VIII. PRVNÍ KROKY V PERU (28.12. – 31.12.)

Vstáváme v 6 hodin. Dobalili jsme si potřebné věci a sešli do hotelové recepce, kde jsme si dali některé věci do úschovy. Čekali jsme na náš autobus do Puna, který měl před náš hotel přijet v 6³⁰ a vyzvednout si nás. Dlouho jsme posedávali na čalouněných gaučích hotelové recepce. Když tu autobus nebyl ani v 7⁰⁰, rozhodl jsem se zavolat do společnosti. Tam mi řekli, že je vše v pořádku, že autobus je na cestě a že každou chvíli musí přijet. Ihned po ukončení rozhovoru přiběhl Luba, že autobus již je tady. Rozloučili jsme se s hotelovým vedením a nastoupili do autobusu. Několik turistů z jiných hotelů tu již sedělo. Autobus poté zastavil za terminálem, kde nabral zbytek pasažérů. Tím jsme se všichni vyhnuli placení poplatku za terminál.

Do Puna jsme jeli opět oklikou, přes Copacabanu, což nás již silně nebavilo. Unavovala nás procedura trajektové přepravy přes Tiquinu. V 11⁰⁰ jsme dosáhli Copacabany a zjistili, že chceme-li do Puna, musíme přestoupit na jiný autobus. Ten měl jet až za dvě hodiny. Uložili jsme tedy batohy u autobusové společnosti a vyrazili se najíst. Naše první kroky vedly k chutným empanádám před Mercadem, na které jsme měli obrovskou chuť. Oběd nám to ale nenahradilo, a tak jsme si na Mercadu koupili celé menu - polévku a smaženou rybu. Poté jsme s Lubou obcházeli obchůdky a vrátili se na náměstí k autobusům. Zmatky se nám při nastupování do toho správného autobusu nevyhnuly. Zřízenci nás posílali od jednoho autobusu k druhému, až jsme konečně skončili v tom pravém. Sedli jsme si dozadu na poslední dvě volná sedadla a s půlhodinovým zpožděním vyrazili směrem na Puno.

Asfaltová silnice pokračovala, a tak během chvíle již vystupujeme v Kasani, na hranicích s Peru. Již tu stálo několik autobusů a osobních automobilů, zmatek nad zmatek. Jedni do Bolívie vstupovali, druzí přejížděli do Peru. Fronta byla dlouhá a postupovala velice pomalu. Slunce do nás nemilosrdně pražilo. Na bolivijském imigračním úřadě jsme po 40 minutách konečně dostali výstupní razítko. Do nedalekého peruánského Yunguya, ležícího jen kousek za hranicemi jsme došli pěšky. Hranice byly fraškou. Mohli jsme si běhat sem a tam a nikdo by si nás nevšímal. Banka na směnu peněz tu nebyla, pouze u malého stolku přímo na ulici seděla jedna indiánská babka s kalkulačkou a nabízela směnu peněz. Na peruánském imigračním jsme dostali razítko vstupu. Naše víza, které mám já z Prahy a Luba z Caracasu, platí na 3 měsíce. Po hodině stání, papírování a razítkování jsme konečně nasedli do autobusu a vyrazili na Puno do Peru.

Peru je země, která byla až do konce 80. let zmítána převraty, diktátorskými vládami, ekonomickou a sociální nestabilitou. Aktivita guerill v Jižní Americe je víceméně tradicí. Nezávislost na Španělsku by nikdy nebyla úspěšná bez množství malých armád, jež pomohly nastolit nový pořádek. Od té doby ovládaly autoritářské a oligarchické režimy většinu kontinentu. Více než o století později, v 60. a 70. letech, se guerillové skupiny opět rozšířily v naději, že se jim podaří následovat úspěch kubánské revoluce roku 1959. Guerilly se opírají o popularitu slavných předků, ale ideologie je jiná. Turisté si do země netroufali kvůli jejich rozsáhlým a zákeřným akcím. Dnes jsou ale prostředky boje proti těmto skupinám mnohem vyvinutější než před 30 lety a v odlehlých částech země může přežít pouze dobře zásobovaná vládní armádní skupina. Tak jako Zapatisté v Mexiku, tak maoistická skupina Sendero Luminoso (Světlá stezka) a Tupac Amaru v Peru jsou již zaraženy do země.

Roku 1990 byl prezidentem zvolen Alberto Fujimori, syn japonských imigrantů, jehož diskutabilní polodiktátorské akce vedly ke zlepšení katastrofické ekonomické situace v zemi a nastolení pořádku. Inflaci snížil z 10 000 % na 10 %, porazil guerillu a v roce 1995 byl znovuzvolen. Již podruhé změnil ústavu, což mu v současné době opět umožnilo získat prezidentský úřad. Jeho ekonomická reforma, jak jistě víme, udělala bohaté bohatšími a chudé chudšími. Vyváží se především měď, ryby, zinek, zlato a ropné produkty. Ještě donedávna byly příjmy z exportu koky stejné jako ty legální. Spojené státy jsou dnes nejdůležitějším obchodním partnerem Peru.

Cestu jsem vnímal jen málo. Spíše jsme se bavili s Argentinci, jež tu s námi seděli. Bavili jsme se o Torres del Paine či Perrito Moreno, argentinských divech přírody, které musí stát opravdu zato. Dále o národním nacionalismu, že „Islas Malvinas son Argentinas“ a jiném. Řeč se samozřejmě stočila i na Českou republiku. Také nám dali ochutnat typického argentinského nápoje - čaje maté.

Maté je typickým argentinským a tedy i jihoamerickým nápojem. Způsob jeho servírování je zajímavý. Podali nám ho v tykvičce, ze které jsme nápoj vysávali kovovým brčkem se sítkem na konci. Velikost tykvičky přitom odpovídala malému šálku na kafe. Nejprve ho naplnili sušenou drtí maté, neboli cesmíny paraguayské a tu zalili vlažnou vodou. Počkali asi dvě minuty, vylouhovanou tekutinu vysáli a vyplivli z okénka. Poté směs opět zalili horkou vodou z termosky a… první člověk mohl začít usrkávat. V době prvního styku bělochů s indiány pili maté jen příslušníci kmene Guaraní, žijící na územích mezi řekami Paraná, Paraguay a Uruguay. Užívali ho nemocní jako léčiva a šamani, aby se dostali do transu a tím do styku s nadpřirozenými silami. Maté je vůbec populární nápoj celé Jižní Ameriky. Má vysokou koncentraci a je tedy velice povzbudivý. Rychlým potem vyžene únavu z těla a přinese optimističtější náladu.

Často se nám naskytly krásné pohledy na jezero po pravé straně a skalnaté kopce po straně levé. Kopce byly spojeny zelenými, uměle zavlažovanými políčky a terasami. Někde jsme zahlédli stáda lam, jinde zase několik prasat. Občas jsme projeli kolem několika usedlostí. Do Puna jsme přijeli za deště. Začalo se již stmívat a byla nám zima. Bez znalosti cen ubytování v Peru a místního prostředí vůbec jsme podlehli naléhání zaměstnance autobusové společnosti a ubytovali se v Hotelu Tumi. Ostatní pasažéři pokračovali na Cuzco. Ubytování bylo báječné - velká místnost, koupelna s teplou vodou, dvě velké postele. Cena pěti dolarů na jednoho tomu odpovídala. Po menším odpočinku jsme vyšli ven, prohlédnout si centrum města a koupit si něco k večeři. Veškeré cennosti jsme si nechali v hotelu a do ulic vyrazili jen tak. Již jsme toho hodně slyšeli o nebezpečnosti Puna v odlehlejších částech a po setmění. Navíc jsme si až teď uvědomili, že se nám hodinky předbíhají a přeřídili si je o hodinu zpět. Ach ty časové posuny.

Puno bylo založeno roku 1668 ne břehu jezera Titicaca, blízko stříbrného dolu jménem Laykakota. Jeho 80 000 obyvatel se nachází v nadmořské výšce 3830 metrů a přes noc tu je tedy pěkná zima. Během zimních měsíců od června do srpna může teplota poklesnout i pod nulu. Je tu ale na trzích dostatek levných pletených svetrů z alpak, které opravdu příjemně hřejí. Kromě překrásných fiest ale nemá největší peruánské město na břehu jezera Titicacy co nabídnout. Prochází jím nicméně spousta turistů, jedoucích do Bolívie nebo se z Bolívie vracející do Peru. Jiní turisté zde chtějí shlédnout legendární jezero Titicacu s rákosovými ostrovy Uros a vysoké hrobky předincké kultury Colla. Pro ty, přející si vidět Titicacu, bych ale vřele doporučil bolivijskou Copacabanu.

Úplně se setmělo, ale orientaci jsme neztráceli. Řekli jsme si, že se podíváme, kde sídlí Bolivijský konzulát. Adresa konzulátu byla jiná než udával průvodce Lonely Planet, a tak jsme se na ještě otevřených turistických informacích doptali na souřadnice. Přes dvě hlavní náměstí jsme se dostali až na místo určení. Věděli jsme, že je večer a navíc končí rok 1999, ale přesto jsme se rozhodli vyzkoušet štěstí a vystoupit do třetího patra budovy. Zazvonili jsme a už už jsme se chtěli otočit a odejít, když tu se otevřely dveře. Uvítal nás sekretář konzulátu. Byl to velice obětavý a příjemný starší pán. Uvedl nás do místnosti, jež byla vánočně vyzdobena. Velice se nám tu líbilo. Vysvětlili jsme mu naši situaci, že se chceme vrátit do Bolívie, protože se nám moc a moc líbila a že nevíme, zda Luba jež má vízovou povinnost, si o vízum musí znovu požádat nebo mu stačí jen dostat razítko při vstupu na hranicích, zda je zdarma či za něj opravdu musí zaplatit ten nekřesťanský peníz. V klidu si nás vyslechl, zeptal se nás na několik informací a sdělil nám, že vízum Luba potřebuje. Byl ale tak ochotný, že jej mohl vystavit na počkání a dát ho Lubovi za pouhé 3 dolary. Zprvu jsme nevěřili vlastním uším a dvakrát jsme se museli ujistit, že opravdu nemusíme platit 10 dolarů. Nejenom, že nám ho dal tak levně, ale vyřídil nám ho během 10 minut a navíc mimo oficiální pracovní dobu! Tak v tohle jsme rozhodně nedoufali. Rozloučili jsme se, srdečně poděkovali a s novou energií v tělech vyrazili nazpět do hotelu.

Naproti konzulátu jsme spatřili Hostal Arequipa. Nevěřili jsme, že ubytování je v celém Punu tak drahé jako v našem Hotelu Tumi a zašli jsme se zeptat na ceny. Zjistili jsme, jak moc přeplácíme ubytování. Zde stojí celou polovinu ceny, kterou platíme v Hotelu Tumi. Zítra se tedy stěhujeme. V pekárně jsme si koupili 10 chlebů a v pseudosamoobsluze máslo. Na pokoji jsme si udělali královskou večeři. Chleby byly chutné a s máslem klouzaly do krku jako maliny.

RÁKOSOVÉ OSTROVY A VYSOKÁNSKÉ HROBKY

29.12.1999 (středa)

Další den ráno jsme zaplatili ubytování a přestěhovali se do Hostalu Arequipa. Na turistických informacích jsme se chtěli informovat o túrách na předincké pohřebiště Sillustani či plovoucí rákosové ostrovy Los Uros, ale ještě bylo zavřeno. Zašli jsme tedy na Plaza de Armas a podívali se do místní Katedrály postavené roku 1757. Zvnějšku vypadá lépe než zevnitř, ale můžeme v ní spatřit obrovský stříbrný oltář. Fotoaparát jsme raději nechali v batohu a nic veřejně nefotili. Stále jsme se báli krádeží. Přesto, nebo snad právě proto, jsme v ulicích viděli spoustu vojáků. Strach nám nedovolil vyjít ani k soše Manco Capaca na nedalekém kopečku, odkud musel být krásný výhled na celé Puno, umístěné v zálivu jezera Titicacy.

Během několika minut se rozhodujeme navštívit plující rákosové ostrovy Los Uros, také přezdívané Islas Flotantes (Plující ostrovy). Po Avenidě Titicaca jsme během 10 minut došli k přístavu, kde si nás už jeden chlápek odchytl. Nabídl nám svezení ke třem ostrovům Los Uros a zpět za US$3 na jednoho. V loďce již čekal jeden Ital, a tak jsme souhlasili. Spolu jsme netrpělivě vyčkávali další pasažéry a odjezd lodi. Nejednalo se o tradiční rákosovou loďku, ale o dřevěný člun poháněný motorem. Asi čtyřicetiletý Ital zde byl na měsíčních prázdninách. Užíval si. Byl to samozřejmě Ital jak se sluší a patří. Uřvaný, upovídaný a neustále si ze všeho dělající srandu. Španělsky uměl dobře, ale není to prý jeho nadáním, jako spíše neuvěřitelnou podobností španělštiny a italštiny. Rychle nám spolu uběhlo několik desítek minut a stále nic. Ostatní, předem zamluvené túry, za které se platilo několikanásobně více, průběžně vyplouvaly. My jsme tu ale trčeli. Již jsme se chtěli sbalit a odejít, když tu nastoupil starší bolivijský pár z La Pazu a jedna indiánka žijící na ostrovech. To již kormidelník na naše naléhání nastartoval motory a odstrčil loďku od mola...

Oproti Copacabaně a Ostrovům Slunce a Měsíce zde voda v přístavu byla špinavá a páchla. Zprvu jsme projížděli kanálem vedoucím napříč rákosím. Byl to ve skutečnosti pruh vyřezaného rákosí, umožňující průjezd loděk. Celá tato část mělkého zálivu byla porostlá tímto rákosím, známém spíše pod jménem totora. Z této totory zde lidé po mnoho staletí stavěli malé loďky (balsy), ale jak se zdá, dnes vystřídalo rákos dřevo a umělá hmota. Stále tu ale „plují“ celé ostrovy postavené z totory. Dodnes na nich žijí lidé. A právě proto sem také jedeme. Viděli jsme tu malé kajmany a spoustu kachen. Po chvíli jsme u jedné rákosové chýše zaplatili malý poplatek za vstup na ostrovy Uros a se ocitli na skutečném jezeře. Před námi se objevily slavné „Islas Flotantes“ - Plující ostrovy.

Ihned po vystoupení z loďky jsme ale pocítili zklamání. Místo abychom se po každém kroku propadali do rákosí a slyšeli čvachtání vody, cítili jsme, že jdeme po pevné zemi. Copak si všechny ty cestovatelské články a průvodci vymýšleli? Nebo si situaci z důvodu čtivosti trochu „přikrášlili“? Nic se neprohýbalo. Ostrovy se totiž za ta léta, co plující rákos uhníval a odpadal, spojily se dnem jezera. Staly se normálními ostrovy, na kterých je půda a pěstuje se zelenina. Proto na mě nijak nezapůsobily. Představoval jsem si je úplně jinak. Navíc byly velice turistické. Na malém plácku, uprostřed skupiny několika rákosových chýší, seděly dokola místní ženy a nabízely nám své výrobky. Neustále na nás někdo volal „Señor, compra! Señor!!“ Zdálo se mi, že tu jsme pouze kvůli nákupům, místo abychom zde něco viděli. No, alespoň jsme se vydrápali na dřevěný vyhlídkový posed, odkud jsme nafotili pár zajímavých snímků. U náměstí jsme spatřili staříka, vázajícího rákos pro stavbu loděk. Chtěli jsme si ho vyfotit, ale žádal peníze, takže jsme objektiv fotoaparátu stočili na primitivní krb s konvicí a chýší v pozadí. Vyšli jsme si i za náměstí do ne normálně navštěvovaných míst. Byl tu nepořádek, smrdělo to hnilobou a plovoucí ostrovy se mně začaly pomalu ale jistě znechucovat. Na Itala navíc bez ustání dorážel malý klučina, prosící ho o peníze. Byl špinavý jako prasátko a neodbytný jako moucha. Ital mu dal tedy alespoň několik kapesníků, aby se vysmrkal a umyl. Bylo zde několik dalších žadonících a špinavých dětí, ale kupodivu jsem tím byl příjemně překvapen. Čekal jsem jich daleko více.

Poté jsme se převezli na „další ostrov“. Ostrovy za těch mnoho let také srostly a vytvořily jeden celistvý. Takže jsme se přesněji přesunuli na jinou část stejného ostrova. I tento „ostrov“ byl podobný prvnímu. Rychle jsme dokončili obhlídku a nasedli zpět do loďky. Náš jednooký kapitán a kormidelník v jednom nás chtěl odvézt zpět do přístavu. V dáli jsme ale zahlédli další část ostrova, jež vypadala lépe. Luba a Ital začali do kormidelníka útočit, že nám slíbil tři ostrovy a doposud jsme viděli pouze dva a že chceme svést i na třetí. Nakonec jsme ho donutili, aby tam zajel. A udělali jsme dobře. Vystoupili jsme na rozsáhlejší rákosové plošině a ubírali se k náměstí. Konečně jsme ucítili, jak se při chůzi propadáme do hloubky. Konečně alespoň část plovoucího ostrova. Náměstíčko již sice bylo opět pevné, ale bylo příjemnější, méně turistické, více původní a náš pochmurný názor na ostrovy se alespoň trošičku vyjasnil. V nedalekém rákosí proplouvala titi, černá kachna s červeným zobákem, která nežije nikde jinde na světě. Proto také dostala jméno podle jezera. Kachna pochází kupodivu také z Ameriky. Byla domestikována obyvatelstvem na peruánském pobřeží a do Evropy se dostala až v 16. století.

Viděli jsme tu konečně i dvě loďky z totory a poněkud ukonejšeni jsme se vrátili zpět do přístavu. Slavný norský antropolog Thor Heyerdahl se inspiroval pohledem na kresby indiánských plavidel a dal postavit Kon Tiky. Na jeho palubě přepluje Tichý oceán oběma směry a dokáže tak teoretickou, historicky však neověřitelnou možnost plavby mezi Peru a Polynésií. Umění stavět rákosové lodi se prý tyto kmeny naučily od středomořských starověkých mořeplavců, kteří sem přijeli přes Atlantik na podobných lodích z papyrusu.

Při spatření ostrovů člověka napadá spousta otázek. Jak vlastně došlo k založení těchto ostrovů? Proč na nich lidé žijí? Jeden historik z Puna říká toto: Na břehu Titicacy byla vždy spousta lidí a přírodní podmínky jim neumožňovaly vždy dostatečnou možnost obživy. Lidé se proto snažili najít jiné možnosti obživy než jen zemědělství a pastevectví. Tuto možnost nakonec našli. Bylo to rybaření. Aby k rybám neměli daleko, tak na ostrovech vzniklých uprostřed porostů rákosí totory vystavěli obydlí. Vše, co z jezera mohli dostat, dostali a na břeh jezdili pouze výjimečně - pro kukuřici, sůl a vlnu. Tak vzniklo velmi ekologické společenství, žijící s přírodou v dokonalé harmonii. Uruové jsou výjimeční a jsou si toho vědomi. Proto také mají vlastní legendu o svém původu. Všemocný bůh Virakoča seslal na zemi nekončící deště, ale pracovité lidi ještě předtím proměnil v divoké kachny, aby netrpěli. Se znovunarozením Slunce se Virakoča rozhodl proměnit kachny zpět v lidské bytosti. Jenže tito lidé si již tak přivykli životu v totoře, že se ho již nemínili vzdát.

Původ Uros je ztracen v historii, nicméně jejich jazyk se zdá patřit do rodiny Harawack, jež patří do amazonských jazyků. Podle antropologa Juana Palaa z Puna se Uros přesunuli na Altiplano nejprve proti proudu řek a poté překročili horská sedla. Podle kečuánských a aymarských tradic tu Uros byli dávno před nimi. Ostrovní život si vybrali jako ochranu před jinými kmeny. V koloniální době tu Španělé napočítali 4000 rodin. Před několika lety to bylo už jen 332. Obyvatelstvo Uros strádalo evropskými nemocemi, nucenou prací v dolech a ve válkách. V roce 1676 povstali proti Španělům. Po porážce jim Španělé nařídili, aby mluvili kečuánsky či aymarsky, stali se katolíky a ukončili svůj ostrovní život. Později se několik rodin vrátilo zpět na ostrovy, kde žijí dodnes. Živí se rybařením, sběrem rostlin a lovem ptáků.

Lidé z Uros ostrovů si zachovali svoji kulturu i přes invazi Tiahuanacanů, Inků, Španělů a i přes dlouhou existenci moderního státu Peru. Ale nová invaze turistů může změnit tyto lidi navždy. Dnes již ztratili svůj jazyk, své náboženství a mnoho tradic a zvyků. Turisté zaplavili ostrovy a dolarizují dosavadní barterovou ekonomiku. Turisté zde mají vyhlídkové věže, telefony napájené solárními články, „plující“ hotel. Jedním z dalších problémů je vylidňování. Mladí lidé odcházejí na pevninu a rodiče mají stále méně šancí je doma udržet. Problémem je také počasí či změna úrovně hladiny. Pevné ostrovy narozdíl od skutečně plovoucích jsou zaplavovány a rodiny se musí dočasně přesunovat. Všichni ještě mají v živé paměti záplavy z let 1984-1985. Hladina jezera stoupla, rodiny ze vzdálenějších ostrovů se přestěhovaly blíže k pobřeží a zůstaly tam. Blíže k pevnině, blíže k turistům. Ovšem na vzdálenějších ostrovech, kam turisté takřka nevstupují, se ještě udržel tradiční způsob života. Pokud někdo bude chtít vidět pravé plovoucí ostrovy, doporučuji mu ty menší a vzdálenější, které ještě turistický ruch a civilizace tak nezměnila. Velmi populární jsou také kamenné ostrovy Taquile, které na rozdíl od rákosových ostrovů nekopírují vodní hladinu, ale vystupují z ní do několikametrové výšky. Nacházejí se za ostrovy Uros. Jsou snad posledními místy, kde ještě lnou k jediným třem inckým zákonům - nelži, nekraď a nelenoš.

Ještě než jsme dopluli do přístavu, viděli jsme tam vplouvat velkou nákladní loď. Byl jsem tím překvapen, protože na Titicace jsem nic tak velkého nečekal. Nevěděl jsem ještě, že se tu již před sto lety proháněly parní lodě postavené v Anglii. Náš jednooký kapitán nám cestou zpět také nabídl odpolední túru na Sillustani. Prý je zprostředkovatelem pro jednu turistickou kancelář. Neřekli jsme ne, ale domluvili se, aby za námi zašel ve 14⁰⁰ do hotelu.

Odbylo poledne. Přímo v přístavu jsme chtěli navštívit muzeum umístěné na vysloužilé parní lodi Yavarí. Ačkoliv mělo být otevřené, bylo zavřené. Tak jsme se vydali do centra města k našemu hotelu. Po několika minutách chůze nás zaujala lákavá nabídka na oběd za půl dolaru, a tak jsme ji vyzkoušeli. Polévka byla dobrá, ale druhý chod, skládající se ze špaget a hnusné omáčky, jsme pozřeli jen stěží. Bylo to jedno z pouze několika jídel, která nám zde v Jižní Americe nechutnala. Člověk si musí vždy vybírat mezi kvalitou a cenou jídla.

Poté nás nalákal jeden voják do Muzea historie plavby na jezeře Titicaca, jež bylo zdarma. Byla tu historie lodní dopravy po Titicace a některé exponáty, jež původně sloužily či byly součástí těch nejvýznamnějších velkých lodí. Především se jedná o parní lodě Yavarí a Yapurá sem dovezené po částech z Evropy na přelomu 60. a 70. let a zde smontované. Yavarí je vůbec prvním kolovým parníkem, který brázdí hladinu jezera od roku 1861. Z Anglie, jež tehdy procházela průmyslovou revolucí, doplul k peruánským břehům vlastní silou. Tam byl demontován na 2766 kusů a na zádech mul a indiánů odnesen přes krkolomné stezky Kordiller až na břeh jezera Titicaca. Celé přemístění trvalo plných šest let. Dostali jsme doprovodný letáček a spokojeni odešli zjistit ceny autobusů do Arequipy, našeho příštího cíle.

Pokud dnes uvidíme Sillustani, tak již zítra můžeme jet do Arequipy. Na Puno jeden den stačí. Mimo oslav svátků to není město, které by si turista oblíbil. Autobus společnosti Cruz del Sur vyjíždí v 7⁰⁰ a stojí US$7. Ze všech společností, které jsme obešli měla tato ceny nejpříznivější. Zítra tedy touto společností pravděpodobně vyrazíme. Celou ulicí Los Incos jsme až k hotelu procházeli mnoha stánky centrálního tržiště, kde se dalo koupit vše možné. Indiánské babky seděly za hromadami brambor a buráků. Ceny filmů, jak jsme zde zjistili, byly mnohem vyšší než v Bolívii. Navíc pozitivní filmy jsme ani nemohli sehnat. Škoda, že mně nezbyly peníze na jejich nákup v La Pazu. Koupili jsme si 7 Up, několik chlebů a kolečko tvarohu. Bylo to ale něco mezi tvarohem a sýrem. Nebylo to tak suché jako tvaroh, ale ani tak pevné jako sýr. Pěkně to klouzalo do krku. Velice nám tvaroh zachutnal, a tak se od této doby stal nedílnou součástí našeho jídelníčku.

Ve 14⁰⁰ kapitán skutečně přišel a dovedl nás do nedaleké turistické kanceláře, kde se s námi rozloučil. Ověřili jsme si pár informací a zaplatili za túru US$4. Po hodině čekání jsme odjeli směrem na Juliacu. Byl to menší autobus zcela obsazen turisty. Stoupali jsme od zálivu po úbočí hory stále nahoru. Pod námi se rozkládalo celé město jako na dlani. Viděli jsme i sochu Ježíše chránícího s rozpaženýma rukama město a sochu prvního Inky Manco Capaca, jež přezíral celé jezero, ze kterého pochází. V přístavu kotvilo několik lodí. V dáli na Titicace jsme spatřili i několik ostrovů. Ani z dálky mně Puno jako pěkné a atraktivní město nepřipadalo.

Po několika kilometrech a asi 50 minutách jízdy jsme odbočili k Sillustani, nacházejícího se v nadmořské výšce 4017 metrů. Sillustani je název poloostrova obklopeného jezerem Uncayo. Celé místo působí monumentálně, tajemně a pustě. Kam až oko dohlédne, všude jsou kamenité pláně a v dálce hory. Nikde žádný strom. Jen těžko se dá uvěřit, že v této nehostinné krajině někdo žil. V okolí jezera Titicaca se v historii objevují asi tři velké kultury - Tiahuanacu, Colla a Inka. Po rozpadu Tiahuanacké říše se její obyvatelé rozešli a v celé oblasti vzniklo mnoho nezávislých kmenů. Jedním z nejdůležitějších byli právě Collové. Několik Tiahuanacanů také mimochodem odešlo i do Cuzca a to bylo podle některých historiků příčinou pověsti o Manco Capacovi a jeho ženě.

Jen málo se ví o tomto kmenu Collů. Byli to válečníci, kteří mluvili aymarsky nikoliv kečuánsky. Kečuánsky mluvili Inkové. Zde si je opět nutno, jen tak mimochodem, uvědomit skutečnost, že v Andách je druhým a navíc původním jazykem kečuánština. U Titicacy konkrétně aymarština. Collové žili v období 800 až 1300 n.l. Bylo to období, kdy Slované teprve hledali svoji zaslíbenou zem. Pro své náčelníky stavěli Collové zvláštní hrobky - pověstné chullpas, které jsou rozesety po malém poloostrově. Tyto vysoké hrobky předincké civilizace dosahovaly až 12 metrů. O příčině jejich pádu se mnoho neví. Vlastně vůbec nic. Možná morová rána, snad ničivé zemětřesení. Říše se rozpadla a její zbytky dalších 300 let přežívaly v rozvalinách Tiahuanaca. Pak do dnešní Bolívie přišel Inka Capac Yupanqui a území si dobyl. Incké impérium se nazývalo Tahuantinsuyo („Země čtyř částí“). Jeho jedna část se nazývala Collasuyo pojmenovaná po již zmíněném kmeni Colla, který vládl tomuto území před příchodem Inků.

Vystoupili jsme na parkovišti a ihned se dozvěděli, že přilehlé muzeum bylo zprivatizováno a je zavřené. Stát se postupně zbavuje velkého kulturního bohatství, prodává ho do soukromých rukou a tyto jednorázové příjmy krátkodobě vylepšují rozpočtovou situaci. Stejný osud čeká i samotné archeologické naleziště Sillustani a po čase prý i Machu Picchu. Doufejme jenom, že zisky budou soukromníci reinvestovat na prezervaci a ochranu těchto památek.

Pomalu jsme vyšlapovali na poloostrov k hrobkám. Procházíme kolem čtyř typů hrobek. První tři typy jsou kruhové a patří kmenu Colla, čtvrtý typ je čtverhranný a patří Inkům. Toto rozdělení neplatí na všechny hrobky univerzálně, nicméně na většinu ano. První typ kultury Colla jsou hrobky jednoduché, málo opracované. Poslední typ má dokonale opracované do sebe pasující kameny. Je na nich vidět, jak se technika opracování kamene od prvního ke třetímu typu během 500 let postupně zdokonalovala. Kámen se těžil z kamenolomu, který se nachází přímo na poloostrově. Na opracování se používal kromě zlata a stříbra tvrdší kámen basalt a samozřejmě také koka. Chullpy mají průměr 3 - 5 metrů. Všechny hrobky mají zvláštní tvar, kterému se říká kero. Je to kruhovitý tvar ze spodu nahoru se postupně rozšiřující, jako nádoba na pití chichy. Nahoře je obehnána prstencem, nad kterým je kupole jako na hvězdárně. Ve spodu je menší vchod ústící na východ a který je vstupem do menší půlkruhové místnosti uvnitř hrobky. Ve stěnách místnůstky jsou výklenky pro zemřelé. Tam byla mumie náčelníka dána ve fetální poloze. Po jeho pohřbu byl vstup zatarasen kameny. Každé ráno vycházející sluneční paprsky dopadly na vstup a mumie ve fetální pozici podle víry Collů ožila v posmrtný život. Celá hrobka je pak zasypána většími kameny, poté menšími kameny a hlínou. Zajímavé ale kruté je, že se smrtí náčelníka byly ukončeny životy i jeho žen a dětí, kteří byli pohřbeni kolem něho.

Dole, tam kde poloostrov omývá jezero Uncayo, jsme objevili zajímavá zemědělská pole waru-waru. Byly to pruhy širších vyvýšených záhonků zarývajících se do jezera. Podle toho tvaru hrbu se jim také říká camellones. Je to předincká zemědělská technologie ovlivněná kulturou Tiahuanaco. Voda v nižších úrovních kolem záhonků působila jako mikroklima. Slunce přes den zahřálo vodu, která pak během chladné noci zahřívala zeleninu. Skvělý nápad. Především v určitých měsících, jako je říjen, zde neprší, je tu zima a mráz zabíjí rostliny.

Poté jsme procházeli kolem ruin jednoho chrámu, kde se stále nachází totem. Sem chodili lidé s prosbami a s žádostmi ke svým bohům. Před vrcholem jsme natrefili na obřadní kruhovitý prostor ohraničený kameny. Inckým jazykem kečua se nazývá Intiwatana. Zde Inkové a pravděpodobně i Collové každým rokem o nejdelší noci, 21. června, volali slunce zpět, protože si mysleli, že je opouští. Do kruhu vedly tři schody mající v sobě symboliku tří světů. Spodní schod symbolizoval hada - zem, která reprezentuje minulost. Prostřední schod pumu - světlo a tedy současnost. Poslední schod s kondorem představoval budoucnost a tedy víru v posmrtný život. Celý komplex Intiwatana je ale stále nedokončený, z důvodu příchodu Španělů.

Postupně se začalo zatahovat a průvodce nám neomylně konstatoval, že do půl hodiny přijde déšť. Rychle jsme se snažili dokončit prohlídku a nastoupit do autobusu. Za dvěma obrovskými inckými tumbami na náhorní plošině poloostrova se rozprostírá obětní náměstí. Na jeho konci je polozbořená hrobka, pod kterou bylo před 15 lety nalezeno 3,5 kilogramu zlata opracovaného do zlaté masky, chráničů hrudníku aj. Zlato se dnes nachází v muzeu v Punu, které se ale otevírá pouze jednou za rok. Dodnes se má zato, že se tu stále nachází hodně zlata. Lidé tu jsou totiž hodně věřící. Bylo, a je to v rozporu s jejich vírou, rušit posmrtný klid svých zemřelých. Proto hrobky nevykrádali a nikomu o nich neříkali. Na této polozbořené hrobce zjišťuji a konečně chápu, že všechny kameny jsou tak dokonale opracované a lícované a že do sebe tak dokonale pasují. Opracovány a slícovány jsou totiž jen zepředu a to jen úzkou fazetkou. Hlouběji jsou mezery, které vyplňuje drobné kamení a hlína. Před parkovištěm jsme si všimli kamene připomínajícího tvarem pumu. Na něm byl vyryt šnek, jakožto symbol vody a tedy života.

Byla zima, foukal studený vítr a do toho začalo poprchávat. Není se čemu divit, vždyť jsme ve výšce přes 3000 m n.m. Před autobusem jsem využil nabízených menších slev na teplé oblečení z alpaky. Luba si koupil svetr a rukavice, já pouze rukavice. Po setmění jsme se vrátili zpět do města a uložili batůžky do hotelu. Zaběhli jsme na terminál autobusové společnosti Cruz del Sur a koupili si lístky do Arequipy na ráno za US$7. Na dvě hodinky jsme zašli na internet a poslali pár zpráv. V samoobsluze dokoupili máslo, v pekařství chleby a na Mercadu tvaroh. Po dobré večeři a rušném dnu jsme nakonec tvrdě usnuli.

BOLAVÝ PŘEJEZD AND

30.12.1999 (čtvrtek)

Ráno jsme si dokoupili banány a čekali na terminálu na autobus. Nejprve jsme přijeli do Juliacy, kde jsme přestoupili do jiného autobusu. Juliaca je především dopravní křižovatkou pro vlaky a autobusy a také tak vypadá. Neudržované, špinavé a ukřičené město, které samo o sobě turistům nemá co nabídnout. Přesto má více obyvatel než Puno. Plných 100 000. Dokoupili jsme si praženou kukuřici, 2 litry limonády a pokračovali v jízdě. Cesta na Arequipu již nebyla asfaltová a patřila spíše k těm horším polním cestám. Neustále jsme šplhali do kopce, abychom po několika hodinách jeli po náhorní plošině. V kamenné krajině se tu a tam objevil trs trávy. Byla to kamenitá krajina. V horských údolích spásaly trávu stáda lam a alpak. Panoráma zasněžených vrcholků hor bylo nádherné.

Peru je třetí největší země Latinské Ameriky. Zaujímá plochu 1 285 220 km², což je 16krát větší plocha než zaujímá Česká republika. Celé Peru je rozděleno do tří částí: úzký pobřežní pás pouští a polopouští, andské pohoří, amazonský prales. Severní a východní svahy And jsou vlhké a vytvářejí tak mračné lesy, které v nižších polohách přechází do deštného pralesa Amazonie. Amazonie tvoří 60 % území Peru, ale žije tu pouze 5 % obyvatel. Vedle nepředstavitelných zásob dřevní hmoty se zde nachází obrovský potenciál nafty a černého uhlí. Právě tyto zdroje jsou do budoucna největším nebezpečím pro zatím většinou panenský tropický prales. Na hranici lesa a věčného sněhu se rozkládá vysokohorská step zvaná „puna“. Viděli jsme, jak se charakter krajiny pomalu ale jistě mění.

Hřebeny And totiž zadržují dešťodárné vody z Amazonie. Západní svahy jsou proto suché a téměř bezlesé se společenstvy kaktusů. Řeky stékající ze západních svahů And formují asi 40 oáz, které odedávna byly místy zemědělství. Jinak se tu při pobřeží táhne pás pouští v délce 2 500 kilometrů. Prší tu prý jednou za deset let. Na severu Chile se rozkládá poušť Atacama. Příčinou suchosti je ledově studený mořský Humboldtův proud, který při pobřeží ochlazuje vzduch proudící na kontinent. Nad pevninou se vzduch ohřeje a vodní páry se proto nemohou srazit.

Ve výšce 4693 metrů nad mořem jsme překonali sedlo Alto Toroya. Posléze jsme zastavili na oběd u menší restaurace. Byla to jediná chatrč v širokém okolí. Tedy kromě řady dřevěných toalet naproti ní. Luba si zašel koupit čaj a já se pustil do banánů. Vyšel jsem si za restauraci, abych se podíval po krajině. V kaňonu vymletém menší říčkou jsem objevil skládku. Odpadky se odtud nevyvážejí, ale vyhazují sem. Po chvíli se objevil i Luba a spolu jsme se na tu spoušť chvíli dívali. Spustila se mlha a ta omezila výhled na minimum. Také teplota klesla někam k nule, a tak jsme se vrátili do autobusu. To co následovalo nám připadalo nekonečné. Zadek nám brněl a žaludek se díky neustálému poskakování také necítil dobře. Tu jsme zahlédli vlevo Lagunu de Salinas s plameňáky! Nadmořská výška – 4300 m n.m.! I když se již stmívalo, vypadala laguna nádherně. Cestou zpět si ji musím rozhodně vyfotit.

Poté jsme již za tmy sestupovali do Arequipy ve výšce 2325 metrů. Do Arequipy jsme dorazili po půldenní jízdě asi ve 2000. Z terminálu jsme na Plazu de Armas odchytli taxi. Plánoval jsem se ubytovat v Hotelu Mirador, na který jsem již měl doporučení. Řidič nám ale sdělil, že kolem hlavního náměstí jsou pouze drahé hotely a že nás sveze nedaleko k jinému hotelu. Jeho hotel se jmenoval Tambo Viejo. Taxikář tvrdil, že je nedaleko Plaza de Armas. Tak jsme souhlasili. Opět jsme si připomněli, že se zde nedá nikomu věřit. Ve skutečnosti byl hotel pěkný kus od centra, jak jsme zjistili další den ráno. Po desáté hodině jsme šli celí rozlámaní a utahaní spát.

ZHÝRALÉ JEPTIŠKY

31.12.1999 (pátek)

Ráno jsme vyrazili na hlavní náměstí. Tak jako hlavní náměstí každého města Venezuely se jmenuje Plaza Bolívar, tak v Peru se každé hlavní náměstí nazývá Plaza de Armas (Náměstí zbraní). Ve Venezuele pojmenování má smysl, ale v Peru? Faktem je, že krvavých převratů zde bylo nepočítaně… Cestou jsme si všimli spousty cedulí, lákajících k objednání si snídaně za půl dolaru. A tak jsme do jedné z nich zašli. Je zajímavé, že snídaně v typické domorodé restauraci, jež je často mimo hlavní náměstí se spoustou turistů, se skládá z teplého jídla - často rýže, nějaké masové přílohy a čaje, kafe nebo limonády dle výběru. Někdy je přiložena i houska. To, co známe my, chleba s máslem a čaj, se servíruje pouze v turisticky oblíbených restauracích a skrývá se to za názvy: Continental Breakfast či American Breakfast (Evropská snídaně a Americká snídaně). Poté jsme pokračovali na Plaza de Armas. Již při prvním kroku jsme byli ozářeni čistotou a bělobou náměstí. Bílá vulkanická skála nazývaná sillar, ze které jsou domy postaveny, dala Arequipě přezdívku „Bílé město“. Prý je to také město, kde slunce nepřestává svítit. A je tomu skutečně tak, když si vezmeme, že roční srážky dosahují jen několika desítek milimetrů. Náměstí bylo rozsáhlé se spousty palem a travnatých ploch. Za všechnou tou zelení jsme viděli krásnou klasicistní katedrálu.

S jedním milionem obyvatel je Arequipa druhým největším městem v Peru. Rozkládá se na horských pouštích západních And. Neleží ani u pobřeží, ani vysoko v Andách. Prostě někde uprostřed. Klima zde je v nadmořské výšce 2325 metrů chladné a suché a v pozadí města je možno spatřit vulkán El Misti s výškou 5822 metrů, dominantu města. Má překrásný kuželovitý tvar s ledovcovým krunýřem na vrcholu. Po jeho levé straně se tyčí vulkán Chachani a po pravé Pichu Pichu. Archeologické vykopávky dokazují, že zde měli sídlo indiáni Aymarové. Z aymarštiny také pochází název města, který znamená „ležící za vrcholem“. Španělé město znovuzaložili v srpnu roku 1540. Dodnes se tato událost připomíná týdenní oslavou. Město ale leží v oblasti častých zemětřesení a žádná z původních staveb se nedochovala. Roku 1600 byla Arequipa totálně zničena zemětřesením a výbuchem sopky. Dalšími krvavými milníky byly roky 1687, 1868, 1958 a 1960. Z tohoto důvodu je většina staveb nízkých z důvodu stability.

Jen tak ze zvědavosti jsme si zašli do mého vytouženého Hotelu Mirador (Vyhlídka), jež měl mít střešní terasu s výhledem na celé náměstí. Rozhled musel být báječný nejenom po náměstí, ale i po celém městě, protože už i k samotné recepci se musí šlapat mnoho schodů. Snad proto měl hotel ještě několik volných míst. Navíc byl tak o třetinu levnější než Tambo Viejo. Rozhodli jsme se, že se přestěhujeme sem. A čím dříve, tím lépe. Nový rok tak strávíme přímo v centru a budeme mít pěkný výhled na celý ten rej lidiček na náměstí. Obratem jsme v Tambo Viejo vyzvedli naše batohy a spěchali zpět do Miradoru. Dostali jsme pěkný pokoj s vyhlídkou na náměstí. Nemarnili jsme časem a vyrazili k turistickým informacím a cestovním kancelářím, sehnat nějaké informace.

Na turistických informacích nám toho moc nesdělili, a tak jsme se zaměřili na cestovní kanceláře. Jednu po druhé jsme obcházeli a získávali informace o Colca Canyonu (Kaňonu Colca)a o možnosti výstupu na zdejší vulkány. Pokud se jedná o Colca Canyon, ten jsme chtěli vidět především pro kondory, kteří tam létají. Kaňonu se proto také říká „El Valle de los Condores“ - Údolí kondorů. Do Cabanaconde, hlavního střediska té oblasti, se dá dostat i veřejnou dopravou. Ta je ale řídká, možná že se jedná jen o jeden ranní autobus denně. Také další spojení z Cabanaconde dále do kaňonu je možné. Túra sama o sobě není drahá. A navíc zahrnuje možnost zastavit na spoustech zajímavých míst, kde veřejná doprava nestaví. Se sekretářkou Věrou Fanny jsme si asi dvě hodiny povídali o všem možném a dozvěděli se spoustu zajímavých informací. Arequipeñané se sami nepovažují za Peruánce, ale za cosi více. Bílým městem se prý Arequipa nenazývá proto, jak vypadá, ale proto, že za dob španělských dobyvatelů tu 85% obyvatelstva tvořili běloši. Od té doby je město noblesní a kulturní. Nevraživost mezi obyvateli Limy a Arequipy se prý nejvíce projevuje na fotbalových zápasech, které se stávají jatkami. Myslím, že jsme cenu túry postupně stačili na 18 dolarů. A to se jedná o dva dny, tedy i nocleh! Neřekli jsme ano, ale dohodli jsme se, že se zde po navštívení klášteru Santa Catalina zastavíme a sdělíme, jak jsme se rozhodli.

Poté jsme zaskočili do nedalekého kláštera Santa Catalina. Před klášterem jsme ale na druhé straně ulice objevili zajímavé muzeum místní univerzity, Santuarios Andinos U.C.S.M. Je to ale soukromé muzeum a vstup tomu také odpovídá. Toto unikátní muzeum Ameriky vystavuje mumie nalezené na vulkánech And. Základem výzkumných výprav na vulkány jsou některé kroniky z 16. století. Tyto kroniky se týkají speciální ceremonie, jež se za dob Inků nazývala capacocha. Tato ceremonie se konala pouze na vrcholech významných vulkánů každých 4-7 let. Oběťmi byly děti, které se tak staly bohy země a stvořiteli Virakočovi předávaly zprávy od Inků. Obětovány byly z různých důvodů, především ale tehdy, když vesnici hrozila nějaká přírodní katastrofa. Lidé si také chtěli naklonit bohy, zajistit bohatou úrodu, déšť aj. Dítě většinou patřilo náčelníkovi, protože se tím utužovalo pouto náčelníka občiny a inckého vládce. Dítě také mělo být fyzicky zdravé a ve tváři souměrné. Poté, co bylo dítě vybráno, kněží, členové rodiny a náčelníci doprovodili dítě do Cuzca, kde se konaly velkolepé slavnosti a kde se dítě setkalo se samým Inkou. To zajistilo náklonnost a štěstí celé občině. Procesí následně mohlo s obětí odejít na předem určenou horu. Děti byly obětovány spolu s textiliemi, nádobím, různými objekty vyrobenými z různých materiálů a v některých hrobech byly nalezeny i balíčky obětního jídla. Dnes již jsou oběti samozřejmě zakázány, ale to neznamená, že se nepraktikují...

Mezi nejznámější patří Juanita, nalezená Johanem Reinhardem na Ampatu 8. září 1995 ve výšce 6380 m n.m. Obětována byla před 500 lety, měla 14 let a byla obětována zaživa. O rok později se sem Reinhard vrátil s další expedicí a objevil jiné dvě mumie. Známá je také čtrnáctiletá Sarita nalezená na vrcholu hory Sara Sara. Výzkumné výpravy za těmito mumiemi započaly nedávno. Od roku 1954 bylo nalezeno minimálně 12 „vulkánových“ mumií. Na El Misti bylo nalezeno 6 mumií, na Ampatu prozatím 4 a tak dále. Co je na těchto obětech zajímavé je, že byly obětovány v obrovských nadmořských výškách, kam se indiáni dostali bez moderního vybavení. V muzeu jsme viděli spoustu keramiky, textilií a samozřejmě bioarcheologie. Pro optimální konzervaci je vše pod kontrolou světla, teploty či vlhkosti. Zpoza skleněných skel se na nás dívalo několik zmrzlých děvčátek a chlapců. Provázela nás mystická atmosféra.

Mumifikování je vůbec zajímavým úkazem, ať zapříčiněným lidskou rukou nebo náhodou. Mumie vznikají tam, kde baktérie a plísně nemají živné prostředí. Je to například tam, kde není voda, a proto se mumie suší na slunci, ohněm, dýmem nebo chemikáliemi. Plísně ani bakterie nežijí v teplotách pod bodem mrazu (vysoké andské vrcholky), v prostředí, kde není kyslík (rašeliniště) nebo v půdě, jejíž minerály živé organismy zabíjí. To vše jsou místa, kde se dají mumie objevit. Muzeum se nám velice líbilo.

Po prohlídce mumií jsme přešli ulici a dostali se do kláštera Santa Catalina, kde jsme zůstali tak tři hodinky. I když se Santa Catalině říká monastery, tedy klášter, ve skutečnosti to je konvent. Založený byl roku 1580 a zvětšený dále v 17. století. Konvent byl založen bohatou vdovou, Maríou de Guzmán, která sem přijímala pouze jeptišky z nejlepších španělských rodin. Tradičně sem vstupovala druhorozená dcera, aby se prý zřekla materiálního světa a žila v chudobě. Podle všeho to ale byly velice zhýralé jeptišky. Styk se světem jim zajišťovaly jejich služebné. Ve skutečnosti, každá jeptiška měla jednoho až čtyři služebníky a otroky. Pořádaly hostiny, jedly pečené křečky a pily víno, zvaly hudebníky k sobě ke koncertům a vůbec si žily tak, jak žily, když vyrůstaly. Po 300 letech hýřivého života jim to ale papež zatrhl. Poslal přísnou dominikánskou jeptišku Josefu Cadenu, aby zjednala nápravu. Ta přijela roku 1871 a osvobodila všechny služebníky a otroky a dala jim právo výběru, zda zůstanou u jeptišek, nebo je opustí. Po dalších sto let ale jeptišky zůstaly víceméně izolované. Po staletích fám a tajemných dohadů byl konvent veřejnosti otevřen roku 1970 poté, co starosta přinutil jeptišky podřídit se zákonům a instalovat uvnitř elektřinu a tekoucí vodu. Jeptišky již totiž byly chudé a turisté jim měli přinést peníze na modernizaci.

Vstup do kláštera byl vysoký, 3,5 dolaru, ale rozhodně se vyplatil. Je to takové miniaturní městečko oddělené od města vysokými zdmi. Okolo 450 lidí žilo ve zdech konventu. Z toho ale pouze třetina připadala na jeptišky, „zbytek“ byli služebníci. Se svými 20 000 m² zaujímá celou městskou čtvrť. Po staletí zde žily jeptišky, které se stranily okolního světa. Žily si svým životem a prostředí si k tomu přizpůsobily. Jsou tu pěkné kontrasty světla a stínu, zajímavý starý nábytek, artefakty náboženského umění, barevné květiny a stromy... Téměř každé nádvoří mělo podloubí, barevné pastelové zdi a kvetoucí stromy a květiny. Musí to být ráj fotografů. A opravdu je. Mnoho lidí zde běhá s fotoaparáty a chytá ty nejlepší záběry. Stráví tu třeba celý den, sledujíce ploužení stínů po zdech a chodnících konventu. Je to ale i ideální místo pro relaxaci. Severní část konventu, kde ještě asi 20 jeptišek žije, je nepřístupná. Zaslechl jsem, že západním vchodem se tam dá dostat a s jeptiškami dokonce i popovídat.

Kolem 14⁰⁰ jsme se vrátili k turistické kanceláři a zaplatili túru do Colca Canyonu. Rozhodli jsme se, že ji vezmeme, ale nevrátíme se s ní. Plánovali jsme v kaňonu zůstat, vyjít si k termálnímu gejzíru a vrátit se druhou částí okruhu podél kaňonu zpět. Následně jsme si tu dali oběd, rozloučili se a vyrazili na Monastery de la Recoleta. Klášter byl postaven františkány roku 1648 a patří mezi nejvěhlasnější památky Arequipy. Františkánští misionáři patřili mezi nejaktivnější mezi všemi katolickými misionáři. Prošli jsme si tu muzeum, oddělení archeologických nálezů, ubytování pro mnicha a kardinála, pinacotecu či místnost zachycující odezvu kláštera v novinových článcích i časopisech a dokládající jeho bohatou historii. Amazonské exempláře vystavují nástroje, které františkáni přivezli ze svých cest spolu s vycpanými ptáky a zvířaty. Knihovna s 20 000 starými knihami a několika inkunábulemi patří mezi skvosty kláštera. Nejstarší kniha se datuje do roku 1494. Je tu také několik peruánských map z 19. století vytisklých v Limě a které stále ukazují, že v tu dobu oblast Iquitosu ještě stále patřila Ekvádoru. Je tu i asi 10 m dlouhá mapa časového vývoje dějin lidstva na celém světě. Polovina této mapy ale znázorňuje biblické výjevy. Je tu také spousta zajímavých a důležitých dokumentů. Nechybí ani ukázky podpisů takových jmen jako Pizarro, Tupac Amaru, Bolívar, Sucre aj.

Posléze jsme pokračovali po ulici Recoleta dál až k Ejercitu ve snaze vystoupit na vyhlídku El Mirador. Nemohli jsme ji ale najít. Dali jsme si hamburguesu a limo. Cestou zpět jsme přešli Puente Grau a podél stánků prodávajících umělecké předměty přišli až k Museu Historico Municipal, Muzeu místní historie. To mě dost zklamalo. Mělo velice chudé sbírky týkající se historie města a okolí. Kostel San Francisco byl zavřený. Na stejnojmenné ulici jsme obhlédli krásné koloniální fasády již zavřených domů Casa de Moral a Casa Ricketts. Casa Ricketts byla původně arcibiskupským palácem, ale dnes patří Centrální bance, a tak jsme si alespoň prohlédli hlavní nádvoří.

Následovala rychlá prohlídka Katedrály na Plaza de Armas. Původní stavba z roku 1656 byla zničena ohněm roku 1844 a zemětřesením roku 1868. Jako jediná Katedrála v Peru zaujímá jednu celou stranu náměstí. Zatímco z vnějšku nás nadchnula, uvnitř jsme byli zklamáni. Vnitřek je sice prostorný ale chudý. Nicméně je to jedna z pouze 70 bazilik na světě, která má právo vystavovat vatikánskou vlajku. Visí na pravé straně oltáře. Do dvanácti sloupů italského mramoru je vytesáno dvanáct apoštolů. Velká byzantská mosazná lampa před oltářem je ze španělské Sevilly. Kazatelna byla vyřezána ve Francii z evropského cedru. Roku 1870 nabídla Belgie impresivní varhany, prý největší v Jižní Americe. Během přepravy byly ale varhany poškozeny a až o sto let později Belgičané poslali specialistu, aby varhany opravil. Dnes se zvuk varhan rozléhá po Katedrále třikrát do měsíce během různých koncertů.

Vrátili jsme se zpět do Hostalu Mirador, kde jsme chvíli odpočívali. Dostali jsme hlad a rozhodli se vyhledat Mercado na opačné druhé jižní části města. Ta je prý pro turisty nebezpečná a Věra Fanny z turistické kanceláře nám zdůrazňovala, ať tam raději vůbec nechodíme. Pokud si ale člověk neobléká skvostné šaty se spousty zlatých řetízků či nevytahuje každou chvíli fotoaparát, oloupení mu nehrozí. Navíc jsme již byli hluboko v této nebezpečné čtvrti, v hotelu Tambo Viejo, a nic se nám nestalo. Rozhodně to nevypadá tak divoce jako Puno, ale batůžky s fotoaparáty jsme si pro jistotu nechali v hotelu. Na rohu Plazy de Armas jsme zahlédli krásný kostel La Compañía, který je jedním z nejstarších v Arequipě a patří do druhé poloviny 17. století. Před Mercadem jsme si koupili fritovanou bramborovou kuličku plněnou masovou, vajíčkovou a zeleninovou náplní. Jmenuje se papa - papája arequipeña, pojmenovaná po jednom kolibříkovi. S nabízenou majonézou, hořčicí a kečupem a za teplého stavu to je prostě bomba. Nedalo nám to a dokoupili jsme si ještě jednu. Zapili jsme ji cocacolovou limonádou. A to vše za pouhý půl dolaru. Toto jídlo se stalo naším oblíbeným a neopomněli jsme si ho koupit, kdykoliv jsme měli příležitost. Na Mercadu oproti jsme si koupili sýr a banány. Já jsem neodolal nabízeným jogurtům a koupil si půl litru jahodového. Jinak se tu dá koupit spousta věcí od incké obilniny quinoi k sušeným žábám do žabí polévky.

Začalo se stmívat. Všude byla spousta lidí a občas jen kousek od nás vylétla rachejtle. Až teď jsme si začali pomaličku uvědomovat, že přichází nový rok a začali jsme vstřebávat veselou atmosféru ulic. Neodolali jsme další nabídce a skočili si na hamburguesu s limonádou. Limonádě se mimochodem asi v celé Jižní Americe říká Cola. Objednáte-li si tu Colu, číšník jen pokrčí rameny a řekne: „No ano, Colu, ale jakou?“ Dokonce i takovým limonádám jako je Fanta říkají Cola. V Peru však mají i vlastní národní Colu. Jmenuje se Inca Cola. Je zlatá (jak jinak), příšerně sladká a hnusná. Ale jelikož se jmenuje po Incích, tak se pije po hektolitrech. Reklamy tu jsou na ní skoro všude. Uniknout jí je nemožné. Billboardy a televize do omrzení opakují „Tome Coca-Cola!“, Vezmi si Coca-Colu! Hamburguesa nám zachutnala, a proto jsme si koupili další. Začal jsem být mírně přejedený. Na náměstí jsem si před výlohou cukrářství řekl, že Nový rok oslavím přecpáním se. Neodolal jsem a k Lubovu překvapení jsem si objednal zákusek. Po něm přišel na řadu půllitrový jogurt s oříšky a karamelem. To už ale doposud střídmý Luba nevydržel a objednal si svůj pohár jogurtu.

Na náměstí se začaly tvořit hloučky zvědavců a kolem bavičů formovaly kruh. Jednalo se většinou o skupinky bavičů, jež se snažily přitáhnout či zpříjemnit čekání lidí na Nový rok především svým verbálním projevem. Povídali a povídali a všichni se smáli až se za kolena popadali. Já jsem ničemu nerozuměl. Po nájezdech postarší opilé Peruánky jsem se sbalil a odešel do hotelu. Lubu jsem ztratil již dávno předtím a neměl jsem o něm absolutní zdání.

V hotelu jsem se připojil k mladému recepčnímu a spolu jsme sledovali průběh oslav Nového roku v Evropě na televizi. V Evropě již Nový rok oslavili před šesti hodinami. Viděl jsem dokonce i krátký shot z Prahy. Mezitím jsem si skočil na ulici koupit si churros. Je to další peruánská dobrota - smažené těsto případně plněné slazeným kondenzovaným mlékem a obalované v cukru. Je to ale příšerně sladké a mastné, a tak druhé churro člověk dojídá s odporem. Asi hodinu jsem pak v televizi pozoroval, jak se Nový rok slaví v různých městech Peru. Nejkrásnější bylo samozřejmě Cuzco, které slavilo příchod nového milénia mnoha pochodněmi v rukou statistů na Saqsayhuamanu. Pár minut před Novým rokem se vrátil i Luba. Já jsem naopak vyrazil ven, koupit něco k pití. Za obyčejnou citrónovou limonádu ale všichni chtěli nekřesťanský peníz. A tak jsem se raději vrátil zpět do hotelu a vyběhl na horní terasu. Lubu jsem potkal na schodech jak nadává. Vybily se mu baterie ve fotoaparátu a nemá náhradní. Nový rok začal. Chvíli jsem pozoroval ohňostroj, omezené oslavy na náměstí a vrátil se k televizi. Do nového roku jsme si popřáli především zdraví, štěstí a úspěšné zakončení naší cesty. Nic velkého jsme na Nový rok nenaplánovali, ale ani jsme na nic neměli chuť. Byli jsme tak unaveni. Ulehli jsme proto brzo, asi v 1⁰⁰.

Zpět Další

Účel stránky l Předmluva l O čem jsem psal? l Výdaje l Kontakt