VI. ZA KRÁSAMI MLŽNÝCH PRALESŮ A ALTIPLANA (15.12. – 20.12.)

(LA PAZ – CHORO TREK – COMANCHE – CIUDAD DE PIEDRA – LA PAZ)

Z ANDSKÉHO SEDLA DO MLŽNÝCH PRALESŮ

15.12.1999 (středa)

Toho dne jsme vstali asi v 6⁰⁰. K snídani jsme dojedli večer zakoupené chleby a sbalené nepotřebné věci dali do úschovy hotelu. Dnes vyrážíme na Choro trek, jeden z mnoha možných treků vedoucích z vysokých Kordiller do mlžných pralesů a amazonských rovin. Tyto túry jsou velice oblíbené díky své scéničnosti. Cestou se také dají pozorovat změny vegetace, teplot, dešťů a lidí! Bereme si s sebou spoustu oblečení, stan, léky a jídlo. Po zaplacení ubytování vyrážíme na Prado, kde jsme odchytli mikro na Villu Fátimu. Zde nás vyhodili u autobusů, které odjíždějí do Coroica. Nepoučili jsme se a opět jsme vzali první nabídku. Koupili jsme lístky za US$3. Jak snadno se dá člověk přemluvit a jak snadno uvěří slibům. Autobus má vyrazit ihned, ovšem s malou poznámkou, jakmile bude zaplněný pasažéry. Ti se však stále neobjevovali a my si tak z dlouhé chvíle mohli alespoň dokoupit zásoby - chleby a banány. Čekali jsme tu asi hodinu. Nevyplatí se kupovat hned u prvního prodejce. Vlastně systém „naplň a odjeď“ funguje téměř všude. Pevné časové harmonogramy fungují snad pouze u letadel.

V 8⁰⁰ jsme konečně vyjeli. Po asfaltové silnici jsme stoupali známou cestou na sedlo La Cumbre, široko daleko jediné sedlo, které nabízí pojízdným vozidlům dostat se do amazonských nížin. Samotná Cordillera Real (Královské Kordillery) nabízí spoustu horolezeckých možností. Toto 200 kilometrů dlouhé pohoří nabízí plných 600 vrcholků přes 5000 m n.m. A oproti Himalájím je přitom osvobozeno od rostoucí byrokratičnosti. Mezi nejoblíbenější hory patří Huayna Potosí a Illimani, obě s výškou přes 6000 m n.m. Kolem 9⁰⁰ jsme byli na místě, ve výšce 4725 m n.m. Autobus pokračoval svojí cestou a my osaměli. Aby ne. Byla zima a mlha nám nedovolila vidět dál než na 3 metry. Snažili jsme se orientovat podle průvodce. Přešli jsme silnici a šli podél ní ve směru, ve kterém jsme přijeli. Tam jsem někde tušil sochu Krista. Podle průvodce odtud musel být překrásný výhled. My jsme však viděli pouze mlhu a odpadky poházené okolo. Byl to dosti nechutný pohled. To nám ten den pěkně začíná. Dooblékli jsme se a vydali se dobýt další bod naší cesty - Abra Chucuru.

Šli jsme směrem kam ukazovala levá ruka Ježíše. Před sebou jsme viděli jezero či nějakou vodní nádrž. Odbočili jsme před ní doprava a vešli do NP Cotapata. Mlha nám dosti znepříjemňovala cestu. Vůbec jsme se nemohli zorientovat. Procházeli jsme několika rozcestími a nevěděli jsme zda máme odbočit či pokračovat po hlavní cestě. Někdy se hlavní cesta dvojila, takže jsme nevěděli která je ta pravá. Na jednom rozcestí jsme odbočili doprava. Cesta, kterou jsme si vybrali, ale záhadně končila nad strmou skalní stěnou. Nechtěli jsme se vracet, a tak jsme šli přímo přes kopec. Chvíli jsme bloudili a opět narazili na pravděpodobně původní cestu. Naším hlavním cílem bylo najít kopec, na jehož vrcholu jsou navrstvené kameny. Podle průvodce se jmenuje Abra Chucura. Po několika minutách jsme na jednom kopci zahlédli nějakou navýšeninu. Rozdělili jsme se s tím, že já jsem ten kopec obcházel po cestě a Luba to vzal přes něj. Nakonec jsme se oba ocitli nahoře a nějaké nakupené kameny objevili. Nedosahovalo to ale takových rozměrů, kvůli kterým by se o tom měl průvodce zmiňovat a navíc tu nebyla žádná cesta. Tak jsme se vrátili na cestu vedoucí obchvatem kolem kopce a pokračovali dále.

Po ní jsme se posléze dostali až k odbočce. Odtud vedla dále menší cesta mezi dvěma jezírky. Pravděpodobně jsme našli místo, které popisoval průvodce a o kterém jsme si mysleli, že jsme ho už dávno přešli. Ušli jsme již asi půl druhého kilometru a teď jsme začali mírně stoupat do kopce. Došli jsme na další křižovatku. Jedna cesta pokračovala dále do kopce, druhá přetínala údolí a mířila k sedlu na druhé straně. Já jsem navrhoval jít rovně stále do kopce, tak jak jsem to pochopil z průvodce. Luba odmítal šlapat do nekonečného kopce a chtěl to vzít domnělou zkratkou přes údolí. Rozdělili jsme se s tím, že za půl hodinky či hodinku se sem vrátíme a sdělíme si, čí cesta je ta pravá. V následujících hodinách jsem se pořádně zapotil.

Vydal jsem se značenou cestou do kopce. Na kameni se občas objeví žlutá šipka. Pravděpodobně tedy jdu správně. Po asi 15 minutách potkávám mladíka scházejícího dolu. Požádal mě o nějaké dulce, tedy sladkosti. Měl jsem pouze chleby, a tak jsem mu dva dal. Přitakal mi, že tato cesta vede na Abru Chucuru. Okamžitě jsem tedy přešel hřeben na druhou stranu, která ústí do údolí stále zaplněného mraky. Přes údolí jsem pak začal volat Lubu. Po nějaké době se konečně ozval. Nerozuměl jsem mu, a tak jsem scházel dolů do údolí, blíže k Lubovi. Tu a tam jsem ho myslím zahlédl mezi oblaky, jak také schází dolů. Zavolal jsem na něho a řekl mu ať přejde na druhou stranu, že jsem našel cestu na Abru Chucuru. Nevím, co ho to popadlo, ale usmyslel si, že jeho cesta též musí vést směrem na Achuru. Poblíž těchto několika domků se musí napojit na moji cestu. Něco zavolal a konec. Lítal jsem po svahu jako blbec, křičel jsem na něho, ale Luba nic. Neozýval se. A ani škvírami mezi mraky jsem ho již neviděl. Naštvaný jsem se vydal na Abru Chucuru sám. Stan i vařič jsem měl. Jídlo také.

Posléze jsem potkal pastevce a ten mi sdělil, že na vrchol to je jen asi 5 minut. A opravdu. Stanul jsem na Abra Chucuře ve výšce 4859 m n.m. Byla tu i vysoká mohyla postavená z kamení, kterou jsme marně hledali na dosavadních kopečcích. Nazývá se Apacheta Chucura. Apachety jsou nazývány mohyly z kamení, ke kterým v dávných dobách každý poutník přidal kámen jako dar pro horské duchy nazývané apus. Tyto mohyly byly stavěny u cest na vrcholech hor či v sedlech, kudy lidé pravidelně procházeli. Tuto tradici se Španělé pokusili zničit a mohyly nahradit křesťanským křížem či sochou Krista. Právě proto se dnes nad každým latinskoamerickým městem tyčí kříž či socha Krista s rozpaženýma rukama. V nepřístupných andských oblastech ale apachety ještě zůstaly a jsou místními indiány i turisty neustále zvětšovány. Bylo 10⁰⁰. Zde mě zlost poněkud přešla a rozhodl jsem se počkat na Lubu. Co kdyby si to rozmyslel či zjistil, že jeho cesta opravdu nikam nevede. Po půl hodince jsem to ale vzdal. Nechal jsem tu pro Lubu vzkaz, že budu čekat dole v údolí u řeky. Třeba tam už ale Luba čeká. Vždyť přece něco říkal o tom, že bude pokračovat svojí cestou, protože to vypadá, že se napojí na moji. Čekal mě již pouze několikadenní sedmdesátikilometrový sestup do kouřících údolí tropických Yungas s vertikálním poklesem 3250 metrů. Yungas jsou údolí s pralesy zakrytými mlhou. Začal jsem sestupovat serpentinami dolů. Téměř jsem běžel. Navíc začalo trochu sněžit a poté poprchávat. Vzal jsem si pláštěnku. Potkal jsem několik domorodců. Nikdo mého kamaráda nepotkal. Pouze párek mladých turistů se psem.

V 10⁴⁵ jsem narazil na nějaké ruiny. Knižní průvodce říkal, že to jsou zbytky inckého tamba. Právě tambo bylo takovým odpočinkovým místem pro incké běžce i poutníky, kteří po podobných kamenných stezkách běhali. O Incích se ale více zmíním v kapitole pojednávající o Cuzcu. Chvíli jsem tu čekal a po chvíli opět vyrazil na další cestu dolů. Po půl hodince jsem stanul v zeleném travnatém údolí, kterým protékala řeka. Pomalu jsem přešel řeku a po incké stezce se dostal až ke kamenné zídce asi tři metry za řekou. Složil jsem se zde a dalších asi tři čtvrtě hodiny čekal na Lubu. Ten však stále nepřicházel. Napsal jsem mu další vzkaz, že pokračuji dále a přespím někde za Achurou. Věřil jsem, že se Luba o sebe dokáže postarat. Vždyť podél cest občas je nějaká ta chatrč. Buď se vrátí do La Pazu nebo mě dojde. A tak jsem se vydal dále. Stan i jídlo jsem měl. Hlad ani promrznutí mně nehrozilo.

Po incké stezce dlážděné kamením se šlo báječně. Výhled na okolní zasněžené vrcholky hor musel být báječný, nebýt té mlhy. Viděl jsem ostře tak na tři metry. Na větší vzdálenost se mi vše začalo ztrácet v mlze. Svahy hor byly pokryty kamením. Všude samé skály a kamení a jen občas nějaký mech či trs trávy dával vědět, že i zde existuje život. Objevil jsem i pár barevných kvetoucích malinkých kytiček. Připomínalo mi to Tatry. Sledoval jsem cestu po pravé straně říčky a v dáli jsem zahlédl obdělávaná zelená políčka. Incká stezka se mi pod nohami najednou ztratila. Všiml jsem si ale jiné a větší cesty na druhé straně řeky. Podél obdělaných políček jsem sešel k říčce, přeskočil ji a vyšplhal se k té pravé cestě. Tu cestu, kterou jsem ztratil, popisuje pravděpodobně i průvodce. Jako špatnou neudržovanou cestu a že se má raději jít po levé straně řeky. Neměl jsem v údolí nahoře asi přecházet řeku. Tím bych se ale ochudil o krásnou inckou stezku...

Zeleně začalo přibývat. Především podél říčky se táhly husté travnaté plochy, svědčící o dostatku vláhy. Okolní travnaté svahy, mechy a lišejníky mi teď připomínaly irskou krajinu. Tedy až na ty prudké svahy. Prošel jsem nedaleko několika kamenných domků po mé levé straně. Kamenné zídky i samotná stavení, zasazené v husté travnaté zeleni byly jako malované. Byl to krásný pohled. Po dalších minutách jsem překročil po kamenném mostě řeku a u domku, kde se prodávaly nějaké sušenky a pár lahví sladkých nápojů, jsem zjistil, že ten páreček turistů je asi půl hodiny přede mnou. O nikom jiném neměla panímáma ani potuchy. Před Achurou mě zastavila slečna a ukázala mi špinavý bloček, ve kterém byl vložen dopis určený všem turistům. Žádá se zde, aby každý turista zaplatil poplatek ve výši 10 boliviánů na údržbu cesty. Inu zaplatil sem. Když to je na dobrou věc...

Páreček turistů jsem dohnal až v Achuře (či také v Chucuře) ve 13³⁰. Byl to Američan Stephen pracující v La Pazu se svojí bolivijskou přítelkyní. Dohodli jsme se, že půjdeme spolu. Jednak to bude bezpečnější, záživnější a můžeme si i pomáhat. Pokračovali jsme již spolu, většinou skryti pod pláštěnkou před nepřízní počasí. Déšť nebyl silný, spíše pouze mrholilo. Bolivijka, jež mimo jiné mluvila velice dobře anglicky, měla problémy s kolenem, a tak šla o holi pomalu za námi. My jsme si se Stephenem vpředu trochu popovídali. Samozřejmě, že mě nejvíce zajímalo, zda měl na začátku cesty mezi La Cumbre a Abrou Chucurou problémy. Stephen mi sdělil, že z La Paz vyrazili brzo. Vzali si taxíka a v 7⁰⁰ již byli na La Cumbre, kde prý měli i pěkný výhled. Nahoře prý také bloudili než se dostali na Abru Chucuru…

Jak jsme sestupovali a sestupovali, vegetace začalo přibývat a přibývat. Stromy a keře byly pokryty spousty epifytů, mechů a lišejníků přiživujících se na kmeni a větvích stromů. Dostávali jsme se do mlžných pralesů. Ty se narozdíl od deštných pralesů nacházejí na úpatí hor. Z amazonských nížin sem jsou zanášena oblaka a navíc se tu vlhký vzduch ochlazuje. Vodní páry se srážejí a všude tak kape voda. Proto se mlžnému pralesu také říká „plačící prales“. Stromy jsou bohatě porostlé mechy, na zemi je hodně kapradin. Narozdíl od deštných pralesů se také mlžné pralesy vyznačují zřetelnými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí.

Cesta vedla po pravém svahu údolí nad stále se zvětšující řekou. Svahy se stávaly stále příkřejšími. Přesto jsme ještě na začátku minuli několik dobrých kempů. Pokračovali jsme dále. Postupně nám už ale strmé svahy nedaly žádnou příležitost roztáhnout stan. Nebylo kde. Cesta za mrholení nebyla jednoduchá, kameny, ze kterých Inkové postavili cestu, byly často kluzké a člověk musel věnovat hodně energie udržování rovnováhy těla a tomu, kam šlape. Tu a tam vysvitlo i sluníčko. Začínalo být vedro a dusno. Táhlo na 16³⁰ a stále jsme byli nuceni jít. Nikde žádný plánek k přestanování.

Konečně jsme dole u řeky v údolí spatřili most a u něho pár stavení, stavení slepených z hlíny a suché trávy. Kolem nich několik políček chráněných před odplavením kamennými či hliněnými zídkami. Pěstují tu především brambory, možná i oves a o něco níže i kukuřice. Ale velkou úrodu tu nemají, jen stěží se uživí sami. Proto se kolem políček na zakrslé trávě popásají lamy, ovce či kravky. Jen těžko jsem si mohl představit, že tu někdo žije. Bez elektřiny, kanalizace, v zimě… Přesto nám ale bylo hned lépe. Věděli jsme, že tam budeme stanovat. Domorodci nám nabídli přespat v jedné jejich chatrči. Všichni mluvili kečuánsky, a tak jsme se se starší ženou domlouvali přes její dceru, která uměla alespoň trochu španělsky. Pršelo. Nechtěli jsme ráno balit mokré stany, a tak jsme na její návrh přenocovat pod střechou přistoupili. Každý zaplatil po dolaru a půl. Spali jsme na prknech pokrytých dekami a kůžemi ovcí a lam. Byla tu rozvěšena spousta zeleniny a jiných zemědělských nástrojů a věcí. Prostě taková kůlna s postelemi pro náhodné poutníky. Uvařili jsme si každý polévku a ulehli. Usnuli jsme okamžitě.

ROMANTIKA SI VYŽADUJE DAŇ

16.12.1999 (čtvrtek)

Další den jsem se probudil tak v 7⁰⁰. Jakmile jsem se ale pokusil vstát z postele, svalil jsem se bezděčně zpět. Celé tělo mě bolelo. Především svaly na nohou. Aby ne, když včera jsem cestou dolů celý den brzdil setrvačnost svého 70‑kilogramového těla! Prý je na to nejlepší půlhodinová rozcvička. Je to ale tak radikální prostředek, že v tuto chvíli na to nemám ani pomyšlení. Masochista rozhodně nejsem. Pomalu jsem přece jenom vstal, zašel si do řeky pro vodu a pomalu se vracel zpět. Domorodci sedící ve své chatrči u krbu se pořád něčemu smáli a já nevěděl čemu. Pořád něco povídali a ukazovali na mě. Naštěstí jsem jim nerozuměl. Kečuánština není mojí silnou stránkou. Uvařil jsem si polévku a čekal až se nasnídají mí přátelé, kterým také zrovna nebylo do zpěvu. Pohory jsem si strčil do batohu a na bolavé nohy navlékl botasky.

Konverzace během snídaně je obecně zaměřena na funkčnost těla a jeho zdraví a kupodivu to nikdy není nudné. Kéž by tu byl nějaký Kallawaya - přírodní léčitel z oblasti nedaleko Titicacy. Jsou známí po celém světě díky svému umění léčit pomocí přírody. Byli mezi prvními, kteří používali penicilín, streptomycin a chinin a znají více než 200 přírodních rostlin a jejich produktů, které pomáhají léčit. Věří tomu, že nejdříve se musí vyléčit duše a až poté tělo. Tato myšlenka se mi hrozně líbí. V Bolívii je přírodní léčitelství legálně uznáváno a přírodní léčitelé mají ze zákona povoleno léčit tak, jako vystudovaní doktoři. Jelikož jsem byl na tom duševně výborně, řekl jsem si, že mě vlastně nic nebolí a sbalil jsem se na další cestu.

Mezi půl devátou a desátou hodinou jsme vyrazili dále. Překročili jsme po mostě na druhou stranu řeky a mezi dalšími staveními pokračovali na vesničku Choro. Bylo krásné ráno. Mlha ještě nezahltila údolí a my jsme tak mohli obdivovat krásy okolních strmých hor pokrytých zeleným kobercem. Kvůli kalužím a vlhku jsem si musel opět obout své nevychozené gore-texové boty. Mnohde jsem viděl malé červené lesní jahody. Právě začínaly zrát. Kdykoliv jsem nějakou uviděl, utrhl jsem si. Když to viděli mí přátelé, nejprve se s údivem zeptali, co jím. Když jsem jim popsal, co to je a že to máme i v České republice, začali trhat se mnou. Pomalu jsme své bolavé nohy rozchodili. Před jedenáctou hodinou jsme dosáhli vesničky Choro.

Několik desítek metrů za ní jsme objevili jednoduchý provazový most. Původní most byl totiž zničen minulý rok. Překročili jsme řeku a kupodivu začali stoupat do kopce. Po hodince stoupání jsme si mysleli, že padneme. Byli jsme úplně vyčerpaní. Prošli jsme kolem několika báječných kempovisek bez vody. Tam, kde se cesta vyrovnávala s vrstevnicí, jsme se zastavili. Sedli si na kameny a poobědvali své chleby a ovoce. Pohled do údolí pod námi byl stále pěkný. Zdálo se, že se mraky rozestupují. Stále však poprchávalo. Po 40 minutách jsme se vydali dále. Kolem 13³⁰ se obloha roztáhla, déšť ustal a konečně zasvitlo sluníčko. Prý to od určité výšky takto prostě je. Ve vyšších úrovních hor je zima, drží se tam mlha, mraky a prší. V nižších úrovních je zase vedro a žádná oblaka nebrání ve výhledu. Zakrytí oblohy mraky v tomto regionu je velice proměnlivé. Závisí na tom, jak je každé údolí vystaveno jižním a východním větrům přinášejícím sem vláhu. Během rána se stráně hor rychle zahřívají a tím z nížin přitahují většinu vzduchu. Tyto větry jsou tedy tlačeny, aby proudily do hor nahoru. Postupně se ochlazují, sráží se a vytvářejí se mraky. Během odpoledne mraky nabývají na mohutnosti dokud se nespustí déšť.

Poobešli jsme kopec a dostali se nad řeku ústící dole do řeky Huaranilly podél níž jsme sem přišli. Tento pravý přítok vymlel a zformoval menší kaňon. Sešli jsme tedy po úzké cestičce k přítoku, přešli ho po příšerném mostě a opět vystoupili na původní úroveň na druhé straně kaňonu. Ve 14³⁰ jsme se dostali k řece Cospapa, kterou jsme zdolali podobně. Překročili jsme ji po vratkém mostě, který nedával valnou naději, že nás udrží. Již od oběda jsme šli vlastně po vrstevnici. Cesta se jen mírně svažovala souměrně s řekou hluboko pod námi. Svahy zde byly extrémně strmé. Obdivuji Inky, jak zde mohli postavit takové dílo. Žádná větší zvířata jsme neviděli. Na těchto svazích by ani nemohly žít. Byla tu ale spousta ptáků a motýlů. Viděl jsem i spoustu zajímavých rostlin. Bylo to překrásné. Nato, že tudy ročně projde 5000 turistů, vypadá vše velice nedotčeně.

Po samotné Cospapě následoval tzv. Ďábelský výstup. Stoupání pro nás všechny znamenalo pomalé umírání. Mysleli jsme si, že vypustíme duši. Nohy nám pravidelně vypovídaly službu, dech nestačil, a tak jsme často odpočívali. Nechápu, jak jsme to mohli vyjít. Cesta sice nebyla prudká, serpentinami pomalu stoupala nahoru, ale těch schodů! Po každé zatáčce, kdy se před námi objevila na několik metrů dlouhá cesta, jsme s hrůzou pozorovali ten řetězec dalších a dalších kamenných schodů vinoucích se nahoru. Zde jsem si sice inckého pošťáka běhajícího po inckých stezkách mohl představit, ale lezoucího po čtyřech a s vyplazeným jazykem. Nutno upozornit, že jsem se zde táhl s 20 kilogramovým batohem. Přírodu jsem už ani nevnímal.

V 18³⁰ jsme dospěli k prvním kamenným stavením od vesničky Choro. Unavení, vyčerpaní a hladoví jsme uvažovali co dál. Náš dnešní cíl, Casa Sandillani, byl ještě tak hodinku vzdálený. Dokonce nám ji žena, která zde bydlela, ukázala na svahu před námi. Stačilo jen přejít ohyb svahu hory před námi, zdolat údolí a jsme tam. Bolivijka si koupila pití a Stephen rozdával malým špinavým dětem bonbóny. Připadal jsem si jako škrt. Stephen věděl, proč si bere velký balík bonbónů. Rozdával je celou cestu a děti z nich měly opravdu velkou radost. Tito malí špinaví a usmrkaní prckové se ostýchavě přibližovali k nabízeným bonbónům. Jakmile bonbóny dopadly do jejich malých dlaní, velké bezelstné oči se jim rozzářily a děti utekly někam do kouta je sníst. A já jsem neměl co nabídnout. Nakonec jsem si vzpomněl, že mám žvýkačky, a tak jsem jim balíček také rozdal. Je to něco jiného, než s čím jsem se setkával ve městech či turistických centrech především v Peru. Děti neprosily o peníze a vlastně ani o sladkosti. Byly velice plaché. Nejhorší je rozdávat peníze. To udělá situaci ještě horší a rozhodně ne příjemnou pro turisty, kteří přijdou po vás. Nejlépe působí, když jim dáte nějaký malý dárek nebo si s nimi popovídáte. Lubovy pastelky by se teď hodily. Není ale možno uspokojit všechny, je nutné říci často „ne“.

Domorodci nám zde nabídli možnost stanování. Ale nebyla tu tráva, pouze hlína a bahno a já jsem nechtěl ráno balit špinavý stan. Rozhodl jsem se tedy pokračovat. Šel jsem napřed. Mí přátelé jen kousek za mnou. Říkal jsem si, že za chvíli budu na místě, ale za ohybem hory se objevil další a pak ještě další. Cesta se prodlužovala a začalo se stmívat. Během 10 minut na nás padla tma a pod korunami stromů klenoucích se přes cestu nebylo vidět už vůbec nic. Stezka byla úzká, lemovaná hustou zelení. Tu jsem došel k dřevěné ohradě přehrazující cestičku. Za ní se pásli dva koni. Jelikož byla tma, a zvířata dosti velká, trochu jsem se bál, když jsem je zblízka obcházel. Ale prošel jsem bez úhony. Po hodince rychlé chůze jsem se ocitl na menší planince. Vedle mne do malé betonové nádrže proudila voda a v dáli jsem zaslechl lidské hlasy. Nabral jsem vodu a vydal se po cestě za nimi. Došel jsem k několika chýším. Těch pár metrů od vody až k chýším bylo lemováno rovnými travnatými plácky, jako stvořenými pro stany. Možná také pro stany byly určeny. Domorodci mi pak nabídli, že mohu přestanovat v bezpečí mezi domy. Není se prý čeho bát. Nabídku jsem přijal. U cesty mi pak jeden místní mladík pomohl rozbalit stan. Po chvíli přišel i Stephen s přítelkyní a též si postavili stan.

Domorodci podle mne mluvili japonsky. Ve tmě jsem jim ale neviděl do tváře. Takže to mohla být i kečuánština či aymarština. Do té doby jsem si myslel, že jsme dorazili na Casa Sandillani. Bolivijka, jež šla tuto trasu již potřetí, mě ale ujistila, že Casa Sandillani je o dalších 15 minut dál. Uvařil jsem si sladkou ovesnou kaši, umyl nádobí, provedl hygienu celého těla a ve stanu se pokusil provést základní péči o nohy. Během stříhání nehtů jsem se zhrozil. Nevychozené boty, chůze s kopce a tedy neustálý tlak prstů od nohy na špičky tvrdých pohor nezůstaly bez následků. Nehty u malíčků zčernaly. Zprvu jsem nechápal, co to znamená. Postupem času jsem pochopil, že mi dříve či později odpadnou. Ale co. Doufám jen, že dorostou nové. I Zátopkovi dorostly. Kromě toho jsem měl asi tři puchýře. Od té doby jsem se alespoň snažil, v rámci možností, nazouvat botasky. Ulehl jsem ve 21⁰⁰. Noc byla klidná. Alespoň si to myslím. Spal jsem opět jako zabitý.

PODRUHÉ PO NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ SILNICI

17.12.1999 (pátek)

Následujícího dne jsem vstal brzo. V sedm hodin jsem si uvařil čaj a dojídal se chleby. Domorodci již vstali a chystali se na svá políčka. Poděkoval jsem, rozloučil se se Stephenem a jeho přítelkyní, kteří nepospíchali do La Pazu za Lubou, ale pomalu směřovali na Coroico, a sám jsem vyrazil k 7 km vzdálenému Chairu. Během 15 minut jsem došel k Casa Sandillani. Byla to opravdu pěkná usedlost s širokým plochým trávníkem pro turisty, jež zde mohou zcela zdarma postavit svůj stan. Je odtud pěkný výhled na celé údolí s řekou. Bydlí tu prý jeden hrozně hodný Japonec, který si rád povídá s turisty a ocení, když mu dají turisté za přespání nějaké známky, pohlednice či staré oblečení. Utekl sem během druhé světové války. Tuto malou část džungle mezitím stačil přeměnit na velkou japonskou zahradu. Dlouho jsem se ale nezdržoval a pokračoval dále.

Po pár kilometrech jsem začal sestupovat serpentinami k jedné vesničce. Zjistil jsem, že to bylo Chairo. Došel jsem sem během dvou hodin ostré chůze. Konečná zastávka Choro treku. Alespoň jsem si to myslel. Doufal jsem, že je odtud regulérní doprava do Yolosy či Coroica, odkud je zase doprava do La Pazu. A opravdu je. Zajišťuje ji džíp. Ovšem pokud je zájem. Jsem ale sám a peníze na drahý odvoz dát nechci. Ani s mými přáteli by mě to nevyšlo levněji. A tak jsem vyrazil pěšky k 12 kilometrů vzdálené dálnici. To jsem si předtím koupil banány a odrážel stále levnější nabídky převozce. Měl smůlu. Cena byla stále vysoká.

Procházel jsem kolem řady stavení a plantáží plných ovoce. Banánů, pomerančů, mang... Ale vše bylo za plotem. Viděl jsem tu i spoustu motýlů. To, co jsem viděl na Choro treku bylo nic ve srovnání s tou pestrostí a neuvěřitelným množstvím motýlů na cestě. Nejvíce si oblíbili bahno či trus zvířat. Modří motýli Morpho se ode mne opět drželi minimálně pět metrů a ať jsem se snažil sebevíc, na fotku to nebylo. Procházel jsem kolem mnoha menších vodopádů. Cedule mě upozornila, že jsem opustil NP Cotapata. Ranger mě odchytl a donutil mě zapsat se do seznamu. Po dalších dvou hodinách jsem dorazil k hlavní asfaltové silnici.

Hned druhý stop se mi podařil. Vzali mne na zadní korbu a po menší zajížďce jsme se dostali do Yolosy. Poděkoval jsem a uháněl se najíst. Za US$2,5 jsem dostal velkou limonádu a tři chody jídla. Nejprve salát. Po něm následovala polévka. Polévky jsou vůbec v celé Bolívii velice dobré. Jsou husté a je v tom vše, na co si člověk vzpomene.Třeba i kuřecí pařát, a ten jsem dostal i teď. Myslel jsem si, že tam byl pouze pro chuť. Nedotkl jsem se ho a vrátil ho tak, jak mi byl naservírován. Vždyť to byla kost a kůže. K polévce se také vždy podává menší miska se zvláštní omáčkou. Ta může být červená, zelená, oranžová, bílá... ale vždy je tak pálivá, že do polévky stačí dát pouze dvě kapky. Už jsem to v La Pazu zažil, a tak jsem se nenechal zmást přiloženou lžičkou daleko většího rozměru. Garantuji každému, že kdo si polévku ochutí touto plnou i když malou lžičkou, tomu bude poté ještě půl hodiny z úst sršet oheň.

V oblastech amazonského pralesa je také obvyklé, že se k jídlu dává dezert - sušený banán. Ne že by mne banány nechutnaly, ty zbožňuji, především jejich mléčné koktejly, ale suchý banán se prostě jíst nedá. Drží v krku a nechce sklouznout do žaludku. Chuť to také nemá. A jak jsem si všiml, domorodci si ho máčejí v té pálivé omáčce a s chutí ho pojídají. Banán je v tropech vůbec běžnou potravinou jako brambory či rýže. Tvrdé banány na vaření ztrácejí po převaření sladkost a dají se upravovat jako slané přílohy. Jako třetí chod jsme dostal rýži a kuře se zeleninou. Chutnalo mi, ale až do té doby, co si přede mnou panímáma sedla a začala ohryzávat onen kuřecí pařát, který jsem předtím nechal na talíři. Jak mohla sníst tu gumovou kůži, labužnicky vysávat morek a ještě se olizovat, to nechápu. Kultura stolování, ohled na zákazníky, to tu stále ještě chybí.

Poté jsem si vylezl na jeden kamión a čekal na pátou hodinu, kdy se uvolní cesta nahoru. Uvelebil jsem se na balíku zelených banánů směřujících do La Pazu a dopisoval si deník. Celé tři hodiny jsem psal o tom, co jsem v posledních třech dnech zažil. A nebylo toho málo. Sluníčko svítilo a mně bylo vedro. Z kamiónu jsem se díval na tři malé děti hrající si v bahně a prachu silnice. Byly zcela špinavé, otrhané a s nějakou hygienou si nedělaly žádné vrásky. Špinavé předměty si strkaly do úst a vypadalo to, že jim to vůbec nevadí. Přesto vypadaly zdravě, čile a očička jim jen zářila.

Před pátou hodinou jsem se ale ustrojil. Věděl jsem, že nahoře bude zima. Již jsem tady s Lubou přece projížděl. Měl jsem tepláky a přes tričko navléknutou košili. Po páté hodině jsme vyrazili i my. Vést se na korbě kamionu není žádná sranda. Nejenom, že to je nejnebezpečnější dopravní prostředek na této cestě, ale člověk se musí potýkat i s oblaky prachu a výfukových plynů, jež zvedá jiný kamión před ním. Pasažéři na korbě takovéhoto kamiónu patří k nejchudší části populace. Řidič jel navíc pomalu a mnohé jiná vozidla nás za neustálého houkání předjížděla. Mohl jsem být ale klidnější alespoň v tom, že řidič jel opatrně. Ostatní pasažéři seděli na korbě, opírali se o stěny či se pokoušeli usnout. Já spolu s dětmi vychutnával přírodu. Vystrkoval jsem hlavu, abych se podíval na hlubokou propast pod námi či se schovával pod plachtu, když se před námi objevil znenadání vodopád. A jelikož nahoře v horách pršelo, vodopádů bylo více než dost.

Jízda se určitě zařadila mezi mé nejkrásnější zážitky v Jižní Americe. Po dvou hodinách se zeleň začala ztrácet. Sluníčko zmizelo, obloha se zatáhla mraky a mně začínala být zima. Ke studenému větru se nakonec přidal déšť a řidič musel přes celý kamión napevno přetáhnout modrou plachtu. Bohužel vpředu i vzadu byla díra a dost tu foukalo. Já se opíral o balíky banánů zabalených v palmových listech. Po čase jsem byl donucen si obléknout svetr a šusťákovou bundu. Nepomohlo to. Postavil jsem batoh před sebe a schoulený do klubíčka jsem drkotal zuby. Domorodci byli připraveni lépe. Leželi na prknech přikryti dekou a nepromokavou plachtou a zdálo se, že pohodlně spí.

Jízda mi připadala nekonečná. Neustále jsme stoupali. Jel jsem tu sice podruhé, ale to neustálé stoupání a zima mi nešlo do hlavy. Raději jsem se ani neptal, kolik hodin nám do La Pazu zbývá. Zimou jsem byl úplně paralyzovaný. Už jsem se viděl další dva týdny ležet v horečkách v posteli. Před La Cumbre začalo dokonce i sněžit. Kamión se plížil jako šnek. A to už jel po asfaltce. Krásný počátek jízdy a svoboda se teď začala tvrdě vykupovat. Konečně jsme přejeli přes hřeben a klesali k La Paz. Ale zase tak příšerně pomalu! Před desátou hodinou večer zastavil kamion ve Ville Fátimě, nejzažší části La Pazu. Nevystoupil jsem. Řidič prý pokračuje ještě dál.

Nesměrovali jsme ale do centra La Pazu, jak jsem se domníval, ale de facto jsme La Paz objížděli jeho okrajovými čtvrtěmi po pravé straně. Ačkoliv již bylo o poznání tepleji, byla mi stále zima. Seděl jsem přesto na balících banánů a přes plachtu pozoroval noční život v La Pazu pode mnou. Až na druhé straně hlavního města jsem se nechal vyhodit. Jízda, na kterou do smrti nezapomenu, stála 3 dolary. A to myslím jak v dobrém, tak v špatném slova smyslu.

Stopl jsem si mikro, svezl se na Plaza Pérez Velasco a po ulici Comercio došel až k Hotelu Torino. Na recepci jsem se informoval na Lubu. Naštěstí zde ubytovaný byl. V jednolůžkové místnosti v horním patře. Hurá! Zastavil jsem se u něho, ale samozřejmě, že jsem se nedoťukal. Lítal někde po městě. Ubytoval jsem se v jiném jednolůžkovém pokoji nedaleko jeho a první, co jsem udělal bylo, že jsem si uvařil horký čaj. Spolkl jsem tři tabletky. Paralen proti bolesti a na snížení teploty, Calcium na zvýšenou spotřebu vápníku a Dithiaden na zimu. Nepohrdl jsem ani kofeinovým Vivarinem. V malém pokojíčku jsem se snažil roztáhnout vlhký stan, jak jen to šlo. Zalezl jsem do spacáku, přikryl se všemi dostupnými dekami a pomalu se zahříval. Během deseti minut jsem usnul. Ze spánku mě někdy ve dvě hodiny po půlnoci vytrhlo bouchání na dveře. Ano, byl to Luba! Zvědavý a vysmátý jako opička. Vyslechl jsem si ve zkratce, že on se po své cestě dostal obloukem zpět do La Pazu až pozdě večer. Cestou si prý někde sednul a usnul! To prostě nepochopím. Provedl pěknou anabázi. Pak si celé dva dny užíval, navázal nové známosti, utrácel peníze za jídlo, internet, kino a jiné. Konečně také domů poslal balík a našel zástupkyni vznikajícího slovenského konzulátu. Já jsem mu toho moc neřekl. Odložili jsme to na jindy a šli spát.

ZA ŽIJÍCÍMI FOSÍLIEMI

18.12.1999 (sobota)

Ráno jsem vstal kupodivu brzo a byl jsem čilý jako rybička. Léky asi udělaly své. Sbalil jsem uschlý stan a připravil věci na další výlet. V 8⁰⁰ jsem již ťukal na dveře Lubova pokojíku. Po třetím ťukání mi konečně otevřel. Onoho dne jsme si naplánovali vyrazit z La Pazu ke slavným rostlinám Puyas Raimondii, do oblasti vesnice Comanche. Během rozmluvy se pobalil i on a během několika minut jsme již oba stáli dole u recepce. Zaplatili jsme za ubytování a uložili nepotřebné věci do úschovy.

Z náměstí San Francisco jsme si odchytli mikro na El Alto, čtvrť La Pazu, nacházející se na náhorní plošině. Tam jsme se doptali na autobusy na Comanche. Lidé o přepravě moc nevěděli, nicméně nakonec jsme našli mladého člověka, jež nás tam zavedl. Zmýlil se, ale alespoň se doptal u ostatních stánkařů a pouličních prodejců, zda neví o autobusech na Comanche. Po dlouhé jedné hodině jsme se nakonec dozvěděli, že autobusy jezdí pouze brzo ráno. Teď již je 9³⁰ a spoj nám již ujel. Dozvěděli jsme se ale o jiném spojení. Můžeme vzít mikro na nedalekou Viachu a tam přestoupit na spoj na Comanche. Nic jiného nám nakonec ani nezbývalo, a tak jsme se vrátili k hlavní silnici.

Po několika marných pokusech jsme stopli mikro s cedulkou Viacha, kde jsme za další hodinku na hlavním náměstí vystoupili. Dlouho jsme projížděli předměstími La Pazu. Viděli jsme neomítnuté budovy hrozící spadnutím. Je to nejnovější a také nejzaostalejší část La Pazu zvaná El Alto. Ze sta procent je obydleno původním obyvatelstvem a jeho roční přírůstek představuje 10 procent. Rozkládá se na náhorní plošině ve výšce 4082 m n.m., odkud je nádherný výhled na celý La Paz.

Náhorní plošina se jmenuje Altiplano. Altiplano se táhne od Peru přes Bolívii až do Chile. Je 725 km dlouhé a 240 km široké. Nadmořská výška je od 3500 metrů do 4100 metrů. Vegetace Altiplana se nazývá puna. Ohraničena je bílými andskými vrcholky Cordillery Occidental a Cordillery Real, dosahujících až 6500 metrů. Nejvyšší horou je Sajama v blízkosti chilských hranic s výškou 6542 m n.m. Před 100 miliony lety bylo Altiplano hlubokým horským údolím obklopeným vysokánskými horami. Za těch mnoho milionů let, kdy docházelo k erozi, se sedimenty usazovaly v údolí a formovaly dnešní náhorní plošinu. Netřeba zdůrazňovat, že bez ochrany proti slunci, větru a zimě se sem nemá cenu vydávat.

Bez nadsázky můžeme Altiplano překřtít na jihoamerický Tibet. Zabírá 25% území Bolívie. Zbylé 3/4 pod 300 metrů zabírá Amazonie s pouhými 20 procenty obyvatel. Klimaticky je nejlepší Altiplano navštívit v srpnu, září a říjnu. Od května do července můžou teploty přes noc poklesnout až pod –40 °C. V letním období od listopadu do března zde docela dost prší. Přírodní podmínky činí místo náročným na shlédnutí, a tak se nelze divit, že místní indiáni Aymarové úspěšně odolávali podmaňujícím praktikám Inků či Španělů. Nikoliv zeměpisná šířka, ale výška determinuje především klima. V Andách tak můžeme pocítit čtyři roční období v jednom dni. Noc studenou jako zima, ráno jako jaro, poledne jako léto a večer jako nádech podzimu. Vzduch tu je řídký, a proto je nutné krýt si tělo i oči před ultrafialovými paprsky ostrého slunce. Také je důležitá aklimatizace, protože mozek nemusí pracovat v této výšce jak má, dostává-li pouze 60 % kyslíku nacházejícího se na úrovni moře.

Ačkoliv místo má své problémy (dostupnost), počasí je příhodné. Tato náhorní plošina je ideálním místem k pozorování noční oblohy či zatmění. A to především ze dvou důvodů. Za prvé je Altiplano vysoko ve výšce 4000 m n.m. a vodních výparů tu je tedy méně. Za druhé je plošina obklopena hradbami hor z východu a ze západu. Pokud špatné počasí přece jen ovlivní Altiplano, tak to je z Paraguaye a Argentiny. Tyto systémy jsou dostatečně vysoké, aby se přelily přes barikádu hor a můžou Altiplano zastínit mraky na jeden či dva dny. S tím spjaté studené větry se nazývají surazo.

Postupně cihlové baráky El Alta zmizely a krajina se otevřela, ale v obdivování vzdálených zasněžených vrcholků hor nám bránily mraky. Nacházeli jsme se ve výšce 4000 metrů nad mořem, ale bylo teplo. Sluníčko již příjemně prohřálo okolní vzduch. V mikru jsme se mačkali jako sardinky, ale byli jsme rádi, že jedeme. Ve Viache jsem se doptali na další spojení na Comanche. Zavedli nás na Mercado, což byla v podstatě ulička nedaleko hlavního náměstí. Prý zde máme vyčkat příjezdu nějakého kamiónu či jiného spoje. Oni si nás už najdou. Koupil jsem si na cestu nějaké chleby a banány. Potom jsme si sedli na schody do stínu jednoho domu a čekali.

Kolem 11⁰⁰ přijel kamión. Prý jede na Comanche a dál, a tak jsme nastoupili na korbu a čekali až se řidič nají. S Comanche jsme také plánovali navštívit Ciudad de Piedra, neboli Skalní město. O obou místech jsme se dozvěděli z průvodce Lonely Planet o Bolívii. Ten se ale o nich zmiňoval pouze jednou větou, a tak jsme nevěděli do čeho jdeme. Spíše mě lákala myšlenka odloučenosti místa od civilizace než samotná turistika. Pouliční prodejci nám mezitím pravidelně nabízeli své zboží. Zmrzlinář dokonce vylezl na korbu náklaďáku a nabízel zmrzliny a nanuky. Za příšerného pražení slunce jsem neodolal a jednoho nanuka si koupil. Luba mě následoval. Byla to spíše zmražená vodová zmrzlina, ale s chutným křupavým kornoutkem a politá čokoládou. Navíc stála pouze půl boliviánu. Byla podomácku vyrobená a prodavač mi ji podal z polystyrénové krabice, jež měl přehozenou přes rameno. Těchto zmrzlinářů a podobných prodejců tu je všude hodně. Na každém kroku je potkáváme s polystyrénovou krabicí pod paží. Vládne zde velká chudoba, a proto mnoho lidí se dává na podnikání, nazveme-li to tak. Chodí s celým svým „obchůdkem“ na krku a nabízí drobné věcičky za malý peníz. Drahé zboží si totiž nemohou dovolit. A to platí pro celou Jižní Ameriku. Myslím si, že Humboldtovo tvrzení, že Jižní Amerika je žebrákem sedícím na hromadě zlata, ještě dlouho zůstane pravdivé.

Kolem 12⁰⁰ jsme vyrazili. Směrem na jihozápad od La Pazu, do nejzapadlejšího kouta Bolívie na hranicích s Chile. Tak jako do Viachi, ani teď nebyla cesta asfaltová. Navíc měla spoustu děr a hrbolů. Luba měl zato, že cesta je příčně rozoraná proto, aby mohla voda snáze odtékat. Kamión ani neměl dobré tlumiče. Každý otřes se přenášel do našich kostí. Skákali jsme tu jako gumoví medvídci. Ležet se nedalo, sedět se nedalo. Člověk totiž trávil více času ve vzduchu než na podlaze. Tak jsme všichni stáli a drželi se madel a stěn korby jako klíšťata. Ani tato pozice však nebyla ideální. Otřesy stále cloumaly celým mým tělem. Buďto jsem vyskakoval do výše nebo se mi podlamovaly nohy. Abychom zmírnili naše utrpení, museli jsme stát na špičkách a pérovat. Nebyl to sice stoprocentní lék, ale trochu pomohl. Jeli jsme celou hodinu a na moji otázku, jak dlouho ještě pojedeme, jsme dostali odpověď „Una hora más“. Chtělo se nám vystoupit, ale už jsme si pomalu začali zvykat. Z rovin jsme se postupně dostali do mírných kopců. Měli jsme krásné výhledy na rovné Altiplano a hory v dáli. Jedeme neustále po rovince a je až neuvěřitelné, že to je o plných 1400 metrů výše než Gerlachovský štít v Tatrách. Přemýšlel jsem o tom, co nás všechno ještě čeká. Již jsem se viděl, jak stojím tváří v tvář dvanáctimetrové obrovské kvetoucí kytce. V tu chvíli mi poryv větru odnesl kšiltovku, jež padla někam do mračen prachu za námi. Zalarmoval jsem další pasažéry stojící u kabinky a ti přinutili řidiče boucháním zastavit. Vyskočil jsem z náklaďáku, sebral svoji kšiltovku a poklusem opět naskočil zpět. Všichni z toho měli obrovskou srandu a ještě půl hodiny se mi smáli.

Ve 14⁰⁰ jsme konečně vystoupili v Comanche. Již z dálky jsme viděli tuto vesničku a především kopec za ní. Na onom kopci se tyčily ony slavné obří nepřehlédnutelné kytky jako stožáry telefonního vedení. Doufal jsem, že alespoň jedna bude kvést. Žádného turistu jsme doposud ani nezahlédli. Luba byl zklamán a rozhořčen, že za „tohle“ utrácí čas a peníze. Nevím, co očekával a jaké představy si vytvořil, když jsem mu řekl, že v Comanche nás čekají dvanáctimetrové kolosy kytek. Vždyť to je sen mnoha přírodovědců, vidět tyto vysoké zelené stožáry. Já osobně jsem si to nějak takhle skutečně představoval. Vysušenou spálenou nehostinnou zem se spoustou kamenů. A žár slunce. Z vegetace tu přežívají pouze kaktusy a ... Puya raimondii. Ty se dají vidět pouze v oblasti And Bolívie a Peru. Je to zvláštní rostlina patřící do čeledi broméliovitých (jako například ananas). Často se zaměňuje s rostlinou agáve, která ale patří do čeledi amarilkovitých. Ani to není kaktus, jak by se na pohled zdálo. Je to prostě rostlina zasluhující si speciální pozornosti.

Puya je obrovskou ostnatou růžicí s dlouhými voskovitými listy. Růžice může měřit v průměru i více než dva metry. Rostlině trvá i přes 100 let než vyroste do maximální velikosti. Kořenový systém má průměr 16 metrů. Pak kvete a během pouhých 30 dnů vyroste vysoká špice až 12 metrů vysoká. Přitom vylučuje vysoce hořlavou pryskyřici. Na této špici kvete přibližně 20 000 květů! Je to největší kvetoucí špice na světě. Tento unikátní úkaz můžeme pozorovat po tři měsíce, kdy jsou květy opylovány kolibříky. Vzápětí, co rostlina rozkvete, umírá. Puyas jsou také nazývány žijícími fosíliemi, protože jsou považovány za jeden z nejstarších žijících rostlinných druhů. První je dokumentoval francouzský botanik Alcides D´Orbigny v Cordillera de Vacas v říjnu 1830. Aymarové jí přisuzují zázračné schopnosti. Jakákoliv osoba, která se obává toho, že nenajde vhodného partnera, se musí ke kytce posadit a promluvit k ní. Ona se zase na oplátku přimluví u Boha svým jménem. Pěkné. Škoda ale, že je nutno tuto ceremonii provést pouze tehdy, když rostlina kvete.

Přemýšlel jsem zda dáme zavazadla někomu do úschovy a kopec si vyjdeme jen tak. Jelikož kopec nevypadal neslezitelně, tak jsme vyrazili i s batohem. Sluníčko vyčerpávalo do morku kostí. Bylo neuvěřitelné vedro. A chůze po kamenech do kopce problémy zvětšovala. Konečně jsem dorazil k první kytce. Vypadala jako obří ananas. Dlouho si to Luba nevyčítal, na jakou hroznou cestu se to nechal přemluvit. Každou chvíli jsem padl do stínu velkých kamenů a odpočíval. Naopak Luba byl plný energie a běhal okolo, jako by na sobě žádný batoh neměl, jako by neexistovalo žádné slunce a jako by jsme se nenacházeli 4000 metrů nad mořem. Objevil dokonce nový druh kaktusů. Vrchní stranu listů měli žlutou a spodní černou. Bylo jasné, že je sežehl oheň. Nechápu ale, jak se sem oheň dostal. Všude okolo jsou jenom kameny, žádná suchá tráva. To je musel podpálit jednu po druhé člověk. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Proč je ale podpalovali? Na to si odpovědět nedokážu.

Až později jsem se dočetl, že lidé je pálí schválně. Jen si představte desetimetrový sloup plný hořlavé pryskyřice. Nebyl by to úžasný pohled za temné noci, na plápolající oheň dosahující obrovské výšky? Proto je lidé podpalují ještě předtím než stačí rostlina dospět a rozptýlit svá semena. Konečným výsledkem je, že linie této rostliny vymře. Naznačený problém spolu s neustálou těžbou granitu z této kamenné hory přispívá k zániku andského endemického druhu. Byl jsem zklamaný pouze jedním. Žádná Puya nekvetla. Většinou totiž mají tendenci kvést ve skupinách, což je jednou za tři čtyři roky. Otázkou pro přírodovědce zůstává, kdy rostlina kvete. Někdo zdůrazňuje, že na konci období dešťů (květen), jiný zase počátek období dešťů (říjen a listopad). Pravdivé asi budou oba názory. Některé z kolosů byly povaleny na zem a většina byla ohořelá. Přesto ale působily monumentálním dojmem. Navíc zde byla i spousta jiných kvetoucích kaktusů.

Po asi půl druhé hodině jsme slezli zpět do vesnice. Sedli jsme si do stínu na lavičku Entel úřadu telefonní společnosti nedaleko cesty a přemýšleli, co dál. Rozhodli jsme se pokračovat na Ciudad de Piedra, Skalní město. To jsme ale ještě nevěděli, jak vzdálené místo je a co nás tam čeká. Začali jsme shánět dopravu. Někdo tvrdil, že autobus tím směrem již nejede. Jiní ale tvrdili, že projíždí kolem 16⁰⁰ a 17⁰⁰. Dokoupili jsme tu k pití Coca-Quinu a čekali a čekali. Pustili jsme se do svých zásob. Já si dal chleby a Luba si z batohu vytáhl své banány, tedy spíše to, co bývalo banány. Poskakování batohu na korbě kamiónu přineslo další zklamání. Sáček měl plný žluté mazlavé kaše, které se pak ještě dlouho nemohl zbavit. Po nějaké době následoval nákup dvou sušenek. Z veřejného kohoutku jsme si natočili pitnou vodu.

V 16³⁰ se v dáli konečně objevil autobus a my jsme nastoupili. Byl prťavý a nebylo zde místo pro nohy. Těsně před Corocoro jsme viděli několik nedostavěných domů, ze kterých zůstaly jen obvodové zdi. Ve dvoumetrové hloubce podél cesty se vlnil „malý Grand Canyon“, kudy občas v období dešťů protéká řeka. Projeli jsme Corocorem, místem, které je zdrojem téměř veškeré bolivijské mědi a jedno ze dvou největších nalezišť přírodní mědi na světě. Měď se tu nachází v hrudkách a ne v rudě, která musí být roztavena. Proto ho původní obyvatelé Altiplana používali dlouho předtím, než se lidé dopátrali toho, co dělat s měděnou rudou. Za půldruhé hodiny jsme naštěstí dorazili na konečnou. Ale pouze do Panda. Další autobus na Ciudad de Piedra projíždí až zítra ráno. Podle někoho v 7⁰⁰, podle jiných v 8⁰⁰, v 10⁰⁰ či až ve 12⁰⁰. Nebo nejede vůbec. Rozhodli jsme se tu přespat.

Vesnička Pando vypadala klidně. Byla pouze zamořena odpadky a hlavní náměstí se přestavovalo. Na fotbalovém hřišti za vesnicí jsme si roztáhli stan. Fotbal patří mezi nejpopulárnější sporty v Jižní Americe a v mnoha státech je vůbec nejpopulárnější. Prvními, kdo s místními indiány hráli fotbal prý byli jezuité. Na konci 19. století ho také hráli Angličané při stavbě železnic. Mezi nejvýznamnější kluby patří lapazský, který na svém hřišti pravidelně vyhrává, zatímco na jiných prohrává. To je samozřejmě přinejmenším zajímavé. Důvod je ale jednoduchý - nadmořská výška. Lapazský fotbalový klub tedy nevyhrává proto, že jeho hráči jsou zruční a rychlí, ale proto, že se nezadýchají tak rychle jako hostující tým z nížin...

Bude tu asi větrno a zima, ale my jsme dobře vybaveni. Dobrý stan i spacáky by měly být přiměřenými obrannými prostředky proti nočnímu pánu větru a chladu. Plni dobré nálady jsme si uvařili polévku. Během stmívání jsem si všiml, jak se k nám blíží několik místních dětí. Nechtěli jsme na sebe poutat pozornost celé vesničky. Zkoušeli jsme si jich nevšímat a ze stanu jsme ani nevykoukli. Nakonec si nás ale zavolaly sami. Vyběhl jsem ze stanu a chtěl jsem jim vynadat a říct, že chceme spát. Jakmile jsem ale uviděl ty zvědavé a usmívající se tváře dětí, ovládl jsem se. Byly prostě jen zvědavé na dva podivné cizince, kteří se tu objeví tak jednou za uherský rok a kteří jsou schováni v podivné plátěné konstrukci. Copak neví, jaká tu je v noci zima? Příjemně jsme se pobavili o všem možném. Byla to jedna velká rodina. Jedna dívka, jež byla mluvčím celé skupiny svých bratříčků a sestřiček, mi navrhovala, abychom přespali u nich. Prý bude v noci příšerná zima a vítr. Odmítl jsem, ale poděkoval. Jakmile jsem ale řekl, že věřím, že spát ve stanu nebude problém a že nám zima nebude, hned se toho chytli a opět nás už dokonce prosili, abychom přespali u nich. Dodnes si vyčítám, že jsem to nepřijal. Byla by to báječná příležitost poznat život obyvatel žijících tak daleko od civilizace. Možná jsem nabídku nepřijal kvůli tomu, abych nemusel celé hodiny vyprávět o nás a o České republice. V té chvíli jsem dal přednost spánku - ve stanu a co nejdříve. Navíc ani nevím, kde by se v těch malých domečcích pro nás vzalo místo. A vůbec, nejsem žádný velký vypravěč. Nakonec jsme se již za tmy rozloučili, popřáli si sladké sny a šli spát.

Obyvatelé v malých vesničkách jsou vesměs indiáni. Nepotkali jsme zde žádného bělocha. Od porážky indiánů v Peru a v Bolívii Španěli si indiáni vyvinuli různé ochranné mechanismy před vykořisťováním a diskriminací i v současné době. Jsou odděleni nejenom geograficky ale i kulturně a zdají se být nezávislí na moderním světě. Jsou zde markantní rozdíly civilizovaného moderního světa, tak jak ho známe, a světa v odlehlých indiánských vesničkách. Zajímavá je sociální stránka života ve vesničkách. Občiny vlastní půdu především kolektivně. Hlava občiny vždy nese ceremoniální hůl jako symbol své pozice. V úřadu je jeden rok a během něho se od něho očekává, že bude sponzorovat tradiční fiesty, platit muzikantům a nabízet jídlo a pití pro tyto příležitosti. Takže většina hlav je často bohatá, když poprvé převezmou úřad a je tak chudá jako ostatní vesničané, když úřad opouští. Indiáni žijí mimo peněžní ekonomiku a každodenní život se odehrává na základech reciprocity a vzájemné pomoci.

HLUBOKÉ ZKLAMÁNÍ

19.12.1999 (neděle)

Západ slunce zde byl mimo jiné nádherný. Na temné obloze jsme viděli spousty jasných hvězd, téměř na dosah ruky. Určitě to stanování stálo zato. Ráno jsme se probudili do růžova vyspalí. Byla pěkná zima, a tak jsme si ihned uvařili polévku. Během skládání stanu k nám doslova odnikud přišel jeden domorodec. Opět odpovídáme na zvědavé otázky a vydáváme se na náměstí čekat na autobus. Sedli jsme si na schody náměstí a opět čekali. Sluníčko mezitím vystoupilo na oblohu a začalo připalovat. Hodiny míjely a stále nic. Dopisoval jsem deník a odpovídal na otázky dalších a dalších zvědavců. Luba mezitím obcházel několik obchůdků podél náměstí a hlásil mi, jaký kde mají výběr. V 11⁰⁰ autobus konečně přijel. Zastavil nedaleko nás na menší oběd. Dalších 40 minut čekáme než si všichni naplní žaludky.

Jeli jsme tím snad nejzapadlejším a nejzapomenutelnějším koutem Bolívie a přitom jen několik hodin jízdy od La Paz. Prostě rozsáhlé plochy nehostinné krajiny v obrovské nadmořské výšce, s několika trsy suché trávy či zatoulanými stády lam a alpak. Ve dne slunce vše spalovalo v příšerném žáru, v noci zase vše mrzlo. Po nějaké době jsme v dáli viděli obrovskou a rozsáhlou skálu. Připomínalo mi to takovou malou stolovou horu. Stěny byly téměř kolmé a na vrcholu bylo skalní město. I z dálky jsme postřehly tu velkou členitost zvětralých skal. Po levé straně této rozsáhlé skály jsme se zastavili v Calacoto. Po chvíli jsme se vrátili na hlavní cestu a pokračovali podél tohoto velkého skalního bloku až k další křižovatce. Zde jsme odbočili doleva a mířili k vesnici a průjezdu ve skále. Měl jsem zato, že toto je naše cílové skalní město a že tu končíme. To nás ale čekala ještě další hodina a půl kodrcající jízdy.

Pražilo slunce a nikde žádná voda. Nedokázal jsem si představit, jak se na tuto či jinou podobnou skálu vydrápeme. Začínal jsem litovat, že jsme z Comanche nevzali minulé odpoledne dopravu do La Pazu. Úspora peněz i času by to byla. Projeli jsme soutěskou mezi dvěma skalními masívy bez zastavení. Na svazích jsem viděl několik obdělávaných teras. V nedaleké vesničce Rosario jsem jen letmým pohledem zaregistroval překrásný kostelík. Nejpůvabnější, jaký jsem kdy viděl. Byla by z toho umělecká fotografie číslo jedna. Škoda, že jsme jen projeli. Během půl hodiny jsme projeli Camperem.

Ve 14⁰⁰ jsme skončili na náměstí Ciudad de Piedra. Již starší babky se nás v autobusu ptali, kam jedeme. Když se dozvěděli, že do jejich Ciudad de Piedra, začalo vyslýchání o tom, kde jsme vzali informace, co tam chceme dělat, kdy se chceme vrátit a že tam nemůžeme fotografovat, že to je soukromé... No vůbec jsme nechápali kam tím směřují a o čem mluví, a tak jsme si jich moc nevšímali. Po vystoupení z autobusu nás ihned obklopil hlouček lidí. Jeden malý pubertální výrostek se nám nabízel jako průvodce do skalního města a že prý můžeme hned vyrazit. Jiní na nás ale doslova křičeli, že se nejprve musíme zapsat do nějaké knihy. Výrostek nám zase říkal, ať je neposloucháme, že jenom chtějí peníze. Byli jsme z toho zmatení. Měli jsme hlad a chtěli jsme se někde najíst. Zeptali jsme se na restauraci. Všichni vrtěli hlavou, jen ten mladý průvodce, jemuž problémy čouhaly z bot, nás zavedl do jedné prodejny. Jídlo ale panímáma neměla, a tak jsme si alespoň nechali načepovat vodu a koupili si limonádu. To nás ale opět dohnali ostatní a donutili nás jít zpět na náměstí a zapsat se. Řekli jsme si tedy, že se podepíšeme a budeme mít pokoj.

Nyní jsme byli ještě více překvapeni. Stáli jsme na náměstí plném lidí. Před obecním úřadem byly vedle sebe dva stolky a za nimi sedělo pár úředníků. Jeden z nich četl lidem nějakou listinu. Mluvil kečuánsky nebo aymarsky, ale rozhodně ne španělsky. Snad všichni obyvatelé vesnice stáli v uctivé vzdálenosti okolo něho a pozorně naslouchali. Občas hodili pohledem i po nás. Jakmile úředník dočetl listinu, přistoupil jsem ke stolku a zeptal se jednoho z nich, jež vypadal jako že by tu mohl být hlavou všeho, na skalní město, že se tam chceme podívat a že se prý máme zapsat do nějaké knihy. A začal výslech... Všichni obyvatelé vesničky se shlukli kolem nás tak, že jsme si připadali jako v obklíčení. Jak mně, tak Lubovi, to bylo velmi nepříjemné, ale nic jiného jsme nemohli dělat.

Požádali nás o pasy. Neochotně jsme před všemi těmi zvědavými pohledy odhrnuli tričko a z tajného místa kolem pasu je vytáhli. Postřehl jsem, jak celý zástup lidí jen zaševelil. Dlouho zkoumali naše pasy a nakonec z nich úředník začal opisovat nějaké údaje. Viděl jsem, že psaní není jeho silnou stránkou. Gramotnost je v této vesnici určitě velice nízká, pokud tu tedy nějaká je. Nejenom, že mi špatně opsal jméno a číslo pasu, ale zkomolil i název mé rodné republiky do tvaru, jež se ani neodvažuji vyslovit. Jako místo našeho pobytu v La Pazu písař napsal místo Torino hotel pouze „otel“. Poté nás žádali zaplatit nějaký poplatek US$9. To už jsme toho pro změnu měli dost my. Odmítli jsme cokoliv platit a se slovy, že jedeme pryč, se již prodírali k autobusu. Úplně jsem cítil, jak všichni ztrnuli. Ozvalo se i pár hlasů, ale nerozuměl jsem jim. Dozvěděli jsme se, že autobus jede až zítra ráno v 7⁰⁰. Co teď?

Luba chtěl okamžitě vyrazit zpět odkud jsme přijeli třeba i pěšky, nechtěl tu již zůstat ani vteřinu. Já jsem navrhoval zde zůstat až do rána a svést se autobusem. Stejně pojedeme tím stejným. Několik lidí nás opět začalo zpovídat. Jedna ženská křičela a chovala se přímo hystericky. Dokonce jsme zaslechli něco jako „sabotado?“ Neustále nám připomínali, že jsme v „Comunida privada“. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme jenom turisté, že jsme sem přijeli se pouze podívat na skalní město a že nechceme problémy. To je trochu uklidnilo a konečně jsme pomalu začali chápat o co jim jde. Musíme prý mít potvrzení Ministerstva zemědělství a regionálního rozvoje či něčeho podobného, že se obávají, že jim ukradneme zlato, jež je schované ve skalách či že vykrademe chullpy - jejich posvátné hrobky. Prý tu před několika lety byli dva mladí Američané a kradli a ničili. Pohotově jsme tedy navrhli, aby s námi šel průvodce a dohlížel na nás. O tom ale nechtěli ani slyšet a žádali už jen souhlas ministerstva. Ani Lubovo vysvětlování, že ani oni do La Pazu nepotřebují povolení nepomohlo. Proti blbosti se prostě logikou jít nedá. S povolením si tu prý můžeme dělat co chceme, ale bez něho ani fotku, natož se procházet okolo. Nechtěli nás ani pustit po cestě zpět. Prý bychom se mohli oklikou vrátit a zlato z hor jim ukrást. Dovolili nám ale přenocovat na louce za vesnicí, kde nás budou mít na očích. Souhlasili jsme.

Luba se po horečnatém vyjednávání téměř zhroutil. Nemohl pochopit proč nás tito vesničané přijali tak nepřátelsky, když nás až doposud všude jinde vítali s otevřenou náručí. Proč již od samého počátku jsme pro ně byli těmi špatnými, padouchy? Jakým právem nás vlastně vyhazovali? Přesto jsem byl Lubou překvapen. Když jsem to již vzdal a další vyjednávání považoval za ztrátu času, Luba se jim stále snažil vysvětlit o co nám jde. Teď jsme ale oba mlčeli a přemýšleli.

Seděli jsme za vesnicí na trávě plné trusu a dospělé vystřídaly děti. Opět spousta otázek a opět spousta vysvětlování. Narozdíl od dospělých ale tyto děti poslouchaly a měl jsem dojem, že nám rozumí. Být na nich, rozhodně by žádné problémy nebyly. Nabízely nám dokonce vyjít si k chullpám nedaleko odtud, ale abychom neměli problémy, raději jsme odmítli. Tu za námi přišel místní lékař a tvrdil nám cosi, že je také člověk, jako já či Luba a že nás nenechá spát někde venku, ale u sebe doma a zadarmo. Musí se prý ale poradit s ostatními, musí mít souhlas obce. Po 40 minutách přišel. Obyvatelé nás ve vesnici nechtěli nechat přespat. Tím pro nás přestali existovat. Měl jsem sto chutí všem ve vesnici říct, co si o nich opravdu myslím. Luba si sedl o 20 metrů dál ke zdi. Už toho všeho měl plné zuby, a tak mě poprosil, abych všechny zvědavce vyhodil. Slušně jsem jim tedy řekl, že chceme být sami. Pokývali hlavou a kupodivu odešli a celý zbytek dne se neukázali. Ten klid jsme potřebovali. Oba dva jsme mlčeli a pomalu stavěli stan. Já začal dopisovat deník. Luba jen tak ležel a přemýšlel.

Večer jsme si uvařili polévku a po setmění se připravili ke spánku. Již jsme nebyli tak naštvaní. Nálada se nám zlepšila. Dnes jsme si také konečně vysvětlili, jak to je vlastně s pohybem Slunce. Několikrát jsem se totiž ke svému překvapení dočetl, že Slunce na jižní polokouli nechodí od východu na západ, jak to je u nás, ale od západu na východ. Přece na jižní polokouli je všechno obráceně, tak proč ne i tohle? A Luba se bránil jakoukoliv podobnou myšlenku přijmout seč mohl. Vždyť to neguje samotnou logiku. Skutečnost je taková, že Slunce na severní polokouli se pohybuje od levé ruky k pravé, zatímco na jižní polokouli od pravé k levé. Přitom to je ale stále od východu na západ, protože se na Slunce jednou díváme od severu a podruhé od jihu. To ale není jediná záhadná anomálie jižní polokoule. Také obyčejný vír v umyvadlu či na toaletě se točí na obou polokoulích na opačné strany. U nás proti směru hodinových ručiček, u protinožců ve směru hodinových ručiček. I srpek měsíce se mi zdá nějaký naležato.

Skalní město muselo být pěkné. Škoda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Jsou to ztracené dva dny a pár peněz. Noc byla stejně nepříjemná. Pršelo a foukal vítr. Tyčky stanu se prohýbaly jako proutky. Myslel jsem si, že nám vichr ten stan odnese. Byli jsme na otevřené krajině. Dost mi to připomínalo noci pod Roraimou, zvláště tu u Río Teku. Později však bouřka přešla, počasí se uklidnilo a my konečně usnuli.

NEKONEČNÁ JÍZDA ZPĚT DO LA PAZU

20.12.1999 (pondělí)

Ráno jsme pomalu sbalili stan a beze slova v 7⁰⁰ nastoupili do autobusu. Nikdo se o nás nestaral, nikdo se nás na nic neptal. Všichni se chovali, jako by se nic nestalo. Autobus ještě asi půl hodiny projížděl obcí a houkáním naháněl poslední pasažéry. V 8⁰⁰ jsme dosáhli Campera, o půl hodiny později Rosaria, v 9⁰⁰ Camacha, v 10⁰⁰ Calacota a v 10⁵⁰ dojeli do Panda. Opět na oběd. Seděli jsme úplně vzadu. Autobus byl přeplněný. Luba seděl doposud u okénka a já jsem sloužil paní vedle mne jako odkládací plošinka pro dítě. Dítě bylo samozřejmě špinavé, ubrečené a s nudlí u nosu. Na další cestu si se mnou Luba přátelsky vyměnil místo a nechal mě tak alespoň na chvíli se vyspat. V 11²⁰ jsme pokračovali dál na La Paz. Ve 12⁴⁵ projíždíme Comanche, ve 14¹⁰ Viachou. Autobus nás po osmi hodinách nekonečné jízdy vyhodil na El Altu. Bylo 15 hodin.

Do centrálního La Pazu jsme odchytli trufi. Zácpa na autopistě byla neuvěřitelně nepropustná a statická. Vystoupili jsme a prodrali se i s batohy až do našeho Hotelu Torino. Po krátkém odpočinku jsme zašli na imigrační, zeptat se na naše víza. Prodloužení víz je prý zdarma, ale prodlouží nám je až 28. prosince, kdy mají vypršet. Dříve to nejde. Tím se mění naše původní informace, že za vízum se platí. Poté jsme skočili o pár domů vedle na Ministerstvo zemědělství a regionálního rozvoje, abychom se informovali o povolení na Ciudad de Piedra. Rozhodně jsme nezamýšleli se tam vrátit. Spíše nás zajímalo, jak to s tím povolením skutečně je. Na ministerstvu absolutně nevěděli o čem hovoříme a s jistotou nám tvrdili, že žádné povolení nikam nepotřebujeme. Pro jistotu nás ještě poslali na Ministerstvo informací ve vedlejší budově. Bylo nám vše jasné, a tak jsme to otočili na autobusový terminál. Cestou jsme si všimli, že v kině dnes dávají premiéru Johanky z Arku. Bohužel ale představení začíná ve 21⁴⁵ a trvá 3 hodiny, což je pozdě. Zácpa ještě nepolevila, a tak jsme pokračovali pěšky. Luba byl poněkud obratnější v prodírání se mezi lidmi, a tak se mi posléze ztratil z dohledu. Doběhl jsem ho, až když už dopíjel osvěžující ananasový nápoj. Terminál je pěkný, vypadá udržovaně a ve velké hale je asi 50 různých společností nabízejících přepravu do takových míst jako je Copacabana, či Santiago a Buenos Aires. Naše další cesta se odvíjela ode dne 28. prosince, kdy si máme v La Paz prodloužit vízum. Dříve to prostě z nepochopitelných důvodů nejde. Musíme nicméně někde strávit vánoce a Nový rok. Ještě nevíme kam pořádně pojedeme, a tak jsme prozatím pouze navštívili společnosti a zjistili si časy a ceny do několika míst.

Měli jsme již pěkný hlad a šli jsme se tedy najíst. Já jsem navrhoval levné jídlo v naší staré známé uličce, ale Luba chtěl něco slavnostnějšího, i když dražšího. Nakonec mě zatáhl na hamburger do Mac Donaldu. Tím chtěl konečně splatit svůj dluh. Ještě ve Spojených státech jsme se totiž o něco vsadili a já vyhrál. A podle domluvy, ten kdo prohraje, pozve toho druhého v Jižní Americe na pořádné jídlo. Tak jsem se dočkal. Luba koupil pro každého cheesburger a kolu. Moc jsme se toho nenajedli. Bylo to jednoduché, bez kečupu a nevalné chuti. Teď jsem převzal otěže já a vedl jsem Lubu do naší uličky. Již cestou jsme si ale řekli, že nic velkého si k jídlu již nemusíme kupovat a že něco malého také zasytí. Po 40 minutách bloudění trhy všemožných jídel jsme na náměstí San Francisco objevili dva stánky, kde prodávali hamburguesy. Na první pohled bylo jasné, že je bereme. Byly levnější než ty z Maca a dokonce plnější a chutnější. Z jedné jsme se najedli dosyta.

Již byla tma, na Johanku z Arku jsme neměli chuť, a tak jsme se vrátili do hotelu. Luba se dlouho nezdržel a rychle odešel na internet. Já jsem dopsal do deníku poslední zážitky a také zašel na internet. O hodinu později již v hotelu plánujeme blížící se vánoce. Nebylo o čem pochybovat. Strávíme je na legendárním jezeře Titicaca! O Novém roku se dohodneme až později.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt