|
|
|
|
|
TADAO ANDO |
|
|
|
|
Japonský architekt, narodil se v Ósace 13 října 1941. Je samoukem, učil se v mládí v tesařské dílně práci se dřevem, navštěvoval japonské chrámy a svatyně, obkresloval si a analyzoval publikované plány známých architektů (Le Corbusier), v letech 1962-70 cestoval po Spojených státech, Evropě a Africe, osobně se seznámil se stavbami Le Corbusiera, Miese van der Rohe, Franka Lloyda Wrighta a Louise Kahna. Od roku 1969 má vlastní architektonickou kancelář v Ósace. Hostující profesor na Yale University v roce 1987, Columbia University, 1988, a Harvard University, 1990. Nositel Pritzkerovy ceny za architekturu z roku 1995 definuje architekturu jako „Chohatsu suru hako“ neboli „krabice, která provokuje“, a dokládá, „Nevěřím tomu, že architektura by měla mluvit příliš mnoho. Měla by zůstat v tichosti a nechat promlouvat přírodu v zastoupení slunečních paprsků a větru.“ Andova architektura mluví prostorem. |
|
Moderní japonská architektura vznikla naprosto odlišným způsobem od evropské, která je výsledkem nepřetržitého historického vývoje. Japonsko na přelomu 19. a 20. století zavrhlo svoji tradiční architekturu a slepě následovalo západní kulturní vzory, ovšem často velmi povrchním způsobem. Dvacet let po 2. světové válce – v polovině šedesátých let - ekonomický růst umožnil velký stavební rozmach, avšak kulturní, historické a estetické faktory zcela ustoupily ekonomickým a funkčním nárokům. „I dnes polovinu stavební produkce v Japonsku tvoří napolo strávený modernismus“ (Tadao Ando). |
|
Tadao Ando již ve svých prvotních projektech rozvíjí svůj koncept uzavřené architektury, která citlivě reaguje na soudobé chaotické prostředí moderního velkoměsta. Jeho obytné domy se navenek vydělují ze svého těsného okolí vysokou betonovou stěnou, která uvnitř vytváří prázdný prostor zachycující poezii proměnlivých přírodních fenoménů. Jednoduché a základní materiály jeho staveb: železobeton se sametově hladkým povrchem, kovové rámy a sklo vytváří univerzální prostor pod nebem a v přímém kontaktu s přírodními živly: sluncem, větrem, deštěm, navracející člověku ve své jednoduchosti až strohosti ztracenou životní rovnováhu a pocit soukromí. Příroda se svým mírným klimatem a měnícími se ročními obdobími není divokým nespoutaným živlem, proti kterému by bylo nutno bojovat, ale živlem, který bychom měli umět vychutnat v jeho proměnlivé kráse. „Člověk si snadno vybaví japonské zen-buddhistické kláštery v jejichž prázdnotě může člověk zakoušet ty nejzákladnější lidské aktivity, jako jídlo, spánek, vyměšování s nečekanou intenzitou“ (Hiroshi Watanabe). |
|
Ando poté v průběhu osmdesátých let rozvíjí tento koncept ve svých větších veřejných zakázkách obchodních, kulturních a administrativních budov. Dále využívá otevřených dvorků, avšak celková kompozice je výrazněji otevřená svému okolí. Zároveň pracuje s terénem a jeho konfigurací jako s dalším významným prostorotvorným prvkem; často se objevují podzemní prostory osvětlované dlouhými škvírami podél obvodových stěn. |
|
Geometrické schéma jeho staveb je pouze prostředkem k uchopení prostoru a jeho řádu, v jeho zakoušení však schéma ustupuje do pozadí před dynamickými kvalitami samotného pohybu rafinovanou prostorovou kompozicí, tvarovanou světlem a nečekanými průhledy. Prázdnota v rámci dispozice, artikulovaná prázdným dvorkem dlážděným hrubými kameny nebo nanejvýš abstraktním nakrátko ostříhaným trávníkem, se zdá být neekonomickou ve srovnání se ztracenou využitelnou podlahovou plochou, ale má pro člověka nenahraditelný psychický význam. V těchto principech se odráží kritika soudobé konzumní společnosti a konformní postmodernistické architektury. Zároveň navazuje na tradiční jednoduchý japonský obytný dům stylu sukiya, používající přírodní materiály v těsné spojitosti interiéru s okolní humanizovanou přírodou - zahradou. „Mým cílem není spojení s přírodou jako takovou, jako spíše pozměnění jejího smyslu za pomoci architektury. Dojde-li k zabstraktnění přírody skrze architekturu, člověk k ní může objevit nový vztah.“ (Tadao Ando) |
|
K tomu se přidružuje tradiční japonská víra v ducha sídlícího v každém detailu. Uzavřenost této tzv. „defenzívní“ architektury je tak nadána univerzalitou bořící veškeré hranice. Ve společnosti, která klade na první místo komfort a pohodlí se Ando snaží poukázat opět na základní podmínky lidského života a jeho místa v řádu celku. I když se tato snaha zdá být beznadějnou a naprosto odtrženou od reality, je těžké popřít sílu a expresivitu tohoto konceptu. To dokazuje i množství jeho obdivovatelů, zvláště mezi současnými mladými japonskými architekty. |
|
Můžeme se samozřejmě zeptat zda taková totální vize není v dnešní komplikované době příliš zjednodušujícím únikem z reality, zda originalita se již nestává pouhým obchodním artiklem a zda není tato architektura spíše „monumentem architektovy konzistence, než dílem splňujícím náročné architektonické a urbanistické požadavky“ (Charles Jencks). |
|
„ Mám mírně arogantní názor, že způsob jakým lidé vedou svůj život může být směrován, i když jen nepatrnou měrou, architektonickými prostředky. Rozpory vznikají mezi geometrickým řádem rámce, zdi nebo symetrie kompozice na jedné straně a každodenním životem na straně druhé. Čerstvé prostory se vynořují a architektonická identita je založena jako výsledek takto vzniklého konfliktu.“ (Tadao Ando). |
|
„Andova architektura je jako Beethovenova symfonie. Nikdy ji docela nevychutnáte napoprvé. Musíte si ji poslechnout mnohokrát a vždy objevíte něco nového. Skrze takovouto analýzu se vynořuje její vnitřní poezie. Tvorba a porozumění architektuře se podobá hře. Není to něco, co se uskuteční v jednom okamžiku. Báseň je následností slov. Je to jako v lásce“ (Renzo Piano). |
|
„Tyto stavby evokují tradiční japonský koncept oku, kde série podobných míst může být konceptuálně propojena na velké vzdálenosti, tak jako tradiční výklenek tokonoma nebo domácí oltář mohou být propojeny s vrcholkem posvátné hory přes svatyni nebo bránu torii“ (Kenneth Frampton). |
|
„Ando vychází z čisté abstrakce, největšího přínosu raně modernistické architektury….Andova abstrakce si zároveň uchovává vnitřní bohatost, komplexitu a životnost. Neodmítá realitu, ale usazuje ji do hlubší roviny smyslu a skrytého řádu věcí. Zavádí do svých projektů jak genius loci, tak přírodu a člověka. Tento přístup vede k neobyčejné plodnosti jeho nefigurativního vyjádření“ (Katsuhiro Kobayashi). |
|
|
Výběr nejznámějších staveb: |
|
Chrám na vodě (Church on the Water), Hokkaido – železobetonová konstrukce kaple se skleněnou průčelní stěnou otvírající pohled na obrovský kříž vynořující se z umělého jezera, s lesem a horami na pozadí. Kříž v tekoucí vodě je podle Anda „vyjádřením ideje Boha, tak jak existuje v našich srdcích a myslích. Také jsem chtěl vytvořit prostor kde se můžete posadit a meditovat.“ |
|
Chrám světla (Church of Light), Ósaka – malá křesťanská kaple jako hladká betonová kostka. Interiér kaple se mírně svažuje směrem k oltáři. Na stěně za oltářem tvoří protínající se úzké horizontální a vertikální štěrbiny z čirého skla zářící kříž v hladké šedé betonové zdi jinak tmavé kaple. Z prostého šedého betonu, čirého skla a mistrovských proporcí prostoru, geometrie a směrovaného světla je vytvořeno velice jednoduché, strohé a přitom nesmírně elegantní dílo. Je to vynikající příklad Andovy architektury. |
|
Vodní chrám (The Water Temple), Hyogo – budhistický chrám na pahorku ostrova Awaji, s posvátnými prostory skrytými v podzemí pod velkým kruhovým rybníkem plným živých leknínů. Dovnitř se vstupuje schodištěm v centru této nádrže, která je ve skutečnosti střechou samotné svatyně. Hlavní kruhová místnost je rastrována červeně lakovanými sloupy a mřížovím stěn. |
|
Dům Koshino (Koshino House) – Ando také vytvořil několik mysticky působících podzemních prostor v řadě svých muzeí a domů. Tento dům je zpola zahlouben pod zemí. Sestává ze dvou rovnoběžných obdélných budov propojených vzájemně chodbou tvořící dvorek. Součástí je dílna, která je celá pod zemí. Světlo do domu proniká otvory ve stropech, zdech a velkými okny z obývací místnosti ústící do venkovního dvora. |
|
Obytný soubor Rokko (Rokko Housing), Kóbe – bytový komplex s krásnou vyhlídkou na ósacký záliv je terasovitě vystavěn ve dvou etapách přímo ve svahu hory Kóbe. Ando považuje Rokko za nejlepší vyjádření své myšlenky prolínajících se rastrů, geometrických forem, pevných objemů, prázdnoty, kontrolovaného světla, tmy a harmonie s přírodním prostředím. |
|
Dalšími díly jsou četná muzea: Children´s Museum, Naoshima Contemporary Art Museum, Suntory Museum, Museum of Literature a Forest of Tombs Museum v Kumamotu, které je vybudováno jako vyvýšená platforma s výhledem na hrobky, polovina stavby je pak pod zemí. |
|
Andovy komerční projekty zahrnují obchodní komplex Festival na Okinawě a obchodní pasáž Time´s v Kyótu, která je usazena přímo na břehu říčky Takase, se vstupem z terasy na úrovni hladiny vody. |
|
Většina Andových realizovaných staveb je v Japonsku. Téměř všechny jsou zhotoveny ze železobetonu. Výjimkou, která stojí za zmínku je japonský pavilon pro Expo´92 v Seville ve Španělsku. Tato krásná a jednoduchá čtyřpatrová dřevěná konstrukce ve tvaru archy je poctou tradičnímu japonskému stavitelství a vytříbené estetice. Stavba byla v době své existence (před rozebráním) jednou z největších dřevěných staveb na světě. |
|
Pouze několik málo staveb tohoto architekta se nachází mimo jeho rodnou zemi. Jeho první realizací ve Spojených Státech byl interier galerie japonského umění v Art Institute of Chicago o rozloze 16,500 čtverečních stop. V Německu projektoval výukové středisko továrny na nábytek Vitra v městě Weil-am-Rhein. Posledními projekty jsou Fabrica – Benetton Art School for Applied Arts in Treviso, Itálie, a meditační prostor v areálu budovy UNESCO v Paříži. |
|
|
Literatura: |
|
Japan Architect: zvláštní číslo 1991/1 Bognar Botond: Die neue japanische Architektur, Kohlhammer 1991 Frampton Kenneth: Modern Architecture. A Critical History. International Dictionary of Architects Carolyn Amenta Davis: Tadao Ando: A Master of Mystical Places |
|
|
|
|
|
|
|
|
Japonský vesnický dům zpět k přednáškám o japonské architektuře |
|
Kontinuita životního prostoru. O vztahu japonské architektury k přírodnímu prostředí. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
