím se jako civilizovaný snob. Naše poměrně drahé trekingové vybavení se mi zdá hloupé a příliš pohodlné. Ale o tom je tržní ekonomika a pohodlnost dnešního civilizovaného světa.

Pokračovali jsme podél levého břehu Urubamby až ke kilometru 85 či 86, kde nás zastavil výběrčí. Lístek, který umožňoval vstup na inckou stezku a na Machu Picchu stál plných US$17! Pro studenty ale už jenom US$8. Opět jsme tedy zkusili trik s naší studentskou kartou. Pokladník, znalý své práce, první na co se podíval, bylo datum platnosti. Upozornil nás, slušně, že se jedná o prošlou kartu a že na nás sleva neplatí. Začal jsem mu tedy, samozřejmě že také slušně, vysvětlovat, že karta se vydává pouze na rok, a i když nám vypršela na konci minulého roku, tak jsme stále studenty, protože školní rok ještě neskončil. Dodnes nechápu jak jsem to se svou ubohou znalostí španělštiny dal dohromady, ale důležité je, že se úředník chytl. Možná už chtěl mít ode mne pokoj, ale to se již nedozvím. Prostě nám nakonec prodal obě vstupenky jako studentům a my jsme urychleně pokračovali, aby si to náhodou nerozmyslel.

Poté jsme se po prudkém ale krátkém stoupání a delší rovince napojili na tu pravou běžně používanou cestu vedoucí od kilometru 88 – tedy od Cusichacy. Odtud také bylo vidět hluboko pod námi Llactapata ruiny, „Město na svahu hory“. Ani tyto ruiny prý Španělé neobjevili. Jsou vcelku zachovalé, pouze tu a tam jsou zdi narušeny tím, jak se tam před mnoha lety zachytilo semínko keře či stromu a započalo klíčit. Dnes již jsou ruiny od vegetace osvobozeny. Celý areál je sestaven pouze z opracovaných kamenů obklopených zelenou nízkou trávou. Spokojili jsme se s pohledem se shora a pokračovali podél řeky Cusichaca až k Huayllabambě ve výšce okolo 2750 m n.m. Poslední dobou se stále více a více setkáváme se zvláštními jmény jako Ollantaytambo, Llactapata ruiny, Huayllabambo aj., které nemají nic společného ani s angličtinou ani se španělštinou. Jména mnoha míst jsou totiž kečuánská pojmenovaná Hiramem Binghamem, který vedl expedici, jež (znovu)objevila Machu Picchu.

Vesnice Huayllabamba leží v údolí mezi řekami Llulluckou a Cusichacou. Za Huayllabambou začíná cesta prudčeji stoupat skrz subtropickou vegetaci. Tu a tam poprchávalo. Vrcholky špičatých zelených hor se skrývaly v mracích. Nadprůměrná vlhkost vzduchu byla příčinou toho, že stromy a keře byly obaleny lišejníky a různými epifyty. Objevoval jsem i množství rododendronů, překrásné begónie a hlavně orchideje, kterých zde můžeme nalézt na 90 druhů. Vědou je dnes zatím popsaných 20 000 druhů. Na mnoha místech byla incká kamenná stezka pobořená či zmizela úplně. To zde byla vystřídána blátem a kalužemi vody, jež cestu znepříjemňovaly, ztěžovaly a zpomalovaly. Po menším stoupání nás cedule upozornila, že za námi se nachází ruiny Paucarcancha. Opět jsme se spokojili se vzdáleným pohledem a pokračovali závěrečnou etapou, asi 30 minut k tábořišti zvanému Tři Bílé Kameny. Na místě jsme byli jako první. Bylo 15⁴⁵.

Stanovací plochy bylo vidět již při stoupání podél řeky Cusichaca. Travnatá rovinka se tu hledá těžce. Nicméně, je tu voda. Asi o dalších 5 minut chůzí dál po cestě se nachází ideální travnatá horizontální terasa, přímo ideální pro stanování. Není tam ale voda - je lépe si ji nabrat předem. Do 18⁰⁰ se kemp zaplnil turisty. Byl by odtud překrásný výhled do údolí a na okolní hory, nebýt všudypřítomných mraků a stoupající mlhy z údolí. Uvařili jsme si polévku, připravili se ke spánku a batohy dali mezi sebe, abychom si je lépe chránili před nezvanými zloději. Usnuli jsme po setmění, ihned, jakmile se naše hlavy dotkly podložky. Byli jsme příšerně unaveni. Přes noc mírně pršelo. Zima nebyla, ale problémy nám dělalo neustálé sesouvání do dolní části stanu.

ČAROKRÁSNÝ KOLIBŘÍK

13.2.2000 (neděle)

V noci i ráno nás vzbudili neohleduplní a hluční Brazilci stanující vedle nás. Uvařili jsme si k snídani polévku, sbalili mokrý stan a v 7¹⁵ vyrazili jako jedni z prvních zdolávat první horské sedlo ve výšce přes 4000 metrů. Pomalu jsme výšlapem nahoru doháněli ty, kteří si přivstali. Bylo vidět, že někteří jedinci mají velké problémy s aklimatizací. Po příjezdu do Limy na pacifickém pobřeží z ní vyrazili přímo do Cuzca a na Machu Picchu do míst nad 3000 m n.m. Proto rozhodně doporučuji podniknout okliku přes celou jihovýchodní část Peru, přes místa, která by mimochodem neměla být opomenuta. Z Limy pomalu stoupat do Arequipy, následně k jezeru Titicaca a nakonec skončit v Cuzcu.

Stoupání do sedla nebralo konce. Subtropická vegetace se přeměnila v lesy, které vystřídala puna. Sice nepršelo, ale byla mlha. Jen občas se mraky rozestoupily a objevilo se sluníčko. Občas jsme také spatřili celé údolí pod námi jako na dlani. Stoupání bylo obtížnější a strmější. Dokonce jsme šli po mnoha inckých schodech. V 8³⁰ jsme došli k první plošině, jež byla vlastně údolím hluboko pod sedlem, naším cílem. Byly zde toalety a dívka z nedaleké vesničky zde unaveným a mlsným turistům prodávala listy z koky, limonády a sušenky. Po menší přestávce jsme opět stoupali nahoru a po pravé straně zeleného údolí spatřili Campamento Llullupampa. Kolem nás jsme viděli vysokohorskou punu, zelenou trávu a holé skalní stěny. Opět stoupáme nahoru a já zastavuji každých 10 metrů. Neskutečné! Zadýchávám se a nohy vypovídají službu. Tělo se podlamuje pod vahou batohu. V 10⁰⁰ jsme stanuli na prvním a nejvyšším sedle, známém Warmiwañusca, neboli Mrtvá žena (4198m!!!). Luba byl první, já se doplahočil jako druhý. Před námi sem dorazila jedna dívka z Anglie s malým batůžkem na zádech. Také obdivuhodný výkon.

Byla nám tu zima a mlha bránila ve výhledu, a tak po 30 minutách jsme již sestupovali opačnou stranou dolu, do údolí řeky Pacamayo. Tam jsme objevili další kemp. Hustá vegetace mechem porostlých stromů se ztratila už od těch 8³⁰. Ani zde v údolí mezí prvním a druhým sedlem jsme neprocházeli deštným pralesem. Po chvíli jsme opět stoupali nahoru. Tu jsem si všiml zvláštních duhových barev na větvičce keře. Byl to překrásný malý kolibřík. Konečně jsem si mohl toho opěvovaného ptáčka prohlédnout. A z blízka! Slavný americký ornitolog J. J. Audubon nazval kolibříky „třpytícími se úlomky duhy“ a francouzský zoolog G. L. L. Buffon „létajícími drahokamy“. Oba věděli proč. Neuvěřitelná pestrost barev, které se mění při pohybu není dána barevnými pigmenty v perech, ale lomem a odrazem světla v průhledných buňkách pera. Kolibříci mají v peří jen černé barvivo eumelanin a hnědý phaeomelanin. Pod elektronovým mikroskopem se ukázalo, že široké ploché paprsky per jsou pokryty jemnými průsvitnými lístečky, v kterých dochází k rozložení světla na barvy jako v duze. Podobně můžeme tuto interferenci světla vidět i na mýdlových bublinách. Světlo se navíc odráží od vrstvy tmavých pigmentů. Z těchto důvodů se barva kolibříka mění s úhlem pod kterým je otočen k dopadajícímu světlu. Tato morfologie pera způsobuje, že kolibříci při pohybu skutečně září jako otáčející se drahokam.

Jako jediní ptáci dovedou létat dozadu, do stran a vznášet se po libovolně dlouhou dobu pomocí víření křídel na jednom místě. To mu umožňuje velká pohyblivost ramenního kloubu, mohutné létací prsní svalstvo a obrovská frekvence pohybu křídla. Pohyb křídel je tak rychlý, že ho okem nemůžeme postřehnout. Ve srovnání s vrabcem, který udělá 13 úderů za sekundu jich kolibřík za sekundu udělá 80 až 200. To je také příčinou mlžného zápoje kolem jeho křídel a bzučivého zvuku. Takovou frekvencí se ze živočichů může pochlubit jen hmyz. Bzučivý zvuk dal těmto duhovým ptáčkům název: humming bird – bzučící pták. Původ českého pojmenování mi je záhadný. Křídly opisují složité křivky podobné osmičkám či elipsám o různém úhlu. Za mírného letu dosahují rychlosti 90 km/hod. Můžou ale vyvinout rychlost i 150 km/hod, a tak se mohou vyrovnat nejrychlejším a mnohem větším letcům - rorýsům. Vzhledem ke své malé velikosti spotřebovává kolibřík obrovské množství energie. Energii spotřebovává rychleji než jakékoliv jiné zvíře, a proto potřebuje pít nektar každých 12 minut. Ze všech obratlovců spotřebovávají na gram váhy nejvíce kyslíku. Za letu kolibřík spotřebovává 68 cm³ kyslíku na hodinu na gram hmotnosti. Proto má velký povrch plic a velké srdce. Za letu dosahuje tlukot srdce až 1200 tepů za minutu. V Andách se kolibříci nacházejí už pod sněžnou čarou. Obyčejná teplota kolibříka je 41 stupňů, ale pokud je zima tak upadá do strnulého stavu a teplota se může snížit až na 14 stupňů. Při poklesu teploty se zpomaluje i dechová frekvence a může přestat dýchat i na 5 minut. Tlukot srdce se sníží na 36 za minutu. Normální frekvence je 273 vdechů za minutu. Je úžasné porovnávat teorii s tím, co člověk vidí. Zdá se mu to vše tak nepravděpodobné… Kolibřík se nás nebál ani když jsme se k němu přiblížili na jeden metr. V jemném mlžném dešti roztahoval křídla i ocas a pečlivě si zobákem rovnal pera. Je vidět, že jemný déšť má rád. Pozoruhodné jsou u kolibříků i velikostní rozdíly. Kolibřík velký dosahuje se zobákem 22 cm (přes 20 g). Naopak kolibřík čmeláčí skutečně není větší než čmelák (5 cm, 2 g). Těšil jsem se tu především na kolibříka podivuhodného, jehož dvě brka jsou delší než tělo a na konci nich má něco jako list. Měl se prý vyskytovat právě zde v údolí řeky Urubamby, ale asi ho není možné spatřit za každým rohem...

V polovině stoupání jsme narazili na ruiny Runcuracay ve výšce 3860 metrů. Byly malé ale pohádkové. Původně to bylo tambo, s místností pro pocestné a stájí pro jejich zvířata. Mlha, která se nás od této chvíle držela jako klíště, nám nedovolila vychutnat všechny krásy nejenom ruin ale i okolní přírody. Pohled na údolí musel být překrásný. Posléze jsme opět stoupali až na další plošinu pod vrcholem. Tam jsme po levé straně spatřili lagunu a dokonce slyšeli i žabí skřehotání. O něco výše po pravé straně byla další laguna a po ní konečně druhé sedlo Runcuracay ve výšce 3998 m n.m. To bylo 12³⁰ hodin.

Kvůli špatnému počasí jsme neviděli Cordilleru Vilcabambu, a proto jsme po 15 minutách odpočinku sestupovali dále do údolí. Po pravé straně za sebou necháváme lagunu Yanacocha a cesta se mění z hlinité cestičky na úzkou kamenitou stezku. To je začátek skutečné incké stezky. Vegetace se začíná zřetelněji měnit s tím, jak jsme překročili kontinentální rozvodí do Amazonie. Posléze objevujeme odbočku se schody vedoucími k ruinám Sayacmarca. Rozhodli jsme se je i přes neustávající mrholení prozkoumat. Ruiny byly doposud největší a nejpůsobivější ze všech ruin, jež jsme cestou viděli. Název je přiléhavý - Vesnice na strmém svahu nebo Tajné místo. Ruina se rozkládaly na skalnatém hřebeni se strategickou pozicí a přehledem nad dvěma údolími. Je tam jen jediný přístup - po schodech širokých maximálně jeden metr. Zatímco po levé straně je vypouklá skála, která ztěžuje vyšším lidem vystoupit nahoru, po pravé straně je hluboká strž se skálami dole. Byl tu i kanál přivádějící žlabem vodu po hřebeni hory až do ruin. Žádná voda však netekla. Byla tu spousta místností a chodeb. Obejít je všechny by zabralo příliš času, a tak jsem je obešel jen zevrubně. Za ruinami zpívali překrásní ptáčkové poletující po keřích a stromech zcela pokrytých mechem a řasami. Opravdový horský mlžný prales.

Během půl hodiny jsme se vrátili opět k cestě a pokračovali dolu, kde již sestup nebyl tak prudký. Náhle jsme se ocitli v deštném pralese. Na skále nad námi jsme objevili další ruiny. Vylezli jsme zadem nahoru a zjistili, že jsou obydlené. Na Lubovu otázku, proč bydlí v těchto inckých staveních nám mladý muž odpověděl: „Protože jsme Inkové!“ Pokývnuli jsme hlavou, usmáli se a pokračovali dál. Přešli jsme několik říček a procházeli pod klenbou mlžného pralesa. Stromy keře a veškerá zeleň kolem nás byla doslova nacucána vodou. Vlhkost zde zcela jistě dosahovala 100 procent. V nížině se objevil další kemp. Bylo 14³⁰, a jelikož byl tento kemp většinou zalit vodou a připomínal spíše močál, rozhodli jsme se pokračovat dál a přespat na nejbližším vhodném místě. Za neustálé mlhy jsme procházeli po velice zachovalé incké stezce. Začínáme stoupat nahoru. Je to příšerné. Inkové snad cestu po rovině neznali. Neustále se stoupá po inckých schodech nahoru, aby se zase klesalo dolů. Cestou nahoru lapáme po dechu, cestou dolů si musíme dávat velký pozor, abychom si nezlámali všechny kosti. Proto také vzdálenost 33 kilometrů zdoláváme za tři dny. Incká stezka je skutečnou ukázkou umění inckých inženýrů. Překonává prudké stoupání, hluboké srázy či horské bystřiny. Prošli jsme pod osmimetrovým inckým tunelem, který Inkové pouze rozšířili a pokračovali v mírném stoupání až na třetí sedlo ve výšce 3700 metrů.

Cestou nebyl ani kousíček země pro rozbalení stanu. Až v sedle nás cedule upozornila, že tu je stanový kemp. Nikdo zde nebyl. Vylezli jsme o kus výše nad cestu a postavili stan. Já jsem poté skočil pro vodu, kterou jsem slyšel zurčit hluboko v údolí pod námi. Abych se k ní dostal, musel jsem pokračovat cestou, kterou jsme sem přišli. Sestoupil jsem po mnoha schodech a objevil další komplex ruin. Voda ruinami protékala mnoha kanály a převýšení zdolávala mnoha kaskádami. Nabral jsem dvě flašky a pomalu stoupal po schodech zpět ke stanu. Každých deset schodů jsem se musel zastavit, protože jsem již opravdu nemohl. Na sedle jsem potkal naše dva známé peruánské turisty. Ti ale pokračovali dále do údolí, kde je další kemp. My s Lubou zde zůstáváme a doufáme, že ráno se mlha alespoň trošičku rozestoupí a nám se naskytne pohled o něco dál než jen 10 metrů.

Vítr se pomalu ustálil a nechal mraky klesnout do údolí. Po dnech strávených v mlze a zeleni se nám naskytl překvapující a úžasný pohled na zasněžené vrcholky nedalekých hor. To jsme nečekali. Oba jsme vyfotili pár snímků a Luba se vydal na nedaleký výběžek sedla. Všimli jsme si, že na homolovitý výběžek vede cesta. Musel být odtamtud pěkný výhled směrem, který nám tato homole zastiňovala. Já jsem se dal do vaření kaše. Nedomyslel jsem ale veškeré souvislosti a přidal do ní polovinu koupené hořké tabulkové čokolády. To jsem ale neměl. Kaše pak od ní byla tak hořká, že jsme ji nemohli vůbec jíst. Měla příšernou chuť. Bez cukru, který nechal Luba v Cuzcu se dala jíst jenom s odporem. Přislazovali jsme si ji vším možným. Banány, sušenkami, instantním kakaem. Ale bylo to na nic. Nakonec jsem ji přenechal Lubovi a ten si ji nechal na ráno. Kolem 18³⁰ začali přicházet další batůžkáři, naši známí z Brazílie, Chile, Anglie, USA a kdoví odkud ještě. Po večeři jsem se vydal podívat na vrchol nad námi. Poslední sluneční paprsky ozařovaly bílé vrcholky hor. Výhled byl ještě úžasnější. Zavolal jsem rychle Lubu. Ten se nenechal dvakrát prosit a začal tu pobíhat bos, v šortkách a krátkém tričku jako blázen. Jakoby mu promrzlá půda a studený vzduch vůbec nevadil. Ze západu slunce nic moc nebylo, a tak jsme opět zalezli do stanu a ulehli. Bylo 20⁰⁰.

OBJEVENÍ MACHU PICCHU

14.2.2000 (pondělí)

Ráno bylo stejně úžasné. Mraky již nebyly ani v údolích, a tak jsme viděli celá panoramata jako na dlani spolu s ruinami pod námi, údolím řeky Urubamby a okolními horami. Pokochali jsme se, sbalili stan vysušený od sluníčka a v 8⁰⁰ vyrazili dále. Po několika schodech jsme narazili na ruiny Phuyupatamarca - Město v mracích, které jsme viděli se shora. Toto místo mělo pravděpodobně nějakou rituální úlohu; soustava obdélníkových kádí po levé straně, ze kterých jsem včera nabíral vodu, jsou lázně. Jsou rozestavěny ve svahu jedna za druhou a voda do nich byla přiváděna z pramene nahoře. Nejvyšší lázeň patřila nejvyšším Inkům a čím níže se sestupovalo, tak v použité vodě se koupala nižší aristokracie.

Cesta teď byla plná inckých schodů, odpovídajících množstvím těm vedoucích na první sedlo. Tam jich prý bylo 2000! Opět jsme prošli inckým tunelem a horským mlžným lesem jsme se dostali až k rozcestí u jednoho železného sloupu elektrického vedení. Zase nevkusná připomínka civilizace. Zde vyrytá šipka na hliněné zemi ukazovala, že máme jít tou spodní cestou, cik-cak se svažující k několika budovám dole. My jsme se ale vydali dále po incké stezce směřující k několika terasám s ruinami viditelnými celou dobu sestupu na protějším svahu. Byl odtud nádherný výhled, sluníčko svítilo a konečně nám nebyla zima. Po několika minutách jsme došli až k terasám. Okraje archeologického naleziště byly zachvácené okolním přebujelým pralesem a incké zdi se ztrácely v zeleném porostu. Vystoupali jsme po schodech nahoru a poobědvali. Měli jsme úchvatný výhled.

Poté jsme po schodech sešli k dolní části ruin a jakoby se vraceli k těm několika budovám, kde jsou zároveň i místa pro kempování. Místo se jmenuje Huyñay Huayna - Navždy mladý. Za ním, po pravé straně, když se dívám dolů, jsou další zemědělské terasy s ruinami a dole při řece ještě jedny. Ty jsme ale nechali za sebou a pokračovali k Machu Picchu. Prošli jsme kontrolním stanovištěm, kde jsme dostali razítko a pokračovali na Machu Picchu. Bylo 11⁰⁰. Incká stezka zde byla místy velice úzká a svahy strmé. Viděli jsme pod námi řeku Urubambu, kolem níž občas projel vlak. Zprvu jsme pomaloučku klesali, abychom začali opět stoupat. Místy dost prudce, což vedlo Inky k výstavbě inckých schodů. Cesta od třetího sedla až sem vedla bujnou zelení. Prošli jsme kolem několika mála inckých staveb až jsme dorazili na Intipunku, Sluneční bránu. To bylo po poledni. Naskytl se nám neuvěřitelný a naprosto nečekaný pohled na celé Machu Picchu ležící před námi jako na dlani.

Podle průvodce toto bylo poslední místo, kde se dalo kempovat. Nicméně žádné místo pro stany jsme neviděli a později i od strážců a údržbářů jsem se dozvěděl, že kempovat tu je již zakázáno. Buď jsme se mohli vrátit hodinu do Huyñay Huayna nebo kempovat v Puente Ruinas pod Machu Picchu. Rozhodli jsme se pro druhou možnost, ale to jsem musel čekat ještě tři hodiny na Lubu, který šel mezitím obhlédnout možnosti přestanování cestou k Machu Picchu. Já jsem si mezitím sedl, dal si jídlo a pozoroval ruch turistů na Machu Picchu.

Machu Picchu leží na odlehlém místě na úzkém horském hřebenu 625 metrů nad řekou Urubamba v celkové nadmořské výšce 2430 metrů. Místo objevil roku 1911 Hiram Bingham (1875-1956), který stál včele peruánské expedice univerzity v Yale. Bingham nebyl profesionální archeolog, ale vzdělaný politik a zkušený horolezec. O svém objevu napsal knihu „Ztracené město Inků“. Už ale dlouho před ním tato místa navštívili jiní objevitelé. Na svých expedicích 1911-1912 a 1914-1915 znovuobjevil ztracená místa Inků - Machu Picchu a například i Vitcos, které považoval za Vilcabambu, poslední útočiště Manco Capaca. Dnes je možno podniknout i k těmto posledně jmenovaným ruinám dlouhé pochody po strmých inckých stezkách přebujelou džunglí. Jen málokdo se tam odváží. Ruiny se nachází mnohem hlouběji v džungli než Machu Picchu. Například Vilcabambu navštívilo během posledního století pouze asi 150 archeologů a vědců. Turisté se mohou expedic účastnit, pokud se budou finančně podílet na nákladech a budou pomáhat při vykopávkách (tzv. archeo-turismus). Nicméně doprava se tam nezdá složitá. Nejprve je nutno pokračovat vlakem z Cuzca až za Machu Picchu, do Chaullay. Zde je nutno odchytit nákladní vůz směřující na vesničku Yupanca a Huancacalle. Odtud již je záležitost pouhých několika dnů shlédnout slavné ruiny Vitcos (palác posledních čtyř Inků 1536-72) a Yurac Rumi. Pokud budeme náklaďákem pokračovat až k Espíritu Pampa, můžeme navštívit Vilcabambu.

Naši známí souputníci přišli kolem 14⁰⁰, pojedli a na žádost strážce, který hlídal místo, abychom tu nekempovali, pokračovali dále na Machu Picchu a Puente Ruinas. V 15⁰⁰ se Luba vrátil, a tak jsme se k Puente Ruinas vydali i my. Už na Intipunku začalo poprchávat, údolí se zaplnilo mraky a během půl hodiny se rozpršelo. Během 40 minut jsme urychleně sešli k ruinám Machu Picchu. Cestou jsme viděli dvě menší zříceniny. Od ruin stál autobus dolů US$4,50, a tak jsme raději do hlubokého údolí hopsali po mokrých kamenech, tak jak to dělali za dávných časů Inkové a dnes jejich potomci. Předháněli nás pouze kluci, kteří závodili s autobusy. Na každé křižovatce volali a zdravili svůj autobus a dole na ně od pobavených turistů čekala odměna. Za mostem jsme poté objevili po pravé straně kemp. No, byla to louka a u ní chatka majitelů. Dost stále pršelo, a tak jsme se vážně rozhodovali mezi tímto a nějakým hostelem v Aquas Calientes jen o pár kilometrů dál. Vzhledem k tomu, že jsme tu potkali skupinku Američanů, jež tu stanovali před námi a nechali si u majitelů bez problémů i své batohy, tak jsme se rozhodli, že zůstaneme. V mžiku jsme postavili stan a zalezli dovnitř. Bylo půl páté. Já jsem dopisoval deník a začal připravovat jídlo. Polévka s rýží nám nestačila, a tak jsem se rozhodl uvařit ještě jednu a udělat tak zásoby na zítřek. Po setmění jsme v 19³⁰ ulehli a spali až do rána. Přes noc chvílemi pršelo a řeka se stala ještě divočejší. Hladina mohla stoupnout a hrozila zaplavením louky, kde jsme spali. Nám bylo ale vše úplně jedno. Spali jsme jako zabití.

ZTRACENÉ MĚSTO INKŮ

15.2.2000 (úterý)

Vstali jsme v 5⁴⁵. Bylo sice zataženo, ale nepršelo a dal se tušit pěkný den. Sbalili jsme si věci do batohu, ten uložili v domku majitele a stan nechali stát na louce. V 6⁴⁵ jsme s potřebnými kamerami, filmy, jídlem, repelentem a pláštěnkou vyrazili nahoru. Nebyl jsem sice nahoře první, autobusy tam již jezdily na šestou hodinu, kdy se otevírá, ale rozhodně jsem byl první z těch, kteří ten den vyšlapali po incké stezce nahoru. Nahoru jsem vyšel za 40 minut. Luba se opozdil, a tak jsem tam na něj nahoře čekal a dopisoval deník. Luba přišel za 15 minut úplně bledý. Prý je nemocný. Opravdu již předešlý večer kašlal a měl teplotu. Pravděpodobně výsledek celého strastiplného pochodu s vyvrcholením jeho otužilecké eskapády na třetím sedle.

Vstoupili jsme do areálu slavné Machu Picchu. Tak jako Bingham, i jiní archeologové zde prováděli rozsáhlé vykopávky, ale informace o Machu Picchu stále zůstávají chatrné. S Lubou jsme se rozdělili. Nemělo cenu pořád na druhého čekat. Nejprve jsem prošel severovýchodní stranu. Zde jsem měl ještě vcelku pěkný výhled na vysokánskou homolovitou horu, čnící za naším stanem. Celý den nás nejprve zlobila mlha stoupající z vlhké zeleně a odpoledne se přidal i déšť. Byla zima a rozhodně to nepřipomínalo ten krásný den, jež jsme prožili včera.

Machu Picchu plnila všechny nezbytné funkce města. Byla rozdělená do jednotlivých sektorů - centrální náměstí, chrámy, astronomická část se slunečním kamenem Intihuatana, obytná čtvrť, pohřebiště, agrární zóna, Inkův palác a lázně. Celkem tu je na 200 individuálních budov. Na severovýchodní straně jsem prošel soustavou 16 kaskádovitých lázní až jsem přišel k labyrintu přírodních kamenných útvarů doplněných kamennými zídkami Inků, jeskyněmi, průchody, jak nad zemí, tak pod ní. Říká se tomu „vězeňská skupina“. Na malém schovaném náměstíčku je přírodní kámen s vytesanou hlavou kondora. Spíše mně to ale připomínalo hlavu člověka. Za ní se se svými mohutnými křídly rozpřahoval kondor. Další ukázka hravosti přírody na tvrdých skalních granitových blocích. Ve vzlétnutí mu ale překážely zbytky inckých staveb posazených přímo na těchto dvou skalních útesech, rozuměj křídlech. Vzadu je ještě vchod do malé těsné jeskyňky objevené roku 1995.

Dále jsem prošel řemeslnickou a rezidenční čtvrtí, kde se za Inků vyrábělo vše, co bylo třeba. Právě tu jsem na skalním výběžku, daleko od shonu turistů postřehl malé zvířátko, viskaču. Až burácející kroky nemocného Luby o ulici pode mnou ho vyplašily. Nicméně na lidskou přítomnost byl asi zvyklý. Ihned zase vykoukl a nechal mne přiblížit až na 3 metry. V dalším komplexu ruin Inkové bydleli. Úplně na severovýchodním konci bylo náměstí se svatou skálou. Jednalo se o vysoký plochý kámen. Za ním se v malé chatrči registroval každý, kdo se chtěl pokusit o výšlap Huayana Picchu, vysokou homolovitou horu čnící nad ruinami. Otevřeno je pouze do jedné hodiny odpoledne. Poté nahoru nikoho nevpustí, protože by nemusel stihnout se vrátit zpět dolů. Měl jsem ještě čas a navíc mraky zahalily celé údolí. Proto jsem se otočil a přes centrální náměstí se dostal na druhou stranu celého komplexu.

Americký archeolog James Westerman věří, že Machu Picchu objevené před 90 lety má v sobě stále ukryta překvapení. V roce 1995 zde prováděl se svým týmem vykopávky a našli dvě dříve neobjevené jeskyně. Jedna se stala jedním z největších objevů od prvních vykopávek. Jeskyně měřily jen několik metrů, ale obsahovaly kladiva, klíny, hrnčířské výrobky a také krystal, který tu byl podle Westermana ze symbolického důvodu. Jak jsem ale jeskyně hledal, nic jsem nenašel. I strážci na moji otázku reagovali udiveným pohledem. No, nejprve jsem se vydrápal na Intihuatanu, malé náměstí s pravděpodobně slunečním kalendářem. Toto „Místo, ke kterému se váže slunce“, nesloužilo k určování denní doby, ale spíše jako roční kalendář. Podle dopadů stínů slunce se určovaly slunovraty a jiné činnosti s tím spojené. Plochy tohoto slunečního kamene jsou souběžné se slunečními paprsky ve dnech obou slunovratů a rovnodennosti. Podobných slunečních kamenů můžeme nalézt na mnoha místech Incké říše stále několik. Ve své době byly dozajista nedílnou součástí každé stavby náboženského a ceremoniálního původu. Španělé jich však, ve snaze vykořenit původní víry, většinu zničili.

Jeden turista se zde snažil překročit provazy, jež chránily kámen před turisty, ale strážník ho napomenul. Turista se nedal a dlouze se strážníkem hovořil. Nakonec to vzdal a alespoň z dálky začal ze zázračného kamene přetahovat energii do sebe. Za Intihuatanou jsem po schodech sešel až k menší Sakristii. Její velké kameny tvořící obě spodní části vchodu byly opravdu opracovány do mnoha rohů. Rozhodně jich však není 32! Pokud tedy ještě nemají nějaké rohy schované uvnitř zdi. Vedle Sakristie pak byl Základní chrám, mohutná stavba z velkých krásně opracovaných kamenů. Jeho trhlina ve zdi je spíše dána tektonickými vlivy než stavitelským „uměním“ Inků. Po jeho pravé straně stál na náměstí Chrám s třemi trapezoidálními okny přehlížející nejen celé centrální náměstí. O něco níže byl královský palác, královská hrobka, jeskyně, incké lázně a takřka jediná kruhová stavba zde - Chrám Slunce. Všechny tyto důležité stavby se nacházejí na jihozápadní straně a jsou rozestaveny podél dlouhých schodů vedoucích na náměstí. V královské hrobce bylo nalezeno několik mumií a odtud také pochází její jméno. Oltář hrobky nacházející se v jeskyni má podobu schodů. Schody tu jsou vlastně všude. Machu Picchu nemá ulic, pouze stovky a stovky schodišť…

Přešel jsem k nepřehlédnutelné stavbě na celém Machu Picchu. Bylo to obydlí „Pečovatele o pohřební skálu“. Vypíná se nad celým Machu Picchu a je opatřeno slaměnou střechou. Turisté si tak mohou představit, jak v té době taková chýše vůbec vypadala. Obydlí bylo nazvané podle nedalekého kamenného bloku, pravděpodobně využívaného jako kamenná skála pro mumifikování těl vládců. Je odtud krásný výhled na všechny ruiny s Huyana Picchu za nimi, na zemědělské terasy, jež byly součástí komplexu a kde byly další domky se slaměnou střechou posazených v řadě nad sebou. Za domem mě cedule a úzká stezka dovedli až k místu již neschůdného inckého mostu. Nejprve jsem prošel kolem malého oploceného pozemku, ve kterém bylo asi pět různých meteorologických přístrojů. Poté jsem se po úzké a nebezpečně vypadající stezce vedoucí napříč příkrou skalní stěnou, dostal až k místu, odkud byl pohled na slavný incký most. Vedl nad takovou strží až se mi z toho svíral žaludek. Cesta sem trvá asi 15 minut. Ještě nemožnější si bylo představit, jak mohli Inkové něco takového vůbec postavit. Přístup k mostu, jakož i pokračování stezky za mostem, je dnes nemožné projít. Je to zarostlé travou a keři. Místy se stezka propadla do bezedné strže. Vždyť přes 500 let nebyla udržována!

Vrátil jsem se zpět a rozhodl se pro výstup Huayana Picchu, což v kečuánštině znamená „mladá hora“. Stejnojmenná hora za ruinami, Machu Picchu, zase v překladu znamená „stará hora“. Lubu jsem potkal u meteorologických přístrojů. Huayanu Picchu vzdává, nemá na ní dostatek energie. Zaregistroval jsem se tedy v 11⁰⁰ a vyrazil nahoru. Z těch 500 turistů, kteří denně vystoupí na Machu Picchu je pro plnou jednu pětinu tato homole neoddělitelnou součástí itineráře. Vrchol ční 700 metrů nad řekou Urubambou. Kamenné zdi pevnosti nahoře objevilo lidské oko až roku 1946. A to je prosím období dešťů a tedy slabá sezóna. Výstup nahoru se zdá na první pohled nemožný. Nicméně na vrchol vede dobře udržovaná incká stezka plná schodů. Často zde navíc bezpečnost zajišťuje moderní zábradlí, či provazy. Tím si výstup mohou dovolit i slabší povahy, pokud mají dostatek času. Opět do mě vjela jakási energie a za půl hodiny, o polovinu méně než trvá standardní výstup, jsem již stál na vrcholu. Před ním je ještě uzoučký incký tunel, po jehož schodech se vydrápat nahoru je opravdu kumšt. Někdy si myslím, že jsem superman. Prostě jedu jako stroj. Necítím únavu, necítím bolest, necítím hlad.

Měl jsem štěstí výhled na ruiny byl nezastřený mraky a taktéž výhled na opačnou stranu, kde se za ohybem řeky má skrývat tajemná Mandorpampa, byl zřetelný. Mandorpampa je prý dvakrát větší než Machu Picchu a to je opravdu co říci. Navíc byla objevena až roku 1986. Snad proto je přístup sem pro turisty nemožný. Stále je zarostlá bujnou vegetací. Prý. Nic jsem zde bohužel neviděl ani s pomocí dalekohledu. Najednou se vše zatáhlo mraky a začalo pršet. Rychle jsem udělal pár snímků a vracel se pomalu zpět. Cesta zpět vedla zpočátku přes bránu a po uzoučkých schodech lemujících menší rozsedliny. Nakonec se napojila na původní cestu. Deset minut před vstupní registrační chatkou jsem se otočil prudce doprava a ve směru šipek pokračoval k Chrámu Měsíce. Neustále po kamenných schodech prudkého svahu Huayana Picchu až k řece Urubamba.

Postupně jsem se dostal až do bujné zeleně a stále sestupoval po svahu Huayana Picchu k řece na druhé straně od slavných ruin. Bylo vidět, že toto místo před asi 3 lety hořelo, načež bylo pro veřejnost na chvíli zavřeno, aby se vegetace zotavila. Po 30 minutách jsem došel k ruinám. Opět jsem spatřil vášnivého turistu, jež se tu bos a v inckém obleku a čepici hlasitě modlil. Asi tu sbírá energii. Nu, proč ne. Ale turista, aby se stal středem pozornosti jiných turistů, to se jen tak nevidí. Chrám Měsíce se konkrétně skládá ze dvou ruin. Jedna je pod skalním převisem. Druhá, ta více dole, je samostatným objektem. Pod každou je ale jeskyně a hluboká tma. Připadalo mi to až strašidelné.

Ve 14⁰⁰ jsem se již odepisoval u vchodu do registrační knížky a znovu jsem začal procházet ruinami a pročítal jsem si některé informace o místě. Ve své době zde žilo až 1000 osob. Archeologické výzkumy dokazují, že Machu Picchu bylo obydleno převážně ženami. Ze 173 nalezených koster bylo pouze třináct mužských. Byla tedy sídlem věnovaným pannám Slunce (chráněných tak před záhubou a otroctvím rukou španělského nepřítele) nebo posledním útočištěm Inky Manca prchajícího před španělskými hrdlořezy? Pevnost je vystavěna podle vzoru tradiční andské vesnice, ale z perfektně opracovaných a sesazených žulových bloků, což se žádné jiné civilizaci na světě nepodařilo. Velké kameny se sesazovaly k sobě a pouze dva centimetry od okraje byly dokonale opracované a ohlazené. V Kolumbii znali metodu řezání kamene s použitím provazu, písku a vody. V Cuzcu se jen osekávalo. Ke stavbě se používal zvláštní kámen – andezit, který je křehký a snadno se štípe. Balvany se od skály oddělovaly pomocí dřevěných klínů a vody, jež se nechala přes noc zamrznout. Andezit se pak osekával tvrdšími kameny. A to Inkové neznali železo, ocel, kolo ani kladku. Byli ale pracovití, houževnatí a precizní.

Sedl jsem si na incké schody a pozoroval hemžení turistů pode mnou ve snaze najít Lubu. To jsem ale neměl. Začal jsem si všímat i jiných lidí. Přepadla mě pesimistická nálada. Kolem se pomalu producírovali tlustí Američané v bílých oblecích. Nikam nespěchají, protože ubytování mají přímo před vstupem do ruin v tříhvězdičkovém hotelu. Ráno si po brzké snídani vyjdou do ruin, shlédnou východ slunce a vrátí se zpět do hotelu. Po obědě vyjdou ještě jednou a pokud jim počasí nepřeje, zkusí štěstí o den později. A s plechovkou od Coca-Coly v ruce. Výstup na Huayana Picchu nebo incká stezka jim nic neříkají. Na Machu Picchu si prostě udělají takový několikadenní výletíček, aniž by udělali krok. Letadlem přiletí do Limy, kde přestoupí na jiné letadlo směřující do Cuzca. Z Cuzca se dopraví vlakem první třídy k Puente Ruinas odkud vezmou autobus až ke svému hotelu. Je to o penězích a zhýčkanosti lidstva. Za několikadenní výlet na Machu Picchu utratí téměř tolik peněz kolik jsem já utratil za celý pobyt v Jižní Americe. Na jazyk se mi dere spousta otázek. Co to jsou peníze? Opravdu si za ně koupím vše? Je lépe být bohatý a dovolit si spoustu věcí, aniž bych si je pomalu vychutnal jednu po druhé? Faktem je, že na světě je mnoho věcí krásnějších než peníze… Jen kdyby nestály tolik peněz!!!

Byla zima, mlha a začalo pršet. Lubu jsem neviděl, a proto jsem se vrátil zpět ke vstupu. Po inckých schodech jsem začal pomalu scházet dolů. Někde v polovině jsem dohnal Lubu a spolu jsme pak došli ke stanu. Zde jsme zjistili, že i vlak jedoucí do Cuzca staví v Ollantaytambu, a tak jsme zrušili plány, že tu přespíme další noc. Zaplatili jsme US$2 za nocleh a hlídání zavazadel. Sbalili jsme stan a vyrazili dva kilometry proti proudu rozbouřené řeky k Aquas Calientes. Jen 800 metrů odtud na východ jsou termální prameny a koupele s vodou o teplotě kolem 40 stupňů. Ty si ale necháme na jindy. Na nádraží jsme koupili dva lístky do Ollantaytamba za US$6. Poté jsme se ale dozvěděli, že v Cuzcu je možno vzít túru do Pisaq, Chinchera a Ollantaytamba za pouhých US$6 na jednoho. A tak jsme opět změnili plán. Jedeme až do Cuzca.

Vlak měl zpoždění něco přes jednu hodinu, což při neustálém dešti a zimě vysálo nervy nespokojených turistů. Začal ohlušující pískot. Domorodci si z toho ale moc nedělali. Byli asi zvyklí. Po dlouhém a nesmyslném čachrování s vagóny a lokomotivou, přejíždějící před námi zprava doleva a naopak, jsme nakonec nasedli a vyrazili. Kupodivu téměř všichni seděli. Doplatili jsme US$1,5 do Cuzca a po dlouhé přestávce, kdy vlak stál prostě jen na místě nedaleko bouřlivé Urubamby, jsme pokračovali dále. Cesta byla dlouhá, a tak jsem si od domorodců koupil pár sendvičů a čokolád. Kolem 22⁰⁰ jsme byli v Ollantaytambu. Poté jsme další tři hodiny pokračovali do Cuzca. K završení všeho utrpení nás ke konci čekalo cik-cak sjíždění vlaku z kopce na nádraží v Cuzcu. Celkem bylo cik-caků čtyři a na každé jsme kratší či delší dobu čekali.

V 1⁰⁰ jsme dorazili na nádraží. Rychle jsme došli do naší nedaleké Hostelerie Providence na ulici Queshua. I když bylo po půlnoci otevřeli nám, pěkně nás uvítali a dali nám dvojlůžkový pokoj. Ačkoliv jsme byli hodně unaveni, uvařili jsme si polévku a mezitím rozvěšovali mokré a navlhlé věci všude, kde to jen šlo, takže za chvíli to v pokoji vypadalo jako po výbuchu. Také jsem se mezitím podíval na fotoaparát. Na Machu Picchu mně totiž přestal poslouchat. Po založení nového filmu se na třetím snímku zablokoval a nic. Když jsem se snažil zmáčknout spošť, fotoaparát podivně zavrčel, vyfotil a po objevení čísla 4 na displeji se rolka přetočila zpět na trojku. Dokonce nefungoval ani blesk ani zoom. Teď na pokoji se mi dokonce sám zavinul zpět do pouzdra. Když jsem film vyndal a zkoušel manipulovat s fotoaparátem, zdálo se vše v pořádku. Tak jsem tam zandal nový film. Ulehli jsme ve 2²⁰, fyzicky vyřízení, ale duševně bohatší.

KYKLÓPSKÉ ZDI

16.2.2000 (středa)

Probudili jsme se v 9⁰⁰ a v 10³⁰ po menším úklidu vyrazili na snídani. Za půl dolaru jsme měli čaj a rýži se zeleninou a masem. Měli jsme takový hlad, že jsme si snídani objednali ještě jednou. Dnes jsme plánovali vzít mikro nebo autobus směrem na Pisaq a vystoupit u Tambo Machay ve výšce 3700 metrů. Od těchto ruin jsme se chtěli vrátit osmikilometrovou cestou zpět k Cuzcu a přitom navštívit další tři známé archeologické památky – Puca Pucaru, Qenko a Saqsayhuaman. Na hlavním náměstí, kde je veliká konkurence cestovek, jsme ale získali další informace. Standardní túra od 14⁰⁰ do 18³⁰ zahrnuje Tambo Machay, Puca Pucaru, Qenko a Saqsayhuaman. A navíc Katedrálu a Qoriqanchu. A to vše s průvodcem za ani ne US$3. No neberte to. Do 14⁰⁰ jsme pak posílali zprávy po internetu. Za dvě hodiny, kdy jsem stáhl několik zajímavých článků o Nazce, Machu Picchu a archeologii, jsem zaplatil US$1,5. Poté jsem si dal povytáhnout zajetý film z mého již bez problémů fungujícího fotoaparátu a ve dvě hodiny jsme vyrazili.

Nejprve jsme opět prošli Katedrálu s překrásným dřevěným chórem vyřezávaným z cedru a poté Qoriqanchu. V 16⁰⁰ jsme pak pokračovali na ruiny Saqsayhuaman – „Obětovaný sokol“ rozkládající se nad městem. Je to příšerný nevyslovitelný název a někteří Američani ho přezdívají na „Sexy woman“. Tento bez nadsázky div světa byl s městem spojen tunely. Vlastní pevnost tvořily tři věže s podzemním sklepením. Věže byly obklopeny obrovskými granitovými hradbami. Ze strany od města měla pevnost pouze jednu hradbu, protože se zde dal těžko očekávat útok, z druhé strany měla ale tři klikaté pevnostní stěny dlouhé 360 metrů. Tři úrovně představovaly symboliku podzemního světa, pozemního a nadzemního. V každé stěně byl jeden průchod, který uzavíral posuvný kámen. Celý Saqsayhuaman představoval hlavu pumy, posvátného inckého zvířete, podle jehož tvaru byl postaven půdorys Cuzca. 22 ostrých křivek vnějších obranných zdí formují zuby pumy.

První ze tří pevnostních věží byla kulatá o průměru 22 metrů a měla vlastní pramen pitné vody. To byla pevnost Inky a uvnitř byla bohatě zdobená zlatem. Dosahovala výšky 10 metrů. Druhé dvě čtverhranné strážní věže byly určeny posádce. Pod věžemi stály další stavby, kopie těch, které se vypínaly nahoře. Byly spolu spojeny ulicemi, jež tvořily skutečný labyrint. Sloužily jako zásobárny jídla i šatstva pro 5000 lidí v pevnosti přebývajících. Člověk, který nebyl seznámený s místem, se odtud bez průvodce nedostal. Stovky tisíc indiánů stavělo pevnost s menšími přestávkami 77 let. Dnes z tohoto díla již zbylo málo. Téměř nic se nedochovalo. Co mohlo být rozebráno a odvezeno se již odvezlo. Nicméně 20 % z toho, co tu bylo v době Inků, přežilo. Obrovské hradby – kyklópské zdi, nebo alespoň jejich základy, které tehdy místo chránily, jsou ale stále monumentální. Mnohatunové bloky vulkanického andezitu byly příliš těžké na to, aby se odvezly. Největší kámen o 60 m³ váží 150 tun (někde jsem četl i 350 tun). Jejich přesun byl podle mne nemožný. Inkové neznali kola ani tažná zvířata. Neznali ocel ani kladku. Nebylo to na stovky metrů jako na Velikonočním ostrově, ale na desítky kilometrů. A to i přes řeky. Na tažení bylo povoláno asi 20 000 lidí. Jejich organizace si jistě vyžadovala nějaké zkušenosti. Přes rovnou planinku oproti pevnosti je menší kopec Rodadero, na kterém je skála podobná obrovské skluzavce. Za dávných dob tu asi jezdili indiánské děti na sáňkách. Manco Capac sváděl na Saqsayhuamanu bitvu roku 1536 se Španěly. Místo dobil a využíval na své výpady. Nakonec ho ale zahnal na útěk do pralesů útok 50 jezdců včele s Juanem Pizarrem.

Bylo to významné ceremoniální místo, a protose tu dnes každým rokem, 24. června na zimní slunovrat, koná jeden z nejkrásnějších svátků v Jižní Americe pojmenovaný Inti Raymi - Svátek Slunce. Jedná se o zapomenutý incký svátek, který byl roku 1944 obnoven. Původní festival se pořádal na Huacaypatě, dnešním Náměstí zbraní v centru Cuzca. Procesí na náměstí před Saqsayhuamanem začíná skupinami, které reprezentují čtyři části Incké říše. Doprovázeny jsou hudbou. Na celkové výpravě se podílí 942 herců. Zapaluje se tu obětní oheň a obětuje se alpaka. Oltář uprostřed je umělý a sem pouze dočasně umístěný na svátek. Reprezentuje původní oltář, který je dnes pohřbený pod kostelem na Náměstí zbraní.

Následovalo Qenko (jak složité je napsat „q“ bez „u“) se svou rozedranou vápencovou skálou plnou jeskyní, chodeb, kličkujících kanálků, trůnů a dalších útvarů. Ne nadarmo se jejím jménem míní „cik-cak“ či „labyrint“. Zajisté to bylo jedno z 365 náboženských inckých míst okolo Cuzca. Nedaleko se nachází podobné místo v menším provedení. Je tu také 6 metrů vysoký obelisk ve tvaru přikrčené pumy obklopený kruhovitou kamennou zdí. Poté jsme vyrazili na Tambo Machay a Puca Pucaru, jež jsou také součástí Archeologického parku Saqsayhuaman. Krajina připomíná Středomoří – kopce, pole na stráních i pod nimi. Stále si ale musím opakovat, že jsme v nadmořské výšce 3500 m n.m. Tambo Machay jsou nazývány „inckými lázněmi“. Inkové si sem jezdili odpočinout, vykoupat se a případně i zalovit. Jsou zde tři ceremoniální fontány spojené podzemním kanálem. Voda je čistá a křišťálová a umístění jejího pramene se dodnes nezná. Z protilehlé věže je možno zahlédnout další ruiny. Vrátili jsme se trošičku zpět k Puca Pucara, nejméně zajímavé pevnosti. Literárně se nazývá „červenou pevností“ díky kameni stejné barvy, ze které je pevnost postavena. Vápenec má vysoký obsah železa. Ruiny byly pěkné, ale pro příště bych je shlédnul ještě před samotným Machu Picchu.

Byla zima, poprchávalo a poslední pevnost jsme viděli až za tmy. Průvodce nemluvil anglicky a ruiny prolétl tak rychle, že jsme si je ani neužili. Ale to je nevýhoda všech túr. Nabídnou sice informace a především pohodlný transport až do místa určení s možností zastavit kdekoliv po cestě, ale na druhé straně omezí dobu prohlídky na minimum. Spíše doporučuji si tyto ruiny prohlédnout tak, že se ráno necháte vyvést veřejnou dopravou k Tambo Machay a pak budete postupně pěšky scházet zpět k Cuzcu a podrobně a beze spěchu si zbývající ruiny prohlédnete. Navíc je možné do itineráře zahrnout další památku, která se nalézá mezi Puca Pucara a Qenko. Je to Salayapunco - Chrám Měsíce, něco mezi skálou a ruinou. Na skále tu je spousta vyrytých kondorů, lam, pum a hadů. Uvnitř skály je také spousta jeskyní a děr.

Vrátili jsme se v 19⁰⁰. Koupili si na zítřek další túru do posvátného údolí Inků, které začíná jen několik kilometrů od Cuzca a táhne se podél celého středního toku Urubamby. Konkrétně se jedná o incké památky Pisaq, Ollantaytambo a Chinchero. Cena – 5 dolarů. Pak jsme se s Lubou rozdělili. Luba šel na internet a do nočního Cuzca. Já jsem si koupil večeři a šel spát.

SVATÝM ÚDOLÍM

17.2.2000 (čtvrtek)

Vstali jsme v 7⁰⁰. Trochu jsem pouklízel a napsal tři pohledy. Cestou k Plaza de Armas jsme si koupili snídani. Na náměstí jsem dokoupil známky a poslal pohledy. V 9¹⁵ jsme vyrazili známou silnicí na Pisaq. Průvodkyně mluvila i anglicky, a tak jsem byl spokojený. Projíždíme kolem eukalyptových lesů sem přivezených z Austrálie v 19. století. Dnes se dřevo používá na střechy domů, železniční pražce a jiné. Během 15 kilometrů jsme se dostali do údolí. Svaté údolí, jak je také často nazýváno, bylo vytvořeno řekou Urubamba, která nabízí velkolepý rafting. Celé údolí je plné zemědělských teras. Je o 600 metrů níže než Cuzco, a proto zde je klima příjemné. Původní obyvatelstvo zde mluví kečuánsky. K jejich hustým tmavým pěkným vlasům jim prý pomáhá žvýkání koky.

V Pisaqu jsme nejdříve dostali 30 minut volno, abychom si prošli místní trh. Nabízejí se tu zajímavé výrobky pro turisty. Koupil jsem si vyřezávanou dřevěnou sošku lamy s pastevcem a dva malé skřítky jako přívěšek. Dále dvě tužky se sexuálními symboly. Vše za US$3. V 11⁰⁰ jsme pokračovali dále na ruiny starého Pisaqu přehlížejícího moderní Pisaq z výšky 600 metrů. Luba, tak jak to má ve zvyku chodit na poslední chvíli, autobus nestihl, a tak jsme odjeli bez něho s tím, že ho vyzvedneme na zpáteční cestě. Vyjeli jsme autobusem téměř až úplně nahoru. Měli jsme báječný rozhled na červené střechy Pisaqu pod námi a na zemědělské terasy končící v polovině výstupu od dna údolí. Po inckých chodníčcích jsme došli k prvním ruinám.

V době Inků bylo v okolí Urubamby několik městských aglomerací. Uprostřed nich stál Pisaq. Bylo to nejdůležitější politické, administrativní a náboženské centrum na incké stezce vedoucí z Cuzca přes Pisaq, Ollantaytambo až na Machu Picchu. Ze strategického hlediska byl velice výhodně umístěný na nepřístupné hoře. Na západní straně se plouží řeka Kitamayo a na východní řeka Chongo. Ruiny strážily nejenom údolí Urubamby, ale také přístup do džungle na severovýchodě. Svojí velikostí Pisaq směle soupeřil s Cuzcem. Dokonce prý byl i větší, měl obrovský počet obyvatel, zemědělských teras, obranných staveb a bylo jen 32 kilometrů od Cuzca. Inkové si však se soupeřem chytře poradili. Následníka trůnu Pisaqu oženili s jednou z inckých dcer a svým ujišťováním o přátelství je donutili přesídlit do Cuzca. Také modly byly přestěhovány do Cuzca. Pisaq ztrácel na významu, až zapadl úplně. Až Španělé zde vystavěli nové městečko. Sám o sobě by si celý pisaqský komplex vyžádal několik hodin nebo i celý den podrobnějšího průzkumu. V rámci túry jsme ale prolétli jen některé části.

Snad nejzajímavější tu byl Chrám Slunce, který byl již Španěly téměř rozebrán. Uprostřed chrámu stál kámen několik metrů vysoký. Jeho základy byly až 1 metr hluboko, aby byl zabezpečen proti zemětřesením. Je tu několik otesaných kamenů znázorňujících slunovraty a další důležité astrologické události. Na severní straně se nacházejí nově objevené incké lázně. Za údolím je pak ve skalní stěně vytesáno asi 5000 hrobek, které již byly vykradeny. 90% hrobek bylo vykradači úplně zničeno. Celkový dojem byl podkopán množstvím turistů (z nějakých záhadných důvodů jsou túry sem z Cuzca jenom dva nebo tři dny v týdnu, a všechny společnosti jezdí po stejné trase a ve stejnou dobu) a dotěrnými dětmi a prodavačkami, chtějícími nám prodat své výrobky. Děti nám neodbytně předříkávaly naučená slova: „Un caramelo, dame un regalo“ (sladkost, dej mi něco). Zbavit se jich není snadné. Nestačí říct jen „ne“, je nutné to opakovat několikrát. Když jsme se vrátili k autobusu, potkali jsme Lubu. Ten se sem prý nakonec dostal s jinou společností, a tak o nic nepřišel.

V 13⁰⁰ jsme se vrátili k pisaqské tržnici, nabrali další dva pasažéry, kteří v 11⁰⁰ ve stanovenou dobu nebyli na místě a kteří neměli dostatek flexibilnosti jako Luba spojit se s jinou túrou a všichni jsme pak vyrazili na oběd do Urubamby, která je takovou nepsanou povinnou mezizastávkou při projížďce tímto překrásným údolím. Všude byla spousta zelených políček. Roste tu prý nejlepší kukuřice na světě, jež se vyváží do USA, Japonska či Evropy. Její zrna jsou velká jako třešně. Na vlastní oči jsem to viděl. Je to také nejdůležitější místo v produkci brambor v Peru. V údolí Urubamby stále žijí indiáni mluvící kečuánsky. Jsou to potomci Inků.

Posléze jsme stoupali dále na Ollantaytambo. Jedná se o další zajímavou inckou pevnost, vynikající ukázku inckého městského plánování. Město je postaveno na inckých základech a je rozděleno do bloků zvaných canchas. Každá cancha má pouze jeden vchod ústící do nádvoří. Jen z tohoto vnitřního nádvoří, nikoliv přímo z ulice, vedou vstupy do jednotlivých částí stavby. Takovou harmonii starého a nového lze vidět snad pouze zde. Ve městě žilo asi 1000 lidí a asi bylo druhým sídlem Inky a vládnoucí kasty. Nad vesnicí se tyčí samotné ruiny. Na první pohled se zdá, že se jedná pouze o zemědělské terasy. Byla to nicméně mohutná pevnost, jež tu strážila urubambské údolí před útoky pralesních indiánů. Současně měla důležitou funkci duchovní a zemědělskou. Toto místo má také jednu unikátnost, svědčící o jeho důležitosti a posvátnosti. Bylo totiž pohřebištěm královských srdcí. Zatímco těla vládců a jejich manželek se mumifikovala a ukládala v Cuzcu, srdce panovníků se pohřbívala do tohoto posvátného kraje. Roku 1536 se zde ukryl Manco Capac, který byl právě poražen na Saqsayhuamanu. Táhl proti němu Hernando Pizarro se 70 jezdci, mnoha indiány a pěšci. Jelikož je ale místo vysoko položené a nahoru vedou pouze vysoké terasy, přístup byl složitější, než Španělé očekávali. Neustále na ně se shora dopadaly kameny, šípy a oštěpy. Inkové navíc zaplavili údolí vodou dříve připravenými kanály. Pizarro se musel stáhnout. Bylo to jediné z větších vítězství Inků nad Španěly. Trvalo ale bohužel krátce. Když se vrátila chilská expedice, byla pevnost napadena čtyřikrát větším počtem vojáků než předtím a Manco musel uprchnout do pralesa.

Vzpomínám si na jednu legendu o tomto místu, kterou jsem před nedávnem četl. Oproti mnoha jiným podobným legendám končí tato vlastně šťastně. Princezna Kusi Koiljur, dcera Inky Pachacuteca, se zamilovala do generála otcova vojska Ollayty. Inka však jejich lásce nepřál a poslal Ollaytu daleko do Ekvádoru. Uražený vojevůdce se však usadil v pevnosti Ollantaytambo a proti vládci říše začal připravovat vzpouru. Inka dal princeznu Kusi Koiljur uvěznit a odebral jí dceru, svou vnučku Yma Sumak. Až po letech, kdy Yma Sumak dorostla a hledala své rodiče, poznala celou pravdu. Teprve po smrti Pachacuteca jeho syn a nástupce Tupac Yupanqui svou sestru propustil a toužený sňatek povolil. Šťastní manželé se pak usadili právě tady, v Ollantaytambu.

Sotva vystoupíme z našeho miniautobusu obklopí nás dav trhovců a trhovkyň. Ostatně tak jako všude, kam se turista dostane. Nabízejí tkané koberce, ponča, trička, tašky, nejrůznější suvenýry, keramiky či šperky. K Chrámu Slunce na vrcholku strmého kopce zvedajícího se přímo z náměstí vede asi 200 úzkých schodů přes 17 teras, na nichž se prý pěstovali barevné květiny pro dekorativní účely. Terasy jsou vytvořeny ze tří vrstev: kámen-písek-hlína. Z Chrámu Slunce zůstala mohutná zeď, jediné, co se za ta staletí dochovalo. Tvoří ji 6 monolitů z červeného porfyru, vysokých čtyři metry. Na účel výstupků ve zdi se ještě nepřišlo. Buď měly funkci žebříku, nebo dekorace, nebo astronomie a nebo něčeho snad úplně jiného. Výklenky byly pro modly. Granitové kameny byly přivezeny z 6 kilometrů vzdáleného místa. Na přepravu kamenných bloků byly potřeba tisíce a tisíce indiánů. Pokud chtěli dostat kámen přes řeku, jednoduše přesměrovali její tok a kvádr přetáhli přes suché dno řeky. Na protějším kopci jsou další kamenné stavby, čtyři metry dlouhé budovy s mnoha okny. Byly to prý spižírny - sklady potravin. Fontána (Princezniny lázně) je vytesaná z jediného kusu skály, která je vysoká 1,2 metru. Nejkrásnější na Ollantaytambu ale je Chrám boha vody, který z jednoho kusu skály symbolizuje Jižní kříž.

V 16³⁰ jsme se vrátili zpět do Urubamby. Tam jsme ale odbočili doprava směrem na Chinchero. V údolí bylo teplo, ale jak jsme vystoupili z údolí na Chinchero, prudce se ochladilo. Výška téměř 4000 metrů je znát. Stoupali jsme neustále serpentinami nahoru a naskytl se nám úžasný pohled na úrodné zelené údolí, jeho svahy a kopce a na zasněžené vrcholky hor za nimi. Daly by se tu opravdu nafotit skvělé snímky. Projížděli jsme kolem odbočky na pověstné Salinas, stovky solných plání, jež se stále využívají. Bohužel tato túra je nezahrnuje do svého itineráře. Pokračovali jsme na Chinchero schovávající se více vzadu na náhorní plošině ve výšce 3760 m n.m. Je to místo, které dokáže nabídnout nejen atraktivnost inckých ruin, ale i andské indiánské vesničky, koloniální kostel, překrásné pohledy na zasněžené hory a tradiční nedělní trh. Na hlavním náměstí je mohutná incká zeď s 10 trapezoidálními výklenky. V okolí vesničky je mnoho povalujících se otesaných kamenů připomínajících trůny. Zde jsme uličkami vesnice, již pěšky, vystoupali až na nejvyšší náměstí, které bylo lemováno domorodými umělci nabízejícími své výrobky. Prošli jsme menší muzeum a krásný malovaný kostel. Až v šedesátých letech se zjistilo, že katolický kostel byl postaven na solidních inckých základech svědčících o důležitosti místa pro Inky. Prohlédli jsme si ruiny před kostelem a vrátili se k autobusu. Na všech místech, kde jsme zastavili, bylo možno nakoupit místní výrobky.

V 19⁰⁰ jsme již za tmy dosáhli Cuzca, kde jsem si koupil dvě churros a půl kilogramu vína. V naší Hostelérii jsme se poté sbalili, abychom zítra odpoledne vyrazili do Nazcy. Po geoglyfech v Nazce ještě následují Islas Ballestas se svou neuvěřitelnou mořskou faunou a pak jen Lima. Z Limy si pak uděláme takový okruh po severním pobřeží Peru. I když dnes tu a tam pršelo, byl to docela pěkný den. Cítil jsem se pořádně unavený a ospalý. Tak jako Lubu, tak i mne zde přepadla teplota, zima, únava, bolení hlavy, nechuť k jídlu a další problémy. Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem se z toho dostal.

NEJKRÁSNĚJŠÍ KAZATELNA

18.2.2000 (pátek)

Ráno jsem nechal Lubu sbalovat si věci a konečně jsem vyrazil do již dlouho vyhlédnutého kostela. Nejprve jsem zašel do La Merced, kde kněz právě vykonával bohoslužbu. Kostel byl stržený zemětřesením roku 1650, ale po čtyřech letech byl znovu postaven. Po obou stranách oltáře byly pamětní tabule a náhrobky Diega Almagra a Gonzala Pizarra. Největším lákadlem zde je ale monstrance z ryzího zlata. Dosahuje výšky 1,3 metru a je pokryta mnoha drahokamy, včetně 1500 diamantů a 1600 perel. Celý oltář byl velice pestrý a pozlacený. Poté jsem si na Avenue del Sol směnil 100 dolarů v šecích za 335 solů. Vrátil jsem se k Lubovi.

Dali jsme si věci do úschovy, zaplatili ubytování a vyrazili koupit lístek do Nazcy. Opět jsme šli po Avenue del Sol až za Qoriqanchu, kde byla stěna s tryskající vodou. U společnosti Cruz del Sur jsme s hrůzou zjistili, že lístek do Nazcy stojí US$24 a cesta trvá 19 hodin. Do Limy 36 hodin a stojí taktéž. Rozhodli jsme se po Avenue del Sol pokračovat až k památníku Pachacuteca, postaveném městem roku 1992 na 500. výročí tohoto inckého vládce. Za monumentem jsme se doptali na autobusové nádraží Terreste, kde jsme si u společnosti Expreso Wari zakoupili lístky do Nazcy za US$13. Byli jsme spokojeni. Cesta přímo do Nazcy trvá 19 hodin. Autobus vyjíždí z terminálu ve 20⁰⁰, a tak jsme šli mezitím na internet.

Já si nejprve koupil na Mercadu 1kg hroznového vína a poté jsem strávil na internetu dvě hodiny. Po dvou hodinách jsme zašli do kostela San Blas s nejkrásnější dřevěnou vyřezávanou kazatelnou, jakou jsem kdy viděl. Legenda mluví o indiánovi, který se zázračně uzdravil, načež celý svůj život věnoval vyřezávání této kazatelny. Nádherná práce. Bohužel se tu opět, tak jako téměř v celém Cuzcu, nedalo fotit. Cestou jsme se zašli podívat do Muzea regionální historie, které se nachází v domě inckého historika Garcilasa de la Vegy. Kromě spousty keramiky, textilií a jiných exponátů mě tu především zaujaly dvě fotografie týkající se Machu Picchu. První byla z roku 1925 a druhá ze současnosti. Věru se již nebudu divit, že se Machu Picchu objevilo až na počátku 20. století. Vždyť bylo úplně zarostlé. Cestou do Providence jsem si koupil dvě trička za US$3. V Providence jsme pak odpočívali, dopisovali deníky a četli průvodce. V 16⁰⁰ jsme vyrazili na černý trh. Tam jsem si koupil diapozitivní film za US$5. Cestou zpět jsme si od pouličního prodavače koupili ensaladu de frutas s jogurtem. Vedle jsem dokoupil med a pět citrónů. Z toho jsem si následně v Hostelérii udělal do malé flašky medicínu proti kašli a rýmě...

V 17³⁰ jsme vzali mikro k terminálu. Zde jsem konečně v pouličním stánku v šeru nakoupil 3 čokolády a zaplatil je falešnou mincí. Tuto minci jsem dostal někde na Mercadu a nemohl jsem se jí zbavit, ačkoliv jsem se snažil. Ať v normálních obchodech, tak u pouličních prodejců jsem ztroskotal. Neomylně v minci rozpoznali falzifikát. Při porovnání s pravou mincí měl být patrný barevný rozdíl. Já jsem však nic nerozpoznal. Byla to má první a poslední falešná mince, kterou jsem u sebe za celou dobu objevil. Je smutné, že se podíl falešných peněz neustále zvyšuje. Vždyť oběťmi jsou vždy jen chudí a nevzdělaní lidé... A já. Poté jsme se nechali nalákat nabídkou na sendvič a čaj za 1 sol. Čaj byl dobrý, ale sendvič se skládal pouze z chleba a tenoučkého plátku šunky. Tak jsme si ještě dokoupili buchty.

Po zaplacení poplatku za terminál jsme ve 20⁰⁰ vyrazili do Nazcy. Autobus pak měl po Nazce pokračovat dále na Limu. Asfaltku postupně vystřídala blátivá cesta a neustálý déšť způsobil při přejíždění hor kalamitu. Před námi stálo mnoho autobusů, kamiónů a osobních aut. Pravděpodobně tu byl sesuv půdy. Čekali jsme celou noc, než se cesta konečně zprůchodnila. V 6⁰⁰ dalšího dne jsme pokračovali dále.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt