XV. OBROVSKÉ GEOGLYFY A „GALAPÁGY PRO CHUDÉ“ V PERUÁNSKÉ POUŠTI (19.2. – 24.2.)

(NAZCA – PISCO – ISLAS BALLESTAS – LIMA)

Kolem 8⁰⁰ jsme zastavili na terminálu v jedné bezejmenné vesničce. Luba se dozvěděl něco o 20 minutách a snídani, a tak jsme bez velkých okolků zašli do nedaleké restaurace. Dali jsme si džus, čaj a rýži s masem. Po návratu na terminál jsme ale s hrůzou zjistili, že náš autobus odjel i s batohy. Okamžitě jsme zastavili taxíka a rychle se blátivými uličkami blížili k výpadovce na Nazcu. Taxikář byl zkušený řidič, rychle pochopil, co se nám stalo a bylo vidět, že se snaží autobus dostihnout. Před vyjetím z města a pokračováním na Nazcu byla naštěstí benzínová pumpa s restaurací a zde stál i náš autobus. Šťastni, že jsme autobus chytili jsme si ani nevšímali smíchu a dobrosrdečných narážek ostatních cestujících i řidičů. Těch 20 minut na snídani prý mělo být stráveno tady.

Po půl hodině jsme pokračovali dál. Bylo mně tak špatně, že jsem celou jízdu prospal, prosmrkal a prokašlal. Nicméně cesta byla báječná. Poté, co jsme ráno projeli rozsáhlým údolím a zastavili v 15⁰⁰ (kdy jsme již měli být původně v Nazce) na oběd, jsme opět stoupali do hor. Cestou jsme projížděli mnoho vesniček obklopených bujnou zelení. Zde jsme si za jeden sol mohli koupit sáčky pomerančů, mandarinek, podivných velkých lusků, vařenou kukuřici se sýrem aj. Později, co jsme stále stoupali a stoupali, se sortiment nabízeného ovoce změnil výhradně na opuncie - plody kaktusů, kterých bylo podél cesty spousta. Zde se opuncii říká tuna, ve Španělsku či Maroku je zase známa jako jumbo. Chutnají jako banán s hruškou a pomerančem. Na jedné zastávce, kdy se nám porouchala zadní náprava, Luba neodolal a po vzoru místních domorodců se z těchto plodů snažil odstranit ostny a poté vnitřek sníst. Luba je prostě takový zvědavý koumák, který si musí všechno vyzkoušet. Už asi zapomněl na moje varování. Do autobusu přišel s plnou pusou malých neodstranitelných ostnů. Utěšil jsem ho, že mu za jeden dva dny uhnijí a bude mít pokoj. Smál jsem se mu, a to i přesto, že jsem měl v paměti stále svůj první zážitek s opuncií před dvěma lety v Řecku. Byl jsem tam se sestřenicí. Při pochodu na Herodův chrám jsme neodolali pěkným zralým opunciím. Opatrně jsem vzal plod do ruky, oloupal kůži s chloupky a nabídl Monice. Poté jsem si dal já. Až po chvilce jsme zpozorněli. Chloupky se zahnutými háčky na konci se nám uchytili všude. Na rukou, rtech i jazyku. Byl to nepříjemný pocit. Dva dny trvalo, než chloupky uhnily, a tak nedráždily. Na rukou jsem je cítil ještě snad měsíc po osudném dnu. Sice už předtím jsem o nich hodně četl, ale nebylo mi to nic platné, tak jako Lubovi. Asi si to musí opravdu vyzkoušet každý sám, aby nakonec pochopil.

Před setměním jsme dosáhli vrcholných partií pohoří ve výšce 4800 m n.m. Zeleň se ztratila, ale bylo zde možno spatřit rozsáhlá stáda lam pasoucích se na travnatých rovinách. Za tmy jsme poté sjížděli k rovinám a pouštím u Tichého oceánu. Už jsem se těšil, až uvidím obrovský a bouřlivý Pacifik. Po večeři, kdy jsem si u pouličního stánku koupil hranolky s kuřetem a oblohou, jsme pokračovali dále. Do Nazcy jsme přijeli po půlnoci. Přepadlo nás obrovské vedro. Nazca je 30 000 město ležící nedaleko Pacifiku v nadmořské výšce téměř 600 metrů. Já, Luba a dvě dívky z Chile jsme začali shánět informace o tom, kde jsme a kde se dá levně ubytovat. S pomocí policistů a taxikáře jsme se nakonec ubytovali v dvouhvězdičkovém Hostalu Peajonal. Policista nás doprovodil až sem a zajistil nám slevu. Pěkné přivítání. Paní domácí nás, i přes pokročilou noční hodinu, příjemně uvítala a rozdělila nás do pokojů. První noc jsme s Lubou spali odděleně. Měl jsem pro sebe celé letiště. Uvařil jsem si ještě čaj s citrónem, skočil na letiště a okamžitě usnul. Spal jsem velice tvrdě až do rána.

TAJEMNÉ GEOGLYFY

20.2.2000 (neděle)

Celou noc a vlastně už celý zbytek našeho pobytu v Jižní Americe bylo příšerné vedro. Narozdíl od Amazonie tu byl vzduch velice suchý. Sluníčko a Humboldtův proud předělalo celé toto pobřeží Jižní Ameriky v jednu dlouhatánskou poušť. Dnes jsme plánovali proletět se nad slavnými geoglyfy a podle možností spatřit i předincký hřbitov Chauchilla.

Ráno jsme si ani nevzali snídani (paní domácí nám poradila, abychom si ji před letem raději nebrali) a vyrazili taxíkem na letiště. Zde jsme si koupili letenky. Každá stála US$40. K tomu se nám ještě připočetla odletová daň. Takže levná investice to nebyla. Odděleně jsme nastoupili do dvou letadýlek pro 5 osob. Nejprve letěl Luba, poté já. Lety zde jsou navlas stejné, a tak nám to bylo jedno. Po kratším čekání jsme vystartovali a namířili si to na sever k 20 kilometrů vzdáleným obrazcům rozkládajícím se na poušti zvané Pampa Ingenio. Ranní slunce stálo nízko nad obzorem a paprsky tak daly poušti sytou barvu a obrazcům zřetelný tvar. Je tu několik druhů geoglyfů. Například geometrické čáry až 50 kilometrů dlouhé vedle kterých se nacházejí různé geometrické vzory, více než stovka spirál a 30 zvířat a ptáků. Nejprve jsme spatřili 32 metrů dlouhého Kosmonauta na svahu hory a poté další obrazce jako 50 m dlouhého Kolibříka, Psa, Kondora, Papouška, Strom, Ruce, 55 m dlouhou Opici, 280 m dlouhého ptáka Guanay, 285 m dlouhého Pelikána aj. Nechybí zde ani Pavouk, Ještěrka či Velryba. Antropomorfických figur je několik a nalézají se na svazích kopců. Je jím například již zmíněný Kosmonaut, E.T., Muž s kloboukem, Popravčí. Navíc, několika kilometrové linie přetínají poušť z jedné strany na druhou. Některé rovné linie dosahují délky až 8 kilometrů a ploužící se přes kopce a údolí. Chaos do všeho přidává spousta úhlů, trojúhelníků, spirál, obdélníků, vlnovek aj.

Vše se rozkládalo na hladké kamenité pusté poušti občas zvlněné do menších červených kopců. Šedivý písek se střídá se žlutým, narůžovělým, stříbřitým a nakonec červeným. Poušť má rozlohu 50 kilometrů čtverečných (či až 450, záleží jak se co započítá) a rozkládá se mezi dvěma řetězy hor vysokých 2000 metrů. A jak geoglyfy vznikly? V minulosti bylo toto území několikrát zaplaveno vodou z hor, jež s sebou přinesla směs písku, hlíny a kamení. Oblázky pokrývající povrch pouště obsahují oxid železnatý. Působením slunce a času kameny zvětraly, rozpadly se a zbarvily se dohněda až dočervena. Pak jenom stačilo tuto svrchní červenou kamenitou půdu odhrabat do hloubky 30-40 cm a pod kameny se objeví světle žlutý půdní podklad. Geoglyf je hotový. Poušť pak proťala Panamericana – panamerická dálnice, u které peruánská vláda postavila vyhlídkovou věž, přezírající tři geoglyfy - Ještěrku, Strom a Ruce. Při stavbě dálnice ještě nikdo neměl o těchto geoglyfech ani potuchy, a tak některé geoglyfy tato panamerická silnice nemilosrdně protíná. Ještěrka je toho důkazem.

Nazské geoglyfy ale nejsou jediné, se kterými se můžeme setkat. Jiné můžeme najít u Santa Cruz, Río Grande, Palpy či Ingenia. Ve světě jsou v Egyptě, na Maltě, v USA, Chile či Bolívii. Běžně nazývané „linie Nazcy“ byly poprvé zkoumány Mejií Xesspe roku 1926. Ta je považovala za dávné obřadní cesty, po kterých putovali a tančili lidé kultury Nazca a klaněli se bohům. Roku 1939 obrazce znovuobjevil Paul Kosok, mluvící o gigantickém astronomickém kalendáři. Narozdíl od ostatních geoglyfů jich je velký počet, mají zvláštní charakteristiku, velké rozměry a kulturní kontinuitu - byly dělány v celém předšpanělském období. Stylistická kontinuita designu se vyvíjí a je jasné, že k jejich vytvoření byla nutná intenzivní dlouhodobá práce. Teorií o jejich původu a účelu bylo vypracováno mnoho. Všichni jistě znají film Švýcara Ericha von Dänikena, Vzpomínky na budoucnost, který jejich vznik a funkci přisuzuje mimozemským civilizacím, jež zde měly přistávací dráhy. Jim Woodman věří, že původní kultury dokázaly stavět horkovzdušné balóny, ve kterých se vznášely ve vzduchu. Tony Morrison mluví o liniích jako o posvátných cestách spojujících jednotlivé obrazce, kde se prováděly náboženské obřady. Podle George von Breuniga jsou linie částí obrovské běžecké trasy, které byly vytvořeny pro peruánskou verzi řeckých olympijských her. Tuto teorii potvrzuje i anglický astronom Alan Sawyer. Antropolog Johan Reinhard přichází s teorií o horských bozích chránících lidi a ovládajících počasí. Tito bohové ovlivňovali vodní zdroje a úrodnost půdy, a proto jsou spjaty s jezery, řekami a mořem. Každá figura může mít jiný význam podle sociální třídy jejích stavitelů. Obrazce prý byly často prosbou za déšť. Graham Hancock ve svých „Fingerprints of the Gods“ rozšiřuje teorii, že geoglyfy odpovídají velkým nebeským hodinám jako ukazatelé ohraničení různých epoch. Podobně mayská a egyptská civilizace se zmiňovala o velké změně, jíž je pro nás Armageddon 21. prosince 2012. Jeho teorie je sice silně podpořena matematickými fakty, ale nepřijímá se obecně ze své podstaty.

Je tu množství čar, odpovídajících východu a západu slunce v období letního a zimního slunovratu. Proto mohly sloužit k určení osevů a sklizní. Obrazců je méně než čar a linií. K čemu ale sloužily? Dodnes není tato záhada vyjasněna. Ale pravdou je, že lidé v té době rádi pozorovali hvězdnou oblohu, a proto řada obrazců jsou obrovské zvětšeniny různých souhvězdí. Jak ale byly tvořeny, když v té době neexistovalo letadlo? Ze země se totiž obrazce nerozpoznají. Jedná se o složitý systém rovnostranných trojúhelníků, jejichž strany sloužily jako poloměry kružnic. Přesná jednotka délky je 66,4 cm, což představuje průměrnou vzdálenost od ramene ke kloubům prstů ruky sevřené v pěst.

Legendou tu je Maria Reiche, německá matematička a žákyně Paula Kosoka, která zasvětila nazkým obrazcům celý svůj život. Bohužel zemřela v červnu roku 1997. Celé půl století, od roku 1940, se snažila vysvětlit účel geoglyfů. Své nálezy a myšlenky má vystaveny v muzeu v Ice. Věřila, že obrazce byly vytvořeny kulturou Paracas a Nazca mezi 900 př.n.l. (někdy se udává i 300 př.n.l.) a 600 n.l. V 7. století zde několik obrazců přidělala kultura Huari z hor. Maria Reiche měla zato, že obrazce jsou astronomickým kalendářem pro zemědělské účely. Marií Reiche a její skupinou bylo restaurováno okolo 70 těchto obrazců.

Po 30 minutách ve vzduchu, kdy jsme měli vcelku pěkný rozhled, nás již pilot naváděl zpět na přistávací dráhu. Pár vteřin po přistání se ozvala rána a letadlo se naklonilo. Pěkně jsme se lekli. Zastavení bylo rychlé ale vcelku bez problémů. Píchli jsme! Tak to je pro mě novinka. I letadla mohou píchnout! Doporučuji si ale přivstat a vzlétnout kolem 8. – 9. hodiny ráno, a to nejenom kvůli slunci, ale i vzdušným proudům a rozhledu. Cestou zpět jsme za Nazcou viděli i Bílou horu čnící nad městem. Je to nejvyšší písečná duna na světě. Má přes 2 kilometry a zdejší cestovky nabízejí skvělý sandsurfing. Není tam ale vlek, a tak si nedokážu představit, jak se nahoru lidi škrábou. V 11⁰⁰ jsme již byli taxíkem zpět ve městě, kde jsme si dali oběd.

Po obědě jsme se informovali o ceně túr na hřbitov Chauchillu a akvadukty. Na osobu to vyjde US$10. Čím více osob, tím levnější. Zašli jsme tedy zpět do hostelu zeptat se našich Chilanek, zda nechtějí jít s námi. Nebyly tu, a tak unaveni a nemocni jsme ulehli. Já jsem ještě dopsal deník, koupil si půl kg hroznů, dvě manga a jedno jablko a tvrdě usnul. Ve 14⁰⁰ mě Luba probudil, že nakonec ony dvě dívky z Chile sehnal. Spolu jsme pak tedy vzali túru k 30 kilometrů vzdálené Chauchille za US$7. Průvodce vypadal jako seriózní postarší pán, který dokonce mluvil výborně anglicky. Nastoupili jsme do automobilu. Po půl hodině jsme odbočili doleva a jeli 7 km po poušti, než jsme dorazili k vytouženému místu.

Na pohřebišti Chauchilla jsou hrobky pozdní kultury Nazca staré 2000 let, kultury jež vytvořila i známé nazské obrazce. Jsou to v zemi (v poušti) vyhrabané jámy, jejichž čtyři stěny jsou zpevněné pálenými cihlami a kameny. Mumie zde jsou obráceny směrem na východ, na místo, odkud vychází slunce. Tělo mumií bylo mumifikováno suchou zeleninou a ovocem, solí, pepřem a bavlnou. Uříznuté nohy a ruce byly spojeny s tělem v rámci tzv. fetální polohy. Otvor jámy se přikryl kmeny rohovníku, přes které se rozestlalo rákosí. Vše bylo zamaskováno hliněnými hroudami a kameny. Nakonec bylo rákosí postaveno vertikálně jako znamení, kde se hrobka nachází. Mrtvá zvířata měla hrobku chránit před nezvanými vetřelci. Bohužel neúspěšně. Před několika lety zde bylo pouze 8 hrobů, ale je jich tu mnohem více, stále se nacházejí. Vykradači hrobů jsou stále rychlejší. Takřka žádná hrobka neunikla hledačům pokladů pátrajících pouze po zlatu, keramice a dalších předmětech, jež se dají zpeněžit. Mumiím vylámou zlaté zuby i zlaté destičky z lebek a kosti rozházejí po okolní poušti. Do otevřené hrobky pak proniknou sluneční paprsky, které dokonají dílo zkázy. Proto dnes mají mumie vybělené kosti a černou kůži. Dnes zde můžete nalézt na 12 hrobek, ve kterých je vystaveno na 15 mumií. Poslední hrobka vystavuje ženu a její dvě děti. Žena byla postižena smrtelnou nemocí původem z Amazonie zvanou uta.

Všude okolo je poházeno mnoho kostí, dva metry dlouhé vlasy, bavlna, cáry látek. Nejsou peníze na konzervaci jak mumií tak hrobek. Jednou za 15 dní sem zajde jeden místní zanícený archeolog a hrobky vyčistí od navátého písku. Nejsou peníze ani na zastřešení. Za vstup na toto místo se platí US$1, ale tyto peníze mizí jako výplaty místním strážcům.

První člověk, který prováděl vykopávky archeologických míst dnes připisovaných kultuře Nazca, byl peruánský archeolog Max Uhle roku 1901. Jako první pochopil, že se jedná o jinou kulturu, odlišnou od dosavadních. Kultura Nazca se rozvinula po pádu kultury Paracas okolo roku 200 n.l. Lidé z Nazcy kultury byli farmáři a měli tedy čas na umělecké práce jako je malování a hrnčířství. Ve své době dosáhli skvělých výsledků. Právě proto dnes můžeme obdivovat jejich skvělou techniku. Vynikli především v malbě na polychromovanou keramiku. Využívali tří až osmi barev, přičemž mezi nejoblíbenější patřila červená, bílá, hnědá, žlutá, šedá, fialová a černá. Často malovali denní život, zvířata a mytologické jevy. Centrum měli v Kanachi, asi 8 km odtud. Pravidelně hroby otevírali a vyměňovali či doplňovali jídlo a pití, protože věřili v posmrtný život. Nazští „chirurgové“ prováděli kreanace lebky a operace mozku, které prý přežilo až 60% pacientů. Kultura zanikla kolem 800 n.l.

Cestou zpět jsme se zastavili u novějšího hřbitova. Založili ho lidé z oázy a hor, aby nemuseli nic platit za pohřeb na městském hřbitově v Nazce. Celkový dojem je zajímavý. Kříže mají tři barvy a jsou okrášlené věncem z květin. Bílé kříže patří dětem, modré teenagerům a černé dospělým.

Poté jsme projeli Nazcou a navštívili slavné akvadukty v Cantallo. Je to rozsáhlý a imponující systém stále používaných kanálů a nádrží kultury Nazca určených k zavlažování polí. Okolí tu je totiž velice suché a není tu voda. Ta se sem přiváděla kanály dlouhými mnoho kilometrů a pumpovala se do vyšších výšek. Jelikož již bylo pozdě, po 17⁰⁰, tak jsme již neplatili vstupné. Strážci a s nimi i relativně zajištěná bezpečnost sice odešli, ale zase hrozilo nebezpečí okradení, jež tu prý není vzácností. Bylo nás nicméně sedm. Spojili jsme se se dvěma Maďary, jež sem přijeli taxíkem. Nejprve jsme viděli obrovský bazén, dnes již vybetonovaný a jež se dodnes stále užívá k zavlažování polí. Navíc je pro farmáře zadarmo! Patří přece jim.

Od bazénu se táhne kanál z obou stran zpevněný kamennými zdmi. Někde je hluboký třeba jen metr a někde prý hloubka dosahuje až 15 metrů. Následovali jsme ho. Po několika desítkách metrů se hloubka zvýšila a kanál se ukryl pod zemí. Následovali pak tzv. pavouci, oka či spirály - jámy vedoucí až ke kanálu. Postaveny byly pro okysličování vody a její čištění. Byly tu čtyři oka za sebou. Za nimi se kanál rozvětvoval a následovaly další tři oka doleva a devět ok doprava. A to je pouze jeden kanál! Bylo tu dalších 55 podobných kanálů! Dnes se z těchto 56 stále využívá 36. Původně existovali čističi, jež kanály zbavovali řas a dostávali za to jídlo, přístřeší i peníze od participujících vesnic. Dnes se o vyčištění sporadicky starají dva zaměstnanci Ministerstva zemědělství. Voda v kanálu je čistá a prý se z ní dá i přímo pít. Navíc je příjemně osvěžující. Kdo se prý této vody napije, vrátí se. Reálným důkazem je náš průvodce, jež se vody napil před čtyřmi lety. Dnes si k obživě vypomáhá nejenom učením angličtiny, ale i průvodcovstvím.

Poté jsme již za překrásného západu slunce, jež zbarvilo celou oblohu do růžova, zastavili u ruin Paredones a přijeli k poslednímu místu. Bylo to v Nazce, v domě, kde jedna rodina vyrábí keramické kopie k těm nádobám nalezeným v hrobech. Jedná se o dokonalé repliky keramiky kultury Nazca. Tato rodinná tradice se dědí v rodině již po mnoho generací. Postup zůstává. Nejprve se v horách vytěží materiál - hlína, která se smíchá s jemným říčním pískem. Ručně se vytvaruje a nechá se ztvrdnout na slunci. Poté se maluje přírodními minerálními barvami. Vyleští se hladkými oblázky nalezenými v hrobech či v korytech řek a nakonec se vypálí v jámách. Osmnáct výrobků se naskládá na sebe ve formě pyramidy. Přes ně se položí pláty jiné keramiky, chránící výrobky od žáru na vrchu poskládaného uhlí. Celých 14 hodin při teplotě 500-600 °C se pak vypalují. Nakonec se prodávají do muzeí či turistům v místní prodejně. Ceny kolísají od desíti do stovek sol. V 19⁰⁰ jsme se po namáhavém dnu konečně vrátili zpět. Dali jsme si večeři a zaplatili túru, se kterou jsme byli velice spokojeni.

NEJSTARŠÍ ČLOVĚK?

21.2.2000 (pondělí)

Ráno jsme vstali v 8³⁰. Svezli jsme se taxíkem ke CarrAteře Panamericaně a v 9³⁰ nastoupili do autobusu společnosti El Señor de Luren směřujícího na Icu, kde nás čekaly Islas Ballestas s rozmanitou mořskou faunou. Cesta vedla pouští, jež byla tu a tam podél řek zpestřena zelenými oázami. Těch bylo čím dál tím více, a tak se dalo tušit, že hroznové víno či banány nebo manga tu půjdou levně nakoupit. Ica je příjemné koloniální městečko se 150 000 obyvateli. V 10⁰⁰ jsme si v Ice přestoupili na autobus společnosti Saky, jež jezdí každou celou hodinu na Pisco. Před dvanáctou jsme již zaparkovali v Piscu nedaleko centrálního náměstí a ubytovali se po kratším hledání v Hostalu Colonial.

Vyrazili jsme na náměstí rezervovat si túru na zítřek na 7³⁰. Z Islas Ballestas se máme vrátit v 11⁰⁰. Stálo nás to US$7. Poté jsme zjistili, že autobus do Limy jezdí každý den i odpoledne a že koupení jízdenky těsně před odjezdem není problém. Jedná se o společnost Ormeño. Autobus stojí US$3. Bylo již odpoledne a žaludek se nám ozval. Začali jsme shánět levnější restauraci. Po dlouhém hledání levné restaurace jsme si objednali předraženou Ensaladu de Frutas. Luba si ještě objednal druhý chod a poté se oddělil. Já si raději zašel na trh koupit hroudu sýru, 1 kg vína, 12 banánů a dvoulitrový 7Up a to vše za neuvěřitelné dva dolary. V Hostalu jsem si potom uvařil těstoviny posypané tvarohem a cukrem.

Pisco vypadá klidně a příjemně. Je ale přeplněno turisty. Centrum tu je proto velice drahé. Levnější jídlo se dá sehnat pouze u pouličních stánkařů a na Mercadu na jihozápad od náměstí. Odpočíval jsem, jedl vitamíny a četl Bolivian Timesy. V 19⁰⁰ se Luba vrátil. Překvapil mě odpovědí na moji otázku, kdepak to byl. Prý v Ice a v Muzeu Cabrery. Javier Cabrera prý rozvíjí teorii o nejstarším člověku na základě asi 11 000 nalezených kamenů, na kterých jsou vyryty obrázky lidí, zvířat, dinosaurů či dvou indiánů, jak otevírají lebku třetímu. Nicméně vědecký svět tyto kameny považuje za podvrhy. Poté jsem si opět uvařil těstoviny se sýrem, sbalil se a usnul.

ZÁHADNÝ TROJZUBEC

22.2.2000 (úterý)

V 7 hodin jsme již stáli na náměstí u túry, kde jsme si včera rezervovali výlet. Bylo nás osmnáct. Autobusem jsme se svezli přes San Andrés až k přístavu před poloostrovem Paracas. Poloostrov Paracas spolu s ostrovy Ballestas tvoří Národní rezervaci Paracas. Slovo „paracas“ je složeno ze dvou kečuánských slov znamenajících bouřku a slunce. Totiž paracaské „bouřky a vichry“ jsou známé svojí silou v širokém okolí. Jsou aktivní především v měsících červenec až září. Suchý vzduch mému kašli a zánětu průdušek rozhodně neprospívá. 25 minut jízdy bylo po poušti, po jejíž pravé straně se již daleko na moři lomily vlny Pacifiku. Tu a tam bylo stavení, rybářská loď či menší osada. V polovině cesty byly velké továrny na zpracování konzerv a rybek nazývaných ančovičky. Za továrnami kotvilo na moři spousta rybářských i zaoceánských obchodních lodí.

Přestoupili jsme na malý motorový člun a rychlostí 40-45 km/hod jsme se blížili k cípu poloostrova. Objeli jsme ho a projížděli podél scénicky vytvarovaného skalnatého pobřeží. Divoké útočící moře si zde již mnoho milionů let na tvrdém skalnatém pobřeží vylamuje zuby. Na příkrých barevných svazích je množství tunelů, oblouků a věžiček a dalších přírodních útvarů. Po 15 minutách jízdy se na pouštním svahu nad tímto pobřežím objevil proslulý předkolumbijský Candelabr. Tento minimálně 50 metrů dlouhý obrazec je nejlépe vidět z moře. Neví se, kdy a jak byl vytvořen a jak to, že ho pouštní písky nezavanou? Existuje zde mnoho teorií o jeho účelu. Jedna mluví o spojení z liniemi v Nazce, jiná o spojení se souhvězdím Jižního kříže a tedy o vodítku starým mořeplavcům. Jiná teorie spojuje obrazec s kaktusem používaným starými šamany pro své halucinogenní účinky. Nezajímavá ani není teorie o křesťanském svícnu podobnému trojzubci.

Poté jsme se během 17 minut dostali ke třem ostrovům Ballestas. Průvodce mluvil dobrou angličtinou a s túrou jsme byli velice spokojeni. Ostrovy jsou působením vody a větru vyerodovány do mnoha oblouků a jeskyní a odtud také pochází jméno ostrovů - ballesta znamená španělsky oblouk. Bylo pěkné počasí, sluníčko již začalo pálit, a tak veškeré zvířectvo bylo na skalách a ohřívalo se. Viděli jsme spoustu peruánských boobies, černých peruánských kormoránů guanay a peruánských pelikánů. Dále spoustu tuleňů a mořských lvounů hřívnatých. Tuleni se roztahovali na pláži u obrovského skalnatého mořem vytvarovaného tunelu, protínajícího konec jednoho ostrůvku. V přilehlých jeskyních žije spousta vampýrů, kteří se živí lachtaní krví. Viděli jsme i malého Humboldtova tučňáka, jenž je dnes ohroženým druhem. Rozdíl mezi tuleněm a lvounem hřívnatým je, že tuleň má místo uší díry a pokud se pohybuje na zemi, přední ploutve má směrem dozadu. Lvoun hřívnatý má menší uši a ploutve má namířeny dopředu.

Humboldtův proud přináší z antarktických oblastí chladnou vodu bohatou na živiny, a tím i na plankton. Název pochází od významného německého vědce, který zkoumal účinek proudu na podnebí kontinentu. Humboldtův proud bohatý na plankton je příčinou obrovského množství ryb. Konečným článkem potravinového řetězce jsou ale rybožraví ptáci, jejichž milionová hejna ročně uloví asi 3 miliony tun ryb, což je více než uloví rybářské flotily přímořských států. Pelikáni se řítí do vody jako stihači, menší kormoráni naopak pohodlně vyčkávají na hladině a v případě potřeby se pro rybku mrštně potopí. Oba jsou vlastně příbuzní středoevropským čápům. Pelikán je větší černošedý a má červenožlutý zobák. Kormorán je celý černý, pouze bříško má bílé. Kormoráni také mají početní převahu.

K osidlování ostrovů dochází kolem února. Jelikož jsou ale ostrovy malé, svádí samečkové kormoránů o každý kousek místa těžké boje. Jakmile si kormorán místo uhájí, čeká jen na samičku, která si ho vybere. Ty se mezi nimi procházejí a pečlivě si vybírají. Pak se se samečkem v zahřívání tří čtyř vajec střídají. Když se o slovo přihlásí lupič racek, nebo když nějaké vejce rozšlápne startující neohrabaný pelikán (který k tomu úkonu potřebuje opravdu dlouhou rozbíhací dráhu), samička vejce rychle doplní. Za den jeden kormorán sežere 1200 gramů sardelí, což za rok představuje téměř 500 000 kilogramů. A to přitom většina Peruánců ani neví, jak ančovičky chutnají, protože se lovit nemohou a konzervy jsou pro ně drahé. Produktem těchto ptáků je trus, který je po celém světě znám jako guano. A kvůli němu jsme sem také přišli. Guano je 30krát hodnotnější než stájová mrva. Kormoráni prý snesou 10 gramů guana denně. Jsou to největší „dříči“ na ostrovech. Podle jiného údaje to činí na každého 15 kg trusu ročně. Proto se tu toto hnojivo těží už od inckých dob.

Na vrcholech ostrovů nad příkrými kamennými srázy postavili lidé před 60 lety menší zídku. Ta slouží nejenom k zachycení a udržení guana na ostrovech, ale také usnadňuje těžkopádným pelikánům start letu. Stále se tu trochu těží - a stále ručně. Těží se, myslím, pouze jednou za rok, a to pouze pro export. Za 5 kg hnojiva se prý v Itálii platí US$10. V minulosti byla cena daleko vyšší. Už Inkové si byli vědomi vlivu dusíkatého guana na růst rostlin, a proto ho těžili. Španělé a vláda nezávislého státu Peru pak pokračovali. V počátcích zde prý byla vrstva guana hluboká až 45 metrů. Ale před 40 lety tu také bylo více ptáků. Zvykem každého, kdo ostrovy navštívil, bylo si jich pár ulovit. Dostat se na ostrovy pro nebiologa a nečlena některé expedice je dnes velice zdlouhavé a složité. Náš průvodce Paul měl to štěstí dvakrát. Prý tam jsou tisíce a tisíce drobného hmyzu na každém kousku guana a po chvíli je prý člověk touto drobnou havětí doslova obsypán. Nic příjemného to není. A to nemluvím o tom smradu, který člověkem doslova prostoupí. Ti kteří tam guano těží se i po důkladném omytí musí několik dnů stranit civilizace, protože příšerně zapáchají.

Prohlídku jsme ukončili v 9²⁰ a během půl hodiny jsme byli zpět v přístavu, kde jsem si koupil dva modýlky tuleňů. Túra po poloostrově Paracas se může skloubit s Islas Ballestas. Poloostrov má několik zajímavých míst. Vedle kolonie plameňáků, pohřebiště starých lodí a Candelabry zde je možné navštívit Museo Julia C. Tella, jejíž slavná sbírka je již dnes téměř rozkradena zloději. Jen několik stovek metrů za komplexem je paracaská nekropole. Na počátku 20. století nikdo ani netušil, že toto vyprahlé pouštní místo bylo domovem pro jednu slavnou předinckou kulturu z doby dokonce tisíc let před Kristem. Až roku 1925 Julio C. Tello objevil pohřební místa kultury Paracas, která existovala mezi 1300 př.n.l. a 200 n.l. Právě tkané látky zde dosáhly největší kvality.

V 10³⁰ jsme již stáli v Piscu. Ihned jsme se vybalili z hotelu Colonial a utíkali na terminál Ormeña autobusu, jež jel v 11⁰⁰. Za 3 dolary jsme housenkovým autobusem vyrazili na Limu. Po hodině jízdy se autobus porouchal a my přesedli na jeden z mnoha dalších autobusů společnosti Ormeña. Do Limy jsme dorazili asi v 16⁰⁰. Vzduch v Limě je teplý a vlhký, oproti Cuzcu, kde je suchý, chladný a řídký. Spolu s jednou Němkou jsme vzali taxíka k Plaza de Armas a ubytovali se v Hotelu Europa za US$7. Poté jsme vyrazili do města a za řekou si dali oběd či spíše večeři. Bylo to studené a pálivé jídlo a snad právě proto i levné. Poté jsme se vrátili do Hotelu, uvařili jsme si těstoviny se sýrem, já dopsal deník a ve 21⁰⁰ šel spát. Nebylo to ale tak jednoduché, jak jsem si myslel. Vedro, chrchlání a kašel mi nedovolil usnout tak do 23⁰⁰.

ZLATO

23.2.2000 (středa)

Ráno jsme se probudili v 9³⁰, v hlavním městě Peru. Lima je přelidněné, rušné, hlučné, špinavé a velmi nebezpečné město. Žije tu přes 8 milionů obyvatel, téměř třetina veškeré peruánské populace. Lima je geograficky umístěná v pouštní oblasti pacifického pobřeží, takže klima je většinou suché, smogové a horké. Za rok zde spadne pouze několik desítek mm vody. Od dubna do prosince pokrývá celé pobřeží Peru šedá mlha nazývaná garúa. To zde neprší, ale vše je vlhké. Turisté se snaží z Limy vypadnout co nejdříve. Jediné, co je zde může zadržet, jsou bohaté sbírky v místních muzeích. Lima v sobě opravdu ukrývá sběratelské skvosty. A jak k nim přišla?

Jelikož Španělsko bylo na rozdíl od Incké říše námořní velmocí, potřebovalo v nově dobytých územích základnu s přístupem k moři. Proto bylo založeno Franciscem Pizarrem 6. ledna 1535 na Den králů nové město. Nejprve se nazývalo La Ciudad de los Reyes - Městem králů. Rychle se rozrostlo, protože bylo nejbohatším a nejdůležitějším městem na kontinentu v počátečním koloniálním období. Jeho věhlasný přístav, kterým procházelo veškeré zboží směřující na nebo z kontinentu, se nazývalo a dodnes nazývá Callao. V tomto bohatém přístavu také úspěšně začal svoji kariéru bukanýra anglický pirát, kapitán Francis Drake. Po zavraždění Almagra a Pizarra byl v Limě nastolen zákon silnějšího. Období růstu zakončilo až velké zemětřesení roku 1746, které zničilo většinu města. Pro svoji důležitost ale bylo brzo znovupostaveno. Poté, co Bolívar osvobodil Gran Columbii, San Martín získal Limu roku 1821 bez boje. Oba vojevůdci se spolu setkali, ale dohody nenalezli. San Martín Limu opustil a vrátil se alespoň na chvíli do Argentiny. Bolívar roku 1824 opětně získal Limu, bez boje. Smetánka Limy ale odmítla Bolívarovu myšlenku o konfederaci, protože se bála, že již nebude hrát první housle. Proto konfederaci odmítli a naopak požádali Bolívara o vypracování první ústavy. Po 400 let Lima zůstávala malým koloniálním městem s několika desetitisíci obyvateli. Roku 1919 dosahovala populace ještě 173 000 obyvatel. Následné špatné sociální a ekonomické podmínky vyvolaly rapidní migraci obyvatelstva do měst. Populace v Limě vzrostla exponenciálně na dnešních 8 milionů…

Vyrazili jsme do kostela San Francisco, jednoho z nejlépe zachovalých časných koloniálních kostelů v Limě. První dvě zemětřesení přežil kostel bez větší úhony, ale zemětřesení roku 1970 ho vážně poškodilo. Během několika let ale bylo restaurováno ve svém originálním barokním stylu s maurským vlivem. Zaplatili jsme si túru, protože pouze ta umožňuje nahlédnout zákazníkům do mnoha částí, normálně veřejnosti uzavřených. Prošli jsme všemi částmi kláštera, viděli jsme Pinacotecu s obrazy ze 17. století, monstrance, dále knihovnu, nádvoří a katakomby. Zvláště hodnotná je knihovna, která uchovává tisíce starých textů, z nichž některé se datují do doby prvních dobyvatelů. Největším lákadlem tu jsou katakomby s pozůstatky 70 000 lidí. Z kostela jsme odcházeli s pocitem uspokojení.

Přes náměstí Plaza de Armas jsme došli na Avenue Tacna, abychom vzali mikro A do odlehlejší limské čtvrti Barranco. Tam jsme měli u společnosti Intej zaplatit rezervaci letenek do Prahy. Věděli jsme, že Lima je velice rozlehlé město, ale délka jízdy nás přece jen zarazila. Pravdou je, že jsme stavěli na každé křižovatce. Proto jsme se také mohli kochat krásnými pohledy na čtvrť Miraflores, což se dá přeložit jako „Podívej se, květy“. Barranco a Miraflores jsou mimo jiné nejvýstavnější čtvrti Limy. Moderní, čisté a s nízkou kriminalitou. V Barrancu jsme pak asi hodinu hledali společnost Intej na Avenue San Martin 240. Potřebovali jsme zaplatit poplatek za změnu rezervace letenky, kterou jsme si pracně zajišťovali z La Paz. Přišli jsme zrovna v době polední přestávky, a tak do 14⁰⁰, kdy měli opět otevřít, jsem v Interbance na náměstí směnil šeky v hodnotě 100USD za 340 sol. Na místním Mercadu jsme si koupili oběd. V Inteji nakonec za změnu rezervace letenky platíme asi 35 dolarů na každého. Odlétáme 13. března. Naše cestování se již blíží ke konci.

Následovalo mikro číslo 35, jež mělo jet k Museo de Oro, neboli Muzeu zlata. O tomto muzeu jsme již hodně slyšeli, samé superlativy, a tak jsme si ho nemohli nechat ujít. Řidič nás ale vyhodil jinde. Za Museem de la Nación. Snad proto od nás vzal jen symbolické jízdné. Jelikož ani dlouhé vyptávání se kolemjdoucích nám nepomohlo, zbytek cesty jsme se svezli taxíkem. Před Muzeem zlata jsme vystoupili. Je to soukromé muzeum, které vlastní rodina Mujica Galla. Předražené lístky stály US$6. Ale stálo to zato. Bylo to absolutně nejzajímavější a nejpoutavější muzeum, jež jsem kdy prošel. Nebylo sice tak poučné, ale rozhodně si ho budu pamatovat celý život. Tolik zlata, co jsem zde viděl pohromadě, již asi nikdy neuvidím. Nicméně, kromě tohoto muzea existuje ještě jedno Muzeum zlata v kolumbijské Bogotě, které jsem ale zatím ještě neviděl...

Muzeum se skládá ze tří částí, přičemž ta nejdůležitější byla v přízemí. Bylo to právě Muzeum zlata. Zde jsme také strávili převážnou část času. Byl to jeden obrovský sejf - rozsáhlý komplex chodeb a místností. Hned za zamřížovanými a prosklenými dveřmi nás upoutalo to neuvěřitelné množství zlata vytvarovaného do překrásných sošek, nádob, ozdob, zbraní aj. Náměty sošek byly různé. Od přísných inckých postav až po erotické náměty kultury Mocha. Už v době před Inky znaly jihoamerické kultury množství poloh při souložení a snažili se je umělecky ztvárnit. Byl tu i pohlavní styk muže s mužem či ženy se zvířetem. Vystavená ponča jsou zdobena stovkami nablyštěných zlatých destiček. Vše tu je názorně k vidění. Kromě zlata tu byla i keramika, předměty z kamenů, kostí, mušlí, dřeva, stříbra, mědi, drahokamů, perel aj. Škoda, že se nemohlo fotit.

Poté následovalo Muzeum zbraní v prvním patře a Muzeum textilií ve druhém. Ačkoliv tu byla spousta zajímavých exponátů, byl jsem z toho zlata tak oslepen, že jsem tu již jen tak ležérně procházel. Zajisté unikátní kousky jsem přehlížel bez mrknutí oka. Mimo tento komplex k němu z levé strany přiléhá další objekt, vystavující textilie a sošky. Celé muzeum je pěkně udělané a je tu množství anglicky mluvících turistů. Přesto mi tu něco chybělo - informace. Alespoň k těm nejdůležitějším a nejzajímavějším exponátům mohli něco připsat. Vstupné je na to vysoké dost. Tu a tam sice něco napsali, ale ve španělštině. Nicméně v přilehlých stáncích se tu dá koupit i řada brožurek, cédéček, pohlednic aj. Samozřejmě tu jsou i vyšší ceny.

Po ukončení prohlídky jsme vzali mikro na Miraflores a odtud z Avenue Arequipa na Avenue Tacna. Pět bloků jsme pak již za tmy docházeli do Hotelu Europa. Ve 20⁰⁰ jsme zašli do sousedního Hotelu España a poslali domů zdrcující zprávy. Do 11.března, kdy letíme domů nám dohromady zbývá asi US$20 a 120 solů. A to ještě musíme zaplatit daň z odletu US$25 na jednoho. Je jasné, že už teď jsme v mínusu. Čekáme už asi měsíc na to, až nám pošlou z domova peníze na Lubovu Viza kartu. Prozatím jsem zde Lubu dotoval ze svých peněz, ale teď jsem na mizině i já. Zítra již pravděpodobně začneme shánět práci. Uvařili jsme si kolínka se sýrem a ulehli.

POVEDENÝ SMĚNÁRNÍK

24.2.2000 (čtvrtek)

Vstali jsme pozdě, asi kolem 10⁰⁰. Luba hned vyrazil do Barranca pro svoji kreditní kartu, kterou mu včera jeden bankovní automat spolkl. Já si zatím uvařil těstoviny se sýrem. Je zajímavé, že jsem se jich ještě nepřejedl a že mi stále chutnají. V 11⁰⁰ jsem vyrazil do okolí, do kostelů a muzeí, jež tu jsou zadarmo. Na ty placené půjdu až na ně budu mít. Musíme šetřit. Cestou jsem potkal podivného muže, vyptávajícího se odkud jsem a jakou měnu používáme. Řekl jsem mu, a párkrát to zopakoval, že korunu. Přirovnal jsem mu to ke Švédsku, kde mají také korunu. Ukázal mi papír s kurzy. Hned jsem pochopil, o co mu jde. Nabízí mi směnu národní měny za dolary či soly. Rozhodně ale neví nic o zákonitostech mezinárodních měn a kurzů. Z toho, že my máme korunu, tak jako Švédi švédskou korunu, usoudil, že i kurz bude stejný, a tak za jednu korunu mi nabízel neuvěřitelnou sazbu: 1,50! Za 500 Kč bych tak měl 750USD! Nechápal jsem, jak k tomu dospěl. Že já blbec jsem nechal své české koruny doma! Jemně jsem ho opět poučil, že mezi švédskou a českou korunou je rozdíl, a to dost markantní. Nicméně trval na svém kurzu. Řekl jsem mu tedy, že pouze můj kamarád má koruny a pokud chce, tak ve 14⁰⁰ si dáme sraz tady. On se prý v bance mezitím zeptá na aktuální kurz. Pravděpodobně se ale zeptá na ten, co má na papíře, tedy na švédskou korunu. Českou republiku pod anglickým ani španělským jménem nepoznal, a tak ji nevěnoval pozornost. A pokud tedy Luba dorazí do té doby do hotelu a nebude mu proti srsti okrást směnárníka, tak se může stát zrazu boháčem.

Mezitím jsem si zašel prohlédnout pár kostelů. Nejprve Santuario de Santa Rosa de Lima, kde se narodila vůbec první svatá západní polokoule. Samotná svatyně je malou místnůstkou postavenou z hlíny na počátku 17. století. Poté následoval kostel Las Nazarenas. Kostel byl postaven v druhé polovině 17. století okolo zdi, která jako jediná přežila ničivé zemětřesení roku 1655. Právě tuto zeď předtím pomaloval jeden černošský malíř obrázky. Dnes se na počest této události slaví každoročně fiesta. Ačkoliv oba kostely mají za sebou dlouhou historii opředenou legendami, jejich vnější architektura či vnitřní výzdoba tomu rozhodně neodpovídá. Byl jsem zklamán. Vrátil jsem se k hotelu. Cestou mě upoutalo průčelí kostela La Merced. Kostel byl založen na místě, kde byla prováděna první mše v Limě roku 1534, ještě předtím než Pizarro oficiálně založil město. Byl ale stržen a až roku 1628 se začala stavba dalšího kostela. Interiér kostela se několika zemětřeseními poškodil a až roku 1936 se dočkal restaurace. Nahlédl jsem dovnitř. A opravdu to stálo za to. Na Plaza de Armas jsem kolem poledne shlédl před prezidentským palácem výměnu stráží. Byla tu i vojenská kapela. Taková pěkná podívaná pro turisty, ale poněkud zdlouhavá. Toho využily nespokojené vrstvy pracujícího obyvatelstva, jež před vládní budovou tiše demonstrovaly.

Poprvé jsem si sedl na lavičku a pročetl si v průvodci několik základních informací o Plaza de Armas. Toto Náměstí zbraní bylo onehdy srdcem Limy, ale žádná z původních budov se již nedá spatřit. Nejstarší dochovaná stavba je impresivní bronzová fontána ve středu náměstí. Byla vytvořena roku 1650 zatímco nejstarší budova na náměstí je dnes Katedrála postavená po zemětřesení v roce 1746. Možná ještě více na mě zapůsobil Arcibiskupský palác, po levé straně Katedrály. Měl překrásné dřevěné vyřezávané balkóny. Překvapilo mě, že byl postaven až roku 1924. Taktéž Vládní palác byl postaven v tomto období. Právě před ním jsem shlédl výměnu prezidentských stráží. Na rohu náměstí u pošty se také nalézá socha Francisca Pizarra na koni. Původně sice stála uprostřed náměstí, ale fakt, že zadek koně směřoval přímo na Katedrálu, zapříčinil její přesunutí na současné místo. Zakladatel města stojí v třmenech na vzepjatém koni, pyšně a hrdě a stovky Peruánců sem chodí obdivovat otce vlasti, který vyvražďoval jejich národ po tisících. Vrátil jsem se do hotelu, četl články a čekal na Lubu.

Luba se neobjevoval, a tak ve 13⁴⁵ jsem vyrazil na smluvené místo za směnárníkem, říci, že ze směny zatím nic nebude. Směnárník ale nepřišel, a tak jsem z rušného centra zašel do uvolněného a klidného Muzea Centrální Banky. V Centrální bance jsem prokázal totožnost a sestoupil do archeologického muzea v přízemí. Byla tu keramika, textilie a jiné předměty kultury Nazca, Paracas, Vicus, Mocha, Chimú, Inka a další. Je zřejmé, že muzeum se specializuje na kulturu Vicus. Na to, že to je muzeum volně ke shlédnutí, je to slušná sbírka. Škoda, že byly sbírky hlídány a opět se nedalo fotit. Poté jsem v horním patře prošel Pinacotecu s obrazy z 20. století a nakonec v prvním patře sbírku mincí a bankovek Peru, medaile, ražební nástroje a historii Casy de la Monedy (Mincovny) v Limě.

Následovalo Museum de la Inquisición y del Congreso, Muzeum inkvizice a senátu. Sídlil tu totiž po vyhlášení republiky senát a vznikla tu původní ústava Peru. Ještě předtím se zde ale konaly inkviziční procesy. Inquisición (inkvizice) pochází ze slova Investigation, tj. zkoumání politických a náboženských aspektů obviněného. Hned v první místnosti narazíme na podobu takového inkvizičního soudu. Za stolem sedí uprostřed nejvyšší inkvizitor - kněz, po levé straně má další kněze - právníky, což byli velmi vzdělaní lidé. Po jejich pravé straně sedí sekretář. Vpředu stojí odsouzený, o jehož vině či nevině se rozhodovalo. Vpravo byli ukryti svědci. Jejich anonymita spíše pomáhala inkvizitorům, že tak řídili soud „svými svědky“ podle svého záměru.

Zde v Jižní Americe nebyli lidé kněžskou inkvizicí nikdy trestáni na veřejnosti. Pokud byl někdo shledán vinným, byl mu zkonfiskován veškerý majetek a mělo to i dopad na budoucnost dětí, jež například nemohly chodit do školy. Proto se raději obvinění přiznávali a obraceli se na křesťanskou víru. Poté, a nezáleželo na tom co provedl, byl volný. Bylo ale pečlivě kontrolováno zda se účastní bohoslužeb a jiných náboženských činností. Říkalo se jim tzv. „noví křesťané“. Kromě kněžského soudu existoval i civilní soud. Pokud vynesl kněžský soud obviněnému trest smrti, byl poslán k civilnímu soudu, který ho potrestal. Tak si nešpinil ruce. Roku 1820 byla zrušena inkvizice (1834 ve Španělsku) a budova se stala sídlem senátu.

Je možno tu shlédnout i podzemní vězení či mučící místnost. Nejvyšším trestem byl trest smrti - upálení zaživa či gillotování. Mezi lety 1569 až 1820, kdy inkvizice fungovala, bylo provedeno 1474 procesů. Žena zde byla upálena zaživa pouze jedna: María Francisco Ana de Castro, roku 1736. Měla židovský původ. Kromě ní zde byla nespravedlivě odsouzena Santa Rosa. Vysokým trestem bylo i vězení. Sedm let tvrdé práce na lodi, v sociálních ústavech aj. K mučení patřilo například minimálně 50 a maximálně 200 ran bičem. Jindy byly ruce proviněného svázány za zády a dotyčný byl za ně pověšen ke stropu. Pak byl spuštěn k zemi. Jeden metr nad zemí se lano napjalo, což způsobilo vykloubení rukou a nemožnost jejich použití na zbytek života. Byly zde další a další ukázky vynalézavosti Španělů i ukázka konce Atahualpy, který byl Pizarrem garrotován.

Po shlédnutí zajímavého muzea jsem si na nedalekém trhu koupil 10 housek, máslo a půl kilogramu rajčat. Vše za 1USD. V hotelu jsem byl v 18⁰⁰, dopisoval deník, pročítal články a čekal na Lubu, jež se vrátil až pozdě večer. Naštěstí s kreditní kartou a s penězi, které na ní konečně přišly.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt