3. Historie bojových umění a juda
V posledních desetiletích získávají ve světě více a více na popularitě asijská bojová umění, uspokojující svou filosofickou podstatou část populace konzumní společnosti. Dá se říci, že tento trend koresponduje s procesem globalizace, kdy dochází k prolínání kultur a životních stylů.
Samostatnou odnož tvoří bojová umění (BU)pocházející z Japonska, která v japonské kultuře zaujímají významné místo. Nejvýznamnější z nich je JUDO, které se stalo i olympijským sportem. V současném pojetí japonských BU nám vyvstávají tři hlavní aspekty:
1) dosažení a udržení dobré fyzické a duševní kondice
2) sebeobranné využití
3) sportovní využití
Takovéto pojetí, které se rozvinulo až v průběhu 19. a 20. století,
vychází ze starších válečných činností. Původní bojová umění
i jejich
novodobé odvozeniny řadíme mezi úpoly, neboli činnosti, mající přímý´původ na bojišti.
3.1 Nástin vývoje japonských bojových umění
Japonsko jako ostrovní stát bylo chráněno od příliš velkých vlivů cizích zemí. Ovšem i většina válek v japonském feudalismu probíhala jako války občanské. V častých válkách se řešily ozbrojené konflikty většinou formou individuálních soubojů. Ty končily převážně smrtí jednoho ze soupeřů. Nebylo obvyklé brát zajatce, a tak i protivník, který se vzdal, byl zabit. Proto se nelze divit velmi úpornému boji až do naprostého konce.
Již v polovině 4. stol. n. l. si počal nejsilnější z kmenových států - Jamato podmaňovat ostatní kmenové státy a etnické skupiny. Dlouhodobě například odolávalo obyvatelstvo ostrova Honšů, Ainové, kteří byli indoevropského původu. A právě tento dlouhodobý boj proti Ainům nebo jiným nepodmaněným skupinám obyvatelstva byl jednou z významných příčin vzniku BU. Nebyla ovšem jediná. Po zavedení a rozšíření buddhismu zde působily ozbrojené jednotky buddhistických sekt, velký vliv mělo i zavedení vojenské vlády (šógunátu)na konci 12. stol. a rostoucí vliv a prestiž vojáků, dále i zahraniční styky s Čínou nebo dvojnásobný pokus o vylodění mongolských vojsk ve 13. stol.
Pro vznik a charakter japonských BU je velmi důležitý přínos jiných kulturních oblastí. Nejformativnější byl bezesporu vliv Indie, Číny a také Koreje.
V Indii se rozvinula meditační praktika, jež ovlivnila japonské přístupy k řešení bojových situací. Dalším důležitým prvkem bylo pozorování dechu a klasifikace jeho různých fází, což sloužilo jako výchozí bod jógy. Indové byli pravděpodobně první, kdo se systematicky zabývali problémem, jak zlikvidovat protivníka bez použití zbraní. V Indii bylo praktikováno BU vadžramušti (“tvrdá pěst ”), jenž může mít jistý vztah ke karate.
Z Číny přišla BU stará několik tisíc let, vzniknuvši pod vlivem střetů nomádských kmenů severní Číny a obyvatelstva usedlého podél velkých řek. V podstatě celá čínská kultura byla předmětem napodobování v Japonsku, včetně např. plánu hlavního města Nara. Vlivná byla též náboženství a filosofické směry přicházející z Číny. V BU jak čínských,tak japonských se nejvíce odrážela mahajánová forma buddhismu,v Indii nazývána dhjana,v Číně čchan a v Japonsku zen. Zenový buddhismus byl velmi oblíben zejména u japonských vojenských stavů,který hledal prostředky k dosažení sebeovládání,ukázněnosti a klidu. Základní myšlenky taoismu významně ovlivnily taktické a technické přístupy v japonských BU a jsou patrné i na kořenech juda. V přesném vymezení vztahů mezi mistrem,instruktory a cvičenci lze vypozorovat stopy konfucianismu. Ten má dosud význam v celém sociálním a kulturním životě Japonska.
V Korei byla BU velmi populární a existovala zde dokonce sociální skupina,v mnohém podobná japonským samurajům či indické kastě kšátrijů,pod názvem hwarang (“květina lidství ”). Některá korejská BU užívají pák i porazů,často také spolu s úderovými technikami. Lze jmenovat BU s názvem hwarangdo,kombinující údery,páky,porazy i akce s některými zbraněmi.
Japonsko bylo od okolního světa izolováno nejen svou geografickou polohou,ale krom čilého styku s Čínou a některými dalšími asijskými státy se stranilo i styku s cizími zeměmi. Jejich nevraživost k cizincům se projevovala až v takových extrémech,jako,že po ztroskotání cizí lodi u břehů Japonska,přeživši pasažéry popravili. Jednou z mála výjimek bylo přistání Portugalců u japonských břehů roku 1542,které bylo významné i seznámením Japonců s palnými zbraněmi.
Důležitý obrat nastal až ve druhé polovině 18. stol.,kdy se v Japonsku objevují zárodky kapitalistických výrobních vztahů. Také vzrůstá opozice proti šógunátu s centrem v Kjótu. Do uzavřeného Japonska si vynucují přístup cizí státy, až je Japonsko otevřeno pod hrozbou amerických lodí admirála Pearryho v roce 1854. Pod vlivem těchto událostí a pod tlakem starých válečných rodů (hlavně z knížectví Sacuma, Hizen a Tosa)dochází k oficiálnímu předání moci ze šóguna na císaře Meidži v roce 1867, což bývá uváděno jako nedokončená buržoazní revoluce Meidži. V nadcházejících letech (1870 -1880)napodobují Japonci horlivě všechno ze Západu, módu, ideje i kulturu. Toto slepé imitování však již kolem roku 1880 mizí. Bylo to zároveň období, kdy ve veřejnosti stoupala averze vůči jujucu, která byla způsobena jeho značným zneužíváním. V té době existovaly po celém Japonsku stovky škol jujucu a ty se zánikem feudalismu velice rychle zanikaly.
A právě v době zhroucení feudalismu a na počátku období Meidži absolvoval školní docházku a studia zakladatel juda prof. Jigoro Kano (1859 -1938).
Japonská bojová umění zahrnují dvě velké skupiny:
Bujucu (bu - válka, boj, jucu - umění, dovednost)neboli “umění válečníka ” je oproti budó historicky starší a obsahuje aktivity v klasickém smyslu slova válečné. Primárním objektem bujucu byla technická dovednost a její originalita. Do bujucu patří i jujucu, předchůdce juda. O jujucu se ještě zmíním o něco níže. Bujucu se vyvinulo v období japonského feudalismu zvláště z požadavků kladených na profesionální válečníky. I přes všechny úpravy, které postihly bujucu si některá z odvětví zachovala svůj ráz účelových bojových dovedností (např. šurikenjucu - umění přesného vrhání průbojek či nožů. Mezi nejznámější bujucu řadíme:aikijucu (umění harmonie ducha), bójucu (umění boje s dlouhou tyčí), jujucu (umění boje beze zbraně), iaijucu (umění rychlého tasení meče a útoku), ninjucu (umění tajného jednání, špionáže a jiné. Pro všechna bujucu bylo společné dokonalé ovládání zbraně, všech fyzických a duševních sil, zachování duševního klidu, blesková rychlost akce a maximální koncentrace energie. Smyslem bujucu bylo zabít, či si bezvýhradně podrobit protivníka.
Budó (bu - válka, boj, dó - cesta)volněji přeloženo “válečníkova cesta” se vyvinulo na sklonku japonského feudalismu z bujucu a postupným procesem moralizace, idealizace a systematizace základních přístupů dostalo hlubší význam při sebezdokonalování individua. Tedy neslouží již k usmrcení nepřítele, ale k tělesnému, duševnímu a mravnímu rozvoji jedince. Po přerodu bujucu na budó došlo i k zpřístupnění BU širokým vrstvám japonské společnosti a již se nejednalo o výsadu válečníků a šlechty.
Budó dále dělíme na:
Klasické budó - převzalo tradiční zbraně japonských válečníků a upravilo je dnešním podmínkám. Neexistuje zde závodní činnost. Do této skupiny jsou nejčastěji zařazována tato budó:
bodó (boj dlouhou tyčí - doslova “cesta dlouhé tyče)
jodó (boj krátkou tyčí - “cesta krátké tyče ”)
iaidó (rychlé tasení meče a seky - cesta tasení a seků)
kjúdó (lukostřelba - cesta lukostřelby)
aikidó (cesta harmonie ducha - dodnes nesoutěžní forma)
Sportovní budó - zde je hlavním cílem vítězství v utkání. Sem lze zařadit toto:
judó (jemná cesta) karatedó (cesta prázdné ruky)
kendó (cesta meče)
sumó
Hlavním cílem budó je přivést adepta “bojových cest ” k tomu,
aby
nalezl vyváženou pozici uprostřed reality a uvědomil si své hranice a
možnosti.
Vraťme se ještě k bujucu. Zmiňoval jsem, že sem patří
i přímý před-
chůdce juda -jujucu. Jedná se o neozbrojený boj, jemuž byli učeni
všichni samurajové a posléze nejen oni. Existovalo mnoho směrů tohoto
boje a první zápasnické prvky se objevily již v 9. stol. n. l. Zprvu
byly prováděny na válečníky, oděné v brnění, z čehož pochází
i název joroikumiuči (joroi - brnění). Název jujucu pochází až z
období Tokugava (1603 -1867)jako pojem pro boje s minimální výzbrojí
nebo zcela beze zbraní. Většina směrů byla ovlivněna čínskými
filozofickými koncepcemi, jak dokazují nejčastěji používané poučky:
“v povolnosti je síla ”, “měkké dobývá tvrdé ”, “bouře
duby vyvrací, zatímco rákos jen ohýbá ”.
3.2 Jigoro Kano a vývoj juda
Jigoro Kano (1860 -1938)studoval jujucu zpočátku potají, dokonce i přes
otcův odpor. Nejobtížnější bylo najít učitele, protože sociální
změny způsobily, že mnoho mistrů jujucu si hledalo jiná zaměstnání.
Kano započal s výukou u mistra Hačinosuke Fukudy, poté u mistra
Masomoto Ita, který mu zanechal vzácné rukopisy. Krom těchto rukopisů
se daly velice levně zakoupit v “antikvariátech ” knihy o jujucu,
protože , jak jsem již zmínil, nebylo to období příliš nakloněné
jujucu a ostatním BU. V té době se seznámil s mistrem Iikubou, který
pocházel, stejně jako mnoho dalších mistrů jujucu, ze samurajské
rodiny. Ten zanechal Kanovi své velké technické dědictví ve víře,
že Kano bude jehopokračovatelem v jujucu škole Kito. Z úcty k Iikubovi
Kano skutečně některé staré techniky zachoval v podobě Košikinokaty.
Rokem
vzniku juda je uváděn rok 1882, protože v tomto roce přichází Kano
do chrámu Eišóji, kde zakládá své prvé dojo (prostor, místnost,
kde se vyučují BU). 
Ovšem
judo vznikalo z jujucu postupně a ne jen v průběhu roku 1882, a proto
nelze přesně říci, kdy se jedná ještě o jujucu a kdy je to již
judo. K předpokládanému zformování technik došlo pravděpodobně do
roku 1887. Kromě shromáždění a tvůrčího přepracování rukopisů
a poznatků mistrů hlavních škol jujucu, navíc studoval evropskou tělesnou
výchovu i anatomii člověka, což bylo tehdy v Japonsku převratné. K
dalším jeho zájmům patřil evropský box a gymnastika. V roce 1884 byl
stanoven řád chování, zv. Kniha přání. Ti kdož byli členy Kódokanu
(tak se jmenovala Kanova škola juda -v překladu to znamená “škola
pro studium cesty ”) již dva roky, jej museli podepsat štětcem, smočeným
ve vlastní krvi.
V roce 1882 měl Kódokan 9 žáků, v roce 1883 - 8 žáků,
avšak v roce 1886 to bylo již 112 žáků což dokazuje znovuoživení japonských
kulturních tradic a odklon od slepého přejímání Západu. Čím více
se hlásilo žáků do Kanova Kódokanu a čím více prosperoval, tím více
přicházeli o své žáky ostatní školy jujucu a tím i o obživu.
Stoupající rozepře se vyhrotila natolik, že nebylo jiné cesty, než
dojo jaburi (v podstatě souboj dvou škol o nalezení pravdivé odpovědi).
Která škola prohrála, automaticky ztratila všechny své žáky. Rok
tohoto utkání ani jeho místo nejsou zcela přesně známy. Uvádí se
jak rok 1885, tak rok 1886 a není s jistotou známé, zda se utkání
konalo v hale policejního ředitelství či v Jaojkanu v Šibě. 
Tehdy se
tomuto utkání nevěnovala taková pozornost, jak se dnes domníváme,
neboť různých utkání se cvičenci jujucu a Kódokanem se odehrála řada. V roce 1887 se začalo judo, jako součást učebních osnov, vyučovat na
námořní akademii, kde byla pobočka Kódokanu. V roce 1889 odjíždí
Kano do Evropy, kde pokračuje v Oxfordu ve studiích. Odtud se po 2
letech vrací zpět do Japonska. Jigoro Kano byl zakládajícím členem
japonského olymp. výboru a v letech 1911 - 1921 byl jeho předsedou. V roce 1909 byl zvolen jako první člověk z orientu
členem MOV.
V 1887 roce se začíná judo, tehdy ještě pod názvem jujucu, šířit
do
ciziny. Nejprve hlavně USA a Velká Británie. Od roku 1889 začal Kano (a nejen
on) podnikat turné propagující judo po světě. Sám Kano byl proti tomu, aby se judu věnovaly i ženy, ale nepodařilo se mu tuto myšlenku
prosadit a od roku 1923 zápasí i ženy. V letech 1933 a 1934 navštívil Prahu. Při zpáteční cestě z Prahy do Japonska zemřel ve věku 78
let na zápal plic.
Po skončení 2. sv. války bylo judo v Japonsku zakázáno, ale již v roce 1950 je opět zařazeno do školní výuky. Na zasedání MOV v Římě roku 1960 bylo judo přijato mezi olympijské sporty a bylo zařazeno na pořad OH v roce 1964 v Tokiu.
Judo, nikoli staré jujucu, obsahuje principy tělesné výchovy, morálního a intelektuálního tréninku, který se projevuje v chování a vychází z přetavujícího vlivu na osobnost cvičence. Judo včleňuje etiku do starých technik jujucu. Kano definoval cíle juda v termínech tělesné výchovy a filozofických ideálů, podporujících výchovu a bezpečnost každého cvičence. Jako výchovný pracovník věřil, že není nic důležitějšího než výchova. Kano stanovil na základě poznatků z jujucu a vlastním studiem hlavní principy juda.
Jeden ze základních principů je princip nejvyšší účinnosti. Jedná se o maximálně účinné užití fyzických a duševních sil. V judu se tato zásada uplatňuje dvěma metodami.
1.) Povolit oponentově tlaku nebo tahu, avšak vždy při tom udržet rovnováhu. Protivník se střetne s malým či žádným odporem v okamžiku, kdy odpor očekával, což ho přivede ke ztrátě rovnováhy a tedy do situace, kdy je možné ho snadněji porazit.
2.) Tato metoda vyžaduje odporovat protivníkově akci, avšak specifickým způsobem. Odpor musí být uskutečněn silou celého těla, nejen například pažemi, a to proti některým slabým bodům v protivníkově pozici. Při uchopení zápěstí protivníkem by to znamenalo soustředit celou sílu obránce na prsty a zápěstí. Tím je možné zde uvolnit větší sílu než jakou protivník svírá zápěstí, proto je možné se uvolnit.
Koncept utkání v judo je odvozen z termínu šinken šobu (šin -pravdivý, ken - meč, šobu - pravdivý). Znamenalo to původně ukončení boje sekem meče, tedy smrt jednoho z účastníků jedinou akcí. Proto se v judu koná utkání na jediný bod (ipon).
3.3 Vývoj juda v českých zemích
Do českých zemí se judo (jujucu)dostalo roku 1907 s knihou “Das Kano Jiu-Jitsu” zásluhou zájemců z řad vysokoškolských studentů. Po skončení světové války docházelo k výcviku juda nejen ve smyslu sebeobranném, ale hlavně sportovním. V Československu v roce 1919 byl hlavně zásluhou Vysokoškolského sportu v Praze zahájen pravidelný výcvik juda jako sportu. První samostatný kurs jujucu se konal ve školním roce 1923-24 ve Vysokoškolském sportu v Praze a tento kurs se stal základem prvního kroužku juda při oddílu zápasu v ČSR. V roce 1930 zavedl VŠ sport v Praze kurzy jujucu pro vysokoškolské studenty v Ústředním tělovýchovném ústavu Karlovy university v Marathonu. První samostatný oddíl jujucu byl založen pod vedením ing. O. Pecáka v roce 1933. V dubnu 1935 byl založen při VŠ Praha, pod vedením dr. Smotlachy, "Propagační výbor pro branu" (Název brana byl prvním pokusem o české pojmenování jujucu, příliš se ale neujal. Rok 1936 je pro naše judo velmi významný, protože byl ustaven "Československý svaz jujucu" jako nejvyšší organizace tohoto odvětví v naší zemi. Předsedou byl zvolen prof. dr. František Smotlacha. První Dany (jeden z hierarchických stupňů v BU) byly uděleny na návrh japonské zkušební komise, která se sešla v Marathonu 20. 9. 1938 a udělila 1. Dany :ing. Fr. Šímovi, Karlu Zrůbkovi a Miloši Tůmovi.
Výcvik juda neustal ani za těžkých
dob okupace. 
Některé
judistické oddíly vyvíjely protifašistickou činnost a někteří členové
na to doplatili uvězněním v koncentračních táborech i smrtí jako
např. F. S. Dobo, který zemřel v koncentračním táboře Mauthausen. V
roce 1940 proběhlo I. Mistrovství Protektorátu Čechy a Morava, považované
za naše první neoficiální mistrovství seniorů.
V poválečném vývoji byl zásadní rok 1947 kdy bylo judo zařazeno jako povinný předmět do výuky tělesné výchovy 5. semestru všech vysokých škol u nás a také rok 1949 kdy bylo toto ustanovení zrušeno. Po “Únorovém vítězství pracujícího lidu ” přešel po sjednocení bývalý Československý svaz jujucu do Československé obce sokolské pod názvem “Náčelnictvo jujucu ČOS ”. V roce 1952 byl poprvé oficielně přijat název judo a dosavadní pojmenování jujucu se přestalo používat. Na kongresu IJF (Mezinárodní judistická federace)v Paříži v roce 1955 byla ČSR přijata za člena této světové organizace.