V. NEBEZPEČNOU CESTOU DO NEJVÝŠE POLOŽENÉHO HLAVNÍHO MĚSTA NA SVĚTĚ (9.12. – 14.12.)

(RURRENABAQUE – SAN BORJA – COROICO – LA PAZ – TIAHUANACO – VALLE DE LA LUNA)

PROBLEMATICKÁ PŘEPRAVA DO REZERVACE BENI

9.12.1999 (čtvrtek)

Vstali jsme v 6⁰⁰. Luba se pokoušel neúspěšně zavolat domů a poté uvařil snídani. To mě velice příjemně překvapil. K obědu byla rýže, kečup s cibulí a paprikou a já ještě dokoupil šest vajíček. Prodavačka za ně chtěla pouze jeden bolivián. Po obědě srovnáváme věci do batohů a nakupujeme potraviny. Já 24 malých chlebů, sušené mléko, špagety, kečup a půl kg rýže. Vše za 3,5 dolaru.

Zaplatili jsme ubytování a vyrazili na autobusový terminál. Autobus jede v 11³⁰ do La Pazu. My vystoupíme po třech hodinách jízdy v Yucumo, abychom se dostali do San Borjy. To je další mezizastávkou do El Porveniru v Biosférické rezervaci Beni. San Borja je vesnička asi hodinu jízdy před El Porvenirem. Luba odešel do ulic a já hlídal zavazadla. Sedím na lavičce a tu a tam prohodím pár slov s Kanaďany, jež byli v pampě s Amazonico Tours. Měli na sobě desítky klíšťat. Nechápu, že my jsme vyvázli s pouze několika. Možná to bylo repelentem, možná dlouhými rukávy, nebo prostě lepší lokací kempu. Kdo ví?

Luba se vrátil včas, abychom naložili zavazadla a sedli si do autobusu. Cesta do Yucuma byla jen další polní cestou. Neustálé brždění, vyhýbání se dírám, poskoky na sedačkách kopírujících nerovnou silnici nám nedaly spát. Krajina byla pustá. Původní hustý deštný prales byl nahrazen pilařskými závody či distributory řetězových pil. Mezi občasnými pahýly stromů se popásal dobytek. Téměř po třech hodinách jízdy jsme v pořádku dorazili do Yucuma.

Hned při prvním zastavení jsme přestoupili na malý kamiónek, který nás vzal za US$2 do San Borjy. Splnili jsme radu průvodce přijet do Yucuma co nejrychleji a vypadnout ještě rychleji. Cesta trvala tak jednu hodinu. Bylo nás 12 a všichni jsme seděli vzadu mezi pytli rýže a lahvemi od Coca-Coly, Spritů a jiných nápojů. Jako sardinky. Ti, co se nevešli na sedačky, respektive prkna, ti seděli na dřevěných okrajích kamionu, nebo prostě vyseli z boku či zezadu. Několik nás sice cestou vystoupilo, další ale nastoupili. Jízda ale byla nádherná. Hnědá cesta se před námi táhla až k sytě modrému obzoru opentlenému bílými mráčky. Kolem cesty byly zelené keře a tráva. Nedozírná krajina vlhkých savan. Vše, jako by bylo zaplavené vodou. Tu a tam stála farma a v ohradách se pásl dobytek a koně. Okolo prolétala spousta ptáků – jabiru a jiní čápi, volavky, spurlani, jestřábi, mrchožraví ptáci a další.

Táhlo již na 1600 a jen jsem doufal, že podobné rychlé spojení chytneme i ze San Borjy do El Porveniru. Nejprve jsme zastavili na hlavní cestě před odbočkou doleva, na San Borju. Řekli jsme si, že nejlepší bude sehnat spojení do El Porveniru přímo z vesnice, a tak jsme pokračovali odbočkou doleva na konečnou. To jsme tehdy nevěděli, že další přeprava je možná až zítra v 9⁰⁰. V San Borje známé pro svůj obchod s drogami, jsme se pro jistotu zeptali několika osob. Všichni říkali, že další spojení jede až zítra. Podle mne by ale nebylo nemožné najít nějaký kamión či soukromé auto. Po cestě přece nemůže jen tak, z ničeho nic, přestat jezdit doprava. Jelikož už ale bylo pozdě a na nic jsme nenarazili a nebyli jsme ani blízko hlavní cesty vedoucí na El Porvenir, tak jsme si u jedné autobusové společnosti rezervovali lístek do El Porveniru na zítřek na 9⁰⁰ za US$4. Bylo tu sice více autobusových společností, ale ty byly spojeny v syndikátu. Autobusy jezdí pouze ráno. Možnost vyjet odpoledne prostě není. Již nám bylo jasné, že jsme měli vystoupit první zastávku před San Borjou a začít stopovat tam, na hlavní cestě. Ale pozdě Bycha honiti.

V Bolívii se prostě cesta nedá naplánovat na dny. Člověk se musí přizpůsobovat nastálé situaci, má jen minimálně šancí ji změnit ve svůj prospěch. U nás je to případ neinformovanosti imigračního úředníka v Guayaramerínu, což nás zpozdilo o tři dny, dále volby v Rurre, nepředvídatelnost počasí a syndikáty autobusových společností v San Borje, odkud jsme se nemohli dostat do El Porveniru, či typické bolivijské mañana, mañana - zítra, zítra. To znamená, že se nechtějí zatěžovat a dál si žijí svým spokojeným, bezstarostným životem. Rozhodně jim to ale nechci klást za zlé, je to jejich životní styl, jejich kultura, jejich země a já jako návštěvník se musím přizpůsobit.

Vše se navíc násobí špatnou informovaností. Sehnat tu jednoduše věrohodné a kvalitní informace je nad lidské síly. Malá znalost španělštiny je dalším oříškem. Většinou se musíte zeptat více lidí než si uděláte představu o svých dalších činech. Mimo velká města se navíc španělsky moc nemluví, ale znalost španělštiny roste. Většina lidí se tu živí opravdu jak se jen dá. Především tu jsou pouliční prodejci. Je přitom zajímavé, že své zboží nikomu nevnucují. Většinou čekají až je zákazník sám osloví. To se nedá porovnávat s našimi až vtíravými Vietnamci. Přitom jsou Bolivijci velice temperamentní, zruční a otevření. O efektivnosti práce se ale také nedá mluvit. Spousty svátků, odpoledních siest, čtyři pět zaměstnanců autobusových společností v jednom autobuse... V těch autobusech to je ale spíše jen příležitostná možnost výdělku pro členy rozvětvené rodiny. Většina podnikání zde funguje na rodinné bázi. Není to sice ten nejlepší způsob, ale rodina si musí pomáhat, není-liž pravda.

Ubytovali jsme se v hotelu a uložili zavazadla k posteli. Vyrazili jsme najít terminál autobusu. Cesta za pražícího slunce po suché kamenité cestě trvala asi půl hodiny, než jsme tam dorazili. Zítra si tedy s batohy pěkně pošlapeme. V 18⁰⁰ jsme se vrátili do hotelu. Celý natěšený jsem si zašel pod sprchu, abych ze sebe smyl špínu a únavu. Voda byla bohužel studená jako led. Rozvody teplé vody tu nejsou, a tak je vždy na sprše namontován elektrický průtokový ohřívač. Sprchující se tak musí sprchovat v neustálém strachu z toho, že dostane pořádnou ránu elektrickým průbojem. Tento ohřívač je typickým prvkem jihoamerické koupelny, tak jako nesplachování použitého toaletního papíru, ale jeho házení do koše. Uvařili jsme si polévku s rýží a šli spát. Noc byla teplá a dlouhá. Kostelní zvon nás svým odbíjením každou hodinu upozorňoval, kolik je hodin, postel při každém pohnutí vrzala. Pár komárů se dostalo rozbitým oknem do místnosti a nedalo nám spát. Snad od půlnoci se navíc spustil tropický déšť a neustal ani v 6³⁰, kdy jsme se již balili. No prostě tropická idylka.

REZERVACE PADLA, JEDEME DO LA PAZU

10.12.1999 (pátek)

Ráno jsem konzumoval svoji bohatou zásobu chlebů a Luba se balil. Po zaplacení ubytování jsme v 8⁰⁰ za nepřestávajícího deště vyrazili na terminál. Luba se opět, samozřejmě že neúspěšně a spíše jen tak ze setrvačnosti, pokusil zavolat domů. Neměl šanci. Má příliš dlouhé číslo a telefon mu ho prostě nevezme. Pravděpodobně je naprogramován pouze na národní hovory. Cesta byla nočním deštěm absolutně zneprůchodněna. Stále poprchávalo. Klouzali jsme se po blátě jako po ledu. Nakonec jsme se po půl hodině bruslení do místa určení přeci jenom dostali.

Mé zlé předtuchy se naplnily. Na El Porvenir nic nejede. Po chvíli lamentování jsme zjistili další informace. Další autobus jede až zítra ráno v 7⁰⁰. Možná. Cesta na El Porvenir v Biosférické rezervaci Beni je neprůjezdná i pro kamióny, a proto je uzavřená. Navrhl jsem přenocovat v Hotelu Sapahaqueño u terminálu, ale Luba se zhrozil představy strávit další nudný den uprostřed ničeho, kde lišky dávají dobrou noc. Proto jsem vyrazil na nedalekou hlavní cestu vedoucí na El Porvenir, ujistit se, zda opravdu nic nejede. Dnes opravdu nic nejelo. Takže se vzdávám přírodní rezervace a v 13⁰⁰ jedu s Lubou na La Paz.

Je to škoda, že kvůli jednomu dni čekání se Luba vzdává tak nádherné přírodní rezervace. Copak jsem mu neříkal, že sem jedeme v období dešťů a to cestování značně zpomaluje? Navrhl mi, že bych tam mohl jet sám a on zatím bude v La Pazu. To by mně ale vyšlo daleko dráž a navíc je lepší zůstat pohromadě. Je to jednodušší a vyhneme se tím případným problémům. Vrátili jsme zpět lístky do El Porvenir Syndikadu Mixtu a koupili lístky do La Paz za US$10 u Flota Yungueña. Takže nejnebezpečnější cestě vedoucí z Coroica do La Pazu se nakonec nevyhneme.

Už před 11⁰⁰ přestalo pršet a šedá pochmurná obloha se začala roztrhávat. Začaly se formovat velké bílé mraky v dáli přecházející v azurovou oblohu. Vše hned vypadalo radostněji. Skřehotání žab bylo vystřídáno zpěvem ptáků. Má nálada se zlepšila. Ve 13¹⁰ jsme vyrazili. Vracíme se po stejné cestě zpět na Yucumo, odkud jsme včera přijeli. Cesta zde je otevřená a vysychá tedy rychleji. Na rozdíl od cesty směrem na El Porvenir je průjezdná již pár hodin po dešti. Po cestě jsme nejeli velkou rychlostí, byla stále zablácena a tu a tam jsme dostali menší skluz. Travnaté pampy byly pokryty černými termitišti. Občas jsme zahlédli romanticky vypadající slaměné či z prken sbité domky se střechou pokrytou obvykle velkými palmovými listy. V bažinatých oblastech mají chatky i kůly. Bažinatou rovinu po pár hodinách jízdy vystřídaly menší kopce a v dáli jsme již viděli velké hory, po kterých budeme šplhat do La Pazu s nadmořskou výškou 3000 metrů.

V 15⁰⁰ jsme dorazili do Yucuma. Já dojedl během dvacetiminutové přestávky své chleby a Luba si opět četl Buddhistické učení dalajlámy. Z Yucuma vedla kupodivu asfaltka. Moc dlouho jsme se ale neradovali. Po jednom kilometru ji opět vystřídala polní cesta, kupodivu se dvěma pruhy. Později jsem ještě jednou zaregistroval kousek asfaltky, ale tím to skončilo. Z Yucuma cesta stoupala do hor, aby poté opět klesala. Výhledy byly báječné. Konečně jsme po tolika týdnech v amazonské džungli viděli pořádné hory. A pořád nahoru a opět dolu.

Pod námi se otvíraly hluboké zelené rokliny, autobus se nad nimi nebezpečně nakláněl a já jsem si jen říkal, jak pak asi musí vypadat ta pověstná cesta z Coroica do La Pazu. Ta měla být dokonce jeden rok tou nejnebezpečnější na světě. A ta nás teprve čekala. Setmělo se. Myslím, že to bylo v Santa Aně, co jsme měli několikaminutovou přestávku a já si koupil večeři. Byla to polévka a navíc, snad jako dezert, sušený banán s velice pálivou omáčkou. Netrvalo dlouho a na stole se mi ocitl druhý chod - rýže, brambory, maso a omáčka. Platil jsem jen US$1, a tak se ke mně později přidal i Luba. Ze záhadného důvodu ale dostal pouze kuře s rýží a bramborami. Poté jsme pokračovali směrem na Coroico. Jízda probíhala bez problémů. Celou noc jsem spal.

NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ SILNICÍ DO LA PAZU

11.12.1999 (sobota)

V 6 hodin jsme se dostali do Yolosy pod Coroicem, a tam jsme zastavili. Lidé začali vystupovat, tvořit hloučky a po chvíli i čachrovat s penězi. To už nám bylo podezřelé, a tak jsem uposlechl naléhání Luby a šel zjistit, o co jde. Cesta, která nás měla dovést nahoru do La Pazu, teď není průjezdná. Musí se čekat do 17⁰⁰, než se zprůjezdní. Až později jsme to pochopili. Od 8⁰⁰ ráno do 15⁰⁰ odpoledne se sjíždí z Chuspipaty do Yolosy a od 17⁰⁰ odpoledne do 5⁰⁰ ráno se zase jezdí pouze nahoru. Cesta je občas dost široká, aby se tam mohly minout dvě auta, ale z důvodu vysoké nehodovosti vláda v květnu 1999 přistoupila k tomuto opatření. Pokud bychom přijeli jen o několik minut dříve, mohli jsme pokračovat na La Paz. Zdrželi jsme se až příliš dlouho na několika zastávkách a navíc jsme píchli. Tyto minuty se sečetly, takže do 5⁰⁰ jsme se do Yolosy nedostali.

Přizpůsobili jsme se ostatním, nechali si vrátit peníze a na džípu jsme se svezli do 7 kilometrů vzdáleného Coroica. Na korbě džípu nás bylo tolik, že někteří viseli zvenčí. Navíc jsme nabrali každého, koho jsme cestou potkali. Všichni jsme tam stáli a drželi se jeden druhého jako klíšťata. Stoupali jsme do výšky 1750 metrů, ale stále mi ještě nebyla zima. Měl jsem na sobě svoji slabou zelenou tropickou košili. Dozajista skvělý výhled nám zakrývala mlha zdvihající se z nížin. Začalo poprchávat. Pro jistotu jsem si oblékl svetr.

V Coroicu jsme si koupili lístek na první možný minibus do La Pazu. Na 15³⁰ za US$2,5 u Turbus Totaí na hlavním náměstí. Moc jsme si nepomohli. Kdo ale mohl tušit, že ani z Coroica nic nepojede. V té době jsme ještě nic nevěděli o vládním usnesení z května 1999. Nechápali jsme, proč autobus v Yolose zastavil. Opravdu jsme mohli zůstat v tom autobusu v Yolose, který čekal jen na to, až se cesta nahoru otevře. Pozdní úvahy bývají vždy moudřejší. Bylo 8³⁰ ráno. Mlha začala pomalu ustupovat. Obloha však stále byla jednotvárně šedá. Koupil jsem si pár chlebů a banány a Luba si skočil samozřejmě na internet. Pouze ale na 15 minut, protože za ně zaplatil celý jeden dolar. Navíc tam ani nebyl přístup na hotmail. V samotném Coroicu není pro šetrného turistu co dělat. Příšerná nuda. Stánky a obchůdky podél ulic nabízejí to stejné. Nicméně okolo Coroica je spousta přírodních krás zahrnujících vodopády, krásné panoramatické rozhledy či přírodní kamenné lázně. Na ty ovšem člověk potřebuje více času. Šest hodin jsme posedávali, dopisovali deník a trošičku pohovořili se sympatickou Jasmínou žijící v La Pazu. Jen nechápu proč se nedá jezdit do La Pazu jinou cestou, okolo, přes Santa Rosu. Mapa mi ukazuje, že to není nemožné. Podle Jasmíny i autobusové společnosti je cesta La Paz-Yolosa-Coroico jedinou možnou přístupovou cestou do severních rychle se rozvíjejících provincií Bolívie.

V 15³⁰ jsme konečně vyjeli. Počasí se mezitím zlepšilo, mlha stoupla, a my tak zahlédli zasněžené vrcholky Huayna Potosí. Po 20 minutách jsme se dostali minibusem do Yolosy a zde zase čekali. Samozřejmě že na 17⁰⁰, kdy se měla otevřít cesta naším směrem. Již jsme si jistí, že jsme měli zůstat v autobuse. No ale viděli jsme alespoň něco. Coroico. Teď tu opět čekáme. Na nejnebezpečnější silnici na světě.

V 16⁴⁵ jsme vyrazili na 96 již skutečně vzrušujících kilometrů. Vzhůru do Cordillery Real. Na úseku Yolosa-Unduavi-La Cumbre a La Paz nás čeká neuvěřitelné stoupání a klesání. Mezi Yolosou a Unduavi je vůbec nejhorší úsek celého stoupání. Na pouhých 43 kilometrech vystoupíme o plných 2027 metrů! Nejvyšší vrchol stoupání je La Cumbre ve výšce 4725 metrů. Pro srovnání, jen o 700 metrů výše se nachází základní tábor na Mt Everestu. Nejprve vyjely minibusy, poté kamióny. Vše připomínalo spíše dostihové závody než silniční dopravu. Přikázaná rychlost jízdy, 10km/hod, se určitě nedodržuje. Kdo se jen o trochu opozdí, toho doženou ti za ním a donutí ho troubením k ústupu. Cesta sice není dvouproudová, jak jsem čekal, nicméně tu a tam je místo, kde se dvě auta mohou vyhnout. S jedním minibusem, džípem a kamiónem jsme se tak navzájem předjeli asi třikrát. Dalším důvodem, proč být první, je oblak prachu, zvedající se za každým autem.

Po půl hodině jsme podjeli vodopád San Pedro a pár dalších menších vodopádů a stále jsme stoupali. Po levé straně se do nebetyčné výšky zvedaly zelené hory, po straně pravé vlastně ani nevím. Těch pár chvil, co jsem se tam podíval, mi stačilo. Sráz hluboký několik stovek metrů mně dokonale zvednul hladinu adrenalinu. Je to čas, kdy člověk začne přemýšlet o svých náboženských potřebách. Kdyby alespoň člověk viděl stěnu toho srázu, aby měl představu, kudy bude každou chvíli padat... Ale člověk vidí pouze dno - zarostlé bujnou zelení. A stále jsme stoupali. Příkré svahy byly lemovány kříži - pomníčky těch, kdo tuto cestu nezvládli a spadli dolů. Ta těla tam leží dodnes. Pro rodinu by bylo finančně neúnosné organizovat vytáhnutí svého zesnulého nahoru. Proto alespoň na místo neštěstí postaví malý křížek. Kolují však fámy, že turistické společnosti spousty těchto křížů již odstranily, protože jen odrazují turisty. Já jsem asi výjimka. Velice se mi líbí.

V roce 1994 se do strží a srázů zřítilo celkem 26 vozidel. Následujícího roku se cesta Coroico - La Paz objevila ve zprávě Americké rozvojové banky jako nejnebezpečnější silnice na světě. Aha... Každých 14 dní spadlo do bezedných hlubin pralesa jedno vozidlo. Silnička drží i prvenství v nejhorší silniční nehodě v Bolívii. 1983 jeden náklaďák nezvládl řízení a spolu se 100 pasažéry se zřítil do džungle o několik stovek metrů níže. Nikdo nepřežil. Důvodem ale byly především těžké kamióny, plně naložené a vyrážející za soumraku. Bezpečné ani nejsou místní plně obsazené velké autobusy, které jsou známé jako mikra (po krátké době strávené v Bolívii tato logika nemůže nikoho překvapit). Ti kdo mají zkušenosti z rodea a mají vysoké životní pojištění, mohou jet na korbě kamionů a trucků, jež tu jezdí. S největší pravděpodobností na balíku banánů či jiného ovoce a zeleniny, jež úrodný Yungas pod Kordillerami nabízí. Nejbezpečnější je zase minivan, kterým jedeme. Vedle toho, že silnice byla úzká, s vysokánskými srázy spadajícími do údolí, tak v době dešťů se cesta stává kluzká a bahnitá a ze srázů dopadají přímo na cestu vodopády! Cesta se neustále udržuje, je to vidět. Padající kamení, sesuvy půdy by ji zneprůjezdnily během několika dnů.

Už chápeme panickou hrůzu mnoha turistů, kteří dají raději přednost letecké přepravě mezi La Pazem a Rurrenabaque. Pro mnohé je nicméně překážkou cena letenky. Pro více spořivé mohu doporučit tzv. carniceros, přepravce masa, kteří na této trase pendlují se starými letadly z druhé světové války. Létají do míst, jako je Rurre, aby naložili čerstvě poražený dobytek a letěli s ním zpět do La Paz. Pokud někomu nevadí být obklopen smrdícím masem a krví a nevadí mu jedna z nejvyšších nehodovostí těchto létajících veteránů, může cestu s vyhlídkou na velké dobrodružství podniknout. Cena letenky se odvozuje od váhy, stejně jako u přepravovaného masa. Je ale nutné upozornit, že sehnat letenku z Rurre do La Pazu není zrovna jednoduché. Velké množství turistů, kteří se rozhodnou vyzkoušet dobrodružství a vidět krásu hor a rozhodnou se vzít z La Pazu do Rurre autobus, si po dramatickém sjíždění v Rurre okamžitě shání letadlo, které je během 50 minut a za US$70 vysadí v La Pazu. Také zde je znám příběh dvou Švýcarů, kteří před několika lety podnikli cestu z La Pazu do Coroica. Po příjezdu do Coroica nepřetržitě odkládali odjezd do La Pazu, šťastni v Coroicu a ve strachu ze zpáteční cesty. Nepřetržitě také odkládali své odlety z La Pazu domů, ale nakonec je letový harmonogram donutil odjet do La Pazu. Udělali tak a bezpečně a zdrávi nastoupili do letadla zpět do Švýcarska. Tento let ale skončil nešťastně, letadlo se zřítilo u kanadského Peggys Cove. Nikdo nepřežil...

Pro ty slabší povahy, které neupřednostní ani to ani ono doporučuji sjet cestu na kole nebo podniknout tzv. Choro trek a sejít během tří dnů dolů pěšky. Přesto přezevšechno je tato silnice jedinou přístupovou cestou do Coroica a Rurre, okouzluje báječnou scenérií a třeba sjíždět tuto cestu na horských kolech patří k těm nejzajímavějším zážitkům z Jižní Ameriky. Rozhodně by se cesta měla stát nezbytnou součástí itineráře každého turisty. Pro ty, kteří na sebe nechtějí brát žádné riziko ale doporučuji raději sedět doma a sledovat svět u televizní obrazovky.

Do května 1999 se tu jezdilo oběma směry najednou. Byly zde i cedule, upozorňující, že se má jezdit po levé straně. Důvod byl prostý. Řidič má lepší přehled o krajnici vozovky. Snaha o snížení vysoké nehodovosti vedla v 50. letech k tomu, že se většinou jezdilo v noci. Díky kuželům světla věděli řidiči již dlouho dopředu, že se blíží protijedoucí vozidlo a že musí přibrzdit a zpozornět. Situace se od května 1999 výrazně zlepšila. Buď se jezdí pouze dolu nebo jenom nahoru. Nicméně cesta není nebezpečná jen na úseku Yolosa-Unduavi. Nebezpečné srázy jsou i směrem od Unduavi k La Pazu nebo od Yolosy k Rurrenabaque. Například řidiči jedoucí z Rurre do La Pazu jedou 18 až 24 hodin. Je to hodně, a tak i když řidiči přečkají tu nejhorší cestu bez úhon, jejich pozornost poté poleví a oni prostě jednoduše upadnou do mikrospánku... Největšími problémy těchto tragických havárií dnes je neznalost cesty, nepřizpůsobení se nebezpečným podmínkám a ospalost řidičů.

Cesta vděčí za svůj vznik v letech 1936 až 1940 tvrdé práci vězňů z války o Velké Chaco. Tu Bolívie roku 1935 prohrála, a tak nemusíme o nelidském zacházení s vězni pochybovat. Ze strmých srázů u Chuspipaty, tam kde se silnice rozšiřuje, bylo po nezdařeném převratu v La Pazu v roce 1943 přivedeno několik politiků a podle popravčích tradic Inků shozeno do tisícimetrové propasti. V 60. letech za vlády prezidenta Villarroela odtud bylo zaživa svrženo nejméně 20 politických vězňů. Dnes tu stojí velký kříž.

Cestou jsme si s Lubou všimli jiné jakoby silnice na protějším svahu. Je mnohem výše než dosavadní a je vystavěna na ještě prudších srázech. Je vidět, že využívá mnoho tunelů a zpevněných obrubníků jako ochranu proti ztrátě kontroly nad vozidlem. Až později mi jeden Bolivijec potvrdil, že se jedná o nový grandiciózní projekt, který se má vyhnout těm nejhorším úsekům dosavadní cesty, má snížit velké náklady na udržovatelnost cesty a vyřešit její stále větší frekventovanost. Na kritických 44 kilometrech, kdy cesta klesá z 3200 m n.m. na pouhých 920 metrů, se buduje 28 mostů, 20 tunelů a navíc se využívají dva tunely přírodní. Bolívie již postavila dvě části nové silnice, ještě ne zpevněné asfaltem. Tyto dvě části se měly spojit tunelem. Nicméně nové mezinárodní bezpečnostní standardy pro tunely se zostřily a firma pověřená kontraktem vystavit tunel žádá více peněz, které ovšem vláda nemá. Proto se čeká na novou půjčku od mezinárodních bank... Překrásná cesta mezi La Cumbre a Coroicem se zapomene a snad jen náhodní turisté sem občas zabloudí. Možná jen proto, aby si připomněli její tragickou historii, možná pro její srdcervoucí scenérii.

Po hodině nebezpečné jízdy jsme se dostali až na vrchol do kontrolního bodu Unduavi. Za Unduavi naštěstí začíná asfaltka, na které nás čeká další stoupání na sedlo La Cumbre. Tam se dostáváme po pár hodinách jízdy a po překonání více než 3000 metrů vertikálního rozdílu. Až na nejvyšší vrchol La Cumbre ve výšce 4725 metrů vede cesta napříč všemi vegetačními pásmy od bujné zeleně tropické džungle až do kamenitých strání hřebene Kordiller a vysokohorských pastvin. Pak už jsme za tmy pouze sestupovali po dvouproudové nové asfaltce k La Pazu.

Tam jsme zastavili, neznámo kde, a tak jsem na naléhání Luby odchytl k předem vytypovanému Hotelu Austria taxíka, místo levnějšího mikra nebo trufi. Bylo 19³⁰ a obklopovala nás úplná tma. O půl hodiny později jsme již byli vysazeni u hotelu. Bohužel byl zcela obsazený. Nicméně na náš dotaz nám doporučili Hotel Torino o dva bloky dál. Tam jsme se nakonec ubytovali za US$7 dohromady. Hotel má staré nepravidelné kamenné schody s obloukovou promenádou okolo překrásné velké restaurace zastřešené skleněnou kupolí o dvě poschodí výše. V druhém poschodí byla další promenáda přehlížející restauraci a právě tady jsme se ubytovali. Hotel umožňuje výměnu různých knížek zdarma. Také se mi tu líbila nástěnka cestovatelů. Přesto přezevšechno jsem se nemohl zbavit dojmu, že se cítím jako ve věznici. Není tu žádná sranda. Sundali jsme batohy a i přes únavu okamžitě vyrazili do okolí.

Luba si ihned u vchodu do hotelu všiml stejnojmenné kavárny, kde byl internet. Ale přemohl se, a tak jsme nejdříve vyrazili do města. První dojmy z La Paz byly pěkné. Na hlavních náměstích a ulicích, kam ještě před 50 lety indiáni neměli přístup, jsme potkávali indiánské ženy v jejich tradičním oblečení. Ulice byly plné těchto tlustých žen s jejich jasně barevnými šálami, širokými sukněmi a nepraktickými černými buřinkami zhýrale nasazenými na dlouhých pletených copech. Toto charakteristické oblečení bylo povinností nosit podle nařízení španělského krále z 18. století. Místokrál Toledo svým dekretem nařídil nosit vlasy spletené a pouze ve středu zad vycentrované. Do dnešní doby ženy zachovávají tento zvyk. Bylo ale běžné vidět, že jejich děti již mají západní obleky.

Je těžké si představit, jak tu žijí: spí v zimě v nezateplených domech, pak sedí celý den na chladných dlážděných ulicích a prodávají různé suvenýry. Muži mezitím pořádají fiesty, hrají na hudební nástroje a pijou... Stovky malých krámků prodávaly překrásné věci. Prťavé olejomalby, pletené věci, oblečení, loutky, křesťanské ornamenty, pohledy, malou keramiku, překrásné kožené batůžky se vzory vlněných ornamentů. Překrásné barvy, množství jídla, podmanivé zvuky. Všichni tu jsou velice přátelští. Každý se nejdříve zeptá, jak se nám líbí Bolívie. Obecně jsou indiáni v Jižní Americe přátelští, ale i plaší, slušní a zvědaví.

Ihned jsem si koupil nějaké chleby a sladkosti. Měl jsem příšerný hlad. Na ulici plné malých vánočních obchůdků jsme se ale jeden druhému brzo ztratili. Tak jsem zašel do kavárny na internet. Hodinu jsem posílal zprávy a zaplatil pouze US$1,5. Na rozdíl od telefonních hovorů, u kterých za půl hodiny volání z La Pazu do New Yorku zaplatím 30 dolarů, za hodinu na internetu zde dám dolar až dva. Neuvěřitelný rozdíl je daný samozřejmě monopolem. Nicméně často je internet pomalý, protože přenosovou kapacitu 64 K nevyužívá 10, ale často až 20 počítačů. Poté jsem si pročítal nabízené časopisy. To již přišel Luba, s pastelkami pro děti a dvěma malými dýmkami. Měly to být suvenýry domů či dárky místním dětem. Pastelky jsou vskutku originálním nápadem. Půl hodiny seděl za počítačem a nakonec jsme se ve 23⁰⁰ vrátili do hotelu. Já se osprchoval, vyčistil zuby a ve 24⁰⁰, za burácejícího zvuku diskotéky pod námi, ulehl. V Latinské Americe hrají vůbec všude hlučně z toho důvodu, aby se nikdo nenudil.

Noc byla chladná a špatně se mi dýchalo. Chlad jsem přebyl spacákem, ale dýchání mně dělalo stále problémy. Bylo to jistě přizpůsobování na zdejší nadmořskou výšku. Této nemoci se říká nemoc pun, puna, veta, soroche, mareo nebo prostě hypoxie. Řídký horský vzduch způsobuje bolení hlavy a problémy při dýchání. Ve výšce 4000 m n.m. je pouze dvoutřetinové množství kyslíku, které je na úrovni moře. Zaskočí nás také nezvyklá akustika řídkého ovzduší. Zvuky jsou slabší, musíme mluvit hlasitěji. Také vzduch již není vlhký, ale suchý. Ruce se stávají drsnějšími a rty praskají. Oči jsou poškozovány ostrými slunečními paprsky. Není ani dobré jíst příliš mnoho tuku. Tělo pak nemá dostatek kyslíku přeměnit kalorie na energii. Velmi rychle tak další den zeslábne. Je tedy lepší jíst lehčí jídla, které obsahují hodně cukru a minerálů. V této skutečnosti také vidím důvod, proč většina jídel v Bolívii je sladká, či spíše přeslazená a proč je cukr tak populární. Je to právě nadmořská výška. Důležité je také nezapomenout na sůl, která v těle váže vodu a na teplé oblečení. Proti hypoxii se užívá Gravamin, který se dá koupit v lékárnách za dotovanou cenu. Také se používá Diamox. Této tablety se ale má brát pouze jedna polovina, jinak se situace ještě zhorší.

NEJVÝŠE POLOŽENÉ HLAVNÍ MĚSTO NA SVĚTĚ

12.12.1999 (neděle)

Toho dne jsem vstal kupodivu brzy, v půl sedmé. Následovalo plánování dnešní neděle v La Pazu. Město má přes milion obyvatel a roztahuje se do neuvěřitelně strmých svahů kotliny. Nadmořská výška kolísá mezi 3300 a 4082 m n.m. Průměrná teplota v zimě je přes den 15 °C a v létě 22 °C. Průměrná roční teplota je 10 °C, protože noci jsou velmi chladné. V létě od prosince do února prší většinou každé odpoledne. V zimě tu je chladněji, ale obloha je čistá a slunečná.

Kupodivu to není tak mrtvé město, jak by se mohlo zdát. La Paz byl založen jako zlatý důl roku 1548 na obchodní trase mezi Limou a Potosím. Španělé byli hnáni vidinou po žlutém kovu, kterým se zdála být dnes již smrdící stoka, řeka Choqueyapu, plná. Nicméně už za Inků zde bylo rýžoviště zlata. S Cuzcem bylo město spojeno strategickou silnicí, která pokračovala až k chilské Talce. Z La Pazu také vedla koková cesta do subtropických oblastí Yungas přes Unduavi a La Cumbre pro koku. Kapitán Alonso de Mendoza prý založil město roku 1548 jako připomenutí si ukončení občanských válek v Peru a nazval ho La Ciudad de Nuestra Señora de La Paz (Město naší paní míru). Ve skutečnosti sem nebyl vpuštěn mír do dnešní doby. Původně bylo město založeno na náhorní plošině v dnešní vesničce Laja, ale později bylo z důvodu krutých povětrnostních podmínek přesunuto do krytého údolí, kde leží dodnes. Úsměvná se mi zdá historka o Miguelu de Cervantes y Saavedra, který se měl stát starostou města. Španělský král ale rozhodl jinak, a tak Miguel zůstal ve Španělsku, kde napsal neporazitelného Dona Quijota. Roku 1781 se indiáni aymarové pod vedením Tupaca Katari vzbouřili proti španělskému útlaku a plných osm měsíců obléhali město. La Paz již více nebyl městem míru. O třicet let později následovalo další dvouměsíční obléhání a roku 1809 vypuklo povstání za nezávislost.

Dnes se nejenom zde, ale i v celé Jižní Americe klade důraz na sociální odpovědnost. Země totiž konvertují k tržní ekonomice, je nastolen trend privatizace a snižování role státu v sociální sféře. V Bolívii je to o to víc důležité, že zde k této změně dochází vůbec poprvé, že zde je jedna z nejvyšších úmrtností na světě, je tu nízký věk dožití, vysoká chudoba, nebo že například pouze polovina obyvatel má přístup k čisté vodě. Dvě třetiny obyvatel žije ve špinavých a chladných hliněných chýších většinou bez kanalizace a elektřiny. Život je pro mnoho obyvatel bojem o přežití. Zatímco Ti vyvolení žijí v extrémním bohatství, zbytek obyvatel žije v chudobě. Gramotnost tu je nízká a dlouhodobě stabilní na 77 %, zdravotnictví je chabé, jsou zde limitované možnosti zaměstnání, korupce, znečištěné ovzduší, řeky i půda... Podřadnou práci tu vykonávají indiáni. Pravidlem je, že co indián, to chudák. Jelikož nemohou uživit své děti, kluci pracují na poli již od šesti let a děvčata se starají o mladší sourozence. Výsledkem toho až 40 procent dětí, i přesto že jsou školou povinní (7-14 let), školu nenavštěvují. Barva kůže hraje velkou roli. Čím světlejší, tím vyšší společenské postavení člověk má.

Veškerá roční vyrobená produkce Bolívie na hlavu má hodnotu kolem 900 USD. Je to druhé nejnižší číslo v Latinské Americe, hned za Guayanou a třetí nejmenší na západní polokouli, kde nejhorší postavení má kupodivu Haiti. Nicméně žije se tu relativně dobře, protože mnoho obyvatel žije mimo měnový systém. Průměrný měsíční plat dosáhl v Bolívii roku 1998 300 boliviánů (tj. 50 USD), což je šestkrát méně než u nás. Špatnou sociální situaci obyvatel lépe pochopíme, až když si porovnáme cenové úrovně. Ty rozhodně nejsou šestkrát nižší jako platy…

Země exportuje bavlnu, sóju, kafe, cukr a především zemní plyn, který zaujímá téměř polovinu hodnoty celého exportu. Legálně obchodu dost pomáhá produkce koky, která donedávna tvořila přes 60 procent bolivijského HDP. Dnes země klade důraz na turistiku. Taktéž korupce, jež s chudobou úzce souvisí, je pro zemi těžkým břemenem. Dosahuje až 30 % HDP, což činí Bolívii druhou nejvíce zkorumpovatelnou zemi na světě hned za Nigérií. Nicméně ekonomický růst země je dvakrát vyšší než celé Latinské Ameriky a zájem investorů roste. Jak ukazují 80. a 90. léta, politicky je Bolívie jednou z nejstabilnějších zemí v Latinské Americe. Roku 1994 vláda přistoupila ke „kapitalizaci“ velkých společností. Investoři se zavázali napumpovat nový kapitál do vybraných státem vlastněných společností. Dalších 50 % akcií bylo rozděleno pomocí soukromého penzijního fondu mezi všechny Bolivijce mající přes 18 let. Je to ambiciózní projekt v zemi, kde jenom 5 % populace má bankovní účet a úspory jsou zanedbatelné.

V 7³⁰ jsem s Lubou vyrazil do restaurace Torino, pár metrů pod hotelem. Za US$1 jsem si dal jednoduchou kontinentální snídani. Tři toasty, trochu másla, marmeládu a čaj maté. Luba si připlatil a dal si navíc smažená vajíčka se šunkou a džus. Já jsem se pak dojedl empanadou, sýrovou pochoutkou (opět variace chleba) od pouliční trhovkyně. Poté jsme prochodili okolí.

V La Pazu je nemožné se ztratit. La Paz se rozkládá v kaňonu zarytého do náhorní plošiny. Je to pouze počátek kaňonu svažujícího se do amazonských nížin. Na dně kaňonu je pouze jedna velká nepřehlédnutelná ulice. Od ní se do svahů kaňonu rozlézají chudinské čtvrti. Jednou takovou čtvrtí je El Alto, jež se nachází až nahoře, na náhorní plošině ve výšce 4082 m n.m. Celé město La Paz je skutečně vměstnáno do obrovského a hlubokého amfiteátru obklopeného zasněženými vrcholky hor, které dramaticky vyčnívají z Altiplana. Dominuje jim v pozadí La Pazu jedna z nejvyšších a nejkrásnějších velehor západní polokoule - hora Illimani s výškou 6402 metrů. Centrum starého La Pazu bylo o 370 metrů níže na dně kaňonu, ale stále ve výšce 3640 metrů. Sopocachi, lapazská čtvrť nacházející se 5 kilometrů od centra, je o dalších 500 metrů níže než Plaza Murillo. Je to jako bychom se postavili na okraj Velkého kaňonu ve Spojených státech a podívali se dolů na imaginární město. Nepředstavitelný spád... Právě tady na El Altu se nachází lapazské letiště, nejvyšší mezinárodní letiště na světě ve výšce 4018 m n.m. Právě díky této skutečnosti je přistávací dráha prodloužena na pět kilometrů a letadla musí mít speciální pneumatiky, k vzletu nebo přistání tady totiž letadlo vyžaduje dvakrát vyšší rychlost než potřebuje na úrovni moře.

Snažili jsme se dostat nahoru, dále od centra, kde strmé uličky jsou již tak strmé, že je nahrazují schody. Dali jsme si záležet, abychom vystoupili co nejvýše, ale rychle jsme se unavovali. A opravdu se člověk udýchá již po pár krocích. Stále probíhá aklimatizace. Už jsme šlapali do velice prudkého srázu, ale vlastně jsme byli stále na dnu kaňonu. Ulice se před námi zvedaly do neuvěřitelných výšek až někam úplně nahoru, kde je pouze rovná, nekonečná a nehostinná náhorní plošina zvaná Altiplano. Čím dále od centra, tj. čím výše do kopce, tím chudobnější lidé, tím špinavější uličky a nevábnější zápach. Ačkoliv svítilo sluníčko, byla pěkná zima. Nakonec jsme výstup vzdali spíše z bezpečnostních důvodů. Luba si skočil na internet a já do Hotelu Austria, zda-li již konečně mají něco volného. Měli, ale museli bychom si připlatit. Sice nabízeli lepší ubytování, se sprchou v pokoji, rozsáhlejšími službami aj., nicméně zůstali jsme v levnějším Hotelu Torino.

V 10¹⁵ jsme vyrazili vstřebávat další zážitky a informace. Navštívili jsme čtyři muzea v nedaleké ulici Jaén. Jinak má ulice Jaén nejpůsobivější koloniální atmosféru v celém La Pazu. Nejprve jsme si koupili lístky v Muzeu Costumbrista Juan de Vargas, v němž se nachází též Muzeum El Arte Textil Boliviano. Zde jsme viděli historii textilnictví v Bolívii, tradiční dobové oblečení a způsob jeho tkaní. V druhém poschodí pak obrazy svatých či obrazy s církevními motivy, dále figurky, malé betlémy a další exempláře ukazující život prostých i bohatých lidí v koloniální době. Překvapily mne obrazy malíře Pereze de Holguina, který se tradičně zajímal ve svém realistickém období o anděle. Specifickou pozornost ale věnoval žilám, zápěstím a kruhům pod očima. Působivý byl i mahagonový oltář ze 17. století s vyřezávanými svatými. Oltář má obrázky více než 14 svatých ve velkých detailech. Je od neznámého autora a pravděpodobně fungoval jako přenosný kostelík použitelný v dobách potřeby. Byla tu vystavena zmenšenina Heyerdahlovy lodi Ra II. Norský průzkumník Thor Heyerdahl již podnikl několik cest v rákosových člunech, které měly podpořit jeho teorie o předkolumbovských kontaktech. Jeho nejslavnější expedice se jmenuje Kon Tiki a podnikl ji roku 1947 z Jižní Ameriky do Polynésie.

Vyfotil jsem tu i roztrhání Tupaca Amaru koňmi. Tupac Amaru byl potomek inckých vládců, který již nemohl snášet obrovské utrpení svého lidu a 1780 vyvolal celonárodní povstání indiánů. Zradou byl ale chycen a na náměstí v Cuzcu s celou svojí rodinou popraven. Smrt byla krutá a pomalá a probíhala před očima poraženého indiánského lidu, který byl vehnán na náměstí. Nejprve byli uškrceni či koňmi uvláčeni náčelníci. Inkovu strýci a jeho synovi byl vyříznut jazyk a až poté byli uškrceni. Totéž čekalo i Inkovu mladou ženu, jejíž krk byl ale příliš slabý pro garrotu. Dlouho trpěla než jeden z katů ukončil své dílo lasem. Samotnému králi vyřízli jazyk načež byl rozčtvrcen koňmi a jeho údy pak byly rozvěšeny ve všech čtyřech provinciích. Lidem pak byly zakázány veškeré národní hry, kroj i řeč Inků. Také všechny hudební nástroje se musely zničit...

Následovalo Museo de Metales Preciosos, neboli Muzeum zlata, jak se mu často přezdívá. V první sekci jsme shlédli sál, který seznamoval se základy metalurgie. Vyfotil jsem tu i tři poučné obrazy, týkající se epochy Tiahuanacanů, Inků a předkolumbovské metalurgie. V suterénu jsme objevili předincké keramické předměty, především z klasického období Tiahuanaco (350-900 po Kr.). Poté jsme opět vylezli nahoru na původní poschodí, kde jsme navštívili salón zlata a stříbra. Jedná se o „Collection Buck“, sbírku německého sběratele Fritze Bucka (1877-1961). Obsahuje plných 3500 unikátních předmětů, především z andské - bolivijské kultury. Vše bylo za pancéřovými dveřmi a střeženo kamerami. Luba vyfotil několik ozdobných předmětů určených ke zkrášlení čela, uší či hrudi. Za sklem jsme spatřily dvě zlaté ozdoby hlavy. Přešli jsme do sálu měděných předmětů. Zde byla rekonstrukce interiéru hrobky s mumiemi a jejich posmrtnou výbavou. Mnoho mumií mělo lebeční deformaci a pochází z 12.-16. století n.l.

Museo del Litoral bylo další v pořadí. Vesměs to je sbírka reliktů připomínajících válku v Pacifiku v letech 1879-1884, tj. ztrátu území zvaného Litoral ve prospěch Chile. Touto prohrou Bolívie ztratila přístup k moři a dodnes to sousedům nemůže zapomenout. Aby ano, vždyť tu byla nalezena obrovská naleziště ledku, jediného nerostného dusíkatého hnojiva na světě, za které Evropa tak štědře platila. V bouřlivých převratných letech historikové sousedních zemí občas tvrdili, že Bolívie „vznikla omylem z pochybné iniciativy maršála Sucre a proti vůli osvoboditele Bolívara“, který chtěl území rozdělit mezi Peru a Argentinu. Faktem je, že Bolívar bojoval za konfederaci. Byl proti samostatnosti jednotlivých států. Jakmile vyhrál nad Španěly u Ayacucha roku 1824, čímž osvobodil Peru, poslal Sucreho do dnešní Bolívie porazit zbytky španělských vojsk. Generál Sucre zde ale vyhlásil samostatnou republiku, kterou pojmenoval po Bolívarovi, snad aby předešel námitkám z jeho strany. Mezitím byla vyhlášena Bolívarova republika a Bolívar tu byl uvítán opravdu okázale. Tím byl usmířen a pro novou republiku dokonce napsal ústavu. Po jeho odjezdu se stal Sucre prezidentem. Bolívar se stal druhým prezidentem. Moc si ale svého prezidentování neužil, měl velké problémy s konsolidací Velké Kolumbie.

V uplynulých 100 letech Bolívie prohrála všechny války či teritoriální tahanice se svými sousedy. Bolívie byla jako bochník sýra. 1862 se přihlásila Argentina, Brazílie si roku 1867 přivlastnila prozatím pouze část provincie Acre a Mato Grosa, Chile si roku 1884 odřízla provincii Antofagastu, 5 přístavů a celé to bohatství ledku a mědi. Argentina se ke slovu znovu přihlásila roku 1883, Brazílie si 1903 vzala lesy divokého kaučukovníku a s nimi zbytek departmentu Acre. Peru vzneslo nároky roku 1909 a Paraguay ve válce o provincii Chaco roku 1935 dobyla větší část provincie Tariji v domnění, že tu najde ložiska nafty a zemního plynu. Tím Bolívie ztratila i přístup k Atlantickému oceánu přes řeku Paraguaí. Výsledkem bylo, že Bolívie přišla o téměř 2/3 svého území. Je to jediná země Ameriky nemající přístup k moři, protože Paraguay využívá obrovské vodní dálnice - veletoky Paraguay a Paranou. V Muzeu Litoral tu jsou především mapy, ukazující původní velikost Bolívie, která se se ztrátou tohoto území stále nehodlá smířit. Důvodem těchto obrovských neúspěchů byl stav země - nízká hustota obyvatelstva a zaostalost.

Za zmínku zde rozhodně stojí politická situace země. Země měla více diktátorů než uplynulo let od vzniku republiky. Během 162 let od zrození republiky se u vlády vystřídalo 192 vlád! Jenom v letech 1840 – 1849 bylo zaznamenáno 65 pokusů o převrat. Nejdéle vládnoucí vládu v 19. století vedl Andrés Santa Cruz (1829-1839). Když se ale pokusil sjednotit Bolívii a Peru roku 1836, Chile a Argentina intervenovala a svrhla ho. Většinou byl předchozí režim svržen krvavým pučem. Zemi ale vládli nejenom mocichtiví diktátoři, ale také nebezpeční idioti. Například krutý generál Mariano Melgarejo (1865-1871) roku 1867 vyměnil rozsáhlé území o 251 000 km² s Brazílií za jediného bílého koně. Při vypuknutí francouzko-pruské války se opilý vydal se svým vojskem pomoci Francii, ale náhlý déšť ho vystřízlivěl a on se (samozřejmě k úlevě Prusů) vrátil zpět. Při jiné příležitosti potrestal britského ambasadora zato, že nepil tolik piva, které považuje generál za dostatečné. Přivázal ho nahatého k mule, ukazoval ho celému La Pazu a nakonec ho vypověděl ze země. To už dokonce dopálilo anglickou královnu Viktorii, která nechala veřejně prohlásit, že Bolívie neexistuje a nechala ji vymazat ze všech britských map.

Nakonec jsme prošli, již po zavírací hodině, dům Dona Pedra Dominga Murilla. Byl to vůdce povstání roku 1809, jednoho z prvních povstání proti španělské nadvládě. Za svou opovážlivost byl Španěli roku 1810 pověšen. Poprava se konala na náměstí, dnes po něm pojmenovaném, jen kousek od našeho hotelu. Jeho odsouzení je zde zvěčněno na obraze. Vše bylo rekonstruováno tak, jak to vypadalo za jeho života. Je tu koloniální nábytek, textilie, hudební nástroje či léky. Má tu i sbírku portrétů prezidentů či maškarních tanečních kostýmů a figurek. Zaujal mě především Ekeko, malý domácí bůžek hojnosti.

Ve 13⁰⁰ jsme se vrátili s jedním Švýcarem na náměstí Plaza Murillo, několik metrů nad naším hotelem. Zde hráli hudebníci, které jsme předtím potkali na ulici Jaén a hrozně se divili, co to jen může být za zajímavě oblečené vojáky. Ani hudební nástroje jsme u nich nepostřehli, pokud je tedy vůbec měli. Katedrála z počátku 19. století, která byla ráno otevřená, teď bohužel zavřela. Katedrála je novou stavbou z roku 1835. Je to ohromná stavba postavená na prudkém svahu. Její hlavní vstup na Náměstí Murilla je o plných 12 metrů výše než její základy na ulici Potosí. Vedle Katedrály se nachází Prezidentský palác, nazývaný také Vyhořelý palác, protože ve své historii již skutečně několikrát vyhořel. Naproti paláci stojí socha exprezidenta Gualberta Villarroela a na tomto památníku je ze čtyř stran vytesáno: Sláva, Síla, Mír a Jednota. Postaven byl 18. září 1909. Roku 1943 se jeho vláda zmocnila řízení státu fašistickým pučem. Byl sesazen krvavým pučem. Nejprve byl roku 1946 zastřelen ve své pracovně, vyhozen z okna a nakonec oběšen na pouliční lampě před palácem. Pověšen zde byl také roku 1810 Pedro Domingo Murillo, vůdce hnutí za nezávislost, podle kterého je náměstí také pojmenováno. Koupili jsme si každý sáček opražené kukuřice, procházeli se po náměstí a poslouchali místní dechovku. Luba si mezitím nechal do jedné hodiny vyvolat fotky za US$4.

Poté jsme vyrazili k Iglesii de San Francisco. Doprava nejenom zde, ale vlastně v každém větším městě celé Jižní Ameriky, je dosti svérázná. Ulice jsou přeplněné minibusy, autobusy, mikry, osobními automobily aj. Ve všech veřejných dopravních prostředcích je nějaký nadháněč. Z bočních dveří nebo z okénka čouhá jeho horní polovina těla a neustále řve, aby lidi nastoupili. Jízda je to strašná, brzda, plyn, kličkování mezi auty, předjíždění a blokování konkurenčních minibusů, troubení a opět brzda, plyn. Troubení je vůbec typické. Nezdá se, že by si tím pomohli, ale spíše si troubením dodávají sebedůvěru. Osobní auta zde jsou pouze pro dopravu po městech. Vynikají tu především obrovské americké Dodge ze 70. let. Mimo město, v terénu se jezdí především autobusy. Důvodem je stav vozovky. Zatímco ve Venezuele bylo roku 1996 vyasfaltováno 40 % silnic, v Peru 10 %, tak v Bolívii to je z celkových 55 485 km silnic (údaj z roku 1995) pouze 5 %! V železniční dopravě má ale Bolívie navrch. Její železniční síť je vskutku rozsáhlá. Pravdou ale je, že za většinu prohraných válek jí postavily vítězné země železnici.

Iglesie de San Francisco byla založená ve stejném roce jako La Paz, tedy roku 1548. Roku 1610 tu napadlo tolik sněhu, že se kostel pod jeho váhou zřítil. Znovupostaven byl až o 140 let později. Kamenné plastiky zachycují přírodní motivy jako plody lahvovníku, borových šišek a tropických ptáků. Kostel byl naštěstí otevřený a uvnitř se zpívaly vánoční písně. Chvíli jsme poseděli a já si vyšel před kostel vyfotit podivné skulptury na náměstí, jež má představovat tři kultury dohromady - tiahuanackou, inckou a současnou. Hrozné dílo. Koupil jsem si zde malou sošku z Tiahuanaca – jako suvenýr z Bolívie.

Ve 14³⁰ jsme s Lubou vyrazili do ulice Sagárnaga, kde jsme se kochali působivými uměleckými předměty z kůže, hlíny, dřeva i porcelánu. Je vidět, že ani bolestivý kolonizační proces indiánům nevzal jejich kreativního ducha. Ten se stále projevuje skrz různé malé drobnůstky na prodej turistům, skrz hudbu, tance, festivaly a karnevaly. Neodolali jsme a každý si koupil přívěšek. Já skřítka přinášející štěstí - šťastnou cestu. Říkají mu tu duende. Následoval ovocný trh, kde jsme si koupili 8 banánů, půl kg velkých červených buráků a půl kg oloupaných buráků za US$1,5 dohromady. Procházejíc dalším trhem, tržištěm čarodějnic, jsme dorazili do ulice Evaristo Valle, jen kousek od Iglesie de San Francisco.

Trhy v Jižní Americe nejsou pouze místa kde se dá nakoupit, ale i místa, kde se člověk „socializuje“, kde slyší ty nejnovější události, kde se pozorují i členové jiné sociální třídy ve svém každodenním životě. V La Paze je mnoho trhů odlišných ve velikosti a typu. Je to například trh kytek, trh jídla či černý trh, kde se prodává nedokumentované, ne nutně kradené, zboží. Nejneobyčejnější je trh čarodějnic (Mercado de Hechicería či Mercado de los Brujos). Zde se dají koupit různá koření a různé lidové léky k léčení běžných nemocí a neduhů. Je tu také široká škála talismanů, jež přinesou lásku, ochrání před ďáblem, udobří dobré i zlé duchy nebo přinesou prosperitu a štěstí do budoucnosti. Například želví talisman je na zdraví, vycpaná sova zaručí dobré studium, kondor přinese štěstí při cestování a žába bohatství. Pachamama, Matka země, představuje štěstí všeho druhu. Nemocní indiáni chodí nejdříve za šamanem. Lékaře využívají až když jsou na smrtelné posteli. Šamanství je v Bolívii tradicí. Prostředí bylo kouzelné, barevné, romantické. Raději jsem si ale žádnou čarodějnici nevyfotil, aby na mne neseslala zlé duchy.

Už cestou Luba neodolal a koupil si chleby. Zašli jsme do ulice Evaristo Valle, dát si konečně oběd. V průvodci tuto ulici doporučovali pro nízké ceny a dobrou obsluhu. Zašli jsme tedy do jedné restaurace a objednali si oběd. K pití jsme si dali refresco z papájí, což je osvěžující šumivý sladký nápoj, tak typický pro Jižní Ameriku. Restaurace sice nevypadala noblesně, ale špatně také ne. Překvapila nás rychlost a hlavně čtyři chody, které nám přinesli a to vše i s pitím za cenu dohromady US$3 pro dvě osoby! V prvním chodu jsme dostali salát, rajče, cibuli, brambory a kdoví co v tom ještě bylo. Poté polévku s houskou. Tu už Luba nemohl ani dojíst. Pak ale následoval hlavní chod - sekaná s vajíčkem, osmažené brambory, rýže a salát. To už jsme opravdu jedli z posledního. Nakonec jsme ještě dostali kompot. Nicméně zblajzli jsme ho také. Zaplatili jsme a s plnými břichy vykročili zpět ke kostelu.

Na rohu náměstí jsme si ještě koupili chleby na večeři a snídani. Stále bychom něco jedli. Ačkoliv je Bolívie plná dobrého jídla, vegetariáni a plnoštíhlí budou mít při hledání svých restaurací problémy. Mám pro ně ale jednu radu. Zanechte vegetariánství a zajděte si na masivní burger s hranolkami! Poté jsme dorazili do hotelu. Luba si skočil pro fotografie. Bylo 17⁰⁰ a začal jsem psát deník. Luba spí. Po jeho dopsání jsem si začal číst bolivijské noviny La Razón (Rozum). Základní myšlenku jsem sice pochopil, ale i s kapesním slovníkem jsem si s mnoha pasážemi nevěděl rady. Článek se týkal Izraelců, o kterých jsme se s Lubou doslechli v amazonské džungli a kteří měli ukončit své životy na nejnebezpečnější silnici na světě. Článek konstatoval, že osm Izraelců (i s řidičem) a dva Holanďani zahynuli blízko Chuspipaty (asi 53 km od La Pazu), když se jejich auto zřítilo do hloubky 800 metrů. Těla turistů z auta vypadla již na prvních 350 metrech. Stalo se to ve středu, 2. prosince 1999, kolem 21⁰⁰-22⁰⁰ večer. Mlha, prach z pod kol ostatních automobilů a tma přispěli ke zmenšení viditelnosti na 1,8 metru. Řidič prý předjížděl hodně aut a počínal si agresivně. Příčina tragédie je stále předmětem zkoumání, ale předpokládá se, že selhal lidský faktor řidiče. Jednalo se o Toyotu Land Cruisser, auto v soukromém vlastnictví.

Luba stále spal, a tak jsem se již po setmění vydal do nočního La Pazu. Bylo asi 19³⁰. Tu jsem potkal Švýcara, s kterým jsme se předtím seznámili v Muzeu Casa de Murillo. S ním jsem poté šel pěšky na autobusový terminál. Autobusový terminál nebyl daleko a naše kroky k němu vedly po hlavní třídě. Švýcar tu zjišťoval odjezdy autobusů do Aricy. Doporučil jsem mu věhlasnou železnici, která teď prý ale byla zavřena. Tato železnice je jedinou náplastí, kterou Bolívie dostala za ukradené území ve válce s Chile. Chile ovládaná britským kapitálem napadla Bolívii, sebrala jí velká naleziště ledku a odřízla přístup k moři. Ani vojenská pomoc Peru Bolívii nepomohla.

Zítra se chtěl Švýcar podívat do Copacabany na břehu jezera Titicaca, zajet si na Ostrov Slunce a do dvou dnů se vrátit zpět. Autobusy tam jezdí nejenom z autobusového terminálu, ale i ze hřbitova a levněji. Když jsme se konečně vraceli k hotelu, Švýcar dostal hlad a rozhodl se něco koupit u Iglesie de San Francisco. Jelikož jsem neměl co dělat a chtěl jsem vidět více z nočního La Pazu, rozhodl jsem se ho opět doprovázet. Na Sagárnaze potkáváme několik muzikantů hrajících na různé nástroje. Jednoznačně jsem rozpoznal charango a zampoñu. Zampoña je sadou píšťal ve dvou řadách. V první jich je sedm, v druhé šest. Charango je zase malá kytarka s pěti dvojstrunami v ladění C-G-E-A-E. Vrátili jsme se kolem 22⁰⁰. Luba ale nebyl na pokoji. Později mně vyprávěl, že si myslel, že spím a když se kolem 21⁰⁰ podíval pozorněji na moji postel, strnul hrůzou, a to ho dokonale probudilo. Tak se prý vydal po hlavní třídě dolů na Prado. Vrátil se ve 23⁰⁰. To už jsem byl osprchovaný a právě jsem se holil. Voda ve sprše už nebyla horká, ani teplá, spíše ledová. Na zítřek jsme se dohodli navštívit rozhodně nejznámější předinckou kulturu v Bolívii. Jakmile jsem ulehl, usnul jsem. Byl jsem za dnešek pořádně utahaný a dokonce mě i bolely nohy.

ZA NEJVĚTŠÍ MEGALITICKOU PŘEDINCKOU KULTUROU

13.12.1999 (pondělí)

Z hotelu jsme se ráno vydali hledat českou ambasádu a domluvit se, zda bychom si tam nemohli nechat nějaké dokumenty, peníze a filmy. V Bolívii jsme plánovali strávit ještě mnoho týdnů a bezpečnost našich věcí nám byla nadmíru důležitá. Mikrem jsme se úspěšně nechali dopravit až k Ville Fátimě, před kterou jsme vystoupili a vytčeným směrem se vydali hledat českou ambasádu. Ač jsme se na správnou ulici dostali, popisné číslo jsme nemohli najít ani s pomocí domorodců, kteří tu žijí již několik let. Nikdo o žádné ambasádě nic nevěděl, a tak jsme se vrátili s Lubou zpět k Plaza Estudiante.

Před polednem jsme vyrazili ke hřbitovu. Naplánovali jsme totiž navštívit největší megalitickou předinckou kulturu v Jižní Americe - Tiahuanaco. Právě od hřbitova tam jezdily ty nejlevnější spoje. V autobusovém terminálu v centru města bychom na jízdném museli zaplatit až o 50 procent více. Každou půl hodinu až hodinu od hřbitova pravidelně odjíždějí spoje společnosti Transtur 2 de Febrero. Informovali jsme se u dopravce a zjistili, že od dalšího spoje nás dělí asi 20 minut. Koupili jsme si jízdenky a zašli se mrknout na nedaleký hřbitov. Byl kupodivu pěkný a udržovaný. Nejenom, že tu byly krásné velké bílé rodinné hrobky a pomníky, ale byl odtud pěkný rozhled po celém La Pazu. Tak jako na většině latinskoamerických hřbitovech, i zde jsou nejdříve mrtví pohřbeni tradiční cestou. Ale po deseti letech jsou těla exhumována a spálena. Rodiny si pak pronajmou nebo koupí prosklené otvory ve zdech, kam ukládají pozůstatky spolu s věcmi, které mu patřily. Místo pak připomíná se svými tří nebo čtyř poschoďovými „činžáky“ takové miniměstečko. Součástí rozsáhlého hřbitova je i velký kostel. Čas nás tlačil vrátit se k autobusu. Před hřbitovem se na rušné ulici prodávaly kytičky i věnce. O kus dál ovoce a chleby. Koupil jsem si asi 10 chlebů a kolem dvou hodin odpoledne jsme malým autobusem vyjeli.

Chvíli jsme stoupali serpentinami na náhorní plošinu nad La Pazem, do chudinské čtvrti El Alto, abychom tu nabrali další pasažéry. Jakmile se místa zaplnila, pokračovali jsme dále. Řidič nás dovezl přímo před Muzeum tiahuanacké kultury, kde se prodávají vstupenky za US$4. Autobus pak pokračoval o kousek dál na vesničku stejného názvu. Nejprve jsme si prošli muzeum, kde bylo zakázáno fotit. V každé jednotlivé výloze byla vystavena jedna kultura za druhou, jež tu kdy v historii měla nějaký význam. Největší prostor a pozornost se věnovala samozřejmě kultuře Tiahuanaco. Bylo tu vystaveno množství soch, ukázek metalurgického umění, hrnčířství a jiného. Byl tu i velký model Tiahuanaca z doby své největší slávy.

Kultura Tiahuanaco se rozvíjela mezi roky 500 a 900 n.l., přičemž rozkvětu dosáhla v 7. století. Kultura je u nás také známa pod názvem Tiwanaku a často se plete s ranou mexickou kulturou Teotihuakán či hlavním městem veliké říše Aztéků - Tenochtitlánem. Tiahuanacká kultura dosáhla v mnoha ohledech stejného pokroku jako kultura egyptská. Měla rozsáhlý systém cest, zavlažovacích kanálů a zemědělských teras. Zemědělské terasy jako takové jsou vůbec vynálezem tiahuanacké kultury. Byly významným pomocníkem zemědělců. Zabraňují erozi půdy, usnadňují vstřebání vody do půdy, evaporace je mnohem pomalejší, vegetace udržuje vlhkost a zabraňuje odplavení půdy. Sklizeň na hektar je samozřejmě také vyšší než u ploch jež nejsou v terasách. Tiahuanacká kultura také postavila zavlažovací systém, využívajíc vodu z jezera a také využívala tzv. cameloid, zvýšené záhonky obklopené vodou. Vysoké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí v této nadmořské výšce byly efektivně tlumeny vodou z jezera Titicaca, která si přece jenom udržovala stálejší teplotu.

Tiahuanacané mimo jiné postavili dřevěné lodě, na kterých převáželi 55 tunové bloky ze vzdálenosti 48 kilometrů či ze vzdálenosti 10 kilometrů přiváželi 145 tunové pískovcové či basaltové bloky. Kultura měla velmi úzké vztahy s peruánskou kulturou Huari z údolí Ayacucha. Proto se tu často hovoří o kultuře Tiahuanaco-Huari. Jejich vliv dosahoval až do dnešního Ekvádoru. Osídlení tu již ale bylo 1500 let př.n.l., a je fascinující, že tato kultura trvala až do roku 1200 n.l. Většina budov byla postavena 200 n.l. Kolem roku 500 n.l. se středisko rozrostlo v bohaté město s 20-50 000 obyvateli na ploše 2,6 km². Město bylo sídlem teokratické elity a impéria, které šířilo svůj vliv po celých Andách. Podle indiánských legend to bylo hlavní město Virakoči. Spíše to ale bylo jen obřadní místo.

Příčiny pádu kultury a civilizace jsou dodnes nejasné. Pravděpodobně se jedná o směsici příčin jako je pokles hladiny jezera Titicaca, či zmasakrování ve válce s bojovným kmenem Kollů (Aymarové) ze západu. Pokles hladiny je přitom zvlášť důležitý z hlediska, že jezero Titicaca sahalo v té době až k Tiahuanacu. Jelikož se dosud Bolívii nedostávalo finančních prostředků na provedení důkladných vykopávek v této oblasti, je možné, že ještě mnoho svědectví o této již ztracené civilizaci je ukryto pod vrstvami zeminy.

Poté jsme přešli nepoužívanou železnici a vstoupili do oploceného areálu samotných vykopávek. Ty měly být „Mekkou“ archeologů, tak opěvovanou a o které jsem toho tolik četl. Místo obrovských pyramid, zdí a chrámů jsem ale objevil jen trosky původní kultury. Pyramida Akapana již není pyramidou, ale kopcem hlíny. Ve své době dosahovala výšky 16 metrů a rozlohy 200 m². Nebýt toho, že jsou na dvou třech místech odkryty základy, nebýt toho, že jsou restaurovány a nebýt toho, že jsem viděl v muzeu model, ani bych nevěděl, že to bývávala pyramida. Na jejím vrcholu je větší prohlubeň, o jejímž původním účelu se stále diskutuje. Pravděpodobně to bylo malé jezírko sloužící k pozorování hvězdného nebe odrazem světla hvězd od hladiny. Byl odtud pěkný pohled na celý komplex a především na palác Kalasasaya pod námi s rozměry 120 na 130 metrů. Ten byl obehnán vysokými zdmi postavenými z mohutných kamenů.

Pokračovali jsme ke Kantatallitě. Jen pár pohozených kamenů s několika reliéfy byly svědky zašlé slávy. Následoval chrám Semisubterráneo – polopodzemní chrám. Zeď má v sobě pár kamenů ve tvaru lidských hlav (pravděpodobně styl převzatý z Chavínu de Huántar v Peru, o kterém se ještě zmíním). Ve středu prostranství polopodzemního chrámu stojí tři monolity. Poté jsme na sever od hlavního centrálního chrámu shlédli sochu bez hlavy a nově objevenou hrobku v roce 1991.

Až dosud jsem byl ruinami zklamán. Nebýt muzea, nemám absolutně žádné ponětí o umění a moci kultury Tiahuanaco. Až chrám Kalasasaya, centrální chrám a rituální místo, mě uspokojil. Kalasasaya je aymarsky název pro „stojící kámen“. Masivní čtyřmetrové zdi chrámu byly ve své době skutečně zdobeny vysokými stojícími obelisky jako je Ponceův obelisk či obelisk El Fraile, které dnes volně stojí uvnitř Kalasasayi. Monolit Ponce je pojmenován po bolivijském archeologovi a patří do 7. století. Ve zdi jsou často zasazeny velké bloky červeného pískovce. Věhlasná Brána Slunce uprostřed chrámu je z jednoho bloku andezitu vážícího asi 44 tun, o výšce 2,75 metrů a šířce 4 metry. V okolí Tiahuanaca je dostatek červeného pískovce, ale dávní kameníci jistě věděli proč dopravují po jezeře odolný andezit až z poloostrova Copacabana na vzdálenost přes 110 kilometrů. Na architrávu brány jsou vytesány okřídlené bytosti sbíhající se směrem k ústřední antropo-zoomorfní postavě, která má na hlavě hady a v každé ruce drží žezlo, rovněž ve tvaru hada. Také tady je výrazná podobnost s božstvem Chavínu. Postava s maskou je často interpretovaná jako „plačící“ tvář božstva Slunce či jako reprezentace jejich vousatého bílého vůdce Virakoči.

Putuni, palác sarkofágů, vypadal zajímavě, ale byl zpola zasypán zeminou. V Kerikale se právě provádějí vykopávky a rekonstruuje se. Či přesněji, právě odkryté zdi se zakonzervovávaly - zakryly se igelitem a zasypaly se zeminou. Brána Měsíce, stojící poněkud mimo od veškerého dění, byla též zajímavá. V dáli jsme viděli vesnici Tiahuanaco. Bylo pěkné počasí, ale foukal studený vítr dávající nám na vědomí, v jaké nadmořské výšce se nacházíme. Po okraji areálu jsme se vydali zpět ke vstupu. Byly zde zbytky domků. Bylo vidět, že ke stavbě se zde používal i opracovaný materiál z chrámů tiahuanacké civilizace. Po celá staletí sloužilo místo jako kamenolom. Pečlivě opracované kameny byly použity na stavbu katolického kostela v nedaleké stejnojmenné vesnici či k budování železnice z La Pazu k jezeru Titicaca. Zmíněný kostel prý patří k nejkrásnějším kostelům na Altiplanu.

Vrátili jsme se pomalu k muzeu, kde jsem se rozhodl ještě navštívit další vykopávku, Puma Punku, jež se nachází poněkud odděleně za muzeem. Luba se ztratil, a tak jsem tam zašel s jednou Australankou. V překladu Puma Punku znamená Brána pumy. V tomto areálu se nacházejí monolity o váze až 440 tun. Mohlo se dokonce jednat i o přístav celého Tiahuanaca, protože v té době sem jezero Titicaca skutečně zasahovalo. Kolem 17³⁰ tam přišel i Luba a další dva Peruánci. Spolu jsme na nedaleké cestě zastavili mikro směřující na La Paz a nasedli. Na hřbitově jsme mikra vyměnili a svezli se do centra k náměstí u San Francisca.

Australanka mě mezitím nadchla zprávou, že chce také podniknou túru po nějaké incké stezce z vysokých zasněžených hor až do amazonských tropických pralesů. Upřednostňovala, tak jako já Camino del Oro. Tato cesta byla používána po přibližně 1000 let jako komerční a obchodní spojení mezi Altiplanem a nížinnými zlatými doly. Celý trek má zabrat šest až sedm nezapomenutelných dní. Nejprve prý ale jede do Rurre, podívat se do džungle a poté možná... Rozloučili jsme se a pouze doufali, že se za několik týdnů potkáme v Hotelu Torino a domluvíme se. S Lubou jsme si skočili na večeři do jiné restaurace než jsme chodili. Dostali jsme pouze jeden chod, a tak prťavý, že jsme se pak museli dojíst houskami a sladkými šátečky. Lamí maso také nesplnilo mé očekávání. Bylo tvrdé a špatně se kousalo. Přesto je ale věhlasné pro svoji nutričnost. Lamí maso má také desetkrát méně cholesterolu než skopové či hovězí. Přesto přezevšechno zůstává lamí maso hlavní součástí jídelníčku chudých obyvatel. Ti bohatší považují konzumaci lamího masa za podřadnou.

MĚSÍČNÍ ÚDOLÍ

14.12.1999 (úterý)

Ráno jsme zašli do turistických informací na Plaza del Estudiante pozeptat se na túry po okolí. Naším cílem v Bolívii byla především ekoturistika. Ekoturistika je turistikou pro lidi, jež přitahuje džungle, hory a další místa v přírodě. Je to bolivijskou primární a nejrychleji rostoucí atrakcí. Mezinárodní turistika roste o 5 % ročně, v Bolívii o 10 %. Roku 1998 navštívilo Bolívii 400 000 turistů. Bolívie začíná být turisty skutečně objevována.

S ekoturismem je ale také spojena ochrana životního prostředí, která je vždy o krok pozadu za jeho poškozováním. Takovým příkladem jsou solné pláně v Uyuni, kde si džípy jezdí mimo cesty, jak se jim zlíbí. Patří sem i předkolumbovské cesty v Andách, jezero Titicaca či Rurrenabaque, kam chodí ročně na 12 000 turistů. Nejsou tu toalety, odpadkové koše a příliš mnoho turistů snižuje ceny cestovních kanceláří na minimum. Neexistují žádné směrnice ani regulace... To má na životní prostředí pouze negativní dopad. Do budoucna se tak určitě zvýší vstupy do národních parků a rezervací, prodej jídla v parcích a platy průvodců. Důvodem jsme my, batůžkáři, kterým jde často o co nejnižší náklady bez ohledu na dopad na životní prostředí. Stále je mezi námi spousta těch, kteří se k přírodě chovají neohleduplně a surově. Utrácíme peníze spíše ve městech než v přírodě. Jsou tu ale dva příklady dobře kontrolovaného rozvoje ekoturistiky - Amboró a Noel Kempf Mercado NP. Zde je turistika kontrolována a limitována. Do prvního z nich se později chystáme dostat i my.

S Bolívií si člověk většinou představí amazonskou nížinu či Altiplano, ale málokdo si představí například sjezdy na lyžích a ledovce. Mnohé cestovní kanceláře vábí turistu třeba takovýmito vábivými úvody: Když Bůh stvořil člověka, o několik dní později stvořil ledovce. Zprvu tu nebylo spojení, člověk se instinktivně chladu stranil. Ale o několik tisíciletí později člověk vynalezl mačky a gore-texové bundy a náhle ledovce nebyly pouze doménou bohů. Jedny z vůbec nejlépe dosažitelných ledovců na světě se nacházejí právě v Bolívii. Jen 40 minut jízdy z La Pazu je jeden překrásný příklad nacházející se na svahu Huayna Potosí a spadající do překrásného Zongo údolí. Je to nejvýše posazená sjezdovka na světě.

Do turistické kanceláře jsme se přišli zeptat na treky v okolí La Pazu. Jsou romantickou procházkou, rájem pro lidi, kteří milují přírodu. Je jich několik a všechny začínají v sedlech větrem bičovaných vysokých andských vrcholků Královských Kordiller nedaleko La Pazu a po několika dnech sestupování končí ve vlhkých a horkých oblastech amazonské džungle. Mezi nejoblíbenější patří Choro trek a Taquesi trek. Taquesi je předkolumbovská cesta postavená před 500 lety, která byla před několika desetiletími známa pouze místním farmářům. Pak ji objevil turistický klub a stala se senzací. Yunga Cruz Trek zase vede z Chuñavi do Chulumani. Je méně známá, ale o to divočejší. Navíc lze u Chulumani navštívit prales Apa Apa, který je pozůstatkem toho původního mlžného horského pralesa, jež se nacházel na svazích Kordiller. El Camino del Oro (Zlatá stezka) zabere týden, ale rozhodně nikoho nezklame. Jednak začíná v Sorratě, v překrásném bolivijském středověkém městečku rozkládajícímu se na úpatí hory Illampu (6427 m n.m.). Sorata je obdivuhodné místo, odkud lze podnikat nejroztodivnější vycházky do okolí (jeskyně, laguny, termální prameny a samozřejmě spousta hor i s nejvýše položenou sjezdovkou na světě). Delší a dobrodružnější variantou Zlaté stezky je Mapiri Trail, kterou na počátku 20. století procházel plukovník Percy Harrison Fawcett.

Škoda, že nám s Lubou nepřeje roční období. Jsme tu právě na počátku období dešťů. Moc nám zde ale na informacích nepomohli, navíc mluvili pouze ve španělštině. Treky nedoporučovali kvůli období dešťů. Prý není možné přejít některé řeky. Nemohl jsem se smířit s tím, že si žádnou inckou stezku neprojdu. Záměr jsem tedy odložil, ale do budoucna jsem se nevzdal myšlenky nějakou túru podniknout. Jen sehnat více informací.

Zamířili jsme do Archeologického muzea. To se především specializuje na kulturu Tiahuanaco, a proto se mu také říká Museo Tiahuanaco. V ceně vstupenky byl zahrnut i průvodce. Nejprve jsme rozsáhlé sbírky prošli s ním, ale jelikož jsme si vše nemohli dostatečně vychutnat, prošli jsme si posléze muzeum ještě jednou a sami. Velice se mi líbilo.

Po shlédnutí muzea jsme hledali Magri Turismo, které mělo podle našeho průvodce měnit šeky American Express bez poplatku. To ale změnilo adresu, a tak jsme peníze směnili v Casa de Cambio Sudamer za dvouprocentní poplatek. Následně jsme na Pradu odchytli mikro jedoucí na Mallasu, kde nás čeká Měsíční údolí. Řidiči jsme řekli, ať nás vysadí na Valle de la Luna, asi 10 km od centra města. Jeli jsme dlouho po dnu svažujícího se kaňonu a podle pokynů průvodce jsme za Zonou Sur začali stoupat dokopce. Po levé straně jsme zaregistrovali kaktusovou zahrádku s pěknými pěšinkami. Podjeli jsme pod dvěma skalními mosty až jsme vystoupili na vrchol kopce. Odbočka doprava vedla na nejvýše položené golfové hřiště na světě. Už zde jsme viděli vysoké pískovcové věže připomínající povrch Měsíce. Projeli jsme kolem fotbalového hřiště a cedule s nápisem Měsíční údolí. Než jsem si to v hlavě srovnal, řidič zastavil a vzkřikl: „Destino!“ Byli jsme tak o půl kilometru dále než jsme plánovali. Především Lubovi se sem vůbec nechtělo. Je tu totiž k vidění pouze Zoologická zahrada, kterou jsem pro sebe sice plánoval prohlédnout, ale na tlak Luby jsme výlet sem omezili pouze na Měsíční údolí. Ale už jsme tu byli, i když neplánovaně, a tak jsme Zoo navštívili. Opravdu za moc nestálo. Bylo sice rozsáhlé a levné, ale vystavovaná zvířata nebyla ani popsána. A to mi vadilo. Byla tu ale pěkná laguna s všemožnou zvířenou. Již se těším do Zoo v Santa Cruz, které má být to nejkrásnější v celé Jižní Americe.

Kolem 15³⁰ začalo pršet. Ukončili jsme rychle prohlídku a nastoupili do mikra. Valle de la Luna padá. Máme smůlu. Jedeme tedy zpět do hotelu. Než jsme ale dojeli ten kousek na kopec k ceduli upozorňující, že tu je Měsíční údolí, pršet přestalo a my se rozhodli vystoupit. Silnice rozdělila údolí na dvě části. Nejprve jsme se svrchu podívali na levou část od silnice. Již po prvních krocích jsme poznali, že se jedná o smetiště celého La Pazu. Odpadky se tu válely všude. Nejenom v hlubokých propastech mezi zvětralými pískovcovými věžičkami, ale i těsně vedle silnice. Reliéf byl nicméně zajímavý, nic podobného jsem ještě neviděl. Opravdu mi to připomíná takový zmenšený povrch Měsíce. Sám Neil Armstrong místo navštívil a potvrdil přiléhavost názvu. Deště vytvářející stružky vod způsobují, že ony stružky se stále více a více zakousávají do měkkého pískovcového podkladu. Vyryla se tak spousta kaňonů a kaňonků. Dnes tu již stojí jen ony pískovcové věžičky.

Navrhl jsem Lubovi ať se nespokojíme pouze s pohledem se shora, ale ať tímto údolím sejdeme až ke kaktusové zahradě, kterou jsme předtím viděli z autobusu. „Je to ale nebezpečné a můžou nás i okrást,“ pokračoval jsem. Luba nicméně souhlasil, a tak jsme se úzkou cestičkou podél hřiště vydali směrem dolů a pak se od hřiště stále více a více vzdalovali. Šli jsme po hřebínkách zbylých pískovcových formací. I když pršelo nebylo tu mokro. Pískovec se nedrolil a nebyl kluzký. Přesto jsme někdy měli nahnáno. To když jsme se podívali dolů do čtyřmetrové propasti a mohli jsme udělat pouze jeden bezchybný krůček - dopředu. Někdy tu jsou srázy hluboké až 10 metrů. Na protějším svahu jsme na hromadě sutin viděli mrtvého psa. Viděli jsme tu ale i spoustu kaktusů s bílými, žlutými a červenými květy. Tohle by měli vidět naši kaktusáři! Kam se člověk jen podívá – kaktus. Všude samý kaktus. Škoda, že je není možné přepravovat přes hranice jako třeba obyčejný suvenýr. Údolí mělo svůj skrytý půvab. Sestoupili jsme na dno nejhlouběji vymletého kaňonu údolí a vylezli na druhé straně nahoru. A tam jsme natrefili na tu opravdovou kaktusovou zahradu.

Uměle vybudované cestičky využívaly schůdnosti terénu a vedly člověka kolem mnoha zajímavých suchomilných kytek. Někde již byla samotná cesta nahlodána zubem času. S hor stékající voda ji buď podemlela nebo ukousla pouze část cesty. Objevili jsme tu i vysoké agave lecheguila, z které se prý vyrábí pálenka pulgue. Roste tu i halucinogenní kaktus choma či (někde jsem to myslím četl) kaktus San Pedro. Vyšli jsme opět na silnici pod skalními mosty. Měli jsme stále ještě spoustu času, a tak jsme šli opět po silnici do kopce až za tunely a udělali si fotku celé té kaktusové krásy. Mezi tunely je i malý udržovaný pomníček.

Při pohledu na La Paz se dole v údolí valila špinavá řeka Choqueyapu. Je to stoka La Pazu. Vše, co se nespotřebuje, se hází do řeky. Jsou tu plechovky, umělohmotné lahve, pneumatiky, mrtvoly zvířat... Prostě vše. Voda není vodou, ale špinavou žlutočernou břečkou, jíž jsem pod tím fosforeskujícím množstvím pěny z chemikálií zahlédl pouze občas. Ročně prý nese půl milionu litrů moči, 200 000 tun lidských výkalů a miliony tun odpadků. Je to hanba obyvatel La Pazu, že něco takového mohou vypustit do tak krásné přírody. Říční vodu posléze farmáři používají na zavlažování a každá úroda se jako smrtící bumerang vrací do vysokohorského La Pazu v podobě potravin. Škoda, že si to obyvatelé neuvědomují. Stopli jsme si mikro a raději se vrátili do hotelu.

U kostela San Francisco jsme si koupili pozdní oběd. Už se ani nelekáme dětí majících přes hlavu roušku a občas i nějaký klobouk. Jsou to čističi bot. Pravděpodobně takto ukrývají svou identitu. Většina jistě chodí za školu. Možná to je i identifikace klanu. Nejvtipnější je, že když ustoupíte naléhání jednoho a necháte si boty vyčistit, po chvíli se objeví druhý čistič, který Vám je chce vyčistit také. A po něm přijde opět ten první. Nakoupili jsme několik menších dárků, poslali jsme domů pohledy a prostě si užívali. K večeru jsme se pak balili na El Choro trek. I když je deštivé období a v turistických informacích nás odrazovali, my si takovou příležitost nesmíme nechat ujít.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt