Stanovištní podmínky.
Je pochopitelné, že velkou roli bude při výběru hrát vzhled rostliny a náš vkus. Vkus je soukromou věcí každého člověka, ale sebehezčí rostlina by naší duši příliš nepotě- šila, kdybychom se jí snažili pěstovat na místě, které je pro ní nevhodné. A tak je jasné, že prvním, vůbec nejdůležitějším kritériem budou stanovištní podmínky. O vhodnosti stanoviště rozhodují čtyři faktory:
- světelné poměry
- teplota stanoviště
- vlhkost půdy
- složení půdy

Posoudit světelné poměry stanoviště není příliš obtížné. Rozlišujeme stanoviště na plném slunci, v polostínu a ve stínu.

Teplota stanoviště je spojována především s mrazuvzdorností rostlin, a tudíž s nejnižšími zimními teplotami. Je to značně zjednodušený pohled. Teplotní nároky jednotlivých druhů jsou vyjádřeny vhodností pro určitou klimatickou oblast.

Velmi teplá oblast
má průměrné roční teploty od 9°C výše a zahrnuje území, na kterém se v zemědělství pěstuje kukuřice na zrno. Velmi teplá oblast je oblastí nížin s nadmořskou výškou převážně okolo 200 m nad mořem.

Teplá oblast
je charakterizována průměrnými ročními teplotami alespoň 8°C a v zemědělství se zde pěstuje jako hlavní plodina řepa cukrovka. Tato oblast se rozkládá do nadmořské výšky kolem 350 m nad mořem.

Mírně teplá oblast
je charakterizována průměrnými ročními teplotami nad 6°C a patří sem všechny bramborářské oblasti. Rozkládá se v nadmořské výšce až kolem 600 m nad mořem.

Chladná oblast
se vyznačuje průměrnými ročními teplotami v rozmezí mezi 5 až 6°C. Zemědělství zde má horský charakter a velký podíl zde tvoří pastviny. Chladná oblast leží v nadmořských výškách nad 600 m nad mořem.

Vlhkost půdy do značné míry souvisí s klimatickou oblastí i se složením půdy. Se stoupající nadmořskou výškou a klesající teplotou se obvykle zvyšují srážky. Větší vlhkost se také udržuje v těžších hlinitých půdách, zatímco v písčitých půdách a navážkách se vlhkost dlouho neudrží. Podstatně větší vlhko je také na návětrné straně budov a naopak, na závětrné straně vzniká srážkový stín a i ve vlhčím klimatu bývá v blízkosti budovy značné sucho. Vlhkost půdy je možné do určité míry uměle ovlivnit vytvořením drenáže nebo naopak závlahou.

Na složení půdy nemá většina pnoucích dřevin žádné velké nároky a pokud je to přeci jen nutné, lze před výsadbou vykopat větší jámu a zeminu v ní upravit.

Při výběru rostlin hraje velkou roli i otázka budování konstrukce. Velmi často se zájem soustřeďuje na samopnoucí druhy, tedy takové, které nepotřebují opěrnou konstrukci. Výsadba bez opěrné konstrukce se na první pohled zdá výhodnější a význam druhů vyžadujících zbudování konstrukce se nedoceňuje. Samopnoucí druhy mají jistě velký význam pro pokrytí velkých ploch štítových zdí a všude tam, kde nejsou okna. Pro tyto případy se dají velmi dobře použít dřeviny s adhezními terčíky na úponcích, případně, je-li podklad dostatečně hrubý, i kořenující druhy. Pořízení takové zelené fasády je nenáročné. Tam, kde se ale jedná o plochy, které mají být zakryty jen částečně a růst rostlin mimo vymezené hranice je nežádoucí (např. do oken), tam je vhodné použít druhy, které se bez opěrné konstrukce neobejdou. Zřízení konstrukce je sice náročnější, jejím zbudováním se ale na trvalo vymezí plocha určená pro rostliny a odpadá nutnost pozdějšího pravidelného řezu, který se může po čase stát obtížným.

Vedle stanovištních požadavků a nároků na konstrukce je třeba při výběru vhodného druhu zvažovat také jeho vzrůstnost. Zdá se to být samozřejmostí, ale často se na to vůbec nemyslí. Drobné plaménky a pnoucí zimolezy rozhodně nesnesou měřítko vysokopodlažní zástavby na sídlištích. Žádné komplikace však taková chybná volba nezpůsobí. Horší je opačný případ, kdy se vysazují mohutné, bujně rostoucí druhy (rdesno) na drobné zahradní stavby nebo ploty. Přerostlá změť bujných šlahounů pak zcela popírá původní záměr.
Všechny nejpodstatnější zásady výběru a používání pnoucích dřevin lze stručně shrnout do následujících šesti bodů:

1. Na plošné pokrytí větších ploch využíváme především takzvané samopnoucí druhy, to znamená ty, které nevyžadují na daném podkladu budování opěrných konstrukcí.
2. Na plochách s okny nebo tam, kde chceme pokrýt jen omezenou část plochy, dáváme přednost druhům vyžadujícím opěrnou konstrukci. Konstrukcí tak vymezíme plochu, mimo kterou se dřeviny nerozrostou. V případě použití samopnoucích druhů musíme počítat s tím, že budeme muset porost v budoucnu omezovat řezem.
3. Podle velikosti objektu volíme druhy přiměřené vzrůstem. Na velké objekty volíme mohutnější dřeviny, na drobné objekty dřeviny menší.
4. Respektujeme stanovištní nároky jednotlivých druhů a rostliny vybíráme podle stanoviště, které máme k dispozici. Některé druhy se hodí do stínu a jiné na slunce. Stejně tak se liší v nárocích na vláhu, teplo nebo kvalitu půdy. Jen některé druhy umožňují svojí přizpůsobivostí použití na různých stanovištích.
5. Některé svislé stavební konstrukce tvoří přirozené opory pro ovíjivé pnoucí dřeviny (svody od hromosvodů, sloupy). Tyto konstrukce je možné využít s výjimkou okapových svodů. Ovíjivé dřeviny jsou na okapových rourách zcela nevhodné. Ztěžují jejich údržbu a mohou je i deformovat.
6. Pnoucí dřeviny bývají často vysazovány na stanoviště, na kterém jsou snadno mechanicky zranitelné. Často také přitahují nežádoucí pozornost psů a proto je vhodné, či přímo nutné, opatřit je po výsadbě vhodnou ochranou.