Sestava: Pavel B., Jirka, Já, a můza. Pavel Kaisr zklamal, na poslední chvíli to odřekl.

Když jsem vloni psal jak je to zvláštní, že nemáme dopředu vytyčenou trasu, neměl jsem ani tušení, že letos to bude také tak. Bude z toho pěkná tradice.
Dva dny před odjezdem jsme se domluvili, že to natáhneme na Jižní Moravu.

Letošní vandr má podtitul: 

Studijní výprava za architekturou vinných sklepů

Neděle, 2.7.2000

Vyrážíme rychlíkem v 14:20 ze Zlivi přes Budějky do Náměšti n. Oslavou.

    Tradiční vládní balíček opatření byl pečlivě připraven, takže ve vlaku pohoda. Zubříci šmakovali. Kola jedou s námi ve stejném vlaku. Protože jsme se dostavili pozdě k odbavení (asi půl hodiny před odjezdem), nechtěli nám kola na dráze vzít. Naštěstí nám je přepravil všechny načerno za 100,- Kč jeden zkorumpovaný ajzlboňák, takže jsme vlastně pěkně ušetřili. Tyhle náklady na přepravu kol pěkně narůstají, kde jsou ty časy, kdy nás to stálo pár korun přes celou republiku…
    Večer jsme dojeli do Nové Vsi u Ivančic. Nocleh skvělý – pochvala pro Jirku, zřejmě to byl nějaký parket na hřišti. Určitě jsem jeli minimálně na 120%. Ujeto 86 km (to je ale i s cestou Čepřovice – Zliv, kterou já neabsolvoval).

Pondělí, 3.7.

    Ráno v Ivančicích - trochu nás zklamali, snad jen ten židovský hřbitov byl unikátní.
Z Ivančic jedeme „zkratkou“ do Pohořelic. Jediný kopec široko daleko jsme samozřejmě neminuli, původně naplánovaná cesta měla vést kolem řeky – no trochu jsme se netrefili. Přiznávám, že jsem to spunktoval já…
    Teď sedíme ve Vranovicích a Jirka jede už na 90%! Snad se nám podaří najít nějaké koupání, smrdíme tak, že jsme přitažliví tak leda pro cikány. Starobrno ve Vranovicích nezklamalo (naskočilo 30%).
    Při každém zastavení debatujeme nad mapou kam a kudy dál, to se mi na těchhle akcích líbí – člověk neví kde bude večer, kde zítra, kde bude spát. To je přesně ten únik ze stereotypu jaký potřebujeme.
Musím podotknout, že z Vranovic jsme vyrazili v dobrém rozmaru. Popojeli jsme 4 km do Iváně a hopla, zase Starobrno. Dneska to bude v procentech rekord, cítím to v kostech. Pavel si chtěl objednat smažené tvarůžky, reakce servírky (je sličná) byla dost strohá, odpověděla jedním slovem: NE, a pak dodala Nemáme!
Pavel: a uděláte mi je, když si je dojdu koupit vedle do krámu?
Servírka: NE, neuděláme!
    Nakonec jsme se doplácali do Dolních Věstonic. Hospoda kde jsme již kdysi kalili nás nepřivítala jako tehdy. To nás obsluhovala hezká Venuše (ne ta prdelatá věstonická). Dnes nás obsloužil líbezný miloučký hošan…
    Stihli jsme se vykoupat v hrůzostrašném megakempu  - jak to tady ty lidi můžou vydržet, ještě ke všemu vypadají docela spokojeně…
Pavel koupil, jak již zvykem, Nej-Report a tak je téma pro pány jak vyšité. Nesledoval jsem pitný režim, ale někteří jedinci (nebudu jmenovat, aby to náhodou dotyčného nekompromitovalo) dosáhli 150%.
Venku leje, co nás čeká, ví bůh, snad nějaké loubí se na spaní najde, hřiště je bohužel bez kryté tribuny.

Úterý, 4.7.

    Nocleh byl celkem slušný, ovšem bylo to na návsi proti hospodě – v loubí (moc jsem se při tipování nespletl). 
Po ránu tam byl dost provoz, traktory, auta apod., to jsou pro nás ovšem všechno nicotnosti.
    Vydali jsme se do Pálavských Vrchů, Pavlovicích jsme vylezli na Dívčí Hrady – zřícenina s krásným výhledem po kraji). Máme v nohách ca 10 km, poctivě dodržujeme pitný režim, tzn. nevynecháváme žádnou příležitost. Je tu krásná příroda, tak si to vychutnáváme. Je to celkem slušná kolekce piv, viz seznam na konci.
     Včera jsme u Pasohlávek zalezli do jednoho sklípku, to víno co nám tam nabídl byla ale úplná vražda, tak jsem tam nic nerozjížděli. To bylo speciálně pro masňáky z vedlejšího kempu v Pasohlávkách, kteří nemají o víně představu.
     Mikulov nás přivítal sluníčkem, objednali jsme si dobré jídlo, vykoupali se  v bazénu (až na Jirku, tvrdil že by se nachladil) a hurá dál po trase „Greenways Praha-Wien. Cesta vede po chabé asfaltce kolem bývalé signálky.
Prasknul mi drát u pětikolečka, aby to bylo celé, žene se buřina. V Jevišovce jsme to zapíchli. To co se děje venku se jen tak nevidí, kupodivu tady ale nepadají kroupy. Zatlačili jsme kola přímo do výčepu, z dlouhé chvíle jsme se pustil do opravy toho prasklého drátu v zadním kole, domorodci s úžasem přihlížejí.
     Určitě ještě vyrazíme na cestu, všichni tomu věříme, venku tomu ale nic nenasvědčuje.
Pavel si dnes pochvaloval ½ l mlíka a syrečky ke snídani, no sračka ho neminula. Určitě mu to zítra zase doporučíme. Při každém pivu neustále diskutujeme nad mapou kam se vydat. Jirkovo dnešní cíl byl Dyjákovice, já byl rozhodnut dojet až do Jaroslavic. Končíme v Dyjákovicích , šeredně se zatahuje, je 20:30, není co řešit, končíme. Máme 59 km, ale o ty kilometry vůbec nejde, důležité je že jsme nezmokli.
Jeli jsme asfaltkou po stopách bývalé signálky - těsně kolem hranic, prohlédli zdatnou vojenskou pevnost, viděli spoustu rozkvetlých slunečnic, slyšeli spoustu skřivanů, vypili spoustu piv, co víc si přát.
Snad jen jedna věc chybí, ale na to moc smrdíme…
V noci to jistila tribuna v Dyjákovicích, prý hrajou 3.A třídu. Nevím co to je, ale dle kvality hřiště asi dobrý.

Středa, 5.7.

    Jsme v Jaroslavicích. Jaroslavický zámek musel být svého času skvost, dnes je v hrozném stavu. Po chabé snídani ve vsi Hrádek ještě před Jaroslavicemi pokračujeme po cykl. trase do Znojma. Zjistil jsem, že kombinace marhulky-pivo je celkem OK. S kombinací mlíko ke snídani a pak pivo je to horší, Pavel by mohl vyprávět. Dnes jsme svorně zapili snídani lahváčem. Setkali jsme se ve Hrádku u snídaně s jinou partou kolařů, cena jejich kol se však pohybovala v jiných sférách. Kombinace jogurt-limča, kterou zvolili je pro nás naprostá hudba z marsu, tudy cesta nevede. Také je nutno podotknout, že pivo se na téhle trase sežene podstatně snáž než jogurt.
    Po detailní prohlídce jedné špačkárny a bunkru jsme si to štrázovali k našemu velkému překvapení až do bezcelní zóny, mezi českou a rakouskou celnicí pod Znojmem. Projeli jsme takové dva úseky kde byl takový padák, že tam musela armáda dát místo asfaltu betonové panely. Asfalt by se tam totiž neudržel. Pasy samozřejmě nemáme. Z bezcelní zóny jsme se honem potichu vrátili směr Dyjákovice, Chvalovice. V té bezcelní zóně to pěkně žilo, Duty free shopy byly plné lačných Rakušáků.
    Musím nás pochválit jací jsme cyklisti. Ráno jsme vyráželi do Znojma, kam to bylo po hlavní silnici 21 km. Teď jsme ve Chvalovicích, ujeto 25 km a máme to do Znojma minimálně ještě 15 km. Nechápu jak jsem to dokázali. V Šatově jsme narazili na jakousi raritu: malovaný sklep naivním umělcem. Ten človíček to maloval od r. 34 do r. 68. Témata obdivuhodná, např. Karkulka s deštníkem, Budovatelé u jeřábu, Partyzáni, Rudá hvězda, Gottwald na traktoru a mnoho dalších…
    Zajímavé je, že ten sklípek byl majetkem rakouské rodiny a ten malíř byl němec a ve válce přišel o levou ruku.
Velmi sympaticky na mě zapůsobil „erotický salonek“.
Je 15:30 a my teprve zasedáme v Havraníkách k obědu. V Novém Šaldorfu jsem viděli opět unikát: na kapličce na návsi je plastika Krista, který drží v náručí umírajícího sovětského vojáčka se zásobníkem kolem pasu. Tohle se opravdu nevidí často.
Znojmo nás malinko zklamalo, poněvadž bylo odpoledne a Znojemské podzemí bylo zavřené. Pravda odpoledne bylo pozdní – půl sedmé. Turistická ubytovna na náměstí v klášteře, kde jsme před několika lety s Pavlem spali, je také zavřená, teda vlastně úplně zrušená. Asi to vzali do ruky mniši a všechno světské zlikvidovali.
    Dobře jsme pojedli (a samozřejmě popili) a hurá do šlapek. Končíme skoro za tmy ve vesnici Lesná. Unikátní hospoda s muzeem motorek a pak místní nalejvárna, kde se nám moc líbí. Pavel prdí až se třese lavice, čuchové vjemy nelze popsat… Zapomněl jsem připomenout unikátní větrný mlýn na začátku našeho dnešního nocležiště Lesné. To co nás čekalo na závěr večera(vlastně v noci) v místní hospodě bylo opět neuvěřitelné. Objednali jsme si česnekovou polívku s topinkou a sýrem, načeš ml. paní domácí s poznámkou „co mám s váma dělat“ nám polévku připravila. Přirovnal bych to k jahůdce na dortu.
Tož to bylo šumné…a nejen to, ono to bylo i poblíž Šumné což je vesnice s poštou.
Spali jsme za Lesnou na kryté rampě u jakéhosi opuštěného megakulturáku(nebo co to bylo), láhev Dobré vody s obsahem Müller Turgau přišla vhod. Koupili jsme jí v jednom sklepě před Znojmem. Nebál bych se říci, že jsme se pohybovali někde na 200%, a to bez jakékoliv ostudy. Ujeto 70 km.

Čtvrtek, 6.7.

    Vyrážíme na Vranovskou přehradu, Vranovský zámek a dál kolmo největšími kopci v okolí, neboť takoví my jsme sportovci...
Dnes u snídaně na přehradě se Jirka vsadil s Pavlem, že když bude jíst pivo lžičkou z hlubokého talíře, Pavel, dívaje se na něj, nesní suchý rohlík. Pavla se selskou krví ovšem hrubě podhodnotil. Nejen že v naprostém klidu rohlík snědl, ještě si na něm pochutnával jak na dortu. Jirka je hluboce zklamán, prohrál metr piv a ještě musí Pavlovi zaplatit ten sežraný rohlík.
    Petr. L. tráví tento týden s dětmi a ňákou pražskou bandou někde v chatkách v Chlumu u Třeboně, takže náš cíl je Třeboň - hospoda „U Posranýho“. Tak jsme to pojmenovali při návštěvě někdy v roce 92 ale to je jiná historie… Samozřejmě tam nedojedeme dnes.
Lehká horská vložka přes Podhradí nad Dyjí nás nezklamala. Příroda super, navrch jsme viděli opět nevídané. Jakýsi místní akademik má na střeše svého sídla klavír postavený na jedné noze, na zahradě skulptura bronzového ucha a oka, pod okem visí slzy , které při větru buší do strun. 
    V lese nad vilou naprostý skvost: v malé jeskyňce (tož tam je takový kamrdlík s vodní žínkou – tak to popsal místní hospodský co nám o tom řekl) je studánka, ve které stojí mořská panna držíc v náručí skleněné nemluvně. To nemluvně má světélkující srdíčko a spoustu jiných modrých světýlek. Do toho plyne jakási meditační hudba. Zážitek!
Možná vypadá až snobsky, ale byl to prudký surrealista  - Luboš Kristek. Čest jeho výplodům!
    Uherčice, 15:00,  jali jsme se poobědvat. Místní zámeček je v prudké až dlouhodobé(je státní) renovaci, nic moc. Cyklotrasa č. 48 je plná radostných masňáků. Jirkovo igelitky na nosiči je musí notně uvádět v úžas. Jirka tvrdí, že je to tradice a všechny své věci zcvaklé na nosiči v několika křiklavých igelitkách bude vozit pořád. Je to náš pytlíkář(vlastně se tak sám nazval).
Slavonice – Společný Evropský bar, 20:30. Tak tady už to znám, tenhle bar jsem objevili a pěkně si to tu užili již někdy v roce 92. Je stále naprosto orižinelní. Dnes ale stojí v kuchyni jakási italská pec na dřevo, ve které se pečou pravé italské (taky jak jinak) pizzy. Tož jsme jednu ze ca. 50 druhů koštli, jmenovala se „Peperoni“. Teda něco tak ostrého jsem léta nejedl, rolovaly se mi trenýrky (odložené v kapse na kole). Jirkovi se to moc nezdálo, každý den a to několikrát si dává k jídlu guláš a tady ho neměli.
Máme v nohách ca 55 km proti větru, jak se říká: „koza se nažrala a vlk utekl“ (nebo je to snad jinak?). Huby nás po té pizze šeredně pálí, a kde budeme spát nevíme. Venku je dávno tma, klasická situace. Na záchodku je psáno: „do půl noci u pěny, po půl noci u ženy“, autora bych rád poznal. Znám i jiný výrok: „kdo pije mok pěnivý, tomu pytel leniví). Lide pivní, teď si vyber. A nebo nevybírej…
    Tak o tom našem sportu přemýšlíme a máme takový dojem, že příští rok by bylo úplně „natur“ a „košer“ vyrazit bez hodinek, bez kompjůtrů, bez pumpiček, bez náhradních ponožek, bez map, možná i bez všech zábran…
Je třeba najít jakousi protiváhu tomu masňáckému takysportu, který tak bují v krajině české.
Pavel si dal v Evropském baru dvě jídla za sebou poněvadž řekl, cituji? „celý den mě bolí žaludek z hladu“. Pravda ze žízně ho bolet nemohl. Jali jsme se hráti karty, co bude dál bůh ví.
Končím s hodnocením procentuálních denních výkonů, za daných okolností to ztrácí smysl.

Probouzí se ve mně básnická můza:

Po ulici jde pašerák Géč,
    O střízlivosti nemůže být řeč,
Po ulici jde slečna – ňadra dmoucí,
    V ulici je tma tmoucí,
Děsím se pocitu beznaděje,
    Stále se tu něco děje.
PROČ, PROČ, PROČ!
    Po každém pivu musí přijít moč.
Na ulici je nechutná párty,
    My katolíci hrajeme karty,
V Evropském baru
    O tom nemáme páru.
Vzduch se hustí…

Hoši serete mě, ŠVINDLUJETE!

Pátek, 7.7.

    Klášter u Nové Bystřice. Teď sedíme v občerstvovně vedle klášteru.
Včerejší večer skončil málem katastrofou. Narazil jsem na náměstí na nízký stojan na kole, který stál u kašny a hodil držku. Nestalo se mi nic, kolo je taky „redy“. Jen se mi povolil rychloupínák na předním kole, zjistil jsme to až ráno, takže jsem na tom jel asi 4 km. Prostě ožřalí mívají štěstí. Spali jsme v parku u vlakového nádraží ve Slavonicích, pod širákem v trávě bez jakékoliv střechy. Naštěstí nepršelo. 
    Máme domluveného spicha s Petrem v šest večer ve Staňkově u Chlumu. Je 11h a nám se to zdá už jen kousek, musím ale podotknout, že začíná pršet. Dnes ráno jsem si nedal pivo ale mulťák a nebyl to dobrý nápad. Měl jsem hoňky. Z toho plyne poučení pro příště: nepít po ránu mlíko ani jiné tělu prý prospěšné a alkoholu prosté  tekutiny. Našim zataženým organismům to prospěšné není.
    Dorazili jsme do Nové Bystřice. Skoro jsme jí nepoznali jak se to tu změnilo. Opravené náměstí plné hospod, cyklistů a Rakušáků. Od té doby co v tomhle kraji udělali cyklotrasy (solidně značené) je to tu všude jak na Václaváku. Houfy kolařů s tričkama plnýma reklam. Mezi těmito úžasnými lidmi a koly jsou naše světem protřelé favority naprostá rarita. Specielně ty Jirkovo igelitky. Dnes jsem mu věnoval novou, měl jí od toho pavouku roztrhanou. Jakou ten vám měl radost. Tvrdí, že jeho igelitka není roztrhaná od pavouka ale od větru. Tož větru jsme si letos užili dost, a většinou jsem mu stáli čelem.
    Tady jsme dospěli k závěru, že je třeba sestavit stanovy, kde bude přesně specifikováno co jest povoleno vzíti sebou na tyto výlety. Např: rukavice jest povoleno míti ale jen svářečské, pokud přilba tak jedině hokejistická, ponožky max. 2 páry, max. 2 trička, pytel cementu jest povolen vésti. Kolo ne nesmí natírat, pokud by někdo odmítal účast, manželka je povinna ho k účasti všemi dostupnými prostředky donutit (to v případě že budou stanovy parafovat i manželky). Pro naše výlety není trefnějšího názvu než BIERTOUR. 
Aktuální verze našich stanov je zde.
    Lesní hotel Peršlák na cestě do Bystřice pro nás znamenal nejdražší pivo, 25 babek. Je zde památný kámen republiky z doby těsně po válce. Je na něm vytesaný tvar republiky ještě i se Zakarpatskou Rusí. Někde poblíž je nejsevernější bod rakouské hranice. Cesta pokračuje pěknou lesní asfaltkou, poslední část byla po polňačce, ale celkem bez problémů.
    Staňkov 16:30, jsme na místě. Teď už nás čeká jen zábava.
S Petrem jsme se našli celkem lehce asi v půl sedmé. Malý Péťa přijel s ním a cestou ke kempu nás málem uhnal. Kde se to v tom synkovi bere. Petr sice tvrdil, že je to brnkačka – 2 km, ale našlapali jsme 8 km a vypadalo to že dost bloudíme. Petr to sice nepřiznal, ale bylo to na něm vidět. Spali jsme v chatce u Petra.
Ten tátovský spolek, se kterým sem Petr každý rok jezdí je neuvěřitelná sestava. Večer nechávám bez komentáře (nerad bych někoho kompromitoval), rozhodně by ale bylo o čem psát.... 
Ujeto ca 55 km.

Sobota, 8.7.

    Ráno vyrážíme do Třeboně. Máme 23 km v nohách a počasí se začíná silně kazit. Zataženo – déšť.
Měli jsme dobrý úmysl dojet na kole až domů, ale bohužel. Jak je to již tradicí, zase se musíme stáhnout na vlak. Z Třeboně to bude bohužel trochu komplikované.
Po jednom pivu „U Posranýho“ (dnes Šupinka) – pivo dáváme jen ze zdvořilosti, moc se nám to tam nelíbí, a obědě kdesi (už bych to znovu nenašel), vyrážíme za slabého deště hledat nádraží. Máme štěstí, za 20 min nám jede vlak do Veselí, odtud hned přestup směr Č.Budějky a odtud hned přestup směr Strakonice.
První vlak měl zpoždění(jak jinak), stíhali jsme to úplně na chlup.
Pro mě končí tato studijní výprava za architekturou vinných sklepů ve Zlivi v půl čtvrté odpoledne.

    Zhodnotil bych to krátce takto: pěkně jsme za to vzali po všech stránkách. Pokud by se dali zrekapitulovat ujeté kilometry: asi 400 (i s cestou Čepřovice-Zliv, které já unikl)

 Omlouvám se za zhoršenou kvalitu obrázků