6.Základní prvky juda

6.1 Pozdrav - REI

Začátkem i ukončením každého cvičení či zápasu v judu je pozdrav - neodmyslitelná součást judistické etikety. Pozdrav není jen pouhým projevem úcty k váženějšímu, judisticky vyspělejšímu partnerovi, ale tento projev vzájemné úcty napomáhá trenérovi i cvičencům plnit své sociální role na tréninku.

Existují dvě formy rei:

a) tači rei /pozdrav v postoji/-na začátku a konci cvičení či zápasu
b) za rei /pozdrav v kleku/-při určitých ceremoniálních obřadech

ad a) Formou pozdravu v postoji je pozdrav soupeřů ricu rei. Soupeři stojí proti sobě ve vzdálenosti asi 3,6 m. Pozdraví se předkloněním těla přibližně pod 30ti stupňovým úhlem. Výdrž v předklonu tr vá asi 1 sekundu a poté následuje návrat do vzpřímené polohy. Ruce jsou položené dlaněmi na přední strany stehen. 

ad b) Za rei se provádí v kleku sedmo na patách překřížených chodidel -tedy v takzvané seize. Touto polohou obvykle začíná a končí tréninková jednotka.

Tělo v kleku sedmo je vzpřímené a ruce jsou volně položené dlaněmi na stehnech, prsty rukou proti sobě. Při pozdravu se dlaně spustí ze stehen na tatami a předsunou se před kolena. V této poloze se provede hluboký předklon, ve kterém setrváme 1 sekundu.

Tyto tradiční způsoby pozdravu plně respektují judisté na celém světě.

6.2 Základní prvky technik v postoji (nage waza)

6.2.1 POSTOJ - ŠINZEI

Nácvik chvatů a dalších prvků technik juda i každý zápas se musí započít v postoji.

Základním postojem spojeným s úchopem je přirozený postoj neboli střeh.  Rozeznáváme dva základní postoje:

a)útočný -šizen tai
b)obranný -jigo tai

ad a)Základní přirozený postoj -přímý (šizen hon tai)

V tomto postoji stojí judista vzpřímeně v mírném stoji rozkročném.  Kolena má mírně pokrčena a hmotnost těla spočívá na předních částech obou chodidel, bez zdvihnutých pat. Tělo je uvolněné.

Obměnou základního postoje přímého je postoj pravý (migi šizen tai)a levý (hidari šizen tai). Tyto postoje se odlišují od postoje přímého tím, že judista má pravou, resp. levou nohu předsunutou vpřed.

ad b)Obraný postoj -přímý (jigo hon tai)

Tento obranný postoj se od základního postoje liší tím, že judista je v širším stoji rozkročném a kolena má více pokrčená. Svalstvo celého těla již nemá tolik uvolněné, ale již do jisté míry napjaté.

Obměnou obranného postoje přímého je obranný postoj pravý (migi jigo tai)a levý (hidari jigo tai). Od přímého postoje se opět odlišují předsunutou pravou, resp. levou nohou.

Útočný postoj dovoluje lehčí a rychlejší pohyb a přemístění maximální rychlostí a s optimální energií.

Obranný postoj podstatně omezuje pohyblivost a není ani zdaleka tak stabilní, jak by se zdálo. Proto ho judisté zaujímají pouze na krátké okamžiky během soupeřova útoku. Široký postoj umožňuje odolat úsilí soupeře, potom je ale nutné se rychle vrátit do útočného postoje.

6.2.2 ÚCHOP - KUMI KATA

Každý nástup do chvatu je možné vykonat po předešlém uchopení soupeře (ukeho). Dominující technicko-taktickou úlohou v zápase je dosažení vyhovujícího úchopu. Existuje více druhů úchopu.

Úchop můžeme aplikovat v:

a)pravém (levém)útočném postoji
b)pravém (levém)obranném postoji

ad a)V základním nácviku se používá základní úchop :pravou rukou držíme ukeho levý límec a levou rukou jeho pravý rukáv zvenčí přibližně u lokte. Bez ohledu na to, kterou část soupeřova kimona držíme, začínáme uchopení malíčkem a prsteníčkem (současně). Po těchto dvou prstech a po přitažení kimona k sobě se do úchopu zapojují i další prsty.

ad b)Úchop v obranném postoji se používá v moderním sportovním judu jen zřídka. Používá se při nácviku souborných cvičení (tzv. katy). Při úchopu v pravém obranném postoji přiložíme pravou ruku pod ukeho paži na jeho bok. Touto rukou uchopíme jeho kimono. Levou rukou je nutné uchopit vnější část soupeřova pravého rukávu a svou levou paží přidržíme soupeřovu pravou ruku. Tělo je mírně předkloněné a postoj široký s pokrčenými koleny.

V průběhu zápasu se úchop velmi často mění. Proto je důležité, aby úchop nebyl křečovitý a bylo možné rychle zareagovat na soupeřovo počínání.

Kromě základního úchopu se používá i vnitřní úchop za oba rukávy soupeřova kimona a vnější úchop oběma rukama za soupeřovy rukávy.

6.2.3 POHYB PO TATAMI - ŠINTAI

Pod pohybem rozumíme pohyb vpřed, vzad, do stran a pohyb do kruhu, resp. obraty (tai sabaki). Z didaktického hlediska je velmi důležité zaměřit se na vhodný způsob pohybu po tatami hned v počátcích výcviku. Není vhodné pohybovat se po tatami zbytečně, neekonomicky či dokonce špatně. Po tatami se nelze pohybovat chůzí jako v běžném životě kde poměrně dlouho spočívá hmotnost těla na stojné noze, což příliš porušuje stabilitu těla.

Pohyb v judu je specifický tím, že se při něm nesmí přenášet hmotnost těla na jednu nohu, všechny části těla musí dokonale spolupracovat a působit stejným směrem. V judu přesouváme nohu, boky a tělo naráz. Cvičenec nesmí vykročit dopředu a těžiště těla nechat na druhé noze (nelze ani naopak).

První podmínkou je udržovat přirozený postoj těla. Nesmíme dovolit aby těžiště těla bylo přesunuté jen na jednu nohu. To se týká postoje i chůze.

Druhou podmínkou v judu je kráčet v přirozeném postoji, zjednodušeně řečeno -kráčet “boky ”.

Při chůzi nepřesouváme nohy příliš daleko od sebe, ani aby byly blízko jedna druhé. Tělo, hlava, ramena, boky se nesmí při chůzi pohybovat nahoru a dolů. Je nutné kráčet tak, aby se těžiště těla přesouvalo v jedné rovině a aby hmotnost spočívala na obou nohách. 

Po zvládnutí těchto základů je možné přistoupit k nácviku posuvného pohybu chodidel (cugi aši). Zároveň s chodidlem, které se začíná posouvat první, se posouvá i koleno a bok, přičemž jde o pružný pohyb celého těla. Začátečník se musí učit pohybovat v cugi aši z pravého či levého základního postavení, a to dopředu i dozadu a do obou stran. Chodidla musí být od sebe stále na šířku ramen, nepřisouvají se k sobě, ani se nekříží. Chodidla se zpravidla klouzají po tatami bříšky svých předních částí. Hmotnost těla je stále rozložena na obou chodidlech. Dodržováním těchto zásad znemožníme soupeři lehké provedení hodu.

Ajumi aši -způsob chůze, připomínající normální chůzi přímou (vpřed i vzad)

Cugi aši - způsob chůze přisouváním nohou

Curi aši - způsob chůze spojující oba předešlé způsoby

Obraty (neboli “kontrolu pohybu ” -tai sabaki) je možné objasnit dvěma způsoby. V širším slova smyslu je to přirozený pohyb těla používající cugi aši tak, jak jsem již předeslal. Přemísťování kombinací kroků či půl kroků se při tai sabaki neprovádí jen v jednom směru, ale v kombinacích různých směrů a hlavně obratů.

V užším slova smyslu tai sabaki znamená i způsob kontroly pohybu a je účinným obranným prvkem.

Kontrola pohybu závisí na následujících šesti prvcích:

1) Držení (poloha) hlavy - vzpřímená poloha s protáhlou bradou

2) Použití očí - to jest kam hledět během zápasu. Začátečník by se měl dívat na soupeřovu hruď či hrdlo. Zdokonalováním se pohled přesouvá do soupeřových očí. Z nich lze vyčíst jeho úmysly. Z pohledu očí se dá vyčíst ještě nezapočatá akce. Proto je potřeba při zápase oči lehce mhouřit.

3) Kontrola dýchání - v zápase je důležité dýchat krátce, aby bylo možné dostatečně rychle zadržet dech, a tím zpevnit břišní svalstvo. Což je prvotní podmínka pro úspěšné provedení chvatu či odražení soupeřova útoku.

4) Použití rukou - při tahu, tlačení, držení - (využití při úchopu,  vychýlení či blokování).

5) Využití horní části těla -předklony, úklony, záklony pro lepší odblokování soupeřova útoku či pomoc v útoku vlastním.

6) Použití nohou -mají vel ké zastoupení mezi chvaty juda.Využívá se podmetů, podrazů, zadržení či švihů vzhůru. Vychýlení, nástup do chvatu a hod jsou tři základní fáze chvatů v postoji

6.2.4 VYCHÝLENÍ - KUZUŠI

Vychýlení je porušení rovnováhy soupeře tak, že ho můžeme lehko hodit. Úspěšné vykonání hodu v postoji je v první řadě závislé na správném vychýlení soupeře, které tvoří minimálně 75% úspěšnosti provedení chvatu.

Zakladatel juda Jigoro Kano přišel na způsob kuzuši, když se učil školy tanšin šinjo a kito a školu jiu jitsu. Jeho pravidlo říká, že když soupeře vychýlíme z rovnováhy, resp. přelomíme jeho rovnováhu, stačí použít jen malou sílu na to, abychom ho hodili.

Kuzuši je tedy základní fáze každého útoku v postoji. Soupeře můžeme vychýlit dvěma základními způsoby.

Při prvním působí naše síla do jednoho z osmi směrů vychýlení (happo no kuzuši), ve kterém je uke labilní postavením svých chodidel. Uke je vždy nejlabilnější ve směru kolmice na spojnici jeho chodidel.

Osm základních směrů kuzuši (tzv. happo no kuzuši)

1) mae kuzuši -vychýlení přímo vpřed
2) uširo kuzuši -vychýlení přímo vzad
3) hidari kuzuši -vychýlení vlevo
4) migi kuzuši -vychýlení vpravo
5) migi mae sumi kuzuši -vychýlení do pravého předního rohu, vpravo vpřed
6) hidari mae sumi kuzuši -vychýlení vlevo vpřed
7) migi uširo sumi kuzuši -vychýlení do pravého zadního rohu, vpravo vzad
8) hidari uširo sumi kuzuši -vychýlení vlevo vzad.

Při druhém způsobu vychýlení je uke vychýlený vlivem vlastní akce, resp. reakce na předešlý útok toriho. Tento způsob označujeme jako hando no kuzuši.

6.2.5 NÁSTUP - CUKURI

Nástup je vlastní přemístění při současném udržení vychýlení ukeho - jde tedy o nástup do chvatu. Způsob nástupu je specifický pro každý chvat. Nástup se realizuje převážně pažemi a prací těla.

6.2.6 HOD - KAKE

Hod je závěrečnou částí celého chvatu. Je logickým vyústěním snahy vychýlit soupeře a nastoupit do chvatu. Při hodu je nutné kontrolovat pád ukeho tak, aby dopadl na záda a abychom s ním neztratili kontakt (to jest úchop za rukáv či límec).

Procentuelní rozdělení podílu třech fází chvatu na jeho úspěšném provedení je zhruba takovéto:

kuzuši.............................................................75% cukuri.............................................................20% kake................................................................5% 

Z tohoto rozdělení jasně vyplývá, že při tréninku je především nutné se zaměřit na nácvik vychýlení.

6.2.7 PÁDY - UKEMI

Když se judista pokouší hodit soupeře na tatami, může být i sám hozený. Musí si to uvědomovat každý, kdo se začal učit judo. Judista se nesmí bát spadnout a musí vědět jak padnout -tedy jak pracovat s tělem při pádu.

Výuka judistů-začátečníků začíná nácvikem pádů. Jejich bezpečné zvládnutí umožňuje absolvovat mnoho hodů v tréninku i v zápasech.

Po zvládnutí pádů se ve vyučování pokračuje nácvikem dalších technických prvků juda. Zvládnutí správného padnutí souvisí i s lepším zvládnutím techniky juda.

Při nácviku pádů je důležité dodržovat zásady postupnosti. Nejprve se nacvičují pády z nízkých poloh (dřep, sed...) a až poté se učí padat z větší výšky.

Podle směru pohybu rozeznáváme tři základní, navzájem se pod-statně lišící druhy pádů: pád vzad, vpřed, vpřed stranou a pád stranou

Podle způsobu provedení, hlavně však podle konečné fáze pádu,  můžeme pád vzad a pád vpřed ještě dále rozdělit na pád bez vztyku a pád se vztykem.

Dříve než začneme s přípravnými cviky a nácvikem pádu vzad (je metodicky správné nechat ho nacvičovat jako první), necháme každého nového cvičence provést několik docela obyčejných kotoulů vpřed i vzad. Tím odhadneme pohybové schopnosti každého cvičence a z této informace můžeme posléze vycházet při samotném nácviku (např. při rozdělování cvičenců do homogenních skupin).

PRŮPRAVNÁ CVIČENÍ PRO JUDISTICKÉ PÁDY

1. Cvičenec si lehne naznak a dokonale uvolní všechny svaly. Učitel (nebo spolucvičenec)ho uchopí za jednu volně ležící paži, zvedne ji asi 20 cm od žíněnky a pak ji pustí. Cvičenec musí nechat všechny svaly stále uvolněny, aby paže dopadla na žíněnku jen svou vlastní vahou a docela bez cvičencova úsilí, a to celou svou délkou, dlaní dolů a v úhlu asi 45 stupňů od trupu. Toto umístění paže -popřípadě obou paží -v poměru k trupu, platí jako zásada pro všechny druhy pádů. Takto uvolněná paže se po dopadu na žíněnku poněkud odrazí. Tímto způsobem trenér zvedá a cvičenec nechává volně dopadat střídavě i současně obě paže.

Když cvičenec popsaným způsobem získal správnou představu o tom, jak mají jeho paže dopadat, začne sám zvedat a volně spouštět na žíněnku nejprve střídavě, potom současně obě paže. Při prvém způsobu, tj. při cvičení s cizí pomocí, leží cvičencova hlava týlem na žíněnce. Jakmile však cvičenec začne zvedat a spouštět paže vlastním úsilím, musí zvednout hlavu tak, aby se bradou dotýkala hrudi, nebo alespoň byla u ní tak blízko, jak jen je možno. Od tohoto okamžiku se již hlava nesmí dotknout žíněnky, aby byl ve cvičenci pěstován návyk držet hlavu tak, aby se nikdy neudeřila o zem. Aby si začínající cvičenec zvykal držet hlavu v žádoucí poloze, vloží mu učitel pod bradu nějaký měkký předmět (složený kapesník, kousek molitanu).

Třetí fáze nácviku práce paží je ztěžování popsaného cviku tím, že cvičenec zvedá paže čím dále tím výše, až do předpažení a nenechává je dopadnout volně jejich vlastní vahou, nýbrž vkládá do těchto pohybů sílu, takže paže dopadají švihem, který zvyšuje rychlost i intenzitu jejich dopadu. Síla, jíž jsou paže vedeny k dopadu a úderu na žíněnku, musí vycházet z ramen. Účelem této práce paží je odlehčit padajícímu tělu, aby dopad nebyl příliš tvrdý a zbytečně judistou neotřásl, a současně, samo- zřejmě jen u pádů se vztykem, umožnit co nejrychlejší návrat do postoje. Paže po úderu opět poněkud odskočí od žíněnky, celý pohyb je pružný,  pevný, avšak nikoliv strnulý.

2. Dalším cvičením je “kolébka ”. Cvičenec si sedne snožmo, přitáhne obě nohy patami co nejtěsněji k hýždím, oběma pažemi obejme holeně, vysune ramena vpřed, nahrbí záda a bradu přitiskne k hrudi. Pak se odrazí chodidly, zhoupne se po zádech až k ramenům a zase se vrací do sedu, při čemž si pomáhá mírným oddálením pat od hýždí, aby vyvážil trup. Celý cvik několikrát plynule opakuje.

Totéž cvičení provádí cvičenec ze dřepu, při čemž se snaží dostat se, pokud možno, po provedení zhoupnutí plynule zpět do dřepu.

3. Cvičenec si lehne naznak, obě paže umístí do polohy, do níž se musí dostat po správném provedení úderu oběma pažemi, načež zvedne snožmo obě pokrčené nohy nad a přes své levé rameno, aby se oběma špičkami dotkl žíněnky ve vhodné vzdálenosti za svou hlavou a vlevo od ní. Po dosažení doteku vede nohy opět zpátky na žíněnku a poté provádí celý cvik na opačnou stranu a toto několikrát opakuje. V kyčlích se při tom musí vždy vytočit tak, aby co nejvíce usnadnil dotek žíněnky a aby se co nejvíce zvedla hýždě nesouhlasná s ramenem, přes které vede nohy. Současně s tímto je nutné cvičit i správné umístění hlavy, která se vždy přiklání -tváří přiklání, nikoli otáčí -k opačnému rameni než přes které se zvedají nohy.

Po dostatečném zvládnutí tohoto cvičení jej můžeme pozměnit tak, že cvičenec při zvedání nohou popsaným způsobem dostatečně natáhne s ramenem souhlasnou nohu, která vyváží jeho trup do té míry, že se převrátí vzad, nebude-li mu v tom bránit nesprávně umístěná hlava, takže došlápne na špičku natažené nohy, kolenem pokrčené nohy se jen lehce dotkne žíněnky a vstane do postoje, obrácen čelem k místu, kde ležel.

4. Cvičenec si lehne na levý bok a pravou paži upaží. Pak se co nej- rychleji převrátí na záda a pravou paží udeří naučeným způsobem o žíněnku.

Cvičenec si lehne na levý bok a předpaží pravou tak aby ležela před ním na žíněnce. Pak se zase co nejrychleji obrátí na záda a pravou paží udeří o žíněnku.

Cvičenec zaujme podpor ležmo za rukama a přenese váhu svého těla zcela na pravou paži, aby dokonale odlehčil levou. Učitel (spolužák)k němu přistoupí z pravé strany, jednou nebo oběma rukama uchopí pod jeho trupem jeho levou paži za zápěstí a energicky zatáhne k sobě a poněkud vzhůru. Cvičenec se ve vzduchu obrátí o 180 stupňů a dopadne na záda, při čemž udeří pravou paží o žíněnku.

5. Cvičenec si lehne naznak, paže položí do polohy po úderu. Pak zvedne snožmo obě nohy až přes pravý úhel, nejméně tak daleko, aby se pozvedly jeho kyčle, načež se v kyčlích vytočí vlevo a spustí obě nohy na žíněnku tak, aby levá, ohnutá v koleně do pravého úhlu, ležela na žíněnce celou délkou své vnější strany a pravá, rovněž ohnutá v koleni stála na plném chodidle před levou a těsně u středu délky levé holeně. Obě nohy dopadnou na žíněnku švihem, stojící noha energicky dupne. Účelem této práce nohou je odlehčit dolní části trupu (pánev)a zmírnit prudkost jeho dopadu stejně, jako práce paží zmírňuje prudkost dopadu horní části trupu. Obě nohy musí být umístěny popsaným způsobem také proto, aby se nesrazily koleny, což by mohlo způsobit zbytečnou bolest, ne-li dokonce zranění.

Po umístění nohou popsaným způsobem zvedne zase cvičenec obě nohy vzhůru (až do tupého úhlu), přičemž dolehne opět rovně na plné kyčle, vytočí se v kyčlích vpravo a umístí nohy opačným způsobem. Toto cvičení je nutno opakovat tolikrát, až se ujistíme o jeho bezpečném zvládnutí.

Po dokonalém zvládnutí těchto přípravných cviků je možno přistou- pit k zahájení nácviku prvního pádu.

6.2.7.1 PÁD VZAD (UŠIRO UKEMI)

A. PÁD VZAD BEZ VZTYKU

Popis
Jedná se o pád vzad na plná záda bez možnosti vztyku.

Metodický postup nácviku
Nacvičujeme nejprve ze sedu:

1. Cvičenec sedí na žíněnce, má přednoženo, předpaženo, dlaně dolů, trup vzpřímen.
2. Poněkud se nahrbí a padá zády na žíněnku. Současně zvedá obě nohy asi tak, aby úhel, který svíraly s trupem, zůstal přibližně zachován.
3. V okamžiku, kdy se dotýká lopatkami tatami, udeří o něho oběma pažemi.
4. Úder paží poněkud pozvedne cvičencovi hýždě. Potom nechá cviče- nec obě nohy klesnout zase opět na žíněnku a jimi vyvážen vrací se zpět do sedu.
5. V sedu zaujme opět základní pozici a celý cvik znovu opakuje. Hlava musí být při všech pádech držena tak, aby bylo vyloučeno její zranění. Po ovládnutí tohoto cvičení můžeme přistoupit k nácviku téhož pádu z dřepu. Průběh celého cvičení je týž jako u předcho- zího jen s tím rozdílem, že cvičenec vychází z dřepu, do něhož se v poslední fázi plynule vrací, pokud je toho schopen.
6. Dále pokračuje výcvik nacvičováním téhož pádu z postoje. Průběh celého cvičení je totožný s předchozím, liší se jen tím, že výchozí pozicí je postoj, do něhož se cvičenec nevrací, ale zůstává ležet na zádech.

Cvičenec zahajuje cvik tak, že z postoje provede dřep, z něhož plynule pokračuje již nacvičeným skulením vzad.

B. PÁD VZAD SE VZTYKEM

Popis
Jedná se o pád vzad kotoulem s plynulým návratem do postoje. Tento pád nacvičujeme přesně stejným způsobem jako pád předchozí. To jest nejprve ze sedu, z dřepu a nakonec z postoje. Tentokrát však cvičenec nezůstává po dokončení pádu ležet na zádech, nýbrž se vrací přes kotoul vzad co nejrychleji do postoje.

Nepadá proto přímo na plná záda, nýbrž tak, aby mohl co nejsnáze provést kotoul vzad s došlápnutím vpravo nebo vlevo za svou hlavou.

Metodický postup nácviku
Začínáme opět pádem ze sedu:

1. Cvičenec zaujme stejnou polohu v sedu jako při předchozím způsobu.
2. Nahrbí poněkud záda a padá vzad, předkloní hlavu levou tváří k levému rameni a současně zvedá obě vhodně pokrčené nohy nad své pravé rameno.
3. V okamžiku, kdy se jeho lopatky dotýkají tatami, udeří do něho energicky oběma pažemi, aby si odlehčením hýždí usnadnil kotoul vzad a napřímí dostatečně levou nohu, aby si vyvážením trupu usnadnil vztyk.

4. Cvičenec došlápne nejprve na špičku levé nohy, pak na celé chodi- dlo a vzápětí i na pravé chodidlo. Vztyk si může urychlit a usnadnit rukama, kterýma se poněkud opře o tatami.

Skupinový nácvik
1. Vysvětlit zásady, které je třeba dodržovat při pádu vzad.
2. Rozestavět cvičence do dvou řad tvářemi proti sobě. Cvičenci se v dřepu navzájem opřou o dlaně. Na znamení začnou skákat v dřepu a pokoušejí se jeden druhého povalit na záda. Při pádu vzad se cviče- nec nesmí opřít rukama, ale musí padat podle předem daných zásad.
3. Rozestavte cvičence do dvou řad, cvičenci z jedné řady se snaží strčit soupeře do prsou tak, aby byl nucen udělat pád vzad.
4. Rozestavte cvičence do dvou řad. Cvičenci jedné řady chytí zezadu své partnery za límec a zatáhnou za něj tak, že spadnou na záda. Při nácviku je třeba dbát na správnou polohu hlavy (brada na hrudi,  hlava zdvižena, aby zátylkem neudeřila do tatami).

Nejčastější chyby

• Cvičenec tlumí pád pouze plochou dlaní a předloktí
• Paže jsou příliš vzdáleny od těla (hodně nad 45 stupňů).
• Paže jsou příliš blízko u těla (hodně pod 45 stupňů).

6.2.7.2 PÁD VPŘED (MAE- UKEMI)

Popis
Když cvičenec padá přímo vpřed, je potřeba si chránit tvář, prsa a trup. Ruce tedy předpaží tak, aby se konečky prostředníků dotýkaly a postaví se na špičky nohou. Nato padne vpřed na předloktí (musí si dávat pozor, aby se neudeřili do obličeje, prsou či trupu).

Metodický postup při nácviku
1. Klek, vzpřímený trup. Horní část těla padá vpřed, tak aby se cvičenec tatami dotkl předloktím obou rukou, položených před tváří.
2. Klek (na obou kolenech), prsty nohou opřeme o tatami. Horní část těla musí být vzpřímená.
3. Podřep, nadzdvihneme obě paty, kolena pokrčíme a ruce položíme na stehna. Napřímíme obě nohy a potom, po skoku přímo vpřed, padneme na předloktí jako při předcházejícím cvičení.
4. Ze stoje, pokrčíme kolena a provedeme pád jako u předešlých.

Skupinový nácvik
1. Cvičenci klečí ve dvou řadách, cvičenec ze zadní řady strčí do svého partnera před sebou tak, že padne vpřed.
2. Cvičenci ve dvou řadách za sebou jsou v podřepu a podobně jako v předcházejícím případě strčí cvičenec ze zadní řady do svého kolegy v řadě první.

6.2.7.3.PÁD VPŘED STRANOU

A. PÁD VPŘED STRANOU BEZ VZTYKU

Popis
V tomto případě se jedná o pád kotoulem vpřed přes pravé popř. levé rameno, končící v lehu.

Metodika nácviku
Nejprve nacvičujeme z podřepu a hlubokého předklonu
1. Cvičenec posune poněkud vpřed pravou nohu, předkloní se přímo vpřed a pokrčí kolena obou nohou do té míry, aby se dlaní levé ruky, obrácené prsty dovnitř (tedy vpravo stranou)pohodlně a pevně mohl opřít o tatami v místě vrcholu rovnoramenného trojúhelníku, tvořeného oběma nohama a levou rukou.
2. Přenese většinu své váhy na pravou nohu, kterou ještě více pokrčí. Umístí pravou ruku na tatami mezi nohama tak, aby se o žíněnku opírala malíkovou hranou a směřovala prsty vzad vlevo stranou. Konečně skloní hlavu tak, aby ji kryl pravým nadloktím a ramenem před úderem o žíněnku, pokrčí ještě více pravou nohu (vysune vpřed koleno)a současně napne levou nohu. Souhrnem působení všech těchto činitelů provede kotoul vpřed přes pravé rameno.
3. Protože linie tohoto kotoulu směřuje napříč trupem, v tomto případě od pravého ramene k levé hýždi, dopadne cvičenec po dokončení kotoulu na levý bok a levou nohu, ohnutou v koleně a ležící na žíněnce celou délkou své vnější strany. Současně s dopadem do této polohy udeří cvičenec energicky o tatami levou paží a ještě energičtěji došlápne (dupne)pravým chodidlem asi u středu své levé holeně. Po dokonalém zvládnutí popsaného způsobu pádu je možné nacvičovat tentýž pád z postoje. A nakonec lze tento pád nacvičovat s rozběhem či přes překážky.

B. PÁD VPŘED SE VZTYKEM

Popis
Je to pád kotoulem vpřed přes rameno, končící v postoji čelem proti směru pohybu. Nacvičujeme všemi třemi způsoby a stejnou metodou jako pád předchozí, neboť provedení tohoto pádu je přesně totéž jako u předchozího způsobu, jen s tím rozdílem, že ve 4. fázi cvičenec nedopadá na bok, nýbrž se co nejrychleji vrací do postoje, a to tímto způsobem:

Napřímí poněkud nohu stejnojmennou s ramenem, přes které provádí kotoul a současně ji poněkud vytočí špičkou dovnitř, aby váha natažené nohy pomohla vyvážit trup a tím urychlila kotoul, a aby rychlé došlápnutí na špičku vytočenou dovnitř umožnilo rychle zaujmout postoj čelem proti směru pohybu. Úder nestejnojmennou paží odlehčí trupu a urychlí dokončení kotoulu i vztyk.

Nejčastější chyby

• Cvičenec má nesprávně vytočenou dlaň.
• Po dopadu je hlava na zemi.
• Po dopadu jsou zkřížené nohy.

 6.2.7.4. PÁD STRANOU

Popis
Je to pád na pravý nebo levý bok bez možnosti vztyku.

Metodika nácviku
Nejprve nacvičujeme ze sedu:
1. Cvičenec sedí na žíněnce, nohy nataženy před sebou, levá ruka dlaní na levém stehně, pravá paže ohnuta v lokti tak, aby pravá ruka, směřující dlaní dolů, byla u levého ramene.
2. Cvičenec zahájí pád vzad vpravo stranou, aby dopadl na pravou polovinu zad.
3. Současně začne zvedat obě nohy -levou o něco rychleji a výše než pravou -a v okamžiku, kdy se dotkne pravou lopatkou žíněnky, udeří pravou paží o žíněnku.
4. Potom nechá obě nohy klesnout na žíněnku a jimi vyvážen se vrací zase zpět do sedu.
5. Ze sedu se pak provádí celý cvik znovu.
Po dokonalém zvládnutí tohoto cviku pozmění cvi- čenec jeho provádění takto:
6. Ve 4. fázi předchozího popisu nevrací nohy zpět do původní polohy na žíněnce, nýbrž je vede dolů tak, aby pravá noha, ohnutá v koleně téměř do pravého úhlu, dolehla na žíněnku vnější stranou celé své délky a levá, rovněž ohnutá skoro do pravého úhlu, dopadla na žíněnku chodidlem asi uprostřed délky pravé holeně. 
7. Úder pravé paže má oslabit sílu dopadu horní části trupu, tedy odlehčit hrudníku. Popsané umístění nohou, z nichž zvláště levá (stojící) dopadne na žíněnku velmi energickým dupnutím, má oslabit sílu dopadu dolní části trupu, která se při popsaném pádu zvedla a nyní dopadá zpět na žíněnku, tedy odlehčit kyčlím.
8. Samozřejmě, že uvedený časový sled jedné paže a obou nohou platí jen pro tento nácvik. V praxi však musí padající judista dbát, aby jedna z paží a obě nohy dopadly na žíněnku přesně správným způsobem a současně, aby tak bylo co nejvíce odlehčeno celé tělo a jeho pád na tatami co nejvíce ztlumen. Po zvládnutí tohoto cvičení je možno pokročit k nácviku téhož pádu ze dřepu.
9. Cvičenec si sedne do podřepu, obě dlaně opře o stehna. Potom obloukovitým pohybem zdvihne levou paži před pravé rameno a současně zdvihne levou nohu šikmo vpřed před pravé koleno. Vytočením těla vlevo provádí cvičenec pád na levý bok. V okamžiku, kdy se jeho levá lopatka dotkne tatami, provádí současně levá uvolněná paže úder o tatami. Další postup je totožný jako u předcházejícího způsobu. Po dostatečném procvičení pádu ze dřepu je možno pokračovat nácvikem pádu ze stoje.
10. Cvičenec zaujme základní přirozený postoj.
11. Potom vykročí levou nohou vpřed vlevo stranou, došlápne a hned na ni přenese váhu těla.
12. Odlehčenou pravou nohu pak posune rovněž vpřed vlevo stranou mimo stojnou levou, současně padá vzad vpravo a stranou a provede celý cvik stejným způsobem jako oba předchozí. Stejným způsobem musíme všechna tato cvičení provádět i na opačnou stranu, aby byl nacvičen všemi uvedenými způsoby i pád na levý bok.

Skupinový nácvik
1. Cvičenci stojí ve dvojicích za sebou. Druhý uchopí pravé nebo levé rameno prvého (kimono na rameni)a strhává ho stranou. Druhý provádí pád stranou skulením.
2. První cvičenec stojí pravým bokem k druhému, uchopí pravou rukou kimono druhého na prsou. Po odrazu provádí pád stranou s dopa. dem na levý bok. Druhý se předklání a brzdí prvého v pádu.

Nejčastější chyby

• Tlumení pádu dlaní a předloktím

<<   <   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   >   >>