III. NAPŘÍČ AMAZONIÍ DO BOLÍVIE (18.11. – 29.11.)

(CARACAS – CUEVA DEL GUÁCHARO – CIUDAD GUAYANA – SANTA ELENA – BOA VISTA – MANAUS – PORTO VELHO – GUAJARÁ MIRIM – GUAYARAMERÍN)

VÍZA DO BRAZÍLIE BĚHEM TŘÍ HODIN

18.11.1999 (čtvrtek)

            Po uložení zavazadel v hotelu jsme vyrazili na Bolivijskou ambasádu. S pouhým předáním víza pro Lubu si dávali načas, takže nakonec jsme odcházeli směrem na Brazilskou ambasádu v deset hodin. Brazilská ambasáda na Altamíře sice zařizovala víza, nicméně pouze v rámci tří pracovních dnů. Naše zděšené tváře a vytřeštěné oči je ale donutily změnit názor. Potěšili nás zprávou, že ve 13⁰⁰ si pro víza můžeme dojít. Ještě jsme předložili studentský průkaz, důkaz o vakcinaci proti žluté zimnici a fotografii. Víza v celkové hodnotě US$20 jsme zaplatili v nedaleké Corp Bance.

            V 11⁰⁰ jsme vyrazili do Marumen Store, takového minimarketu trekingové výstroje. Zde jsme si koupili 430 g propan-butanovou bombu za US$5. Ta původní o hmotnosti 240 g vystačila na 10 zahřátí vody v ešusu, a to bylo málo. Po nákupu se vracíme k Brazilské ambasádě. V pekařství-cukrářství naproti ambasádě jsme se naobědvali. Ve 13⁰⁰ jsme si vyzvedli víza a vrátili se do Hotelu Tanausu. Poté jsme ale zjistili, že supermarket, kde jsme chtěli dokoupit potraviny na cestu přes Brazílii, je zavřený. Takže zásoby na cestu koupíme jindy.

            Vyzvedli jsme si proto v hotelu zavazadla a vyrazili metrem na Petare. Odtud por puestem na Terminal de Oriente. S radostí jsem přijal Lubovu nabídku, že můžeme jet na Santa Elenu přes Cueva del Guácharo. Takže přece ji uvidím. Autobus druhé třídy nám jel na Cumanou ve 20⁰⁰ a jízdenka stála US$9. V místě určení máme být ve 4⁰⁰ ráno. Na terminálu jsme potkali dvě skupinky mladých Čechů, využívajících každoročního a radikálního snížení cen letenek cestovní kanceláře GTS na počest 17. listopadu. Bohužel sleva platí pouze pro studenty a je limitovaná 14 dny. Ale člověk se jen za pár tisícovek může dostat do mnoha míst po celém světě. Pro studenty to je báječná příležitost, jak levně vidět spoustu zemí, o kterých se jim zatím jen zdálo. Ve 20⁰⁰ autobus skutečně vyrazil.

ALExANDeR VON HUMBOLDT A GUÁCHAROVÉ

19.11.1999 (pátek)

Do Cumané jsme dorazili ve 4⁰⁰, přesně podle plánu. Zaskočilo nás tříhodinové čekání na autobus do Caripe, který měl jet v 7⁰⁰. Ani my, ani skupinka Němců, Australanů a Švédů se však nedočkali. Začali jsme shánět alternativní přepravu. Taxikář nám nabízel svezení za US$9 na jednoho. Por puesto nabízel asi US$2 za svezení do poloviny cesty, odkud by mělo být další spojení do Guáchara zajištěno jiným por puestem za stejnou cenu. Rozhodli jsme se pro por puesto. Už jsme v něm seděli, když se tu znenadání objevil náš autobus na El Guácharo. Rychle jsme přestoupili a za US$5 jsme konečně vyrazili k vytouženým jeskyním.

            Cesta trvala 3,5 hodiny. Po tvrdé jízdě jsme před polední stanuli před jeskyní. Vystoupili jsme pouze my. Ostatní pokračovali dále na Caripe, odkud sem chtěli podniknout placenou túru. Zakoupili jsme si lístky a spolu s průvodkyní se vydali na obhlídku nejdelší, největší a snad i nejkrásnější venezuelské jeskyně jménem Cueva del Guácharo. Pro místní indiány Chaima byla jeskyně známa ještě dlouho před příchodem Evropanů. Před vstupem do jeskyně jsme zahlédli národní strom araguaney s velkými trubkovitými světle žlutými květy.

            Z 11 km chodeb je přístupný pouze 1 km, ale stojí za to. Prvních 500 m je doprovázeno skřípavými hlasy ve tmě se orientujících lelků jeskynních, kterým tu říkají guácharové. Tito lelkové se přes den ukrývají v jeskyních a k večeru kolem 19. hodiny odlétají 30-35 km daleko pro potravu, především do úrodných zelených rovin llanos. Někdy létají až 100 kilometrů daleko. Jejich nejoblíbenější potravou je palmové ovoce, které jak známo, obsahuje velké procento tuku. K ránu se pak kolem 4. hodiny vracejí s velkým vřískotem zpět. Tento zajímavý typ nočního ptáka nemůžeme vidět nikde jinde na světě než zde. Guácharo obývá jeskyně v různých částech tropické Ameriky, přičemž jejich největší počet můžeme spatřit právě v této jeskyni. Guácharové byli pro svoji výjimečnost přiřazeni do rodu Steatornithidae.

Dospělý pták je 60 cm dlouhý a rozpětí křídel může dosáhnout až jeden metr. V této jeskyni osídlují pouze první, 750 metrů hluboký, jeskynní prostor, který se nazývá Humboldtova hala. Podle ročního období jich tu je od 8 tisíc v březnu do 15 tisíc v září. Hnízda mají na skalní stěně a pro jejich stavbu dokonale využívají jakéhokoliv skalního výstupku. Používají k jeho stavbě vyvrhnutou potravu a hnízdo pravidelně rozšiřují. Dvě nebo čtyři snesená vejce mají inkubační dobu relativně dlouhou, od 32 do 35 dnů. Po vylíhnutí jsou mláďata rodiči krmena po dobu 4 měsíců. Svá mláďata krmí rodiče tak pečlivě, že jsou brzo dvakrát tlustší než oni sami. Sami rodiče váží přibližně 400 gramů. Indiáni na ně dříve pořádali výpravy a z mláďat vyvářeli tuk na vaření, svícení a léčení. Dnes jsou guácharové chráněni.

Ve tmě se pohybují pomocí echolokace. Cvrčivý až klapavý zvuk o frekvenci 7,3 kHz vydávaný hlasovým ústrojím má stejný význam jako ultrazvukové signály netopýrů. Zvuk lelků je ale slyšitelný i pro nás. K identifikaci plodů mají také enormně vyvinutý čich, který podle mě dokáží vždy po návratu ze svých výprav nějakým záhadným způsobem deaktivovat. Podlahu jeskyně totiž pokrývá vrstva guána - jejich trusu. Ve válce Severu proti Jihu získávala jižní armáda z tohoto guána ledek jako surovinu pro výrobu střelného prachu. Kromě trusu je na zemi i vrstva rostlinné potravy, kterou si lelkové ze svých výprav přinesli. Spolu s exkrementy to často až pronikavě zapáchá a tvoří dokonalé prostředí pro kraby, myši, pavouky a drobný hmyz, který se tímto živí. Slyšíme, jak nám hmyz praská pod nohama.

Bohužel jeskyně byla vysoká a my tak viděli pouze stíny guácharů. Na 472. metru je široké prostranství. Až sem prý došel v září 1799 Alexander von Humboldt. Tento velký německý cestovatel jako první popsal zvláštního obyvatele této jeskyně, a proto po něm byla jeskyně pojmenována. Dál již Humboldt neměl přístup a pokračující úzké prostory byly prozkoumány až později. Po 500 metrech se strop jeskyně podstatně snižuje a guácharové tu již nežijí. Může se tu tedy již fotit s bleskem. Všude je spousta krápníků. Po celkových 1200 metrech chodba končí a vydlážděná cestička se stáčí zpět. Ještě předtím však přemosťuje malý potůček, který mizí kdesi v hloubi jeskyně. Tam mají přístup především speleologové jen se speciálním povolením. Prohlídka celé jeskyně prý zabere 12 hodin. Stoupající vody v srpnu a v září ale mohou omezit vstup do jeskyně do pouze poloviční vzdálenost. V únoru roku 1835 pronikl do jeskyně na místo, kde jsme se přibližně stočili zpět, významný cestovatel a vědec Augustin Codazzi. Byl zakladatelem kolumbijské a venezuelské kartografie a až dnes, po dvou staletích si získává zasloužený věhlas. Jeskyně se stala roku 1949 první přírodní památkou Venezuely. K ochraně guácharů bylo roku 1975 vyhlášeno dalších 627 km² okolo jeskyně za národní park.

            Po půl druhé hodině jsme vyšli ven, odkud nás průvodkyně nasměrovala k nedalekým vodopádům. Během půl hodinky jsme došli k asi 30 metrů vysokým vodopádům La Payla. Jsou to malé vodopády ale vcelku pěkné. Ve 14⁰⁰ jsme si doprohlédli muzeum, najedli se a taxíkem, který sem právě přivezl skupinku turistů jsme se dostali do 12 kilometrů vzdáleného Caripe. Caripe je takové příjemné malé městečko s příhodným klimatem pro rozsáhlé plantáže kávovníků a pomerančovníků. Odtud jel por puesto v 15²⁰ do Maturínu. Jel dvě hodiny, ale jako o závod. Zatáčky vybíral takovým tempem, že i jedné místní paní se udělalo nevolno. A dobře jí tak. Venezuelana v sobě nezapřela. Jako správný Venezolano se totiž nerozpakovala odhodit cokoliv a kdekoliv (i z mikra) ať je to kousek papíru, igelitový sáček nebo plechovka od Coca-Coly. V Maturínu ale nastal problém, když jsme zjistili, že další autobus na Ciudad Guayanu jede až další den ráno. Dost nás to překvapilo. Spojení na tak významné město, jež je pouze několik desítek kilometrů vzdálené je pouze ráno či možná ještě existuje nějaký spoj brzo odpoledne. Ale odpoledne a večer nic!?

V moderním a průmyslovém městě s 310 000 obyvateli se nám ale zůstávat nechtělo. Po delším běhání a smlouvání jsem sehnal taxi do Ciudad Guayany, konkrétně do San Félixu. Byl sice předražený, ale nemohli jsme si vybírat. Další problém nastal před cílovým městem asi po dvou hodinách jízdy, ve 20⁰⁰. Již se setmělo a nás zastavila kolona aut. Ocitli jsme se v chudé městské čtvrti Los Barrancos a ani ve snu nás nenapadlo, že touto nevábně a nebezpečně vypadající zónou za chvíli půjdeme pěšky. Vojáci nám z neznámého důvodu nedovolili pokračovat dále. Museli jsme vystoupit z taxíku, hodit si batohy na záda a pokračovat dále pěšky. Nechápali jsme proč. Až u řeky Orinoko jsme pochopili. Auta se přes řeku převáží trajektem. Žádný most tu není. Že nás to nenapadlo dřív! Vždyť již víme, že přes Orinoko vede pouze jeden most, a ten je u Ciudad Bolívaru.

Převezli jsme se tedy na druhou stranu a vzali si odtud taxi na autobusový terminál. Dorazili jsme právě včas, abychom si mohli koupit lístek do Santa Eleny de Uairén na 22⁰⁰. Takže jsme to nakonec zvládli. Oddechli jsme si a nasedli šťastni do autobusu. Spočítal jsem, že celá doprava od jeskyní do Ciudad Guayany stála US$15. Město Ciudad Guayana vzniklo spojením dvou měst, starého koloniálního San Félixu a moderního průmyslového Puerto Ordazu na druhém břehu řeky Caroní, jako průmyslové město pro region roku 1961. V době založení mělo město 40 000 obyvatel. S dnešním počtem půl milionu to je nejrychleji rostoucí město ve Venezuele. Nejprve jsem plánoval, že si tu prohlédnu 200 metrů široké vodopády na řece Caroní, ale nakonec jsme se z časových důvodů rozhodli pro autobus do Santa Eleny.

PROČ SE MLUVÍ V BRAZÍLII PORTUGALSKY?

20.11.1999 (sobota)

            Po celonoční jízdě jsme v 7³⁰ dosáhli Santa Eleny. Městečko bylo založeno roku 1924 poté, co nedaleko byly nalezeny diamanty. Dnes má 12 000 obyvatel. Batohy jsme nechali na zastávce u autobusové společnosti Caribe a vyrazili do města. Dokoupili jsme nějaké zásoby a nasnídali se. Kolem 10⁰⁰ jsme se vrátili k autobusové společnosti a koupili si lístek do Manausu s přestupem v Boa Vistě za US$40. Tím jsme se zbavili posledních bolívarů. Čeká nás další den a noc v autobusu!

            Autobus společnosti Eucatur Amazon Bus 2000 jel ve 12⁰⁰ přesně. Výstupní razítko venezuelského DEX úřadu jsme dostali na hranicích. Podobně jsme na hranicích dostali vstupní razítko do Brazílie. Tím jsme opustili Venezuelu, kam bych se ještě určitě chtěl vrátit kvůli Los Llanos, na které nám nezbyl čas ani peníze. Los Llanos jsou spolu s orinockou deltou, narozdíl od Guayanské vysočiny, geologicky nejmladším územím Venezuely. Je to aluviální pláň, která se začala formovat před jedním milionem let a ve Venezuele tvoří centrální nížinu. O zvířatech v Jižní Americe jsem pročetl několik knížek a internetových článků a většina z nich si rozhodně venezuelské llanos vychvalovala.

Llanos se může pyšnit jednou z největších pestrostí flóry a především fauny vůbec. Tato neobyčejná druhová pestrost může být srovnávána snad jenom s východoafrickými savanami. Od května do října zde je období dešťů a vyprahlá savana se mění v zelený ráj protkaný rozsáhlými bažinami. Rozsáhlejší lesy tu téměř neexistují, typické jsou roztroušené lesíky a galeriové lesy podél vodních toků. Původní pralesy tu byly vykáceny již na počátku 19. století. V lagunách jsou tisíce brodivých a jiných ptáků. Mají dlouhé nohy, krk a zobák. Z 1360 druhů ptáků ve Venezuele (více než Evropa a Severní Amerika dohromady) jich v llanos létá 350 druhů a můžeme zde najít i 50 druhů savců. Všechna zvířata se zde dají díky nedozírným rovinám postřehnout už na velkou dálku a s dobrým dalekohledem mají přírodovědci o zábavu postaráno. Rozhodně doporučuji přečíst si knihu „K pramenům Orinoka“ od Zdeňka Veselovského.

            Již na brazilských hranicích jsme mluvili anglicky a bylo nám rozuměno. Cítili jsme změnu. V Brazílii se totiž učí anglicky povinně ve škole, a tak mladá generace ji alespoň trochu ovládá. Španělštinou se tu nechytíme, mluví se tu portugalsky. Jazyky vypadají vizuálně podobně, ale na poslech tam je podstatný rozdíl. Portugalština se spíše podobá francouzštině. Jak to, že se v celé Jižní Americe mluví španělsky (nebudeme-li mluvit o anglické, holandské a francouzské Guayaně na severu), jen v Brazílii portugalsky? Příčinou je rivalita námořních velmocí Španělska a Portugalska ve středověku. V Novém světě hledali jejich mořeplavci a dobrodruzi nejenom nová území, ale i další zdroje bohatství. Jak Španělsko tak Portugalsko si dělalo nároky na „Indii“, jak byl nový kontinent nazýván. Papež však zakročil a spor urovnal smlouvou ve španělském městě Tordesillas roku 1494, tedy dva roky po objevení země Kolumbem. Nový svět si velmoci rozdělili podél linie 48 stupně západně od Greenwiche. Území na východ od linie - Afrika, Asie a dnešní Brazílie - připadlo Portugalsku a území na západ od linie - tedy Nový svět - Španělsku. Smlouva byla ratifikována roku 1506 i přes odpor jiných námořních velmocí a původních obyvatel Nového světa.

 Ještě za hranicemi nás rozsáhlé savany nechtěly opustit. Llanos nám dávalo naposledy okoštovat ze své bohaté číše vína. V llanos se provozuje extenzivní chov dobytka a extenzivní zemědělství, což umožňuje soužití polodivokého skotu s divokými zvířaty. Za dřevěnými ohradami se pásla směs nejrůznějších plemen, typů a druhů skotu (krávy, zebu a buvoli). Zaujal nás především indický skot zebu, nejhojnější savec v llanos. Je většinou bílý, má velké rohy, vystouplý zadek a lopatky. Kondoři posedávají podél cest a napajedel a čekají na mršiny. Vůbec nevím, kdo mohl hubený dobytek pást. Žádného honáka jsem neviděl. Těžko bylo spatřit živou duši, když jsme potkali jen několik málo aut v protisměru. Na hlavních křižovatkách, či tam, kde cestu přetíná řeka, jsme obyčejně viděli malý bar, ale to bylo vše. Někdy jsme viděli i ceduli odkazující k nějaké osadě, ale v dohledu jsme neviděli ani jeden domek. Informace, že Brazílie je pátý největší stát na světě a že i v počtu obyvatel zaujímá stejné místo, mě ale nepřekvapuje. Zaujímá rozlohu téměř poloviny Jižní Ameriky. Amazonie zaujímá 56 % Brazílie a žije v ní pouze 8 % obyvatel.

Po třetí hodině odpolední jsme dorazili do Boa Visty, města s 210 000 obyvateli. Město se ocitlo na mizině, protože na počátku 90. let brazilská vláda z indiánských rezervací kmene Yanomani vyhostila násilím asi 40 000 zlatokopů (garimpeiros). Zde jsme čekali na navazující spojení do Manausu na 18⁰⁰. Moderní terminál nebyl vůbec větrán, a tak jsme se v tom tropickém klimatu potili a dusili. Do Manausu jezdí denně pět autobusů od rána do večera. Jsou drahé, ale na to, že je to široko daleko jediná asfaltová silnice a cesta lodí trvá pět dní, tak mnoho lidí této přepravy využívá. Asfaltka byla dokončena na počátku roku 1999. Vyjeli jsme kupodivu o hodinu dříve. Do Manausu nás čeká 785 kilometrů dlouhá celonoční jízda. Celou dobu jsme pospávali a pozorovali přes okénko měnící se přírodu. Na dohled bylo vše vykácené a každou chvíli jsme projeli kolem nějaké farmy. Po chvíli se setmělo. Občas se temné stíny pralesních velikánů přiblížily až k silnici. Po třech hodinách jízdy jsme v Caracaraí přejeli přes řeku Río Branco. Kolem půlnoci jsme také překročili rovník. Poprvé na jižní polokouli! A je nám zima!

KAUČUKOVÁ HOREČKA

21.11.1999 (neděle)

            300 kilometrů před Manausem vjíždíme do národního parku Atroari, kam mohou přes noc vjet pouze autobusy. Osobní doprava na úsek dlouhý 130 kilometrů není vpuštěna. Klimatizace v autobusu pracovala seč mohla bez ohledu na vůli cestujících. Klepali jsme se zimou. Směřovali jsme do Manausu, do velkoměsta uprostřed ničeho, do velkoměsta uprostřed amazonských pralesů. Co zde ale v takové dálce od civilizace dělá ono město? Proč zde bylo postaveno?

            Dlouho se hledalo v Jižní Americe Eldorádo a teď se zdálo, že se našlo. Byla jím mléčná šťáva stromu pojmenovaného jako Hevea brasiliensis - latex. Na kaučuku ale nebylo nic nového. Indiáni již dávno znali jeho vlastnosti. Kolumbus ho viděl již na Haiti v podobě gumových míčků, se kterými si indiáni hráli. V Mexiku používali Cortézovi lidé přírodního kaučuku k impregnaci svých oděvů. Indiáni českého pátera Fritze z něho vyráběli měšce, vaky, trubice a dokonce i primitivní boty. Avšak ve vědeckém světě vzbudil kaučuk zájem až návratem Charlese Maria de la Condamina z amazonské expedice roku 1745. Komerční rozvoj nicméně začal až o 78 let (!) později.

Roku 1823 si Macintosh patentoval výrobu impregnovaných látek. Nadále však vážným nedostatkem bylo, že teplem látka měkla a byla lepkavá, v zimě zase tvrdla a lámala se. V roce 1839 vynález Charlese Goodyeara překonal tento nedostatek. Zjistil, že přidá-li se do kaučuku síra a zahřeje-li se, je materiál pružnější, pevnější a odolnější. Vynalezením vulkanizace bylo postavení kaučuku definitivně upevněno. Brazílie, zdaleka největší výrobce, produkovala v roce 1840 pouze 388 tun. Do roku 1860 se množství zvýšilo na 2673 tun.

Avšak památný den pro průmysl nastal až v roce 1888, kdy si skotský zvěrolékař John Boyd Dunlop dal patentovat „dutou obruč nebo trubici vyrobenou z gumy a plátna nebo z jiných vhodných materiálů, naplněnou vzduchem pod tlakem nebo jinak, připevněnou na kolo nebo kola způsobem, který se ukáže nejvhodnějším“. Dosud výnosný ale nezajímavý průmysl začal prožívat nebývalou konjunkturu. Nastala kaučuková horečka. Jedním z dopadů kaučukové horečky bylo osídlení břehů Amazonky. Druhý dopad byl pro indiány největší katastrofou od vypuzení jezuitů, kteří je ve svých misiích chránili. Plenění prvních portugalských otrokářů bylo břídilstvím ve srovnání s řáděním novodobých plantážníků.

            Tvrdá práce indiánů, kteří se nemohli vykoupit z otrocké práce, protože plantážníci je neustále udržovali v dluzích, neznala mezí. Každé ráno musel seringero, jak se sběračům kaučuku říkalo, do pralesa. Nařezával kaučukovníky a bílé mléko zachytával do připravených misek. Aby se latex nesrazil bylo ho nutné co nejrychleji zpracovat. Nad ohněm ho naléval na tyč, kterou otáčel. Latex tuhl, a když byla na klacku koule hotová, byla připravena na prodej. Žádný strom ale nedal více než jednu šestnáctinu litru denně a po několikadenním dojení se musel nechat strom odpočinout. Gumové koule poté prodávali plantážníkům za ceny určené právě plantážníky.

Indiáni byli zatlačeni z břehů hlavních řek, kde odjakživa žili a byli nuceni hledat útočiště hluboko v lesích. Velké kmeny se nemohly uživit a rozpadaly se v menší. Válka, vraždění, otroctví a roztříštěnost způsobily, že za těchto truchlivých dvacet let zaniklo více než dvacet indiánských kmenů. Naopak bohatství kaučukových magnátů rostlo a překonávalo všechny rekordy. Tak se vyvinul i Manaus s dlážděnými ulicemi, elektrickým rozvodem, kanalizací aj. Jeden americký návštěvník Manausu odhadl, že životní náklady tu jsou třikrát až čtyřikrát vyšší než v New Yorku. Poptávka po kaučuku byla nesmírná. Jak ale ukázala praxe, jeho zdroje byly omezené. Z odhadnutých 100 milionů kaučukovníků v údolí Amazonky byl využit pouze zlomek. Všechny přístupné stromy již byly zpracovány a ty odlehlejší kaučukovníky vyžadovaly novou pracovní sílu a vyšší náklady. V letech 1909 a 1910 proto kaučukoví magnáti přestali evropský trh zásobovat kaučukem. O malé dodávky spolu američtí a evropští obchodníci sváděli urputný boj. A magnáti si jen mnuli ruce. Nicméně výrazný převis poptávky nad nabídkou vedl k rozmáhání se nových možností získání kaučuku. Začaly se rozmáhat plantáže v jiných částech světa. Dosavadní takřka monopolní postavení kaučukových magnátů se zhroutilo. Roku 1912 produkce na plantážích poprvé překročila produkci „divokého“ kaučuku. Kaučukovníky na umělých plantážích dosáhly během 5 let velikosti dvacetiletých kaučukovníků v Brazílii. Přínos byl také v tom, že stromy byly blíže u sebe a nemuselo se k nim prodírat hustým porostem džungle. Dnes výroba kaučuku v Brazílii nestačí krýt ani vlastní spotřebu.

V 5⁰⁰, po 12 hodinách jízdy, jsme konečně zmrzlí a prokřehlí vystoupili v Manausu, srdci Amazonie. Toto dvoumilionové město se nachází v nadmořské výšce 92 metrů 1600 kilometrů od moře. Dusno a vedro nás udeřily do tváře. Posečkali jsme jednu dvě hodinky až se rozední a asi v 7⁰⁰ vyrazili před terminál. Po neúspěšném uplatňování angličtiny a španělštiny jsme nastoupili do autobusu č. 006 a snad zázrakem jsme vystoupili tam, kde jsme měli. V centru. Samozřejmě již s pomocí místních. Domluva to byla hrozná, ale naštěstí pár slovíček má španělština s portugalštinou podobných.

            Cestou k Hotelu Ideal jsme potkali Carlose, průvodce nabízejícího túry a mluvícího slušně anglicky. Ten nám doporučil Hotel Sulista Pensão, kde jsme si pronajmuli pokoj za US$8 dohromady. Možnost přebývat v pokoji bez oken, bez klimatizace a bez průvanu umožňoval malý větráček. Sprcha a toaleta byla oddělená. V ceně byla zahrnuta i snídaně, kterou jsme si hned vzali. Měli jsme meloun, banán, kafe, mléko, džus a veku s máslem. Jednoduché, ale pochutnali jsme si. Ty veky jsem spořádal čtyři. Takový jsem měl hlad. Popovídali jsme si tu s jednou Němkou, zkoumající v Brazílii exploataci pralesů. Právě jí v pralese kousl had, což je dost neuvěřitelné a moc často se to nestává. Vždyť v pralese narazíte na zvíře pouze náhodou. Po menším odpočinku nás vzal Carlos do města a ukázal nám, kde je možno v neděli směnit peníze, kde koupit hamaku aj. Vrátili jsme se do hotelu a odpočívali.

            O poledni jsme opět vyrazili do města. Co jsme si do té doby moc neuvědomili, bylo to, že je neděle a vše je zavřeno - i proslulá opera Teatro Amazonica, o níž náš průvodce tvrdil opak. Směřovali jsme na náměstí nedaleko Teatra, k fontáně, která má představovat čtyři světadíly. Na Austrálii její tvůrci zapomněli. Cestou jsme střetli dva zdejší výrostky. Ti bez dlouhých řečí mi jen tak, pro nic za nic, vzali kšiltovku. Debilové. Absolutně jsem nepochopil proč. Tak jsem jim alespoň nadával. Luba mě musel krotit. V neděli tu jsou ulice vymetené, nikde žádný policista, vše je zavřené, a tak je lepší zůstat na pokoji v hotelu. To jsme nakonec také udělali.

            Ještě předtím jsme se však šli podívat na Port Educancio, odkud měly vyplouvat lodě na Porto Velho. Řeknu vám, že při procházce těmito čtvrtěmi se mi až svíralo hrdlo. Už dlouho jsem neměl takové obavy z přepadnutí. Naposledy na náměstí u Teatro Amazonica. Hmmm. Naštěstí jsme byli jen tak nalehko a vše cenné nechali v hotelu. Neměli jsme ani čepici ani sluneční brýle. Ostatně to není vidět ani na žádném jiném turistovi. Asi vědí, že po Manausu je lepší chodit jen tak, bez ničeho. Nicméně další den jsem se v centru rušného Manausu cítil normálně, jako v každém větším městě.

            Svahy spadající k Ríu Negru byly vysoké a mola byla vystavěna tak, aby se přizpůsobila každoročním změnám úrovně hladiny Río Negra. Hladina totiž může poklesnout nebo stoupnout až o 14 metrů! Asi v 15⁰⁰ jsme se vrátili na pokoj. Voda nikde netekla, a tak jsme se nemohli ani umýt. Později jsme zjistili, že Luba si pral prádlo pod tekoucí vodou, které tu je omezené množství... K večeru jsme se najedli v restauraci naproti hotelu. Měli jsme malý hamburger a refrigerate, což měl být osvěžující ovocný nápoj z papájí. Chutnal jako šampaňské. Po večeři jsme ulehli a spali až do rána.

OPERNÍ DIVADLO UPROSTŘED AMAZONSKÝCH PRALESŮ

22.11.1999 (pondělí)

            Bylo pondělí ráno. Vstali jsme za plného ruchu asi v 6⁰⁰. To už tu je takové vedro, že se nedá spát. Po snídani jsme vyrazili do města. V Casa de Cambio Cortez jsme směnili šeky v kurzu 1 dolar za 1,83 reálů a na vzdáleném terminálu si rezervovali místenku na další cestu. Jak jsme se den předtím dozvěděli, lodě do Porto Velha nejezdí z Port Educancia, jak se píše v průvodci, ale z Port Flutuante. Z Porto Velha se pak autobusem přepravíme do Guajará-Mirim na hranicích s Bolívií. Pozemní spojení na jih Brazílie z Manausu sice existuje, ale cesta je nesjízdná již od roku 1990, kdy byla uzavřena. Tropické deště strhly většinu mostů, na jejichž opravu vláda nemá peníze.

            Měli jsme štěstí. Právě dnes tam jede loď Cristo Rei. Šli jsme si ji tedy prohlédnout. Nebyla sice nic luxusního, spíše bych to přirovnal k dřevěné bárce, ale vzali jsme ji. Nemohli jsme si vybírat, byla jediná, jež dnes jede naším směrem. Vrátili jsme se k pokladně a zakoupili dva lístky na horní palubu (vlastně prostřední, protože nad námi tu je ještě zastřešující poschodí s občerstvením) na 18. hodinu za US$43. Dolní paluba nebyla o moc levnější. Stála asi US$40. Téměř tisíc kilometrů dlouhá cesta má trvat čtyři dny, ale jelikož končí období sucha, může zabrat i celý týden. Potěš pánbůh.

            Na nedaleké ulici jsme si každý koupili hamaku za US$14, moskytiéru za US$6 a v supermarketu zásobu jídla za US$11. Bylo to 13 čínských nudlových polévek, 2 sáčky sladké dětské kaše, kakao, 3 sušenky, sušené datle a sýr. Tento supermarket se nachází na pravé straně ulice, pokud se jde od přístavu přímo na Teatro Amazonica. Byl to vlastně jediný supermarket, který jsme za své cesty po Jižní Americe viděli. Vrátili jsme se do hotelu a sbalili se. S velkým narvaným batohem na zádech, menším batůžkem na prsou a menší taškou v ruce jsme se poté prodírali rušnou ulicí od hotelu k našemu přístavu. Jsem rád, že nás nikdo neokradl. Možná jsme splynuli s množstvím obtěžkaných lidí na ulicích a vánoční atmosférou, připomínající nám, že se blíží velký svátek.

Asi ve 12⁰⁰ jsme již měli hamaky roztažené na lodi. Jelikož byl ještě do 18⁰⁰ čas, Luba hlídal věci na lodi a já vyrazil do města. Za US$4 jsem shlédl Teatro Amazonica, divadlo, postavené uprostřed moře zeleně, táhnoucí se na tisíce kilometrů do všech stran. Tato obrovská operní budova byla postavená v typickém novořeckém stylu s vysokými sloupy s dórskými hlavicemi v roce 1896 z obrovského bohatství gumové konjunktury. Roku 1929 byla přestavěna, aby pojmula 685 diváků. Amazonskému opernímu divadlu dominuje barevná kupole vyzdobená zlatými a modrými mozaikami. Celá budova byla vyrobena z nejlepšího evropského mramoru, dřeva, skla a dalších materiálů, jež byly přivezeny a sestaveny zde. Mezi nejlepší kousky patří opona.

Opera byla postavena jako soukromý objekt z peněz asi sta zdejších rodin. Při otevírání zde měl představení slavný italský tenor Enrique Caruso. Dnes budova připomíná zašlou slávu starých časů. Přesto se tu třikrát až čtyřikrát do týdne hrají opery za velice slušnou cenu. Denně navštíví památku asi 100-200 lidí. Poté, co mě anglicky mluvící průvodkyně během 15 minut provedla a ukázala to nejlepší, jsem se vrátil rychle k Lubovi na loď. Cestou jsem ještě dokoupil 4 l vody a 2 l pomerančového džusu. K obědu si vychutnáváme hamburger a Pepsi od pouličního prodavače.

            Bylo 13³⁰ a nyní vyrazil do města Luba. Lehl jsem si do hamaky, psal deník a četl průvodce. Hodinky odpípaly 17⁰⁰, ale Luba nikde. Už jsem plánoval, jak to vše budu vynášet z lodi, když Luba do odjezdu nepřijde, ale nakonec se naštěstí objevil. Vysmátý, ale s omluvou. To je celý on! Celý ten čas běhal po městě po internetech!

            Loď se do odjezdu zaplnila. Alespoň naše horní paluba byla plná či spíše přeplněná. Hamaka vedle hamaky. Brečící děti. Nebylo to sice tak hrozné jak jsem očekával, ale zhýčkanému turistovi to optimismu nepřidá. Nakonec jsme vyjeli s dvou až tříhodinovým zpožděním. Byl jsem zklamaný, protože již byla tma a pověstné Snoubení vod modro-černého Río Negra a žluto-hnědé Amazonky (Solimões) jsem si mohl pouze představovat. Río Negro přináší do vod Amazonky vodu jiné barvy, která je až po 6 kilometrech zcela pohlcena Amazonkou. Při jejím ústí do Amazonky je široká 8 kilometrů. Stál jsem na přídi a pozoroval, jak se světýlka amazonského města Manaus postupně ztrácejí v dáli. Nejprve jsme sjeli asi 10 km po proudu Río Negra k Amazonce, odkud jsme také chvíli pluli po jejím proudu.

            Amazonka dosahuje délky nepředstavitelných 6 200 kilometrů. Na její délku existují různé názory, které se odlišují především podle toho, co se do jejího toku započítává v její deltě. Proto se o prvenství nejdelší řeky dělí spolu s Nilem. Jednotný názor ani nepanuje v tom, zda se za její pramen považuje nejvýše položený pramen přítoku nebo ten nejvzdálenější. Přesto můžeme být hrdi, že po mnoha staletích hledání objevila expedice českých geografů z Univerzity Karlovy pramen Amazonky nedaleko Machu Picchu. Dnes je ale Amazonka oficiálně považována na nejdelší řeku na světě.

Povodí zaujímá 7 milionů km². Svými chapadly řeka uchvátila téměř polovinu kontinentu. Má 17 hlavních přítoků, přičemž každý je delší než 1500 kilometrů. Pro zámořské lodě je splavná víc než 3500 kilometrů do nitra kontinentu. Ústí Amazonky je široké 320 kilometrů a její proud zbarvuje vody oceánu žlutavým bahnem do vzdálenosti 300 kilometrů od pobřeží. Obrovské množství vody, které jí protéká, představuje jednu pětinu veškeré sladké vody na světě. To je více než osm dalších největších řek na světě dohromady. Již se nedivím, že Amazonce se jednou říkalo Sladké moře.

            Po dlouhou dobu byla Amazonka neprobádaná a byla zdrojem mnoha legend a výmyslů. Do roku 1867 byla uzavřena jiným než portugalským lodím. Až následně sem mohly vplout i jiné lodě. Jen díky kaučuku tato páteř Jižní Ameriky překonala svoji pověst dokonalé periférie. Přesto, dva hlavní přítoky, Marañón a Ucayali, byly prozkoumány peruánskými badateli až roku 1955.

            Po osmé hodině se začalo servírovat jídlo, s čímž jsme ani nepočítali. Byla to hovězí polévka s těstovinami a nebyla špatná. Po vypití několika doušků kafe a provedení ústní hygieny jsme ulehli. Mezitím loď přejela na druhou stranu obrovské Amazonky a vydala se proti proudu řeky Madeiry, dalšího velkého přítoku Amazonky. Směr: Porto Velho.

MRTVÁ ŘEKA?

23.11.1999 (úterý)

            Přes noc sice velká zima nebyla, ale na šortky a tričko to není. Jen tak mít po ruce nějakou přikrývku či nebýt líný se převléknout. To by se potom spalo! Tak jsem přes sebe alespoň přehodil okraje hamaky. Ráno jsme vstali až ke snídani. Měli jsme kafe - horké a přeslazené a k němu slané sušenky s máslem. Ani nevím, jak jsem se tím nasytil.

            Poté jsem si lehl do hamaky a dělal dosavadní finanční rozpočet. Neustále pršelo a pršelo. Spočítal jsem, že ve Venezuele jsem utratil US$515 za 17 dnů. Na den to je US$30. Je to vskutku drahá země. Nejdražší je z toho doprava a průvodci, resp. túry. Přesto, bez nich by shlédnutí venezuelských krás a památek nebylo téměř možné. Spíše velice složité a ani ne o tolik levnější. Jó, cestování znamená mít peníze a bez peněz není turistiky. Zadarmo člověk nic neuvidí.

            Právě, když se o slovo přihlásil můj žaludek, začal se servírovat oběd. Jí se tu u jednoho stolu, přesněji na širším prohnutém prkně dlouhém asi dva metry a položeném mezi dvěma sloupy podpírajícími střechu. Po jeho dvou stranách jsou stejně dlouhé dřevěné lavičky. Stolek je umístěn na zádi, kde se podlaha mírně zvedá. Pokud si tedy sednu na jeden konec, mám desku stolu u pupku. Na druhém konci ho mám těsně pod bradou. Jelikož je pasažérů více než místa na sezení, servíruje se v několika etapách. Já jsem se prodral do druhé. Nicméně jídla bylo dost a to i v poslední čtvrté etapě. Měli jsme fazole, těstoviny, rýži a kuře s brambory. Každý si nandal od všeho sběračku. Pěkný blivajz. Vcelku jsem si ale pochutnal a najedl se.

            Není nutné na loď tahat vlastní velké zásoby potravin a vody, ta zde je k mání. Není sice svěží chuti, ale pít se dá. Stačí si sem přinést jen pár limonád a něco sladkého k zakousnutí mezi třemi hlavními chody dne. Doporučuji ovoce a sušenky. To plně postačí.

Proplouváme Madeirou, řekou širokou tak 1,5 km. Na oba břehy již dohlédnu bez problémů. Problémy jsem měl na Río Negru. Na Amazonce se z jednoho břehu na druhý prostě nedohlédne. Madeira je obrovská a špinavá řeka, kam z lodi vypouštíme nejenom výkaly, ale kam posádka bez uzardění vyhazuje papírové, plastikové a jiné odpadky. Tvrdý plast a sklo jsem nikoho do řeky naštěstí házet neviděl. Přesto na nějakou ekologii si tu v Jižní Americe vůbec nepotrpí. Když i Venezuelané, nejvíce amerikanizovaný národ Jižní Ameriky, bez výčitek vyhazuje z autobusu plechovky od Coca-Coly, plastikové kelímky, slupky od ovoce aj., tak zbytek kontinentu na tom nebude o mnoho lépe. Tedy pravděpodobně mimo jižních vyspělých států jako je Chile či Argentina.

            Na břehu široké a klidné řeky Madeiry hlinité barvy se tu a tam objeví nějaký statek s dobytkem pasoucím se na vykácených plochách pralesa. Mark Twain by se na této řece cítil jako na Mississippi. Je zajímavé, jak někdy připomíná evropské řeky. Pobřežní vegetace, jak se zdá, nepřevyšuje 5-6 metrů. Mezi bílými kmeny stromů připomínajícími naše břízy jsou drobné křoviny. Řeka je ale mohutnější, dosahuje šířky někdy až 3000 metrů, a ony „břízky“, ve skutečnosti chlebovníky dosahují výšky 40 metrů. Za „drobnými“ křovinami pod chlebovníky mizí lidé i s kolem jako za domem. Tu a tam na břehu vidíme pirogy, typické indiánské kanoe v Amazonii. Obydlena jsou především ta území, jež jsou blíže k větším přístavům u řeky. Aby jste se nenechali zmást mým pojmem „větší přístavy“, tak konkretizuji, že se jedná o malá dřevěná mola přecházející ve strmý bahnitý břeh řeky. Dnes jsme kolem oběda na jednu hodinu u jednoho takového zastavili. Od města Manaus to byl asi první a jediný přístav vůbec. Místní děti se nahrnuly na loď a prodávaly tropické ovoce.

            Po obědě jsem se seznámil s Pablem a trochu jsme si povídali o České republice, Brazílii a Jižní Americe. Domluvu usnadnila jeho částečná znalost španělštiny. Byl zvědavý především na holky u nás. Když jsem mu řekl, že naše děvčata patří k těm nejkrásnějším stvořením, co chodí po zemi, jen uznale pokýval hlavou. Nicméně ani jihoamerické modernější dívky nejsou špatné. Především jsou velice atraktivní. Jsou černovlasé a černooké, s vyvinutějšími boky a oblékají se zásadně do dokonale vypasovaných triček a džínsů. A to průvodci turistkám radí, aby se neoblékaly vyzývavě! Mlčky pozorujeme tok Madeiry a tu a tam něco prohodíme. Břehy jsou strmé a hlinité a je vidět, jak se tu čas od času nějaký ten kus utrhne. Řeka tu neustále mění své koryto.

Hned na břehu je možno vidět několik stromů, ale k hustému a bujnému tropickému pralesu, jaký jsem si představoval, to má dost daleko. Ten začíná až o několik set metrů dále od břehu. Je stále zataženo. Žádné sluníčko a žádné tropické vedro. Je zajímavé, že tady v Amazonii je průměrná roční teplota pouze 27 °C. Je tu ale obrovská vlhkost vzduchu. Prales se táhne na tisíce a tisíce kilometrů a koruny stromů nedávají sluníčku žádnou šanci proniknout pod jejich zápoj. Z letadla to musí být jednotvárný pohled. Prostě moře zeleně. Tak tomu ale není, pokud se člověk ocitne pod korunami stromů, setká se s neuvěřitelnými formami a projevy života. Amazonie je domovem pro stovky tisíc druhů hmyzu a rostlin, pro tisíce druhů ptáků a ryb (více než Atlantický a Tichý oceán dohromady) a stovky druhů savců či kolibříků. Ačkoliv biodiversita Amazonie je obrovská (má asi polovinu z 1,5 milionu známých živých druhů), tak se na březích jejích řek s faunou takřka nesetkáme. To až, a v to doufám, na horních tocích, kde se břehy řek přiblíží k sobě na pár metrů a kde není takový ruch. Tam je snad nejdžunglovatější džungle na světě, civilizací ještě netknuta. Můžeme tam spatřit kapybary, papoušky, opice, ještěrky, motýly, želvy, aligátory, růžové delfíny, anakondy, pásovce, lenochody a mnohá jiná tropická zvířata.

Sedíme s Pablem na horní palubě a probíráme říční faunu. Moc nám to nejde, neznáme potřebná slovíčka. Pablo se obrací na staršího domorodce, který pronáší něco jako, že to není co bývalo. Občas vidíme zástupce z ptačí říše, ale řeka jako by byla mrtvá. Vždyť jsem četl o tolika zvířatech, která tu musí být! Například známé sirény, neboli ochechule. Jsou to starobylí savci příbuzní kopytníků a životu pod vodou se přizpůsobili již na počátku třetihor. Také je můžeme znát pod názvem kapustňáci - manati. Lidmi je kapustňák oceňován pro svoji schopnost čistit dno řek. Za den sežerou 20 až 30 kilogramů rostlin.

            Samozřejmě jsem při své smůle a možná i štěstí neviděl ani paúhoře elektrického s jeho smaragdově zelenýma očima. Žije ve vodách s velmi nízkým obsahem kyslíku. Nemá ani žábry ani plíce, ale zařízení, které mu umožňuje dýchat vzduch. Proto se každých 15 minut ocitne na hladině a hlasitě se nadýchne. Tento paúhoř žije pouze v Jižní Americe. Dorůstá délky dvou metrů. Všechny tělesné orgány má nashromážděny v přední části těla. Čtyři pětiny těla tvoří, a to je na něm zajímavé, elektrické orgány vzniklé z přeměněné svaloviny. Hlavní párový elektrický orgán po obou stranách páteře je tvořen z asi 7000 destiček spojených v jakési elektrické články. Tento orgán vytváří až 300-400 výbojů za sekundu, každý o síle jeden ampér a napětí 300 voltů. Prý tím porazí i koně. Orgán používá k lovení ryb a žab. Pod hlavním elektrickým orgánem je druhý slabší s 20-50 výboji za vteřinu. Tímto orgánem se zase orientuje v bahnité kalné vodě. Funkce dalšího třetího elektrického orgánu u řitní ploutve je stále neznámá.

K největším sladkovodním rybám zde žijícím patří arapaima. Dosahuje neuvěřitelné délky až 4,5 metru a váhy 200 kilogramů. Obvyklá délka je ale 2,5 metru a váha 120 kilogramů. Ve slepých ramenech lze nalézt aruanu, příbuznou arapaimy. U nich mě zaujala práce s jikrami. Oba, jak samec tak samice, je nabírají do tlamy. Zatímco samice jikry požírá, samec je nechává v tlamě vylíhnout. Teprve po 55 dnech opouštějí mláďata otcovu tlamu, ale dalších 10 dní se tam vracejí. Po celou tuto dobu samec nepřijímá potravu. Chudák. Jiným zajímavým živočichem je nejpodivuhodnější želva Jižní Ameriky - matamata třásnitá. Z pod plochého a asi 40 centimetrů dlouhého krunýře čouhá dlouhý, široký krk s trojbokou hlavou a rypákovitě protaženým nosem. Na krunýři má kupovité výrůstky. Krk má matamata porostlý kožními třásněmi a spolu s řasami na krunýři matamata vypadá jako kus tlejícího dřeva. Oblíbené má především mělčiny a jelikož nedovede plavat, v hluboké vodě se utopí. Potravu pojídá tak, že ve vodě rychle otevře pusu a vzniklým sáním vtáhne rybu dovnitř.

            De facto tu člověk na lodi nemá co dělat. Kdo si nedokáže najít práci, by se tu asi unudil k smrti. Nemusí si jen povídat, hrát společenské hry či spát, ale může takové plavby využít k urovnání myšlenek, k přehodnocení toho co viděl a k naplánování další trasy. Zatímco Brazilci polehávali, posedávali, hráli karty či si povídali, my jsme si s Lubou četli, psali deník a pro změnu zase četli. Kolem 18⁰⁰ se servíruje večeře, resp. oběd. Zvyk tu je železnou košilí více než kde jinde. Ani další den se jídelníček nezměnil. Ne že by to nebyla strava výživná, ale změna by neuškodila.

JAK ZABÍT ČAS

24.11.1999 (středa)

            Snídaně v 6⁰⁰ byla stejná jako včera. Sušenky, máslo a kafe. Po ní mě začal Pablo učit jednu karetní hru, kterou tu ovládali snad všichni pasažéři. Člověk by nevěřil, jakou dá námahu se naučit jednu hru, když se jeden nemůže domluvit se spoluhráči. Portugalsky jsem nerozuměl, ale s troškou té španělštiny mi to nakonec nějak vysvětlil. Nebo jsem si to spíše odvodil z výrazů jejich tváří během několika prohraných partií.

            Začíná se tak, že z žolíků se vytáhne jedna barva (modrá nebo červená) a poté čísla od 6 výše. Rozdá se 6 karet a jedna se otočí - to je trumf (nesmí to být ale 7, J, Q, K). Vždy se vykládá pouze jedna karta. Každá karta má nějakou hodnotu. Sedmička má hodnotu 10, J - 3, Q - 2, K - 4, A - 11. Ostatní jsou bez hodnoty. Trumfy vše přebíjí. Nejlepší strategie je, jak to tak bývá, nechávat si trumfy a vynášet nehodnotné karty. Jakmile je to možné, tak protihráčovu nehodnotnou kartu přebýt svou hodnotnou (tj. stejnou barvou) a získat tak body. Vcelku jednoduché. Pablo se jen divil, jak jsem ho začal drtit.

            Oběd mi již přestal chutnat. Ta chuť stále stejného jídla mi už lezla krkem. Snědl jsem jen trochu. Po obědě jsem si četl průvodce Lonely Planet Bolívií a přitom jsem neustále pil kafe. To asi přispělo k mým střevním potížím. Osprchoval jsem se a na tři hodinky jsem si sedl na přední část horní paluby. Pozoroval jsem na první pohled jednotvárnou krajinu podél řeky. Luba ležel na malé stříšce nad částí horní paluby, ale po chvíli se vrátil zpět dolů do hamaky. Bylo mu špatně, bolela ho hlava a odmítal jíst. Byl na tom znatelně hůř než já. Večeře mě dorazila.

            Kolem 20⁰⁰ jsme na hodinku zastavili u Manicoré. Pablo se se mnou rozloučil. Ještě předtím mě ale seznámil s jednou sympatickou mladou Brazilkou. Měla u sebe malé dítě a zjevně o mě měla zájem. Neuspěla. A tak se začala vyptávat na Lubu. Ten, když zjistil, o co jde, se zhrozil a zapřísahal mě, ať jí tvrdím, že má přítelkyni. Smůla. Ale pěkně jsem si s ní povídal. I když španělsky uměla ještě míň než Pablo. Kolem 21⁰⁰ jsme ulehli.

ROMANTIKA? MOŽNÁ … ALE NUDA!

25.11.1999 (čtvrtek)

            Den se neúprosně opakuje. Všichni se očividně nudí. Některým je z jídla tak špatně, že ani nejí a jen leží polomrtvi v hamace. Jen děti vypadají spokojeně a hrají si. Nudit se začínám i já. Ležet mě nebaví, číst mě nebaví. Řeka je stále široká a zvířenu na polovykácených březích nevidím.

PŘEHLED VÝPRAV DO AMAZONIE

26.11.1999 (pátek)

            Ráno ve 3⁰⁰ jsme dorazili do většího přístavu. Na moji otázku, zda to není Porto Velho dostávám různé odpovědi. Jelikož mě ale připadá, že někteří mé španělštině nerozumí, ale ze slušnosti přikyvují na vše co řeknu, i když to je absolutní blbost, tak zůstáváme na lodi. Třeba se svezeme až do Guajará-Mirim na brazilsko-bolivijských hranicích. Čím dál to půjde tím lépe. Později jsem zjistil, že přístav se jmenuje Humaitá a že je z něho rychlé autobusové spojení do 205 kilometrů vzdáleného Porto Velha. Humaitou také prochází Transamazônica, 5000 kilometrů dlouhá silnice protínající Amazonii z východu na západ. Dal jsem si pouze snídani. Luba vypadá ještě hůř než předtím. Úplně vysátý. Padá můj sen o tom, že projedeme řeku Mamoré z Guajara-Mirim do Trinidadu podobným způsobem jako Madeiru. Vedlo mě k tomu především pozorování zvířeny podél blízkých břehů řeky, což nebylo dost možné na obrovské a rušné Madeiře. Přesto jsem ještě škodolibě doufal v jedno, že období dešťů, které zde právě začíná, zeroduje jedinou přístupovou cestu dále do Bolívie tak, že pozemní doprava bude přerušena. Ostatně přerušena bývá v každém deštivém období. Pak nám zbývá již jen moje vysněná přeprava lodí.

Kromě průjmu jsem v pořádku. Celý den spím. Každou chvíli očekávám Porto Velho, velký betonový přístav s obrovským nápisem PORTO VELHO. Hodiny míjejí a život na palubě je stále tak ležérní jako od počátku plavby. Jak asi prožívali stejnou situaci objevovatelé před několika staletími? Copak stále dělali? Copak jedli? Prožívám si objevování Amazonky, honbu za Eldorádem, výpravy misionářů k pohanským indiánům, vědeckých skupin za poznáním, prostě všechno, co přispělo ke smazávání bílých míst nejenom na mapě, ale také ve vědecké teorii všeho druhu. Co vedlo všechny ty dobrodruhy do této země nikoho, kde platil je zákon silnějšího? Copak je sem hnalo, když je tu čekalo pouze nebezpečí a možná i smrt? Tato historická stránka Amazonie je tak zajímavá, že si o ní neodpustím říci několik slov.

Evropa při dobývání Ameriky získala takové bohatství, o kterém se jí ani nesnilo. Už jenom zázvor, hřebíček, muškátový květ i ořech, skořice, opium a další vzácné koření se v té době směňovalo se zlatem v poměru 1:1. Indiáni na Panamské šíji bez problémů vyměňovali své zlato a perly za laciné evropské tretky. Neuvěřitelné výkupné Inků Španělům za svého syna Slunce předčilo všechna očekávání. Otevřené stříbrné doly v Potosí se staly největším stříbrným dolem na světě. Smaragdy z Kolumbie, zlato z Peru a perly z ostrovů zaplavovaly Evropu. To vše ale bylo v porovnání s legendou o Eldorádu ničím.

Legenda o Eldorádu („el dorado“ znamená španělsky „zlatý“) trvá dodnes. Vyprávělo se, že král tohoto zlatého království jménem El Dorado - Zlatý muž, se odíval jemnou vrstvou zlatého prachu, na počest Zlatého boha, který sídlil v dokonale okrouhlém jezeře Guatavita. Každoročně tak byl náčelník posypán zlatým prachem a v čele procesí došel k jezeru. Na voru odpádloval doprostřed jezera, kde se potopil a zlatý prach ze sebe smyl. Jeho lidé na břehu jezera mezitím házeli do vody smaragdy a zlaté předměty jako oběť bohu. Faktem je, že v říši Čibčů (v dnešní Kolumbii) se konal podobný náboženský obřad jednou ročně. Dokonce tu prý byl i pramen věčného mládí. Existovaly ale i další pověsti o podobných zlatých královstvích ukrytých někde v džungli.

            Roku 1560 hledala výprava 300 mužů v Peru Eldorádo. Když došla výprava k Amazonce, Aguirre de Lope se postavil do čela vzpoury a se svými lidmi se vydal po toku Amazonky, kde přepadal vesnice. Roku 1561 byl ale chycen a popraven. Jeho dramatická ale krutá plavba po Amazonce, Río Negru a Orinoku až k Atlantiku byla zdramatizována Wernerem Herzogem ve filmu „Aguirre, hněv Boha“. Roku 1595 vyplul proti proudu řeky Orinoka Angličan Sir Walter Raleigh s pěti malými loděmi hledat Eldorádo. Objevil překrásnou krajinu a vstřícné indiány, ale se svými velkými loděmi nebyl schopen zdolat řeku Caroní, a tak se vrátil zpět do Anglie. I portugalští otrokáři žijící v São Paulu na svých výpravách za indiány hledali zlato a drahokamy. Nejvýznamnější z nich byl Raposo Tavares, jehož pěší výprava trvala čtyři roky a ušla neuvěřitelných 12 000 kilometrů.

            Mnoho počátečních výprav za Eldorádem skončilo nezdarem a jedna katastrofou. Všechny za sebou nechávaly zkázu a utrpení. Roku 1538 vedl Pedro Anzures výpravu 300 Španělů a 4000 indiánů do dolních svahů And. Pro nedostatek jídla se ale museli vrátit. Na zpáteční cestě prožili velká utrpení. Museli sníst všechny své koně a jejich vnitřnosti. Mnozí byli sněděni ostatními nebo prostě umřeli cestou vysílením. To ale neodradilo dalšího dobrodruha, Gonzala Pizarra. Byl to typický člen své pozoruhodné rodiny. Tak jako všichni tehdejší dobyvatelé říše Inků byl velmi odvážný a zručný v jízdě na koni a používání zbraní. Chyběla mu však odvaha a bystrost jeho starších bratří Francisca a Hernanda. Byl příliš krutý. Zorganizoval expedici, která měla na vnitřních svazích And najít množství skořicovníků a za druhé objevit a dobýt zlaté království - Eldorádo. Obojí představovalo slib obrovského bohatství.

Gonzalo Pizarro se spojil ještě s jedním mužem, Franciscem de Orellana, jedním z nejbližších vojevůdců. Francisca Pizarra spolu vyrazili v bohatě vyzbrojené expedici a za mohutných ovací do amazonských nížin. To ale ani v nejmenším netušili, co je čeká. Množství z jejich čtyř tisíc indiánů zemřelo ještě předtím, než nastaly skutečné problémy. Obyčejně horští indiáni umírali na horečky, kdykoliv sestoupili do pralesa a indiáni z pralesa umírali v horách na zápal plic. Výprava své zásoby rychle snědla, takže nakonec jedla i své koně a psy. Jejich těžké zbraně a chrániče jim byly na obtíž, a tak je odhazovali. Kmeny nevinných indiánů, které v pralese občas potkali, samozřejmě o Eldorádu nic nevěděli, a tak je nechal krutý Pizarro roztrhat psy. Francisco Orellana a Gonzales Pizarro se museli rozdělit do dvou částí. Orellana se vydal po proudu řeky s novou postavenou lodí hledat potraviny a Pizarro zůstal na místě. Jelikož se Orellana dlouho nevracel, vydal se Pizarro se svými muži na strastiplnou cestu přes Andy do Quita. Orellanova „výprava“ trvala 18 měsíců. I když muži prožili obrovské utrpení, z původních 60 mužů zemřelo pouze sedm! Orellana byl skvělým vůdcem. Byl prvním člověkem, který sjel celou Amazonku. Po této výpravě se na Amazonku vydal podruhé, aby hledal zlato a stříbro i přes králův zákaz. Bohužel nic nenašel, v potyčkách s indiány ztrácel své lidi a nakonec, nemocný a sklíčený, zemřel a byl pochován na březích Amazonky.

            Zásluhou Orellanových objevů se velké řece Jižní Ameriky již neříkalo Sladké moře, kterým byla pokřtěna Pinzonem, španělským kapitánem, který objevil její ústí roku 1499. Neoznačovala se již ani druhým, méně obrazným názvem Río Grande - Velká řeka. Nyní se nazývala Řekou Amazonek, neboli Amazonkou. Častokrát se jí též říkalo Río Orellana či Marañon. Proto se dnes různé úseky téže řeky nazývají těmito jmény. Například od ústí k řece Río Negro se nazývá Amazonkou a od Río Negra nahoru Solimões.

Co vlastně vedlo k tomu, aby se spis Orellanového kronikáře Carvajala o indiánských ženách, vedoucích své muže do boje, stal hlavním zdrojem legendy o Amazonkách a tedy názvu řeky? Na své první výpravě Orellana zajal mladého indiána, který vyprávěl o ženách, žijících někde ve vnitrozemí. Jejich vesnice jsou prý vybudovány z kamene a obývány jsou jenom ženami. Když se jim zachce, přepadnou sousední kmen a odvlečou si manžele. Když se Amazonky rozloučí se svými muži, dávají jim darem zelené nefritové kameny. Tyto „kameny Amazonek“ byly kdysi velmi hojné, teď však jsou bohužel vzácné a velmi drahé. Děti ženského rodu Amazonky vychovají a vycvičí ve válečném umění, chlapce však zabijí nebo vrátí otcům. Mají mnoho zlata a stříbra, z nichž zhotovují bůžky v chrámech, ale také náčiní v domácnostech. Jsou oblečeny v nádherném oděvu, na hlavách mají zlaté korunky, vlasy dlouhé až na zem. Dnes nám to připadá jako pohádka, ale před 500 lety tomu lidé opravdu věřili. Jiní historikové zdůrazňují, že jméno řeky pochází od indiánského slova „amassona“ - ničitel lodí.

Strašná utrpení Orellana a Pizarra však nebránila dalším objevitelům, aby je nenásledovali... Dobrodruzi věřili, že Jižní Amerika ukrývá obrovská bohatství. Stačí je jen objevit. Legend o pokladech existovalo více než dost. K těmto legendám zajisté pomáhala i samotná politika Španělska. Především v počátečních obdobích Španělsko uplatňovalo tvrdou cenzuru. Španělsko se snažilo omezit zprávy o svých koloniích a vůbec Americe všem svým odpůrcům v Evropě. Zatímco pro pašeráky byl úplatnými úředníky Nový svět zpřístupněn, pro seriózní vědecké expedice byl přístup zcela znemožněn. Vědecké expedice nemohly potvrdit ani vyvrátit mnohé z vytvořených fám, pověstí a legend.

            Ovšem nastoupilo 18. století a v Evropě nastal věk rozumu. Geografické a vědecké společnosti začaly sponzorovat výzkumné výpravy do celé Latinské Ameriky. Již to nebyly výpravy hrdlořezů za Eldorádem, ale výpravy seriózních vědců za poznáním. Sir Izák Newton hlásal teorii, že na rovníku je země vypouklá a na pólech plochá. Dotčení francouzští vědci proto vyslali dvě expedice. Jednu na jižní pól a druhou na rovník do Quita v Ekvádoru. Tam se vydal Charles Marie de la Condamine roku 1735. Ekvádor byl vybrán proto, že to byla v té době jediná země, kterou probíhal rovník a která byla i přístupná civilizaci. Jeho výprava byla zpočátku provázena mnohými svízelemi, ale nakonec byla Newtonova teorie o tom, že na rovníku je Země širší, přece jenom potvrzena. Později byl Ekvádor v době osvobození od španělské nadvlády, pojmenován po rovníku (španělsky ecuador). Nicméně nejslavnějším a nejdůležitějším objevem celé výpravy byl kaučukovník. Zázračná pružnost jeho mléčné šťávy přivezené jím do Evropy roku 1745, způsobila ve vědeckém světě senzaci. Je úsměvné, že matematik takového kalibru, jakým la Condamine nesporně byl a který vypočetl délku rovníku, jež se stala základem všech měr délky, objemu a váhy v metrickém systému, se vlastně proslavil náhodným botanickým objevem. Prozkoumal přes 40 000 kilometrů okolí Amazonky, na nichž pozoroval a zkoumal rostliny, ptáky, zvířata, obyvatele a krajinu. O své cestě publikoval zprávy, které vzbudily zájem o průzkum Jižní Ameriky u mnoha vědeckých a geografických společností. Přesto uplynulo mnoho let, než se svět dozvěděl o Jižní Americe více.

            Až 1799 přišel do Jižní Ameriky vědec, který provedl první skutečně vědecký výzkum Jižní Ameriky. Slovy Robina Furneauxe: „Pokud jde o důkladnost, vytrvalost, zvídavost, odvahu a mimořádný intelekt, bude sotva kdy překonán. Lety jeho sláva pobledla, ale tehdy byl označován za největšího muže od dob Aristotelových. Jeho největším přínosem vědě nebylo to, že objevil neznámé, ale že znovu objevil to, o čem věděli jen někteří, a podrobil své nálezy důkladnější vědecké analýze, než jaké se jim dostalo předtím, že prosil množství faktů, teorií a nesmyslů sítem nemilosrdné logiky...“. Tento vědec, se kterým jsme se již setkali ve venezuelské jeskyni lelků, strávil spolu s francouzským botanikem Aimé Bonplandem pět let studiem Střední Ameriky a And. Napsal 30 knih o vysočinách, sopkách, deštných pralesech, zeměpisu, politice a ekonomii Latinské Ameriky. Jmenoval se Alexander von Humboldt (1769-1859). Humboldtovy publikace, které podnítily zájem o Jižní Ameriku, byly přímým popudem k výpravám dalších významných vědců, jako byli Darwin, Spix, Martius, Bates, Wallace, Spruce, Edwards či bratři Schomburgkové.

Martiusova cesta do Brazílie 1818 byla později základem jeho rozsáhlé sbírky a „Flory Braziliensis“, což byl katalog latinskoamerických rostlin, který napsal spolu se zoologem Johannem Baptistem von Spix. Francouz Alcide Orbigny prozkoumal Argentinu, Paraguay, Kubu, Venezuelu, Kolumbii a Bolívii. Angličani Henry Walter Bates a Alfred Russel Wallace podnikli v roce 1848 výpravu na Amazonku, kde sbírali vše, co pomohlo rozšířit jejich poznatky o Jižní Americe. Wallace své cenné vzorky a poznámky ztratil při ztroskotání v moři avšak Batesovy sbírky obsahovaly více než 3000 nově objevených druhů hmyzu. Němec Karl von den Steinen patřil mezi poslední významné vědce konce 19. století. Jeho dvousvazkový spis o zapadlých brazilských indiánech byl z vědeckého hlediska velmi významný.

Charles Darwin, anglický přírodovědec, podnikl cestu kolem světa v letech 1831 – 36 na lodi Beagle. Pozorování z této cesty se stala výrazným podnětem pro jeho teorii evoluce organismů přírodním výběrem, jež se stala mezníkem ve vývoji biologie. Zabýval se i studiem geologie a paleontologie. Jeho hlavní díla O vzniku druhů přírodním výběrem, Proměnlivost živočichů a rostlin vlivem domestikace a Původ člověka a pohlavní výběr se stala základem moderní biologie.

Jinou legendou je Angličan plukovník Percy Fawcett, který byl roku 1909 najmut bolivijskou vládou, aby studoval řeku na hranicích s Brazílií. Po této expedici se Fawcett setkal s dokumentem, který se zmiňoval o bájném zlatém zapomenutém městě. Byl to neobyčejně vytrvalý a hlavně proti nemocem obrněný voják a cestovatel. Věřil ale každé legendě a báchorce. Byl zaslepen myšlenkou, že v Amazonii najde Ztracené město – pro změnu Atlantidu, oplývající bohatstvím. Roku 1920 uspořádal výpravu, která ale nic nenašla. V roce 1925 se vrátil do džungle se svým synem a přítelem a nakonec se všichni ztratili někde na Mato Grosso. Pravděpodobně je zabili indiáni.

Mezi další patří plukovník Candido Rondon (1865-1958), který coby příslušník brazilské armády procestoval celý jižní svah Amazonky či americký prezident Theodor Roosevelt, mimochodem nadaný ornitolog a faunista. Oba podnikli společnou cestu po Río Roosevelt až na Amazonku, kde Roosevelt dostal žlutou zimnici, na jejíž následky roku 1919 zemřel. Brazilec Rondon byl znám jako „maršálek míru“. Plných 40 let cestoval divočinou, pěšky, na koni či kanoí a urazil asi 40 000 kilometrů (obvod zeměkoule). Stavěl telefonní vedení, kontroloval hranice, prozkoumával neznámá území Brazílie. Byl to výrazný zastánce práv indiánů, které se snažil chránit celý svůj život. A že ho měl opravdu dlouhý.

Roku 1911 americký archeolog Dr. Hiram Bingham v Peru objevil trosky Machu Picchu. Známý americký letec Charles Lindbergh přeletěl roku 1927 Atlantik a později hledal ze vzduchu trosky zaniklých civilizací. Francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss žil mezi brazilskými indiány, aby mohl studovat jejich kulturu. Zemřel roku 1990. Francouzský oceánograf Jacques Custeau upravil svou loď Calypso speciálně na průzkum okolí Amazonky...

Ti všichni, nezmiňuje se o mnoha dalších objevitelích a cestovatelích, přispěli svým velkým dílem do společné pokladnice vědění. Ať už to bylo v oblasti přírodovědecké, geografické, historické či etnografické, každý přispěl k poodhalení roušky tajemství mystifikující kontinent Jižní Ameriky. A že těch objevitelů, přírodovědců a cestovatelů bylo mnoho! Nevěříte, že by se tam nenašlo několik českých jmen? V prvních desetiletích španělské nadvlády byl přístup nešpanělským expedicím do Jižní Ameriky znemožněn. Výpravy podnikali pouze Španělé, avšak nikoliv za vědeckým poznáním, ale s vidinou obrovského bohatství a nových území. Jednou z mála možností, jak se sem dostat, byla misijní činnost.

            Tak například prostějovský rodák Josef Václav Richter šířil křesťanství podél řeky Ucayali. Indiáni se jeho misijní činnosti vzpírali a při jedné potyčce byl nakonec zabit. Jiným misionářem byl Samuel Fritz z Trutnova, který prožil u indiánů na řece Marañon více než 40 let. Byl prvním středoevropanem, který na jednoduché lodi poprvé proplul celým tokem Amazonky.

            Vedle pochybného poslání misionářů zde však později byli i cestovatelé s vědeckými zájmy. Tadeáš Haenke žil v Jižní Americe v Cochabambě na přelomu 18. a 19. století. Mapoval využití nerostných surovin, zabýval se lékařskými i užitkovými rostlinami a nakonec i pomáhal dělníkům, které španělská byrokracie okrádala. Měl široké znalosti ze všech oborů lidské činnosti. Léčil chudé, tak jako vyráběl třaskaviny pro Španělsko. Ačkoliv se do Jižní Ameriky dostal s pomocí španělského krále a jeho pobyt měl být pouze dočasný, nakonec mu byl odjezd domů znemožněn. Jeho názory byly trnem v oku vládnoucí elitě, která ho nakonec otrávila pomerančovým moučníkem. Dnes má v Turnově postavený pěkný pomník.

            Enrique Stanko Vráz podnikl cestu do Jižní Ameriky na počátku 90. let 19. století. Byl to především etnograf a cestovatel, který povzbuzoval národní sebevědomí. Procestoval mnohé oblasti zeměkoule a v Praze o nich pořádal přednášky. Své předměty posílal do Náprstkova muzea, kde jsou ke shlédnutí ještě dnes. Zemřel roku 1932 ve svých 72 letech. Jiným cestovatelem v Jižní Americe byl v druhé polovině 19. století Benedikt Rőezl, proslulý sběratel orchidejí, který měl na Karlově náměstí i památník.

            Jiný slavný český cestovatel byl Alfréd Vojtěch Frič, který se vydal na svoji první cestu do Jižní Ameriky na počátku 20. století ve svých 18 letech. Do Jižní Ameriky podnikl dalších sedm cest, na kterých objevil 121 nových druhů kaktusů. Byl to nejenom významný kaktusář, ale i výrazný zastánce práv indiánů, původních obyvatel Ameriky. Popisy mnoha kmenů, které již dneska neexistují jsou často jediným zdrojem informací o nich. Proto jeho poznámky i sbírky mají veliký význam a jsou roztroušeny po celém světě. Byl to velký cestovatel, bohužel za svého života nedoceněn. Se Stanko Vrázem žil v neustálé rivalitě. Umírá na pitomou otravu krve rok před skončením druhé světové války.

            Alberto Komárek uprchl do Jižní Ameriky ještě před první světovou válkou. Na hranicích Bolívie a Brazílie založil estancii a chránil dělníky sbírající kaučuk a indiány. Sám měl rozsáhlou farmu a těžil kaučuk. Ostatní mocní kraje proto proti němu uspořádali trestnou výpravu. Jemu se o tom ale zdálo a když ho chtěli útokem z řeky napadnout, pomocí indiánských šípů zapálil jejich vory a… pirani dokonali pomstu. Mezi další české misionáře, cestovatele a kulturní osobnosti v Jižní Americe patřili nebo stále patří Boryně ze Lhoty, Bukovský, Hrdlička, Kukučín, Loukotka, Pavel a další. Seznam je dlouhý a stále se rozrůstá. Jižní Amerika stále láká.

KONEČNĚ VE VYSNĚNÉ BOLÍVII!

27.11.1999 (sobota)

            Konečně. Ve 2 hodiny po půlnoci jsme dorazili do Porto Velha. Se svými 300 tisíci obyvateli to je nebezpečné město, kde malárie je běžnou záležitostí a kde je pitná voda kontaminována rtutí od zlatokopeckých aktivit. Není to žádný velký přístav. Ani žádné molo. Město se tyčí na bahnitém břehu Madeiry, vysoko nad její hladinou. Také mně dalo pořádnou práci se ujistit zda to je opravdu Porto Velho. Dostával jsem jen nejasné a nejisté odpovědi. Nakonec jsme s pomocí jednoho vlezlého chlapíka vystoupili a po odmítnutí taxíku jsme stále s naším chlapíkem pokračovali pěšky. Na ulici 7 Septembra se s námi rozloučil. Kupodivu ani nežádal peníze, i když nějaké pravděpodobně očekával.

            Procházeli jsme prázdnými ulicemi směrem na terminál Rodoviário. Je to zajímavé, ale uprostřed džungle v Porto Velhu se dá koupit snad vše. Výlohy jsou plné nejmodernější elektroniky a některé diskotéky měly stále otevřeno. Byla tma, jak jen v noci může být. Po asi 30 minutách chůze, kdy jsme sice poutali pozornost místních, ale v ohrožení jsme si vůbec nepřipadali, jsme došli na Rodoviário. Autobus na Guajará-Mirim nám ujel asi před dvěma hodinami, a tak čekáme na další na 7⁰⁰. Jedeme společností Viação Rondônia. Platíme 10 dolarů.

Jedeme po malé úzké silničce, která zajisté už něco pamatuje. Kromě mnoha záplat tu jsou až 30 cm hluboké díry, přes které se přesouváme hlemýždím tempem. V autobuse je vedro a klimatizace nepracuje. Míjíme překrásnou krajinu, bohužel poznamenanou lidskou rukou. S příchodem člověka začaly vznikat plantáže cukrové třtiny, kávovníků, cesmíny paraguayské, pomerančovníků, banánovníků... Na odvodněných místech se pěstovala bavlna. Taktéž plantáže kaučukovníků mají svou drsnou historii, o které jsem se již zmínil. Lesy jsou v okolí silnice vymýceny nebo se právě mýtí s tím, jak se tu usazují noví osadníci. Nejprve se největší stromy pokácí, poté se oblast podpálí a ohořelé kmeny se buď nechávají na místě nebo se rozřežou a odnesou. Jednoduché. Tak vznikají plantáže.

Takřka celé povodí Amazonky (a to čítá 7 milionů km²) je neustále vlhké, ale přesto má velmi nízkou úrodnost. Příčinou jsou časté deště, které vše spláchnou, vysoké teploty, činnost mnoha baktérií, které přeměňují organické zbytky na živiny přístupné bujné vegetaci a to, že odumřelé organické zbytky jsou ihned vysáty žijící vegetací. Vše se to odehrává pouze při povrchu půdy, a proto kořenové systémy jsou rozloženy spíše horizontálně než do hloubky. Deště živiny na vykácené ploše rychle odplaví a do dvou let je půda vyčerpána. Stává se pastvinou pro dobytek a koně. A farmáři začínají mýtit další kus pralesa...

Lesy ale nejsou ohroženy pouze mýcením a farmařením, ale také stavbou dolů pro těžbu zlata, stříbra a diamantů, budováním přehrad, silnic, naftových polí aj. Dnes jsou amazonské lesy káceny především kvůli vzácnému dřevu. Odlesňování navíc zvyšuje hrozbu záplav. Mezi lety 1970 a 1989 zmizelo asi 10 procent amazonského pralesa. Je smutné, že ničení této panenské přírody je přes různé společnosti financováno hlavně Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou či americkými bankami. Také dřevařské produkty se dovážejí především do USA a Japonska. Problémem kupodivu nejsou moderní zlatokopecké firmy používající ekologické technologie, ale malé zlatokopecké skupinky zlatokopů (garimpeiros), kteří zlato získávají pomocí staré technologie – rtuti.

Národní institut pro výzkum rakoviny ve Washingtonu D.C. věří, že v tropickém pralese existuje minimálně tucet rostlin, jež mohou léčit rakovinu spolu s dvěma výtažky z madagaskarského brčálu. Také jiné farmaceutické výtažky z pralesa jsou důvodem pro jeho zachování. Nicméně nejohroženějším druhem Amazonie je sám člověk - pralesní indiáni. Jejich počty nebyly nikdy velké, snad 3 miliony v době příchodu Evropanů. Dodnes jich přežilo jen několik tisíc. Z 330 kmenů známých roku 1990 jich 97 zaniklo a pouze 33 může být stále považováno za izolované. Když Portugalci dorazili do dnešní Brazílie, žilo zde na 5 milionů obyvatel. Dnes jich je 200 tisíc, což představuje 221 kmenů.

            Z okénka autobusu jsem párkrát zahlédl nechvalně proslulou železnici Mad María vedoucí z Madeiry do Mamoré. Je již zahlcena pralesem a nepoužívá se od té doby, co byla postavena. Je těžké ji spatřit. Pokud protíná nějaký pozemek, kde by mohla být vidět, koleje jsou vytrhané. Také původní železniční mosty teď využívá silnička, po které jedeme. Takový konec si železnice nezasloužila. Dnes by to byla zajisté turistická atrakce číslo jedna. Ale k tomu až později.

            Do Guajará-Mirim jsme dojeli kolem poledne. Z autobusové zastávky v Brazílii nazývané rodoviária, jsme si zaplatili taxíka k přístavu. Je to pěkná dálka. Z přístavu jsme zašli na Polícia Federal, kde jsme obdrželi výstupní razítko z Brazílie. Podle průvodce teď potřebujeme vstupní razítko do Bolívie, které se dává na Bolivijském konzulátě. To ale změnilo adresu a přesunulo se k přístavu. Konzulát je zavřený, otevřeno má pouze v pracovní dny. Kruci. Dnes je vlastně sobota, to nám to zase nešťastně vyšlo. Podle Brazilců jejich razítko nepotřebujeme, a tak kupujeme lístky na převoz motorovou loďkou do Guayaramerínu na druhé (bolivijské) straně řeky.

            Po pěti minutách čekání vyrážíme. Opět poprchává. Během dalších pěti minut jsme v místě určení. V Guayaramerínu, v místě tak spjatém s proslulou rodinou Suárezů. Před sto lety Nicolás Suárez přebýval v Cachuele Esperanze, 40 kilometrů na severozápad od městečka. Jeho rodina v širokém okolí vlastnila šest milionů hektarů džungle, kde se nacházela spousta kaučukovníků. A v době kaučukové horečky měl kaučuk cenu zlata. Rodina zpracovaný kaučuk posílala přes peřeje Mamoré a po Madeiře a Amazonce na evropské či americké trhy a získávala za něj obrovské bohatství. Až roku 1903 anexe bolivijského teritoria Acre Brazílií, přinesla pád rodině Suárezů. Po téměř stovce let si ale další Suárezův potomek Roberto Suárez Gomez našel obživu. Obchoduje s kokainem, pěstuje koku. Lidmi je jak oslavován tak zatracován. Na dvanáct let je teď ale za mřížemi…

Konečně vystupujeme na půdě vysněné Bolívie, nejvýše položeného a nejvíce izolovaného státu Jižní Ameriky. Každá část Bolívie turistu ochromí svou kulturní a přírodní krásou, tak jako nezapomenutelnými zkušenostmi a zážitky. Je to země, která stoprocentně naplní očekávání všech, kteří sní o Jižní Americe. Se svojí rozlohou 1 098 581 km² je Bolívie 14krát větší než Česká republika. 7,4 milionů obyvatel představuje hustotu obyvatelstva takřka 19krát nižší než máme my. Dvě třetiny všech obyvatel žije na Altiplanu (především v La Pazu, kolem Titicacy a Orura). V Bolívii žije přes 300 ethnických skupin, mezi nimiž vynikají především Kečuánci, Aymarové, Tupi, Guaraní aj. 60 až 70 procent obyvatel jsou indiáni mluvící jako prvním jazykem aymarsky (předincký jazyk na Altiplanu) či kečuánsky (jazyk Inků) a kteří stále rezistují kulturním změnám. Mimo velká města je zastoupení indiánů takřka 100 %. Moderní Bolivijci jsou drsní a nábožensky orientovaní lidé. Především v malých vesničkách vedou tvrdý a konzervativní život.

Tím vším je Bolívie tak různorodá. Je tu spousta fiest, kulinářských jídel a zvyků. I geografie země nabízí široké možnosti. Vysoké hory, pouště, široké travnaté pláně, močálovité pampy, džungle, řeky a jezera… Bolívie je díky své geografii nesmírně bohatá rozmanitostí své flóry a fauny. Svojí nabídkou přírodních i historických krás musí uspokojit i toho nejnáročnějšího turistu. Jsou zde incké stezky, po kterých můžeme podnikat túry z andských sedel vysokých přes 4000 metrů do tropické džungle, můžeme si zalyžovat na nejvýše položené sjezdovce na světě, projíždět se mezi neuvěřitelně zbarvenými lagunami s plameňáky ve výšce nad 4000 metrů, ochutnat sůl z nedozírné pláně soli na Altiplanu, procházet kdysi věhlasnými stříbrnými doly v Potosí, sledovat stopy dinosaurů a nalézat fosílie, pozorovat ptáky, poslouchat tradiční andskou hudbu, obdivovat zručnost uměleckých řemeslníků, můžeme rybařit, lézt po horách, plavit se po jezeře Titicaca či po tropických řekách v Amazonii, obdivovat mlžné pralesy v tropických údolích svahů And, španělská koloniální města, archeologická naleziště, původní kultury... Je toho dost. I za dva měsíce, které jsme zde strávili, jsme rozhodně neviděli vše, co bychom si přáli.

Po vystoupení z loďky na nás okamžitě doráží několik směnárníků. Odmítáme a ptáme se na Imigrační úřad. Je přímo naproti a má zavřeno. Mototaxi nás prý ale může vzít do domu imigračního úředníka. A ten má razítka u sebe. Přijímáme. Nasedli jsme na motorovou tříkolku a za pár minut jsme již stáli před domem. Luba měl vízum z Caracasu, a tak dostal razítko bez problémů. U mě nastal problém. Prý potřebuji vízum! Pokud bych prý přiletěl letadlem do Caracasu, vízum nepotřebuji, ale pokud překračuji hranice po svých, tak ano. Nemá to hlavu ani patu. Snažím se mu vysvětlit, že se mýlí. Nedá se ale odradit. Spíše už vymýšlí vše pro to, aby nás přesvědčil, že vízum opravdu potřebuji. Na moje upozornění, že bolivijský konzulát v Caracasu tvrdil, že vízum nepotřebuji, nebral ohled. Odmítal také myšlenku, že jeho papíry jsou staré a neobsahují čerstvé změny.

Nechápu to, ale přijímám nabídku na svezení k jednomu chlapíkovi z obecního úřadu, jež by měl pomoci. Nevím, kdo to přesně je, ale dohodli jsme se, že příští den v 7⁰⁰ se sejdeme u kostela, kde se seznámíme se sekretářkou Bolivijského konzulátu, a ta by nám měla pomoci. Uvidíme. No poté jsme jeli stejným mototaxi na terminál Flota Yungueña. Zde jsme zjistili, že autobusy do Rurrenabaque jezdí i přesto, že je deštivé období. Skutečné deštivé období totiž ještě nepřišlo. Takže Luba vyhrál, žádnou lodí se nepojede. Jezdí se v 8 hodin ráno každý den, tedy pokud to stav cesty dovoluje.

            Vrátili jsme se do centra vesničky a ubytovali se v Hotelu Litoral. Pokoj pro dva se sprchou a toaletou stál US$8. To jsme ještě předtím zaplatili US$4 za mototaxi. Cena se nám zdála samozřejmě přehnaná, ale řidič trval neúprosně na svém. Nu co. Poté, co jsme si vybalili některé věci, jsme vyrazili do města na jídlo. Jídla byla drahá, a tak jsme si dali alespoň v jednom baru Colu. Při placení 50-ti boliviánovou bankovkou (asi 8 dolarů) na mě mladý číšník vytřeštil oči a zeptal se zda nemám drobné. Neměl jsem. Usmál se, všeho nechal a vyběhl do ulic shánět „drobné“. Po několika minutách se celý šťastný vrátil. Vyšší bankovky jsou pro mnoho lidí v Jižní Americe neřešitelným problémem. Rozhodně není dobré platit třeba za banány dvackou nebo padesátkou. Prodavač s nejvyšší pravděpodobností odběhne nebo někoho pošle bankovku směnit. Nejlepší je větší bankovky rozměňovat například u autobusových společností.

Tento číšník také částečně ovládal angličtinu, jež na menší anglicko-španělský rozhovor stačila. Rozloučili jsme se a vrátili se do hotelu. Zde jsme se osprchovali, uvařili si krupicovou kaši a po dopsání deníku šli spát. Bylo asi 18⁰⁰. Šli jsme spát relativně brzo, a tak dusná a horká tropická noc trvala nekonečně dlouho.

MAÑANA, MAÑANA

28.11.1999 (neděle)

            Ráno v 5³⁰ již Luba začal připravovat brazilskou nudlovou polévku. Trochu jsme uklidili a v 6⁵⁰ vyrazili ke kostelu, kde jsme měli sraz s oním pánem a sekretářkou Bolivijského konzulátu. Sekretářka prý bydlí zde v Bolívii a do práce na brazilské straně se každý den přepravuje lodí. Ranní nedělní mše se konala za hojné účasti domorodců. Ti naši se tam ale samozřejmě neobjevili. Opravdu, přes víkend je život v malém bolivijském městečku mrtvý. Otevřeno je pouze pár obchůdků. Takže zde budeme donuceni zůstat minimálně jeden další den. Poté jsme chtěli spíše už jen tak z legrace, směnit naše cestovní šeky v Hotelu San Carlos, jediném místě, které v této vesničce směnu šeků zabezpečuje. Setkali jsme se s dalším typickým bolivijským „mañana“ - „zítra“. No uvidíme.

Lenost je mimochodem význačná vlastnost domorodců ve všech tropických krajích, kde je málo obyvatelstva a kde se relativně svobodný lid spokojí s tím, co mu v pralese do úst naroste. Prales je skutečně docela bohatý. Nejsou tu žebráci, ani děti s velkými bříšky. Všude je spousta banánovníků, mangovníků a papájovníků. Jen si je utrhnout. Ale chudoba byla cítit, tak jako osamělost a odtrženost od světa. Tvrzení lidí jsou často přehnaná, sliby jen pouhým přáním a na schůzky nepřicházejí. Jeden den s někým uzavřete přátelství na život a na smrt a další den vás dotyčný ani nepozná. Tento přístup je mimochodem rozšířen na celém kontinentě. Jedná se o koncept aquí y ahora (zde a nyní), s malým důrazem kladeným na budoucnost.

            Vydali jsme se pěšky na Flotu Yungueñu, opětovně se ujistit, kdy jezdí autobusy do Rurre a kolik stojí. Dozvěděli jsme se, že jezdí každý den v 7⁰⁰ a stojí US$23. Lístek by se měl rezervovat jeden den předtím. Jelikož jsme dostali hlad, koupili jsme si jídlo a Colu. Za neustále pražícího slunce se za 20 minut druhou paralelní ulicí vracíme zpět. Pochopili jsme, že mapa v našem průvodci je velice pomotaná a nepřesná. Ulice se nazývají jinak, mnohá místa chybí nebo změnila místo působnosti a dokonce tu je část města zakreslena zrcadlově převráceně. Co je vlevo od ulice má být vpravo a naopak. To hrozné rovníkové slunce podlamuje vůli a rozvoj Amazonie. Míjí nás spousta kol a motorek. Často nám připadá, že si tu motorkáři dávají závody a jezdí neustále okolo náměstí. Motorka tu je nejčastějším dopravním prostředkem. Ať se jede nakoupit, na návštěvu, či do kostela, neustále s motorkou. A člověk by nevěřil, co všechno se dá na ni poskládat. Opravdu vše. Od celé početné rodiny, přes stoly a židle až po domácí zvířectvo.

            Cestou jsme se zastavili v domě imigračního úředníka, aby nám vysvětlil, proč ráno nebyl v kostele. Ten ale nebyl přítomen. Komunikace s jeho manželkou a dcerou byla zajímavá, ale nevedla k ničemu. Proto jsme se zvedli ze židlí a se slovy, že zítra prostě půjdeme na Bolivijský konzulát v brazilském Guajará-Mirim, jsme se rozloučili. Při procházce Guayaramerínem se cítím absolutně bezpečně. Bolivijci jsou usměvaví, přátelští a dost si nás prohlížejí. Turisti se tu v průběhu roku asi moc neobjevují. Kromě nás a o překot nakupujících Brazilců jsme tu žádné jiné turisty neviděli. Je jasné, že tento hraniční přechod je turisty využíván minimálně.

            Cestou zpět do hotelu jsme si koupili dva litry vychlazené Coca-Coly a slané sušenky. Po asi 1,5 hodinovém odpočinku jsme se rozhodli koupit si lístky do Rurrenabaque hned, aby nám je někdo náhodou nevykoupil. Zítra již přece vízum musím získat. Nejdříve jsme ale museli směnit peníze. Jelikož jsme zatím šeky směnit nemohli, Luba u směnárníků v přístavu směnil zbylé brazilské reály za boliviány. Venezuelské bolívary bohužel nebrali. Spíše si je s oblibou prohlíželi. Já jsem směnil dalších US$20. Následně jsme si popovídali s prvním turistou, kterého jsme v Guayaramerínu potkali a který jel bohužel na opačnou stranu, tedy do Brazílie. Vyměnili jsme si důležité informace a doporučení a následně si dohodli odvoz na motocyklech na terminál. Tam jsme si koupili lístek na 30. listopadu na 7⁰⁰ do Rurrenabaque. Večer jsme si uvařili polévku a krupicovou kaši a po přečtení několika zajímavých pasáží průvodce jsme šli ve 20⁰⁰ spát. Byl to vesměs další ztracený den.

NEJDRAŽŠÍ ŽELEZNICE V HISTORII LIDSTVA

29.11.1999 (pondělí)

            Po půlnoci jsem se vzbudil v domnění, že je ráno. Bylo dusno, komáři štípali, venku byl virvál a Luba si četl průvodce Lonely Planet po Peru nemohl spát. Něco jsem si tedy také přečetl, snědl oříšky a opět ulehl. Probudili jsme se v 6⁰⁰. Před 8⁰⁰ jsme vyrazili do Hotelu San Antonio směnit šeky. Kurz byl samozřejmě slabý, ale co jsme mohli dělat? Poté jsme se přes řeku přepravili do Brazílie, do Guajará-Mirim.

            Začalo pršet, ale naštěstí jsme na nedaleký konzulát přeběhli před nejhorším, nicméně už mokří. Mračna se doslova protrhla a na nás se valilo neuvěřitelné množství vody. A ne a ne přestat. Přivítala nás mladá sympatická sekretářka. Po vysvětlení problému, že bolivijský imigrační úředník po mně požaduje vízum, ačkoliv podle caracaského konzulátu vízum nepotřebuji, se podívala do svých materiálů. Samozřejmě, že i v jejích materiálech byla Česká republika zařazena mezi země, jež vízum nepotřebují. Už jsem se ani nezlobil a adrenalin mi také nestoupl. Podvědomě jsem tušil, že to takhle dopadne. Zavolala do Bolívie na imigrační a situaci vyřešila. Dala nám kopie svých materiálů, které jsme měli předat na imigračním. Vstup máme povolen na 30 dnů. V La Pazu na imigračním se dá prodloužit. Bude to ale něco stát.

            Za neustávajícího deště jsme přeběhli do místního Muzea, jež je hned naproti přístavu. V této, původně železniční zastávce, byly velmi zajímavé věci. Od neuvěřitelně velkých brouků, barevných motýlů, sady známek, z nichž některé byly špatně zařazené až například k sbírce bankovek Brazílie dokumentujících inflační vývoj v této zemi. Hned za vchodem byl strom s vycpanými ptáky. Na první pohled jsem poznal mravenčíka s výraznou červenou skvrnou kolem očí. Je to jinak nenápadně zbarvený samotářský pták, který spíše mravence využívá, než aby si jimi plnil žaludek. Jestliže totiž mravenci táhnou pralesem, vyhánějí ze svých úkrytů hmyz a to je pro mravenčíky vítaným zdrojem potravy. Naproti byli za sklem připíchnutí tesaříci, kovaříci, motýli a další brouci. Tesaříci jsou v pralese velmi početnou skupinou. V Jižní Americe žije plná čtvrtina všech známých tesaříků. Mají dlouhé nohy a krovky jsou zdobeny krásným vzorem.

            Mimo jiné tu byl i obrovský vycpaný sukurijú, praotec všech hadů, známý pod orinockým názvem anakonda. Dále tu byla akční vycpávka anakondy požírající krokodýla, sbírka loveckých zbraní, uren a keramiky původních obyvatel. Kromě řady dalších vycpaných zvířat tu byly v lihu naložené unikátní exempláře embryí prasete s dvěma hlavami, zrůdného prasete, kozy, anakondy aj. Byly tu i kopie významných historických dokumentů dokládajících vyhlášení Trinidadu hlavním městem provincie či stavbu slavné železnice Madeira-Mamoré.

            Jelikož déšť nepřestával, začal jsem si opisovat strhující historii železnice Mad María. Luba mi později pomohl. Další informace jsem čerpal z knihy „Amazonka“ od Robina Furneauxe. O důvodu výstavby železnice jsem se již zmiňoval. Byla jím kaučuková horečka. Vůbec nejvýnosnější kaučukovníky u Amazonky rostly v Bolívii, nad peřejemi řek Madeiry a Mamoré. Problém vězel v nebezpečnosti a nákladnosti přepravy. Kaučuk se odtud vyvážel po dvou cestách. První cesta vedla přes Andy k Pacifiku a odtud na lodích přes mys Horn do Evropy či Severní Ameriky. Druhá po Mamoré, Madeiře a Amazonce až do Manausu a odtud dále. Madeira je splavná téměř na celém svém toku, ale tam, kde se do ní vlévá řeka Mamoré, je v její délce 300 kilometrů řada peřejí a vodopádů. Plavba ušetří náklady a čas, ale problémem je žlutá zimnice, velké ztráty na životech a zboží. Snahou samozřejmě bylo se peřejím nějakým způsobem vyhnout. Dalším problémem bylo, že peřeje patřily Brazílii, zatímco stromy kolem Bolívii.

Dlouho se zde vyjednávalo o stavbě kanálu, silnice, nebo železnice. Ve smlouvě o přátelství, hranicích, obchodu a vyhošťování, podepsanou mezi Brazílií a Bolívií roku 1867, se předpokládalo postavení železnice na úseku Madeira-Mamoré v letech 1873-1912. Plánovalo se, že v souvislosti s kaučukovou horečkou, bude používána na dopravu kaučuku. Plán se skutečně začal realizovat. Na postavení této železnice se podílely různé zahraniční společnosti, mezi nimi například londýnská „Public Works Construction Company“, severoamerická „Dorsey and Caldwell“ či filadelfská „P.T. Collins“. Nicméně stavbu železnice z různých důvodů nedokončily.

Američtí inženýři byli tehdy největšími odborníky na stavbu železnic. Měli zkušenosti z divokého západu. Zde v Amazonii je však čekalo něco, s čím nepočítali. Ani pověstná pracovitost a houževnatost irských dělníků nepomohla. Prosekávání se pralesem bylo sedmkrát až osmkrát pomalejší než u nejhustších lesů Severní Ameriky. Masivní strom z tvrdého dřeva přeťatý u kořenů se mnohdy ani nehnul, protože ho držely liány okolních stromů. Při zaseknutí do kmene se na dělníka sesypalo množství mravenců, jejichž bodnutí bolelo jako píchnutí rozžhavenou jehlou. Báli se jaguára. To, že je ale prase pekari nebezpečnější, poznali až záhy. Když je totiž těchto divokých prasat pohromadě více, člověk se může zachránit pouze útěkem na strom. Pokud strom do několika vteřin nenajde, prase ho svými kly doslova rozpáře zaživa. Tam pak musí v lepším případě prosedět několik hodin, než pekari znechuceně odejdou. Před mraky hmyzu na břehu již dělníci nehledali útočiště ve vodě poté, co do tlamy ulovené piraně vložil dělník prst. Nejnebezpečnější ale byly moskyti. Bylo málo chininu, a tak až polovina pracovních sil byla postižena malárií. Trápili je upíři a výjimečně i otrávené šípy indiánů. Společnost se ocitla na pokraji krachu. Peníze na mzdy se nedostávaly. 75 dělníků uteklo a vydalo se pěšky do Bolívie. Nikdo už o nich nikdy neslyšel. Utíkali ale další a další. Nakonec firma P.T. Collins padla díky spekulantům. Pracovníci, kteří ještě pracovali, byli repatriováni. Zbyl po nich úctyhodný kus práce. 500 kilometrů pralesa vyměřili a vysekali, vyčistili úsek 30 metrů široký v délce 40 kilometrů a položili 7 kilometrů kolejnic, po nichž denně projížděla parní lokomotiva „Plukovník Church“, pojmenovaná podle cílevědomého a houževnatého člověka, který práce řídil. Celkové ztráty z celkových 941 pracovních sil byly 23,6 %. Poslední Američané odjeli ze San Antônia v roce 1879.

O 4 roky později zde začali stavět brazilští dělníci. Přes počáteční chvástání, že ukáží Američanům jak stavět, nakonec americké plány brazilští zeměměřiči převzali. Také si ulehčili práci a železnici vedli podél břehu řeky bez ohledu na náklady, vzdálenost či topografii. Potom se práce téměř zastavily. Po určitých rozbrojích roku 1901 mezi Brazilci a Bolivijci, se 17. listopadu 1903 podepsala v Petropolisu smlouva, kdy Brazílii připadl stát Acre výměnou za platbu dvou milionů liber šterlinků na konstrukci železnice na úseku horní Madeiry. Smlouva Brazílii zavázala postavit železnici z přístavu Santo Antônio na řece Madeira do Guajará Mirim na řece Mamoré do čtyř let. Ve skutečnosti stavba této železnice nikdy nedosáhla bolivijské půdy.

Roku 1905 se do projektu zapojila severoamerická firma May, Jekyll Randolph. Stavba začíná srpnu roku 1907. Jde již o třetí pokus. Inženýři objevili lokomotivu „Plukovník Church“. Z jejího komínu již rostl strom. Každý rok bylo najímáno průměrně 10 000 dělníků. Trpěli malárií, tyfem či dyzentérií. Pak ale došlo k výraznému zlepšení. Chinin byl povinný předkrm před každým jídlem, dělníkům bylo zakázáno, doslova pod trestem smrti pít jinou než svařenou vodu. Stojaté vody byly polity benzínem, močály vysušeny a na dveře a okna přitlučeny sítě. Po pěti letech, 15. července 1912, s celkovou vzdáleností 364 kilometrů, byla železnice dokončena. Konečná byla v Guajará-Mirim na hranicích s Bolívií. Počet obětí dosáhl čísla 3600 mužů. Oklika dokončená roku 1923 prodloužila trať na 366 kilometrů.

Existuje mnoho legend o konstrukci železnice. Jedna mluví o tom, že počet pražců odpovídá počtu mrtvých, kteří se na konstrukci železnice podíleli. Ale pražců je jeden milion, takže to je přehnané. Jiná je o množství finančních prostředků, které spolkla, a proto se jí říká „Železnice vyvažovaná zlatem“. Je to nejdražších 365 kilometrů kolejnic vzhledem k finančním nákladům a lidskému utrpení v celé historii lidstva. O rozvoji území díky železnici svědčí tyto údaje. Roku 1907 San Antônio ani nebylo na mapě. Roku 1909 dosáhl počet obyvatel 3000 a o tři roky později plných 40 000.

            Roku 1931 byla doprava na železnici obnovena poté, co vláda znárodnila trať od železniční společnosti a vykoupila ji za minimální cenu. Ale již o několik desítek let později doprava silně upadla. Dva vlaky opouštěly Porto Velho každý týden s kodrcající rychlostí asi 25 km/hod, přičemž v noci stály na volné trati. Každou středu ale z Porto Velha vyjížděl expres o maximální rychlosti 50 km/hod, který za 8 hodin dosáhl Guajará-Mirim. Nezájem o dopravu vedl 10. července 1972, po 60 letech její existence, k jejímu zrušení. Takový smutný konec si ale železnice nezasloužila, a proto vláda Rondônie slíbila železnici zprovoznit na úseku 25 kilometrů nejenom pro turisty, ale především jako upomínku na tragickou historii této železnice. V roce 1981 byly zahájeny jízdy na prvních 7 kilometrech a později na dalších 13. Dnes se po této železnici můžeme svést z Porto Velha do San Antônia k překrásným vodopádům. Současně byly zrestaurovány některé lokomotivy, vagóny a bylo založeno i Muzeum železnice Madeira-Mamoré s lokomotivou „Plukovník Church“ jako hlavní atrakcí.

            Kolem 11⁰⁰ jsme přeběhli do přístavu a zakoupili lístek do Guayaramerínu. Stále silně pršelo a ulicemi se valily potoky vody. Během několika vteřin jsem byl mokrý od hlavy až k patě. I s botaskami. Naštěstí bylo teplo, a tak jsem se zimou netřásl. Dokonce mohu říct, že liják příjemně osvěžil.

            V Guayaramerínu jsme na imigračním konečně obdrželi vstupní razítka a karty. S úředníkem jsme nepromluvili takřka ani slovo. Doufám, že si uvědomuje proč. Je sice potěšující, že razítka dává i o víkendu - doma, ale to že nebere ohled na názory druhých, že se drží pouze svých papírů, aniž by si někam zavolal a ujistil se, je opovrženíhodné. Tak jsme kvůli jeho lenosti obstarávat si aktuální informace z konzulátu, jen pár kilometrů vzdáleného, promarnili 3 dny a US$40 v absolutně mrtvém Guayaramerínu. Doufejme, že i přes neustávající déšť pojedeme zítra autobusem do Rurrenabaque.

            Následně jsme si v přístavní restauraci El Tucan koupili normální jídlo a kolu. Jídlo se skládalo z rýže, několika hranolků, plátků salátu, rajčete a kuřete. Konečně jsme se dobře najedli. Poté jsme u kapitána přístavu, spíše jen tak ze zvědavosti, zjistili, že lodě do Trinidadu vyplouvají takřka každý den. Cesta zabere 5 dní a stojí, nemýlím-li se, US$25. Byla to moje alternativa dopravy, ale bohužel ji Luba odmítal. Z Manausu do Porto Velha si užil své. Zalezli jsme zpět do hotelu a sušili se. Dopisoval jsem si deník a trochu si započítal.

            Pozemní cesta z Caracasu přes Brazílii do Rurrenabaque mně vyšla na US$240. Z toho US$50 stála Venezuela. Upozorňuji ale, že v těchto 50 dolarech je zahrnuto vše od té chvíle, kdy jsme opustili hotel a směřovali k hranicím, tedy i Cueva del Guácharo. V Brazílii jsme utratili US$130 a v Bolívii US$60. V Bolívii nám suma jednou tak narostla kvůli neinformovanému imigračnímu úředníkovi.

            Poslední dobou jsem si začínal uvědomovat, že o Jižní Americe mám spoustu poznámek a to nejenom těch získaných z knížek, časopisů a internetu ale i těch z terénu. Rozhodl jsem se již během cesty jich využít. Co takhle napsat knihu? Myšlenka se mi zalíbila.

            Kolem 15⁰⁰ jsme vyrazili do města nakoupit zásoby na zítřejší cestu do Rurrenabaque, kam se velice těšíme. Má to být malebné tropické městečko uprostřed bolivijské džungle, odkud se dají podnikat báječné túry do okolní džungle a do vodnatých pamp. V jednom supermarketíku jsme si koupili troje sušenky. O 4 bloky dále jsme se úspěšně doptali na místo, kde se prodává chleba. Bylo to de facto tržiště. Chleba byl rozložen na dřevěných prknech a sudech a prodávající měli co dělat, aby odehnali vůní přilákané mouchy. Zboží se prodává v prachu a kolem běhají smečky hladových psů a slepice. Nebyl to ani chleba jako spíše housky posypané především sýrem. Pár jsem si jich tedy koupil. Drahé nebyly. Chuť mají sýrově-slanou. Tak nám chutnaly, že jsme si později vyšli koupit další.

            Zaplatili jsme i za ubytování, se kterým jsme ale nebyli spokojeni. V ceně nebylo žádné mýdlo ani toaletní papír (respektive ho přinesli až třetí poslední den pobytu). A ani nám tu neuklidili. Ne že by tedy bylo co, ale vynést odpadkový koš či setřít podlahu by mohli. Ach ta jihoamerická lenost!

 

 

Zpět    Další

 

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt