VII. VÁNOCE NA LEGENDÁRNÍM JEZEŘE TITICACA (21.12. – 27.12.)

(LA PAZ – COPACABANA – ISLA DEL SOL – ISLA DE LA LUNA – COPACABANA – LA PAZ)

SLAVNÁ COPACABANA

21.12.1999 (úterý)

            Ráno jsme se sbalili a vyrazili do města nakoupit zásoby na několikadenní výlet na jezero Titicaca. Nejprve jsme si směnili šeky a následně jsme již stáli před knihkupectvím Los Amigos del Libro (Přátelé knihy). Jelikož měli ještě zavřeno, rozhodli jsme se nakoupit nějaké zásoby na Mercadu Camacho, které je nedaleko. Koupili jsme především instantní polévky. Luba si v tržnici koupil i snídani. Nějaké potkaní maso obalené v jakémsi trojobale z jedné strany vypadající jako nějaká mazlavá hmota. Rýže byla převařená a slepená v jednu hroudu. Čaj z koky zase přeslazený. Nemohl jsem se na to dívat a raději jsem odešel podívat se po jiných zásobách na cestu. Koupil jsem lunchmeat a dvě hlavičky česneku. Vrátil jsem se k Lubovi, který vskutku polovinu porce nechal na talíři. Ale prý ho to alespoň zasytilo.

            V knihkupectví jsme následně objevili dost zajímavý výběr anglicky psané literatury. Ta se ale týkala pouze trekingu a kempování v Jižní Americe. Ostatní knihy byly jen bolivijskými braky. Během hodinky jsem si pročetl South American Handbook, průvodce, který vypadá opravdu lépe než série Lonely Planet. SAH není takovým telefonním seznamem, jakým je LP, je více podrobný, popisný i za cenu, že popisuje méně míst a má méně map. Škoda, že všechny průvodci stály dvojnásobek své původní ceny.

            Toho dne jsme kolem 11⁰⁰ beze spěchu vyrazili ke hřbitovu, odkud jsme chtěli vzít transport do Copacabany. Ze hřbitova je totiž přeprava levnější než z hlavního terminálu. Jakmile jsme vystoupili z mikra, po pár krocích nás odchytl agent právě odjíždějícího autobusu. V mžiku jsme nastoupili do moderního autobusu se samými turisty a stoupali až na El Alto, kde jsme přibrali další pasažéry. Bylo to poprvé, co jsme jeli opravdu velice dobře vypadajícím autobusem. Ale bylo to také poprvé, kdy celý autobus byl plný turistů. Žádné ukřičené děti, žádný smrad, prostě pohoda a klid. Ve 12²⁰ jsme pokračovali k úžině Tiquina. Asfaltka protínala nedozírnou vyprahlou rovinu porostlou trsy suché trávy. Po pravé straně se tyčily zasněžené vrcholky Cordillery Real. Poprvé jsme v Jižní Americe viděli sníh, který byl nadosah ruky. Po levé straně se rozprostírala nekonečná rovina tu a tam zvlněná mírným kopečkem.

            Po 56 kilometrech jsme již viděli jezero Titicaca, respektive jeho spodní část a projeli jsme několika vesnicemi na jeho pobřeží. Tak tohle je podle průvodce „nejvyšší splavné jezero“ na světě ve výšce 3820 metrů nad mořem (zřejmě závisí na definici pojmu „splavný“). Jednoznačně to je ale největší jezero v Jižní Americe a největší jezero na světě ve výšce nad 2000 m n.m. Jeho rozloha je 9 000 km² (což odpovídá naší severní Moravě). Jezero Titicaca má průhlednou safírově modrou vodu připomínající Egejské moře. Tajemství jezera umocňuje i hloubka, která je v různých zdrojích udávána odlišně. Poslední měření ji mělo stanovit na 457 metrů. Rozkládá se na něm celkem 36 ostrovů. Jezero také často mění výši své hladiny. Je to především v období dešťů, kdy řeka Desaguadero, jediný výtok z jezera, nestíhá odvádět vodu. Roku 1985-6 způsobily záplavy nečekané zvednutí hladiny a 200 000 lidí se ocitlo bez přístřeší. Jezero vždy bývalo a neustále je spojováno s mystickými událostmi. Předinčtí obyvatelé Altiplana měli zato, že odtud pochází samo Slunce a jejich vůdce Virakoča. Inkové měli zato, že právě zde se zrodila jejich civilizace.

Na 25 přítoků připadá pouze jedna malá odtoková říčka nazvaná Río Desaguadero. Neuvěřitelná hloubka udržuje teplotu vody na průměrné roční teplotě 12 °C. Toto mírné klima pak umožňuje pěstování zemědělských plodin jako je kukuřice, ječmen, quinoa a brambory. Quinoa je velmi výživná obilnina, pěstovaná indiány po tisíciletí. Bohužel ale španělští dobyvatelé donutili indiány vzdát se této obilniny a převzít evropské. Až v současné době se quinoa znovuobjevuje. Testy ukázaly, že obilnina obsahuje unikátní rovnováhu oleje, tuku a proteinu. Je to jediná poživatelná rostlina, která obsahuje všechny podstatné aminokyseliny ve stejném množství jako mléko. Tuto informaci ocení především vegetariáni. Mezi původní druhy ryb patří sumci, pstruh byl vysazen roku 1939.

Okolí jezera připomínalo biblickou krajinu. V podání mnoha legend je okolí Titicacy pro obyvatele Jižní Ameriky takovou zemí prapůvodu. Na Ostrovu Slunce se narodilo Slunce, vousatý vůdce Viracocha a první Inkové Manco Capac a Mama Ocllo. Titicaca je pozůstatek pradávného obrovského jezera Ballivián, které původně zaplavovalo celou rozlohu bezodtokého Altiplana. Břehy jezera byly obdělávané místní původně pouze aymarskou komunitou. Temně modré jezero, úhledná zelená políčka a starodávné domky postavené z vepřovic, vysušené směsi bláta a slámy, dojem jen umocňovaly. Na políčkách i ve vesnicích jsme viděli lidi v tradičním oblečení.

            V jižní části jezera Titicaca, v Huyñaymarce, jsem zahlédl několik ostrovů. Ostrov Suriqui je světoznámý pro své rákosové lodě nazývané balsy, ostrov Kalahuta pro své hrobky nazývané chullpy a Incký ostrov podle legendy pro svůj systém podzemních chodeb spojujících ostrov s hlavním městem Incké říše - Cuzcem. V Copacabaně nás vysadili na Plaza Sucre. Všichni vytáhli své průvodce, bez výjimky Lonely Planet, a vydali se do svých vybraných hotelů či restaurací. Já jsem se opět nepoučil a vybral si Alojamiento Oasis, tak opěvované v onom průvodci. Mohlo mě ale napadnout, že bude plně obsazený. Nakonec jsme se ubytovali v Alojamientu Florida na ulici Jauregui nedaleko Sucreho náměstí.

            Copacabana se nachází ve výšce 3800 m n.m. Název „Copacahuana“ znamená v aymarštině „rozhled po jezeře“, což je pro místo příznačné. Scénické umístění vedlo Brazilce ke stejnému pojmenování jedné své pláže v Riu. Po pádu Tiahuanacké kultury začaly v regionu dominovat dvě skupiny – Collové a Aymarové. Když byla tato oblast získána Inky, vládce Tupac Yupanqui založil Copacabanu jako odpočinkové místo pro poutníky navštěvující místní svatyni „huaca“. Touto svatyní bylo ceremoniální místo nazývané Titicaca (Skála Pumy) na severní části Ostrova Slunce. Obětována zde nebyla úroda, ani zvířata, ale lidi!

Poté přišli Španělé. Silně zakořeněná víra indiánů vedla k vytvoření synkretismu mezi tradicionalismem a křesťanstvím. Byla založena Svatyně Copacabany a lidé si za patrona zvolili Virgen de Candelarii (Pannu Candelárskou). Postavený oltář postrádal obrázek, a proto Francisco Tito Yupanqui, přímý potomek inckého vládce, vytvořil z jílu malý obrázek a umístil ho do kostela. Ale španělská snaha o potírání původní víry vedla k odejmutí této modly. Pokořený ale neporažený umělec odešel do Potosí studovat umění. Našel model a roku 1582 začal s vyřezáváním dřevěné modly. Jeho nová soška je však stále pouhou transformací Pachamamy (Matky země) do akceptované formy pro Španěle. Sošku Temné panny jezera donesl do kostela postaveného z vepřovic a jen chvíli poté začaly zázraky. Počet vyléčených neznal mezí. Roku 1605 augustiniánský kněz doporučil komunitě postavit Katedrálu. Oltář Katedrály byl dokončen roku 1614, ale práce na kostele trvaly dalších 200 let. Až roku 1805 byla Katedrála vysvěcena a 1820 konečně dokončena. 1925 byl obrázek Francisca Tita Yupanquiho ve Vatikánu vysvěcen. Katedrála je také známá pro svůj maurský styl, a proto se jí říká Maurská katedrála.

            Tak jako vždy jsme nechali batohy na pokoji, vzali fotoaparáty a po chvilce odpočinku vyrazili ven. Nejprve k Maurské katedrále na Plaza 2 de Febrero. Jak náměstí, tak většina přilehlých uliček právě byly v rekonstrukci. Okolo náměstí a hlavně před Katedrálou bylo i přesto mnoho obchodů a stánků nabízejících různé věci a suvenýry. Vše bylo rozbořené a špinavé, ale vypadalo to, že po opravách bude městečko působit příjemněji než dosud. Prozatím se nám tu vůbec nelíbilo a vánoční atmosféru nic nenavozovalo.

Maurská katedrála je překrásně bílá s modrými dlaždicemi a je dominantou města. Uvnitř je prostorná a viděli jsme v ní i menší betlém. Před časem se na stěny v jedné kapli ještě malovaly obrázky toho, co si lidé přáli mít doma. Na stěny kostela již lidé nemalují, ale to jim nebrání nosit modýlky svých přání po křížové cestě na nedalekou horu Calvario. Často se jedná o modýlky aut. V neděli také dochází před Katedrálou ke krásnému požehnávání aut, které si ti šťastnější právě koupili. Do katedrálního muzea jsme se nedostali, bylo málo zájemců, ale Virgen de Candelaria nám neunikla. Je to právě ta soška, kterou zde roku 1583 vystavil Francisco Tito Yupanqui. Na počest Virgen de Candelaria se ve městě od 2. do 5. února každý rok odehrává velkolepá fiesta. Na velký pátek sem přichází spousta poutníků (mnoho i pěšky z 158 kilometrů vzdáleného La Pazu). Aby si vyšli horu Calvario se čtrnácti zastaveními kříže. První týden v srpnu se zase oslavuje nezávislost. Město prostě žije od svátku ke svátku a obyvatelé jsou neustále potopení v alkoholu.

            Slyšeli jsme hodně o přepadech při výstupu na Cerro Calvario, ale přesto jsme tento kopec chtěli slézt. Bylo krásné počasí, modré nebe a i lidé se nám zdáli přívětiví. Výšlap Cerra Calvaria na sebe nenechal dlouho čekat. Nevábnou uličkou jsme pomalu stoupali do kopce až jsme se ocitli v malém sedle s kostelem. Odbočili jsme doleva a 14-ti místy zastavení Ježíše na Křížové cestě se úspěšně dostali až nahoru. Cestu roubilo mnoho eukalyptů a kaktusů. Na vrcholu byla spousta lidí. Především stánkařů a jiných mobilních obchodníků nabízejících nám pití, jídlo, svíčky, dětské hračky, různé další suvenýry či historické informace o okolí. Dlouho, dlouho jsme posedávali na vrcholu u dalších sedmi křížů a oltáře zobrazujících Kristovo ukřižování. Pozorovali jsme zvlněnou krajinu kolem Copacabany, temně modravé vody jezera s Ostrovem Slunce v dáli, populární trek vedoucí z Copacabany do Yampupaty a ospalý život v samotné Copacabaně pod námi.

Zpět jsme se vydali jinou cestou na opačné straně kopce. Ta již nebyla dlážděnou cestou, ale spíše horskou kamenitou cestičkou. Tou jsme sešli přímo dolů k přístavu. Při té příležitosti jsme se pozeptali na ceny převozů k Ostrovu Slunce a Měsíce. Všechny túry jsme jednoznačně odmítli, šlo nám pouze o převoz. Dozvěděli jsme se, že za asi US$3 si můžeme koupit lístek, který platí na trasy z Copacabany na Ostrov Slunce, z Ostrovu Slunce na Ostrov Měsíce a z Ostrovu Měsíce do Copacabany a přitom na ostrovech můžeme zůstat tak dlouho, jak je nám libo. S informací, že lístek si můžeme koupit každé ráno jen pár minut před odjezdem, jsme se rozloučili a sedli si před jednu stánkovou restauraci s krásným výhledem na celý přístav. Objednali jsme si pstruha. Já si k němu dal Coca-Colu a Luba pivo Pilsen (kde jsem to už jen slyšel!?). Během jídla jsme kostmi nakrmili i psi, kteří jsou neoddělitelnou součástí celé Bolívie. Po večeři jsme se unavení, najezení a prokřehlí vrátili do Alojamienta Florida. Dopisoval jsem si deník, plánoval následující dny a nakonec tvrdě usnul.

            V Copacabaně jsme s Lubou naplánovali zůstat ještě minimálně jeden den, abychom na Ostrovech Slunce a Měsíce strávili skutečné vánoce. Ostrovy bez elektřiny a tekoucí vody! To bude ono! Vánoce na Altiplanu se obyčejně slaví v období mezi krátkým jarem a začátky velkých dešťů. Již je zaseto a lidé čekají v nejistotě na růst své úrody. Ve městě se rodiny na vánoce těší jako na příležitost, kdy se členové rodiny opět sejdou a slaví. Chlapci a dívky se těší na dárky. Na ulicích hraje hudba. Skupiny muzikantů s tradičními nástroji již ale byly nahrazeny místní dechovkou. Naopak na venkově jsou vánoce stále obávaným svátkem. Lidé se totiž musí starat o nově narozené lamy, které se často rodí během obou slunovratů. Na venkově dále není nikdo, kdo by dával či dostával dárky. Na venkově se za oslavami vánoc stále skrývá pastevectví a zemědělské aktivity, kdy lidé dělají miniatury domů, svých zvířat a rozestavují je okolo Ježíška, aby jim přinesl štěstí. Podobně aby měli bohatou úrodu, tj. aby „rozradostněli pole“, vyjdou lidé na hory či do pamp a zpívají a tancují za doprovodu hlučné dechovky. Cílem toho je, aby další rok byl plodný a aby bylo dostatek jídla. Dnes se tyto svátky ve městě zvrhly. Trhy překypují zbožím všeho druhu, které rodiče svým dětem kupují přehršle. Lidé z venkova jim radí, že by si měli spíše sednout a popovídat si, než se na sebe dívat. Snad opravdu na začátku zaznamenaly vánoce lásku mezi křesťany. U Aymarů to také symbolizuje lásku, ale lásku ke svým zvířatům a polím a přání, že rodina přežije příští rok ve zdraví a v pohodě...

KALVÁRIE

22.12.1999 (středa)

            To ráno jsme vyrazili do okolí Copacabany až v 10⁰⁰. Na ulicích ještě bylo prázdno. Pouze občas jsme spatřili nějaké pouliční prodavačky. Od jedné jsme si vytáhli z košíku domácí ještě teplé empanády. Je to takový šáteček z chlebového těsta, který je plněný tekutým tvarohem. Je pravda, že jíst empanádu, tak jako salteñu vyžaduje určitou dávku zručnosti a zkušenosti, ale pravdou také je, že to je velice dobré a my jsme od této chvíle neopomněli žádnou příležitost k jejímu nákupu. Salteña je pečivo plněné zeleninou a masem, jež má původ v argentinské Saltě. Často je plněná hovězím nebo kuřecím masem, olivy, vajíčky, bramborami, cibulí, hráškem, mrkví, rozinkami a vším co je po ruce. Dnes je jak empanáda, tak salteña, nejrozšířenějším rychlým jídlem, které je možno sehnat i v těch nejzapadlejších vesničkách. Cestou jsme se stavili ještě v Katedrále a pak jsme již pokračovali ven z města.

            Po pobřeží jezera jsme se vydali směrem na Yampupatu. Z ošklivých špinavých uliček jsme se dostali do zemědělské oblasti se spousty zelených polí. Nikde žádný strom, jen daleko před námi krajina začala stoupat do menších kopců. Tam jsme také viděli několik stromů pohromadě s kamennými zídkami a staveními uvnitř. To měla být Kusillata - Baño del Inca, místo, kde Inkové prováděli koupelí očistu. Správně nás nasměroval až starší domorodec, kterého jsme potkali na cestě, odbočili jsme z hlavní cesty na vedlejší a menším výšlapem do kopce jsme se dostali až před bránu. Zde jsme spatřili u jednoduchého dřevěného tkalcovského stavu na trávě sedět indiánskou ženu. To nás zavedla dovnitř a zcela bez ostychu hned požádala o peníze. Když jsme se jí zeptali kolik za to chce, chvíli zaváhala a řekla si o 10 boliviánů. Samozřejmě s tím u nás neuspěla. Jelikož nám nedala ani lístek, nechali jsme jí po jednom boliviánu a otevřeli si vrata do zahrady. Ihned za vraty jsme zaslechli zurčení vody, u které si místní děti hráli. Z kamenné stěny vyčnívala zrezivělá železná trubka a nám se krásné představy o incké koupeli rozplynuly jako pára nad hrncem. Děti se kolem nás ihned sesypaly a vyzvídaly, co tu děláme. Vytáhl jsem z nich, že tento slabý čúrek vody není jediný, který tu je a že v dolní části zahrady je další. I sestoupili jsme tam, po pěkných kamenných schodech, vedle kterých vedlo kamenné koryto se zurčící vodou. Ta dole ústila do objemnějšího kamenného sudu asi metr širokého. To už konečně vypadalo jako něco z doby Inků. Naše nálada se výrazně zlepšila. Sedli jsme si do stínu eukalyptů a odpočívali. Poté jsme se vrátili nahoru a zjistili, že muzeum, které patří k tomuto místu, je zavřené.

            Vyšli jsme ven a vraceli se směrem zpět k Copacabaně. Směřovali jsme na Tribunal del Inca. Šli jsme přímo až k prvním domkům ve vesnici. Nevěděli jsme kudy kam, a tak jsme se zeptali dětí. Ty ale měly o okolí ještě menší potuchy než my, protože nás posílaly zpět. Podle šestého smyslu jsme odbočili doleva k hoře Niño Calvario. Na úpatí kopce jsme narazili na oplocené místo, sešli od benzínové stanice ještě o něco níže a objevili ceduli, že se jedná o Tribunal del Inca (Tintikala). Takže jsme místo našli. Právě byla polední přestávka a bylo zavřeno. Nikdo v širokém okolí, kdo by nám otevřel. Obešli jsme plot a objevili díru v plotě, kudy Luba bez zaváhání prolezl. Já jsem se raději stáhl zpět před hlavní vchod a hlídal. Po 15 minutách se Luba vrátil a povídal mi o asi sedmi obrovských balvanech, na kterých bylo vytesáno několik inckých trůnů, prohlubní a výklenků. Funkce tohoto Tribunálu Inků je neznámá. Nebylo to prý nic zajímavého, a tak jsme pokračovali na Niño Calvario, kde měly být astronomické hodiny pradávné kultury. Jako zázrakem jsme se trefili přímo k výstupnímu místu na horu. Prošli jsme několika ulicemi městečka a mezi žlutým a růžovým domem jsme odbočili doleva. Tabule nás informovala, že za vstup se platí. Nikoho jsme ale neviděli a s radostí, že nebudeme nic platit, jsme šplhali nahoru. Dostali jsme se do prudkého, ale celkem jednoduchého stoupání.

Cesta byla udržovaná a provazy kolem cesty nám zabraňovaly vystoupit mimo cestu. Prošli jsme kolem několika kaktusů a dosáhli skalnatého vrcholu. Zde si nás odchytl jeden prodavač vstupenek. Tvrdil, že si sem musíme koupit lístek. Částku US$1,5 jsme mu odmítali zaplatit. Argumentovali jsme, že nás již u inckých lázní kasírovala jedna paní a že to není spravedlivé, když zahraniční turisté platí pětkrát více než domácí (podobně jako na mnoha místech u nás v České republice). Také jsme mu ukázali studentské karty. Nic ale nezabralo. Po půl hodině jsme mu nakonec lístek zaplatili. Platí nicméně na více míst. Na incké lázně, tribuny a sem. Pak jsme vyšlápli na skálu ještě výše, kde jsme spatřili známé trilitické astronomické hodiny. Dva vysoké skalní bloky zastřešoval třetí delší skalní blok, což formovalo jakousi bránu. Místo je známé jako Horca del Inca (Šibenice Inků). Název je ale zavádějící. Místo Inkům nesloužilo jako šibenice, jak název navozuje a ani původně nepatřilo Inkům, ale předinckým pozorovatelům hvězd. Jeden průvodce tu své skupině popisoval funkci těchto astronomických hodin, ale stejně jsem nepochopil princip.

Po výstupu na nejvýše položená místa nás čekal báječný výhled na Copacabanu s Calvariem a jezerem Titicaca. Na druhé straně od Copacabany jsme viděli vysokou horu známou jako Sancollani. Na ní je roztroušeno několik inckých trůnů, zemědělských teras a početné nerestaurované a neznámé ruiny. Poseděli jsme si, udělali několik snímečků a vrátili se zpět do města. Na Mercadu jsme si koupili oběd. Po obědu následovaly oříšky, banány, chleby, pražená kukuřice a nakonec jsme zalezli do hotelu.

            Následovalo dopisování deníku a plánování vánoc na jezeře Titicaca, kam zítra vyrážíme. Rychle jsem ale zalomil a usnul. Když jsem se k večeru probudil, Luba nikde. Pravděpodobně vyběhl na Niño Calvario, vyfotit si západ slunce. Básnil o tom celý den. Objevil se až večer. Pohled na zapadající slunce byl prý pěkný, ale o překrásný červený západ slunce se nejednalo. Vzduch zde je příliš čirý. Cestou zpět Luba navíc zabloudil v temných malých uličkách Copacabany. Přesto ale objevil něco nového. Přinesl mi baculatou hamburguesu za jeden bolivián. Na to, že stála pouze jeden bolivián, byla perfektní. Nedalo nám to a vyrazili jsme do města na další.

NAPŘÍČ OSTROVEM SLUNCE

23.12.1999 (čtvrtek)

            Noc byla chladná ale klidná. Až k ránu se někdo snažil dobouchat na správce, kterému ale hodinové příšerné bouchání vůbec nevadilo. Ráno jsme vzbudili hluchého správce a zaplatili ubytování. Cestou k přístavu jsme si koupili nějaké chleby a banány. Nejenom k snídani, ale i na následující dny. V přístavu si nás již cestovky odchytly. Šlo jen o to, koupit si u nich lístek. Naháněči se ale nemohli dostat k lístkům zamčeným v malé dřevěné kadibudce. Ke všemu se z kadibudky ozvalo i vyzvánění telefonu. Aby sehnaly klíč od budky, musel jeden mladík odběhnout do města. Po nějaké době sem přijelo auto, majitel otevřel budku, předal lístky a s klidem až teď zdvihl kupodivu stále vyzvánějící telefon. Za lístek jsme zaplatili US$4. Je v něm zahrnutý odvoz na Isla del Sol, z Isla del Sol na Isla de la Luna a nazpět. Batohy jsme si schovali do podpalubí menší motorové loďky a uvelebili se na horní palubě. Svítilo sluníčko a bylo nám teplo.

Loď se během několika minut zaplnila a my v 8⁰⁰ vyrazili. Objeli jsme horu Calvario a napříč zátokou, podél které se jde známý trek z Copacabany na Yampupatu, jsme zamířili na Ostrov Slunce. Při pobřeží zátoky jsme na svazích kopců objevili několik eukalyptových lesních školek, jakožto snahu o znovuzalesnění bezlesé krajiny. Je zajímavé, jak teplota vody v jezeře může pozitivně ovlivnit klimatické podmínky pro zalesnění oblasti kolem jezera Titicaca. Velká hloubka jezera udržuje teplotu na vyšší míře po celý rok. Jedná se o 12 °C. Za normálních podmínek by totiž eukalypty v takové výšce růst nemohly. Plavili jsme se tu výše než létá většina lehkých letadel, ve výšce téměř 4000 metrů nad mořem. Obloha se zatáhla, vítr zesílil, vzduch se ochladil a dokonce začalo i poprchávat. Zima nás donutila stáhnout se do podpalubí.

Na menších ostrůvcích před úžinou Estrecha de Yampupata jsme viděli několik vodních ptáků. Obepluli jsme cíp slunečního ostrova a směřovali k Inckým schodům. Projeli jsme mezi krásným malým zalesněným ostrůvkem Chelleca a ruinami Pilko Kaina a po hodině plavby zakotvili na mole pod Inckými schody. Vstoupili jsme na Isla del Sol, který se původně jmenoval Titicaca, ale Španělé ho přejmenovali na dnes všem známý Ostrov Slunce.

            Že to je turisty hojně navštěvované místo jsme poznali na první pohled. Několik stánků s občerstvením a suvenýry a spousty domorodých prodejců rušili celkový dojem. Okolo pobíhaly děti s lamami, aby získaly peníze za fotku a nebo nabízejí ubytování. Staří domorodci zase prodávali předražený tovar. Nicméně Escalera del Inca - Incké schody byly velice zachovalé a pěkné. Asi 300 schodů se nacházelo na strmém vysokém svahu. Začínaly asi 10 metrů od pobřeží a končily někde v jeho dolní čtvrtině. Po obou stranách mělo schodiště obrubníky s kanály a dole ze zdi prýštila voda. Nahoře, kde schody končí, vyvěrají ze zdi tři pramínky nazývané Tres Aquas – Tři vody. Váže se k nim legenda, že pokud se jich postupně napijeme, porozumíme třem místním jazykům - španělštině, aymarštině a kečuánštině. První Španělé také věřili, že kdo se vody napije, bude žít navěky... Místo je jediným zdrojem pitné pramenité vody pro obyvatele Yumani, vesničky roztahující se na stejném svahu od pobřeží k hřebenu ostrova.

Od pramenu vedlo dále k hřebenu ostrova několik cestiček ukrytých ve stínu velkých eukalyptů. Děti nás přemlouvaly ať se ubytujeme v hotelu, ale i když stála noc pouze 1,5 dolaru, odmítli jsme. Následující noc jsme totiž plánovali přestanovat kdekoliv mimo civilizaci, v krásné scenérii ostrova na legendárním jezeře Titicaca. Jsme přece na Ostrově Slunce!

            Batohy jsme si složili v jednom Alojamientu a vydali se k ruinám Pilko Kaina, které jsme již zahlédli cestou. Šli jsme po hřebeni když začalo opět poprchávat. Nandali jsme si pláštěnky. Procházeli jsme kolem spousty zemědělských terasovitých políček obehnaných menšími kamennými zídkami. Vůbec na celém ostrově se rozkládají incké terasy. Dříve byl prý ostrov holou skálou, ale indiáni, když zjistili její legendární význam, sem nosili vzorky půdy ze svých zemí, aby zde udrželi živiny. K zabránění eroze půdy zde obyvatelé začali stavět terasy a kamenné zídky. 5000 obyvatel žijících na ostrově (což je podle mě přehnané číslo) bydlí ve čtyřech malých vesničkách. Žádná elektřina, žádné cesty, žádná auta. Prostě jen klid. Jako mnoho jiných míst na světě, půda je velmi kamenitá. V Anglii používali farmáři kameny pro stavbu zídek, v Nepálu pro stavbu teras. Na Ostrovu Slunce jich je tolik, že je používají na obojí. Kameny slouží k podpoře teras, ke stavbě zídek (aby se zvířata nemohla dostat k úrodě) a k ohraničení cest podél vesnic.

Doposud jsme nepotkali žádné turisty ani domorodce. Nad ruinami Pilko Kaina jsme zjistili, že k nim z hřebene nevede žádná cesta, a tak jsme dolů doskákali po menších cestičkách, přes zídky a přes kameny. Časem jsme doskákali na regulérní cestu, kterou jsme se po shlédnutí ruin vrátili zpět. Ruiny samotné byly obehnány plotem, ale úzkou škvírkou jsme se dostali dovnitř. Tento palác Inků je obdivuhodně vestavěn do svahu a na první pohled nás ani nenapadne, že má dvě patra. Prošli jsme si všechny přístupné místnosti. Vstupní otvory do nich byly nízké, okna malá a vše mi připadalo jako nějaké malinkaté bludiště. Jedno trapezoidní okno lemuje výhled na jednu svatou horu Inků, na Illampu. Střecha paláce byla tvořena skalními bloky navíc překrytých zeminou a rákosem. Dnes je střecha zarostlá trávou. Pod ruinami je na pobřeží molo, což je jediný oficiální vstup sem. Pod ruinou jsme spatřili domorodkyni, která si právě připravovala lístky pro přijíždějící loďku plnou turistů. My jsme se raději opět schovali do ruin. Nakonec jsme přece jenom prodejkyni lístků neunikli a museli si vstup zaplatit. Chvíli jsme si povídali a spokojeni s prohlídkou ruin se vrátili po cestě na svahu do Alojamienta. Za zavazadla jsme zaplatili pár drobných, a jelikož přestalo pršet, vyrazili jsme mimo Yumani.

            Po hřebeni jsme se vydali na severní konec ostrova. Po levé straně jsme si dole v zátoce všimli vesničky Japapi a dále čekali, že uvidíme dvě ruiny. Alespoň podle mapky v průvodci tam musely být. Musely to být ale skutečně „ruiny“, protože ani s dalekohledem jsme nezaregistrovali ani náznak inckých staveb. Výjimečně několik domků a to bylo vše. Tato západní část ostrova byla vesměs strmá a neobydlená. Naopak východní část byla na mírnějším svahu, bylo tu více domků i zemědělských teras, kde se pěstovali brambory, hrách, fazole a jiné. Postupně přestávalo poprchávat a my si udělali menší přestávku, kdy jsme do žaludku nacpali několik chlebů a banánů. Vstřebávali jsme pocit pohody, nikdo nás nikam nehnal. Ani čas. Ani turisté v našich patách. Celý ostrov byl prostě náš. Brzy jsme dorazili na rozcestí, odkud jsme pokračovali stále rovně, stále po hřebenu. Po pravé straně se nám trochu rozestoupily mraky a my jsme tak dostali možnost spatřit zasněžené vrcholky Cordillery Real. Nebýt toho špatného počasí, to by byl výhled! Pohoří Cordillera Real je přes 150 kilometrů dlouhé a hranici 6000 metrů přetíná šest vrcholků. Po levé straně již končil hluboký záliv Bahía Kona a my se přibližovali k dalšímu zálivu Bahía Kona del Norte, zařezávajícímu se do ostrova ze severu. Údolí mezi zálivy bylo pokryto spoustou zemědělských teras s všemožnými odstíny zelené a ze západní a východní strany bylo kryto pásy pohoří převyšujícího údolí o 150-200 metrů. To údolí jsme si vybrali jako místo našeho dnešního přespání.

            Sešli jsme pomalu dolů tam, kde mapka Lonely Planet naznačovala, že by měly být další ruiny. Žádné jsme však neobjevili. Možná jimi byly míněny zemědělské terasy. Bylo 15⁰⁰. Pustili jsme se do vybalování stanu. Během vztyčování konstrukce stanu nás odnikud a znenadání přišli navštívit dva malí kloučci. Byli zvědavi na vše, co jsme z batohu vytáhli, ale do řeči s nimi nebylo. Nejenom, že byli stydliví, ale mluvili především aymarsky. Španělština pro ně byla pouze druhým jazykem, nebo spíše španělskou vesnicí, jak říká Luba. Abychom se jich zbavili, dali jsme jim po jedné pohlednici z České republiky. S radostí odběhli.

Postavili jsme stan, hodili batohy dovnitř a začali se z údolí drápat na západní pás pohoří na horu Chequesani ve výšce 4076 m n.m. Cestou jsme potkali pasáka ovcí scházejícího naopak dolů. Vyměnili jsme si pár přátelských slov a pokračovali každý svým směrem. Luba se posléze oddělil a vyrazil po hřebenu na severní část. Já jsem došel až na Chequesani, kde jsem získal báječný výhled do okolí. Západní svahy zde byly opravdu velice prudké. Spadaly přímo do jezera Titicaca 200 metrů pod námi. Cestou jsem objevil několik kaktusů, které právě kvetly a několik kamenných věžiček na vrcholu. Přidal jsem k nim jednu svoji vlastní a pomalu začal sestupovat ke stanu. Viděl jsem, jak ze severního zálivu nám stoupá ke stanu stádo ovcí s několika malými pasáky a následně opět sestupují ke svému zálivu na jihu, kde mají vesničku. Přes den asi chodí pást ovce na sever, aby je pak k večeru zavedli zpět domů. Severní záliv je skutečně velmi zelený a pro pastvu jako stvořený. Pomalu jsem začal rozehřívat večeři a dopisovat pomalu deník. Po hodince, když se již setmělo, dorazil i Luba. Unavený ale šťastný.

KDE VYSTOUPILO SLUNCE NA OBLOHU

24.12.1999 (pátek)

            Další den jsme se v poklidu sbalili a vrátili se na hřeben východního pohoří. Po něm jsme pokračovali severním směrem k ruinám Chincana. Ani toto dopoledne nám počasí nepřálo. Spustil se jemný ale vytrvalý déšť. Před ruinami jsme byli nuceni zaplatit vstupné a batohy složili do většího výklenku ve skále známé jako Titicaca, neboli Skála Pumy. A skutečně, při pohledu z jihovýchodu skála svým tvarem připomíná nahrbenou pumu. Na západní straně skály jsme marně hledali virakočovu tvář, o které se náš průvodce zmiňoval. Na jižním konci jsme ale bez problémů objevili čtyři prodloužené výklenky. Dva z nich prý slouží jako úkryt pro slunce a zbylé dva pro měsíc. Pod skálou je geometrický obrazec představující incký kalendář. Před skálou se rozprostírá ceremoniální stůl, velká a silná kamenná deska posazená na čtyřech nízkých kamenných sloupech. Na jih od skály se na kamenné plošině nachází několik velkých stop. Podle pověsti je zde zanechalo Slunce, jež se narodilo na skále Titicaca, seskočilo z ní, aby se mohlo odrazit na oblohu.

100 metrů od Skály Pumy se také nachází nové archeologické naleziště Chucaripupata. V odkrytých hrobech zde byly nalezeny nádoby patřící do dřívějšího období kultury Tiahuanaco. Svědčí to o tom, že obyvatelé ostrova udržovali obchodní styky s Tiahuanacany. Poté jsme se v pláštěnkách vydali k nedalekým ruinám Chincana, které patří mezi nejzachovalejší incké ruiny na ostrově. Byl to opravdový labyrint. Tato ruina, jež prý byla původně palácem kněžek boha Slunce, se rozkládá na západních svazích nad modrým zálivem s krásně bílými písčitými plážemi. V zálivu jsme také zahlédli malou plachetnici. Sílící déšť zahnal Lubu pod skálu, kde hlídal batohy a já se krytý pláštěnkou vydal na nejsevernější kopec ostrova ve výšce 3936 m n.m. Za ním se již rozprostírala pouze modrá voda jezera. Na vrchol vedla menší cestička, a tak výstup nebyl náročný. Obloha se mezitím docela roztáhla, a tak jsem pod sebou viděl nejenom ruiny Chincana jako na dlani, ale na druhé straně jsem si mohl krásně představovat i podvodní archeologické naleziště Marka Pampa. To se má nacházet mezi třemi ostrovy na severním cípu Ostrova Slunce.

Sestoupil jsem zpět dolů k ruinám a naopak Luba vyrazil nahoru. Objevilo se sluníčko. Zakousl jsem se do banánů, když tu se najednou objevila skupinka turistů. Ti sem přišli z nedaleké Challapampy, kam se dostali motorovou lodí v rámci túry z Copacabany. Poté, co jim průvodce řekl několik zajímavých informací o místu, se vrátili zpět do Challapampy. Já jsem si sedl na skálu Titicaca a slunil se. Uběhla jedna hodina a Luba stále nepřicházel. Vytáhl jsem si z batohu jídlo a pustil se do něho. V dáli se objevila dvě děvčátka se svými ovečkami. Byla špinavá a zvědavá. Knižního průvodce jsem jim nedal, ale zato dostala kapesník a dva banány. S veselejší tváří se děvčátka vrátila zpět ke svému stádu a já se pustil do psaní deníku. Luba dorazil ve 14⁰⁰.

Po menší domluvě jsme se rozhodli pokračovat na Challapampu. Obrátili jsme se a po východním pobřeží se jakoby vraceli zpět. Po několika desítkách minut jsme dorazili ke Svatému kameni a Chrámu Slunce. Byly mimo cestu, podél níž byly asi metr vysoké kamenné zídky. Ke Svatému kameni na soukromém políčku jsme se dostali kamennou bránou z vedlejší cesty. Kámen mně nepřipadal nijak zvláštní a zajímavý. Jeho účel je dnes již neznámý. Mnozí se přou o to zda to bylo posvátné ceremoniální místo, kde lidé prosili o déšť, nebo obětní kámen pro neposlušné indiány. Namířil jsem přes cestu k Chrámu Slunce. Také po jeho funkci se dodnes bádá. Přelezl jsem zídku a po okraji zoraného pole došel k ruinám. Obvodová zeď ruin byla vysoká dva metry. Byla dosti zničená, ale dobrou pověst mistrovské práci starých Inků nekazila. Bylo vidět, jak je chrám neudržovaný. Dovnitř se dalo dostat pouze jednou částí, kde byla pobořená zeď. Celý obdélníkový půdorys byl příčně rozdělen menší kamennou zídkou. V jedné jeho části se pásla kráva (bůhvíjak se tam dostala) a v druhé bylo zorané pole...

Pokračovali jsme dál. Prošli jsme Bránou, kterou poutníci od věky věků procházeli k posvátnému místu a sešli jsme k Challapampě. Bylo pozdní odpoledne, a tak jsme se již sháněli po místu pro stan. Vyšlápli jsme si na kopeček, za kterým je zídka oddělující Ostrov Slunce od jeho poloostrova Kollabaya. Původně měla zídka chránit zemědělsky využívaný poloostrov od lidí a především dětí, které by mohly drahocennou úrodu zničit. Dnes slouží ke stejnému účelu, pro který byla postavena. Během rozdělávání stanu se na nás přišel podívat jeden mladý hoch. Ihned na nás zhurta, co tady děláme a že se tu nemůže stanovat. Odrazili jsme ho tvrzením, že nám jeden domorodec, jež o kousek pod námi bydlí, dal svolení, což byla pravda. Poté jsme se dozvěděli, že studuje angličtinu, a tak jsme si popovídali i anglicky. Moc dlouho se s námi nebavil, asi po hodince vytahování jak je dobrý, sám odešel. Uvařili jsme si večeři a po pěkném západu slunce ulehli. Byl to další příjemný den, který měl s vánoci společné snad pouze datum. Doma se rozbalují dárky, tisíce dětí výská radostí, pojídá cukroví a my si tady ležíme na Ostrovu Slunce. Co bych za to dal, abych se alespoň na chvíli mohl podívat domů, co dělá rodina… Spánek mě ale brzo přemohl.

CHRÁM PANEN SLUNCE

25.12.1999 (sobota)

            Obava z větrů, které odnesou náš stan byla přehnaná. Stan držel pevně a my spali až do rána. Po teplé polévce jsme sešli pod kopec do vesničky Challapampa a vyhledali Muzeum Marka Pampa. Bylo zavřené, a tak jsme zaklepali na nedaleké dveře Hiriberta Ticomy, který měl mít klíče. Po nějaké době se nám ho podařilo vzbudit a já v něm poznal včerejšího průvodce z ruin Chincana. Otevřel nám dveře a nechal nás uvnitř muzea hodinu bez dozoru. I přesto, že muzeum bylo několikrát vykradeno, má mnoho zajímavých objektů a především zde jsou popisky. Muzeum obsahuje artefakty nalezené roku 1992 při vykopávkách prováděných v zatopeném městě Marka Pampa. Toto archeologické naleziště se nalézá na sever od ostrova v hloubce 8 metrů. Je tu mnoho lžic, kamenných nástrojů, antropomorfických figur, mušlí, kostí zvířat, střepů, džbánů, misek aj. Nejznámější jsou ale kamenné truhly se svým drahocenným obsahem: medailónem, kalichem, pumou a ženou, vše ze zlata. Truhly byly mistrně vytesány a zapečetěny, že i v době nálezu byl jejich obsah stále suchý.

            Po shlédnutí muzea jsme zamířili k molu, kde jsme si počkali na příjezd motorové loďky směřující na Ostrov Měsíce. Mezitím sem přišla skupinka tří Poláků, prvních Poláků, které jsem kdy viděl cestovat. Na cestu si vydělali ve Spojených státech, tak jako my. Přijela loďka, my s Lubou se rozloučili s Poláky směřujícími nazpět do Copacabany a spolu s několika ostatními turisty se nechali odvést na Měsíční ostrov.

Isla de la Luna (neboli Coati) je místem, kde Virakoča nařídil Měsíci vystoupit na oblohu. Po několika minutách jsme objeli severní konec ostrova a přistáli na jeho východním pobřeží přímo pod ruinami Acllahuasi. Zatímco ostatní turisté vyběhli rychle k ruinám, aby stihli brzký odjezd lodi, já s Lubou jsme si sedli k molu a odpočívali. Věděli jsme, že zde musíme přestanovat. Turisté se vrátili a hrozně se divili, proč neodjíždíme s nimi. Když odjeli, vystoupili jsme po několika schodech k ruinám. Acllahuasi – Chrám panen Slunce je zasazen do amfiteátrového údolí na svahu ostrova. Jednolitost průčelí porušují výklenky a falešné stupňovité oblouky připomínající dekorace Puma Punku v Tiahuanacu.

A proč se chrámu říká Chrám panen Slunce? Během incké nadvlády zde žily ty nejkrásnější dívky, jež byly pečlivě vybírány z každé občiny a věnovány nejvyššímu Inkovi. Bez svolení panovníka se nemohly vdát ani udržovat pohlavní styk. Tyto dívky již svou rodinu nikdy neviděly. V palácích se věnovaly předení vlny a tkaní oděvů pro Inku, jeho rod, kněží a vojáky. Také v nich ale udržovaly posvátný oheň. Někdy nějakou Inka daroval svým velmožům, a tak z toho byla i svatba, ale častěji spíše jen nelegitimní děti. No neměly to zrovna jednoduché.

            Po zaplacení vstupného a ujištění, že můžeme přestanovat v oploceném areálu před ruinami, jsme si vyšlápli východní svah ostrova až k hřebenu. Za námi následovali matka s dcerou, kterým odešli poslední turisté. Bydlí ve vesničce na západním pobřeží, přes hřeben na druhé straně ostrova. Je to jediná vesnička na ostrově o rozměrech 2 kilometry na 400 metrů. Každý den ráno přicházejí k ruinám, aby žíznivým a hladovým turistům prodali nějaký ten sladký bublinkový nápoj nebo sušenky. A přitom vybírají vstupné.

            Vystoupili jsme na nejvyšší horu ostrova ve výšce 3925 metrů a začali obdivovat velké eukalyptové stromy, které tu a tam rostly. Občas jsme zahlédli malou kamennou kruhovou či obdélníkovou zídku, kam pastýři na večer uzavírají své stádo, aby ho nemuseli svádět do vesničky a ráno zase vyvádět nahoru. Nekrade se tady, tak proč ne. Ze severního cípu ostrova jsme se poté vrátili zpět k batohům. Rozbalili jsme stan, uvařili si sváteční krupicovou kaši s kakaem a spokojeně ulehli.

MEDVĚDÍ MUZIKANTI

26.12.1999 (neděle)

            Po další báječné noci jsme si sedli k molu, kde jsme si povídali s Francouzskou, jež sem právě přišla z oné vesnice na opačné straně ostrova. Strávila tam vánoce a vyprávěla nám, jak ji náčelník vesnice ubytoval u sebe a jak ji pozval na vánoční oslavy. Viděla prý ceremonii zaříznutí lamy a její obětování matce země – Pachamamě. Byl to zážitek, na který nikdy nezapomene. V dáli jsme konečně zahlédli loď. Její příjezd znamenal další překotný útěk turistů k ruinám. Tentokrát zde ale loďka stála déle, a tak někteří mladí turisté využili volného času k vykoupání se ve studené vodě jezera. Počasí bylo úžasné. Před polední jsme nastoupili na palubu a zamířili na Ostrov Slunce k Inckým schodům. Já jsem seděl na horní palubě, zatímco Luba si v podpalubí povídal s jedním Norem z norské telekomunikační společnosti.

            Pod Inckými schody jsme zůstali déle, než jsme očekávali. Žádná loď do Copacabany v dohledné době nejela. Sedli jsme si tedy na kamenitý břeh a opalovali se. Po dvou hodinách jsme přeplnili odjíždějící loďku a Ostrovu Slunce řekli své sbohem. Byly to tři příjemné dny odpočinku, na které budu rád vzpomínat. V poklidné melancholii jsme dorazili do Copacabany a ubytovali se v našem Alojamientu. Do La Pazu pojedeme až zítra. Ihned jsem ulehl do postele a usnul.

Po setmění jsem se probudil. Byl jsem v pokoji osamocen. Luba přišel během několika minut a ihned mě vylákal ven. Ulice noční Copacabany ožily, všude byla spousta lidí a turistů. Na náměstí před Katedrálou jsme dokonce zaslechli zvuky dechovky. Přišli jsme blíže. Pomalu se k nám blížil zástup hudebníků a tanečníků. Někteří měli na sobě masky, ale většina byla oblečená tak, jak jsou obvykle. Vedle mohutných trumpet zde byly především bubny. Základem všech místních dechovek jsou hlučné trombóny. Hudbou se to nedalo nazvat, byl to příšerný rej muzikantů. Vypadalo to, že jediným cílem je hrát na tyto afektované dechové nástroje tak opile (a tedy nahlas a mimo rytmus či vůbec bez rytmu), jak je jen možné. Přesto byla celá událost zajímavá a líbivá a zvláštní „medvědí“ poskakování muzikantů dojem vylepšilo.

Daleko více unesenější byl Luba, který mě prosil, abych skočil do Alojamienta pro foťák. Ten jsme tam předtím nechali, aby nám ho nikdo v noční Copacabaně neukradl. Podle majitele Alojamienta zde kradou pouze Peruánci, protože to sem mají z Peru blízko a na nedostatek turistů si také nemohou stěžovat. Velice si zakládal na tom, že Bolívie je bezproblémová země a žádný Bolívijec nekrade. Průvod muzikantů a diváků, kteří se k nim připojili, ale rychle zmizel za rohem. Cestou do hotelu jsme si koupili chleby a banány a ve 22⁰⁰ ulehli ke spánku.

ČACHRY NA IMIGRAČNÍM

27.12.1999 (pondělí)

            Ráno jsme zaplatili ubytování, složili batohy u správce a namířili k muzeu u Baños del Inca – Inckých lázní, které jsme již navštívili. Cestu jsme znali, a tak nás nic nezdržovalo. Během půl hodiny jsme byli na místě a panímámu požádali, aby nám ukázala muzeum. Šáhla si do špinavé kapsy pro klíče a odemkla nám dveře od kůlny. Vstoupili jsme do muzea. Na to, co jsme očekávali, vypadalo muzeum pěkně a přehledně. Byly zde vykopávky, mapky a popisky všech archeologických míst v okolí. Modely Pilko Kaina, ruiny Chincana, Chrám panen Slunce aj. Nechyběly ani mumie. Po hodině jsme se vrátili do Copacabany, kde jsme nasedli do autobusu odjíždějícího do La Pazu. Jeli jsme přes úžinu Tiquina.

            V La Pazu jsme rychle zaběhli do Hotelu Torino, hodili si batohy na postel a spěchali na imigrační, nechat si prodloužit vízum. Podle jejich posledních informací mělo být zdarma. Hrají zde na nás pěkně špinavou hru. Nevím proč jsme se divili, když nám řekli, že si prodloužení víz budeme muset zaplatit. Vždyť jsme v Bolívii. Tím nás pěkně naštvali. Ani mně zde nemohli vystavit nové vízum, které mám mít zdarma. To prý jde pouze na hranicích. Nu co, po chvíli hořekování jsme se sbalili a hrdě odešli bez placení. Rozhodli jsme se odjet přes hranice do Peru a během týdne se vrátit zpět do Bolívie. Vždyť zde máme ještě tolik co vidět. Na hranicích bych totiž minimálně já dostal nové vízum zdarma. U Luby to tak jisté není, protože je ze Slovenska, a to musí vízum platit.

            Suma sumárum nám nastalá situace pomohla. Teď si v Peru projedeme Puno a Arequipu, abychom se jimi příště nemuseli zdržovat a mohli jet po opuštění Bolívie přímo do Cuzca. Na autobusovém terminálu jsme si zakoupili lístky do Puna. Zítra ráno nás autobus vyzvedne v hotelu. Až později nás napadlo, že jsme se neujistili, zda autobus jede do Puna přímo nebo příšernou oklikou přes Copacabanu. Uvidíme. Zašli jsme do restaurace na večeři a pomalu ulehli ke spánku.

 

Zpět    Další

 

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt