v dnešním novoročním čísle Vás zasvětím do tajů výuky výtvarného oboru, který vyučuji. Ještě než se začnu rozepisovat o výuce, opět Vás zvu na výstavu , která ve škole potrvá do konce dubna 2002. Výstava je rozmístěna do dvou pater. Spodní část je věnována lidským emocím a ve druhém podlaží je výstava orientována do abstraktnější podoby. Na výstavě se podíleli žáci od 1. ročníků a vystavují zde i dospělí studenti. Děti z přípravného oboru budou mít samostatnou výstavu na konci školního roku, to je vzkaz hlavně pro Míšu Nesvedu, který byl velmi zklamán, že na výstavě nenašel žádný obrázek.

A nyní Vám popíšu, jak takové obrázky vznikají, v jaké atmosféře a jak se celá vyučovací hodina vyvíjí.

Do "výtvarky" chodí žáci obou pohlaví, nejrůznějších povah a nejrůznějšího věku. Věk je téměř neomezený, počáteční hranice je na čísle pět a končící někde v nekonečnu. Povahy jsou také krásně barevné, od klidně růžových až po křiklavě červené, které jsou opravdu těžce zvládnutelné a paní učitelku občas vyvádí z její světle modré pohodové nálady. Jak napsal jeden nejmenovaný žák Vladimír V., paní učitelka je trpělivá, ale když se naštve, tak to znamená, že přetekl pohár.

Z ankety, kterou psali žáci výtvarky vyplývá asi toto:

A na závěr to nejkladnější hodnocení: "Paní učitelka nás naučila velice hezky malovat. Paní učitelka je velmi, ale velmi hodná."

I žáci výtvarného oboru mají právo na svačinu. ALE ! Copak to asi k svačině nosí? Pominuli sladké sušenky a oplatky, tak se mezi některými žáky rozmohly brambůrky neboli cize řečeno chipsy, které žáci zapíjí nápojem zvaným coca - cola. Co já se jim napřednášela přednášek o zdravém způsobu života. Žádný výsledek. Žáci sice sledují množství jedovatých "Éček" na obalu výrobku, ovšem u tohoto čtení vesele celý balík takto uměle vyrobených potravin snědí. Žáci, žáci, vy jste nepolepšitelní!

Naše budova je blizoučko pole, kde přes léto mají své domovy myšičky, ale protože v zimě se jim v jejich příbytcích netopí, stěhují se k nám do výtvarky. S těmito tvory mám osobně hrůzostrašné zážitky, které mají počátek v kousnutí tímto hlodavcem do prstu žákyně, která chtěla zachránit svou paní učitelku před myší, která si vylezla na pracovní stůl a pustila se do svačiny paní učitelky. Další hrůzostrašný zážitek se váže k nálezu mrtvé myši, kterou jsem objevila v šuplíku. A teď bych chtěla výchovně zdůraznit, že myš uhynula z důvodu, že se asi najedla zbytky chipsů, které někteří žáci do šuplete ukryli. Myslím, že to byla příčina smrti, proto varuji všechny žáky, kteří se takto stravují, vzpomeňte si na nebožku myš a myslím, že Vás přejde tato éčková chuť.

I v takové výtvarné hodině vzniká fronta. Určitě přemýšlíte na co. Nebudu Vás napínat, jde o frontu na barvy. Každý žák dostane paletu a potom čeká ve frontě, až mu paní učitelka přidělí příslušné odstíny. Barvy jsou přidělovány šetrně, proto musím rozdělování sama provádět. Fronta je ale také příčinou různých nesvárů, předbíhání a hlučného vyjadřování. Ale jak se říká, všechno zlo je k něčemu dobré. Při této frontální činnosti se drtivá část žáků vybouří a potom již k práci přistupují s vykřičenými hlasivkami a vyřízenými osobními účty mezi svými soky, takže se mohou v naprostém poklidu věnovat vlastní umělecké činnosti.

Nic paní učitelku nedokáže více rozzuřit, než to, jestliže žák po pěti minutách zvolá, že již to má hotové a tudíž bude uklízet. Paní učitelka se musí nejdříve uklidnit a teprve potom začne žákovi dlouze vysvětlovat, co je nutné zdokonalit, co lépe vybarvit. A jestliže se to povede a žák pokračuje v činnosti, je to vítězství na jehož konci je obrázek podle představ paní učitelky. Neberte to prosím tak, že žáky nutím, aby dělali přesně, co chci já, ale jde spíše o výtvarný výraz celého dílka, aby bylo vystavitelné a výtvarně dokončené. K tomuto cíli je někdy dlouhá a trnitá cesta, kterou se někteří žáčci probíjejí s vypětím veliké síly. A nejde jenom o děti, i dospělí studenti někdy začnou stávkovat a nechtějí do cíle dojít. To potom musím zaujmout různé vyzkoušené metody (jako že, dokud to nedoděláš, nepůjdeš domů. A to si dospělý žák pěkně rozmyslí, protože to znamená, že ve výtvarce může být zavřený až do pozdních nočních hodin). Jinak jsem ale velmi, ale velmi hodná paní učitelka.

Témata vymýšlí paní učitelka. To je její práce. Téma je vždy zpracováno tak, aby výsledkem byla výstava a do tématu se zapojují všichni žáci výtvarného oboru. A jak to paní učitelka vymýšlí? Nejdříve jdu do papírnictví, koupím si tlustý bezlinkový sešit, nadepíšu ho výstava roku xyz a to je základ. Potom následuje vlastní činnost myšlení, při které se občas paní učitelce v jejím pokoji kouří z hlavy, ale co je důležité, po tomto procesu přichází malý zárodek nápadu, který potom roste víc a víc a nakonec se vyklube celé téma. A z tématu vzniká program vyučovací hodiny a z výtvorů z hodin vzniká celá výstava.

Výstava vzniká, pokud je téma vyčerpáno a je vytvořeno tolik prací, že je možné vyzdobit celá dvě patra v umělecké škole. Paní učitelka má jednu velmi zápornou vlastnost a tou je, že dělá vše na poslední chvíli a je z toho potom nervózní. Emocionální průtrže odnáší její spolupracovníci i nejbližší rodina. Každoročně si slibuji, že vše budu dělat s předstihem, ale jako každoročně, poslední úpravy probíhají ještě několik hodin před vernisáží. To je ta negativní stránka instalace. Ale co se týče výsledku, mám velkou radost, když mají děti radost, když si ji lidé prohlížejí a říkají, to máme ale šikovné klecanské děti! A to tedy máme, tak se nezapomeňte přijít na tu naši poslední výstavu podívat a to je asi všechno, co jsem Vám chtěla o výtvarce sdělit v dnešním čísle.

Tím se s Vámi loučí učitelka a ještě navíc ředitelka ZUŠ Dana Snížková.