IV. KVĚTENA A ZVÍŘENA BOLIVIJSKÉ DŽUNGLE A PAMPY (30.11. – 8.12.)

(GUAYARAMERÍN – PAMPA A DŽUNGLE V OKOLÍ RURRENABAQUE)

Po další horké a dusné noci jsme v 6⁰⁰ vyrazili na stanici Flota Yungueña. Cestou jsme si samozřejmě stopli moto-taxi. Na terminálu jsme pak s vypětím všech sil vytáhli naše batohy na střechu autobusu. Sami Bolivijci měli spousty a spousty drobných či naopak ohromných zavazadel. Převážejí všechno, opravdu všechno. Od matrací a sporáků, přes množství oblečení až třeba k domácímu zvířectvu. Po celou jízdu nás doprovázelo pípání malých kuřátek. Chudáci. Ke konci naší jízdy už jen tak unaveně leželi a všechno jim bylo úplně jedno.

Autobus Sindicato Unificado de Buses vyrazil opravdu přesně v 7⁰⁰. Před odjezdem se ještě vybírala daň Pro-Fortalecimiento Political. Je to malý poplatek za užívání terminálu. Autobus to byl malý. Měl tak 30 sedadel, ale tak nahuštěných, že nám tam nezbývalo ani místo pro nohy. Když to byla jízda smrti i pro domorodce, tak co takhle pro Evropany, jako jsme my! Já se svými 184 cm jsem tam zapadl tak, že jsem se mohl sotva pohnout. Navíc, sedačky se právě kvůli tomu mohou sklopit pouze o kousíček, a tak na spaní nemohlo být ani pomyšlení. Nicméně, čekal jsem, že to bude horší. Když se to tak vezme, tak těch 17,5 hodiny, které nás čekaly, jsme vcelku přežili.

Okolí silnice bylo zdevastované. Ještě v polovině 80. let zde byla panenská divoká příroda. Pak se tu postavila cesta, spojující region s La Pazem a příroda se tak stala volně dostupnou pro všechny. Dobytkářské farmy ukusují stále více a více pralesa a vláda zde na tak rozsáhlé ploše může uplatnit tvrdou ruku zákona jen sporadicky. Jen pohled na zdevastované brazilské státy Acre a Rondônia nám může připomenout kam tato činnost vede.

Po dvou hodinách autobus dojel do Riberalty. Je to rychle se rozvíjející město s 50 000 obyvateli a nadmořskou výškou 175 metrů. Město bylo dříve živoucím střediskem obchodu s kaučukem v celé Amazonii. Po pádu cen kaučuku upadala i Riberalta. Po dlouhé době sem byla doprava pouze vzduchem nebo po vodě. Až výstavba cesty do Rurrenabaque a La Pazu přinesla další rozkvět. Dnes to je opět město, které kultivuje, produkuje a vyváží brazilské ořechy a olej z těchto ořechů... Po asi 45 minutové přestávce jsme pokračovali dále. Minuli jsme pár domků, chýší, farem a následovala dlouhá cesta napříč bolivijskou pampou bez jediného stavení. Přestávky vesměs záleží na vůli řidiče, na jeho potřebě se najíst, ulevit si aj. I na zastávce je cestující časově vázán na rychlost, se kterou řidič sní své jídlo. Jakmile se nají, nasedne, zatroubí na ostatní a jede. A pokud někdo nenastoupí, má smůlu.

Jinak s řidičem tu jsou asi tři jeho pomocníci. Jedná se spíše o mladé kluky a muže - rodinné příslušníky, kteří si tak mohou trochu přivydělat. Dělají to, co je právě potřeba. Od nakládání a vykládání zavazadel po pomoc při výměně píchlého kola. A právě to se nám stalo. Jeli jsme celou dobu po neasfaltované cestě. Každý otřes autobusu se přenesl do celé stavby mého těla. Nedoporučuji sedat si dozadu. Tam to s Vámi pěkně mává. Problémy dělá i plný žaludek. Nejlepší je nasednout s poloprázdným žaludkem. Vzít si pouze malou snídani a při cestě ukusovat z chleba či sušenek. Je dobré si koupit i trochu osvěžujícího nápoje. Ženy by ale kvůli své vrozené indispozici měly pít co nejméně. Jak jsem řekl, zastávky jsou řídké a záleží jen na vůli řidiče. Přesto věřím, že bude-li to situace vyžadovat, ochotně Vám řidič zastaví. Je tu ale dost otevřená krajina, a tak aby jste se nestala středem pozornosti Bolivijců, jděte vykonat potřebu za autobus.

Šest metrů široká cesta odkrývá nádhernou červenozem. Cesta je lemována bílými termitišti roztroušenými v trávě. Ty černé se nacházejí spíše v lesích a na stromech. Cesta je posazená nad úrovní okolní krajiny o pár desítek centimetrů. To je kvůli deštivému období, aby ještě alespoň na jeho počátku mohly autobusy stále přepravovat pasažéry. Pokud tu spadne již příliš mnoho vody, cesta se uzavře a jediným spojením může být buď levná loď nebo drahé letadlo. Aby se cesta udržela co nejdéle v provozu, na nejnižších místech podél ní jsou vybagrovány velké jámy, kde se voda může hromadit. Často mi to rozlohou připomínalo až rybníky. Jednoduché a účelné. Záleží pouze na rozmaru počasí, jak a kdy autobusy budou jezdit. Období sucha vládne od května do října. Cesta autobusem z Guayaramerínu do Rurre je v tomto období normálně dost omezená. Letos prý ale ještě skutečné deštivé období nepřišlo. Podle Francouze, kterého jsme potkali v Guayaramerínu, jsou pasažéři často autobusovou společností „využíváni“. On sám prý musel dvakrát vystoupit a tlačit svůj autobus.

Ale abych se vrátil k těm pomocníkům řidiče. Právě uprostřed ničeho jsme zpoza nás zaslechly obrovskou ránu, autobus se naklonil a zastavil. Ano, defekt. Z duše toho opravdu moc nezbylo. A právě zde se pomocníci uplatnili. Znalí svého řemesla zručně a rychle, za tropického lijáku, jež se právě přihnal, vyměnili pneumatiky. To bylo asi největší společenskou událostí během cesty.

Dvakrát jsme trajektem přejeli přes malé řeky. Často jsme přejížděli i po ocelových plovoucích pontonech. Na jedné takové zastávce jsem si koupil dva velmi sladké a velké tvarohové koláče. Byly dobré, ale těch posledních několik soust jsem již nemohl ani pozřít. Byl jsem přejedený. Pak následovala další dlouhá jízda neobydleným územím. Člověk by tu všude očekával bujné amazonské pralesy. Ale tak tomu není. Kolem je pouze tráva, tu a tam keř a všude spousta termitišť. Kde jsou ty doby, co tu stával prales. Je tu rovina a někde v dálce je vidět pár stromů, které ale mají k pralesu dost daleko. Viděli jsme spoustu ptáků, také nějaké bílé čápy a kapybary. Škoda, že se setmělo, mohli jsme toho vidět mnohem více. Nicméně z Rurrenabaque vezmeme do těchto míst třídenní túru, takže o nic nepřijdeme.

V 19³⁰ jsme zastavili v první větší vesnici od Riberalty. Byla již tma. S hrůzou jsem zjistil, že do Rurre to je další 4 hodiny. Tak jsem si tu koupil menší večeři a mandarínkovou limonádu a dobře jsem se najedl. Po půl hodině autobus opět vyrazil do tmy. Reflektory protínaly tmu a mraky místních motýlů a jepic narážejících na přední sklo byly drceny stěrači.

PŘÍPRAVA NA VÝLET DO PAMP

1.12.1999 (středa)

Do Rurre jsme dorazili 30 minut po půlnoci. De facto to ještě nebylo Rurre, ale jen výpadovka na Rurre, které je prý o další 4 km dál. Chtěl jsem zde přespat a ráno se nechat odvézt k městu, ale dal jsem na Lubu a vyšli jsme pěšky. Psi na nás poštěkovali a tu a tam nám nějaká ta lampa osvětlila tmavou kamenitou cestu. Naštěstí nás dohnal velký džíp zdejších dřevorubců s mohutným kmenem stromu na korbě. Slitovali se a vzali nás nahoru. Na korbě již jeden dělník stál. Vysával poslední zbytky energie z lístků koky, jež v puse naučenými pohyby převaloval ze strany na stranu. Měli za sebou určitě těžký a dlouhý den. Vyhodili nás kousek před Rurre. Pak jsme šli ještě pár desítek minut do centra městečka. Cestu nám ukázal jeden mladý průvodce, kterého jsme náhodou potkali stojícího na křižovatce. Vytypovaný Hotel Tuichi byl plně obsazený, Hotel Santa Ana zavřený, a tak jsme na trávníku na Náměstí 2. února hodinu a půl po půlnoci rozbalili stan a ulehli. Chtěli jsme pouze jediné. Spát.

Rurrenabaque má 8000 obyvatel a je pokládáno za nejoblíbenější vesnici v bolivijských nížinách. Původní obyvatelé patřili ke kmeni Tacana a byli jedni z mála, kteří odolávali křesťanství a západnímu stylu života. Rurre, jak se vesničce ve zkratce říká, se také nachází na stránkách notýsku britského dobrodruha Harrisona Fawcetta. Především je ale okolí Rurre místem, kde se odehrává příběh Izraelce Yossiho Ginsberga, který se v pralese u řeky Tuichi ztratil na fatální expedici roku 1981. Svým přítelem, který se na expedici vydal s ním, ale který mezitím nalezl cestu zpět k civilizaci a zavolal pomoc, byl Yossi nalezen v zuboženém stavu, vyhublý a nahý po pár týdnech strašného utrpení. Své vzpomínky Yossi publikoval v knize „Back From Tuichi“ (Návrat z Tuichi). Za záchranu svého života se Yossi vrátil do oblasti, investoval peníze do turistického průmyslu, do ekologických a farmaceutických aktivit a snaží se tak lidem a pralesu vrátit to, co zde téměř ztratil.

Vstali jsme v 5³⁰ hodin. Sbalili jsme stan a v 6⁰⁰ hodin se vrátili k Hotelu Santa Ana, kde jsme si nechali věci. V hotelu všechno spalo, a tak jsme se šli nasnídat do blízké restaurace. Já si dal kontinentální snídani (chleba, máslo, džem a kafe s mlékem) za 1 dolar a Luba americkou snídani, jež měla navíc 3 osmažená vajíčka a citrónový džus, a místo kafe čaj maté. Zaplatil o půl dolaru více.

Po snídani jsme zašli do Flecha Tours otevírající v 7⁰⁰ hodin. Nabízeli túry jak do pamp tak do džungle. Na jeden den účtovali US$20. Zítra prý můžeme vyrazit. Anglicky mluvící sekretářka nám vše podrobně vysvětlila. Bohužel ale nenabídla anglického průvodce. Přesto jsme spokojeni odešli s tím, že zjistíme informace i u jiných společností. Podobné túry (spíše úplně stejné) nám nabízeli v Amazonico Tours a Fluvial Tours. Nechvalně proslulou Eco Tours jsme neviděli, ale nedivil bych se, kdyby ještě stále byla otevřená. Jejich průvodce jménem Negro, před rokem znásilnil již potřetí jednu turistku na své túře do džungle. Postižené se spravedlnosti v tomto městečku nedovolaly. Vždy když odjely z města, ECO Tours se otevřela a průvodce Negro opět nabízel své služby. V Hotelu jsme spatřili leták, že Negra se nikdo nemusí obávat. Někdo říkal, že uprchl do Brazílie, nebo že již byl zavřený. Prezentace v Amazonico Tours byla dost chudá, a tak jsme ji bez problémů zamítli. Fluvial Tours nabízela do pampy anglicky mluvícího průvodce, což Flecha nenabízela, takže jsme to vzali i s džunglí. 3 dny v pampě po US$25 na den a 3 dny v džungli po US$20. Dohromady na jednoho US$135. Tuto společnost jsme vzali už proto, že nabízí kvalitní služby již mnoho let a spolu s Amazonico Tours, Flecha Tours a Aguillo Tours patří mezi nejoblíbenější. Agencia Fluvial má navíc v džungli zkušenosti plných 25 let, v pampě „pouze“ 7.

Zaujala mě tu ale jiná nabídka. Flecha Tours, a jiné společnosti pravděpodobně také, nabízejí čtyřdenní túru do La Paz. Prochází se džunglí a následně se pokračuje džípem. Cena je jako na jiných túrách, US$20 na osobu na den. Není to špatný obchod. Rozhodně doporučuji. Zaplatili jsme v šecích a spokojeni se ubytovali v přilehlém Hotelu Tuichi za US$3,5 dohromady. To, že hotel provozuje Tito Tudela, jež zachránil Yossiho Ginsberga, je takovou třešinkou na dortu.

Po zabydlení se, osprchování a dopsání deníku jsem vyrazil na horu za městem. Luba byl unavený, a tak dal přednost spaní. Při výstupu na horu jsem se řídil podle průvodce. Překročil jsem most, ale pak jsem se rozmýšlel zda zabočit doleva a prudce stoupat nahoru nebo jít rovně a pravděpodobně slézt skálu přímo přede mnou po pravé straně. Tato skála se mi více líbila, a tak jsem zvolil druhou variantu. To jsem ale neměl. Zjistil jsem, že cesta pokračuje podél levého břehu řeky Beni a moje skála je na břehu druhém. Navíc jsem se dostal až k potrubí, které na prudkém svahu hory překonávalo asi 10 metrů hlubokou propast a bylo jedinou možnou cestou jak pokračovat dále. Po vzoru domorodců jsem překonal strach a propast po potrubí opatrně přešel. Místní škola i s učitelem na výletě mi blahopřála k dobrému výkonu.

Pak jsem odbočil z této cesty prudce doleva. Bylo to také velice prudké stoupání, snad 50 stupňů a nebýt kořenů stromů okolo, nebylo by možno nahoru vylézt. Zdálo se ale, že nějaká cestička tu vede. Na první pohled to bylo spíše koryto vymleté od vody, ale daly se tu vysledovat znaky lidské stezky. Takže pomalu a jistě jsem stoupal nahoru. Často i po čtyřech. Seznámil jsem se, bohužel už pozdě, se stromem celým pokrytým ostny, které se na první pohled nepostřehnou. Viděl jsem i strom, jehož kmen začínající jeden metr nad zemí, byl nesen rozvětvujícími se kořeny. Uhranuly mě červené květy stromů, rychlé a dobře maskované ještěrky, překrásné motýly a mnohé jiné. Byl to dotek ráje, do kterého se v dalších dnech s Lubou vydáme.

Sledoval jsem uzoučkou cestičku a nakonec jsem se na onu horu zmiňovanou v průvodci dostal, ale z druhé strany. Výhled na nížinu provincie Beni o nadmořské výšce 250 metrů byl fascinující. Pode mnou se rozkládalo Rurre a vedle něho se úchvatně stáčela řeka Beni doleva. Za ní se tam někde v dálce rozkládal národní park Alto Madidi. V korunách stromů tohoto NP zpívá přes 1000 druhů ptáků, což je každý devátý pták ze všech druhů na světě. Je to pětkrát více ptáků než se nachází v celé České republice. Park se táhne od nížinných pralesů až do výšky 5 500 metrů na svazích Kordiller. Většina parku je tím nepřístupná, a právě proto zůstává bohatstvím. Po vyfocení několika snímků a po krátkém posezení jsem pokračoval stezkou dolů - směrem k městu. Tak jsem se po prudším klesání dostal až na křižovatku, kde jsem se asi před hodinou rozmýšlel, kam se vydat. Kromě této hory stojí v Rurre za vidění i dva vodopády, které se nacházejí kousek za městem proti proudu toku řeky Beni.

Vrátil jsem se do Hotelu Tuichi a trochu si odpočinul. Bylo asi 13⁰⁰ hodin. Luba se stále zotavoval. Poslední dva dny neustále smrká a chrchlá. Prý to je ale v pořádku. Je mi to podivné, kde se mohl Luba nachladit. Vždyť tu je příšerné vedro. Možná že během chladnějších nocí nebo alergií. Po třetí jsme vyrazili do uliček městečka. Luba si koupil chlazenou Kolu! Oba jsme si pak koupili kšiltovky za US$3. Ani nevím proč poslední dobou vůbec nesmlouvám. Asi to je lenost a pohodlnost. Možná také soucítím s chudými lidmi, a těch pár korun, co za jejich zboží utratím, mně neublíží a jim to udělá velkou radost. Poté jsme se vrátili do hotelu a spali - až do rána.

KOUPÁNÍ S PIRANĚMI

2.12.1999 (čtvrtek)

Vypadá to zase na krásný, slunečný, horký a lepkavý den. Luba si koupil chlazenou vodu. Já si do láhve stočil vodu z kohoutku. Není špatná a doposud jsem neměl s užitkovou vodou špatné zkušenosti. Pak jsme si objednali snídani, stejnou jako včera. Žádám jen více chleba. Uložili jsme velké batohy do hotelové úschovny a vzali si jen malé se spacákem. Do batůžku jsme si sbalili dlouhé kalhoty, tričko, košili, šortky, ponožky, fotoaparáty, baterku, osobní hygienu, repelent, dalekohled, náhradní baterie, pláštěnku, náhradní nepromokavé boty (sandále nemám), deník s tužkami, krém na opalování, kšiltovku, sluneční brýle a 1,5 litru vody. Na sobě mám jen tenisky, šortky a košili.

Byli jsme dvě skupiny. První byla čtyřčlenná a jela do džungle na 4 dny. Naše druhá skupina měla sedm účastníků a razila do pampy - na 3 dny. Bylo nás bohužel mnoho, ale to se stává, protože u skvělých túr je velká poptávka. Náš průvodce se jmenuje Robinson Caruso. Jako kuchařku máme Yolandu. Ve skupině jsou kromě nás dvě Holanďanky, dva Švédové a Američanka z NY. Naložili jsme věci na střechu džípu, zabalili do plachty a vyrazili do Santa Rosy. Je to malá vesnička, kde začínají vesměs všechny túry do pampy. To jsem ještě nevěděl, jaká jízda nás čeká. Batoh jsem si vzal bohužel s sebou do džípu a také tak dopadl. Cesta byla totiž velice prašná. Ztvrdlá hlína se působením tropického sluníčka rozpadla na nejdrobnější prášek. Každé auto bylo stíháno mraky zvedajícího se prachu, který byl často dokonce rychlejší než samotné auto. Už jen tlaková vlna před džípem ho zvedala.

Problémem se pro nás stalo obrovské stádo krav, které hnal domorodec na koni po naší cestě ve směru jízdy. Bylo to opravdu velké stádo a stromy a keři porostlé okraje cesty mu nedávalo šanci uniknout. Domorodec se je snažil natlačit na jednu stranu cesty, ale to se mu podařilo u pouze pěti šesti kousků na chvostu stáda. Abychom je předjeli, museli jsme šlápnout na plyn. Jakmile jsme šlápli na plyn a džíp se rozjel, vystrašený skot se dal před námi do běhu a nechal svého honáka daleko za námi. Navíc zvířata zvířila prach tak, že jsme opět museli zpomalit. Nic jsme neviděli. Situace se stávala neřešitelnou. Na čelo stáda jsme se prokousávali metr po metru, doslova krávu po krávě. Všichni jsme seděli napnutí jako struny. Vzrušením jsme zapomněli na bolesti zadku, dotěrný prach a hnusný zápach spáleného benzínu. Snad po půlhodině se před námi rozevřel čistý pohled na krajinu, bez zvířeného prachu. Stádo jsme nechali úspěšně za námi.

Nakonec, po 3 hodinách příšerné jízdy, netrpělivého huhlání a neustálého čichání benzínu, výfukových plynů a prachu, jsme se konečně dostali do vesnice Santa Rosa, odkud Caruso pochází. Bylo půl dvanácté. Všem z nás, kteří jsme seděli vzadu, bylo špatně. Stále jsme měli na jazyku tu hnusnou chuť směsi benzínu, spálených plynů a prachu. Většině z nás ta hnusná příchuť opustila, nicméně jedna Angličanka měla stále problémy s žaludkem, a tak si nijak nepochutnala na nastávajícím obědě - rýži, bramborové kaši, zelenině a plátku masa. Ani polévka nechyběla.

Po hodince jsme pokračovali asi 10 minut k řece Yacuma. Přesedli jsme do dlouhé kanoe hnané motorem Yamaha a vystartovali jsme. Vyrazili jsme proti proudu tak 8-15 metrů široké řeky. Voda se v řece pohybovala pomalu, téměř stála. Příroda v okolí řeky byla úžasná. Již během prvních minut jízdy jsme viděli exotická zvířata pampy. Tímto se bolivijské pampy odlišují od známé Biosférické rezervace Manu v Peru, kde se musí čekat i několik minut, aby se mohlo shlédnout jedno zvíře. Je to ale vykoupeno větším množstvím neodbytných komárů. S plynoucími minutami jsme si začali všímat i skrytějších věcí. Viděli jsme na sluníčku se vyhřívající studenokrevné želvy a želvičky. Byly jako zvědavé babky, protože aby zachytily co nejvíce slunečního tepla, měly hlavičky vystrčené úplně ven. Kajmani zmizeli pod vodou ještě dříve než jsme je postřehli. Vylézají z laguny jen tehdy, když je hladina v absolutním klidu.

Několikrát jsme na břehu pozorovali i největšího hlodavce na světě - kapybary. Dosahují délky až jeden metr a váhy 80 kilogramů. Kapybara se podobá praseti, ale má plošší a větší rypák. Jsou výbornými plavci. Mezi prsty mají plovací blány a pod vodou mohou uplavat až 50 metrů. Žijí ve skupinách, kdy na samce připadá harém samic. Mláďata kapybar jsou dokonale vyvinutá. Již první den přijímají stravu a následují matku. Kapybary mají vyšší produktivitu populace než domácí skot. Proto by kapybary měly být, tak jako antilopy v Africe, chovány a ne vyvražďovány. Nad hlavou nám přelétávali orli, dudci, papoušci ara, zelení papoušci, bílé volavky a mnoho jiných druhů ptáků. Viděli jsme nejenom spoustu ptáků, ale i opičky chichily, které mají rády banány, a tak jsme jim jich pár dali. S menším strachem nám je braly přímo z ruky. Ani matka s malou opičkou na zádech se nebála přiblížit. Jakmile ale opičky uchopily banán, rychle zmizely do bezpečí.

Nejsem si jist, zda to není mojí vinou, ale dochází u mně ke zmatení pojmů. Proč mluví průvodci o této krajině jako o pampě. Spíše než pampou bych tuto oblast nazval savanou. Ostatně, ani nevím jaký je mezi těmito pojmy rozdíl. Pampa je pro mě travnatá step nacházející se blízko jižního cípu Jižní Ameriky. Za savanu považuji přechodnou část mezi travnatými stepy (pampou) a lesy a pralesy. Řeky v savanách na dobu i několika měsíců vystupují z břehů a zaplavují rozsáhlé oblasti. Snad nejznámější savanou je v Jižní Americe Pantanal v oblasti Gran Chaca. Vysvětlení, že pampou je nazývána savana Jižní Ameriky, přijímám, ale pohled do mapy, která používá jak pojem pampa tak pojem savana, dává za pravdu mému prvnímu názoru.

Do tábora jsme dorazili v 16⁰⁰ hodin. Byli jsme poněkud překvapeni. Žádné chatky nás nečekaly. Na širším prostranství bylo pod modrou plachtou rozloženo několik dřevěných postelí. Byly na nich ale matrace, to se jim musí nechat. Přes postele jsme si natáhli moskytiéry proti již dorážejícím moskytům, a tím byli připraveni k další zábavě. Průvodce skočil do vody a lákal nás tam taktéž. Jsou tam sice kajmani a pirani, ale jestliže nesežrali našeho průvodce, tak proč by měli žrát mě, řekl jsem si. Pokud by si na mě nějaký kajman přece jenom troufnul, byl jsem na něj připraven vyzkoušet jednu poučku. Vtisknout mu prsty do očí. A tak jsem s chutí skočil za průvodcem do řeky rašelinné barvy. A to i s oblečením. Alespoň si opět „vyperu“ věci. Ostatní nás brzy následovali. Na takové potvory jako je candiru, drobnou rybku 2-3 centimetrů dlouhou pokrytou ostny slehlými ve směru od hlavy k ocasu a vlézající i do těch nejmenších otvorů v těle odkud se dá odstranit pouze operativně, jsem si vzpomněl až poté, když mě začaly okusovat malé sardinky. Ve vodě jsem ale přesto zůstal. Jelikož mě začalo oblečení tížit a táhnout ke dnu, vylezl jsem na břeh, sundal si kalhoty, triko a botasky a opět skočil do laguny.

Voda v řece je velice tmavá, je to černá řeka. Není tomu tak ale vždy. V suchém období je čistější a dají se tu vidět i pirani. V Jižní Americe jich je 16 druhů, ale většina z nich je býložravá. Jen čtyři druhy jsou nesmírně dravé a nebezpečné. Červená piraňa je nejrozšířenější. Dorůstá až 30 centimetrů a žije v tisícihlavých hejnech. Jako břitva ostrým zubům dodávají účinnost silné čelisti. Zuby spodní čelisti jsou velké, horní mnohem menší a přesně zapadají do mezer v zubech v dolní čelisti. Jsou to dravci a kromě ryb napadají i jiné, mnohem větší živočichy. Jsou známy i případy, kdy napadli 50 kilogramů těžkou kapybaru a za necelou minutu ji obrali na kost. Zaútočili i na lidi. Jejich útočnost je diskutabilní, závisí na prostředí a období roku. Je to ale užitečná zdravotní policie, která odstraňuje nemocné, poraněné či utopené živočichy. Vědomí toho, že se koupu s piraněmi, mi nedávalo odvahu plavat až na druhou stranu klidné zátoky. Ani kajmani tu nejsou raritou. Můžou prý dosáhnout až 3 m. Nejsou ale nebezpeční. Navíc tam, kde jsou delfíni, tam nejsou kajmani.

Ze zástupců mořské říše, které jsou člověku příjemnější, tu jsou delfíni. Je jich asi sedm v naší zátoce a neustále plavají v kruzích. Delfíny jsme ale bohužel viděli jen ze vzdálenosti 10 metrů. Dělali jsme příliš velký hluk. Nicméně i jedna osoba musí mít velké štěstí, aby se ho jen dotkla. V řekách Jižní Ameriky žijí tři druhy delfínů. Delfínovec amazonský známý pod jménem inie (či tonina) žije pouze ve sladké vodě. Ostatní dva druhy žijí ve vodě brakické. Narozdíl od mořského delfína má sladkovodní inie sametovější kůži a hlavu nápadně oddělenou od krku. Zbarvení těla je šedočerné až šedorůžové. Čím jsou inie starší, tím jsou světlejší. Dosahují délky až 2-2,5 metru a váhy 110-135 kilogramů. V mělkých vodách svůj pohyb usměrňují vydávaným zvukem. Samice je březí 350 dní a rodí pouze jedno mládě. Jihoameričané věří, že maso inií způsobuje absolutní impotenci, a proto je nikdo nelovil. Příchod evropských dobyvatelů ale znamenal počátek konce tohoto druhu. Dlouho byli tito delfíni považováni za vyhynulý druh. Dochovala se jenom lebka jednoho z nich v Paříži přivezená z Jižní Ameriky jako dárek Napoleonovi a některé nepřesné vědecké spisy z 19. století v Muzeu přírodní historie v Londýně. Znovuobjeven byl britskou expedicí roku 1956, ale poté upadl opět v zapomnění. Až roku 1987 francouzský oceánograf Jacques Cousteau překvapil diváky prvními záběry tohoto zvířete.

Luba se ani nevykoupal. Šel si lehnout, protože ho bolela hlava. Nikdo ale neměl Paralen ani Acylpyrin, a tak průvodce skočil do pampy a přinesl pár lýkových odřezků kůry ze stromu palo diablo. To je prý přírodní lék, který zaručeně pomůže. Luba na tom nebyl tak špatně sám. Američanka na tom byla podobně. Lék jí ale narozdíl od Luby nepomohl. To se ale našemu zanícenému průvodci ani neodvážila říct. S Carusem byla vcelku sranda. Až na tu přehnanou snaživost. Vcelku mně připadal znalý poměrů a měl celkový přehled i o flóře a fauně. Přesto si ale dovoluji upozornit, že je nutné veškeré informace od průvodců brát s rezervou. Mnoho průvodců je nespolehlivými zdroji informací, což je dáno primárně komerční stránkou jejich povolání. Slovíčka jako „ne“ nebo „nevím“ nejsou součástí jejich slovníku.

Po večeři, asi ve 20 hodin, kdy už byla tma, jsme vyrazili na řeku pozorovat krokodýly. Prý je rozpoznáme podle červených odrazů jejich očí. Světlo je oslepuje a oči ho odráží jako drahokamy. Ačkoliv nám průvodce na 3-4 krokodýly ukázal, člověk musí mít opravdu velkou představivost, aby je viděl. Nejsem si zcela jist zda průvodce věděl o čem mluví, ale jeho krokodýly jsem spíše považoval za kajmany. Narozdíl od kajmanů má krokodýl po stranách horní čelisti výkroj, do kterého zapadá čtvrtý zub spodní čelisti. V porovnání s aligátorem má štíhlejší rypák a také čtvrtý zub na spodní čelisti. V Jižní Americe jsou dva druhy krokodýlů a sedm druhů kajmanů. Jeden druh krokodýla žije ve venezuelských a kolumbijských llanos, druhý druh v brakických vodách na pobřeží. Kajmani obývají řeky a bažiny pralesů. Mladé mají v říjnu a dožívají se 20 let. Jsou to jedni z mála živočichů, kteří rostou po celý život. Takže nevěřte všemu, co průvodce říká, ať je to kdekoliv.

Obloha byla jasná, v dálce se trochu blýskalo. Jen aby zítra nepřišla bouřka. Dopoledne totiž máme jít do bažin, na anakondy, na něž se již hrozně těšíme. Po 60 minutách popojíždění od jednoho břehu k druhému jsme se vrátili do tábora. Caruso nám ještě ukázal pár otřelých triků se sirkami a kartami. Například jak se 6 sirkami vytvořit čtyři trojúhelníky. Nebo když dá někomu vytáhnout 1 kartu, kterou si má pamatovat a kterou mu strčí zpět do balíku. Jednoduché triky ale ihned vysvětlil. Nedokáže prostě držet tajemství. K dobrému průvodci se má ještě co učit. Je mu stejně jako mně, 25 let. Přesto, znalosti o přírodě má, tak jako smysl pro srandu. Příšerně unaveni šli ve 22 hodin spát.

VÝPRAVA ZA ANAKONDAMI

3.12.1999 (pátek)

Ráno jsem vstal dříve než ostatní. Bylo překrásné ráno. Cvrčci cvrlikali, ptáci zpívali, delfíni vyplouvali na povrch, aby se nadechli a černí vřešťani vřeštěli jako by je na skřipci tahali. Nahrál jsem si asi 70 minut probouzení se pralesa na diktafon. Později vstal i Caruso. Ukázal mi menšího jedovatého pavouka s velkými kusadly, který žije v listí spadlého na zem. Je to tarantule. Jed sice nezabije, ale dokáže pěkně pozlobit po 20 minut. Proto se v kempu také zametá listí. Naboso by se tu ale i přesto nemělo vůbec chodit.

Ostatní se začali pomalu probouzet. Luba se již naštěstí cítí lépe. Američanka Karen měla celý večer problémy se žaludkem. Švédka se zase probudila celá poštípaná. Opravdu měla nohy celé oteklé a červené. Asi jí přes noc vlezli moskyti pod moskytiéru nebo v ní měla díru. Spíše ji ale pokousali již večer přes těsné kalhoty. Je tady lepší si obléknout silnější a volné kalhoty - rifle. Obecným pravidlem ale je, že do tropů je nejlepší bavlna (nylon a polyester je nevhodný). Oděv by neměl být izolační, měl by být řídce tkaný, aby se pot volně odpařoval. Boty by měly být lehké, volné a vzdušné. Podrobněji se ale k této záležitosti ještě vrátím později.

V 7¹⁵ se začíná servírovat snídaně. Máme eggburger (chleba s rajčetem, máslem a osmaženými vejci uvnitř), samotný chléb, marmeládu, pomeranče, banány a čaj nebo kafe. V 8 hodin již vyrážíme na lodi na místo vzdálené 2 minuty od kempu. Odtud pokračujeme k bažinám, kde mají být anakondy. Střetneme asi čtyřčlennou skupinu jiné turistické společnosti, která tu je na 4 dny a společně pak procházíme bažinami se stejným cílem. Našli jsme zbytky krávy, která pravděpodobně sežrala nějakou jedovatou rostlinu, kterých tu je spousta. Příčinou smrti může být i nějaký z jedovatých hadů, kteří zde také jsou. Naši průvodci se brodí v bažinách někdy až po kolena a hledají nám anakondu. Dlouho nic nenacházeli.

Anakonda je největší had na světě. Dosud jsem ji považoval za nebezpečného hada, a tak jsem se podivoval průvodcům, že si zuli boty a vydali se do bažin za anakondami bosi. Anakondy ale nejsou jedovaté, pouze škrtí. Jsou známy pouze ojedinělé případy, kdy anakonda napadla člověka. Ve skutečnosti na souši působí velice neohrabaně, ale jakmile se dostane do vody, získá mrštnost a sílu. Výkladu jsem uvěřil, ale do bažin jsem se neodvážil. Pomáhal jsem tak alespoň ostřížím zrakem ze břehu bažiny. Objevit anakondu jistě není snadná záležitost. Jestliže je teplo, vylézají z bahna a sluní se, protože jsou studenokrevní. Pokud je chladněji a prší, jsou zalezlí v bahně a tedy možnost je spatřit je minimální. Teď nebylo ani sluníčko a vedro, ale ani zima. Tu jsme v bažině objevili něco netradičního. V zelené trávě to vypadalo jako nějaký pohozený klacek. Byl to obrovský aligátor, který mohl mít tak asi 3 metry. Ačkoliv se ho průvodci snažili za ocas vytáhnout z bažiny, nakonec ho pustili. Byl pro ně příliš těžký.

Již jsme ani nedoufali, že anakondu objevíme, když tu jsme z dálky zaslechli radostný výkřik a už jsme viděli, jak si průvodci svůj úlovek nakládají na ramena a pomalu se k nám přibližují. Byla to anakonda, nejmohutnější had světa! Dosahuje délky až 11 metrů a váhy 300 kilogramů. Nicméně dneska jsou vzácností i jedinci s délkou 6-7 metrů. Jsou to samotáři se stálým loveckým okrskem. Rodí 20-40 mláďat o délce 60-90 centimetrů. Maximálně se mohou dožít až 150 let!?

Zní to neuvěřitelně. Přitom vlastně nemají ani přirozeného nepřítele. Pro malé anakondy může být nepřítelem orel, a pro velké snad jen jaguár. Zpravidla žije anakonda ve vodě, ale když dostane hlad, vyleze na strom, a pokud pod ním něco prochází, spadne na oběť, stiskne ji a udusí. Ani býk se nezachrání. I když je již zvíře mrtvé, had svírá oběť dál, až jí poláme všechny kosti. Z býka zůstane válec široký 40-50 centimetrů. Přes den lenoší a sluní se a v noci loví ryby, ptáky, savce, kajmany a želvy. Oblíbeným jídlem jsou pro anakondy kapybary. Bez problémů spolkne i 50 kilogramů těžkou kořist, kterou pak několik týdnů tráví. Jsou to ale i mistři v hladovění. Bez velké ztráty hmotnosti dokážou hladovět i několik měsíců. Anakonda se do případné oběti zakousne a pak ji škrtí, a tak je i pro člověka, který je sám, nebezpečná. Sám jsem měl možnost vyzkoušet její stisk kolem krku. Bez pomoci ostatních bych se z toho sevření vskutku nedostal. Naše anakonda měřila něco přes tři metry. Svým příšerným smradem dávala najevo, že bažiny neopustila po celých svých 20 či 25 let.

V 9⁵⁰ jsme se již vraceli do tábora, kde jsem se vykoupal - i s delfíny. K obědu jsme dostali zeleninovou polévku, po níž následovala rýže, zeleninový salát a kuře. K pití šťávu. Obloha se zatahuje mraky a večer prý bude pršet. Je příšerné vedro. Po obědě jsme ulehli a okamžitě usnuli. Spal jsem tak asi 2 hodiny. Poté jsem chodil s fotoaparátem a dalekohledem po okolí a lovil ty nejlepší momentky. V 15³⁰ jsme vyrazili na menší exkurzi do pralesa. Jeli jsme asi 20 minut, než jsme zastavili u jiného kempu, patřícího také Fluvial Agency. Tam začínal menší prales. Caruso nám tu ukázal a popsal spoustu stromů i zvířat. Konečně jsem viděl i strom Palo Goma, strom, který byl příčinou jedné z největších revolucí ve vědě. Byl to kaučukovník. Kmen měl rovný a vysoký jako lodní stěžeň a po naříznutí z něho vytékala lepkavá mléčná šťáva.

Na jiném stromě přespávají opice, protože je velký a hustý a neprší pod ním. Palo Diablo je strom, jehož vyvařená kůra je vhodná jako lék proti horečce a bolesti hlavy. Jsou na něm malinkatí červení mravenci. Jen 5 jejich kousnutí prý může být smrtelných. Moc bych tomu nevěřil, ale raději se stromu oklikou vyhýbám. Dále kurare, jehož míza je vysoce účinným jedem. Jeho dřevo je také velice kvalitní, ale protože to je velice vodnatý strom, práce s jeho dřevem je velmi nebezpečná. Z jeho dřeva je udělána i naše loďka. Indiáni používají jed kurare na šípy či k lovení ryb, kdy ho prostě vylijí do vody. Na stromě jsme viděli i velké termitiště a vedle něho vodní liánu, neboli španělsky uña de gato či anglicky cut nail. Pokud se přesekne, teče z ní voda a ta je na průjem daleko účinnější než palo diablo. Strom mora má bílou tekutinu, jež se používá jako anestetikum proti bolení zubů. Tekutina nezralých plodů Manzani de la Pampa se používá k tetování. Stačí jen dřívkem tekutinu nanést do určitých obrazců a chvíli počkat než zaschne. Trvá to 3 měsíce než malování sleze a nepomůže žádná voda, žádné mýdlo, žádný doktor. Plody, když dozrají, jsou prý i chutným ovocem. Caruso nám vyprávěl, jak jedné Američance tu před námi řekli, že šťáva z tohoto plodu je dobrá na pleť. Ona celá natěšená si šťávou potřela celý obličej a ráno, když se probudila celá modrá, si myslela, že do hodiny natáhne bačkory.

V pralese nás sužovalo neuvěřitelné množství brouků, komárů, blech a včel. Na světě je 1600 druhů komárů, kteří bodají mezi západem a východem slunce. Mezi nimi je především nebezpečný jeden zástupce rodu Anopheles, který přenáší malárii. Naštěstí už ale několik týdnů bereme antimalárika ve formě tablet, takže by se nám nemělo nic stát. Pokud nechcete být snědeni zaživa, doporučuji nákup repelentu s přípravkem DEET, jinak se stanete součástí minulosti. Ale i kdyby jste koupili DEET s účinností 90 %, stejně vám to pomůže jen na chvíli. Směs pleťového oleje a prostředku proti hmyzu je dalším možným způsobem, jak zvýšit účinnost ochrany proti hmyzu. Především je ale nutné si s sebou přinést velkou dávku trpělivosti. Do džungle se na dotěrný hmyz musíme opravdu velice hodně připravit.

V deštných pralesích existuje velice různorodý hmyz. Asi 1 milion druhů žije v Jižní Americe a tisíce dalších čekají na své objevení. Žije tu plná čtvrtina všech známých tesaříků. Jižní Amerika má podle Dobroruky také prvenství v počtu svítících brouků. Kovaříci (cucujo) vydávají velice intenzivní světlo. Nejsou to ale světlušky, které žijí spíše na savanách. Pokud takového brouka podráždíme a držíme v ruce, můžeme si při něm v noci i číst noviny. Mladé indiánské dívky si je vplétají do vlasů. Jižní Amerika je také nejbohatší na motýly. Henry Fleming, který ve Venezuele sbíral motýly pro americká muzea, chytil za jednu sezónu přes 70 000 druhů! Jižní Amerika je prostě královstvím rozmanitosti a pestrosti.

Vrátili jsme se k loďce a podívali se ještě na farmu jednoho kovboje, přítele našeho průvodce. Ta byla jednoduše a účelně zařízená. V deštivém období se to tu vše zaplaví vodou a všichni musí odejít do města. Dnes je obloha stále zatažená, ale neprší a neprší. Cestou zpět do kempu jsme spatřili na liánách visícího z jednoho stromu nad vodou lenochoda. Než jsme se ale vzpamatovali, obrátili loď a vrátili se, lenochod již byl, i přes svou pověstnou pomalost, dost vysoko. Nevšiml jsem si jestli je dvouprstý nebo tříprstý, ale hlavou otáčel tak jako by si ji chtěl vykroutit. O lenosti tohoto býložravce svědčí údaj, že kálit chodí jednou za 10 dnů, kdy slézají k patě stromu, aby vyznačili své teritorium. Lenochod patří k nejhloupějším a nejpomalejším ze všech žijících savců, ale kupodivu je jediným potomkem příslušejícím do linie velkého rodu Megatherium. Už se ani nedivím faktům, že srst mu z neustálého zavěšení za větvi roste dolů či že má na srsti zelené řasy. Po návratu jsme si dali večeři. Čočku, bramborovou kaši, salát, chleba a džus. Opět jsme se všichni dosyta najedli a ještě hodně zbylo. Chvíli jsme si povídali a kolem 21⁰⁰ jsme šli spát.

ROZLOUČENÍ S PAMPOU

4.12.1999 (sobota)

Dnes jsme vstali jen pár minut po páté. Byl před námi dlouhý den. Poslední hodiny v pampě a návrat do Rurre. Okamžitě jsme na loďce vyrazili po proudu dolů. Motor jsme nepoužívali, abychom nevyplašili zvířata. Nechali jsme se pomalu unášet proudem a pozorovali jsme, jak se do nového dne probouzí příroda. Vystoupili jsme na pevninu a pozorovali svítání. Vřešťani vřeštěli, žáby skřehotaly a ptáci překrásně zpívali. Jména všech ptáků jsem bohužel neznal, ale jejich krásu jsem nemohl jen tak ignorovat. Žluté malé opičky se shlukovaly na stromě zvaném Manzana de la Pampa (Jablko pampy), zvané Bees. Právě na tomto stromě rostou plody, které nejsou pouze chutným ovocem, ale slouží i k tetování.

Po půl druhé hodince jsme se vrátili na snídani. Byly připraveny palačinky s tuhým kondenzovaným mlékem karamelové barvy, chleba s marmeládou, pomeranče a samozřejmě kafe. Báječnou snídani kazili jen neúnavní komáři. Každý již měl pokousánu nějakou část těla. Nikdo se těm trapičům nevyhnul.

Po snídani jsme vyrazili na loďce proti proudu řeky Yucumo k jejím bažinatým pramenům. Právě tady se prý dá nejlépe pozorovat život opic, lenochodů, ptáků, kajmanů aj. Viděli jsme spoustu maugarů, bílých ptáků s dlouhým krkem, kteří velice dobře loví ryby. Dále spoustu Paradise birds neboli Rajských ptáků. Ti jsou tmaví a mají chocholku. Při vyrušení s hrozným křikem přelétávají řeku pampoví kondoři. Hojná tu je i Aguilla Pescadora. Dále jsme na větvi vyfotili mládě guapo. Dvakrát jsme i zahlédli přelétnout tukana s velkým zobákem, který je často velký jako on sám. Naštěstí pro něj je zobák velmi lehký. Mletý zobák a sušený jazyk tukanů je indiány považován za lék proti srdečním slabostem a křečím. Bylo tu i značné množství opic, želv a kajmanů. Delfíni se vždy vynořují tak nečekaně, že si jich ani neužijeme. Každá minuta přinesla něco nového. Mít tak pořádný zoom, tak zde nechám několik roliček filmů...

V 10³⁰ jsme se vrátili do kempu, abychom se v 11⁰⁰ naobědvali. Po obědě jsme naložili již sbalené věci na loďku a vyrazili do přístavu, kde nás měl čekat džíp. Cesta po proudu trvala pouze 1,5 hodiny a opravdu jsme ji přeletěli bez zastavení. Přesto jsem zahlédl rodinku čtyř kapybar, tři velké kajmany, rajské ptáky aj. Když jsme dorazili do místa určení, džíp tu ještě nebyl. Proto jsme si sedli na třicet minut do stínu tropického stromu a vstřebávali atmosféru malé vesničky na břehu černé řeky uprostřed zelené džungle.

Nakonec se džíp přece jenom přiřítil. Ne sice ten s benzínovou příchutí, ale byl menší. Sedm se nás tam tedy poskládalo dovnitř a pět zbylých zůstalo na korbě. Po půl hodině osádka korby slezla, rozloučila se s námi a my pokračovali do Rurre. Řidič to bral po absolutně hrbolaté cestě jak se jen dalo, a tak jsme měli tři hodiny co dělat, abychom se udrželi na sedadle a přitom se nepotloukali o strany a střechu auta. Všichni jsme dorazili v pořádku.

Bohužel jsme se dozvěděli, že zítra jsou volby a že vše je zavřené a tedy že výlet do džungle se odkládá o jeden den. Na volební den se na silnici nesmí vydat žádné auto. Jen některá auta mají speciální povolení. Nu, co se dá dělat. Ubytovali jsme se opět v Hotelu Tuichi. Osprchovali se, oholili, vyprali prádlo a vyrazili nakoupit. Ve dvou fázích jsem si koupil trs banánů, čtyři sladké tvarůžky a šest slaných za US$1. Dojedli jsme se, dopsali deníky a šli spát.

DEN VOLEB

5.12.1999 (neděle)

Přes noc pořádně pršelo, ráno bylo zataženo, ale vedro a dusno. Dopoledne jsme polehávali, prali prádlo, četli průvodce a v poledne jsme si ještě vyšli dokoupit něco k jídlu. Ačkoliv je den voleb a vše mělo být zavřeno, některé stánky byly stále otevřeny. Prý ale pouze do 12⁰⁰. Dokoupil jsem si další sladkosti. Později Luba skočil pro malý meloun. Oběd jsme si uvařili sami a mohu říci, že se skutečně podařil. K dispozici jsme měli kuchyň se vším, co k tomu patří. Kuchyň je součástí služeb. Které hotel nabízí a nechybí zde ani papoušek ara, asistující při vaření. Uvařili jsme si rýži s osmaženými plátky lunchmeatu, míchaná vajíčka s cibulí, paprikou a kečupem. Pořádně jsme se nadlábli. Poté v jsme si dali meloun, a tak jsem měl do oběda příštího dne co trávit. K večeři jsem si již jen tak pro chuť dal pár sladkostí. Pak jsem spal dlouho a dlouho až do rána. Báječné. Byl to vcelku nudný den, den nicnedělání, tak typický pro obyvatele Amazonie. Těšili jsme se již na zítřek, na náš výlet do džungle.

ZVÍŘENA A KVĚTENA TROPICKÝCH PRALESŮ

6.12.1999 (pondělí)

Ráno jsme se sbalili, zaplatili ubytování za uplynulé dva dny a v 8³⁰ vyrazili s tím nejnutnějším do přístavu. Pár minut nato jsme již na větší motorové loďce uháněli po proudu řeky Beni k laguně Lago Fernando. Bylo nás sedm. Pět z nás mělo zaplaceno výlet do džungle na 2 dny, my s Lubou jsme si zaplatili o jeden den víc. Řeka Beni má barvu hlíny. Je zde široká tak jeden kilometr. Cestou se obloha pořádně zatáhla. Začal foukat vítr a byla zima. Ale nepršelo. Viděli jsme kajmana, plameňáka a několik dalších tropických ptáků. Moc jich ale nebylo.

Před jedenáctou jsme konečně přistáli na pravém břehu. Vyndali jsme osobní věci i zásoby z loďky a šli tak 25 minut pralesem do základního kempu. Již cestou si člověk musel všimnout, že toto je ta opravdová džungle. Tropické deštné pralesy jsou charakteristické především přebytkem tepla, vláhy a bujnou a bohatou vegetací. Stromy dosahují až 50 metrů a jejich koruny tvoří souvislý zápoj až v 8 patrech. Spolu s vysokými stromy se ke světlu tlačí množství epifytů, zejména kapradiny, orchideje, bromélie či známé pokojové rostliny z čeledi áronovitých, dále fíkusy a nejrůznější liány. Tvoří tak až třetinu korunového zápoje. Světlo na zem takřka nedopadá. Stromy jsou obvykle 30 až 45 metrů vysoké a jejich mohutné koruny zachycují 99 % veškerého slunečního záření. Díky nepatrným dávkám světla se ve spodním patře netvoří hustý podrost. Lze se tu proto pohybovat bez větší námahy. Živočichové přešli k životu nad zemí, na zemi je můžeme vidět pouze výjimečně. Liána apuseiro je zářným příkladem zákeřného způsobu života. Nejprve jako břečťan šplhá po některém z kmenů a jakmile se dostane vzhůru, pouští liánovité kořeny. Ty se zakořeňují u paty napadeného stromu. Vzápětí liány zdřevnatí a nabudou sami formy kmenů. Postupně sílí, rozvětvují se a škrtí pod sebou hostitelský strom až k úplnému zániku. Z okolí se ozývalo neuvěřitelné množství hlasů různých ptáků, které jsme ale neviděli. Všude bylo plno různého hmyzu.

Celé povodí Amazonie je pokryto mnoha lagunami a jezírky. Quebrados, tichá zákoutí Amazonky (v překladu slangově znamená… no slušně řečeno „soulož“), jsou tvořena v období záplav, kdy si mohutná řeka proráží v měkké půdě nové cesty. Řeka tu neustále mění své koryto, zkracuje si cestu. Zanechává po sobě v pralese velká jezera a vedlejší ramena. Náš kemp se rozkládá na břehu jednoho takového jezera zvaného Laguna Fernando. Ložnice kempu se podobala té z pampy, kuchyně a jídelna byla zařízenější a do jezera vybíhalo menší molo lákající k rybaření. Kemp se zametá každý den ráno, aby tam nebylo listí, v němž se ukrývá právě ta nejnebezpečnější fauna pralesa. Začínaje hady, přes štíry a tarantule až ke zcela drobnému hmyzu. Přímo v kempu nám roste kakaovník. Škoda jen, že jsme sem přišli tak brzo. O pět šest týdnů později by plody kakaovníku již byly zralé. V kempu se nachází i papája, strom, jehož kmen je celý obalen ostny. To brání lidem a opicím dostat se nahoru pro velmi chutné plody. V okolí jsme zahlédli i spoustu divokých mangovníků, balsovníků, citrónovníků, kokosovníků a dalších stromů. K obědu jsme měli rýži a dva různé druhy salátů. Velmi jsme si pochutnali.

Poté, asi kolem 13⁰⁰, jsme vyrazili na první výpravu do džungle. Indián nás vede úzkou pralesní pěšinkou. Stále něco vidí a ukazuje nám to a je to až deprimující, že já nic nevidím. Průvodce přesně věděl, pod jakou kůrou se velký, hnědý a chlupatý sklípkan schovává. Cestou jsme viděli i spoustu mravenců. Nejprve tzv. sepe. Ti žijí v podzemí, kam si nosí zelené listy. Nejsou to ale termiti. Termiti nosí staré přežvýkané listy na stavbu svých termitišť, která jsou na stromech, větvích, liánách, no prostě všude. Termiti, které jsme viděli, se jmenují turido. Jsou i oblíbenou pochoutkou indiánů. Používají se i jako lék proti bodnutí matamaty třásnité.

Palma chontalora nabízela oranžové ovoce s příchutí tutti frutti. Hojivé mléko ze stromu bibosi používají domorodci na rány k vyhánění parazitů. Strom murure (nebo také leche-leche) vydávající lepkavé mléko není ničím jiným než kaučukovníkem. Z tvrdého kmene palmy chonty se stavějí chýše. Z chontových oříšků indiáni vyřezávají ozdobné a elegantní suvenýry. Listy palmy copa se používají na pokrytí střechy chatrče. Vršek palmy piña-piña vypadá jako obří ananas a slouží opicím jako zásobárna vody. Kmínek pachuy je hustě porostlý ostny a výborně se hodí na zbraň typu řemdich/palcát. Objevili jsme i maru, strom, jenž má velmi drahé dřevo červenohnědé barvy. Ano, je to mahagon, dřevo odolnější než železo, dřevo, které vydrží ve vlhké pralesní půdě až 50 let. V pralese jedna stopa výšky kmene stojí jeden dolar. Strom, který jsme viděli, je ještě velmi mladý. Ty větší o průměru až 2 metry již byly dávno vykáceny. Snad proto bolivijská vláda vydala zákon znemožňující další kácení mary.

Bolívie má 53,5 mil ha lesa. Každoročně se zničí 200 000 ha. Denně to je 500 hektarů. Zisky jdou přitom do rukou především velkých společností a zahraničních investorů. Indiáni dostávají pouze pět procent zisku, ačkoliv jsou kácením lesa zasaženi nejvíce. Nelegální aktivity stále zasahují do lesního hospodářství Bolívie. Současný koncesionářský poplatek za užívání 1 ha lesa je 1 dolar. Ale každý ha lesa má hrubý výnos mezi US$5000 až US$20 000. Zatímco US$1 stojí užívání jednoho hektaru, tak výrobní náklady z tohoto hektaru jsou US$2000 ze zisku. Každopádně bolivijská vláda těmito praktikami přichází o 100 milionů dolarů ročně.

Dorazili jsme k menšímu potůčku. Zde jsem si vyfotil květinu s červeným květem, kterých jsem již cestou viděl spousty. Jmenuje se patuhu. Je to zajímavé, ale z těch květů, které jsem v pralese viděl, mají všechny barvu červenou. Následně jsme narazili na strom acho, česnekový strom, jehož nastrouhaná spodní kůra s vůní česneku se používá jako repelent. Prostě se jen rozetře po těle. A to jsme zrovna potřebovali. Moskyti na nás od rána útočili jako Saracéni.

Další mravenci či termiti, se kterými jsme se setkali, se nazývají puna. Jsou pěkně velcí a jejich kousnutí dokáže pěkně potrápit, po osm až deset hodin. Jiní termiti na stromě jsou oblíbenou pochoutkou indiánů pro svoji mentolovou příchuť. Strom kurare nabízí jed do zarabatany, indiánské foukačky. Překrásně zbarvení červenočerní brouci patilla prý pořádně smrdí. Raději jsem to nezkoušel. Jeden rozložitý strom byl domovem pro kolonii netopýrů. Mohutný strom kachilla s rozložitými kořeny nabízí ochranu proti jaguárům. Člověk si tam totiž stoupne zády ke stromu tak, že otevřenou má pouze přední část těla. A jelikož jaguár útočí pouze zezadu, tak si netroufne. Ale pokud by šelma měla opravdu veliký hlad...

V džungli je i mnoho lián. Jedna například nabízí toxickou tekutinu, která neobsahuje kyslík, a dokonce ho prý i ničí. Indiáni proto používají výtažek z liány k omráčení ryb tak, že ho nalijí do vody. Pouze asi dvě liány z těch několika druhů nabízejí pitnou vodu. Jedna z nich se jmenuje uña de gato (kočičí dráp). Setkali jsme se s ní již v pampě. Tato liána má na sobě dva centimetry dlouhé a velmi ostré a tvrdé trny. Princip pití vězí v tom, že liánu musíme přeseknout na dvou koncích a naklonit, aby mohl vodu proudící vzduch vytlačovat. Strom sululu nabízí plody používané jako mýdlo - i k čištění oděvů. Jsou to malé nazelenalé plody s černou kulatou peckou, kterou indiánské děti používají při hře v kuličky.

Přes hustou vegetaci se v džungli nedá vidět obloha. Občas spatříme prosvítající sluníčko. Jakmile se však stromy někde rozestoupí, přepadne nás život pralesa všemi svými formami a projevy zcela nečekaně. Poprvé jsme se tu setkali s překrásným, kovově lesklým modrým motýlem rodu Morpho, který nás trápil v dalších měsících. Nikdy jsem ještě takového neviděl a mohu říci, že zde v zeleném království opravdu každá jiná barva upoutá pozornost. Pohybuje se tak rychle a nečekaně, že ho je nemožné vyfotit. A pokud někdo řekne, proč ti blázni si nepočkali až se unaví a sedne si a poté se k němu pomaličku přiblížili a udělali jednoduše fotku, tak neví o čem mluví. Zkoušeli jsme vše. Nic nefunguje. Jakmile si totiž motýl sedne, zavře křídla a to nejkrásnější, co poutá tolik pozornosti, se ztratí. Bleskový start nechá fotografa v dalším údivu. A než se vzpamatuje, motýl je fuč. Tato svítivě modrá nádhera samečků je ale pouze optickým klamem. Nejde o pravé barvy ale o lom světelných paprsků v rýhované struktuře šupinek na křídlech. Šupinky odrážejí pouze třpytivou modrou barvu, jejímuž lesku se žádné pigmentové barvivo nemůže vyrovnat. Ve skutečnosti jsou samečkové stejně hnědí jako samičky. Lze to vidět především po dešti, kdy jsou šupinky vlhké a ztrácejí svou schopnost odrážet světelné paprsky. I přes svou krásu jsou housenky těchto pohádkových motýlů smrtelně jedovaté. Motýli létají v pralese nízko nad zemí, a tak jsou snadno postřehnutelní. Jedná se především o rod Morpho a čeledi Ithonidae a Heliconiidae. Morpho se ale často pletou s motýly rodu Caligo.

Prales sice nabízí i pestrou faunu větších zvířat, nicméně shlédnout nějakou dá velikou námahu a spíše záleží na štěstí. Jsou tu tapíři, orlové, chameleóni, bambi (něco jako prase) a mnohé jiné. Lze tu také spatřit čtyři druhy opic. Chichilo jsou malé a žluté. Silbadoři větší a obezřetnější. Haula opice, neboli vřešťani, a manechi jsou také velké... Hodně jsem se těšil, že uvidím kosmanovité opičky, ale ty tu nežijí. Mezi opicemi jsou skutečně kuriozitou. Jsou to malé drápkaté opičky s maximálně 30 cm dlouhým tělem. Váží něco přes 80 gramů. Žijí většinou v párech věrných si na celý život. Mláďata mají dvakrát do roka a z 85 % to jsou dvojčata. Mláďata jsou osrstěná ihned po narození a jsou to tedy takové miniaturky svých již dost miniaturních rodičů. Své teritorium si značkují z potu žláz na prsou či močí a pokud někdo naruší jejich teritorium, tak vedou zvláštní způsob boje. Chytnou protivníka za ruku a zlomí mu ji.

Ne že by chození v džungli bylo složité a namáhavé, ale dusno, vysoká vlhkost a neustále dorážející moskyti člověka pěkně unaví už po čtyřech hodinách chůze, a tak jsme se do kempu vrátili i my. Za sebe mohu říci, že sám bych se džunglí rozhodně netoulal. Především smysl pro orientaci jsem tu úplně ztratil. Průvodci se řídí podle sluníčka. Zde v rovníkovém pralese slunce neúnavně vychází v šest a zapadá také v šest. Odchylky během roku takřka nejsou. Dvanáct hodin den, dvanáct noc. Jak jednoduché. Slunce má každý den svoji stálou dráhu a podle polohy slunce na obloze indiáni časují svou činnost. Pro mě ale zůstává určování času a především směru podle slunce dodnes záhadou.

Zprvu jsem si říkal, že do džungle bych se sám nevydal kvůli nebezpečí, které tu číhá od mravenců, štírů, jedovatých hadů, jaguárů či jedovatých rostlin. Po několika hodinách by se mi něco určitě muselo stát. Stačilo mi jen pročíst několik popisů zvířat z deštných pralesů od Luďka Dobroruky ve „Zvířatech Jižní Ameriky“. Dovídám se tu, že pestře zbarvené šípové žáby o velikosti pouhých 1 až 5 centimetru mají ve svém těle prudký jed. Pouze 3 desetitisíciny gramu jsou pro člověka smrtelné. Jed rychle ochromuje nervovou soustavu a menší živočichové jsou mrtví prakticky ihned. Název pochází od indiánů, kteří z nich vyrábějí šípové jedy. V Jižní Americe jich je na 80 druhů. Jiným jedovatým zvířetem tu je hnědý had s černými proužky - korálovec, který má asi 60 mg jedu (pro člověka smrtelných pouze 15 mg). Jeho pestré zbarvení má opět varovat. Nebezpečnější je křovinář žaraka, 1,8 metrů dlouhý had s bílo-hnědými skvrnami, které ho mají ukrýt v napadaném listí. Útočí nerad, ale když už je vyprovokován, kousne. Uštknutí je většinou smrtelné (ze 1050 mg jedu je pro člověka smrtelných 30 mg). Kufie jsou po chřestýších a křovácích nejobávanějšími hady v tropické Americe, protože sami útočí a žijí na zemi, kde jsou člověku o to nebezpečnější. Smutný primát jedovatých otrav drží v Jižní Americe štír brazilský. V noci je přitahován světlem ohňů. Jako jediný prý také napadá člověka bez vyprovokování. Jeho jed proniká rychle do nervové soustavy a způsobuje udušení při obrně dýchacího centra, protože naopak protijed proniká pomalu. Také uštknutí velkou stonožkou často končí smrtí... Pevně doufám, že žádné takové zvíře nepotkám. Při kousnutí hadem se doporučuje ránu omýt, zavázat a zpomalit průtok krve (ne zabránit). Je potřeba držet postižené místo níže než srdce a v klidu a co nejrychleji postiženého odvést k doktorovi.

Přesto si nemyslím, že džungle je tak nebezpečná. Rozhodně jsem ten pocit neměl. Téměř všude, kam turista zavítá již „vzkvétá“ civilizace. Jedovatá zvířata díky ní již z okolí zmizela. Spousta varování je také určitě přehnaných a dobrý průvodce možnost rizika ještě sníží. Pro něho je prales naším obyčejným lesem. Spousta varování také bude určitě přehnaných. Například v jedné knížce jsem zase vyčetl, že jed šípových žab je pro člověka příliš slabý. Navíc teplem se jed rozkládá a po tepelné úpravě se dají žáby dokonce jíst. Pozlobit dnes ale stále můžou tzv. niguas - písečné blechy, které lze nalézt ve všech tropických oblastech Ameriky, především na písečných plážích. Oplodněná samička blech vyhledává zvířecí nebo lidské nohy a lidem se nejraději zavrtává do kůže kolem nehtů nebo i pod nehty. Když se napije krve nabobtnává až do malého hrášku. Pokud proniknou hlouběji do masa, lze je jen ztěží postřehnout. Vždy ale místo svědí. Vajíčka pak vypuzuje na povrch hostitelovy kůže. Dají se vyjmout nožem či propíchnout, pak se prostě rána vymačká a vydezinfikuje. Dříve patřil tento rituál ke každodenním starostem cestovatelů v Amazonii. Dnes se s tímto problémem lidé svěřují do rukou doktorů. Slyšel jsem i o českém páru, který si vyrazil na pár týdnů do Brazílie a dnes se svými písečnými blechami zavrtanými v prstech u nohou tvoří častou klientelu zvědavých doktorů. Já jsem se naštěstí písečným blechám vyhnul. Možná jsem měl i štěstí, ale pravdou je, že jsem ze sebe sundával boty, až když jsem uléhal. Až teď, když píši knihu, jsem se dozvěděl, že písečné blechy jsou problémem bílých písčitých pláží venezuelské Laguny Canaima, kde jsme se koupali a chodili bosi. Takže mám spíše štěstí.

Zdeněk Veselovský používá místo pojmu „Zelené peklo“ pojem „Království zeleně“. Cestovatelé totiž předstírají, že tu nebezpečí číhá na každém kroku. Již brzy při návštěvě pralesa člověk zjistí, že tomu tak není. Nebezpečí hrozí spíše od těch nepatrných tvorů, jako jsou muchničky a komáři, a proto i přes vysokou teplotu, je lépe se balit. Statistika dokazuje, že džungle je na větší živočichy v podstatě velmi chudá. Na jeden hektar připadá kolem tisíce tun rostlinné biomasy. K tomu je nutno ale připočítat ještě 100 tun odumřelých rostlinných těl, dřevní hmoty a spadaného listí. Na jednom hektaru je třeba až 90 tisíc rostlin. Na stejné ploše však žije pouze 0,2 až 0,3 tun živočišné masy a z toho připadá na obratlovce jen 13 až 20 kilogramů. Zbytek je tvořen z bezobratlých živočichů žijících v půdě, kteří jsou v druhovém složení daleko různorodější a početnější než rostlinná říše. Ostatně živočichů je obecně mnohem více druhů než rostlin.

Toto druhové bohatství je dokonalým přizpůsobením se na živiny chudou oblast tropických pralesů. Tropický deštný prales, který vyrůstá na třetihorních písčito-jílovitých naplaveninách (jedny z nejchudších půd), je proto velmi náchylný na jakékoliv změny. Na místě vykáceného pralesa stačí jen několik silných dešťů, aby se území trvale přeměnilo v pustinu. Prales má přibližně stejnou teplotu, 27 stupňů Celsia. Nejnižší hodnoty jsou 24-25 stupňů Celsia a nejvyšší kolem 35 stupňů. Vlhkost vzduchu je vyšší než 75 %, často 100 %. Roční srážky dosahují v průměru 1800-2000 mm.

V kempu již byla svačina připravena. Sušenky, pražená kukuřice a kafe, čokoláda nebo čaj dle přání. Tak jsem se najedl, že o půl druhé hodiny později jsem se večeří pouze dojídal. Byly těstoviny s dvěma různými omáčkami a sýrem. Velmi dobré. Po večeři jsme měli jet kanoí pozorovat kajmany, ale začal pořádný tropický liják, a tak výlet padl. Chvíli jsme si povídali a šli spát. Všude kolem se ozývalo bzučení, řvaní, kvákání, chrčení, pískot, houkání a kvílení všemožných zvířat džungle, která se před námi přes den schovávala. Hlasy žab patří snad mezi nejpříšernější zvuky nočního pralesa. Chrčivé zvuky, rychlý dech a pak zoufalý křik zavražděného, končící sténáním mi nedal spát jen na chvíli. Únava mě rychle přemohla. Přes noc neustále pršelo. Plachtové přístřešky ale byly vybudovány kvalitně, a tak jsem nebyl ani mokrý ani poštípaný.

LOV NA JIHOAMERICKOU LOCHNESKU

7.12.1999 (úterý)

Ráno jsem vstal s neúprosnou pravidelností tak v 5³⁰. Již od 5 hodin začali zpívat ptáci, opice vřeštět a kajmani se připravovali k odpočinku po dlouhé noci. Chodil jsem okolo kempu, polehával a dopisoval deník. V 7³⁰ byla snídaně. Eggburger, chleba s marmeládou, banány, pomeranče, kafe a čaj. Po snídani jsme vyrazili k Lago Gringo chytat ryby. Je to asi 45 minutový pochod. Cestou jsme viděli červeně kvetoucí rostlinu chipihapa, jež indiáni používají k výrobě klobouků. Dále ovocný strom trestapitas a přes bažinu zahlédli několik ptáků cerere, jež se podobá rajskému ptáku. Ano byl to hoazin, pták, kterého jsem si tak přál spatřit. Byla jich dokonce celá kolonie. Strom na břehu laguny se pod nimi ohýbal. Hoazina je těžké spatřit. Je to ale hlučný obyvatel porostů kolem vod. Jsou to podivuhodně adaptované kukačky. Jméno pochází od starých Aztéků, kteří se zřejmě inspirovali jejich voláním. Jejich početná hejna přelétávají z místa na místo a neustále požírají dužnaté listy áronovitých rostlin. Jeho vole tvoří třetinu objemu těla, je až 50krát větší než žaludek. Vole narozdíl od ostatních ptáků nepoužívá jako zásobárnu potravy, ale jako orgán pro rozmělňování a trávení potravy. Je to pták, který si v poklidu sedí na větvi a žádní dravci si ho nevšímají. Příčinou je právě hnilobný zápach vycházející z volete. Velké vole mu současně neumožňuje dostatečný vývin hřebene prsní kosti pro úpon prsních svalů. Proto je to také velice špatný a těžkopádný letec. Na zem nikdy neslétá, protože by asi nebyl schopen odstartovat. Jeho pokusy o let jsou tak marné, že se mu často nepodaří dolétnout ani na vzdálenost 15 metrů. Přistává nouzově pádem mezi větve a ustane až se konečně uchytí. Na zemi zakopává o vlastní nohy, ale je doma na stromě a ve vodě, i když se vodě v dospělosti vyhýbá. Mláďata se rodí s ohnutými drápky vyčnívajícími zpod kloubů křídel, s jejichž pomocí mohou obratně šplhat. Podobnou stavbu těla měl podle několika dokonale zachovaných koster i prapták Archeopteryx.

U Laguny Gringo již byla připravena loďka, na kterou jsme nasedli a vyrazili na jezero. Osazenstvo bylo početné a loďka vratká. Laguna také nelákala k vykoupání. Jedna Angličanka dokonce začala panikařit a dožadovala se návratu. Jen s vypětím všech sil jsme ji přemluvili, aby v loďce zůstala. S křečovitým se přidržováním okraje loďky a rozšířenými zorničkami jsme jí tvrdili, že kanoe je naprosto bezpečná. Průvodce to přece musí vědět! Na druhém břehu je také Fluvial Camp, ale ten se používá při delších túrách, tak čtyřdenních. Odtud se podnikají túry na další vzdálenější lagunu, Lagunu Estrella. Tam kempovat možné není. Je tam prý pouze volné prostranství. Vše nutné je potřeba si vzít s sebou.

Na jezeru byla spousta vodních rostlin, ale slavnou rostlinu jménem Victoria amazonica či stříbřité květy irupé, ke kterým mají indiáni překrásné pověsti, jsem hledal marně. Většinou šlo o vodní hyacinty. Zprvu jsme nemohli chytit nic, jen malý sumec se nechal návnadou zmást. Pak ale našemu bolivijskému průvodci vyklouzl vlasec prudkým škubem z ruky. Z dřívka se začal vlasec postupně odmotávat, jak dřívko na hladině kopírovalo dráhu něčeho velikého pod námi. Naštěstí jsme po chvíli dřívko opět chytili a začali jsme vlasec pomalu namotávat. Bojácná Angličanka rezolutně protestovala. Na jedné straně možná oprávněně. Vypadalo to, že jsme chytili jihoamerickou obdobu skotské Lochnesky. Loďka na takový kapitální úlovek nebyla vůbec stavěná. Byli jsme rádi, že se tam jakž takž udržíme na rovné hladině. Teď s námi to monstrum smýkalo z jednoho konce laguny na druhý a zdálo se, že se neunavuje. Oba průvodce popadlo lovecké šílenství. My ostatní jsme jen tupě zírali a snažili se udržet rovnováhu loďky. Namotávali jsme a odmotávali podle vůle neznámého monstra pod námi. Asi po 15 minutách se ryba unavila a objevila se na hladině. Byl to vskutku kapitální úlovek. Byl to sumec Coronel o stáří tak 10 let. Podle průvodce je sumec největší rybou v této oblasti, která může dosáhnout až 1,5 metru. Nakonec jsme ho vtáhli do loďky, průvodce zapózoval před objektivy fotoaparátů a po chvíli jsme již stáli na břehu.

Bolivijský průvodce sehnal dřevo a liánu. Liánu prostrčil tlamou a žábrami, udělal smyčku, kterou nakonec nasadil na kus klacku. Oba průvodci si dali konce tyče na ramena a všichni jsme se vydali se zavěšeným úlovkem zpět. V 11⁰⁰ jsme dosáhli v kempu a netrpělivě čekali na oběd. Byl bramborový salát, zelenina, bramborová kaše, rýže a samozřejmě fenomenální úlovek. Nevím kam se všechno maso ztratilo, ale jeden plátek na jednoho není moc. Asi se průvodci poměli více. Ale najedl jsem se a byl jsem spokojený.

V kempu jsem se od nových turistů doslechl, že právě minulý týden se na cestě z La Pazu do Coroica zřítil džíp s 10 turisty, kteří měli namířeno do Rurrenabaque. Osm jich bylo z Izraele, dva z Holandska. Je to jedna z nejnebezpečnějších silnic na světě. Je to zdrcující, když si člověk vezme, že džíp má být právě tím nejbezpečnějším dopravním prostředkem. I když zítra máme namířeno do El Porvenir, tedy oklikou do La Pazu, tuto nebezpečnou silnici chceme projet později. Překrásná příroda okolo ní a dočasné zvednutí hladiny adrenalinu za to určitě stojí.

Po obědě, kdy z Rurre dojela další skupina, se část naší skupiny vrátila do Rurre. Z původní skupiny jsme tak zůstali pouze já a Luba. Odpoledne nás vzal domorodý průvodce se svými dětmi na jezero lovit ryby. Pádlovali jsme nejdříve u břehu a viděli neproniknutelnou hradbu pralesa. Před námi přelétávali krásně zbarvení kardinálové, malí ptáčci s červenými hlavičkami, bílým bříškem a černým hřbetem. Nakonec jsme dorazili až na samý konec laguny, kde je hloubka vystřídána mělčinou. Loďku jsme uchytili tak, že dlouhý klacek na přídi jsme zapíchli do bahnitého dna a loďka se k němu přivázala. Tam jsme rozhodili návnady a čekali.

Dlouho nic a celkově jsme také nic moc neulovili. Po delším snažení jsem ulovil jen jednu piraňu - bílou. Ze tří druhů je tady prý bílá a žlutá nejchutnější. Červená zase nejdravější. Ačkoliv dosahují velikosti i půl metru, chytili jsme pouze malé exempláře. Piraně házíme na dno loďky, kde naprázdno cvakají ostrými zuby. Později se přesunujeme na další místo na okraji laguny, kde jsem chytil další dvě pirani, bílou a žlutou. Nakonec jsme loďku upoutali lanem ke kmeni stromu uprostřed laguny a čekali na ty největší úlovky. Bohužel žádná se do návnady nezakousla. Toto jezero je již prý dost vychytané a velkých ryb tu je prý velice málo. Celkově jsme tak přivezli asi šest piraň. Slabý úlovek.

To již bylo 17³⁰ a druhá skupina se již vrátila z obchůzky. Najedli jsme se spolu sušenek a pražené kukuřice, vypili pár hrníčků čokolády a čekali na večeři. Mezitím nás vzal náš indiánský průvodce kousek od kempu pozorovat dvě tlupy opic. Menší žluté opičky chichilo a větší silbadory. Ty větší jsou prý chytřejší a obezřetnější. Je zajímavé, že se neživí na místě. Celá tlupa se prostě sebere a táhne pralesem. Přeskakují z větve na větev, ze stromu na strom a přitom hledají nějaké ovoce. Z horního zápoje lesa se tak ozývá takové šumění, jako by se tam právě přeháněl tropický liják. Bylo to úžasné, ale ještě úžasnější by to bylo s pořádným dalekohledem, poněvadž blíže než na 50 metrů jsme je neviděli. Fotograf potřebuje objektiv se zoomem minimálně 300.

K večeři se servírovala opět nějaká ryba a těstoviny smíchané se zeleninou. Bylo toho ale málo. Po večeři následovala jízda na kanoi na jezeře. Byla již tma, a tak s baterkou v ruce jsme pátrali po odrazu červených očí aligátora, vyčkávajícího na potravu. Viděli jsme pouze malé aligátory, ačkoliv tu jsou i dvou až tří metrové kusy. Indiánský průvodce se nám snaží z vody nějakého vytáhnout. Jakmile spatříme záblesk červených očí, potichoučku se snažíme k místu dostat. Průvodce opatrně vstoupí do vody a pokouší se aligátora nahmatat. Zeptali jsme se ho, zda se nebojí, že ho nějaký kousne. Odpověděl, že to se stává, ale že on je opatrný a ví co dělá. Faktem je, že zde existují případy, kdy aligátor kousnul průvodce do nohy či mu ukousl prst. Po dvou neúspěšných pokusech nám průvodce jednoho malého nakonec vytáhl. Měl asi 6 měsíců a byl to samec. Samice by měla kratší ocas. Od krokodýla se liší aligátor počtem prstů na předních a zadních nohách. Aligátor jich má pět vpředu a čtyři vzadu. Krokodýl to má obráceně. Navíc má krokodýl barvu černobílou a je větší. Aligátor se živí žábami, rybami a ptáky, které konzumuje na břehu. Věřím, že informace jsou pravdivé. Ve 22⁰⁰ již přistáváme zpět v kempu, kde již vše spalo a my jsme za neustálého řevu cikád a kvákání stovek žab také ulehli. Noc byla klidná, i když oblohu pokrývaly hrozivě vypadající mraky.

CO SI VZÍT S SEBOU DO DŽUNGLE?

8.12.1999 (středa)

Ráno nás vzbudila probouzející se džungle. Z dáli se ozýval řev vřešťanů. Ve vodě to tu a tam žbluňklo, hmyz se spolu s ptáky vydával za potravou a kolem tábora se opět přehnala tlupa opic hledajících potravu. V 6⁰⁰ již naše kuchařka začala připravovat snídani. V 7⁰⁰ se dokonce spustil déšť a o tři čtvrtě hodiny později jsem se konečně dočkal. Omeleta se sladkým karamelovým kondenzovaným mlékem, další omelety, chleba, marmeláda a něco k pití. Moc jsem se nenajedl, ale stačilo to.

Bylo 9¹⁵ a Luba právě dořezal a doleštil svůj poslední talisman z ořechu patřícího palmě motaku. Listy stejné palmy se používají i na krytí střech chatrčí. Druhá skupina vyrazila po snídani lovit piraně a já s Lubou a průvodcem vyrazil na obchůzku do džungle. Opět jsme začali objevovat naše staré známé stromy a nahánět opice chichilo. Nemůžu říct, že bychom nebyli úspěšní, opice jsme viděli téměř neustále. Ale pouze z dálky. Dostat se pod ně vyžaduje opravdu velké úsilí a rychlé nohy. Člověk musí být rychlý jako jaguár a musí se plížit tiše jako lví pšouk. Doporučuji si vzít na sebe oděv ladící s okolím. Viděli jsme chichily a silbadory. Vřešťany je těžké spatřit. Jednak jsou v malých tlupách po 4 až 6 a jednak se ukrývají v košatých korunách stromů. A tak je pouze slyšíme každé ráno kolem páté šesté hodiny.

Několikrát jsme opět viděli modře zářícího velkého motýla. Poznali jsme i nový strom jménem Madera Baka. Po naříznutí z něho teče bílá tekutina. Není to kaučuk, ale prosté přírodní mléko. Trochu solná chuť, trochu sladká, ale zajímavá. Chuť opravdu mléko připomíná. Nicméně je to poněkud lepkavá tekutina a ještě pár minut poté jsem ji cítil. Chuchubasa se zase používá na revma, bolení břicha, impotenci aj. Náš průvodce ji nazval „viagra natural“. Používá se vyvařená červená kůra. Na revma se má pít tři kalíšky denně po dobu 15 dní. Dále jsme poznali chininovník, jehož kůra se používala proti malárii a záchvatům zimnice. Chininovník lékařský je vždyzelený strom o výšce 6-10 metrů. Po 8-12 letech se stromy vyvracejí i s kořeny a borka se řeže na proužky, a aby se dala dobře sloupnout, otlouká se holemi. Sušením se kůra stáčí do rourek.

Z chininovníkové kůry bylo izolováno asi 30 alkaloidů, z nichž nejdůležitější je chinin - asi 8 %. První Evropan, který se zmínil o užívání chininovníkové kůry a sám se jí léčil, byl jakýsi jezuitský misionář v roce 1600. Ale až po 38 letech se tohoto léku začalo šířeji používat i jinde. Jeho dobrou pověst založila žena guvernéra Chinchona, která se chininovníkovou kůrou vyléčila. Sbírání kůry chininovníků bylo zdrojem velkého bohatství pro Peru, Ekvádor a Bolívii. Roku 1861 se Britům podařilo podloudně a přes přísný zákaz z Jižní Ameriky vyvézt několik chininovníkových semen do Indie, kde založili chininovníkové plantáže. Ty se posléze staly hlavním zdrojem chininu pro Evropu. Do roku 1945 byl chinin jediným lékem proti malárii a jiným horečkovitým onemocněním. Největší obsah alkaloidů je v kůře kořenů a nejméně v kůře větví.

Také jsme objevili krunýř od želvy, která před nějakou dobou skončila v žaludku jaguára. Je zajímavé, že většina hub v džungli je jedovatých, ale želvy je žerou bez problémů. Jaguár (Panthera onca) je největší kočkovitou šelmou amerického kontinentu. Je to král pralesů, který si zaslouží několik slov. Žije pouze v Jižní Americe. Často je zaměňován s podobně skvrnitým levhartem (leopardem, pardálem, panterem), který obývá Afriku a velkou část Asie. Jaguár je celkově mohutnější - zavalitější, s kratším ocasem, má větší hlavu a kratší nohy. Zbarvení je šedožluté, okrové, oranžově plané. Ve dvorcích skvrn má tečky. Tak jako u levharta i u jaguára se vyskytují černé mutace. Výborně plave a šplhá. Žije skrytě a střety s člověkem jsou velmi vzácné. My se nemáme čeho obávat. Spíše naopak. Jaguár je již dlouho člověkem ohrožen. Lovili ho tradičně osamělí lovci se psi. Lovec si levou ruku obvázal látkou, do které se jaguár zakousl a druhou rukou ho probodl. Několik jaguárů tímto způsobem zabil známý český cestovatel a kaktusář Alberto Vojtěch Frič.

Pobíháním po džungli jsme absolutně ztratili ponětí o nějakých světových stranách, takže, když se nás průvodce zeptal kudy do kempu, každý ukázal libovolným směrem a ... samozřejmě, že jsme se nikdo netrefili. I když je prales dobře průchozí, velká jednotvárnost vnitřního pralesa ztěžuje orientaci a člověk neznalý prostředí, snadno zabloudí. Bylo pod mrakem a sluníčko tedy nebylo vidět. Průvodce i přesto ukázal třetím, pro nás nepochopitelným směrem, a vyrazili jsme. Po pár krocích jsme narazili na cestu vedoucí od Río Beni do kempu. Po ní jsme dorazili do kempu, kde se již hodovalo. Rybařící skupina jedla své ulovené piraně a na nás zbylo kuře. Po obědě se vše uklidilo a druhá skupina vyrazila k Laguně Gringo kempovat.

Tropický deštný prales na mne hluboce zapůsobil. Knižní průvodce nám řekne, že shlédnutí toho a toho místa stojí tolik a tolik a trvá X minut. Bohužel nám ale neřekne, jak je člověk okouzlen tím množstvím exotických pohledů, vůní a zvuků. Prales nám také dal okoštovat ze své náruče plné exotických neznámých plodů. V této rezervaci je nejvíce plodů v únoru, březnu a také v dubnu, což je konec období dešťů. Bohužel to je období, kdy se voda vylije z břehů, zaplaví veliké plochy a obloha se zatáhne mračnem dotěrných moskytů. Turisté sem v tuto dobu prakticky nejezdí. Proto je na ovoce nejlepší období v květnu. To se již dá vychutnat bez problémů.

A co si má vzít člověk s sebou do džungle? Rozhodně alespoň dvoje kalhoty. Jedny na den a druhé na noc. Obdobně dvě košile a ponožky. Dvoje boty také nejsou špatný nápad (jedny nepromokavé do okolí a druhé, botasky nebo i sandále, po kempu). Pohodlnost obuvi je nejdůležitější. Pořádné boty chrání nejen před případným kousnutím, ale i před nepřízní počasí a neschůdností stezky. Samozřejmě také drží nohu v suchu. Ani nepromokavé boty ale nejsou nutností. Hodně turistů má kupodivu botasky. Průvodci mají pouze botasky, pokud ne sandále. Nicméně pokud nepromokavé boty, tak vychozené, nikoliv nové.

Jinak je nejlepší zakrýt každou část těla. Pod čepici si přes ramena přehodit šátek, a tak vystavit napadení pouze tváře. Ideální by bylo přes klobouk nebo čepici natáhnout nějakou moskytiéru či záclonu. Tím by se člověk vůbec zbavil problémů. Ruce už někam schová. Další rada se týká toho, že pokud se člověk delší dobu nehýbe, komáří sosáky dokáží bez problémů přes slabé oblečení proniknout. Proto, když třeba sedíte v kempu a čekáte na jídlo, můžete si přes sebe přetáhnout i věci na spaní, jež můžou být navíc impregnované repelentem. Tím si nemyslím, že by se měly namáčet v repelentu, ale měly by se alespoň trochu posprejovat. Dobrý repelent má mít účinek jeden až tři dny. Dále je dobré mít trochu přiléhavé věci. Tím „trochu přiléhavé“ míním, že příliš těsné usnadňují komárům proniknout na pokožku a naopak příliš volné znesnadňují chůzi v džungli, kde cestu každou chvíli překrývá nějaký klacek, kmen, ostnaté šlahouny aj. Člověk se musí neustále ohýbat, přeskakovat, vyhýbat, ale jinak... jak jsem již napsal, neproniknutelná džungle není.

My jsme vyrazili zpět k Río Beni. Ve 14⁰⁰ se naše loďka odpoutává od břehu a vyráží směrem na Rurre. Cesta byla příjemná, alespoň zpočátku. Loďku provázeli vystrašení ptáci, nevědouce kam uniknout. Obloha ale byla stále zatažená. Bylo jen otázkou času, kdy začne pořádně pršet. Začalo tak půl hodiny před cílem. Do Rurre jsme dorazili již po dešti, ale suší, protože jsme se ukrývali pod plachtou. Bylo 16³⁰. V Hotelu Tuichi jsme si vyzvedli zavazadla, opět se ubytovali a vyrazili nakoupit. Koupili jsme si, jako tradičně, pečivo. Bylo teplé, čerstvé, právě vytažené z pece. Poté, co jsme na autobusovém terminálu zjistili, kdy jezdí autobusy na El Porvenir, jsme si koupili další pečivo. Následovala řada aktivit, na které nám poslední dobou nezbývalo času, jako sprcha, praní špinavých věcí, vytahování těch pár klíšťat, dopisování deníku, výměna šeků o US$50 za 287 Bs a plánování dalších dnů.

K našim dalším naplánovaným místům patřila Biosférická rezervace Beni, jež se stále nachází v bolivijské džungli. Chceme zde podniknout krásný výlet do džungle bez průvodce, prostě jen tak, za krásou a za poznáním. Navíc není nutné vynakládat tak vysoké finanční náklady jako v Rurre. Z rezervace se poté přes města Santa Cruz a Cochabamba dopravíme do hlavního města Bolívie – La Pazu. Město se rozkládá vysoko na andském Altiplanu a je to nejvýše položené hlavní město na světě. Do La Pazu se sice dá dostat z Rurre prudkým stoupáním po „nejnebezpečnější cestě na světě“ během 24 hodin, ale kvůli Rezervaci Beni jsem byl ochoten podstoupit větší okliku. Navíc jsme města Santa Cruz a Cochabamba plánovali později též navštívit, tak jako vyjet po svahu And po té nejnebezpečnější cestě na světě. O nic bychom tak nepřišli. Plán vypadá slibně.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt