Biertour 2003

Letos vyrážíme na náš oblíbený Bírtůr zase v komorním složení: Jiří a já.
Pomalu začínáme přemýšlet o nových členech, kteří si jednoduše najdou na tuto akci čas, protože tohle je ostuda.
Petr slíbil, že se připojí snad ve čtvrtek(nakonec se samozřejmě nepřipojil).
Pavel B. má omluvenku – stavba. Pavel K. na to peče, o Koubovi ani nemluvě.

Jiří doráží do Mydlovar, kde máme spicha. Čekám na něj v Mydlovarské hospodě u Platanu hodnou hodinku. Teprve tady dopilováváme kam vlastně pojedeme. Protože je nás málo, nechceme podnikat žádnou velkou cestu.

Padá rozhodnutí podniknout cestu kolem Vltavy, směrem ku Praze a zpátky. Aby bylo jasno, nejde nám vůbec o to, kolik toho urazíme, hlavně abychom si to dobře užili. Trochu tím protkneme trasu co se jela myslím v roce 1996, tehdy výjimečně bez mojí přítomnosti. Tehdy to ale nebylo vyloženě kolem Vltavy, končilo se v Jindřichově Hradci - nutno podotknout, že se tam nakonec všichni zlili na prach, byla to taková pěkná tečka.

    Ráno vyrážíme ze Zlivi na Olešník. Je horko, máme žízeň, ale hospoda je v Olešníku je ještě gešlosen, v krámu jen teplý lahváč, fuj! Udržovat pitný režim je docela fuška, v téhle části světa fungují hospody nejdřív od 11 hod, a to je velká výjimka, jinak všude až odpoledne. Vyrážíme tedy do Purkarce, tam je hospod víc. Nakonec vše také zavřené, ale vychlazená lahvová Plznička v krámu to jistí. Nakonec jsme polkli dvě. Nálada skvělá…
    Nastupujeme rozvážně do pedálů a vyrážíme směr Hněvkovická přehrada.
Cítím, že na světě je krásně, na cestě nás doprovází řvoucí skřivani, po těle i po duši se cítíme, proč to neříct, blaze.
Jiří jede se svou pravidelnou výbavou: vojenský spacák a igelitka s pár věcmi. Na ten spacák nedá dopustit. Nerozumím tomu, já bych se s tou váhou nikdy nedřel.
Jeho každoroční, bych řekl až bezdomovská, igelitka je už kolorit, letos má obzvlášť pěknou. Je na nás vůbec pěkný pohled, možná proto se za námi děvčata neotáčejí.
Jiří by vůbec měl dostat pochvalu. Drží se zásad viz stanovy.
To já si rád nějakou tu technickou vymoženost dopřeju.
    Tejn(tedy Týn n. Vltavou) – nová hospoda, kterou jsme dříve neznali – Zámecká. Šenkýřka nás napojila a nasytila a popřála šťastnou cestu (závidí, ale je v letech, takže by stejně neměla šanci).
Řekl bych, že už dávno neplatí „V prdeli a Tejně, tam je stejně“, tady je dobře.
Těšíme se na Dražíč.
Jedeme po jakési vyznačené cyklotrase, to abychom žádný kopec neminuli.
Počasí nádhera, dokonce jsme chytili i pytel za traktorem(tipnul bych dobře 2 km).
    Dražíč – tohle bych nazval takovým malým pupkem světa. Je tady zrekonstruovaný pivovar kde vaří skvělé kvasnicové pivo, světlé(Lipan) a tmavé(název nevím), voltáž minimálně 13°. Pípník umí natočit řízka tak, že tmavá část je oddělena od světlé, skvělé, nevídané.
Nechápu jak je možné, že to tady zeje skoro prázdnotou. Trochu reklamy by určitě pomohlo přitáhnout žíznivé kolaře. Pravda, je to na pěkně zkurveném kopci, ale přesto. Kalvados je také skvělý, hodnotím jen já, Jiří odmítá šmakovat, prý se z něj po kořalce stává zvíře(nechápu ho, nikde v dosahu stejně není žádná děva schopna zvířecího zákroku).
Po exkurzi ve varně vyrážíme dál.
    Olešná – jakýsi hotel, máme furt žízeň. Počasí je horkej děs, takže nemineme žádnou příležitost svlažit hrdlo. Olešná mě zklamala. Taková přestárlá hydra, co si myslela že je ještě hin, nám přinesla ne moc chutný pivo.
Je vidět, že ještě nezačala sezóna, všude je dost pusto, od rána jsem viděl jen 3 holky, které mě zvedly adrenalin (znalec by řekl: index jebatelnosti [IJ] - vysoký).
    Jetětice – tak jsme si dali takovou lehkou tláču po červený a pak zase po modrý, od vody směrem na Jetětice. Pro nás velmi typická situace, ale pro člověka neschopného nést kolo na zádech myslím naprosto nevhodné. Musím připomenout že to vymyslel Jiří. Cestou po břehu Orlické přehrady využívám situace a dávám koupačku. Při té příležitosti jsem ztratil hodinky. Hledali jsme je marně snad půl hodiny. Dále jsme ztratili: kšiltovku(Jiří) a tachometr(já). Nevím kde, ale najednou nebyl. Dost možná jsme to nechali v té Olešné, byli jsme z tý pípnice tak vyvalený a neschopný slova, že jsme to tam asi zapomněli při odchodu.
Přece jen už máme pod srdíčkem nějaké to pivko…
Takže sedíme v Jetěticích Samotách u Gambáče a klobásky a přemýšlíme jakou ještě zkratku bychom si dnes mohli šlehnout. Rádi bychom do Kučeře nebo Květova.
    Kučeř i Květov byly bez hospod, takže nakonec končíme v Jickovicích. Zavíračka a pak bivak na lavičkách pod stromem. Je teplo, takže žádný problém se vyvalit kamkoliv.

    Ráno lehce snídáme včerejší rohlíky v krámu na návsi a vyrážíme po cyklotrase(číslo jsem raději zapomněl) směr Kostelec. Včerejších zkratek jsme si užili až až, takže dnes žádnou více.
Jaké to bylo rozčarování, když jsme skončili v lese na skalách nad přehradou. Cyklotrasa se kamsi vytratila… To je tím, že se pořád tolik kocháme a debatujeme o věcech nadčasových.
Takže nic naplat – tláča pěšinou lesem po červ. tur. značce
(přece se nebudeme vracet), občas kola neseme.
    Po asi 2 hodinách dorážíme do Kostelce .
No moc jsme toho nenajeli, ale nadřeli se jako hovada. Hospoda na návsi v Kostelci byla zasloužená.
Vyrážíme ze Záhořan na Langovu rozhlednu na Onom Světě. Výhled úplně bomba, ale přece jen nás něco sklamalo, v hospodě zavřeno.
    Pokračujeme v hospodě Nebe-Peklo-Ráj o pár km dále. Tady to funguje dobře, šenkýřka nám i stůl na dvůr vyvalila - tak si nás cenila, její šumná dcerka pivo nosila...
Takže jsme byly v ráji, v nebi, v pekle, i na onom světě.
Po dlouhé době zase vidím opravdu pěknou ženskou (IJ zcela nahoře), s tou by to musel být teprve ráj...
(doufám, že se tohle čtení nedostane do ruky mojí manželce..).
    Krásná Hora – jak sám název říká, je to opravdu na vršku, tak jsme si pěkně mákli. Jiřího výkřiky „tláča“ jsem nevyslyšel a šlapal do bezvědomí. Gulášek nám spraví náladu, a to pivko…
    Valíme to dál na přehradu Kamýk. Tam nás to ale hodně zklamalo. Přes přehradu se nedá přejet, musíme až do Kamýku n. Vltavou. Všechno se tu ještě opravuje po loňské povodni. To městečko nás taky zklamalo, vůbec nic pěkného nás tam nepotkalo. Městečko zašlé, neudržované, hospodu jsme tam raději ani nehledali. Pokračujeme do šíleného kopce, směr Zduchovice.
Získal jsem náskok, tak jsem zajel rovnou do vsi do hospody a to byl kámen úrazu. Jiří do vsi neodbočil, v domnění že mě má pořád před sebou, šlapal až někam do pr..
Hledali jsme se dobrou hodinu. Já byl v pohodě, ale on vyšlapal další asi 3 km do kopce a pak se vrátil. No, lituju ho.
    Pokračujeme zkratkou (kolikátou už?) na Orlickou přehradu. Nechali jsme si zase dobře poradit. Zkratka to byla delší, zato horší cesta, místy se opět nedalo jet.
Na samý večer dorážíme na přehradní hráz. Krásný pohled, jen ještě pořád zjizvený loňskou povodní.
Spíme v kempu – lépe řečeno nad kempem – na frei place pod hvězdami. Seděli jsme do zavíračky v kempu u piva a pak se normálně vykotili bez jakýchkoliv zábran, že by mohlo pršet.
Slavík nám v noci zpívá ukolébavku z keře asi 2 m vzdáleného, prostě naprostá idylka.
Na tohle budu asi dlouho vzpomínat.

    Sjíždíme zpět na hráz a pokračujeme hore háj do Bohostic. Po lehké 10° snídani se vydáváme opět zkratkou, směr Kozárovice, nebylo zbytí, jinudy není možná. Oba se opět dušujeme, že už žádné zkratky. Trasy si vybíráme opravdu svědomitě, za celou dobu jsme nepotkali jediného cyklistu, který by jel stejně šílenou cestou jak mi. Po ránu jsem měl ještě v úmyslu vyjet na Makovou horu – toť poutní místo. To už by ale bylo silný kafe, seru na ní. Z přehrady jsme šlapaly nebo spíš drncali asi 5 km do kopce po kostkách – úžasná pakárna.
    Kozárovice – taková pěkná vesnička, středisková.
Konstatujeme, že ve všech hospodách po republice se schází stejní týpci. Kozárovice jsou toho zářným příkladem.
    Orlík – čumíme u zámku na pávy a panské ubykace, dovnitř se nám moc nechce.
    Plahočíme se po samých prdelích, za celý den jsem neviděl pěknou holku, zato jsme projeli kus země české, kam se v životě už nepodíváme. Mám trochu depku.
    Varvažov – řítíme se ke Zvíkovskému pivovaru, nálada stoupá, už to není daleko. Dehydrataci nedáváme šanci.
Dobrá zpráva: po ránu jsem hledal v tlumoku papírové kapesníčky a našel ztracené hodinky. Jiří mi to předvčerejší hledání jistě odpustí. Už jsem se těšil, jak si napíšu Ježíškovi o nové a zase nic.
    Zvíkov – kukanda do hradu a šup na pivo. Místní kvasnicové nás ale trochu zklamalo. Zrovna vařili novou várku, ale to co nám nalili bylo krapet sladký. Teda za ty peníze…
    Vyrážíme na Oslov a dál a dál.
Máme ještě jeden jasný cíl: Písecké hory, přesněji Jarník a rozhlednu na něm. Nezbývá tedy než tam vyšlapat.
    Rozhledna na Jarníku poznala jen mojí nohu(k tomu ještě rozklepanou, bojím se výšek a tady se to všechno kýve). Jiří odmítl posledních asi 0,5 km absolvovat.
Udělal chybu, rozhled byl nevídaný, prostě zážitek.
Máme v tom jasno, dnes dorazíme do Putimi a šlus.
    Putim – standardní hospoda bolševického typu se sálem na 2500 lidí, ale hučí to tu jako v úle, tady snad chlastá celá vesnice. Na úspěch naší letošní cesty jsme polkli 2 ohnivé vody a těšíme se na nocleh(samozřejmě až po zavíračce),. Kdepak asi bude.
Nocleh nakonec byl - no kde asi, hned vedle v autobusové čekárně.

Ráno si nás pěkně prohlédly báby co šli do krámu. Končíme tam i my, ranní lahvové je jak med.

Pokračujeme do Kváskovic k Jirkovi na chalupu. Je sobota a celkem logicky zítra neděle a v Kváskovicích bude pouť. To by nebylo až tak zajímavé, nic se tam celkem neděje, až na jedno. Dnes odpoledne bude uspořádán již třetí ročník tradičního pivního běhu. Na Jirkovo naléhání se ho zúčastním i já.

    Sešli jsme se v Kváskovicích i s Petrem a Pavlem B. a mnoha našimi ženami(vyjma mojí). Standardní grilovačka, soudek, říkáme tomu už po léta vítání léta. Letos jsme to načasovali na ten pivní běh.
Řekl bych, že pivní běh není moc standardní způsob jak si zničit zdraví.
    Pivní běh se zdá být na první pohled celkem brnkačka, ale opak je pravdou. Jde o to uběhnout asi 1 km dlouhou trasu, kde jsou rozmístěny 3 zastávky, u každé nutno vypít jedno lahvové pivo(aspoň že bylo vychlazené). A to je právě ono, lahvové tam tak lehce neklouže, člověk se zavzdušňuje, a ještě se pak vše při rychlém pohybu či běhu, jak se to dá i nazvat u nás zralejších hochů, karbuje. No mnozí to do cíle nedonesou…
Počítá se samozřejmě celkový čas.
Všichni jsme nastoupili na start, což nebylo přesvědčivé. Byli tam samí mlaďasové plni síly a žízně.
    Nakonec jsme to až na Petra donesli do cíle všichni. Vlastně ne, Jiří také vrhal – za obecní váhou. O umístění nebudu mluvit, nestojí za řeč, snad jen Pavel B lehce vybočil – jo holt kulacký synek si neudělá ostudu.
Mělo by z toho být několik asi hodně zdařilých fotek (viděl jsem tam nějaké foťáky), pokud se ale dostanou do ruky Jiřímu dřív než mě, stoprocentně je ztopí.