Japonský vesnický dům (a česká chalupa?)

Japonský vesnický dům (a česká chalupa?)

Motto:

Starému muži shořel dům. Všichni mu dávali najevo svou účast. Mistr mu řekl pouze: "Ulehčí ti to umírání."

Tradiční japonský dům, který se vyvinul z obydlí původně používaného v jižnejší oblasti Asie, vyjadřoval v materiální podobě společenské a rodinné vztahy panující v tehdejší společnosti. Velmi úsporná subtilní skeletová dřevěná konstrukce, přiznávaná v exteriéru i interiéru, bez diagonálního zavětrování, zatížená těžkou doškovou střechou, musela odolávat náporům častých tajfunů i zemětřesení. Silné pociťování pomíjivosti pozemského v koloběhu přírodních procesů posilovalo chápání dočasnosti stavěných příbytků, odrazilo se v periodickém obnovování hlavní šintoistické svatyně, stejně tak jako podnítilo cit pro efemérní krásu rozkvetlých sakur.

Shluk domů ve vesnici obklopené rýžovými políčky jako spontánně vzniklý útvar v divoké přírodě zdůrazňuje chápání sídla jako společenství lidí, kteří společnou silou udržují v chodu zavlažovací systém, zabezpečují vlastní obživu i obranu a jako správní jednotka odvádějí daně státu. Následná racionalizace správy a vědomí vše pronikajícího řádu se zvláště projevuje v půdorysných plánech měst podle čínských vzorů, se čtvercovou sítí ulic, palácem ve středu a s uzlovými body chrámů a tržišť, kde má člověk reálnou příležitost celý život prožít jen v tom jednom "svém" čtverci.

Celá tato modulová síť byla odvozena z konstrukční modulace domu, z jednotlivé rohože tatami (cca 900 x 1800mm, tj. plocha, kterou zaujímají dva vedle sebe sedící lidé nebo jeden ležící) a dále proniká až do rozměrů prvků a konstrukčních detailů.

Obydlí je sice od přírody striktně odděleno, avšak spíše symbolicky než funkčně: bambusové ploty, malá udržovaná zahrádka přizpůsobená lidskému měřítku jako umělecký obraz přírody a uprostřed samotný dům stojící na dřevěných "nohách" nad úrovní terénu. Fyzické propojení však zprostředkovávají přírodní stavební materiály ve své přirozené podobě bez povrchových úprav, které zároveň plní i dekorativně-estetickou funkci ve svých texturách a přirozených nepravidelnostech (například kvalita hliněné mazaniny výplňových stěn je rozlišována až na 50 druhů dle krásy textury, zrnitosti a barvy). V jednoduchých tvarech a kontrastech je pak dosahováno velké expresivní síly. Jednoduchost a ekonomičnost se zde pojí se zvláštní citlivostí pro krásu.

DISPOZICE. Obytné prostory se zvýšenou podlahou krytou rohožemi jsou orientovány na východ a jih - na jihu jsou stíněny předsunutou verandou, zatímco západní strana je většinou plná a před horkým odpoledním sluncem stíněná stromy. Na severu a východě jsou situovány kuchyně s dřevěnou podlahou, sklady, lázeň "ofuro" a sanitární zařizení domu s udusanou hliněnou podlahou. Tyto zásady jsou konfrontovány s mystickými pravidly pro rozmístění pokojů, "šťastné" situování ohniště, studny, domácího oltáře, výklenku tokonoma pro závěsný obraz a naaranžovanou květinu, kuchyně, toalety a orientaci vstupních dveří.

Uspořádání domu je však vždy jen určitou úrovní organického růstu bez finality s mnoha otevřenými možnostmi dle růstu rodiny a bohatství. Asymetrický řád odrážející asymetrické funkční nároky vyžaduje naši stálou účast, zapojuje naši imaginaci, poskytuje zdroj stále se měnících vztahů v prostoru, vyzývá k účasti na procesu života, který není statický, dokonalý a uzavřený, ale spíše rostoucí a měnící se. Samotný životní prostor je realizován svým vymezením. Aditivní rozšiřování domu o individuální prostory bez zvláštní hierarchie, pospojované venkovní krytou chodbou, je sceleno s původní strukturou střechou, která symbolicky vymezuje a chrání svět událostí lidského života a měřítka od nekonečného a neuchopitelného celku.

ŽIVOTNÍ STYL. Rohože tatami umožňují ve své univerzálnosti chůzi, spánek, práci, ale především sezení, jehož pohledovému horizontu je přizpůsoben celý interiér místnosti. Stejně tak místnosti ve dne užívané jako obytné, reprezentativní nebo pracovní, se v noci jednoduše mění v ložnice díky lehkému přenosnému nábytku, případně se mohou propojovat do větších celků odsouváním lehkých stěn i se zahradou jako další "místností" domu.

Tyto lehké stěny však vůbec nezabraňují pronikání chladu, vlhkosti, průvanu ani prachu, v žádném případě nevytvářejí pocit soukromí, čímž doslova utvářejí životní styl. Celý život se pak přizpůsobuje jednotlivým obdobím roku a dům žije spolu s lidmi rytmus přírody. Zvláště jemný je přechod z interiéru do exteriéru přes vysunutou verandu a kamenný stupeň, ze tmy do světla, z vyššího na nižší, z člověkem vytvořených povrchů k přírodním.

Zahrada není pouze živým obrazem, symbolickou abstrakcí přírody, ale zároveň chrání dům před přímým sluncem, uspokojuje psychickou potřebu krásy, oživuje tajemství přírody a stvoření.

Čajová kultura dává prostor pro nezbytnou sebereflexi. Obřadní pití čaje jako očišťování jednotlivých smyslů rozvíjí cit pro krásu a umění jednoduchého života. Odvádí od závislosti na pomíjivých světských požitcích, slávě, bohatství a moci. S ní spojená architektura nepoužívá žádné precizní formy, které poutají pozornost pouze samy na sebe za cenu nepochopení jejich vnitřní podstaty a smyslu. Prosté neopracované materiály, sloupky z nehraněné kulatiny, bambus a hlína v prázdném interiéru s naaranžovanou květinou nám dávajín pociťovat pouze vnitřní bohatství a holou pravdu života.

JAPONSKÝ A EVROPSKÝ. Podíváme-li se však nyní blíže na dispoziční řešení nejjednoduššího venkovského domu japonského a českého (evropského) a srovnáme-li je, budeme jistě překvapeni vzájemnou podobností. Není to podobnost čistě náhodná - vyplývá jak z možnosti přírodních stavebních materiálů, tak ze základních funkčních nároků života člověka podepřených staletou zkušeností, které jsou při zemědělském způsobu života takřka identické. Očividné je dělení obdélného půdorysu na tři části, spočívající v oddělení čistého a nečistého provozu: část obytnou (česká jizba/světnice), provozní (síň/kuchyně) a skladovací - hospodářskou (komora, chlév). Kuchyně s ohništěm v zadní části je často otevřená do krovu - paralela s dlymným halovým domem severní Evropy, zatímco chlév v přední části hospodářského dílu odkazuje na chlévní typ v oblastech německého pohraničí.

Charakteristické je posazení domu přímo na terén ve vstupní provozní části a přízemní dispozice nejlépe vyhovující nárokům a pohodlí hospodářského provozu. Tradiční česká světnice byla vlastně také polyfunkční, zde se přijímaly návštěvy, jedlo se, pracovalo i spalo. Nepřekvapuje pak ani podobná plocha obytných prostor - kolem 25 m² - s malým množstvím universálně používaného nábytku (pro připomínku: česká lavice pro sezení nebo spaní, případně truhla pro skladování a sezení). Obdobná je i ochranná funkce zápraží na vstupní straně domu a hrázděná konstrukce plných stěn, zatímco roubení se v Japonsku objevuje pouze u staveb stylu "azekura-zukuri" ze subtilnějších trámků trojúhelníkového průřezu, používaných zvláště pro významné sklady a pokladnice - v suchém období docházelo spárami mezi jednotlivými prvky k přirozené ventilaci interéru, zatímco za vlhka se otvory zatáhly a stavba byla dokonale izolována.

Co dodat na závěr? Velká geografická vzdálenost, úplná odlišnost kultur, jiné formy a přitom podobná východiska. Myslím, že to stojí za zamyšlení...

Vyobrazení:

1. Dům zemědělce Ono, Kamikyo-ku, Kjóto

2. Interiér domu s otevřenými posuvnými dveřmi, Jiko-in, Nara

3. Schody u verandy starého Shoinu, Goten, Kjóto

4. Interiér hlavní místnosti domu starosty, Takajama

5. Zemědělská usedlost Tanba

6. Vila Arisawa

Společná legenda ke schématům:

1. Krytý vstup / zápraží

2. Vstupní část domu / síň

3. Provozní část / kuchyně