Z hlediska výběru pnoucích dřevin jsou nejpodstatnější rozdíly v nárocích na stanoviště a rozdíly ve způsobu, jakým se přidržují podkladu. Způsob, jakým se pnou, má velký praktický význam při rozhodování o případné opěrné konstrukci a můžeme je podle toho rozdělit do několika skupin.

Vzpěrné (šlahounovité) pnoucí dřeviny
jsou z hlediska svého přichycování nejprimitivnější a nevytvářejí žádné specializované orgány, kterými by se přidržovali podkladu. Svými dlouhými šlahounovitými větvemi se jen opírají (vzpírají) o podklad. K zaklesnutí jim často slouží trny nebo krátké, kolmo odstáté větvičky. Nezbytně proto vyžadují opěrné konstrukce, ke kterým se musí vyvazovat a proto na jejich tvaru nezáleží. Většinou nedorůstají větších výšek a často se také používají bez opory k pokrytí svahů nebo se nechávají splývat dolů z opěrných zdí.

Ovíjivé pnoucí dřeviny
také nevytvářejí žádné specializované orgány určené k přichycení, mají ale pro tento účel přizpůsobenou celou svojí rostlinnou osu, která se ovíjí (omotává) kolem podkladu. Na ploché stěně se samy nedokáží přidržet a vyžadují proto vybudování opěrných konstrukcí. Konstrukce pro tuto skupinu by měla být tvořena převážně svisle orientovanými prvky. Výhony ovíjivých dřevin se při růstu neustále otáčejí a hledají vhodnou oporu. Když jí naleznou, rychle jí omotávají a rostou vzhůru. Výhony, které nenaleznou vhodnou oporu a svojí vahou začnou převisat, se u většiny druhů zastaví v růstu. Neúspěšné bývá obvykle také porůstání vodorovných prvků. Tato skupina je proto méně vhodná k pokrývání širokých ploch. Naopak velmi dobře se hodí k vertikálnímu ozelenění sloupů, stožárů, starých stromů nebo tam, kde chceme vytvořit vertikální solitéru.

Kořenující pnoucí dřeviny
využívají k přichycení k podkladu takzvané adventivní příčepivé kořínky, které se vytvářejí po celé délce rostlinné osy na straně odvrácené od světla. Příčepivé kořínky vyplňují drobné nerovnosti podkladu a upevňují tak rostlinu. Princip lze přirovnat truhlářskému spoji provedenému čepováním a odtud i název pří-čepivé kořínky. Tento typ rostlin vyžaduje hrubý podklad, na němž se pak dokáže přichytit sám. Podklad musí být ale opravdu dostatečně hrubý (spárované zdivo, břizolit a pod.) a také musí být dostatečně pevný a soudržný. Poškozená omítka se musí nejprve opravit (nebo odstranit). Rostliny jí budou chránit, ztracenou pevnost jí ale vrátit nemohou a spadly by po čase i s ní. Hladké vápenné omítky (štuk) jsou pro tuto skupinu naprosto nevhodné. Mají-li se zde přece pěstovat, pak se musí zřídit konstrukce. U většiny druhů této skupiny rostou postranní větve šikmo od větve vyššího řádu a rostliny se tak rozrůstají i do šířky a hodí se proto i k pokrytí velkých ploch.

Úponkaté pnoucí dřeviny
vytvářejí specializované orgány (úponky) určené jen k upevnění dřeviny k podkladu. Tyto úponky vznikají metamorfózou (přeměnou) listů, větví a u tropických rostlin dokonce i přeměnou kořenů. Ačkoliv se jedná o dokonale specializované orgány, nedokáží se tyto rostliny přidržet na rovné ploše a vyžadují zhotovení opěrných konstrukcí. Jsou také schopné plošně se rozrůstat do šířky.

Úponkaté dřeviny s adhezními terčíky
jsou rostlinami vybavenými nejdokonalejšími a nejspecializovanějšími orgány určenými k upevňování rostlin k podkladu. Úponky u této skupiny vytvářejí na koncích malé zduřeniny pokryté lepkavou hmotou. Při styku s podložkou se přilepí a přemění se v ploché terčíky ("přísavky"), pomocí kterých je dřevina velmi dokonale upevněna i na zcela hladkém podkladu. Nevyžadují proto budování žádných opěrných konstrukcí a nemají ani žádné specifické požadavky na povrch plochy, která má být popnuta. Povrch může být i hladký, vždy se ale musí jednat o povrch dostatečně pevný a soudržný. Nesoudržná, odlupující se omítka musí být buď vyspravena, nebo zcela odstraněna a ponecháno jen holé zdivo. Vápenné omítky musí být dokonale zkarbonizované a nesmí se stírat. Na obílených stěnách většinou adhezivní terčíky nedrží. Druhy, vybavené adhezními terčíky, se většinou velmi dobře rozrůstají do šířky a rovnoměrně porůstají velké plochy.