Sestava: Pavel K., Pavel B., Jirka L. a Franta K.
Letos je to zvláštní tím, že nemáme vytyčenou trasu. Ovšem nikomu z nás to nevadí. 
Ale raději od začátku:

      Včera, tedy v pátek 3.7., jsme se sešli U Žirafy – tedy já, Jirka a Pavel B. 
Pavel K. se k nám přidal až dnes ráno na Masarykově Nádraží. Asi si myslel, že by páteční nápor podlomil jeho ego.

      Nocovali jsme u Petra, zahráli jsme si u něj po návratu z knajpy šipky (má na zdi takovej ten terč s elektronickým počítadlem), no moc se nám to líbilo. Abychom si to nenechali jen pro sebe, v pravidelných intervalech jsme telefonovali Pavlovi do Volyně (k nelibosti Evy), a sdělovali mu kdo zrovna vede, no trvalo to hodně do noci. Myslím že příště pojede s námi raději hned první den aby si tohle ušetřil.

Sobota 4.7.

      Dnes chceme dojet na Mácháč. Sobotní ráno nás uvítalo v Kralupech nad Vltavou, kola jsem si poslali po dráze napřed a k velkému očekávání tam na nás opravdu čekaly. Bohužel ne ve zcela stejném stavu jako při podání ve Strakonicích respektive ve Zlivi. Dráhy se zase předvedly, o dezolátním stavu „panťáku“ z Prahy do Kralup nemluvě…
      V poledne jsme dorazili na soutok Vltavy s Labem, tedy do Mělníka. V zámku jsme ochutnali Ludmilu (skvělé), taky jsme vlezli do kostnice, teda nic moc - jenom kosti.
      Hurá na Kokořín.! Nezvolili jsme zrovna dobrou trasu, je hrozné horko, jedeme nahoru dolu, máme žízeň, prostě hrůza. V Kokořínském Dole nás čekalo překvapení. Hospoda u koupaliště, kde jsme před osmi lety pařili při Rallye Škoda, je v dezolátním stavu bez oken, koupaliště zarostlé. U Grobiána nám nenalili, je to pro nás velké rozčarování. Je šest hodin večer, jedeme na 100%, možná dojedeme i na ten Mácháč.
Všude tady kolem točí Gambáč, a ten nám moc nechutná. Kdo to pivo vymyslel?
Nesmím zapomenout, byli jsme dnes taky ve Veltrusech na zámku, ale nikomu z hochů to nevyčítám…
      Nakonec jsem to natáhli do Starých Splavů na pláž, no a tam jsem taky nakonec spali(za dunivých zvuků blízké diskotéky). Celý den za moc nestál, ale večer se vydařil, dokonce jsme se i vykoupali v Mácháči – díky tmě samozřejmě na Ádu, a pohoupali se na houpačce. Ach to mládí…

Ujeto 82 km.

Neděle 5.7.

      Vyrážíme po snídani ve Splavech (Kaisr hledal samozřejmě cukrárnu, leč marně) směrem na Bezděz. Slunce pere a pere, Jirka má krizi, já chraptím, no snad to přepijeme. Na Bezděz hoši lezou beze mne, už jsme tam byl a jednou to stačilo. Já čekám dole U Marcely a nějak se to protahuje. Lahvovej Gambáč kupodivu celkem ujde, až se hoši vrátí, budou plni dojmů, já zatím plný piva.
      Tak jsem se dočkal. Hoši jsou plni dojmů – platili vstupné 50,-. Popili jsme trochu výborné slivovice Fleret, a rozloučili jsme se s paní Marcelou (dala mi navštívenku a vypadá to, že by byla ráda kdybych se tam někdy stavěl…alespoň kluci tvrdí že náklonnost byla zjevná).
      Šup, šup do Bělé p. Bezdězem. Je příšerné horko, musíme najít koupaliště a taky nacpat nácka.
Koupaliště v Bělé bylo fajn, k večeru se vydáváme do Mnichova Hradiště.
      Hospoda v Hradišti Pod Kostelem je teda fakt správná palírna, vyřvává bigbít, po zdech nápisy typu „vše co jsem blil, pil jsem rád“, včetně podrobného návodu jak se má správně zvracet.
      Potetovaný pingl nám přinesl pivo Klášter 12° - moc nás nezaujalo. Plni očekávání, pomalu ale jistě se blížíme k Českému Ráji. Máme ujeto 44 km a je v nás ještě mnoho sil. Sám sobě si kladu otázku – jsme opravdu takoví sportovci, kde se to v nás jen bere.
      Večerní radovánky a noc se konaly v Kněžmostě na fotbalovém hřišti, vyhnal jsme chrapot Fernetem – to na Kaisrovo radu (no moc mě přemlouvat nemusel). Hoši nevyháněli nic, ale becherovka chutnala. 

Ujeto 57 km.

Pondělí 6.7.

      Rovnýma nohama vstupujeme do Českého Ráje.

      Teď teprve poznáváme zač je toho Český Ráj, kopce nahoru dolu směrem do Vyskeře jsou jedovaté. Asfalt teče po silnici – takové je horko. Bojím se zpomalit abych se nepřilepil, tempo je úchvatné, průměr 15 km.
      Ve Vyskeři jsem zavzpomínal na časy Rallye Škoda, kdy jsme sem jezdili obdivovat rychlá auta, lehávali jsme u křížku naproti hospodě a chlastali. Teď jsme v té hospodě poobědvali.

      Ještě se musím vrátit do Bělé pod Bezdězem, kde jsme včera potkali „Arizonskou pěnici“. Tak jí jmenovali její kámoši. Arizonskou pěnici lze popsat takto: statná čtyřicátnice strhaných rysů ve tváři (možná po vodkách, které do sebe bez mrknutí kopala), její oči mají nepřítomný výraz, míry 80-110-110.

      Šílený sjezd z Vyskeře do Kocanova nás neodradil abychom ztratili rychlost a hned pod kopcem odbočili ke koupališti. Nesmíme hned do vody, jsme uřícení, ochutnali jsme Svijanskou 11° - kéž by to bylo naposled…
Pamatuju se, že to byl neuvěřitelný samoser i za bolševika.
      Cestou do Turnova jsme narazili na odbočku ke Kopicovo statku. Je tam po lese spousta plastik vysochaných krumpáčem rovnou do pískovcových skal. Vyrvat kola lesem do toho kopce byla velká dřina, ale stálo to za to. Je to naivní umění na téma výjevy z dějin země české, stojící rozhodně za zhlédnutí. Ten pan Kopica to dělal celý život.
      Pokračujeme na Valdštejn (zase lesem) a pak dál na Hrubou Skálu. Viděli jsme Adamovo lože – speciálně pro milence, no bylo už hodně ošoupaný. Prý se tady točila pohádka Princ Bajaja.
      Projíždíme srdcem Českého Ráje, ale má to i stinnou stránku – někde na tom písku jsem píchnul. V Újezdě pod Troskami přehazuju duši, kterou mi P. Brousil půjčil. Já mám sice taky náhradní duši, ale bez ventilku…
      Začíná bouřit a tak se už nikam nehrneme. Nakonec jsme byli vyzváni k odchodu z hospody jako poslední hosté. Nějaká přihlouplá Janička nám mermomocí vnutila svou společnost. Na noc nás ale nevzala, spíme na rampě u krámu. 

Ujeto jen 49 km, ale o to víc jsme toho viděli.

Úterý 7.7.

      Ráno jsme se vrátili do skal. Mám pocit, že jsme projeli snad všechny kopce v Českém Ráji. Projeli jsme Prachovské Skály, vyšli jsme i na Skautskou vyhlídku, kde nebylo nic vidět.

      Konečně jsme dojeli do Jičína. Smradlaví, zpocení jsme se umyli na koupališti v Jičíně, tedy mimo Jirky (zdá že jde ve stopách Kouby). Dali jsme si fotbálek a taky mač ve stolním fotbale. Neodpustím si poznámku: já s Pavlem B. jsme to Jirkovi a Pavlovi K. pěkně nandali 10-0.
      Z Jičína jsme to pěkně natáhli. Brousil se dojel podívat do Řáholce a pak vzhůru do Nymburka.
      Začínají se honit mraky. V Nymburském pivovaru jsem vyhledali památnou desku B.Hrabala (na jeho přání je v zasazena do zdi v takové výši od země, aby na ní mohly chcát psi).
      Pak jsme zajeli do hospody kam chodil Hrabal na pivo a na pokec a jali se hodovat. Venku leje a my nevíme kde přespat. Kaisr se díval v televizi na počasí a tvrdí, že bude zejtra lejt. To rozhodlo, končíme. Nakonec jsme dojeli na nádraží zjistit odjezdy vlaků.
Rozvrhnul jsem plán ústupu vlakem do Prahy a dál směr Budějky.
      Bohužel nějak se to nakonec zvrhlo, tam co jsme čekali nejelo nic.Vlak sice jel, ale nikdo z nás netušil, že v Nymburku mají nádraží dvě, samozřejmě jel z toho druhého nádraží. Slyšeli jsme ho v dálce houkat a řadili se na peróně na potemnělém nádraží, aby nám to nakládání kol do vlaku šlo rychleji. Jak jsme byly nalitý, ani nám nepřišlo divné, že tam nejsou vůbec žádní čekající pasažéři, ani žádný ajzlboňák nás neokukoval. Lístky jsme samozřejmě neměli, mysleli jsme, že je koupíme ve vlaku když je nádraží zavřené... No prostě byl to zápis, na který budeme dlouho vzpomínat. Snad bůh tomu chtěl, abychom nikam nejezdili.
Vrátili jsme se tedy zpátky do té hospody a popojeli – černé, řezané, Absint 70% - tedy pravý, no šmakovalo nám…
Nakonec Brousil zjistil, že ztratil „compjůtr“. Vypadalo to, že nás tam všechny prošácne, včetně hostinskýho, to jako jestli jsme mu ho nestopili. Sápal se i do prostor hájených pípníkem, ten ho rezolutně vyhnal. Ráno ho samozřejmě našel, ale ne v hospodě, ale před ní…

Spíme na terase v areálu SK Nymburk, ujeto 79 km.

Středa 8.7.

      Probouzíme se za sluníčka. Kde je ten slibovaný déšť? Kaisr nás záměrně klamal, kdoví co měl doma za lubem, že tam tak spěchal. Určitě zase Evě ve slabé chvilce něco slíbil.Vyrážíme přes Saskou do Kerska. V Saské 1. Pivo, bojíme se nechat kola venku před hospodou, všude kolem je dost šero. Všichni naši milí romové se tady tváří jako by žili na francouzské riviéře.
      Nastala velmi netypická situace – Pavel K. sám od sebe objednává dopoledne druhé pivo, to není samo sebou. Buď ještě působí včerejší absint, nebo na všechno totálně rezignoval.
      Hopla a jsme v Českém Brodu. Krásně jsme poobědvali. Jsme v dobrém rozmaru, hoši(B+K) jsou znalci, po obědě zvaném „babiččin kastrůlek“ si dávají bavorské vdolečky a zapíjí slivovičkou, hmm….
      Konstatujeme, že jsme letos ještě neměli potřebu někde zamknout kola. Taky proč, takový plečky by si vzal tak leda nějaký cikán.
      Cestou do Kostelce došlo k zásadní změně. Jirka se z ničeho nic rozhodl, že se potřebuje nechat ostříhat. P.K. to nechápe, dochází mu trpělivost, řekl nám „tak čau“ a odjíždí domů. Nechápeme, to je přece normální, že se někdo chce nechat ostříhat. Já osobně bych se ale neodvážil jít tak zaprasený a smradlavý do nějakého holičství, Jiří v tom zjevně nevidí problém.

      Takže Kaisr je fuč. My zbylí šlapeme přes Kostelec do Stříbrné Skalice. Sjeli jsme dolů k Sázavě do hospody Na Marjánce. Tady mají skutečně zajímavou zvláštnost, hodiny mají obrácený ciferník a jdou doleva. Na záchodě mají blicí umyvadlo z madlama, aby za to mohl člověk při tom telefonování pořádně vzít. Opravdu praktický nápad. 
Jsme rozhodnuti, že dojedeme po ose až domů. Pavel nám ujel někam do Říčan, pak jel vlakem do Prahy  a domů busem(alespoň tak to později říkal).

      Vytyčili jsme si na mapě, že dojedeme na noc do Jemniště. Nebylo to vůbec jednoduché. Malinko jsme se netrefili a vytlačili kola do nějaké vesničky nad Sázavou, která neměla ani jméno. Na radu domorodce, že můžeme dojet do Ostředku(tam jsme se chtěli dostat) lesem, ihned nasedáme na kola a vyrážíme vzhůru do lesa.
      Takoví my jsme to sportovci. Později nám bylo jasné, že jsme se měli raději vrátit dolů k řece, ale vydrželi jsme. Asi v půl deváté večer dorážíme do Ostředku. Je pozdě, tak vyrážíme bez piva dál. Na mapě to nevypadalo daleko, ale dojeli jsme do Jemniště zcela vyčerpaní v 10:15 v úplné tmě.
Ačkoliv to na mapě nevypadalo, Jemniště je úplná prdel, jen pár baráků a polorozbořený zámek, hospoda žádná. Nedá se nic dělat, popojedeme.
      A ejhle, o 2 km dál v Postupicích nacházíme ještě otevřenou hospodu a u ní altán, tam jsme nakonec i rozhodili spacáky. 

Ujeto ca 89 km.

Čtrvtek 9.7.

      Jaké bylo naše zklamání, když se ráno při rozbřesku probouzíme do deště. 
Leje a leje.
Nemá cenu něco vymýšlet, musíme to zabalit. Naše včerejší rozhodnutí, že dojedeme na kole až do Strakonic je nereálné. V Postupicích ještě malé extempóre – mám sračku a žádný záchod široko daleko, nakonec se uchyluju za hustého deště do bezu za krámem, kde je odevšad vidět, hoši mají z tý mý tragédie náramnou legraci…
      Promočení přijíždíme na 2 km vzdálené nádraží. Odtud motoráčkem do Benešova a pak dál na Budějky. Já nastupuju do jiného vlaku, jedu totiž za rodinkou jen do Votic. Jirka a Pavel B. jedou přes Č.B. do Strakonic. 
Jak dojeli, nemám tušení, zrovna tak nevím, zda dorazil ve středu P.K. domů a jak.

Škoda, ještě jeden den to mohlo vydržet a do těch Strakonic bychom to dotáhli.

      Celkově lze hodnotit letošní trasu kladně, viděli jsme zas kus světa a ochutnali mnoho dobrého piva, až na to Géčko, to snad točí všude. Nezjistili jsem, co na něm ty lidi mají. Je vidět, že když je dobrá reklama, lze prodat i sračku. Pokud bych měl hodnotit Svijanské pivo, to bych dal raději svému největšímu nepříteli...

 Omlouvám se za zhoršenou kvalitu obrázků