Ivan Cankar
Ivan Cankar (nar. 1876 ve Vrhnice u Lublaně, zem. 1918 v Lublani) se stal nejvýraznějším prozaikem
slovinské moderny. První knihou, jíž na sebe upozornil, byla ovšem sbírka básní Erotika (1899, do češtiny přeložená J. Wolkerem
in Bratrská poezie, Košice 1925).
Reakce konzervativních klerikálních kruhů na její otevřenost v otázce milostného vztahu však byla pochopitelná: příkrý odsudek. Cankar
se však záhy našel jako skvělý prozaik. Mezi jeho hlavní novely patří Pohujšanje v dolini šentflorianski (1907, Pohoršení v údolí sv. Floriána),
Hiša Marije Pomočnice (1904, Dům Marie Pomocné), Na klancu (1903), Križ na gori (1905). Přechod k lyrizované próze, která směřuje k odkrývání
vnitřního dění v člověku, představuje jeho poslední kniha Podobe iz sanj (1917, Vidiny). Řada jeho knih i divadelních her
byla přeložena do češtiny a divadelní hry se za první republiky často hrály na českých jevištích. Velkou úlohu sehráli při české recepci Ivana Cankara Slovinci působící v Čechách-J. Skrbinšek, Z. Kvederová či Oton Berkopec.
****
Svaté přijímání
Bylo nás pět. Seděli jsme za stolem a čekali.
Nejdřív jsme se smáli a klábosili, pak jsme hráli domino a
nakonec nás to omrzelo a utichli jsme.
Nejstarší sestře bylo třináct, nejmladšímu bratrovi pět.
Uvnitř jsme však už byli dospělí: poznali jsme bídu a
strach.
Když se zvenčí ozvaly kroky, otočili jsme se ke dveřím. Zírali
jsme doširoka rozevřenýma očima a s otevřenými ústy, dech
se nám zastavoval.
"Už jde!"
Kroky ztichly, mlčky jsme na sebe pohlédli; oči zalité slzami,
rty se nám třásly.
Měli jsme hrozný hlad. Už se stmívalo a matka nikde. Odešla
dobře před hodinou, Bůh sám ví kam. Věděli jsme: až přijde,
přinese chléb. O tom jsme nepochybovali. Vždyť se chýlilo k
večeru a večer se má večeřet.
Neúprosné a strašné je dítě ve své důvěřivosti. Večer
se má večeřet. Dítě je nemilosrdné ve své víře. Matko,
večer se má večeřet; běž a přines ji, ze země vykopej, z
nebes dolů strhni!
Když odcházela, byla celá drobná a schýlená; hluboká vráska
stála uprostřed jejího čela.
"Vrátím se brzo!" pravila.
Myslili jsme, že jde jenom k pekaři, sto kroků od nás.
Minutku tam, minutku zpátky; třeba si tam trošku povykládá,
dohromady pět, nanejvýš deset minut Sledovali jsme hodiny,
které visely na zdi vedle kamen. Pomaličku se šourala velká
ručička vpřed; a i když vůbec nespěchala, už obešla skoro
celý čemý ciferník.
"Třeba nešla k pekaři!" pravila Hanca.
"Šla do obchodu!" říkala Francka.
"A co když jí nedají?" říkal jsem.
Podívali se na mě, jako kdybych byl řekl něco naprosto
nesmyslného a divného.
"Že by jí nedali?" podivila se Hanca.
"Večer se má večeřet!" řekla Francka.
Venku ještě klímal večer, uvnitř už byla noc. Naše oči
byly mladé a bystré, zvyklé na přítmí. Hleděli jsme si z očí
do očí - všichni jsme byli starší než před hodinou.
Nebáli jsme se bílé paní, hejkala, bludiček... Jednou jsem
šel s nejmladší sestrou okolo kozolce, který stál někde o
samotě; říkali, že tam straší. Před kozolcem stála
ztrouchnivělá kláda a podivně svítila - obří chlapisko v
hořící košili. Drželi jsme se za ruce, obešli jsme ho
obloukem a nebáli jsme se.
Ale přece jen byl strach v našich příliš brzo zestárlých,
příliš brzo dospělých srdcích. Cosi velkého se zdvíhalo v
dálce na nebi, blížilo se to, pořád výš a větší, černé
a strašné; málem už to zakrývalo celý obzor. Viděli jsme
život a báli jsme se ho...
Bylo nám do pláče, nikdo ale nezavzlykal. Když nás zmátly
cizí kroky a bylo zas všude ticho, vevnitř i venku, přepadla
nás beznaděj, ta skutečná poslední beznaděj, kterou zná
jen člověk, kterého už zcela vyčerpaného život ještě smýkne
o zem.
"To snad nikdy neskončí! Nikdy už to nebude jinak! Matka
nepřijde, nepřinese chléb - umřeme!"
Byla to velká beznaděj; ale probudilo se v nás ještě cosi
temnějšího, hrůznějšího. Nejen já, ale nás všech pět,
jak jsme seděli kolem stolu ve tmě, najednou pocítilo hořkou,
zlostnou nenávist k matce.
"Vždyť by mohla, kdyby chtěla! Včera přinesla chleba,
proč by dneska ne, když jsme hladoví tak jako včera? Někde
postává, Bůh sám ví kde, klábosí, směje se a na nás si
ani nevzpomene! Hned se vrátí, říkala; hodina už je pryč,
možná hodina a půl... schválně čeká, zastavuje se cestou,
vykládá se sousedy; sama už nejspíš večeřela, tak ani s
chlebem nepospíchá!"
To ticho nám řeklo jednomu o druhém: "I ty si to myslíš,
sestřičko! 1 ty, bráško!" A v té chvíli nezůstala
mezi námi už vůbec žádná láska.
Byla noc, ale ještě jsme si viděli do očí. Ty oči říkaly:
"Znám tě, sestřičko: přesně vím, proč mlčíš! Tvé
myšlenky jsou smrtelný hřích, který nikdy neodčiníš!"
"Znám tě, bráško, je mi jasné, co jsi mi tiše vyčítal!
Ani svůj hřích nikdy nesmyješ!..."
Venku, asi před sousedovým domem, zavyl pes; pln žalu a úzkosti
byl jeho hlas.
"Má hlad, tak vyje!" pravila sestra.
V té chvíli nejmladší bratr zničehonic zaplakal; jeho nářek
byl tolik podobný tomu zavytí.
"Nech toho!" rozzlobila se sestra; ale i v jejích
slovech byl pláč; hleděli jsme na stůl, všichni jsme měli
strach.
"Podívám se na cestu!" řekl jsem.
"Na co? Asi spíš nepřijde... jestli vůbec kdy přijde!"...
Pomalu a potichu se otevřely dveře. Na prahu stála matka.
Rozeznávali jsme její obličej, jako by byl bílý den. Byl celý
bílý a jemný, oči byly ale uslzené a hleděly plaše; jako
když hříšník hledí na své nemilosrdné soudce.
Matka z nás měla strach...
"Čekali jste dlouho?'" řekla tichým, prosícím
hlasem. "Nemohla jsem dřív... nedali mi..."
K životu tiskla pecen chleba; už zdálky jsme viděli, jak je kůrka
krásně dozlatova...
Ach, matko, teď už vím: tvé tělo jsme jedli a tvou krev jsme
pili! Proto jsi nás tak brzy opustila! Proto není radost v našich
srdcích a štěstí v našich životech.
Orig:
Sveto obhajilo. In: I. Cankar: Skodelica kave. Mladinska knjiga
1951, s. 5-9, př. Aleš Kozár.
****
Němí
Smutné a dlouhé jsou teď noci, pro mne i pro tebe; od večera do půlnoci hořké myšlenky, od půlnoci do rána nesmyslné blouznění. Hle, co se mi posledně zdálo:
Octl jsem se mezi lidmi, kteří se tísnili na velikém, ohrazeném prostranství podobném ovčinci; nedovedl jsem rozeznat, byla-li nad námi nízká šedivá obloha anebo orosená střecha z oceli; vzduch byl hustý a jedovatý jako ve stoce.
Bylo tam nespočetné množství lidí, hlava na hlavě, obličej vedle obličeje; všechny jsem je znal. Nikoli jmény, jen zpola podle obličejů, ale všechny jsem je už kdysi viděl, někde. Byli mezi nimi děti, mladíci i starci, muži i ženy; tísnili se a prodírali sem a tam, jako raci v košíku. Sešli se zdaleka i zblízka zde na tom tichém tržišti bez kramářských bud, bez kramářů, překupníků a kupců; viděl jsem sedláky zpod Grintovce a zpod Nanosu, od Zily, od Savinje i od Krky, ze Zámuří i z Vipavska, z Posáví i z požehnané roviny lublaňské. Poznal jsem je podle oblečení, podle vlasů i podle úst, hlavně vsak podle očí. Chladně a zachmuřeně hleděl snědý muž zpod Nanosu, ten od Zily byl rozpačitý, jako by nikde neměl domov, živě pomrkával kramář od Krky, bezstarostně se usmíval Lublaňan. Mezi všemi těmi sedláky a selkami, čeledíny a děvečkami, hokynáři, povozníky, ševci, kováři, tuláky, žebráky, zloději a ostatním pronárodem byla tu a tam duchovní i světská honorace: vypasení faráři, hubení kaplani, císařští i zemští písaři, výběrčí daní i akcízáci, nevrlí učitelé a spousta zarputilých policajtů.
Celý ten pestrý a černý dav mlčel. Opravdu: nebylo slyšet ani tlumený krůček, ba ani dech nebo vzdech kohokoli z těch tisíců těl, která se tísnila, prodírala a dusila bez sebeslabšího hlesu. Bylo takové ticho, že se samo slyšelo; ani hlas andělské trouby v údolí Josafat nebyl tak zlověstný.
Zpočátku se mi zdálo, že ten dav na tržišti mlčí jen v starostlivém, neklidném očekávání a že nepociťuje žádný zvláštní strach, ani únavu, ani hlad, ani žízeň. Oči napjatě zíraly, rty byly úzce semknuté; pod nimi vystupovaly tvrdé čelisti; málokdy pohlédl jeden na druhého a pokaždé to byl jenom letmý a nedůvěřivý pohled. Chvění každičké žilky pod kůží, všechno se zdálo nasvědčovat, že teď, teď hned se stane něco velkého, neobyčejně významného. Ale co to asi bude, to nevěděl nikdo. Přijít to však muselo stůj co stůj, ať by to bylo cokoli, třeba nějaká neznámá hrůza, smrt nebo konec světa.
Všichni žili jen a jen tímto očekáváním a pro nic jiného neměli smysl; úplně je to posedlo, byli tím jako opilí, takže už nezbylo místo ani pro lásku, ani pro nenávist, pro poctivost ani pro hřích, jako by byli už od narození předurčeni jen pro tu chvíli, pro velkou událost, jež byla v dohledu.
Oči plné neklidu se nepřirozeně rozvíraly, až z nich víc a víc vystupovalo bělmo; úzké rty bledly; a to byl strach, pochmurný syn nejistého očekávání. Ani na okamžik: neustal ten ustavičný pohyb zástupů, rozestupovaly se a zase sdružovaly; vítr rozvlnil žito na poli, klasy se ohýbaly a zdvihaly v dlouhých vlnách. Ale nikdo z lidí se ani nehnul ze svého místa. Bylo to pobíhání bez kroků, dohadování beze slov, výkřiky bez hlasů. Byli přikováni k zemi, připoutáni jeden k druhému, a přece se pohybovali z místa na místo, sotvaže popadali dechu, jako oslepli, otuplí otroci, kteří v bludném kruhu čerpají vodu z pánovy studně. Viděl jsem, jak se jim dělaly pod očima kruhy, jak se jim kolem rtů usazovala rudá pěna; to byla hrůza, jež zírá beze slova, bez myšlenky a bez duse; zírá a neví kam.
Jestli je v očekávání a v hrůze nějaká myšlenka, pak jenom jediná: už aby to bylo, aby se to stalo, ať už to bude cokoli! Jestli je v nich nějaké přání, pak jenom jediné: jednat, vykročit, popadnout to, běžet tomu vstříc - ale kam? Kamkoli! Jenom ne klid! Oči to chtějí vidět, poznat, zdá se, že samy vylezou z důlků! Ruka chce udeřit, uchopit, i kdyby měla uchopit za zuby samu smrt! Smrt je přece jenom jedna a jez vůle boží, ale očekávání, to je tisíc smrtí. Otevři se, bráno, vyplň se, osude; všechno je lepší než strach!
Vlny, které hnal vichr temným polem, byly delší a vyšší.
A tehdy se jako za trest a jako na posměch zapsal osud sám do těch tváří znetvořených hrůzou; a zase to bylo hroznější nežli strach.
A opravdu - tím nespočetným davem prolétlo zachvění a neslo se od srdce k srdci; buď jako zakletý v očekávání, zakletý ve strachu a věčné němotě! Chtěl bys tomu uniknout, jenomže nevíš kam, neuděláš ani krok! Rád bys vykřikl ve své bolesti, ale budeš mít stažené hrdlo; a i kdybys vykřikl, stejně by tě nikdo neslyšel; rád bys prosil ve svém ponížení, ale nebudeš vědět koho; a i kdybys prosil, stejně by tě nikdo nevyslyšel; rád bys zemřel, a třeba hladový a žíznivý, po smrti budeš toužit víc nežli po jídle a po pití; ale ty jen tak neumřeš, budeš umírat v každičkém okamžiku, ustavičně a bez konce; budeš umírat zaživa, sám sebou zahanben a zhnusen, plamen bez ohně, slovo bez zvuku, tělo bez duše! Tak to bylo psáno v zkamenělých tvářích, v očích otevřených dokořán.
Tehdy se ze všech stran přihnaly k vysoké ohradě pohyblivé stíny - byly to duše těch v davu; vzpínaly se a honily, chytaly dlouhýma rukama, padaly - jediná z nich se nedostala nahoru; a těla byla přibita k zemi, živá neživá.
Ticho bylo přerušeno výkřikem neznámé bolesti; byl to výkřik z mé vlastní hrudi; a najednou všechno zmizelo.
Tohle se mi posledně zdálo. Ach, jak smutné a dlouhé jsou teď noci, moje i tvoje!
Př.: V. Kudělka, In: Ivan Cankar: Vidiny. Odeon, Praha 1976, s. 137.
Strach
Za stolem seděli tři: ten první měl hrb, druhý kulhal, třetí byl blázen.
"A co nám kdo může... může... může..."
Hrbatý si nalil vína, nalil i oběma ostatním a pak řekl kulhavému:
"Jak tak nalévám, zdá se mi, že my tři bychom ani neměli sedět za stolem, ba ani v koutě. Na chodbě a na zemi, tam je naše místo!"
Kulhavý se rozhlédl po místnosti, která byla hluchá a němá.
"Dokud je prázdno, můžeme tady zůstat!"
Tu svěsil hrbatý hlavu.
"Až příliš prázdno! Já neměl nikdy rád místnosti, kde můžeš slyšet devětkrát vlastní slovo. Už jako kluk jsem míval strach, když jsem byl sám, i za bílého dne. To.se mi vždycky zdálo: tak a teď se otevřou dveře, docela pomalu, docela tiše, ani klika necvakne; a jen co budou dokořán, vejde do světnice - kdo?"
"Kdopak?" zeptal se nevrle kulhavý se zachmuřeným výrazem ve tváři a bezděčně pohlédl ke dveřím.
"To je právě to - kdo? To by potom člověk neměl ani strach, kdyby věděl, kdo je to a co je to zač - ten zjev, co čeká venku přede dveřmi, aby stiskl kliku a vplížil se do místnosti. Strach, to je vlastně nemoc, která spřádá v lidském srdci podivné přeludy, pokud je někdy přímo neztělesní. Je to jen tušení čehosi neznámého, mimolidského; člověk umírá strachem, protože musí umřít; jak by mohl žít uprostřed hlučícího davu, když už jednou pohlédl na druhý břeh?"
Blázen civěl před sebe vyjevenýma očima a v jednom kuse zpíval:
"A co nám kdo může... může... může..." Kulhavý na něho ukázal s rozesmátou tváří. "Tadyhleten už určitě pohlédl na druhý břeh! Jestlipak víš, co se mu stalo, když byl ještě malý kluk? Jednou byl sám doma, ve veliké světnici, a bylo už hodně tma; rodiče odešli někam na svatbu prodat kolébku. Kluk zalezl do kouta a díval se, jak se noc blíží po špičkách víc a více k němu. A tu si na něho vzpomněl soused, strýc Šimen, a dostal vám takový bláznivý nápad. Vyhledal dutou tykev, vyrýpl do ní otvory pro oči a pro ústa a připevnil tam rozžatou svíčku. Tykev si posadil na hlavu, potom přes sebe přehodil dlouhou bílou plachtu a tak vkročil na chodbu. Docela tiše, pomaloučku otvíral dveře, otevřel je dokořán, stanul na prahu vztyčený a strašidelný a neřekl jediné slovo. Jak přišel, tak potom odešel; docela tiše, pomaloučku zavřel dveře. Venku potom sfoukl svíčku, tykev i plachtu zahodil a vesele a rozjařeně se vrátil do světnice. ,Copak je ti, Mikče, že jsi tak sám a potichu a že se schováváš v koutě? Nemáš náhodou strach?' Kluk ani necekl, tiskl se ke zdi, celý se třásl a jektal zuby. ,Přece by ses nebál, Mikče - to jsem přece já, strýček Šimen!' Kluk mlčel. Jazyk se mu potom ještě rozvázal, ale k rozumu už nepřišel... Nezdá se vám, že i on pohlédl na druhý břeh, když viděl strýce Šimena s tykví a pod plachtou?"
"Věru že pohlédl... a může být jenom rád, že tam pohlédl tak brzy!" odpověděl zamyšleně a smutně hrbatý. "On totiž neviděl strýce Šimena! Kdyby ten hned tenkrát sundal tu tykev z hlavy přímo před ním, kdyby zahodil tu plachtu a hlasitě se zasmál, přestal by kluk věřit na strašidlo a poznal by, že to jen strýc Šimen ze sebe udělal maškaru. Protože ve chvíli, kdy se dveře otevřely dokořán a z výšky před ním zasvítily dvě rudé oči, uviděl kluk to, co si o samotě vybájilo už dříve jeho vylekané srdce... Jak říkám, může být jenom rád! Teď si tu prozpěvuje, kdežto nám není do zpěvu, protože jsme ještě nespatřili strýce Šimena!"
S podivným úsměvem, který však v sobě neměl vůbec nic veselého, pohlédl kulhavý k oknu; stmívalo se.
"Tak se mi zdá, že je už nablízku!"
"Taky se mi zdá!" povzdechl si hrbatý. "Prozrazuje mi ho strach v mém srdci. Kdyby tak bylo možné uniknout před tou samotou a před tím tichem; jenomže ono to nejde; člověk tu samotu nosí v sobě, ať se hne, kam se hne... Slyšíš?"
Venku se ozýval rozpustilý jásot a zpěv, blížil se, minul stavení a začal se rozléhat dolů pod strání. Blázen zavřískl a skočil k oknu, ale kulhavý ho drsně přitáhl zpátky a usadil na židli.
"Buď zticha, paskřivče... není ti hanba?"
Hrbatý svěsil hlavu hluboce a skryl oči do dlaně.
"Možná že už zítra uvidí smrt... jenomže smrt není žádné strašidlo, není to žádný přelud, který se potměšile připlíží temnou chodbou, předstoupí před člověka v celé své výšce a zvedne si ho do náruče... Snad přitom pocítí nesmírnou bolest; ale bolest to není..."
"Není žádný strýc Šimen s tykví na hlavě a plachtou přes ramena!" řekl kulhavý.
"Chudáku, ty neuvidíš smrt jako ti hoši, co křepčí a výskají tam venku... k tobě se jednoho dne připlíží zpod postele, tichá a šeredná jako strašidlo. Ani bolest nepocítíš. Jsi prokletý a odsouzený sedět o samotě, dívat se ke dveřím, třást se strachem a čekat, až se objeví, co se musí objevit! Už se ti zahnízdilo v srdci to neznámé strašidlo a už brzy bude mít i tělesnou podobu... Copak nejsou dveře jenom přivřeny? Zdá se mi, že už zafoukal noční chlad..."
Říkám vám, že už je nablízku, už je na chodbě!" zachvěl se kulhavý. "Copak, můj malý Mikče, copak ty se vůbec nebojíš? Nebojíš se, že by teď mohlo vejít to všemocné a podívat se na tebe světlýma očima a..."
Blázen se rozesmál na celé kolo a zazpíval zvučným hlasem:
"Vůbec nic nám nikdo nemůže... nemůže... nemůže..."
Zdálky, odněkud z údolí, zazníval sborový zpěv:
"Oj, ten vojanský buben..."
Místnost se zalila oslnivým světlem, že nebylo možno nic rozeznat.
Hrbatý a kulhavý umlkli.
Př.: V. Kudělka, In: Ivan Cankar: Vidiny. Odeon, Praha 1976, s. 125.
