ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE

V této nabídce: Berou, berou…? (Jaromír Strádal); O smyslu Vánoc (Michal Hrdlička); Zapovězené téma smrti (odpovědi 3 spoluobčanů, kteří mají co do činění se smrtí)

BEROU, BEROU ...?

 "Prosím Tě, tak jsem slyšel, že prý už u vás neberou ?"

,,???"

"No, myslím ty věci pro charitu."

"Aha. Tak to není pravda."

"Jak to ? Naše sousedka říkala...."

"Tak za prvé : jsou to u nás věci pro DIAKONII a to docela konkrétně pro o.s. Diakonie a misie Úpice. Pro ně se u nás sbírá a tam se to také odváží. V současné době je hlavní středisko v Broumově, kde je také velký mezisklad, třídírna věcí a další přídavné provozy. Tam také budují cosi jako azylový dům pro lidi v sociální nouzi, kteří by také ve středisku mohli pracovat a tak uhradit náklady za svůj pobyt."

"Tak to ty věci od nás nejdou do Jugoslávie ? Nebo na Ukrajinu ? A já myslel..."

"Počkej, není to tak jednoduché. Jdou a nejdou. Úpické, dnes tedy i Broumovské středisko vzniklo jako celostátní banka darovaných věcí, určených pro potřebné lidi kdekoli na světě. Ovšem ten aktuální popud k tomu byly revoluční boje v Rumunsku a poté na Balkáně na začátku devadesátých let minulého století. Kromě toho se podařilo za ta léta probrat, vytřídit, zabalit a odeslat již stovky tun, desítky vagónů a kamiónů s touto materiální pomocí pro potřebné lidi v zemích na východ a jihovýchod od nás. Stále větším problémem, tak jak postupně revoluční a s tím i solidární euforie opadala, se stávala otázka, kde vzít peníze na zaplacení dopravy darovaných věcí na místo určení. Nesmíš zapomenout, že se jedná zpravidla o částky v řádu desítek až stovek tisíc korun, podle vzdálenosti. Takže - jak jen je možné, odesílají se věci také do těchto zemí. A stále se hledají noví sponzoři a nové výhodné cesty, jak tento problém vyřešit."

 "Ale co se tedy stane s těmi ostatními věcmi ? Kde skončí ?"

" Tak předně - potřební lidé nejsou jenom v zahraničí, ale také u nás. Jsou to například uprchlíci v uprchlických táborech, opět převážnou měrou lidé z jihovýchodu. To jsou právě lidé, kteří jsou bez prostředků a bez možnosti si je vydělat a jsou zde prakticky jen s holýma rukama. Takže tam jde řada věcí. Dále jsou to samozřejmě místa postižená přírodními katastrofami - lidé po povodních, po zemětřesení apod. Dalšími příjemci jsou třeba pěstounské rodiny, či rodiny sociálně slabé, zejména v městech, kde fungují tzv. "šatníky". Pro bezdomovce, pro lidi, kteří přišli o možnost normálního spořádaného života, to bývá významná pomoc a naděje. Ne náhodou se právě tak "Naděje" nazývá i zřejmě nejznámější organizace, která se právě touto oblastní sociální a charitativní práce zabývá. A to hlavně ve velkých městech. Část věcí se dostane také na pulty diakonských prodejen. Výtěžek z nich pomáhá také uhradit chybějící částky na provoz tohoto střediska. A konečně ani to, co je docela odpadem, jako jsou obalové materiály nebo nepoužitelné věci, neskončí prostě na smetišti, ale je vytříděno a odváží se na zpracování druhotných surovin. V OSDM tedy nenechávají žádná "pírka za plotem".

"Prosím tě, co to je za věci, které jsou "nepoužitelné", jak jsi to nazval ?"

"No, to je tak. ""Lidé jsou různá..."", jak praví klasik. Takže i v našem městě je škála těch, kdo přinesou, či přivezou věci, značně pestrá. Od stařenky, která s námahou přiveze na vozíčku malý balíček, úhledně zabalený, vonící čistotou, na němž vidíš, s jakou láskou a pečlivostí byl připravován. Taková osoba se ještě třikrát slušně na všechno přeptá a pětkrát se omluví, že to asi neudělala dost dobře. Takových si velmi vážím, i když je v tom balíčku třeba halenka, kterou na sobě babička měla naposledy před šedesáti lety a dnes ji již s největší pravděpodobností nikdo nosit nebude. Láska a touha pomoci, či udělat radost, věnovat něco, čeho si sama velmi váží - ta je na tom tou největší hodnotou.

Pak jsou lidé, kteří jsou zřetelně praktičtí. Proberou šatník, botník apod., rozumně posoudí, co je ještě k užitku - nejlépe podle hlediska - co bych sám třeba ještě rád nosil, ale již je mi to malé, nebo se mi to prostě již nemůže vejít do přecpaných skříní a kupuji si stejně stále nové věci. Dostatečně zabalí takové věci, aby byly transportovatelné a překladatelné (pozn. Minimálně třikrát musí ještě takový balík nebo pytel projít rukama dobrovolníků, než se dostane na třídírnu ! A nezapomeň, že jsou to tuny materiálu měsíčně !) a v určený čas přivezou k nám do skladu a odevzdají. S takovými je radost spolupracovat a chci jim i touto cestou všem moc poděkovat.

Bohužel jsou však také tací (a není jich málo), kteří jsou prostě neomalení. Sbírku věcí pro potřebné si pletou se smetištěm. A tak nahází do pytle, většinou řádně špinavého a děravého, všechno, co je již k ničemu - děravé boty, roztrhané či špinavé šatstvo (často nevypratelné), rozbité dětské hračky, či spíš jejich torza, apod. Je zřejmé, že si přitom nepředstavují situaci, že by to někomu sami osobně měli předat jako svou pomoc. (To by museli mít skutečně žaludek ...) Jednoduše se chtějí zbavit překážejících krámů.

"Hmm… a tak berete nebo neberete?"

Zkrátka : Už zase bereme. Koncem minulého roku jsme museli příjem věcí zastavit, neboť jsme potřebovali předělat sklad těchto věcí tak, aby se k němu dalo zajet i velkým náklaďákem a nebylo nutné tahat věci pokaždé několik desítek metrů."

"A kdy se tam mohou věci přinášet ? Každý den ?"

"Ne, ne. To jsme vyzkoušeli v minulých letech - ale jak už jsem říkal, lidé jsou různá. A zatím prostě není dost dobře únosné nechat otevřenou zahradu a sklad, aniž bys zároveň nechtěl obětovat zahradu a věci na ní. Je to smutné, ale je to tak. Takže věci se vybírají opět každou středu odpoledne. Mimo tento čas pouze po předchozí telefonické, či osobní domluvě.

"Co všechno berete ? I třeba nábytek či kuchyňské přístroje apod. ?"

"Od počátku to je ze zásady všechno, co může upotřebit člověk, který přišel o všechno. Tedy včetně takového zařízení. Nutné je ovšem, aby takové věci byly plně funkční. Nejsme Sběrné suroviny ! Zpravidla se však jedná především o šatstvo, obuv, hračky, školní potřeby, drobné věci do domácnosti, do kuchyně. Co se týče nábytku či spotřebičů apod., lze pouze po předchozí dohodě přímo s úpickým střediskem. V současnosti např. tyto velké věci vůbec nepřijímají."

"Dobrá. Je ještě nějaká změna s novým rokem ?"

"Je a významná. Po zkušenostech z loňského roku, kdy jsme hlavně díky ekonomickým potížím v OSDM měli velké starosti s pravidelným odvážením u nás shromážděných věcí, rozhodli jsme se, že budeme POVINNĚ vybírat od každého dárce drobný příspěvek na úhradu dopravy. A to za malou krabici, či pytel, ca. do 10 kg váhy 5,-Kč, za větší 10,-Kč a za balíky nad 25,-kg pak 30,-Kč. Samozřejmě s tím, že dobrovolnosti se meze nekladou. Může-li někdo přispět více, bude to jenom uvítáno. Právě tak uvítáme, když by měl některý z dopravců v rámci vytížení možnost odvézt nám věci buď do Broumova nebo alespoň do Úpice za sníženou taxu.

"No tak díky za informace. Chceš snad ještě něco dodat ?"

"Předně - děkuji všem, kdo jakýmkoliv způsobem podpořili a podpoří tuto z mého hlediska záslužnou službu.

Za druhé chci znovu uveřejnit následující výzvu: Ideální pro tuto službu by bylo, kdyby se přímo v našem městě podařilo nalézt někoho, kdo by byl ochoten poskytnout vhodný prostor na skladování, nebo alespoň třídění darovaných věcí. Předpokladem je sucho a na zimu možnost vytápění. A pak několik dobrovolníků, kteří by se této práce mohli ujmout. Prosím, aby se se mnou spojili, nejlépe na čísle 603485601. Děkuji.

Pro čtenáře Pulsu si otázky, na které se mnozí ptají, kladl

Jaromír Strádal,

předseda představenstva Diakonie ČCE Světlo ve Vrchlabí

O SMYSLU VÁNOC

S nastávající adventní dobou a blížícími se vánočními svátky není bezpředmětné zamyslet se nad smyslem, obsahem, poselstvím Vánoc. Jestliže totiž neznám smysl, proč bych pak měl nějaké svátky slavit? Nešlo by potom jen o mrtvou tradici i nebo o něco, s čím se nemohu vědomě ztotožnit? Mnoho z nás hledá význam Vánoc v minulosti a z tohoto pohledu na ně nahlíží. Poselství a obsah těchto oblíbených svátků ale musíme hledat i v současnosti, protože kdyby se vytratil, Vánoce už nebudou Vánocemi.

První, co se lidem vybaví při slově Vánoce, jsou dárky, stromeček, spousta napečeného cukroví. K Vánocům a dárkům patří také čilý ruch a shon, nazdobené výlohy, plné obchody, fronty na kapra. Jsou to jistě i vánoční reklamy, koledy v rádiích, vánoční filmy a pohádky v  televizi. Nemotorný (a bázeň vzbuzující) Santa Klaus před supermarketem, večerní "lyžovačka" za umělého osvětlení, spousta turistů, "rodinná pohoda", vánoční betlém, divadelní představení, tradiční zvyky a obyčeje. Pro ženy též nepochybně veliký a sáhodlouhý úklid, potřeba mít všude čisto a uklizeno, mít vše napečeno, navařeno, připraveno. Pro střední a mladší generaci je nedílnou součástí vycházka "za kulturou" – tedy do kostela na půlnoční na "Rybovku". (A běda jestli ji letos nebudou hrát!) Ještě jsem zapomněl na sníh, svíčky a ozdoby, projevy starostů a … a tak dál.

Co je ale smyslem oněch svátků, tím, co to všechno nese? Rozdávání dárků?spíše ne. Jestliže mám někoho rád, není důvod, proč bych mu měl svou náklonnost či lásku vyjadřovat jen jednou v roce, v určený den a ještě k tomu předem určeným hmotným způsobem. Kolektivní obdarování je hezká myšlenka, sama o sobě ale nemůže plnost Vánoc obsáhnout. Smyslem Vánoc asi nebude ani hromadění dárků (které potom mohu druhým s pompou předat), jídla, pití, zážitků, užívání si "sváteční pohody". Celé to obchodnické a mediální běsnění, stejně tak jako naše hromadění čehosi notně zavání egoismem. A asi těžko by někdo schvaloval označení Vánoc za svátky egoismu. Významem a poselstvím těchto svátků asi nebude ani rodinná pohoda na povel (která nastává zpravidla půl hodiny před večeří), zvláště když je vykoupena hodinami drhnutí podlahy a umyvadel v nepříliš bdělém stavu, hádkami s ostatními členy rodiny, stresem, vyčerpáním, bolestí pramenící ze zneuznání, z nedostatku času, který je věnován dětem, z neschopnosti prolomit zavedená klišé. O mrtvolné strnulosti vánočních zvyků, které už nejsou naplněny ani vírou ani nadějí, mi připadá zbytečné hovořit. Šťastný a veselý národe, který tak snadno zapomínáš!

Šťastný a veselý. Ano, v tom to je. V radosti, která naplňovala a stále naplňuje křesťany, kteří stáli na počátku naší podoby Vánoc. Ten, kdo se dokáže spontánně radovat, kdo vnímá krásu kolem sebe, kdo se raduje z pomoci a obdarování druhých, ten má v rukou klíč k pochopení smyslu Vánoc. Tím je radost z příchodu Krista, z příchodu toho, jemuž není osud člověka lhostejný. Radost z toho, že člověk není ve světě sám, že je tu Někdo, kdo nás přese všechny starosti, bolesti, nedokonalosti a poklesky zve na cestu života.

Právě radost je také poselstvím Vánoc. Nejedná se o žádnou karikaturu této hluboké hodnoty. Není to "radost" z lidských selhání a přehmatů, obhroublých vtipů, výhry nad strojem nebo druhým člověkem, z hromadění věcí, prožitků a potěšení, ale naopak radost z času stráveného s rodinou a se svými dětmi, ze skutků učiněných spontánně, z pomoci druhým, z odpuštění a milosrdenství, z naplňování života. To je ono staré a přitom tak aktuální poselství, které zároveň dává zcela jiný význam vánočním svátkům.

Zkuste tento rok přetnout otěže strachu a jednolitosti. Zkuste o těchto Vánocích nalézt pravou radost. Není k tomu potřeba hromada dárků, stačí jen pár drobností a odvaha říct druhým, že je máte rádi. Není k tomu potřeba mít všechno uklizeno a navařeno a napečeno. Uklidit můžete po Vánocích. Vaši blízcí vás často potřebují víc, než špinavá podlaha. Svátky radosti jdou oslavit skromně a přesto jedinečně a hluboce.

Michal Hrdlička

Prosinec 2002

Zapovězené téma smrti

Tak jako každý rok i letos jsme si 2.listopadu na Památku zesnulých připomněli ty, kteří nám nějakým způsobem byli blízcí, a již nejsou mezi námi. Mnozí z vás navštívili místo jejich posledního odpočinku, jiní třeba doma zapálili svíčku. V naší společnosti bývá téma umírání a smrti odsunováno spíše na okraj, všeobecně chápeme tyto "poslední věci člověka" jako nutné zlo. Zeptali jsme se třech vrchlabských spoluobčanů, kteří díky svému povolání přicházejí do styku s těmi, kteří se k prahu smrti blíží nebo jej již překročili:

Co pro Vás znamená odchod člověka z tohoto světa?

Ing.Milan Mašek, majitel Pohřební a hřbitovní služby:

Díky své práci se se smrti v její nejskutečnější podobě setkávám téměř denně - se smrtí přirozenou, tragickou, náhlou, nečekanou... A setkávám se také s těmi, kteří zde po jejím příchodu zůstávají opuštěni, ochuzeni o blízkého člověka. Vidím je v okamžiku, kdy ještě zcela nepochopili velikost své ztráty. Často je vídám zlomené žalem a jsou situace, kdy se i mně pň jednání s nimi sevře srdce nad tím, jaký krásný vztah měli a mají ke svému zesnulému příbuznému a jak těžko se s jeho odchodem vyrovnávají. Zajistit mu důstojný odchod z tohoto světa je pro ně nejen samozřejmou povinností, ale též poslední možnosti poděkovat za vše, co udělal, co pro ně znamenal, za to, že s nimi byl. Je to způsob, jak se skutečně rozloučit a zároveň dát možnost také ostatním přátelům a známým, aby řekli své poslední sbohem.

Potkávám vás ve chvíli, kdy jste se naposledy pňšli rozloučit : děti podpírající jednoho z rodičů, sourozence stojící si po boku ačkoli jste se třeba léta neviděli, partnery tisknoucí si rozechvělé ruce... Odchod člověka je pro mé spojen se znovuobjevením rodinných pout, připomenutím toho, jak obrovským zdrojem síly a podpory může být rodina, partner a skutečné přátelství. Je to jedna z nejvzácnějších chvil, kdy obvykle ony "důležité" věci, bez nichž jsme si skoro neuměli život představit, ztrácejí svůj význam a my se vracíme domů...

Tváři v tvář bolesti se všechny křivdy zdají být malichernými a dlouholeté spory jsou náhle zbytečné. Vím, že mnozí z nás si uvědomí, že nic nenahradí čas, kdy jsme nebyli spolu. Vybaví se slova, která jsme stokrát odložili a už si nikdy neřekli... a přijdou slzy ...a po nich snad i slib, že my, co jsme zůstali, budeme žít jinak. Odchod člověka je pro mne spojen s odpuštěním, s očištěním sebe sama a setkáním se svým já v jeho nejryzejší podobě.

Je mi pak smutno nad těmi, kteří před smrtí "utečou". Se slovy "Postarejte se o všechno, já zaplatím a nechci vědět nic," si odškrtnou další splněnou povinnost, zhluboka si oddechnou a vůbec netuší, že právě odmítli sami sebe. Ne proto, že nevystrojili honosný pohřeb, ne že odmítli převzít ostatky, ale proto, že svůj život okradli o pár těžkých přesto však neopakovatelných chvil. Nezbývá než přát jim, aby se oni sami v okamžiku, kdy budou hledět své smrti do očí, nesetkali s takovou tvrdostí a lhostejností ze strany svých nejbližších.

Iva Konvalinová, porodní asistentka:

"Narození a smrt vnímáme jako dveře umístěné vedle sebe .Obě tyto záležitosti neodmyslitelně k životu patří a proto mi dovolte, abych vás nejdříve zavedl do prostor určených pro poslední rozloučení ošetřujícího personálu a příbuzných se zesnulými klienty této kliniky", řekl lékař-porodník Filderklinik nedaleko Stuttgartu, kterou jsem navštívila na své zahraniční studijní cestě za přirozeným porodem. Tento nezvyklý úvod ke studijnímu pobytu na porodnici nenechá nikoho na pochybách, že narození stejně jako smrt jsou magické chvíle. Zdá se, že otevřením porodnic pro přítomnost blízkých rodící ženy i zřizováním hospiců pro umírající dospělé a děti konečně společnost dochází ke zjištění, že narození a smrt patří k životu. Jen jsme je odstranili ze své blízkosti.

P.Pavel Jandejsek, římskokatolický kněz:

Rád bych začal vyprávěním svého kolegy P. Michala Judge:

Ve škole sv. Pavla nás Sestry Charity jako malé chlapce učily a připomínaly nám modlitbu za milost šťastné smrti. To pro nás tehdy byla nepochybně divná modlitba. Vždyť jsme byli tak mladí a tak daleko od všeho "smrtelného" v životě. Ale léta přešla a sestry už tu nejsou. Během svých 40 let kněžství jsem byl u smrti tolika lidí, kdy se mísil smutek, štěstí i tragedie. Ale že jednou zemřu, to je nejjistější skutečnost v životě a kdy to bude a kdo bude se mnou – to ví jen Bůh. Ale jisté je, že mě vezme domů k sobě.

Pane,

nevím den ani hodinu, kdy mne zavoláš,

ale dopřej mi,

abych dobrým životem,

milujícím Tebe, sebe a druhé,

byl v té chvíli připraven vstoupit

do Tvé šťastné náruče. Amen

Autor těchto slov, která si zapsal do svého deníku na jaře roku 2001, byl kaplanem hasičů a zahynul v úterý 11. září pod troskami obchodního centra v New Yorku.

Odchod člověka z tohoto světa považuji za dovršení jeho celoživotního díla.

Jako hudební skladatel, když dopíše poslední takty symfonie a odloží pero, jako sochař, když se naposledy dotkne dlátem kamene, do něhož vtělil svou ideu.. Jsou ale také nedokončené symfonie a torza nedokončených soch. I ony mohou být hluboké a výmluvné. Domnívám se, že hodnota díla záleží více v jeho vnitřní pravdivosti, než v rozsahu. Nedokončenost není totéž co marnost. V tomto smyslu může být každý lidský život buď hodnotným uměleckým dílem nebo bezduchým kýčem. Odchod člověka z tohoto světa může být velkou slavností, oslavou velikosti a krásy života. Pokaždé, když mohu být přítomen takovéto slavnosti – často velmi prosté, bez vnějších okázalostí – vnímám to jako velké obohacení.

Odchod člověka z tohoto světa dále považuji za dovršení lásky.

Lidský život je škola – jeden dlouhý "školní rok" až k závěrečné zkoušce. V této škole se učí jen jeden hlavní předmět: mít rád. Ano, život je každému dán především k tomu, aby se naučil milovat. My všichni jsme ve škole života a každého z nás čeká na konci naší "školní docházky" zkouška. Kéž bychom obstáli. Láska, které se člověk v životě naučí a kterou rozdá, ta se nemůže ztratit. Na konci života člověk opustí vše, co na tomto světě měl, ale něco mu přesto zůstane – to, co rozdal. Na druhý břeh si s sebou nevezmeme své peníze, ale lásku ano. Tento stav - stav čisté lásky – nazývají křesťané nebe. Nebe, to jsou ty nejkrásnější prázdniny.

Odchod člověka z tohoto světa konečně vnímám jako návrat Domů.

V každém člověku je vepsána touha někam a někomu náležet, být přijímán a zároveň touha sebe sama dávat druhému, vytvářet vztahy. Domnívám se, že tato hluboce lidská vlastnost dochází svého naplnění paradoxně právě v okamžiku smrti, kdy se jakoby trhají všechny vztahy a vazby, kdy pozůstalí prožívají smutek, pocit nenahraditelné ztráty a opuštěnosti. Tyto okamžiky jsou pro mne nejsilnějším svědectvím o tom, že smrt těla - exitus (odchod) je zároveň transitus (přechod) – přejití do nového rozměru života, návrat do otcovského domu, návrat člověka ke svému Tvůrci. Jsem přesvědčen, že vztahy lásky, které člověk za svého života naváže, nejsou smrtí zničeny, pouze přechází do jiné a hlubší dimenze.

Na závěr jedno "zlaté pravidlo": žijeme svůj život na této zemi jen jednou a proto nic neodkládejme – poskytněme hned všechno dobro, které můžeme vykonat, každou něžnost, kterou můžeme někomu projevit. Nečekejme na později, nic neodkládejme, protože každému z nás se jednou čas naplní.

Předchozí výběr:

                      září 2002

                      červen 2002

                      březen 2002